marlowe komentáře u knih

Zatímco prvnímu dílu se toho zas až tolik vytknout nedalo, dvojka je vážně mizérie.
Ale vezměme to popořádku:

a) Stále nechápu, proč autorka do "týmu lúzrů" nanominovala takové množství policistů (teď dokonce přibyli další dva!!!) , když jí dělá viditelné problémy tohle nesourodé stádečko nýmandů vůbec ukočírovat a alespoň náznakově udržet v jakés takés formaci. (A to nemluvím o chudáku čtenáři, který se v těch figurkách má vyznat.) Zvláště když (na rozdíl od jedničky) se tentokrát zabýváme PŘEDEVŠÍM šéfkou oddělení Capestanovou. Na její podřízené tak zbylo jen pár usmolených drobečků a občasných štěků, což právo na existenci celého toho početného a silně upozaděného ansámblu podivínů značně problematizuje.

b) Nenápaditý příběh, nulová snaha o nějakou logickou návaznost dějů, prakticky nijaké vyšetřování. Těmto antidevizám by se měl autor detektivek vyhnout obloukem.

c) Sókratés ve svém podobenství o jeskyni připodobňuje naše vnímání života k pozorování stínů, vržených na zeď. A přesně takhle jsem vnímal děj knihy. Jako shluk nejasných obrazů, nejednoznačných stínů jednajících postav, ke kterým člověk nezískal žádný vztah a u kterých mohl pozorovat jen dvojrozměrné obrysy bez barev a výrazů.

d) Proč dělat něco jednoduše, když to jde složitě? Proč psát srozumitelně, když to jde i jinak: klopotně, v náznacích, pomocí nevyřčených zámlk či jakýchsi "zpožděných vysvětlení"? Na mnoha místech totiž narazíte na pasáže, které pochopíte až o dvě stránky později – jako by si autorka libovala v tom, že vás nechá tápat. Kdyby se jednalo o nějakou "těžkou" literaturu, neřeknu ani popel, ale u "humoristické detektivky" bych takové schválnosti rád oželel.

e) Nevím, nese-li větší díl viny autorka nebo překladatelka (nebo moje natvrdlost), ale pohodovému čtení rozhodně neprospěly věty, které jste museli číst vícekrát, abyste vůbec pochopili (v tom lepším případě), co je vám sdělováno.
Jeden příklad za všechny:
Díky vzezření vyvolence davů spolu s vystupováním dandyho do tohoto prostředí přesně pro něj dokonale zapadal.
A o tohle jste zakopávali pořád.

Takže resumé: 30% za pár vtipných scén (příhoda s osly, mistrovství v žehlení košil atd.) a pevné rozhodnutí, že do trojky už nejdu!

14 26.04.2018

S Václavem Erbenem (a potažmo i s kapitánem Exnerem) jsem se seznámil v páté třídě, když paní učitelka zabavila román Poklad byzantského kupce mému spolužákovi Emilovi H., který ho tajně louskal pod lavicí. A protože u nás tahle osvícená žena zrovna suplovala, sedla si za katedru a začala nám z něho číst nahlas. Pěkně od začátku, abychom o nic nepřišli. Příběh mě zaujal natolik, že jsem si knihu (poté, co si ji nejprve přečetla kantorka) od milého spolužáka okamžitě vypůjčil. Od té doby jsem přečetl VŠECHNY exnerovky. Každou minimálně dvakrát, mnohé i vícekrát.

Ale kolem Rytíře Bartoloměje jsem chodil obezřetně a po špičkách. Jednak jsem nikdy moc historické romány nečetl a druhak mě silně odrazoval přívlastek "trapný" v názvu knihy. Připadal mi tak nějak nemístný, podezřelý, jako by dopředu avizoval výsledný dojem.

No, teď, na stará kolena, jsem konečně tenhle předsudek prolomil a ten nádherný příběh o rytíři Bartoloměji Křenském z Loučky (a o pošetilosti stáří obecně) si přečetl. A stálo to za to!

