MayaBu komentáře u knih
Není to kniha, kterou přečtete na jeden zátah, ale vyplatí se ji dočíst. Upřímně jsem byla příjemně překvapena, nejen že autorovy názory měly hlavu a patu, ale dokázal čtenářovi dát hned několik podnětů k zamyšlení (a to ať už je čtenář věřící či nikoliv).
Druhý díl jsem zhltla i přes nabitý program rychleji než první ve snaze zjistit, co všechno ještě Laini Taylor do příběhu zamotá a jak to celé skončí. Nezklamala - bylo to zběsile ubíhající, šílené a kouzelnou fantazií přetékající, takže přesně takové, jaké to člověk po dočtení Snílka očekává.
Postavy se vyvíjejí, autorka se víc věnuje i těm vedlejším (můj tajný oblíbenec Thyon se taky dočkal :), ztrácejí se a občas znovu nacházejí, do příběhu se připlétá zbrusu nová dějová linka, takže žádná nuda nehrozí. Ke konci mě lehce začala štvát Saraina genialita a inovativnost, protože už začínala být lehce přespříliš dokonalá. Toť však detail.
Přestože jsem s Múzou spokojená a tato série (duologie vypadají jako skvělý nápad!) se zařadila mezi širší výběr mých oblíbených, možná jsem přeci jen čekala nějaký pořádný wow moment, u něhož by mi spadla brada, nebo prostě něco...víc. Jestli to tedy bude na 4 nebo 5* si ještě nechám projít hlavou...
Viděla jsem kousek seriálu a ten mi přišel lehce překombinovaný a přecpaný podivnými individui. A přesně proto jsem se rozhodla nejdřív si přečíst předlohu :)
Nebylo to rozhodně špatné, ke konci se dostavila kýžená gradace a ještě dusivější atmosféra, plus vrahův motiv nebyl úplně nesmyslný. Jenže jsem se při čtení přistihla, že přestože jde o tenoučký svazek, tak mě místy nudí. Navíc (lehký spoiler!) to "dohodnutí sňatku" doktora Calgaryho bylo jako co, prosím?
Zkrátka kdyby byla Zkouška neviny stostránková povídka, byla by dle mého lepší. Teď se jdu každopádně podívat na seriál.
Náhodně objevená kniha z knihovny, která byla příjemným čtením o životech lidí, kteří tak nějak mimochodem čtou díla Jane Austenové. Tematika jednotlivých děl Austenové se ale v ději alespoň do nějaké míry objevila také, bavily mě diskuze, které čtenářský klub vedl, takže jsem ve výsledku spokojená.
Postavy relativně sympatické, byť se mi některé dlouho pletly, a "doplňkový materiál" na konci knihy (reálné recenze na dílo Austenové z různých časových období, ohlasy její vlastní rodiny...) byl luxusní. Za mě rozhodně lepší než První dojmy, které jsou v podstatě taky knihou určenou milovníkům díla slečny Austenové.
Vzhledem k absolutní náhodě, která mě vedla k přečtení této knihy jsem samozřejmě ani netušila, že je zfilmovaná. I na film se tedy těším.
S audio verzí tohoto díla jsem se dost trápila, doposlouchala jsem ji až na třetí pokus, ale velkou vinu na tom měl fakt, že mi ne a ne sednout hlas vypravěčky.
Každopádně ani příběh jako takový mě příliš neoslovil, přestože anotace zní velmi lákavě. Zklamaly mě však nepříliš sympatické postavy, styl autorčiných popisů, do kterých místy za každou cenu rvala sexuální detaily a skutečnost, že příběh nefungoval ani jako vyprávění o rodinných vazbách, ani jako polemika nad životem a onou věšťbou. První polovina se mi nakonec líbila asi víc než druhá, byť třeba příběh Simona byl dost předvídatelný.
