Matty komentáře u knih

„Proč mám život takhle uspořádaný? Čeho chci touto neutralitou dosáhnout? Očividně jde o to, maximálně eliminovat odpor, aby dny ubíhaly pokud možno lehce a bez překážek. Jenže proč? Není to totéž, jako bych si přál co nejméně žít? Jako bych říkal životu, nech mě na pokoji, abych mohl... no, ale co? Číst? No jo, doprdele, ale o čem jiném si čtu než o životě? Psát? Totéž. Takže si čtu a píšu o životě. To jediné, co nechci, je ho žít.“

Po dočtení posledního dílu Knausgårdova monstrózního existenciálního antirománu jsem přemýšlel, kam dál lze v literatuře zajít, pokud je vaším cílem proniknout psaním k životu, popsat jej v jeho upachtěnosti, směšnosti a banalitě, nevynechat smích, slzy, krev ani dva kýble hoven, která se snažíte zakopat co nejhlouběji do země (což není metafora, ale jedna ze situací v knize), vyjádřit prázdnotu, nicotnost, nestrukturovanost našeho krátkého, hnusného i nádherného pobytu na zemi. Ale podobnou otázku si lidi možná kladli, když vyšla Paní Bovaryová, Hlad nebo Hledání ztraceného času...

Šestá kniha je stejně jako ty předchozí frustrující (třeba když se autor na čtyřech stech stran zamýšlí nad Hitlerovým Mein Kampfem a asi tuctem dalších témat) i zdrcující, o ničem a úplně o všem. Zrcadlově k prvnímu dílu opět sugestivně, do detailů líčí rozklad člověka, ovšem hlavně psychický, ne fyzický. Nejspíš to ještě pár dnů budu zpracovávat.

Pokud se do těch všech cca 3500 stran textu někdy pustím znovu, pak kvůli úvahám, kterými Knausgård prokládá obnažování svého self (aniž by se ovšem, narozdíl od jiných autorů, domníval, že se polepší samotným přiznáním, jak je špatný), ne kvůli tomu, jak ohromně je to napsané. Jeho autofikce postrádá styl a vkus, ale také pro tu syrovost a neohrabanost máte při čtení (paradoxně) pocit, že svět není jen jazykový konstrukt, složitá soustava znaků, ale že jsou to věci různých tvarů, barev, vůní a chutí, kterými se můžete umazat a které vás mohou i zranit (zvlášť pokud jste Knausgårdovým přítelem nebo příbuzným). Jak píše Jan Němec v doslovu, „propsat se zpátky ke svému životu“.

Navenek standardní příběh dívčího dospívání z prostředí americké střední školy na malém městě. Ono dospívání je ve skutečnosti spíš feministickým prozřením iniciovaným odkazem Riot grrrl (matka hlavní hrdinka je bývalá punkerka). Sice nechybí třeba motiv první lásky a zamilovanosti, ale ten je nakonec míň důležitý než otázka sesterství a boj proti patriarchátu, reprezentovanému sexismem spolužáků, učitelů a vedení školy. Objektivizaci ženských těl, intersekcionalitu, rape culture nebo victim blaming autorka nepojímá nijak mravokárně a těžkopádně, neměl jsem pocit, že by čtenáři něco podsouvala. Všechna témata jsou naopak šikovně integrována do vyprávění vedeného v první osobě a uchovávajícího si lehce přidrzlý nadhled a neztrácejícího smysl pro (chytrý) humor. Hlavní postavy jsou nečernobílé, oproti jiným středoškolským fikcím nezapadají do jednoduchých škatulek a nenaplňují očekávání spjatá s daným žánrem (např. projevy internalizované misogynie ze strany jinak zdánlivě dokonalého přítele). Proměna vypravěčky ze vzorné studentky, jež nechce být moc vidět a slyšet, v odhodlanou bojovnici za emancipaci, vystupující v zájmu kolektivu z komfortní zóny, je přesvědčivě motivovaná a dotažená. V souhrnu kniha, která mladším čtenářům a čtenářkám myslím dokáže čtivě a nenásilně vysvětlit, k čemu je dobrý feminismus na světě, a která díky svižnému spádu a nenaivnímu uchopení teenagerských pocitů a potřeb zároveň nebude nudit ani dospělé (mě si definitivně získala na straně 48, kde je v rámci ukázky prvního zinu vyrobeného hlavní hrdinkou použita nejlepší ze všech existujících fotek Barbary Stanwyck). K poslechu během četby doporučuji Bikini Kill nebo The Runaways.