Vyprávění nikam nespěchá, odvaluje se pomalu, pomaloučku, dokonce více odpočívá a spočívá, než kráčí kupředu. Ale o to právě jde: O ten zážitek z jazyka, ze slov, z obrazů…

Vlastně mám jedinou výtku: někdy autor trochu více zatlačil na pilu a v touze po "básnivosti" až příliš popustil uzdu "vančurovské inspirace", takže jsem se občas musel zastavovat a vracet se proti proudu slov, abych v někdy až příliš složitých souvětích nezabloudil. Ale tohle je jen malá vada na kráse, která rozhodně výsledný pětihvězdičkový dojem nemůže pokazit.

22 13.04.2018

Sapristi, tohle byla jízda! Jako když vás posadí na koně bez sedla a ještě ho plácnou lopatou přes zadek. Držíte tu kobylku křečovitě kolem krku a necháte ji běžet, kam sama uzná za vhodné, protože jste rádi, že se v tom kalupu udržíte na jejím hřbetě a nebuchnete sebou o zem.

Je to zábavné, je to vzrušující a nemůžete se toho nabažit (pakliže máte rádi TENTO typ humoru) – zkrátka si připadáte jako dítě na pouťové horské dráze, které chce jet ještě jednou a ještě jednou…

Stokrát se vám v průběhu čtení zdá, že TOHLE už přece musí být konec (i když jste pořád ještě někde uprostřed knihy) a tak si říkáte "jak to asi chce, probůh, autor hrát dál," jenže ta zdivočelá klisnička pádí ozlomkrk dál a vy to prostě přestanete řešit a čtete a čtete.

Vtipné, nápadité, občas šokující, v každém detailu logické.
Takže moje doporučení zní: Vzhůru na koně!

25 06.04.2018

Tahle historická detektivka se mi do rukou dostala náhodou. Vlastně jsem ji ani nechtěl číst, jen si ji tak pro zajímavost prolistovat a podívat se, jak píše chlapík, kterého jsem do té doby neznal a který, jak jsem se dozvěděl, svým prvním románem debutoval v 70ti letech.
Prostě čirá zvědavost.
Jenže autorův způsob vyprávění mě natolik zaujal, že na "zběžné prolistování" jsem rychle zapomněl a vzal to pěkně z gruntu, od první do poslední stránky.
O co větší byla má počáteční skepse, o to větší a příjemnější bylo následné překvapení. Žebrákova pomsta je krásně pohodová kniha, která si na nic nehraje a do vašeho osobního prostoru vstoupí jako zábavný parťák, se kterým je radost si popovídat (a kterého při nejbližší příležitosti určitě pozvete na další návštěvu).

Autor jde zcela programově proti proudu současné světové vlny masakroidních detektivek, ze kterých na vás z každé stránky stříká tolik nechutností, že byste s nimi řeku zastavili, kde se ztrácíte v propletenci zcela nevěrohodných zápletek a kde jsou zabijáci tak šikovní, že nejenom, že vraždí na potkání, nejlépe v sériích, ale že své oběti povětšinou ještě důmyslně zohavují, opatřují symboly a nápisy a často je i kamsi vytahují a zavěšují (popřípadě spouštějí), přibíjejí, rozkrajují anebo zbavují částí orgánů, jen aby to bylo co nejméně pravděpodobné a čtenář si mohl říci: Kruci, tak tohle tu ještě nebylo…!

Pavel Hrdlička si zvolil cestu zcela opačnou: Na pozadí historických událostí vypráví obyčejné příběhy obyčejných lidí, kde se vše odvíjí na základě logiky (po "A" vždycky následuje "B") – a vypráví je s nadhledem, humorem a láskou.

Těch pár dní, které strávíte s podrychtářem Václavem od Černého koně za hradbami obležené Prahy, si člověk opravdu užije – a to nemluvím o tom, že si bezbolestně doplníte mezery ve znalostech dějepisu. Mohu jen doporučit.

A abych nezapomněl: Pavel Hrdlička svoji knihu doprovodil vlastními krásnými ilustracemi, které zcela souzní s celkovou atmosférou vyprávění.

Jediné, co bych autorovi vytknul, je ne úplně zdařilý závěr, který, místo aby vygradoval a završil celou tu povedenou stavbu, ztratí najednou tempo a rozlije se jaksi do ztracena. Ale to je jen malá piha na kráse.
4,5*.

