marvarid
komentáře u knih
Ghost in the Shell 1
Masamune Shirow (p)
Můj první pokus o manga komiks. Zatím jsem ale knihu nedočetla. Je krásně nakreslená, ale někdy se v ději ztrácím. Taky se přiznám, že se mi pletou japonská jména a musím se vracet, abych se ujistila, o kom je řeč. Někdy je nějaká situace popsána jen v náznaku a všechny postavy se tváří, jako že je vše naprosto zřejmé. No, mně to tedy často jasné není.
Každá kapitola tvoří samostatný příběh. Já jich přečetla asi 5 a pak jsem se jednoduše do dalšího nepustila, protože mě v tu chvíli víc lákal klasický román. Ale zatím mám v plánu se ke knize vrátit.
Anatomie duchů
Andrew Taylor
Detektivní příběh odehrávající se na Univerzitě v Cambridge v 18. století. Prostředí je tak kouzelně dekadentní – ulicemi tečou splašky i horší věci, urození pánové si pudrují paruky a jsou ve společnosti tak neuvěřitelně galantní, dámy by neměly samotné vyjít ani do parku. Přitom univerzitní koleje jsou plné intrik a perverzních večírků. A k tomu všemu zde straší……možná.
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
Tohle je už moje 5. kniha od Olgy Tokarczukové a byť autorka patří k mým oblíbeným, zpočátku jsem myslela, že ji nedočtu. Hrdinka mi byla opravdu nesympatická (už jen to používání velkých písmen, aby zvýraznila označení popisovaných událostí či postav - Zvíře, Člověk, Potíže, Záchvat, Hněv...opravdu patos) a zařadila jsem si ji mezi skupinu lidí, jejichž existence prosazování ekologie a práv zvířat spíše ubližuje, a které bych opravdu nechtěla osobně potkat. Ani ostatní postavy mi příliš nenadchly, byly hodně "jednobarevné" a zredukované na své místo v konzumní společnosti (neúspěšný a na okraji = hodný, dravý a prachatý = zlý). A místy dlouhé pasáže o astrologii pro mě byly srozumitelné asi tak jako svahilština. Pak mě ale děj postupně přece vtáhl a rozuzlení pro mě bylo překvapivé. Takže za 3 *. (ale možná bylo rozuzlení překvapivé jen proto, že tolik akceschopnosti a tahu na branku je u této hlavní postavy přece jen nepravděpodobné).
Kvítek karmínový a bílý
Michel Faber
I já jsem se bavila při komentáři Vojpy a i když musím říct, že v zásadě s ním souhlasím, přece jen bych knihu neodsuzovala tak příkře. Dostala jsem se k ní také na základě pozitivních recenzí, ale závratné umělecké hodnotě devítisetstránkového románu o „inteligentní“ viktoriánské prostitutce jsem prostě nevěřila. Čtení jsem tedy načasovala na období dovolené – přes den lyžování a po návratu ze svahu se zavrtala do postele s knihou. Těžko po celodenním pohybu v mrazu číst něco intelektuálně závažného. Zimní večery jsou dlouhé a tak jsem překousala i tento opravdu mnohomluvný a obsáhlý román. Souhlasím, že postavy byly ploché, nejednaly vždy smysluplně a některé dějové obraty nebyly úplně pravděpodobné. A ano, připadala jsem si jako při sledování seriálu, tedy při mírně pokleslé zábavě. Ale pro ty účely, pro které jsem si knihu vybrala, se hodila dobře. Jestli hledáte dobrý psychologický román, něco, co se vám vryje do paměti, vyrazí vám to dech, tak to si opravdu musíte najít jinou knihu.
Před Draculou: Archeologie upíra
Tommaso Braccini
Opravdová lahůdka. Miluju horory, fascinuje mě vývoj těchto iracionálních hrůzostrašných představ v lidské mysli. A tady najdeme dopodrobna rozebranou historii fantastické zlovolné postavy upíra / vampýra / vrykolaka. Ani na chvíli jsem se nenudila. Mám jen jednu poznámku – a to k uspořádání knihy. Proč nemohla být sestavena tak, aby se dala číst pořád dál, pohodlně stránku po stránce? Proč musí čtenář pořád listovat sem a tam mezi kapitolami, poznámkami a plným zněním historických textů zmíněných v hlavním oddíle…. To mě trochu otravovalo.