3 01.03.2021

Nevím, jak věrně se Martin Scorsese (resp. scenárista Steven Zaillian) bude držet předlohy, ale Irčan je kniha jako dělaná pro něj: skutečné události, prostředí italské mafie, retrospektivní vyprávění s charismatickým, ale nespolehlivým vypravěčem, který nemusí říkat celou pravdu, hodně násilí... Je pravda, že Brandt přijímá Sheeranovu výpověď až příliš samozřejmě, v podstatě se staví do role kněze u zpovědi (konfesní rovina Scorseseho zřejmě taky oslovila), namísto toho, aby zaujal pozici kritického a pochybujícího autora. Taky doufám, že se film obejde bez spousty zdlouhavých odboček a přemíry jmen, která pro hlavní příběh nejsou nijak podstatná, a bude mít lepší tah na bránu a jeden, nikoliv deset konců. Pokud vás ale baví příběhy z podsvětí a non-fikční styl (à la Chladnokrevně), nudit se určitě nebudete.

3 06.02.2019

„Chlap, který byl zavřený, byl hrdina, ale ženská to musela nést v každodenním životě.“

Nesmírně cenný počin na poli orální „herstorie“. Normalizace pohledem odvážných žen, které navzdory všem komplikacím, jež jim to v osobním i pracovním životě způsobilo, odmítly hrát dvojí hru a podřídit se režimu. Otevřené výpovědi respondentek rozkrývají, za jakou cenu dokázaly uhájit svou morální integritu, zůstat upřímné samy vůči sobě, neztratit svou osobní hodnotu. Vzhledem k opakujícím se otázkám se logicky opakují také některé odpovědi, ale výsledná mozaika nabízí velmi vrstevnatý obrázek života nekomfortních osob v nesvobodné zemi. Života v permanentním strachu o sebe i vaše blízké, protože jste nevěděli, kdy k vám do bytu vtrhnou estébáci a odvedou vás na několikahodinový výslech. Života v existenční nejistotě, protože jste se nemohli spolehnout na systém, který vás vnímal jako nepřítele a protože jste nemohli dokončit školu nebo vykonávat práci odpovídající vašemu oboru a vzdělání. Zároveň života pro něco smysluplného, naplněného něčím jiným než šedí, bezčasím a pasivním čekáním, jestli se něco změní, života v intelektuálně stimulující společnosti lidí, kteří nebyli lhostejní a nepřestávali usilovat o svět, ve kterém nebudou pronásledováni za své názory. Chvílemi, zejména, když dojde na děti, velmi bolestivé čtení, které vám toho o oněch dvaceti letech sdělí mnohem víc než učebnice dějepisu, zohledňující jen několik klíčových momentů, ale nikoliv to každodenní překonávání pocitu beznaděje a bezvýchodnosti, pocitu, že zakoušené omezování těch nejzákladnějších podmínek spokojené existence nikdy nepomine.

3 24.12.2018

Provokativní. To je podle mne hlavní kvalita, pro kterou byla kniha oceněna Goncourtovou cenou.

Provokuje svým klamavým názvem, krutosti je v ní víc než něhy. Provokuje hned prvním odstavcem, který stanovuje, jakým způsobem budeme číst zbytek knihy, čemu budeme věnovat pozornost, po čem se budeme pídit. Provokuje svým odtažitým, nezaujatým stylem, který „nenadržuje“ žádné z postav - vůči všem je autorka stejně nekompromisní, všechna hlediska jsou si rovna a je na nás, ke komu přimkneme víc, komu budeme spíš věřit. Provokuje svou nejednoznačností. Máme ji číst jako thriller, držící nás na dvou stech stránkách v napětí, proč došlo k děsivým událostem z úvodu? Jako kritiku třídního systému a národnostních stereotypů (přistěhovalkyní je v příběhu Myriam, ženou francouzského původu Louise)? Nebo jako podobenství o touze lidí, kteří nikam nepatří a jsou většinou společnosti jen trpně tolerováni, po zviditelnění (sama autorka příběh připodobňuje k pohádce o zlém vlkovi)?

Nejsem si jist. S určitostí ale vím, že si mne kniha svou strukturou, svým zároveň laskavým i drsným stylem podmanila a že mne zejména tematizací toho, co nám dává a bere rodičovství, zasáhla na velmi citlivém místě, protože o něčem podobném teď sám hodně přemýšlím.

