martiline
komentáře u knih

Ne, vážně to nejde. Tak dlouho se přemáhám, abych četla, ale není se čeho chytit. Velké množství postav, zbytečné děje, zbytečné opakující se myšlenky, slova ... Nejhorší snad je, že jsem si ji vybrala "na dovolenou" a měla jsem po čtení ... protože i v té největší bídě jsem vždy po přečtení jedné jediné stránky knihu zaklapla.


Mně to nic nedalo, nic neřeklo, nic to ve mně nezanechalo ... nic. Při čtení Život po životě jsem knihu odložila a nedočetla. Už jsem se musela přemáhat.


Jako fakt jsem se bála. Četla jsem v noci, sama ... Takže jsem to prožívala dost. Ale některé dialogy jako by byly násilně vtlačeny do děje a rušilo to.


Četla jsem rychle ... a jedním dechem. Popravdě celých 99% knihy se mi jevilo přesně tak, jak to chodí při nevěře - pocity, výčitky, nerozhodnost, boj. Ale ten konec, to 1% se mi zdá tak nějak vykonstruované - že by to tak mělo být ... ale nebývá.
Nicméně moc hezky napsané, jako vše od této autorky.


Wow ... pro mne první čtení od tohoto autora a naprosto ... wow ... zapeklité, propletené, něco nedokončené, ale přitom vyřešené ... no já jen koukám. Prostě naprosto dokonalé !!! Musela jsem to prostě dočíst, ačkoliv už je jedna hodina v noci ...

Doktore, ... moje oblíbené čtení. Mít přítele znamená jím být ... :-) opět tento díl nezklamal. Nádhera.


Diane Chamberlain je moje oblíbená autorka. Její příběhy se mi čtou lehce, nemusím se ani soustředit ... prostě děj lehce plyne s příjemnou představivostí. Tak je tomu i u téhle knihy. Pěkné čtení.

Milovaná kniha mého dětství. Kočičky byly moje lásky od mala. :-)


Můj první dívčí román ... Dokonce se mi od té doby začalo moc líbit jméno Silvie :-) ... Nádhera.


Moc pěkné. Povídání a vzpomínky Fingala O'Reillyho nás tentokrát zavedou do jeho mládí a času studií. Poznávám "doktora" víc a víc a ač je to knižní postava, cítím k němu sympatie jako ke skutečné postavě reálného života. :-)


Přečteno za pouhý den. Musím přiznat, že film se mi moc líbil, celé kino řičelo smíchy, ale ta kniha ... nevím, nevím. Přitom než jsem viděla první díl Deník Bridget Jonesové, četla jsem knihu a zdála se mi skvělá ... ale to už je hodně dávno. :-)


Ale jo, celkem příjemné čtení. Ale ... ta sexuální scéna hned na začátku, kdy člověk čte o tak závažném tématu a je úplně na jiné vlně, vtažen do děje ... tak to byla darda od autorky. Erotické vsuvky v knihách miluji, ale tohle bylo fakt mimo mísu ... pak už jsem překvapená u dalších scén nebyla, protože jsem to tak nějak čekala ... ale jakousi pachuť to zanechalo.


Pěkné. Četlo se zcela samo a lehce. Prodchnuté trochou erotiky, proč ne ...
"Když jsme se ve škole učili o Titanicu, paní Buchananová říkala, že někteří lidé, kteří se utopili, mohli přežít, kdyby se přestali držet jeden druhého. Někdy - někdy prostě musíš ty druhé pustit."


Stává se málokdy, aby kniha naprosto změnila atmosféru kolem mne. Aby mne příběh tak vtáhl do sebe ... abych ke konci jen četla a četla ... a nevšímala si slz dojetí.
Ze začátku jsem knize ale moc šancí nedávala. Nejsem žádná "koňanda". Ale pak ... prostě krása. Víc netřeba psát.


Tak tahle detektivka mne úplně pohltila. Četla jsem až do půl jedné v noci :-), nemohla jsem se odtrhnout a nešlo ani spát, dokud jsem se nedočetla na samý konec. Pro mne určitě z autorčiny tvorby jedna z nejlepších knih.


Tentokrát se o doktorech moc nepsalo ... zato jsem si užila životní příběh Kinky. V tom příběhu je skrytá moudrost našich předků ... "co se má stát, stane se" ... "co se nedá vyléčit, to se musí vydržet". Dnes máme pocit, že vůlí zmůžeme vše ... ale opak je pravdou.
Pěkné ... ačkoliv úsměvné ani v nejmenším.


Krásné ... úžasné ... nádherné ... vtipné. Napadají mne samé superlativy. Prostě knihy "... doktore ..." od Patricka Taylora jsou skvělé. Vždycky se při nich náramně pobavím.
:-) Kinky: "Praseti nedávej třešně a bláznovi rady" ... tahle věta mi prostě a jednoduše tak krásně uvízla v paměti ... :-)


Knihy od Aleny Mornštajnové jsou velmi čtivé. Člověk o nich pak po přečtení musí i hodně přemýšlet a jednotlivé příběhy zůstávají pod kůží dlouho. Nejinak to bylo i u Slepé mapy. Tentokrát jsem cítila úzkost a deprimaci při čtení příběhu Anežky ... autorka se dokáže tak vcítit při psaní, že i já jsem lehce vklouzla do Anežčiných pocitů ze situací, z nichž není úniku a pocitů bezmoci ...
Krásné, ač smutné. Přesto doporučuji k přečtení.
