MC87 komentáře u knih

To, že je Mick Jagger synem tělocvikáře lze mimo jiné poznat na tom, jak se stále ve svých 74 letech pohybuje po pódiu….Kniha sice několikrát na začátku až zbytečně moc adoruje stouny, ale vesměs se vyhýbá bulvárním žvástům a místo toho se například dozvíme, že Mick vynikal například v hodu oštěpem a kriketu.

Trochu zamrzí, že více než 300 stran z celkových 450 se zabývá notoricky známými 60.lety, ale budiž, potěšilo mě alespoň porovnání některých situací s biografií Keitha Richardse, který je tak trochu pohádkář. A to že rytíř Mick ještě poměrně nedávno klátil extrémně mladé slečny je jen decentně zmíněno a kupodivu mu to nekazí jeho auru, spíš ho člověk obdivuje, že po svých rozvodech dokázal uchránit svůj majetek….

Zajímavost: Mick Jagger hrál v několika filmech hlavní role a mimochodem byl zvažovaný jako hlavní hrdina Mechanického pomeranče (představte si ho tam!). Ironicky jeho filmovou kariéru přebil Keith Richards svým cameem ve filmu Piráti z Karibiku.

Zajímavost 2: Mick údajně nazval bubeníka stones Charlieho Wattse „svým“ bubeníkem. Normálně klidný Charlie přišel, řekl že Mick je „jeho“ zpěvák a dal mu pěstí, ať si to zapamatuje a následně odešel. Šokovaný Mick to zlehčoval a přikládal to opilosti. Charlie po chvíli telefonoval, že se staví znovu. Mick si potvrdil svoji teorii, že jde opilost, Charlie přišel a dal mu znovu pěstí, ať si to opravdu dobře zapamatuje.

1 09.07.2018

Tato kniha je geniální, ale podobně jako u Strachu a hnusu v Las Vegas ho prostý človek, nepolíbený drogami, nedostatkem peněz a alternativním výkladem zákonů, nepochopí.

"Když chtěl člověk zůstat na severní straně, musel být bohatý a projít přezkumem před komisí složenou z gynekologů a cvokařů. Jiní zdůrazňovali, že to bude skvělá šance vychovat dítě politicky správným způsobem, i když jejich definice se lišily od čtení Trockého na dobrou noc až po přidávání LSD do dětské přesnídávky."

1 12.06.2018

Králík je bohatý,ale…prožívá krizi středního věku.Pozdně středního věku. Díky úmrtí otce své ženy se stal vedoucím autosalonu vozů, které zrovna jdou na odbyt, protože mají velmi nízkou spotřebu a Amerika se v rámci druhé ropné krize (1979) chtěla změnit k lepšímu(a nemít osobní auta,která žerou jako autobusy) a …snaží se o to doteď.

Trable v jeho bezstarostném životě plném golfu a popíjení koktejlů mu přivede jeho syn, který se díky přízni babičky může angažovat v rodinném podniku a zároveň řešit menší nepříjemnosti jako očekávání potomka, kterého spíše nechce než chce a frustraci si vybíjí například poničením aut,které mu otec dodatečně neschválil k nákupu.

Román se kupodivu tolik nezabývá automobily, čekal jsem více Haileyho „Auta“…ale o americké zhýralosti (v té době nebyl totálně běžný orální sex nebo vyndávání tampónů) se čte taky velmi dobře.

1 12.06.2018

Kniha 11 povídek, z nichž titulní „Den kdy jsme se opili dortem“ je pravděpodobně nejhorší, představuje kvalitní rychločtení, které prožijete s permanentním úsměvem na rtech, dovolil bych si je srovnat s tvorbou Ivana Krause.

Spektrum a zaměření povídek je variabilní, William Trevor dokáže například vynikajícím způsobem vystihnout aspekty manželství, kdy se manželka dokonale vysměje manželovi, který od ní utíká a ještě ho setře tím,že stihla románků daleko víc, nebo naopak zabrousí do života studenta, který se stydí za svoji matku, protože je rozvedená a má umolousané oblečení.

„Když večer pokročil, objevila se někdy i paní Keeganové a usrkovala gin s vodou. Vypadala tak trochu jako cuchta, šedé vlasy mívala neupravené a na nohou pantofle. Manžel si s ní ve stylu a způsobech nijak nezadal a jeho zarudlá pleť nasvědčovala tomu, že se rád oddává zboží, s nímž obchoduje u baru“

1 22.05.2018

Byl jsem při tom je alternativní Forrest Gump, kdy se mírně opožděný, nebo spíš světa neznalý, hlavní hrdina docela rychle vydrápe na vrchol americké hierarchie a udělá mj. dojem na prezidenta.

V dnešní době už není román tak šokující, protože laťka klesla a podobných případů (jako někteří poslanci SPD) bychom v reálném životě mnoho nalezli.

3 21.05.2018

Mrazivě současná kniha o automobilismu, u které nepoznáte že byla napsána před 40 lety. Děj se odehrává v Detroitu, asi nejošklivějším americkém velkoměstě (v současnosti spíše město duchů), kde měli mají výrobci automobilů tradiční základnu. Možná jste si všimli, že je Detroit v mnoha amerických filmech terčem posměchu a v této knize se také dozvíme proč.

