martinstefko komentáře u knih
Kniha "Batman: Zatracení" je dobrý komiks, ale jen dobrý. A to díky úchvatné kresbě, kterou Lee Bermejo jen dál dokazuje, jak výjimečným tvůrcem je. A to mu prostě nikdo nevezme, tak to je. Brian Azzarello je také dobrý scenárista a předvádí to i v komiksu "Batman: Zatracení", jen ty jeho schopnosti nejsou prodchnuty do knihy jako celku, ale jen do určitých scén. A to je přece jen trochu málo na to, aby se dalo mluvit o skutečně skvělém a výjimečném komiksu. Takovým "Batman: Zatracení" bohužel není. I když se musí vyzdvihnout něco jiného. Nakladatelství Crew se postaralo, aby kniha vyšla ve velmi povedené vazbě s průhledným přebalem, který vytváří velmi zajímavý efekt, jež vás dovede naladit na čtení. Nemluvě o tom, že formát je dost velký na to, abyste si mohli Leeovu kresbu skutečně užívat. Takže ano, komiks by vás mohl scénářem zklamat, ale jako celek přece jen zklamat nemůže, protože kresba je tu pořád úchvatná.
Komiks "Sunstone 2" je rozhodně pořád dobrý, rozhodně se pořád jedná o jedno z nejlepších BDSM čtení, jaké můžete najít, alespoň takové, které je dostupné pro všechny, ale přece jen jsem měl místy pocit, že Šejićovi jeho scénář trochu drhne, zbytečně vše natahuje a je tak neskutečně ukecaný, až to pěkné není. A navíc sem tam skáče způsobem, jenž je spíš matoucí než zajímavý. Na druhou stranu se musí ocenit, že se zbytečně nesoustředí jen na erotické scény a pózy svých hrdinek, skutečně mu jde hlavně o to, aby vyprávěl příběh o BDSM. A to se mu stále daří. I když je "Sunstone 2" vztahovka, i zde se o BDSM dozvíte dost a pochopíte motivace některých lidí, jimž se tohle líbí. A proč ne? Třeba se to bude líbit i vám. A pak ve chvíli, kdy Stjepan Šejić už nějakou tu erotickou pózu vykreslí, stojí to za to a vy si ji naplno užijete.
Na knize „Revival“ je na jednu stranu fajn, že je to vlastně lovecraftovský horor, i když tohle si uvědomíte v podstatě až ke konci, ale na stranu druhou si říkáte, že to možná bylo až zbytečné, že by kniha lépe fungovala jako dramatický román o tom, jak se setkávají dvě postavy a jak se navzájem ovlivňují. Jenže to byl nebyl tak zajímavý King, to by se tak dobře neprodával. Ale je to škoda, protože King prostě umí skvěle postavy, jenže horor už mu tak dobře nejde. Jasně, je tam lehká plíživost, ale ten skutečný horor se odbyde v poslední relativně krátké části a je hotovo. Jako kdyby King už to nejlepší napsal a teď už jen jel na setrvačnost.
Jennifer MacMahon mě svou knihou „Zimní lidé“ nepřesvědčila o tom, že je schopná napsat dobrý horor, vlastně mě ani nepřesvědčila o tom, že je dobrou autorkou. Tohle je řemeslnice, která dovede skládat slova za sebe, ale většina těch slov jsou jen výplně. Jsou to slova, která mají příběh natáhnout, aby mohla nakladateli odevzdat kompletní knihu. A nakladatel to vydá, protože to má náznak něčeho, co by i mohla být duchařina. Provázání ale nefunguje, motivace postav jsou špatně napsané, postavy samy o sobě nemají hloubku, jsou zaměnitelné, což je u ženy, která píše ženské postavy, tragické. Kniha „Zimní lidé“ je čistý kalkul, kde ale ani samotné literární řemeslo není dobře zvládnuto.
