marmota-b komentáře u knih

Tuhle jsem vždycky měla nejradši, i když s postupem času jsem si oblíbila i ty melancholičtější, "severštější" díly. Ovšem tahle, jak už řekli jiní, je plná nezapomenutelných postav a příhod a taky fantazie. A přes značnou epizodičnost to všechno krásně funguje dohromady.

3 20.03.2014

Knížka je bohatě ilustrovaná, stručně a čtivě psaná, takže jsem v ní v dětství ležela neustále; zároveň je ale také dost erudovaná, takže vědomosti takto v dětství nenásilně nabyté se mi potom nesmírně hodily na univerzitě na předmětu o původních obyvatelích Severní Ameriky, který jsem udělala v podstatě levou zadní. Výborná věc.

3 14.03.2014

Dostala jsem se k tomu náhodou a vůbec to není můj obvyklý šálek čaje, ale vtáhlo mě to a baví mě to, ač se mnohdy trochu ztrácím. V tom tedy autor boduje.
Nebudu to moc komentovat do detailu, jiní tu píšou leccos, nad čím jsem se pozastavila i já. Varována komentáři zde - celou reálnou historii detailně neznám - došla jsem k závěru, že mystifikace už od začátku knihy má snad i svůj dobrý literární účel (je to alternativní historie se vším všudy, ne jen postavená na té jediné premise "co kdybychom se nevzdali"), ale pak ta kniha má tu dost zásadní mouchu, že není vnitřně konzistentní, něco jiného tvrdí a něco jiného dělá. Což platí asi ve víc případech.
To mě osobně pobodlo konkrétně třeba v tom, jak se autor nejdřív naváží do obrozenecko-jiráskovského vidění české historie a pak se na něj, asi vlastně nevědomky, sám odvolává. Má na tom vinu to, že tohle vidění doposud přežívá v českých knihách o historii a autor čerpá zásadně z českých zdrojů? Konkrétně mě takzvaně praštilo do očí, že ačkoli se nijak moc nezajímám o dějiny válečnictví, jako zájemce o historii obecně, vládnoucí angličtinou, vím, že ledacos z toho, co autor připisuje husitům jako jejich vynález, kterým úplně přeorali středověké vedení války, ve skutečnosti jejich vynález nebyl. Dokonce ani vesničani s cepy na středověkých válečných polích nebyli úplně neobvyklí. Ne, pokud je mi známo, husiti středověké vedení války přeorali tím, že neměli vojsko postavené na feudálním principu a tyhle už existující věci a zkušenosti uměli dokonale využít. Je vlastně dost na škodu vyznění textu, že tohle autor zřejmě neví, protože tím odkazy na slavnou českou historii zůstávají na příběh spíš jen dál násilně a ideologicky naroubované. Československá armáda v příběhu ve skutečnosti dělá přesně to, že skvěle improvizuje a vylepšuje s tím, co už někde existuje - třeba tím, že je napadne použít protiletecké dělo k jinému než jeho papírovému účelu, nebo využít kanadský žert strategicky. Takže paradoxně husitský mýtus do příběhu až tak stoprocentně nepasuje a reálná historie bez mýtu naopak vůbec není té alternativní na škodu a pravděpodobnému autorově záměru ukázat, že jsme na to vždycky měli a pořád máme, by jen prospěla…