Léto, kdy jsem zkrásněla (tfuj, ten název, už kvůli němu jsem se zdráhala knihu číst) nezapře svou autorku, díky lehoučkému a velice čtivému stylu vyprávění jako oddechovka (hlavně pro mladší beznadějné romantičky) poslouží asi dobře.
Nemůžu ale říct, že by mi postavy nějak zvlášť přirostly k srdci, samotná Belly mě občas štvala a Conrada jsem nedokázala pochopit. Ten podivný "milostný pletenec", který tam vznikl, mi přišel místy k smíchu a stejně tak jeho následné rozplétání, kdy autorka s postavami házela jak se jí zamanulo (osobní motivace postav i logika stranou) jen aby čtenář dostal konec přesně takový, jaký očekával cca od strany 30. Další díly této série s klidným srdcem minu.
Z pera Jenny Han tedy doporučuji Všem klukům..., které má sympatičtější hrdiny a které je sice také předvídatelné, ale i přesto zábavné.
Můj vztah k Japonsku? No, veškerý žádný. Stejně jsem si ale tenhle příběh plný haiku užila. Jemné pohlazení se závěrem, který mě opravdu dostal.
(Navíc ta obálka? To je do-ko-na-lost :)
Z mého pohledu nejslabší "austenovka", ale přičítám to hlavně tomu, že sama Jane knihu nedokončila a těch happyendů na konci na mě bylo prostě moc. Navíc byl příběh prvoplánový a souhlasím, že mohl být rozpracovanější. Žádná katastrofa to ovšem nebyla, spíš průměr.
(Abych byla upřímná, tuto knihu bych nevzala do ruky nebýt mylného dojmu, že jde o autočinu poslední knihu, kterou bych mohla zařadit do čt. výzvy.)
Musím říct, že nejsem fanynka Rothové, Divergenci jsem sice četla, ale nijak silně na mě nezapůsobila, takže do dalších dílů jsem se nepustila. Čáry života mají paradoxně horší hodnocení než právě Divergence a líbily se mi daleko víc.
Kdybych to měla říct jednoduše, tak proto, že měly vlastně všechno, co moje fantasy duše potřebuje – zajímavý svět (vesmír? proč ne), akční scény (které se tedy neobešly bez spousty krve a mrtvol...nic pro slabé povahy) a dokonce ani u romantické linky jsem neprotáčela oči :)
Navíc Cyra i Akos mi byli sympatičtí a já jsem zvědavá, jak to (nejen s nimi) bude dál. Vzhledem k tomu, že jsem si tuto knihu víceméně náhodou vybrala v knihovně, tak jsem překvapená. Velmi příjemně.
P.S. Moc nechápu, co tady mají všichni s těmi jmény. Už jsem četla knihy s krkolomnějšími...Snad jenom Thuvhe je podivné, ale jinak...?
Jako mladší bych se u Koraliny bála jako blázen, tím jsem si jistá! Teď jsem v ní viděla podivuhodnou a trošku strašidelnější pohádku. A musím uznat, že se mi líbila.
Kvothe a jeho eskapády životem č. 2. Nebo spíš 2/2 prvního dílu, že.
Možná v trochu pomalejším tempu, asi proto, že se zamiloval a Denna dostala víc prostoru, ale pořád to bylo čtivé. Líbí se mi dějová linka s Auri, je to správně tajemná osůbka...
Nechápu, proč byl první díl rozdělen do dvou svazků, ale budiž. Proč se ovšem poznámky ke kalendáři nachází až na konci druhé knihy a nejsou i v té první, to mi hlava nebere. Asi jsem jediná, ale při čtení prvního svazku (prvního dílu prvního dílu, to zní krásně :) jsem celkem dlouho dumala nad tím, co je to sakra ten kácen...
Není to tak, že by mi vyloženě spadla brada (ve chvíli, kdy jsem na obálce četla, že by mělo jít o "jeden z největších objevů je světě YA" tak to poněkud zvýšilo moje očekávání). Tahle knížka byla roztomilá. To je to správné slovo - roztomilá a taky zatraceně čtivá. A ano, jsem zvědavá na film.