Série "Skalpy" je rozhodně jednou z nejlepších sérií, které vyšly i v češtině. Tedy z hlediska komiksu a z hlediska kriminálního žánru. Jason Aaron nám ukázal, jak se můžeme těšit i na deset knih naditých depresí, a chtít ještě víc. R. M. Guéra nám zase ukázal, že i jen z pohledu na kresbu se můžete přenést do suché rezervace, kde je bordel, špína, lidská nesnášenlivost a smrt jen kousek od vás. Tohle je série "Skalpy" a to je i její poslední díl "Skalpy 10: Konec cesty". Je dobře, že se podařilo sérii vydat až do konce. Nakladatelství Crew tím získává další hvězdičky za svou činnost a za to, co všechno pro překladový komiks dělá. A jestli jste se k téhle sérii ještě nedostali, konečně tak můžete učinit, třeba tím, že si všech deset dílů koupíte a přečtete. Tohle je vážně čtení, které stojí za to.
Doufám, že autorka přijde s nějakou další, podobnou knihou a že bude vydána i u nás, protože skvělého hororu není nikdy dost. A z tohohle jsem byl unesen.
"Holmes" je komiks, z kterého mám docela rozporuplné pocity. Ano, je to určitě zajímavé čtení, a pokud vám Doylovy postavy něco říkají, určitě vás to zaujme, ač možná i v negativním smyslu slova. Kresbě se dá vytknout snad jedině to, že občasné čtenáře komiksu asi nezaujme, stejně jako ty, kteří jsou zvyklí na americký mainstream. Kresba je však ozdobou komiksu, který má bohužel v českém vydání problém. U písma, které je použito pro dopisy, jež jsou v první části poměrně časté, zmizela písmenka s diakritikou. Na ukázkách je uvidíte, ale v knize nikoli. Je to škoda, protože se to pak opravdu těžko čte, a to už jen proto, že samo písmo, jak je upraveno jako psací, je velmi těžko čitelné. Mám z toho komiksu rozporuplné pocity, ale rozhodně nemohu říct, že je to komiks špatný. Více: http://www.comics-blog.cz/2014/08/730-holmes-1-2-65.html
Věděl jsem, že Harlan Ellison existuje, ale knihu jsem si koupil vlastně jen proto, že o něm krásně psal Mort Castle na svém profilu... A ty povídky jsou skvělé! Přesně takové to čtení, kdy jsem si říkal, že musím zase sednout a něco napsat, protože je neskutečně inspirující, nejen obsahem, ale i formou. Až mě zaráží, jak málo od tohoto autora máme v češtině v samostatných knihách...
To tak jdete na besedu do knihovny s Honzou Vojtíškem a Ivanou Gašparíkovou a knihovnice neprozřetelně pronese, že mají místnost s knihami, které se budou ničit. Jestli chceme, můžeme si vzít, cokoli... Tak jasně že jsme tam šli. Neodnesl jsem si sice celou bednu jako někdo, ale tohle byl jeden z úlovků. Chtěl jsem Edgara Wallace zkusit už dlouho... No je to pulpové, neskutečně používá vypravěčskou zkratku a konec je z těch, kdy už to prostě chtěl zabalit a zvolil nejjednodušší variantu, emoce skoro na nule, ale jako čtení na jeden dva večery, proč ne.
Brian Evenson má dar pro skvělou atmosféru, ve které zůstává spousta nedořešeného. Povídky doznívají ještě dlouho poté, co je dočtete. Ale nemůžu si pomoct, těch povídek je tu tolik, že už mi začaly splývat. Asi už toho Evensona na mě bylo najednou moc.
Povídky jsou výborné, různorodě, jen pro mě - člověka, který se s Dahlem teprve seznamuje - je škoda, že kniha neobsahuje nic navíc. Něco o Dahlovi, něco o povídkách, kdy vznikaly... A přece není tak těžké hodit začátek každé povídky na novou stránku.
