Mateo67 komentáře u knih
Vlídná, ale nijak nepřikrášlená kniha ideální na léto a čtení u vody. Bylo velmi příjemné vrátit se do minulosti a připomenout si, jak jsme tenkrát žili. I když život na vesnici (já vyrůstala ve velkém městě a o pár let později) byl podle všeho ještě větší “pecka”. TaLu to vystihla naprosto přesně. Bylo to naše dětství a mládí a navzdory podmínkám a prostředí, ve kterých jsme vyrůstali, to byla krásná doba. Mně svou autentičností kniha navodila až nostalgické vzpomínky. Napsáno přirozeně a uvěřitelně.
Jedna z mých nejoblíbenějších knih, ke které se můžu kdykoliv vrátit a vždy si ji znova s chutí užiju a prožiju. A tentokrát s přidanou hodnotou. Střídá se zde ztvárnění realistické s maximálně stylizovaným, barevné s temně laděným, klasické s moderním. Přesto, nebo snad možná právě proto jako celek kniha funguje soudržně a kompaktně. U mě na celé čáře vyhrál Holoubek následovaný Vrbou a také úsporná Dceřina kletba. Našly by se i ty, které mě až tak neoslovily, ale rozhodně se neobávám, že si své příznivce nenajdou. Za tento počin autorům palec nahoru.
Díky této (audio)knize jsem strávila mnohakilometrové romantické procházky podél moře ruku v ruce s Davidem Matáskem. Co víc si přát:-)? Kniha samozřejmě romantická není, je naopak akční, děj na nic nečeká, posunuje se svižnými kroky a nejen Enzo se má při vyšetřování třetího zločinu co otáčet. Ze tří dílů této série je tento zatím nejlepší.
Cíleně si takovéto knihy poslední dobou vybírám a užívám si to. České prostředí, české reálie, postavy, myšlení… a toto vše díky českým autorům a především autorkám. České krimi bez sociopatů a psychopatů, bez mučení a krutostí, “jen klasická policejní práce a postupné odkrývání stop. Co víc si na léto přát?
Klekánice se mi moc nelíbila, Vodníka jsem si vychutnala.
Sérii jsem objevila v knihovně i ve formě audioknih, a když jsem viděla vysoké hodnocení u naprosté většiny mých oblíbených, nebylo co řešit. Minus - především zpočátku mi velmi vadila vysoká brutalita spojená s detailními popisy. Snesu hodně, ale tady to teda na mě bylo silné kafe. Plus - sympatické hlavní postavy, které jsem si hned od počátku oblíbila a díky nim v poslechu pokračovala, a vhled do myšlení šíleného psychopata, který získáte, protože pachatele poznáte hodně brzy, což vůbec není na škodu. Jj, určitě budu v sérii pokračovat.
Kdo jest bez viny, ať první hodí kamenem.
(Starý zákon, Janovo evangelium)
Druhý pokus a dobojováno. Tentokrát jsem knihu poslouchala, chtěla jsem jí dát ještě jednu šanci. Ano, tentokrát jsem “dočetla” až do konce, ale kniha mě opravdu nezaujala a nepřesvědčila. Nepomohla jí ani audioverze. Byla nemastná neslaná stejně jako její předloha.
Ze začátku mě kniha nijak zvlášť nebavila, měla velmi pomalý rozjezd a zápletka slibovala jen průměrný příběh. ALE! - Linka týkající se staré secesní vily byla neotřelá a dokázala víc než co jiného připomenout bizarní principy minulého režimu, úroveň zdravotnictví 70. let v malé oblastní nemocnici mi způsobovala husí kůži, kterou dokázalo zahnat jen teplo kachlových kamen. A závěr, ten se autorce obzvlášť povedl.
“…zajímal mě lidský příběh.” (str. 133)
Setkání s člověkem, který své práci nejen rozumí a perfektně ji ovládá, ale hlavně ji miluje a je schopný a ochotný jí obětovat téměř vše. Má můj obdiv za to, co prožil, co přežil a jak nám to dokázal zprostředkovat. Kniha je napínavější než leckterý román. Již první stránky vás vtáhnout do zběsilého tempa a než se vzpamatujete, jste hodně za půlkou. Pak se líčené události (i když nadále závažné) zvolna zmírňují a vy se můžete nepatrně nadechnout. Možná to není čistá literatura faktu, ano, autor do knihy vnáší hodně ze sebe, ale můžeme se mu vůbec v takovýchto poměrech divit? A vždy je jasné, kde je hranice mezi subjektivním a objektivním.