Vzpomněla jsem si tak zničehonic na tuhle knihu... a jak jsem ji v náctiletém věku četla a nevěřícně kroutila hlavou (on totiž Vlastislav Toman přece jen má na kontě i pár nápaditějších věcí). Je v tom hned na prvních stránkách tolik drzých vykrádaček Foglara (do takové míry, že jsem si už tehdy zaškrtávala pasáže, kde jsem hned věděla zdroj) a jen to pokračuje v podobném stylu, až by to bylo vtipné, kdyby to nebylo tak smutné... Někde vevnitř se skrývá i celkem zajímavý příběh - dá se mu připsat k dobru, že si ho i po letech trochu vybavuju. Bohužel si i po letech vybavuju i to, že je podaný tak nešťastně - až se mi chce říct spisovatelsky neuměle (a ano, silně ideologicky), že jinak než jako dokument doby se to prostě číst nedá...
Tématem stopování minulosti a oddílového života (včetně jisté podoby některých motivů, když tak nad tím přemýšlím) se mi dost nabízí srovnání z druhého tábora (neboli od skautů) v podobě Tajemství Volavčího jezera od Jiřího Hogana. To je spisovatelsky podstatně originálnější a čtenářsky podstatně zábavnější kniha. Jediné, čím by teoreticky Toman mohl vést nad Hoganem, je větší zapojení ženských postav; ale vzhledem k tomu, že všechny jeho postavy tady jsou strašně schématické, je to dost jedno.
P.S. Spisovatelskou neumělostí míním například strašlivě nepřirozené dialogy, pozůstávající převážně z obšírného vysvětlování čtenáři, co a jak se děje a bude dít - něco, co by v reálu nikdo tak neokecával - a velmi toporné snahy zamaskovat to "lidovostí" projevu a žoviálností konverzací, která ústí v ještě větší zbytečnou ukecanost a natahovanost textu. Napadá mě, jestli se v tom neprojevila negativně Tomanova komiksová průprava. Ve srovnání s jinými autory mě to drtilo už tehdy a při opakovaném čtení v dospělosti se dojem autorské neumělosti a umělosti textu ještě prohloubil.
V dnešním kontextu se to v podstatě nejlíp dá popsat jako nešťastný pokus o komunistické fanfiction na Foglara. Trpí to mnohými spisovatelskými nešvary, které znám z fanfiction; zároveň v tom občas, podobně jako u leckterých fanfiction, probleskne to, že autor vlastně má leckdy dobré nápady, jenže je neumí dostatečně šikovně použít, a že by z něj přece jen jednou něco mohlo být, až se trochu líp naučí pracovat se spisovatelskými triky a nepoužívat je tak nápadně. ;-) Když to tady studuju chronologicky - o tři roky později vydané Trampoty s kapitánem už se opravdu posunuly tak nějak o příčku výš.

2 10.11.2020

Pořád si nemůžu přebrat, jestli chci téhle knížce dát plný počet hvězd, nebo jen čtyři. Zůstanu asi nakonec u čtyř, protože je určitým způsobem nevyvážená a jako stínadelské pokračování nedosáhne na kvality Posledního tajemství Jana T. Na druhou stranu se Hoganovi může přičíst k dobru, že se se svým osobitým stylem ani o nic podobného nepokoušel. A srovnání s Hrnčířovými moderními Stínadly u mě už vůbec vyhrává na plné čáře.
A čistě subjektivně - já prostě mám jeho osobitý styl ráda. Nakladatel se v předmluvě vyjadřuje, že tahle Stínadla jsou mnohem brněnštější; po letech v Brně mu dávám za pravdu. Nevím, jestli je to jen náhoda, ale třeba se slovem "taras" ve významu "opěrná zeď ve svahu" (jak to na internetu uvádí Lidový slovník pro chalupáře - jenže tady jde jen o malý svažík ve městě) jsem se poprvé setkala u Hogana, a potom až v Brně... Jsou to spousty drobností, které pro mě z téhle knížky dělají velice živoucí dílo.
"Je tu mírně měsíčno."
"... to je ten lajntuch, co se do něho halili Římani..."
... ten moment, kdy se matrikářka uprostřed telefonního hovoru důležitého pro děj baví s kolegyní o obědě...
"Jsme Vontové a za Rozdělkou jsou Stínadla."

2 13.03.2017

V rámci toho, co znám od Pratchetta, jsem tomu nejdřív dala hvězdy tři, ale pak jsem si řekla "no jo, ale je to Pratchett, je to Pratchett po překonání prvotní rozháranosti, a tudíž v rámci knižní produkce pořád nadprůměr," a hodnocení zvedla.
Ale v rámci Pratchetta bych to, za sebe, na ty tři hvězdy viděla; nechytlo mě to.