Jsem ráda, že jsem si Sen o Somersetu přečetla dřív než Poselství růží, protože se jsem se v postavách lépe orientovala.
Bylo to čtivé, autorka brala děj docela hopem, s čímž jsem já osobně problém neměla. První část byla skvělá, u druhé moje nadšení poněkud opadlo a třetí, tedy ta Rachelina, mě znejistěla, jestli dát 3 nebo 4*.
Vzhledem ke čtivosti této knihy se však přikláním k vyššímu z uvedených čísel.
Těch 456 stran ale uteklo! Bylo to drsné a strhující čtení. Malinko podobné Hunger Games se špetkou antiky, navíc v prostředí horké pouště. Byly tam jak bojové scény, tak romantické a vhledem k tomu, že tam druhých zmíněných nebylo příliš, tak jsem naprosto spokojená :)
P.S. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že není Impérium jako Impérium - tady sice taky mají císaře jako ve Star Wars, ale Darth Vader v nedohlednu. Jména Laia a Leia jsou si koneckonců taky hodně podobná... :D
Opravdu mi chcete říct, že už je konec?
Vážně - tohle byla jedna z knih, které bych klidně četla dál a dál a dál, protože mě autorčin styl psaní prostě baví. Děj byl možná víc statický než u druhého dílu, ale bylo to stejně vtipné a čtivé. To čekání se rozhodně vyplatilo! Bohužel chybělo nějaké to šokující odhalení, ale nemůžu mít všechno :)
Teď už budu netrpělivě vyhlížet, co paní Gierová napíše dál.
Co mi tahle kniha dala? Dozvěděla jsem se, že Nizozemí nebylo vždy království, ale (nejen) v sedmnáctém století bylo republikou.
Jinak asi nic. Kdyby se to jmenovalo Kterak žila rodina Brandtových nebo Vedlejší následky prodeje cukru, byl by to daleko méně zavádějící název, protože postava "miniaturisty" byla v ději jen velmi okrajově. Dějově to nebylo tak špatné, ale nemělo to ani náznak čtivosti. 2,5*
Příběh samotný byl naprosto skvělý. Nutící vás přemýšlet a soucítit s postavami. Strhující tak, že prolétáte stránky, jen abyste věděli, co kdo udělá nebo řekne.
Ale já ty stránky bohužel opravdu jen prolétávala, nepročítala. Styl, kterým byla kniha napsaná v sobě má jistou poetičnost, kterou, myslím, lépe ocením, až knihu budu číst znova. A to zajisté budu!
"Můj mozek je ten nejnevypočitatelnější stroj - stále bzučí, hlučí, vzpírá se, řve a pak se potápí do bahna. Ale proč? Nač všechna ta vášeň?"
Asi v polovině jsem si kladla otázku, proč jen se autorka pouštěla do čtvrtého dílu. Všechna ta "čtivost", kterou si mě získala původní triologie byla pryč, Eadlyn byla neuvěřitelně namyšlená, nesympatická a rozmazlená...
Celé to bylo hlavně o jejím přístupu k Selekci než o Selekci samotné (což je, alespoň z mého pohledu, dost škoda). Začetla jsem se až téměř na konci, který byl vzhledem ke zbytku knihy trochu moc přecpaný událostmi. No, z téhle knihy mám dost smíšené pocity....2*
Druhý díl na úrovni prvního, stejně vtipný a čtivý. Začínám mít ráda Livinu mladší sestru Miu a vůbec se i nelíbilo co si musela chudinka během tohoto dílu protrpět. Skvělá postava byla ovšem i Okrb.
Secrecy je opravdu záhada, ale svůj tip mám. Jen aby už vyšel ten třetí díl, ať vím, jestli jsem se trefila.