Úvahy vrcholných představitelů automobilového průmyslu jsou zacykleny mezi vývojem nového vozu, zvažováním masivní výroby elektromobilu (!), aktivisty požadujícími lepší vzduch a v neposlední řadě také tvorbou zisku. Jednotliví vedoucí žijí život v totálním stresu, infarkty jsou běžné (každá minuta zastavení pásu znamená ztrátu jednoho automobilu!), nejbezpečněji se cítí uprostřed týdne, protože v pondělí a pátky jsou největší absence, díky tomu, že dělníci využívají výhod týdenních výplat a relaxují ve společnosti alkoholu a drog.

Z hlediska sociologie je zkoumáno bezvýchodné postavení černochů, kteří jsou pro potřeby automobilového průmyslu amnestováni a mohou nastoupit i se špinavým trestním rejstříkem a pobírat plat o kterém se jim ani nesnilo, což vede k jejich alkoholismu a nesmírné ochotě se zadlužit. Černé gangy přímo v továrně, drogy a sázky na pracovišti jsou běžným koloritem. Dělníkům, rekrutujícím se převážně z řad černochů, jsou díky děsivé síle odborů (naprosto shodné s dnešní Škodovkou…) ironicky přiznávána v rámci fabriky větší práva než v tehdejším občanském životě.

Tato kniha je nesmírně zajímavá pro ty, kteří si uvědomují, jak automobily ovládají náš život, jak je, podobně jako cigarety, vlády potřebují vyrábět, ale zároveň se je snaží regulovat na všechny způsoby, aby alespoň částečně uspokojili aktivisty a vzteklé obyvatele, kteří nemají kde parkovat, protože každý chce mít přece svoje auto. Kniha může potěšit i ty, kteří si uvědomují to, že ČR je v podstatě takový jeden velký Detroit.

6 28.04.2018

Gerald Durrell je takový Jimmy Clarkson na poli biologickém, který se nebojí jízlivých komentářů na biologicky nejagresivnější druh – lidstvo. Svou práci nade vše miluje, dělá ji skvěle a vy si pak v transu uvědomíte, že na internetu s napětím vyhledáváte ptactvo, které tak nápaditě popisoval…

„Povzbuzen jeho blahosklonností našel jsem další větévku, přisunul se ještě kousek blíž a nabídl ji ptáčeti. Vzalo si ji tentokrát mnohem pohotověji. Nejdřív ji umístilo na jednu stranu, pak si to ale rozmyslelo a přendalo ji jinam. Nakonec zřejmě došlo k závěru, že takhle je to v pořádku, a vyzývavě se na mě zahledělo. Nejspíš usoudilo, že i když vypadám dost odporně, jako dodavatel větévek mám své nesporné přednosti.

5 28.04.2018

Otec Goriot je nenapravitelný dobrák od kosti, který se ve prospěch svých nezdárných dcer vzdal svého bohatství po té, co udělal kariéru v obilném businessu. Nyní živoří v levnější ubytovně a stává se dokonce na začátku knihy terčem posměchu ostatních nocležníků, že své bohatství utratil za prostitutky (ve skutečnosti jsou to jeho dcery a jejich komorné…)

Jako každý francouzský román té doby se zabývá tím, kdo má jaký „důchod“ a jaký důchod může dostat, kdyby jednal tak a onak. Popis života v centru Paříže a jeho finanční náročnost byla zcela jistě „bulvárem“ tehdejší doby. Kniha má stále co říci i dnešním čtenářům – nezadlužovat se, nezadlužovat se, nezadlužovat se.

„Čím chladněji budete počítat, tím rychleji půjdete kupředu. Bijte se bez lítosti, budou se vás bát. Berte ženy a muže jen jako dopravní koně, které zanecháte zchvácené na každé zastávce, tak dojdete až k vrcholu svých tužeb. Potřebujete ženu, mladou, bohatou, elegantní. Zmocní-li se vás opravdový cit, ukryjte jej jako poklad, neprozraďte ho nikdy, byl byste ztracen. Nebyl byste už katem, stal byste se obětí. Budete-li kdy milovat, uchovejte dobře své tajemství!“

4 21.04.2018

Psát biografii někoho, kdo nedával příliš rozhovorů a pokud ano, tak spíše glosoval a užíval si své oblíbené metafory, není rozhodně jednoduché. Proto se autor pojal biografii sira Terryho Pratchetta spíše analyticky a snaží se vysvětlit, na základě důkladné znalosti jeho knih, co tím a oním textem autor zamýšlel a co ho k němu inspirovalo. Rozhodně je zajímavé, že T.Pratchett pracoval v jaderné elektrárně.

Oproti některým komentujícím mi nevadí absence či úplné pominutí děl z pozdější fáze života autora. Orientace na začátek jeho kariéry je zřejmé a ani tak nedochází k nějakému přílišnému hodnocení jeho knih, spíše jeho kontextu.

