Márinka komentáře u knih

Dřív než půjdu spát S. J. Watson

Jsme tím, co si pamatujeme. Bez paměti mizíme, přestáváme existovat, naše minulost je vymazána a přece věnujeme paměti jen málo pozornosti, kromě případů, kdy nás opustí. Děláme strašně málo k jejímu procvičení, živení, posilování a ochraně. Mark Twain
Tento citát je už deset let mým krédem. Proto mne zajímá také veškerá literatura o paměti, ať už naučná či beletrie. Vzhledem k tomu, že příběh byl částečně inspirován skutečnými pacienty trpícími amnézií, je to vlastně kniha dva v jednom.
Hrdinka tohoto skvěle napsaného dramatu dělá to, co bychom měli dělat všichni - psala si deník. Díky němu si vzpomněla. Díky němu nemůžeme zapomenout.

3 20.02.2016 5 z 5

A Bůh pravil: Musíme si promluvit! Hans Rath

str. 45: "Bohu nezbývá nic jiného, než brát věci s humorem."
str: 266: "Neexistuje nic konkrétnějšího než pocity. To je důvod, proč lidé netouží po poznatcích, ale po lásce, štěstí a přátelství."
Vtipná, k zamyšlení nutící pohádka pro dospělé bez ohledu na "světonázor" :)

3 13.02.2016 4 z 5

Kam se poděla Elizabeth Emma Healey

Příběhy s "Alzheimerem v hlavní roli" nebohou být "strhující". Jedná se vždy o smutný popis člověka, který ztrácí, nebo již z velké části ztratil, svou paměť. O popis těžkých životních situací, ať už se na ně díváme očima nemocného či pečujícího. Svým způsobem jsou postižené obě strany.
Cenu za autenticitu si autorka určitě zaslouží, protože základní příznak nemoci - fungující dlouhodobá a ztráta krátkodobé paměti - skvěle ztvárnila ve dvou časových rovinách, ve dvou záhadách, které se postupně před čtenářem odvíjí.
Tuto "alzheimerovku" řadím hned na třetí místo po Ještě jsem to já (Lisa Genova) a Zatmění mozku (J. Bernlef).

3 04.02.2016 4 z 5

Madame Picasso Anne Girard

Krásný příběh hýřící barvami, láskou, vášní, oddaností. Umělecké prostředí v Paříži na počátku minulého století je popsáno tak živě, že čtenář má pocit, jako by se sám s těmi mágy štětce a slova procházel Salonem nezávislých.

3 25.01.2016 5 z 5

Digitální demence Manfred Spitzer

Tato kniha vzbuzuje mnoho vášní a odsudků. Pravda, autor je příliš radikální a neuškodilo by mu studium faktů, ale na druhou stranu: není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Na toto téma - a knihu - skvěle reagoval Václav Cílek http://echo24.cz/a/igHPc/digitalni-demence-zranitelne-deti-chudi-i-nejisti.

3 15.07.2014 3 z 5

1Q84: Kniha 1 a 2 Haruki Murakami

Cituji: "“Osamělost, míjení se, odlidštěné Tokio, hudba, která má tak jako v každém Murakamiho díle „zvláštní význam", výjimečné postavy s výjimečnými osudy, barvitě předkládaný sex, včetně lesbického - v 1Q84 nechybí nic, co k Murakamimu patří a co u něj jeho čtenáři rádi nacházejí. Výsledný dojem? Ano, 1Q84 lze označit jako dosud nejlepší a nejvyzrálejší Murakamiho dílo, které se dá se číst jako netradiční milostný příběh stejně jako netradiční detektivka, ve které realitu našeho světa doplňuje a rozšiřuje realita světa, do kterého se člověk dostane tajemným průchodem v dálnici a v němž se střetává, podobně jako ve světě našem, svoboda člověka s náboženskou intolerancí a snahou menšiny ovládnout davy.”

Nenapsala bych to lépe :)

3 24.02.2013 5 z 5

Rychlé meditace pro zklidnění těla a mysli Eric Harrison

I když mi pan Josef Klíma při své nedávném setkání potvrdil, že Evropan/ka nedokáže “nemyslet” ve vztahu minulost, současnost a budoucnost, potažmo příčina v. následek, že máme daleko k buddhistickému ideálu meditace, doporučuji všem tuto útlou knihu “rychlých meditací”. Vím, zní to jako protimluv - meditace mají být uvolněné, klidné, člověk by měl zpomalit. Ale náš způsob života nás žene stále rychle dopředu (kam? za čím?). Z praxe trenérky paměti vím, že pro to, abychom si něco dokázali zapamatovat, je třeba soustředit se na příchozí informaci. Vnímaní, koncentrace - to je pro dobrou paměť velmi důležité. A Eric Harrison ví jak na to.

3 19.04.2012 5 z 5

Voda pro slony Sara Gruen

Na své těžké začátky vzpomíná dnes již devadesátiletý Jacob v domově pro seniory. Ač otec pěti dětí, musí se spolehnout na péči ústavních sester a lékařů. Příběh je nejen skvěle napsanou sondou do historie krizových třicátých let v Americe - většina cirkusových příhod má reálný základ, ale také neobvykle citlivým pohledem do duše a myšlení stárnoucího člověka, jehož touhou je zůstat “přítomen”.