Přiznám sem nemám moc rád díla, kde je všechno přehnaně pozitivní. A jasně, postavě v knize "Když se introvertka vdá" se sem tam nechce stávat, nestíhá termíny, má blbou náladu, něco ji trápí. ale jinak je život postavy vlastně pohodička, kde rozhodnutí mezi tím, jestli si koupit jídlo, nebo knihu, je vždycky jasně dané. Toho pozitivního je na mě v komiksu "Když se introvertka vdá" až moc. Nevadilo by, prostě se autorka dívá na svět hezky, to je milé, jenže komiks sám o sobě není ani moc vtipný, že bych se alespoň zasmál, pokud už mě tolik nefascinuje ona milost stripů. Pokud někomu stačí, že se na několik desítek minut odebere do světa, kde j všechno v pořádku a problémy vlastně neexistují, myslím, že mu mohu komiks "Když se introvertka vdá" doporučit. Víc ale čtenář skutečně nedostane. Jen milé dílo autorky, která jako kdyby se ani nikdy nedovedla naštvat, respektive nedovedla tohle přenést na své postavy.
Brian Evenson rozhodně není autorem pro každého a sbírka „Doupě / Zhroucení koně“ to dokazuje naplno. Jeho povídky jsou hodně psychologické, jsou hodně přemýšlivé, a to i natolik, že vlastně nebudete vědět, co si při čtení myslet. Někoho povídky bavit nebudou, někomu přijdou skvělé. Já se řadím ke druhé skupině, ale ani já jsem se nezbavil pocitu, že jsou některá témata příliš se opakující, že někdy už je povídka unavující. Ale takových pocitů bylo výrazně méně než pocitů nadšení z četby.
Kniha „Černý kámen“ je velmi povedenou sbírkou toho, co se dá nazvat lovecratovským hororem – ty prvky univerza jsou de patrn – ale přitom je to jiné než Lovecraft, je t čtivější, ale odlišnost je možné hledat především v tom, že si zde Howard udržel to, co ho dělalo zajímavým autorem a co ho bavilo. Jsou zde silní muž, kteří se nebojí sami postavit zlu, je zde fascinace dobrodružným žánrem a je zde i snaha čtenáře bavit, stejně jako v něm vyvolat hrůzu. Jistě, povídky zestárly, ale některé z nich pořád mají své kouzlo. Některé nápady prostě nedokáží výrazně zpráchnivět ani po letech. A Howard byl prostě dobrý vypravěč, jen někdy také moc popisný, moc vysvětlující.
Kniha "Komiksový výběr Spider-Man 13: Noir" přináší skvělou alternativu k tomu, co představuje klasický Spider-Man a je velmi dobře, že někoho tenhle příběh napadl a nakonec ho dal dohromady. Je to skvělé čtení, a to nejen jako variace na Spider-Mana. Ten příběh je hodně povedený, je o dost temnější než klasický Spider-Man a musím říct, že by se mi trochu temnější podoba Spider-Mana docela zamlouvala. Takhle je kniha "Komiksový výběr Spider-Man 13: Noir" alespoň epizodním nahlédnutím do trochu jiného spidermanovského světa. A stačí to, i když s tou postavou, která vskutku hodně připomíná českého Péráka, by se dalo ještě docela dobře pracovat. Zapojení nácků jsem si pak užíval, stejně jako skutečnost, že se tu moc nehraje na nějaké nadpřirozené prvky (samozřejmě kromě kousnutí pavoukem a získání hodně specifických schopností), ale hodně toho vyznívá tak, že by to skutečně bylo do jisté míry možné. O to hlubší dopad na vás příběh může mít.
Komiks "Žoldnéř 3: Zkoušky" pokračuje v duchu předchozích dílů, kdy základní stavebním kamenem série je naprosto úchvatná malba, na níž se nic nezměnilo, tedy snad kromě toho, že se sám autor vyvíjel, zkoušel mnohé techniky a to se do série také trochu promítlo. Vůbec to není na škodu, naopak. Mimochodem, o technikách, které používal, se Vicente sám rozepisuje v bonusovém závěru, kde jsou i ukázky různých maleb a kreseb, které těmito technikami vytvořil. Rozhodně zajímavé čtení, kdy tyhle bonusy nikdy nevynechávám. Je to něco jiného než příběh, ale rozhodně to na mě dělá dojem. Asi mám rád, když autor povídá o tom, jak tvoří. Komiks "Žoldnéř 3: Zkoušky" samotný pak obstojí z hlediska výtvarné stránky, tam prostě není co vytknout, scénář je bohužel opět slabší a oceníte hlavně skutečnost, že autor nemá problém se zobrazováním nahých žen, naopak, v jeho podání je to skutečně krása pohledět. Třeba se někde nakopne i scenáristicky a konečně uchvátí i po této stránce.