„Něco v něm zemřelo a nebylo to jen mládí a bezstarostnost. Už nebyl postradatelný. Kdosi ho teď potřeboval a on se s tím musel vypořádat. S otcovstvím si přisvojil zásady a jistoty, to, o čem přísahal, že nikdy mít nebude.“

3 07.12.2018

Pokud se filmové zpracování Bratrů Sesterových bude držet předlohy, mohlo by jít o nejvtipnější film Jacquese Audiarda a současně další krásně divný pomalý western (Mrtvý muž, Slow West, z literatury tvorba Cormaca McCarthyho).

DeWitt pracuje s klasickým motivem existenciálního putování, které by mělo završit setkání se smrtí, ale víc než drama ho zajímají záměrně natahované pauzy, během nichž bratři řeší dentální hygienu, zdravou výživu nebo samotný smysl svého konání. Surreálná setkání s různými zvířaty a westernovými archetypy dovedenými do krajnosti jsou ovšem uzemňována náhlými vpády násilí a naturalistickými popisy ustřelených hlav, mokvajících ran a rozšlapávaných lebek, které svou groteskní přehnaností vyvolávají podobně jako ve filmech bratrů Coenových pobavení i znechucení zároveň.

Nebude snadné převést poetiku téhle pikareskní westernové variace do filmové podoby (hodně se na ní totiž podílí atypicky kultivovaný způsob vyjadřování jednoho z bratrů, který je zároveň vypravěčem), každopádně jsem teď na film ještě zvědavější a zároveň mám chuť si od deWitta přečíst něco dalšího.

3 17.07.2018

Detailní rozkrytí mechanismu činnosti, kterou provádíme všichni (jak naivně věřím). Kniha schopná změnit vedle vašeho přemýšlení o přemýšlení i přemýšlení samotné. Sám se nyní například snažím pohlížet na činěná rozhodnutí z odstupu a bez emocí, které je původně mohly ovlivnit, a – pokud je to možné – včas přehodnocovat kroky, kterých bych později mohl litovat. Díky tomu, že přemýšlíme neustále a nad vším, je „použitelnost" poznatků nabídnutých knihou prakticky neomezená a kromě vašich vztahů s okolím tak může zlepšit třeba také to, jak uchopujete a chápete knihy nebo filmy.

3 14.02.2018

Když píšete knihu o hudebním skladateli, bylo by dobré rozumět hudbě. Autor hned zkraje přiznává, že hudbě moc nerozumí. Jeho jedinou kvalifikací pro napsání Morriconeho životopisu byl zřejmě fakt, že má Morriconeho rád a osobně jej potkal. Budiž.

Přestože jde o výpravnou publikaci na kvalitním papíře s pěknými fotkami, samotný text působí jako rozšířený článek pro časopis typu Květy (nebo možná Reflex, abych nebyl tak zlý). Zábavné historky z natáčení, klouzání po povrchu, žoviální nebo nekriticky obdivný tón, disproporční zaměření především na ty nejslavnější filmy (cca polovina knihy pojednává o Leoneho westernech), matoucí struktura textu (od 48 hodin v Paříži skok k Vatelovi, pak návrat v čase k Misi), snaha nafouknout text každou nalezenou informaci (třístránkový popis mistrovy pracovny, OK), byť se třeba nijak netýká Morriconeho, ale pouze herce hrajícího ve filmu, k němuž složil hudbu.

Text je to sice docela čtivě napsaný, zvlášť během závěrečného osobního setkání, které je zdaleka nejhodnotnější částí knihy (možná by stačilo publikovat v nějakém časopise jenom tu), bez markantních faktických nepřesností (byť Morricone opravdu nesložil hudbu k více než 500 filmům - na IMDb jsou totiž uvedeny i seriály, minisérie nebo dokumenty, přičemž mnohdy šlo o použití dřívější skladby), ale o Morriconem, jeho hudbě a způsobu, jakým ji skládá, se toho dozvíte strašně málo, méně než třeba z Dějin filmové hudby, které mu věnují nesrovnatelně menší prostor.

Kdyby se kniha jmenovala třeba "Deníček z cest po místech, kde se točily filmy, ke kterým složil hudbu můj nejoblíbenější hudební skladatel Ennio Morricone", přidal bych jednu hvězdičku za upřímnost.

3 21.12.2017

Po Mindy Kaling (naposledy Why Not Me? z roku 2015) a Leně Dunham (Not That Kind of Girl, česky Holka a ne ledajaká) vydala svou první knihu další z výrazných amerických komiček, Amy Schumer. Její soubor vtipných i mrazivých historek ze života nabízí přesně to, co byste očekávali na základě stand-up speciálů jako Live at the Apollo (u nás jej vysílala stanice HBO) nebo skečového pořadu Inside Amy Schumer (nebo, pakliže nic z uvedeného neznáte, na základě obálky knihy s nahou, ke čtenáři zády otočenou Schumerovou).