Na závěr mám ale jednu velkou výtku. Už dlouho se v žádné knize neobjevilo tolik (především) syntaktických chyb. Tady někdo neodvedl náležitou práci. A o to spíš, že se jedná o obsahově navýsost kvalitní knihu.
Brala jsem do ruky literaturu faktu a literaturu faktu jsem také dostala. Prahla jsem po dalších mně dosud neznámých autentických osudech naší historie a autorka opět odvedla důkladnou a pečlivou práci. Očekávala jsem dobové fotografie a dokumenty a bylo mi to splněno. Navíc vše propojené beletristickými vsuvkami, které knihu oživovaly. Tak proč nejsem tentokrát nijak zvlášť uspokojená? Snad to bude tím, že současně mi “procházela očima a hlavou” kniha Novinářem v Číně. Také literatura faktu. Ale působící na mě mnohem více vřeleji a citlivěji. Ano, zde je autor přímým účastníkem, ale přece jen… Při čtení Životic jsem zůstávala k osudům lidí v podstatě netečná a nezúčastněná. A to by se stát nemělo.
Z mého pohledu 4. dílem ztrácí série dech. Působila na mě spíše jako společenský román, řešící problémy současné britské společnosti, ale já chtěla a očekávala detektivku. Děj je tak rozvláčný a roztažený do několika dějových linek, že je až nesourodý, jako bych těch knih četla zároveň několik. Především první půlka celkové atmosféře detektivního románu moc nepřispěla. Méně je někdy více. Ze 4* za třetí díl se zde musím přiklonit k hvězdám třem.
Ráda se ke knihám Michaely Klevisové vracím, protože pro mě mají jedno velké plus a tím je české prostředí se vším všudy. Prostě si v jejích knihách připadáte jako doma. Přesto dávám tentokrát jen tři hvězdičky, protože mě od začátku naladil jak název knihy (bohužel zavádějící), tak i její podařený, až trochu tajemný úvod, ale moje očekávání se po celou dobu čtení nějak nepodařilo naplnit.
Detektivka jak má být. Klidné, příjemné čtení, okořeněné postavami, které si rozhodně neoblíbíte:-), v čele s první obětí. Dobře jí tak, říkala si o to dlouho.
Po přečtení této knížky je mi jasné, že toto bude v mém žebříčku letos první místo. Už dlouho mě žádná kniha takto nezasáhla. Nestává se mi, že bych si na zrovna čtenou knihu vzpomněla uprostřed pracovního blázince. U této se mi to stalo několikrát. Nestává se mi, že by mě nějaká kniha tak znekliďňovala, že by mě tak přitahovala, abych pokračovala ve čtení, a na druhé straně jsem ji brala do ruky až s nechutí, jak bude pokračovat. No prostě DOSTALA MĚ! Vším - obsahem, stylistikou, překladem, vykreslením postav, gradací děje a co je asi nejšílenější - uvěřitelností. Při čtení mi bylo až fyzicky špatně z toho, že nemůžu nijak pomoct a musím jen neschopně přihlížet a číst dál.
Čtenářská výzvo, třikrát děkuji!!! A doufám, že příští rok mi připravíš podobně silný zážitek.
“Až uvidíš moře to sice není, kniha je útlejší, takže i příběh není tak mnohovrstevnatý. Ovšem zasazení do poválečné doby Beskyd, námět partyzánského boje, dopad jeho sporného působení na obyčejné lidi a především ukázka schopnosti mnohých v každé době přežít a urvat si, co jde, vyneslo u mě plných pět hvězd. Kdo byl vlastně horší? Nacisté se svými psy nebo nemorální pokřivené figury měnící se během pár měsíců na psy komunistické?