Křehké nádoby / Drazí zesnulí
Evelyn Waugh
Křehké nádoby mi připomínaly filmy pro pamětníky s Natašou Golovou nebo Oldřichem Novým - svojí atmosférou, poněkud zastaralým jazykem a „hláškami“ z doby mojí babičky. Místy byl humor černý a situace opravdu groteskní, celkově byly ale zbytečně dlouhé a četba mi po čase přestala bavit.
To Drazí zesnulí byli o hodně lepší. Děj byl sevřenější a promyšlenější. Humor černočerný na hranici cynismu. A závěr byl tedy grandiózní. Drahé zesnulé bych hodnotila vysoko, jestli mám hodnotit obě části knihy a průměrovat – pak 3*
Mým domovem je Aljaška
James Huntington
Moc krásné čtení. Mrzelo mě, jak rychle jsem se dostala na konec knihy. Je pozoruhodné, s jakou pokorou přijímal Bill všechno, co mu život přinesl. Nežehral na nepřízeň osudu ani si neztěžoval na krutost Aljašské přírody. Chápu, že tato kniha je a bude evergreenem.
PS: děti asi trochu rozmazluju, ale dám jim to přečíst. Snad si budou svého pohodlí trochu víc vážit (tedy alespoň po nějaký čas, než výchovný efekt vyprchá).
Věk nevinnosti
Edith Wharton
New York 19. století. Společenský život je sešněrován konvencemi, každá věta a každé gesto má v sobě zašifrované další nevyřčené poselství. V tomto prostředí se odehrává milostné drama, klasický trojúhelník postav – mladý atraktivní muž, společensky vhodná nevěsta, společensky nevhodná žena, do které se mladík zamiluje. Čekala jsem zdrcující kritiku společnosti, která milostné vášni nepřeje, ale z mého pohledu tak román nevyzněl. Vynikající vypravěčka Edith Wharton se věnuje více charakteru postav a motivům jejich jednání. A popisuje je jako skutečné lidi. To znamená, že ne vždy vědí přesně, co chtějí a co je správně, mají své chyby a občas podléhají konvencím. Archer se své lásky nakonec nevzdá jen pod tlakem okolí, ale spíš pod tlakem svého pocitu zodpovědnosti k May. Ta mu nikdy nic zlého neudělala a tak mu svědomí nedovolí utéct od oltáře, nemůže ji opustit, když s ním čeká dítě. Možná by se svou povahou jednal stejně, i kdyby se příběh odehrával v současnosti. May se až dojemně snaží svoje manželství zachránit, nikdy si otevřeně neztěžuje, netrucuje. Její rozhled je sice omezený, ale ví, co chce. A Ellen je opravdová femme fatale, o tolik odvážnější, inteligentnější a zkušenější. Natolik zkušená, že odhadne bezvýchodnost milostné romance.
Svatebčanka
Carson McCullers
Román (nebo možná spíš novela) je hlavně o dospívání – o tápání, nejistotě, nepřiměřených představách o životě. O rozjitřených emocích a obtížné komunikaci se světem dospělých. Popis Frankie jako puberťačky je až bolestně přesný. Někdy se chová drze a klackovitě, koleduje si o facku (tu jí ale černá hospodyně vlepit nesmí), někdy je tak zoufale ztracená a osamělá, že by potřebovala spíš obejmout. Chvílemi jsem měla strach, aby její dětství nebylo definitivně ukončeno tragédií a nepřehoupla se do dospělosti dřív, než by bylo záhodno. Jih spojených států i časové zařazení do období 2. světové války je jen kulisa (což jsem nečekala), ve vyprávění nehraje podstatnou roli. Celkově zajímavé čtení, neobvyklé a velmi poctivě podané téma.
Dobrodružství Miguela Littína v Chile
Gabriel García Márquez
Nemám úplně čerstvě v paměti, ale vzpomínám si přesně na dojem, že Márquez neví o čem píše (nemůže mít osobní zkušenost). Neví o "skvělém" chování krajní levice. O její pokrokovosti, demokratičnosti a zkrátka o tom, jak krásný život svému obyvatelstvu chystá na věčné časy a nikdy jinak. Knihu si pamatuji jako reportáž o nadšeném a ničím neopodstatněném idealismu.
Ilustrovaný muž
Ray Bradbury (p)
tak tohle byl přešlap. Měla jsem dojem, že jsem vytáhla dětem povinnou četbu z police. Posuzovat povídkovou knihu je sice problém a některé povídky měly vtip, ale celkově převažovaly ty velmi jednoduché, přímočaře a stupidně moralizující s předvídatelným koncem. Ani jazyk a styl vyprávění nebyl nijak zajímavý.