Schumerová beze studu obnažuje svůj osobní život a skrze vlastní příhody s nadhledem pojmenovává to, co zřejmě zažívaly a zažívají také mnohé další ženy v jejím věku nebo dříve. Samotné obnažení pro ni jinými slovy není cílem. Slouží jí k prezentaci myšlenky s obecnější platností a (zpravidla) feministickým apelem.

Tón knihy udává hned první kapitola, ve které Schumerová vede dialog se svou vagínou a omlouvá se jí za někdy méně citlivé zacházení a některé z nečekané/nepříjemné návštěvníky. Stejně otevřeně jako ke svému pohlavnímu ústrojí ovšem Schumerová přistupuje k bolestivým rodinným záležitostem (příhody s otcem neschopným kontrolovat své anální svěrače, v mírnější podobě přenesené do filmu Vykolejená, jehož autobiografičnost vynikne teprve po přečtení knihy) nebo k dušezpytu. Mnohé zřejmě překvapí komiččino přiznáním, že je povahou introvertka (jako mnoho jiných bavičů, u nichž byste to podle sebevědomého vystupování před davy lidí nečekali) a před většími společnostmi dává přednost malým skupinkám přátel nebo času trávenému se svou milovanou sestrou Kim.

Také ostatní introverty Schumerová nabádá, aby neměli zábrany trávit čas osamoceně. Podobně o několik kapitol dál v mnoha odstavcích popisuje výhody životy singles, na který je tak snadné si zvyknout, nebo připouští, že neví, zda by chtěla děti. Toto vzepření se normě družného života a odmítnutí výchovy dítěte s partnerem/partnerkou po boku jako nejvyšší mety, o kterou by žena i muž měli usilovat, je možná více provokativní než záliba ve fekáliích (čímž kniha připomíná nejen gross out komedie, ale také Strach vzlétnout Ericy Jong) nebo vyprávění o všelijakých sexuálních eskapádách, zahrnujících seznámení s penisem tak velkým, že by penetrace připomínala snahu procpat krocana roličkou toaletního papíru.

Základní poselství knihy jedné z mluvčích generace mileniálů zní příznačně „Love yourself!", což ale nutně neznamená, že nemůžete milovat nikoho jiného (jen byste měli být opatrní v tom, kdo koho všechnu lásku investujete, abyste posléze nelitovali). Povzbuzující heslo je přitom cíleno přednostně na ženy a dívky, okolím v mnohem větší míře přesvědčované, že plnohodnotný život mohou vést jedině s milovanou osobou, která jejich existenci dodá smysl. Genderovým stereotypům a ženským právům se Schumerová věnuje napříč celou knihou, k jejímž vrcholům patří z hlediska feminismu kapitola o ztrátě panenství.

Dívky jsou podle autorky odmala vedeny k sexuální zdrženlivosti, jejímž nedodržením (tj. vyzývavé chování) riskují, že budou označeny za „coury", v horším případě rovnou znásilněny (protože si o to řekly). Společnost je stále nastavena tak, že na ženu oznamující sexuální napadení pohlíží s podezřením jako na lhářku, ačkoli k tomu – jak uvádí Schumerová – statistická čísla nedávají moc pádné argumenty. Sama Schumerová potom v jedné z vážnějších, byť rovněž s nadhledem napsaných kapitol sugestivně popisuje, jak se stala obětí sexuálního násilí. Pointa je jasná – nebát se o své zkušenosti, jakkoli nepříjemné, mluvit, a pomáhat tím odstranit nesmyslné společenské tabu. Časté zpochybňování toho, zda skutečně došlo ke znásilnění a otázku, zda oběť ve skutečnosti není spoluviníkem, Schumerová rázně odmítá.

Opomenuty nejsou ani vnucované normy toho, jak by veřejně se prezentující žena měla vypadat (photoshopování žen na obálkách časopisů) nebo generalizování při hodnocení „ženského" umění (jak vtipně poznamenává Schumerová, když Seth Rogen natočí nový film, kritici se na jeho základě nesnaží odvodit, čím se vyznačují všechny „mužské komedie" oproti těm ženským).

