MayB2 komentáře u knih
Zajímavé je, že vážné a varovné téma je pojaté jako docela vtipné čtení. Nádherná práce s češtinou.
"Pan Bill Prittom mínil, že se tato vysoce politická konference konala proto na místě tak opuštěném, aby byla vyloučena přímá ingerence Absolutna na její úrady. Všude jinde by se mohlo státi, že by se do shromáždění mužů tak vážných vloudilo Absolutno ve formě vnuknutí, osvícení nebo dokonce zázraku, což by ve vyšší politice bylo samozřejmě něčím neslýchaným."
Milá kniha, vždy mě udivoval rozsah stylů ilustrací Adolfa Borna.
Napsáno a přeloženo maličko archaickým jazykem a stylem, na který se chvíli zvyká, ale celkově jsem spokojená, co jsem se všechno o Londonovi dozvěděla. Od nuzného dětství, divokého mládí, přes snahu stát se spisovatelem, literární úspěchy, až po smutný konec.
Trochu jsem občas ztrácela přehled, kdo je kdo, ale ta faktická stránka knihy byla nesmírně zajímavá.
Při četbě kolektivního románu jsem se naladila na vlnu parodie, která mi pak u některých povídek dost chyběla; novela Ruské léto nebyla tak bláznivá, ale držela díky jednomu autorovi víc pohromadě. Danglárův komiks a ilustrace vše bezvadně doplnily. Moje škoda, že mi asi unikají některé souvislosti a odkazy na dění na Slovensku.
Styl vyprávění mi vyloženě sedl, jen jsem někdy tápala v souvislostech toho fantasy děje.
Četli jsme to na chalupě už jako děti. Nejoblíbenější byl příběh s cepínem a nejdelší přežití v lavině.
Postavy a řeči jako z klasických ruských povídek.
"Devadesátky, pamatuješ? Dny byly strašně dlouhý, noci eště delší... Pamatuješ?"
"Neni to tak dávno... Davy zmámený štěstím, nešlo tomu vodolat. Sice jsi věděl, co přijde, ale tím víc sis to užíval."
Také jsem si v Mauricovi našla pěknou větu, univerzálně se týkající všeho zažitého a konvenčního, co nás omezuje a my se tím omezovat necháme:
"Zatřásl žebříkem a zahleděl se do lesů, ale touha se do nich vydat zmizela, jakmile si uvědomil, že by skutečně mohl jít."
Nejzajímavější se mi jevila historická linie druhé části. Jinak už v prvotině lze narazit na klasické Irvingovy momenty – za všechny jmenuji opravdu bizarní způsoby smrti.
Slabý Dumas (takových románů musel nasekat desítky), s Třemi mušketýry nebo Hrabětem Monte Christo se to vůbec nedá srovnávat. Děj by se dal shrnout na hodně málo stránek.
Dost zvláštní vhled do života v čekárně jménem Terezín. Nejhorší je, že postavy knihy nevědí, na co čekají, a my to už víme. A to mi vyvstávalo před očima celou dobu.
Od Napoleonova překročení hranic Belgie po těsné Wellingtonovo vítězství – s Sharpem jako průvodcem těmi pár dny si lze Waterloo představit velmi plasticky, lépe než v různých TV rekonstrukcích. Od popisu bojiště a pohybu armád po detaily boje muže proti muži. A protože je celkem jasné, jak dopadne bitva, na autorovi záviselo pouze, jestli nechá své vložené postavy žít nebo zemřít (a jak).
Zamrzelo mě, že víc než velký příběh hrdinství je to příběh lásky ve stylu červené knihovny. Příliš mnoho rozbředlého poetického žvaněníčka.
Půjčeno za účelem "doplnění vzdělání", bez přehnaných očekávání. Texty ponechané v archaické češtině (Běda ti, padoušský Martiniče!), popis zvuků (OÚÚNZ), vložené mikrovtípky – to všechno mě nakonec královsky bavilo.
Baví i děsí zároveň – to je přesné; a taky pomalu graduje, protože to co bylo asi ve dvou třetinách knihy, by čtenář na začátku těžko rozdýchával. Po přečtení této knížky už si nepřipadám jako asociál, jen trochu plachá.
Jedna z těch zásadních Foglarovek. Musím dodat, že ilustrace Zdeňka Buriana ve starém vydání po mamce jsem si zamilovala, vytvářejí nádhernou atmosféru, kam se hrabe Marko Čermák.
Těžší kniha, hlavně vlivem spousty odkazů na různá díla světového designu či architektury, čtení s Googlem po ruce jsem vzdala, příliš rušivé. Některé subjektivnější kapitoly (Móda) příjemně odlehčené.
Od hromady podobných (novějších) knih se liší právě zamyšlením nad etickými otázkami – vývoj nových zbraní, vědecký výzkum, snaha korporací vydělat i za cenu ohrožení lidí, pomoc bližním, touha po moci...
"Bezmála třicet let přiměřeného respektování práva a zákonů dbalého života zapustilo příliš hluboké kořeny, abych mohl připustit, že se všechno od základu změnilo. Měl jsem navíc pocit, že pokud si budu počínat zcela normálně, může se nějakým nepochopitelným způsobem navrátit do normálního stavu i všechno ostatní."