MayB2
komentáře u knih

Zase jsem se nechala nalákat. První půlka dobrá, ale když se v té druhé měly rozvinout nějaké děje a emoce, bylo to spíš rozpačité. Krásná obálka, mizerné korektury (Krakatit rozhodně není sopka.).


Od děje jsem očekávala víc, ale prostředí je popsané velice hezky.


Je fakt, že ta modernější linka byla dost nudná, ale v té historické je zase hodně chyb – no nevím, které vznikly již u spisovatelky a které překladem. Takže celek působí dost plytce (Nečekala jsem zárak, ale slušnou zábavu – podloženou nastudovanými reáliemi.).


Perfektně vystižený stav společnosti a výborné Novákovy projevy, ze kterých mrazí. Kam se na Nejlepšího kandidáta hrabou Kočky.


Úvodní povídky šly přečíst docela lehce, ale románová část mi dala zabrat. Kvůli prolínání časových rovin jsem v tom měla docela guláš a hlavně si nepamatovala, co kdo dělal či řekl někdy před padesáti stránkami. V polovičce to bylo hodně rozvleklé, konec zrychlil a najednou byl konec.


Labužnická pocta? Eh? Pořád jsem čekala, že se to rozjede, že to nabere hloubku, ale je to takové plytké broděníčko mezi množstvím postav, které jsem si nijak neoblíbila. A líbil se mi víc ten sentimentální konec před tím úplně konečným koncem, který se mi jevil hodně cynický.


První dvě povídky mě nechytly, ale u Alkoholické povídky a Příběhu o básni jsem se dobře bavila. Smích a zoufalství.


Námět se mi moc líbil; nevím proč, čtení bylo dost namáhavé a pomalé. V druhém příběhu zbytečně zdržovala linka o životě vypravěče.


Zajímavější než samotný, otravně chaotický text, mi připadaly některé použité citáty. Nejvíc mi to připomíná texty z katalogu Ikea.


Fajn detektivka, zajímavé připomenutí divokých devadesátých na Slovensku.


Nejlépe napsaná mi připadala první násilnická část. Prostě Nikolajovi tu proměnu nevěřím. A moc jsem se nenasmála.


Bezvadné obrázky, jenže mě vždycky bavily spíš ty historické a jak to přicházelo do současnosti, tak jsem ty stroje chápala míň a míň. Upřímně, dodnes si myslím, že někde v motoru auta je šlehač.


Nejstarší brácha jakožto student češtiny si Šmírbuch zakoupil a my s druhým bratrem jako puberťáci jsme si ho tajně půjčovali a naučili se z něj spoustu nových sprostých slov, která jsme ale nikdy nepoužili :-)


Někdy se mi prostě nechce číst vážnou literaturu a potřebuju odpočinek. Ženskou literaturu nečtu, detektivky málo, dobrodružné jsou pořád na jedno brdo, fantasy mi celkem nic neříká – takže jsem si začala půjčovat dětské knížky. Zároveň to beru jako seznámení s jiným okruhem spisovatelů a výtvarníků. A zrovna Příhody matky Přírody jsou úžasné, vtipné, poučné a krásně namalované.


Pěkný základní přehled významných českých žen, i pro dospělého.


O existenci Domu duchů jsem se dověděla z komentářů u Sto roků samoty, a tak jsem jukla do Městské knihovny – a hele – ta kniha je tak v kurzu, že jsem si ji musela zarezervovat. Po půl roce na mě došla řada a musím říct, že kniha vyplnila vysoká očekávání. Tohle mám ráda – když dějiny cloumají osudy malých lidí, navíc pokud má každá postava svůj jedinečný charakter a vášně a ještě k tomu je příběh okořeněný fantazijními motivy.


Multikára je opravdu matoucí, když je na obrázcích jasně ještěrka. Nejvíc mě bavilo, že ta ryba pořád pluje, i když už je jí notně snědeno.