3 21.08.2011 5 z 5

Dobrý proti severáku Daniel Glattauer

Četli jste Forestovy E-maily z pekla (volné pokračování Lewisovy knihy Rady zkušeného ďábla)? Nebo Shafferové román v dopisech Spolek přátel krásné literatury a bramborových koláčů? Líbí se vám tato forma literatury? Pak určitě "zhltnete" další "e-mailovou" knihu, která má pouze dva hlavní hrdiny. Muže a ženu. Ti se "virtuálně" setkají pouze omylem. Přesto však spolu dokáží navázat velmi intimní vztah. Vím, že je často složité domluvit se mezi sebou, i když si hledíte přímo do očí, slyšíte intonaci hlasu, vidíte neverbální komunikaci těla. Na monitoru však vidíte jen "nic nevypovídající" písmenka. Mohou tedy Emmi a Leo prožít naplněný vztah? Je vůbec možné "žít na síti"?

3 01.02.2011 5 z 5

Poslední Maův tanečník Li Cunxin

Pohádka o Popelce? Možná vás toto srovnání na poslední stránce napadne. To by však na předchozích čtyřech stovkách nesměl být popsán poněkud krutější příběh... Často si stěžujeme, v jaké nesvobodě jsme museli před více než dvaceti léty žít. Li je můj vrstevník a tak jsem mohla srovnávat. Nesrovnatelné. Dilemata emigrantů bývala velmi, velmi těžká: pomohu si, kolika lidem ublížím, uvidím ještě někdy svou rodinu? A kolik těchto životních příběhů dopadlo šťastně? Podle knihy byl v roce 2010 natočen stejnojmenný film oskarového režiséra Bruce Beresforda. http://www.ct24.cz/kultura/99242-posledni-maouv-tanecnik-dobyva-americka-srdce/

3 28.12.2010 4 z 5

Zeptej se táty Jan Balabán

Vyrovnat se se smrtí blízkého člověka je vždy těžké. O to hůř, když krátce po smrti otce dostávají jeho děti i manželka dopisy plné zášti a zloby. Rádi by se ho zeptali, co je na oněch obviněních pravdy. Odpověď však nepřichází ... Musí se s danou situací vyrovnat sami. Jejich diskuze je pak zavádí až k otázkám po smyslu lidské existence. Autor, který tento příběh psal s myšlenkou na svého nedávno zesnulého otce, a který zemřel krátce po odeslání konečné verze rukopisu, zavádí čtenáře zpět do doby normalizace, kdy nic, a tudíž ani zdravotnictví, kterého se děj dotýká, nefungovalo normálně.

3 21.12.2010 5 z 5

Tetička Julie a zneuznaný génius Mario Vargas Llosa

Pokud máte pocit, že nositelé Nobelových cen za literaturu, mezi něž se od letošního roku řadí také Llosa, píší "velkou, těžkou, intelektuálskou" literaturu, začtěte se do jeho "Tetičky Julie" - nejvtipnějšího románu z jeho díla. Nejenže se mnohé dovíte o autorově životě, příběh je z části autobiografický, ale zjistíte, jak bohatou fantazii tento Peruánec má. A navíc, ty kreativnější čtenáře přinutí "psát" taky. Životní příběh Llosy je totiž prokládán fiktivními rozhlasovými seriály, které píše jeho spolupracovník. A které vždy končí otazníky. Dokážete na ně odpovědět? Anebo skončíte jako onen "zneuznaný génius"?

3 11.11.2010 5 z 5

Soukromá záležitost Kenzaburó Óe

Přijetí odpovědnosti. Rozhodnutí, zda přijmout právě narozené dítě, které se narodilo těžce postižené a jemuž lékaři nedávají šance na normální život, či ho nechat umřít, nebo dokonce zabít. Skutečně nadsazená fikce anebo v šedesátých letech minulého století jednali lékaři japonských nemocnic tak cynicky? ...Přijeďte (otče) okamžitě do porodnice, dítě není normální, zítra umře, ..., vegetativní funkce, ... zkusíme regulovat krmnou dávku sunaru,... Je chování mladého otce adekvátní, společensky přijatelné? Jak těžké je vyrovnat se s takovou situací? Autor, lauerát Nobelovy ceny za literaturu, psal tento příběh pod dojmem vlastní zkušenosti. Krátce před tím, než se "vypsal" ze svého traumatu (1963), se mu narodil mentálně postižený syn. V den, kdy jsem knihu dočetla, vyšel v magazínu Pátek LN článek, který vypovídá o našem současném vztahu k postiženým lidem. http://www.lidovky.cz/kdyz-zena-odmitne-potrat-0xw-/ln_noviny.asp?c=A101105_100002_ln_noviny_sko&klic=239755&mes=101105_1

3 30.11.-0001 4 z 5

Jak zhypnotizovat Marii Richard David Bach

Řídí naše životy náhoda nebo osud. A existuje vůbec náhoda? Nebo má všechno, co se v našem životě děje, nějaký řád? Či jsme snad sami tvůrci svého osudu? Platí ono často proklamované heslo: dívej se na svět pozitivně, on ti ukáže pozitivní tvář? Jaký je svět doopravdy? Vidíme realitu nebo jen naši sugesci? "Představ si, že nic z toho, co se děje od chvíle, kdy jsi vzlétl ze Seattlu, není náhoda. Představ si, že je to lekce, která jen čekala, až v tvém životě nastane ten pravý čas, abys ji mohl dostat, a ten čas běží právě teď." Skvělý metaforický a trochu duchařský příběh, který vám na tyto otázky neodpoví. Ale donutí vás nad nimi přemýšlet.

3 30.11.-0001 5 z 5