2 04.11.2015

Tenhle díl jsem nikdy neměla tak moc ráda. Lezl mi hrozně na nervy Kaspian, který mi z předchozího dílu byl sympatický a tady se chvílemi choval tak hrozně povýšeně a přezíravě; věděla jsem, že to byl aspoň do jisté míry autorský záměr, ale to neměnilo nic na tom, že tady mi návrat známé postavy radost nedělal. Pak jsem si začala všímat, že ani jiné postavy se vždycky nechovají úplně ukázkově, a začala jsem být na Lewise skoro naštvaná... a teď poslední dobou mi začíná vrtat hlavou, jestli to od něj přece jen nebyl záměr u všech.
Tak vlastně nevím; ono to asi znamená, že ta knížka není vůbec špatná. Jenže přece jen to je knížka (byť nejen) pro děti a já coby dítě jsem ji tolik ráda neměla.
(Kdybych mimochodem měla hodnotit jen úroveň, které zde dosáhly ilustrace Renaty Fučíkové, šla bych mnohem níž, protože některé ty zpotvořené obrázky k mé nelibosti k tomuhle dílu Narnie značně přispívaly; v dalších dílech už se dost zlepšila.)
Kapitoly s Eustácovým dračím dobrodružstvím jsou pro mě asi z celé knížky nejlepší. Jeho momenty zoufalství nad tím, že nedokáže ostatním nic pořádně sdělit, že není k ničemu, že ho tam nejspíš nechají, jsou hrozně působivé, a Rípčípovy snahy ho obveselit tak ohromně povzbuzující už jenom tím, že jsou... A dává naprosto smysl, že první, s kým Eustác mluví po svém návratu, je Edmund.

2 14.10.2015

V jednom rozhovoru, který se mi před pár lety dostal do ruky, se Jitka Ferstová vyjádřila, že se vším ze svých překladů by se klidně rozloučila, ale na Šklíblatíka si nenechá sáhnout. Myslím, že já bych těch věcí chtěla zachovat víc (už třeba jen sovu Blyštilku v ženském rodě...), ale naprosto s ní souhlasím, že tenhle její překlad jména Puddleglum je geniální. Právě tak jako postava sama; prý se Lewis inspiroval svým zahradníkem, ovšem existence kývounů bahenních (jediné zcela originální fantasy rasy v Narnii) jako taková je něco, co se mu velice povedlo, a jenom na zahradníka se to svést nedá. :-)
Stříbrná židle je z těch dílů Narnie, které jsem začala víc doceňovat až ve starším věku, kdy už mi tolik nelezlo na mozek to, jak to pořád vorají, počasí je hnusné a podobně... a kdy už jsem si trochu zažila na vlastní kůži, jak člověku dokáže lézt na mozek, když je hnusné počasí a podobně. Protože v tom právě dneska vnímám jednu z Lewisových spisovatelských předností (kromě téhle knížky se to nejvíc projevuje asi v Radách zkušeného ďábla, ale to opravdu není pro děti) - tu schopnost velice přesně a velice stručně a nenásilně vystihnout, jak člověka ovlivňují jeho nálady, a jak mnohdy hrdinství postav spočívá v tom, že se tolik ovlivnit nenechají. (Viz též kontrast Edmunda v první a druhé knížce.) Že by právě proto ti stále pesimističtí kývouni?

2 14.10.2015

"Samochvála smrdí," řekl Halvar a zacpal si nos; a tímto projevem humoru tváří v tvář nepříteli u mě Halvar značně stoupl v ceně a autor se zařadil mezi často citované.

2 14.10.2015

Pro nejmenší děti tahle muminkovská knížka opravdu není; pro náctiletého snílka s muminkovskou fantazií, který se potýká se svým místem ve světě, je neskutečně úžasná. Na přelomu dětství a dospělosti, kdy už jsem věděla, že moje postavy a bytosti jsou vymyšlené, ale přesto se nehodlala své fantazie vzdát, byl pimek Lavka postava přesně pro mě. (I já nesmírně prožívala knížky, které tak nebyly primárně míněné - i když v mém případě to nebyli prvoci, ale třeba Indiánská encyklopedie.)
S pomalu přibývajícím věkem chápu víc i ty ostatní. A proto je tahle knížka opravdu vynikající.