36 01.04.2018

Příběh plný šedivé, nelaskavé bezútěšnosti, který (alespoň pro mne) postrádá jakoukoli jednotící atmosféru, neuvěřitelný slepenec absolutně nesourodých a povrchně načrtnutých motivů a událostí, defilé prázdných postav, ke kterým jsem nenašel cestu.
Kvantita nikdy nedělá kvalitu – to by si každý autor měl vyrýt do desky svého psacího stolu (nebo aspoň nalepit na klávesnici)!
Ostatně, naši předci to vyjádřili zcela lapidárně: "Příliš mnoho psů, zajícova smrt!"

13 27.03.2018

Simenonovy novely "Maigretova trpělivost" a "Maigret se brání" spojuje postava gangstera Manuela Palmariho a jeho ženy Aliny.

13 17.03.2018

Simenonovy novely "Maigret se brání" a "Maigretova trpělivost" spojuje postava gangstera Manuela Palmariho a jeho ženy Aliny.

12 17.03.2018

První kapitoly zcela bezkonkurenční – čistých 6*. Jen jsem nevěřícně zíral a pořád dokola si říkal: "Chlape, tohle vypadá DOST dobře!"
Jenže pak…
Člověk už přečetl leccos, takže mi ani tak nevadilo všudypřítomné násilí, jako spíše "absence prvků nenásilí". Ta nevyváženost! A skutečnost, že proti inflaci zla a záporných emocí nepostavil autor nějaký (sebenepatrnější) světlejší protipól. Ten mě tam zkrátka chyběl. Vzhledem ke svému věku snad mám právo si myslet, že alespoň náznak, zrnko harmonie si zaslouží KAŽDÝ příběh, i ten sebekrvavější…
Špinavý kšefty je detektivka stejné krevní skupiny jako vynikající Priceovi Sráči – ale u Pricea ta vyváženost naštěstí je. Včetně prožitku katarze. U Kšeftů jsem po dočtení vnímal jen pocit zmaru. Proto pouze 80% - ale zato zasloužených a poctivých!

22 01.03.2018

Padesát let stará klasika, která nemůže nevyvolat nostalgické vzpomínky. Dobře odvyprávěný příběh, zajímavé prostředí psychiatrické léčebny v zapomenutém pohraničí, solidní zápletka, rozuzlení, kterému (na rozdíl od mnohých současných kriminálek) čtenář bez výhrad uvěří.
Kdybych měl románu něco vytknout, byly by to jen dvě věci: na mě až příliš dlouhá expozice a naprosto neústrojné propojení realistického příběhu s přehnaně lyrickou autorskou řečí (...les vydechl a otevřel oči... -- …poslední paprsky zapadajícího slunce uléhaly do korun stromů a rozněcovaly v oknech požáry… --- …naříkavý výkřik zanikl v měkkých koutech houštin… --- …večerní mlhy ovíjely stébla trav vlhkými sítěmi a klidná, nezčeřená tůň oblohy probleskávala mezi korunami stromů…) – jako by člověk nečetl detektivku, ale První máj (nic proti Máchovi!).
Ale jinak spokojenost – 80%.

13 12.02.2018

Holt někdo má rád holky a někdo zase pěkně šťavnatý vdolečky. Čekal jsem střízlivou českou detektivku (první polovina knihy svou realističností přesně odpovídala mému očekávání), ale pak se ke slovu dostala "chilská linka" a (z mého pohledu) slibně rozehraná detektivka se rázem změnila v málo uvěřitelnou, přepálenou gangsterku, která mě vůbec nebavila – tohle kafe už na mě bylo trochu moc silný. Řeknu to takhle: Daleko víc jsem si s Mikem Syrovým rozuměl v Goffových prvních knihách – nejspíš proto, že šlo o příběhy komornější a sofistikovanější, které jsou mi přece jen bližší – "Dítě v mlze" i "Štvanice" už podle mne příliš tlačí na pilu.

22 04.02.2018

Stejně krásná poetika jako u Selskýho baroka – jen v tom závěru se to trošku začalo rozpadat a kolem příběhu se najednou objevila "světlounce modrá čistá aura" autorské bezradnosti, což ovlivnilo mé celkové hodnocení a zapříčinilo ztrátu jedné hvězdičky. Ale jinak velká, velká spokojenost – a další "Hájíček" už zařazen do plánu četby.