Přestože jsou mnohé kapitoly delší než by vyžadovala příhoda, na které celé stojí, některé patetické části se do knihy tematicky ani tonálně vůbec nehodí (střelba během promítání Vykolejené) a autorčina stylistika zatím není tak vybroušená jako např. psaní Caitlin Moran, díky střídání obsáhlejších vzpomínkových pasáží s různými soupisy (typu „Kdy je v pořádku, nedovede-li muž během sexu ženu k orgasmu"), průběžné komunikaci Schumerové se čtenářem a sebeironickým poznámkám, vztahujícím se často k její (nad)váze nebo k úrovni a prezentaci vtipů, působí kniha podobně dynamicky jako stand-up vystoupení. Schumerová v podstatě proměnila nevyrovnanost a nepředvídatelnost knihy v její výsadu, když ji tím přiblížila živému vystoupení.

Zejména pro ty, kdo Amy Schumer znají a chtějí ji poznat více, jde o povinnost. Jenom nečekejte novou feministickou klasiku, která by sdělovala něco zásadního, ale jen lehké čtení s občas vážným podtextem a mnoha trefnými postřehy.

3 17.09.2017

Ještě horší než červená knihovna je červená knihovna, která se snaží imitovat vysokou kulturu. Okrasné věty jako "Čluny se potápějí a jejich trosky jsou opovržlivě vyvrhovány na pobřeží, jako by Bůh vyhazoval prázdné skořápky vlašských ořechů", kterými je text zaplevelený, zavání snahou o okázalou prezentaci něčeho banálního. Stejně prázdné a jednorozměrné (a do jedné silně nesympatické) jsou všechny postavy. Postrádají jasnější motivace, neprocházejí žádnou proměnou a jednají po celý román dle stejných schémat. Nepravděpodobná, vykonstruovaná zápletka s velmi předvídatelným vývojem do značné míry stojí na hlouposti postav, které se nechávají ovládat výhradně vášněmi, ne rozumem. Zasazení do Nizozemska sedmnáctého století má prakticky jen dekorativní funkci. Stejný melodramatický příběh, pouze minimálně ovlivňovaný sociokulturním kontextem, by se mohl odehrát ve kterékoliv jiné zemi a době. Motiv malířství i motiv pěstování tulipánů vyznívají do ztracena. Hlavním a možná jediným kladem této vzorové ukázky špatně napsané i vystavěné prózy je skutečnost, že ji díky krátkým kapitolám a relativně malému počtu stránek budete mít rychle z krku.

3 25.08.2017

"(...) ve skutečnosti je každá duševní práce, tak jako každá jiná práce, nekonečně přeceňována a na světě neexistuje žádná duševní práce, bez níž by se tenhle ve všem přeceňovaný svět nemohl obejít, podobně jako neexistuje člověk, a tedy duch, bez něhož by se tento svět nemohl obejít, a my bychom se ve skutečnosti mohli obejít úplně beze všeho, kdybychom k tomu měli dostatek vůle a síly."

Text tvrdý jako pád na beton. Bernhard píše o tom, jak nic nenapsal a uděluje přitom další ze svých lekcí nihilismu pro středně pokročilé. Opět nakládá nejen sám sobě, ale i celému světu. S nasazením (a zejména jazykovým mistrovstvím), které by mu internetoví trollové mohli závidět, prostřednictvím svého hrdiny hejtuje Vídeň (i zbytek Rakouska), maloměšťáctví, byrokratismus, sestru, umělce, lékaře, počasí... To vše tradičně v jednom nepřerušovaném odstavci, v jednom strhujícím proudu myšlenek, které máte nutkání přečíst na jeden zátah. Díky tomu, jak obratně Bernhard pracuje s rytmem vět, vám nejspíš ani nebude vadit neměnně trudný tón. Přesto jde o lehce vysilující čtenářský zážitek, což ale chápu jako záměr autora. Nechce nás hladit po srsti, ale drásat.

3 21.07.2017

Na knihu, která na 560 stránkách vypráví o příslušnících anglické a americké smetánky, kteří nemusí řešit nic jiného než své vztahy a majetky (alespoň dokud někdo z nich vážněji neonemocní), je Portrét dámy nad očekávání čtivý. Jde především o zásluhu psychologicky komplexních postav a autorova zdravého nadhledu, se kterým popisuje jejich počínání, nikoliv děje bohatého na nečekané zvraty (přitom jsem ale neměl pocit, že by kniha byla roztahaná, naopak jsem ji od začátku do konce "hltal" se stejným zaujetím).