Kniha se mi dostala do ruky brzy po přečtení posledního dílu s Erikou. A tento docela vyrovnaný souboj prohrála. Děj byl totiž od počátku hooodně pomalý a do rychlejších otáček se dostal až dlouho za půlkou, kdy už člověk dávno vytušil, kdo je kdo a proč. Na druhou stranu, čtení to bylo poklidně, snad až přívětivé, bez zbytečně trýznivých a brutálních scén. Otázkou zůstává, zda až takový poklid je to, co od příběhu očekáváme, když bereme do ruky detektivku/krimi/ thriller? Váhala jsem nad třemi či čtyřmi hvězdičkami. Postupné odkrývání jednotlivých stop (i když část z nich jsme my čtenáři už ani nepotřebovali) a především nápaditě zvolené, vykreslené a využité prostředí kolem Ďáblových kamenů se Stromem skřítků uprostřed převážily nakonec mističku vah ke ****. Ale jen taktak.
První Enzo, kterého jsem opravdu držela v ruce a četla očima. Ze začátku jsem si na ten pocit musela zvyknout, ale šlo to jak po másle. Kdykoliv jsem knihu otevřela, stačil 1 odstavec a já vplula do děje a byla prostě tam. Obálka tak jako každá předchozí za plný počet bodů a děj stejně zamotaný jako klubko na ní. Božíčku, ještě že mi chybí přečíst 1. díl :-) a že je May spravedlivý, a když na začátku série slíbí 7 nevyřešených vražd a čtenář tak logicky očekává 7 dílů, tak těch 7 dílů prostě nakonec napíše. Takže na rozdíl od čtenářů, kteří četli tento díl hned po vydání, já ještě nemusím ronit slzy a s Enzou se loučit:-).
Knihu rozhovorů jsem přečetla až po Novinářem v Číně, takže jsem věděla, s kým budu mít tu čest. Půjčila jsem si ji cíleně, protože osobnost Tomáše Etzlera mě zvláštním způsobem přitahuje. Je to člověk, který si stojí pevně na svých názorech, který je upřímný navzdory tomu, jak mu může jeho upřímnost zkomplikovat život, který se do všeho pustí po hlavě a nedělá kompromisy. S postupujícími roky přece jen zpomaluje a “ zklidňuje”, ne však na úkor svého přesvědčení. Jeho přístup k práci je ukázkou profesionální novinařiny a příkladem hodným následování. Na druhé straně - se zájmem bych si zašla na jeho přednášku, ale osobně bych se s ním setkat a seznámit nechtěla. Je v něm něco, co mi vadí, i když to zatím nedokážu pojmenovat.
Tato kniha mě nutí trošku bilancovat. Zimní oheň totiž úspěšně ukončil mé snažení splnit zpětně všechny výzvy. Takže hotovo, uklizeno. Odteď už jen výzvy aktuální. Když se dívám zpětně, díky jednotlivým výzvám jsem se potkala s nemalou řádkou spisovatelů a knih, které by se mi asi nikdy do rukou nedostaly, díky Databází jsem získala nové přátele - “oblíbené” a celkově prostředí, kde je mi moc a moc dobře.
A proto knize při hodnocení trochu nadržuji. Neoslovila mě totiž tak, jak bych předpokládala z recenzí či komentářů. Prostředek se mi nekonečně vlekl, závěr naopak pádil jako splašený, a i když se jedná “pouze” o thriller, přece jen mi jazyk připadal velmi jednoduchý a dialogy nenápadité.
Tak tu máme retrospektivně naše divoké devadesátky. Poslední dobou na ně narážím docela často a mohu si tak doplnit mezery “ve vzdělání”. Mám pocit, že jsem snad tu dobu ani netrávila v republice, protože se mi neustále odkrývají nové momenty i celé kauzy. Já tu samozřejmě byla, ale nejspíš totálně v osidlech slastí a strastí dvojnásobného mateřství:-), takže tak nějak ta historie šla kolem mě.
Ale zpátky ke knize. Mikuláš Syrový mě napoprvé moc nechytil, Marku Vrázovi se to povedlo. Už se těším na další případy, i když asi už nebudou obsahovat edukativní složku:-).