Na komiksu "Batman: Evropa" je strašně moc vidět, že nešlo vůbec o to, jak to skončí, jak to dopadne. To rozuzlení je divné a mohl tam být v podstatě kdokoli, kdo patří do panteonu Batmanových nepřátel. Ale funguje to, má to nějakou hlavu a patu, jen to dostatečně nevysvětluje, proč bylo nutné se podívat kvůli tomuhle do Evropy. Ale tvůrci se tak rozhodli, viděli jsme známá města trochu jinak, ve velmi speciálním hávu a musí se nechat, že jim Batman slušel. Skvěle, ač stručně byla do příběhu zakomponována i základní historie některých měst. Souzní to a dává to smysl. Až na to samotné vyústění. Ale i jen skutečnost, že se tu Joker a Batman musí spojit, je dost dobrá. K tomu povedená kresba a máte komiks, který rozhodně stojí za pozornost.
A teď shrnutí k samotné sbírce. Kniha „Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká“ nám ukazuje jiný horor – někdy skoro až okrajově – což je jen dobře. Horor není jen Stephen King a tohle je krásný důkaz. Horor má jiné podoby a jsem rád, že se tohle dostává i k nám, pozvolna, pomalu, ale dostává. Laird Barron každému nesedne. Možná i proto, že všichni budou očekávat horor ve stylu Kinga. Barron je jiný, je svůj, je originální, a to i přesto, že v něm najdete mnoho vlivů. Ale dokázal si vytvořit vlastní styl, vlastní přístup. A to je moc dobře. Nemusí vám sednout, určitě vám nesedne každá povídka, možná budete i trochu zklamáni, ale pokud se s Barronovým psaním smíříte, pokud přijmete, že to jde i jinak, budete se bavit, necháte se děsit, bude vás mrazit do morku kostí a možná ani nebudete vědět proč.
Kniha "Stínka" vám nedá jasnou představu o tom, co je to autismus, dá vám představu o tom, jak se projevuje u jedné konkrétní osoby. A myslím si, že v tomhle směru odvedla Daniela Schreiter velmi dobrou práci. Je osobní, je poměrně názorná a dá se celkem snadno pochopit, co chtěla říct, co se v jejím životě dělo nebo děje, proč je tak jiná. Trochu mě mrzelo – po hezkém barevném úvodu – že se dál pokračovalo černobíle, ale i na to se dalo zvyknout. A přece jen, jedná se o stínku, tedy něco, co je jaksi ve stínu, co se bojí vyskočit na povrch. Při čtení knihy "Stínka" mě ale zaujala jiná skutečnost. Začínal jsem si uvědomovat, že některé věci vnímám podobně jako autorka, že mi vadí podobné věci. Neztotožňuji se s ní ve všem, nejspíš autismus nemám, ale kdoví, nikdy jsem se testovat nenechal. Spíš mi ale na mysl přišlo, že možná chceme ten autismus u lidí vidět okamžitě, jakmile se trochu vymykají. Možná jen zbytečně považujeme lidi za divné, zbytečně je chceme škatulkovat, i když ti lidé divní nejsou. Jen se je musíme snažit trochu pochopit, pochopit jejich vztah ke světu a životu a dalším lidem. Tohle je poselství, které se mi líbí. Neškatulkovat lidi, ale prostě si s nimi zkusit rozumět, brát je jako jiné. Ale rozhodně jim nedávat stigma.
Miroslav Pech je mladý, vypsaný autor, který má svůj – mnohdy velmi strohý – styl, jež ale v hororu skvěle funguje. Navíc se nebojí, a i když je první část „Mainstreamu“ skvělá atmosférou, ale pro další dění vlastně není až tak zásadní, pořád je to skvělé čtení, u kterého vás mrazí. A pak to jen graduje a graduje. Povídky jsou pak příjemným doplněním. Nakladatelství Carcosa patří dík za další skvělou knihu.