Překvapuje mne, jak autentické ženské postavy dokázali spisovatelé jako James nebo Hardy (viz Daleko od hlučícího davu) vytvořit. Portrét dámy bych se s ohledem na empatii, s jakou postihuje pokrokové smýšlení Isabel Archerové, nebál označit za feminističtější knihu, než jaké psala, pravda, o pár desetiletí dříve, Jane Austenová. Ženská emancipace je přitom pouze jedním z nepřeberného množství témat, jichž se James ve svých dlouhých vytříbených souvětích dotýká (podobně jako v knihách Jamesových evropských současníků, také zde fungují některé úvahové odstavce jako samostatné eseje s nadčasovou platností). Propracovanost knihy se projevuje také v její kruhové výstavbě s navracejícími se postavami a lokacemi, přičemž poslední kruh záměrně není uzavřen a autor zde, stejně jako na jiných místech, kde přeskakuje větší časové úseky, ponechává prostor čtenářově fantazii.

Mé obavy z obtížně stravitelného textu byly tudíž stejně jako v případě jiných klasik světové literatury zbytečné. Portrét dámy je skvěle napsaná a stále obohacující kniha, z jejíž každé stránky je znát, že jí autor obětoval kus života. Dnes na podobné narazíte zřídka, což je jeden z důvodů, proč se vyplatí překonat svůj odpor k "povinné četbě".

3 17.07.2017

Vyprávění skromného a přemýšlivého tvůrce. V něčem podobné dvěma česky vydaným knihám od Tarkovského, ačkoli Kieślowského perspektiva je vzhledem k praktické orientaci režiséra méně spirituální. Kniha obsahuje jednu z nejvýstižnějších definic socialistického realismu, mimořádně stručnou a výstižnou (viz s. 92, vzpomínky na Jizvu), ale také třeba pojmenování nespravedlnosti vztahu dětí k rodičům, s nímž se plně ztotožňuji (s. 26). Dosud mi byl Kieślowski sympatický díky svým filmům, odteď si jej vážím také jako člověka pevných morálních zásad, který si dobře uvědomoval své možnosti. Radost číst.

3 05.07.2017

Vojna a mír mezi knihami o vraždících klaunech.

3 27.06.2017

"Zkroť pýchu, smrti! Ač tě mnozí zvou
mocnou a strašnou, tak se nám jen zdáš:
když všichni ti, jež za mrtvé už máš,
nezemřou, na mnes krátká s kosou svou.
Klid se spánkem, jenž je tvou podobou,
přináší slast – a ty jí více dáš!
Nejlepší nejdřív k sobě povoláš,
tělu jsi klidem, duši úlevou.
Zoufalcům, králům, štěstí posluhuješ,
nemocí žiješ, jedem, válkami;
nás uspat opiem lze, čarami
líp než tvou ranou: Proč se naparuješ?
Na věčnost procitneme ze zdřímnutí
a nebude už smrt: Ty zemřeš, smrti!"

Namísto čtení Donneova životopisu a různých výkladů jeho básní (nebo přinejmenším této konkrétní) doporučuji zhlédnout film Vtip (Wit, 2001). Po něm možná také uvěříte, že málokterý umělec dokázal smrt uchopit se stejnou pronikavostí jako John Donne. Paradoxně to byla právě tato báseň, po níž již zdánlivě nelze nic dodat a všechna slova se zdají být nedostačující, která mne přiměla přečíst si od autora, který neprávem zůstává ve stínu Shakespeara, něco dalšího. Proto vám doporučuji zvolit stejný postup - od Vtipu přes smrt k Donneovi.

3 10.06.2017

"I když sedíme na nejvyšším trůně na světě, sedíme pořád jenom na prdeli." Michel de Montaigne

Samozřejmě jde o silně zjednodušující výklad myšlenek významných filozofů, ale je plně v souladu s De Bottonovým utilitárním přístupem. Nenapsal knihu o filozofii, ale trochu učenější self-help příručku, což ovšem nijak nezastírá a z pojetí textu (mnoho obrázků, lehký tón, autobiografické vsuvky) je to dostatečně patrné. Kdo chce lépe pochopit Schopenhauera, nechť si přečte třeba Svět jako vůli a představu, kdo hledá radu, jak zpracovat nedávno prožitý rozchod, tomu lépe poslouží Útěcha z filozofie (neboť Schopenhauerem by se v daném rozpoložení zřejmě neprokousal). Skeptik by mohl tvrdit, že v dnešní roztěkané době filozofii k lidu ani jiným způsobem nedostanete. Vzhledem k úctě, kterou autor vůči filozofům chová (oproti jiným jejich myšlenkové koncepty vyloženě neprzní), s tím nemám problém, zvlášť za předpokladu, že kniha mnohé čtenáře přiměje k tomu, aby sáhli po díle alespoň některého z citovaných myslitelů, které De Botton v biografických úvodech jednotlivých kapitol prezentuje s nadhledem jako docela obyčejné smrtelníky, které trápilo totéž, co dnes trápí mnohé z nás (jen měli víc času a trpělivosti o tom hloubat).