Knížku jsem stihl přečíst ještě před nedělní TV premiérou Wlodarczykova filmu – tak jsem zvědav, protože tohle zákonité (a pochopitelné) srovnávání knižních předloh s filmovými adaptacemi většinou nedopadne pro film příliš dobře…

23 01.02.2018

Nebýt několika lechtivých (a dokonce i přímo sexuálních) scén, považoval bych knihu za čistokrevné vyprávění pro děti – což v žádném případě nemyslím pejorativně. Sice jednoduše prvoplánové, ale na druhou stranu čtivé, poměrně napínavé (až na tu přehnanou kumulaci náhod) – a coby třešnička na dortu také poučné: dozvíte se např. spoustu zajímavostí o řemesle platnéřském. Takže vlastně nadprůměrná spokojenost.

14 29.01.2018

Normalizací načichlý pamflet, který jen dokazuje, že zastarává nejenom móda.
"Pokleslá literatura", Hrabákem posměšně označovaná jako "paraliteratura", k nám přišla ze Západu a našla si živnou půdu i mezi českými čtenáři; přítrž tomu udělali až komunisté, kteří jí v roce 1948, zaplaťpámbu, zatrhli tipec – toť hlavní poselství knihy.
Jediným plusem je skutečnost, že pan inkvizitor ta kritizovaná díla alespoň přečetl a že je neposuzoval jen podle obálek či obrázků v textu – za to si pan Hrabák zaslouží jednu hvězdičku.
Druhou hvězdičku uděluji za nezměrnou autorovu statečnost: Přečíst a podrobně rozebrat tolik knih nasáklých jedem! To už byla skutečná oběť na oltář socialistické vlasti. (Ale možná ho to bavilo, číst si po večerech místo Marxe šestákové romány - a ještě za to dostat zaplaceno!)

9 27.01.2018

Krásné, neskutečně silné, smutné.
Dám na doporučení "kamaráda z Databáze" a za čas si to střihnu ještě jednou s panem Mrkvičkou!

29 23.01.2018

První díl skvělý, tohle už byl jen nemastný-neslaný vývar, splasklý balónek. Zmizelo všechno, co z prvního dílu dělalo vynikající "civilní" detektivku: především ona zarputilost, s níž se hlavní hrdina krůček po krůčku snaží dobrat pravdy. Autor tentokrát na "detektivní linku" zcela rezignoval a soustředil se už jen na aspekt blížící se katastrofy – což mě, upřímně, vůbec nebavilo. Do trojky rozhodně nejdu!

9 16.01.2018

Jedna z nejzajímavějších knih, které jsem v životě četl!

26 01.01.2018

Široce rozkročený epický příběh napsaný krásnou a neskutečně šťavnatou vančurovskou češtinou. Přes všechny ty popisované hrůzy to byl nádherný zážitek!
A mezi námi: Tohle by měla být povinná četba pro všechny kverulanty, kteří kudy chodí, tudy fňukají, jak se dneska máme špatně!

21 26.12.2017

K trudošovu komentáři je zbytečné cokoli dodávat. Nejvíc asi oceňuji onu zmiňovanou "nečekanou civilnost" a "absenci přepálených konspiračních spiknutí". Za mě velká spokojenost – a plný počet bodů!

9 10.12.2017

Námět na (možná i zajímavou) kratší novelu roztažený na neuvěřitelných 400 stran! Proboha, proč všichni pořád touží psát tlustospisy? Prokousat se záplavou žvanivé vaty a provozních dialogů ("Co?" "Jdeš pozdě." "Já vím, promiň." "Jedls něco?" "Ještě ne." "Musíš jíst.") bylo chvílemi nad mé síly. No, nakonec jsem to s pomocí neprofesionálního využití "přískoků" dočetl, ale jen proto, že jsem byl zvědav, jak dopadne ona avizovaná "detektivní zápletka" – jenže nakonec hluboké zklamání i z pohledu milovníka detektivek.

19 06.12.2017

Čekal jsem skororealistickou noir-detektivku s prvky magie, ale nakonec se z toho vyklubal hodně ukecaný čarodějnický opus s prvky detektivky – a to mě, mám-li být upřímný, moc nebavilo…

14 27.11.2017