MayB2
komentáře u knih

Napínavé čtení, ale mám pocit, že Nesbø už vykrádá sám sebe a tahá čtenáře naprosto neskrývaně za fusekli (pacient, množství podezřelých), zatímco dřív se mu to dařilo nenápadně a o to strašidelněji.


Seriál znám už dávno a na předlohu byla dost zvědavá. Místy je vyprávění nevyrovnané, tvůrci seriálu je trochu uhladili a učinili plynulejším, ale mimo vynechané poslední části vše hodně odpovídá. Tohle vyprávění dějin skrz příběhy prostých lidí přibližuje tu dobu a ponouká k zamyšlení, jak bychom se chovali my v takových situacích.


Půjčila jsem si po zhlédnutí dokumentu Očima fotografky, ve kterém mě Zuzana Mináčová okouzlila. V knize mě velmi zaujala část o focení filmového festivalu v Moskvě, ten vhled do tehdejšího světa.


Podivná kombinace červené knihovny a literatury faktu mi dala zabrat, ale nevzdala jsem a dočetla i epilog. Brala bych spíš typ sušších faktických informací, než pořád přemýšlet nad nedořečeným – proč se hrabě tváří buď potutelně nebo zachmuřeně a jakým zázrakem jednou za dva roky zastihneme rodinu zrovna při nějakém zásadním rozhovoru.


Dala jsem šanci ještě druhému dílu, když už jsem ho měla vypůjčený, ale na chuť jsem tomu guláši páry, hmyzu, ektoplazmy, policajtů, strašidel a kanibalů nepřišla. Co by se tam ještě dalo vrazit, aby to bylo ještě bizarnější? Jo, zombíci!


Někteří spisovatelé mají dar vymýšlet věrohodně působící fantaskní světy. Hodderův případ to není. Vyprávění je chaotické a některé věci (sprostí papoušci) dosti samoúčelné. Nakonec mě dorazilo zjištění, že věty "...ve prospěch moderní žurnalistiky je možno říci mnohé. Díky tomu, že nás seznamuje s názory nevzdělanců, neztrácíme kontakt s ignorancí společnost.", které mě na první pohled v knize zaujaly (a celou ji převýšily) a které pronáší vedlejší postavička chlapce-kamelota Oscara, je opravdu vypůjčený citát Oscara Wildea.


Vedle trilogie o Rychlých šípech a Stínadlech moje nejoblíbenější Foglarovka. Je v ní kladen větší důraz na individualitu, romantické toulání a snění, které nejsou ohraničené nějakým větším oddílem skautů nebo jinou partou. Prostě takový poetičtější Foglar.


Trošku hype, rozhodně žádná úžasnost, bez které se nedá žít. Vyprávění z minulosti bylo docela zajímavé (styl jako Forrest Gump nebo Malý velký muž).


Přečteno za jediný večer při světle petrolejky u kamen, která jen pomalu zahřívala chalupu kdesi v Sudetech. Vítr a zvuky okolního lesa přesně dokreslily atmosféru černobílé zimní krajiny Jesenicka, kterou si pamatuji přesně takto.


Nikdy jsem se snad v textu nedostala za Západní Berlín. Ale obrázky jsem vydržela prohlížet nekonečně dlouho.


Koupila jsem neteři k Vánocům, sama jsem tu knihu jako malá milovala. Oproti mému starému vydání jsou vyměněné poslední příběhy – místo dělnického hnutí jsou čeští vynálezci.

Díky častému prohlížení této knížečky v dětství mám vtisklý myšmaš jednoznačně s tvrdým Y. Některé vtípky dodnes kolují v rodinné konverzaci. "Povídám – taste! Jsem Aramyš!"


Esence Čapkova humoru a nádherného jazyka: "Jako příklad pesimismu bych mohl uvést Heraklita, Schopenhauera nebo Eduarda von Hartmanna; volím však příklad hroznější, výlupek všeho životního a světového pesimismu; je to strašné a nevyvratitelné tvrzení, že “krajíc padne vždycky na tu namazanou stranu”."

Tyto výbory se nedají číst v celku. 1. Je možně buď mít knihu připravenou na stole a občas v ní zalistovat. 2. Stáhnout si spisy Karla Čapka (například z webu Městské knihovny v Praze) do počítače. Ačkoli dávám obvykle přednost papírovým knihám, tady se kloním k elektronické verzi, protože jde fulltextově prohledávat – napadne mě nějaké slovo a už si ho můžu nechat vyhledat napříč všemi knihami a obvykle objevím nějakou stylistickou perlu.

Kdo se dnes snaží napsat něco pěkného o zahradničení a rostlinách, marně se snaží dosáhnout dokonalosti Zahradníkova roku.


Vtipné postřehy z cest doprovázené rozkošnými originálními kresbami. Ke své hanbě musím přiznat, že tyto cestopisy mám radši než romány Karla Čapka.

Hodně hutný díl, zápletka není nijak složitá, ale po několikadenním pomalejším rozjezdu přichází krvavá nelítostná bitka, jejíž popis předčí i některé dřívější velké bitvy.


Lord Petr tentokrát bez Harriet, zato s úplně novou identitou, v perfektně vykresleném prostředí. Popis chodu reklamní agentury před devadesáti lety mě opravdu bavil a ještě víc srovnání téhož prostředí s dnešní dobou.


Absurdní kniha o absurdní době plná absurdních postav. Ovšem nejvíc mě dostalo oddalované odhalení Snowdenova tajemství.