2 14.10.2014

Další z těch dobrodružnějších muminků, tentokrát i s divadelním tématem. Vždycky jsem měla ráda Šňupálka a Malou Miu a tady jsou spolu, takže jsem vždycky byla moc spokojená... Je v tom navíc, jak už je to tak u Tove Janssonové obvyklé, spousta podivuhodných, skvěle popsaných situací a postav. Když se snažím vybrat nejoblíbenější, seznávám, že to nejde.

2 20.03.2014

Krásné osobité autorské pohledy na různé pražské legendy - Langer vždycky přidá něco z (pro něj) nedávnější historie a humorně proplétá legendy s realitou. Díky téhle knížce pro mě měla Praha dlouho mnohem větší kouzlo, než by snad bývala měla jenom proto, že ho "mít má"...

2 20.03.2014

Tak především je nutno předeslat, že tahle knížka je úžasným způsobem zábavná a vtipná, i napínavá a místy velmi vážná, a dohromady velmi živoucí.
A pokud jde o její slabiny... Hogan opravdu má hodně specifický styl psaní a tady se asi nejvíc projevují jeho slabiny. Opravdu hrozí, že se ztratíte v postavách a návaznosti děje.
Na druhou stranu to ale taky má mnohé ze silných stránek Hoganova stylu, které obzvlášť oceňuju při opakovaných čteních. Děj je opravdu spletitý a silně provázaný a ani při mnoha opakovaných čteních jsem nenašla díry v logice příběhu. Chyba je tedy jen v tom, že Hoganovy tendence k nekonvenčnímu podání občas až příliš přeskakují konvenční styl usnadnění čtenářské orientace v ději. Postav je tu velmi mnoho a vlastně se v nich ztrácíte hlavně proto, že autor vám u málokteré (výjimka je asi jen Bacin) podá naservírovaný profil postavy, musíte si ho mezi řádky vyčíst sami postupně v celé knížce - což není z principu vada, ale naopak pokročilá autorsko-čtenářská technika. Chyba je vlastně tedy jen asi v tom, že kdyby knížka byla dvakrát tak dlouhá, člověk by měl víc času seznámit se se všemi postavami rovnoměrně.
V podstatě je tedy celá chyba knížky v tom, že je moc krátká a zhuštěná. :-) Je docela nápadné, že při spletitosti přiběhu je to přitom nejtenčí z těch tří hoganovek v mé poličce. Meč Vontů je skoro dvakrát tak tlustý...
Při výše zmíněných opakovaných čteních to všechno na Hoganově stylu fakt spíš oceňuju. Vzhledem k tomu, že starší oddechová literatura pro tuto věkovou kategorii často trpí spíš opačným nešvarem - totiž podceňováním čtenáře - ochotně nad tou rozháraností mhouřím oko, Hogan mi toho čtenářsky dal hodně. Možná, že kdyby tahle knížka bývala vznikla v post-HarryPotterovské době, opravdu by byla delší a ne tak zhuštěná.

1 10.09.2021

Na první rychlé přečtení a prohlednutí vřele doporučuju všem, které zajímají historické šaty více než jen na rozplývání se nad pěknými obrázky nebo nad nejnovějším populárním seriálem... a koho na historických korzetech zajímá jejich reálná historie a ne jen moderní mýty, kterými jsou opředeny. Zvláště pak těm, kdo je i šijí (sobě či jiným). Obsah podle mě na světové úrovni. Angličtina pravda úplně ne (je to spíš takové roztomile Czenglish), ale to každý případný cizozemský zájemce jistě rád skousne, ve světle detailních fotografií, rentgenových snímků a STŘIHŮ!!! :-) (Nebudu prozrazovat, co všechno se takovým rentgenovým snímkem šněrovačky dá objevit. To už musíte zjistit sami!)
Víc a houšť takových projektů u nás. Autorky se zjevně rozhodly zaplnit některé mezery i v zahraniční "korzetové" literatuře a myslím, že se jim to povedlo. Pokud je tohle aspoň trochu váš "obor", fakt to za ty peníze stojí.