Z deprese vás sice tahle hutná a vtipná porce pop-filozofie nevytáhne, ale o užitečnosti myšlenek některých slavných mrtvých mužů vás přesvědčit dokáže.

3 08.06.2017

Kniha nabourává některé mýty spjaté s Menzelovým úspěšným debutem. Na západě například Ostře sledované vlaky nebyly přijaty s jednohlasným nadšením (pohoršení vyjadřovali zejména italští kritici, ačkoli mohli jít o průvodní jev nevraživosti vůči tamějšímu distributorovi filmu Carlu Pontimu). Šedesátá léta v československé kinematografii bývají mylně vykládána jako desetiletí relativně svobodné umělecké tvorby. Jak v pečlivě podložené studii dokládá Jakub Jiřiště, šestá dekáda měla mnohem proměnlivější průběh (uvolnění, návrat ke konzervatismu, větší důraz na diváckost v reakci na pokles návštěvnosti, pražské jaro bez cenzury, normalizace) a léta skutečně liberálních poměrů trvala poměrně krátkou dobu.

Přestože ve sborníku nenalezneme výrazně polemický text, zpochybňující estetické kvality a mramorizaci divácky výrazně podbízivého snímku, v zásadě z něj vyplývá, že Menzel neměl (a pravděpodobně stále nemá) velké autorské ambice, k filmování přistupoval s podobným pragmatismem jako Martin Frič nebo Otakar Vávra a Vlaky natočil kolem a kolem vzato zejména kvůli „prdelce“ (krycí označení pro razítkovací scénu, která režiséra z Hrabalovy předlohy upoutala nejvíce).

Zážitek ze čtení knihy s ucelenou a střízlivou grafickou úpravou (texty jsou prokládány kvalitními fotografiemi z filmu a jeho natáčení a přehledně rozděleny do kapitol a větších bloků) nekazí závažnější nedostatky. Neublížila by jí nicméně pozornější redaktorská práce, která by přispěla k větší kompaktnosti a k dojmu, že jednotliví autoři vědí o textech svých kolegů a přímo či nepřímo na ně reagují.

Takto sborník obsahuje například dva protiřečící si výklady toho, proč Menzel s Vlaky soutěžil v Mannheimu a nikoli na prestižnějším festivalu (podle strany 58 si režisér vybral tuto akci kvůli odměně 10 tisíc marek pro vítěze, podle strany 67 zvítězil Mannheim z důvodu, že ostatní západoevropské festivaly již byly obeslané nebo ukončené).

Podobně si přečteme dvě různé interpretace toho, proč byla adaptace Vlaků odmítnuta několika jinými režiséry (na straně 44 se píše, že Evald Schorm nedokázal najít vhodný interpretační klíč a Věra Chytilová látku vrátila s tím, že neodpovídá její poetické vizi, dle strany 93, vycházející ze slov samotného Menzela, považovali tři dříve oslovení režiséři Hrabalovu knihu za příliš složitou a nepřeveditelnou do filmového jazyka).

Od věci by nebyly ani krátké medailony jednotlivých přispěvatelů, přibližující jejich badatelské zázemí a objasňující, proč se zabývají právě takový a ne jiným aspektem Vlaků. V každém případě jde o drobnosti, které nic nemění na faktu, že sborník Ostře sledované vlaky představuje důstojný tištěný doplněk jednoho z nemnoha světoznámých filmů naší kinematografie.

3 04.06.2017

Shrnutí historie detektivek je poněkud polovičaté. Snaží se naráz pojednat jak o detektivkách samotných, tak o textech, které se snažily vymezit pravidla žánru, pročež se již na mnoho autorů a „detektivních škol“ nedostává (autoři čeští, jak byste mohli očekávat, nejsou zohledněni vůbec), byť je na druhou stranu cenné, že Škvorecký známá díla zasazuje do kontextu dějin literatury jako takové (pronikání detektivních motivů do společenských románů), případně dějin daného národa („zákon koltů“ ve Spojených státech).