1 28.02.2020

Mě to bavilo hodně. Možná na to má vliv i zájem o anglosaský svět obecně a konkrétně fakt, že jsem absolvovala předmět o zeměpise USA, takže jsem si u ledasčeho říkala "hele, to je tohleto!"

1 17.03.2017

Na Chestertona se mi to zdá spíš jedna z těch slabších, hlavně proto, že povídky tak trochu jedou všechny podle stejného schématu - vždycky je tam nějaký mladý muž, který se začne chovat podivně, a mladá žena, a vždycky je všechno jinak a ti dva pochopitelně nakonec skončí spolu.
Ovšem Chesterton psát uměl, příběhy vymýšlel nejpodivuhodnější, takže i tak je to na čtyři hvězdy. :-)

1 16.11.2015

Nějak v téhle knížce, i když jsem takový příběh či tábor konkrétně nezažila, Svatopluk Hrnčíř natrefil na spoustu věcí, které jsem znala, nebo je popsal tak, že jsem je znala... od táboření na vlastní zahradě přes muzeum, do kterého se samo od sebe nechodí, a matlání keramiky z hliněných hádků, až po houpačku nad řekou. A příběh je báječně vystavený tak, že je zároveň dobrodružný a tajemně lákavý, a přitom docela skutečný.

Což jde zajímavě ruku v ruce s tou Vysočinou, minirock - já byla zas pevně přesvědčená, že se to musí odehrávat někde na Kolínsku, v těch začínajících kopcích a zemi zaslíbené pro archeologické vykopávky (odkud tak skoro pocházím já). A on tam přitom figuruje rodný dům Eduarda Štorcha, který se narodil v Ostroměři na Jičínsku...

1 16.11.2015

... aha, to gingo bylo tady. To jen podporuje můj komentář u prvního dílu - vážně se mi ty knížky nijak výrazněji do mysli nezapsaly. :-(

1 16.11.2015

Pamatuju si, že mě to dost zklamalo, a na rozdíl od Yarwen mi vůbec nepřišlo, že to Foglara rozvíjí s úctou, nebo přinejmenším ho to nerozvíjí s velkým pochopením, Hrnčíř na to nabalil věci, které mi přišly ujeté a nesouvisející... A bohužel si po letech pamatuju hlavně ty a v podstatě nic jiného, asi že jak praví varanbooks, postavy samy byly zcela nezajímavé.
Akorát si ještě pamatuju, že tam byl taky výlet k léčivým vlastnostem ginga, což jsem předtím nevěděla - ale který vlastně taky spadá k těm věcem, které mi na tom neseděly. Zpětně si říkám: no jo, tehdy to bylo tohleto všechno zrovna nově dobové. Mám podezření, že Hrnčíř do přílišné snahy o dobovost upadá poměrně často, bohužel.

1 16.11.2015

Jak má člověk hodnotit knížku, která je příšerně poplatná době, jenže zároveň obsahuje geniální momenty? Úplně z ní čiší, jak autorovi ta shora nadiktovaná proorganizovanost vlastně neseděla: nic z toho, co se hromadně a organizovaně podniká, při čtení nezaujme, všechny opravdu zábavné akce v první části knihy jsou tak trochu pokoutní a spontánní, a autor pro jistotu nechá pionýrský oddíl brzy rozpadnout. A jakmile se rozpadne, Prázdniny s Pradědečkem naberou grády... Té lepší stránce knihy naštěstí přispívají i ilustrace.

P.S. ještě po letech: U nás v rodině je obzvlášť okřídlen Krystalkův hon za součástkami. Taky si díky téhle knížce už od dětství pamatuju, že ohřívat zavřené konzervy je pitomost. :-)