Větší přínos mají Škvoreckého poznámky ke konstrukčním technikám detektivního románu a jeho snaha dobrat se podstaty žánru, resp. příčin jeho popularity (touha po spravedlnosti). Mnohé závěry vybízejí k polemice a dalšímu promýšlení. O procedurálním krimi, kde největší čtenářskou slast skýtá cesta vedoucí k výsledku bez ohledu na to, zda vrah nakonec bude dopaden, by zřejmě neplatila poučka, že detektivka je žánr cizí realismu, v němž jde o pohádkové zápolení dobra se zlem.

Pro Škvoreckého jsou detektivky „guilty pleasure“ (v duchu dobového přesvědčení "kde chybějí společenské zájmy, tam nejsou možné umělecké záměry") a pokud se autor snaží zároveň vypovědět o době a společnosti, již nejde o detektivku, nýbrž o kriminální román, který čtenáře nechce bavit, ale vychovávat. Osobně se domnívám, že kvalitní detektivka může být obohacující i zábavná zároveň, aniž byste se při její četbě cítili provinile. Možná je ale mé mínění ovlivněné vývojem, který žánr během padesáti let od vydání Nápadů prodělal.

3 27.04.2017

„Čím víc se budete pitvat v nesčetných způsobech, jak se lidské tělo může porouchat, tím je pravděpodobnější, že na sobě pocítíte fyzické příznaky.“

Prakticky orientovaná publikace o psychosomatice, která až v závěru (na můj vkus) příliš zabředává do duchovních záležitostí. Je sympatické, že autorka neodmítá moderní medicínu a štěstí nevydává za lék na všechny choroby (v případě nemocí, které nesouvisejí s imunitní funkcí, podle ní nemá nálada na zdraví zásadní vliv). Pouze naznačuje, v čem by se mohl přístup doktorů (pro něž tudíž může být kniha také přínosná) zlepšit.

Po přečtení zřejmě přestanete vést jasnou dělící čáru mezi fyzickým a psychickým zdravím člověka a uvěříte, že obojímu prospívají pozitivní (přátelské) vztahy, pocit bezpečí, vědomí, že jste potřební a užiteční, odbourání zbytečného studu, přijetí sebe samého (tj. nesnažit se neustále vyhovět nějakým vnějším kritériím přijatelnosti, být „cool“, jak píše autorka), usilování o něco smysluplného či kreativita. Pro začátek si je dobré uvědomit, že dlouhodobě nešťastný člověk je nemocný a lidé s pozitivním přístupem k životu (ne nutně jen optimisté, neboť někdo je holt predisponován k větší zádumčivosti), kteří nevnímají špatnou událost jako věc nezměnitelnou, všeho se dotýkající a osobní, žijí déle.

Jestli už víte něco málo o pozitivní psychologii (třeba z knih Martina Seligmana) nebo kognitivní psychologii, některé pojmy („naučená bezmocnost“, „hédonická adaptace“) a postupy (vést polemický vnitřní dialog, zaměřit se na myšlenky utvářející naše přesvědčení, uvědomit si jejich dočasnost, nenechat se ovlivnit názory, ale hledat důkazy a jiné interpretace, zamyslet se nad důsledky) vám budou povědomé, ale jako kompilační, víceméně na faktech založená práce plní Mysl je mocný lékař svůj účel a minimálně ve fázi probouzející se deprese vám může ušetřit návštěvu psychologa.

3 17.04.2017

Barneyho verze je další z bezpočtu knih, k nimž mne přivábila jejich filmová adaptace. Film s Paulem Giamattim (přejmenovaný českým distributorem na Barneyho ženy) ovšem není ani zdaleka tak nekorektní, sarkastický, vypravěčsky (záměrně) nespolehlivý a přesný v pojmenovávání (především) mužských slabostí.

Třebaže se autorovy ublíženecké komplexy místy derou do popředí s vehemencí, která vzbuzuje podezření z neukojené potřeby literární psychoterapie, Richler nás nikdy nenechá dlouho na pochybách, že vůči svému literárnímu alter egu chová stejně nesmiřitelný postoj jako ke zbytku civilizace.

Formálně mohla být kniha odvážnější - dávat více a zákeřněji najevo, jakou nemocí je vypravěč stižen, na druhou stranu ale vítám, že postmoderní hrátky s nesouvislou a nedůvěryhodnou narací nikdy nepřebírají hlavní slovo, že neběží jenom o ně.

Ač jsem sám gój neznalý kanadské politiky a kultury, bavil jsem se tímhle (ne)kontrolovaně zmateným shrnutím jednoho židovského života výborně. Možná i díky tomu, nakolik „chucpe“ postoj ke svému původu (a židovství vůbec) Richler zaujímá.

3 30.12.2016