Naprosto parádně je zde vylíčen vztah TP k náboženství (aniž by byla zmíněna kniha Malí bohové) a odchod Terryho ze světa, kdy okamžitě po stanovení své diagnóze informoval veřejnost a začal bojovat za právo na dobrovolný odchod ze světa. Terry zemřel se svou kočkou na klíně a o tom, kdo si pro něj přišel, snad vůbec není nutné pochybovat.

5 13.04.2018

Kdo se bojí nesmí na hřbitov? Ne tak docela….příběh Nicka, dospívajícího chlapce je naprosto strhující. Nádherná kresba a důraz autora na detaily, zejména humorně působí scény, kdy Nicka vychovávají duchové lidí z minulých století a snaží se chlapci předat to nejlepší ze své doby.

Po té, co dojde k přelomovému rozhodnutí a Nick opustí brány hřbitova, z kterých jinak nevychází a jde do školy, dojde samozřejmě k jeho šikaně. Po vzoru Fredyho Krugera vstoupí svému šikanátorovi do snů….

Jako rodič bych tento komix zvolil svým dětem jako první zasvěcení do žánru.Neil Gaiman je zbytečně podceňovaný autor a to myslím tak, že je ve svém žánru v současné době nejlepší.

3 13.04.2018

Na prvních 30 stranách se Barbar Conan profiluje překvapivě jako stopař a jako intelektuál, který se po mnoha úvahách rozhodne dračího boha otrávit jedovatými jablky.
"Co se stalo? Čemu se tak divíte?" " Vy - vy jste zahubili dračího boha?" "Boha? to nevím, zabil jsem draka. A proč ne? Měl snahu si na nás pochutnat!". Na uvedené ukázce lze jasně demonstrovat Conanův břitký humor, který nás provází celou knihu v podobě vynikajícího překladu nedávno zesnulého Jana Kantůrka.

Nechybí ani poměrně obsáhlá scéna mučení ženy ženou " Bila ji nemilosrdně, tak jak ji naučil život, kde se bolest a utrpění vyskytovaly dennodenně, a se vší cynickou zlomyslností, jaké je schopna jen žena vůči ženě" a pořádná porce napětí v katakombách, jen oproti jiným barbarovým povídkám chybí pití vína ve velkém měřítku.

Další skvělá kniha od Roberta Evrin Howarda, u kterého stejně podobně jako u Švandrlíka oceňuju nadprodukci, která však netrpí kvalitou a vždy se dočkáme silného nadprůměru.

1 02.04.2018

Biografie jednoho z nejpopulárnějších sportovců současnosti je velmi útlá kniha, (samotný Martin ji tituluje jako „dílo“), kterou víceméně napsal sám sportovec. Ač mohl v rámci závodů působit mírně arogantně, tak pod pokličkou se jedná o člověka oddaného rodině, nebo člověka, kterému závodní neúspěch jeho bratra neumožňuje radovat se naplno ze svého vítězství.

Asi by bylo neférové hodnotit knihu z pohledu, že pouhých 170 stran má doporučenou maloobchodní cenu 298 Kč. Na tyto knihy je nutné pohlížet jako na motivační pamflet, který může změnit pohled na život mnoha lidem a některé z nich dokonce přímo přitáhnout k jeho sportu.

Tato publikace je zajímavá „jednohubka“, kterou přečtete za 2 hodiny a je velká škoda, že nejde více názorově do hloubky a také bych například ocenil výpis Martinových závodů a jeho umístění.

2 31.03.2018

Neautorizovaná biografie začíná poměrně strašidelnou předmluvou, která je po vzoru názvu knihy plná takového toho žvatlání vyžilých rockových hvězd jako „je to jen rocknroll, kámo“ a zároveň o odstavec dál naprosto vážně zmiňují, jak rocknroll ovlivňuje chod vesmíru…

Životopis Bruce Springsteena by mohl být velmi zajímavý, kdyby se na knize jakkoli podílel a nejednalo se jen o rešerši dalších asi 10 knih. Systém poznámek je opravdu nezvládnutý (a přitom by to díky velkému formátu knihy šlo) a 100 stránek poznámek za koncem knihy opravdu není dobrá volba.

Jako pozitivní aspekt knihy hodnotím to, že kniha není plná nekritického obdivu ke zpěvákovi, ale naopak zdůrazňuje jeho slabá období, nebo špatná rozhodnutí, zejména ve skladbě a načasování některých kompilací. Jako přínosné se jeví i popis tehdejších reálií, které pomáhají ospravedlnit Bruceovu politickou angažovanost a rozhodně z nich lze poznat, že je to spíš prostý člověk z lidu, který potřebuje reagovat na to co vidí, než nějaká globální celebrita typu Bono, která si myslí, že má recept pro lepší svět.

„Stejně jako Streets of Philadelphia, i album the Ghost of Tom Joad mu získalo mnoho cen, hlavně Grammy, což byla pocta, která Bruceovi v posledních deseti letech, kdy si lidé kupovali jeho cédéčka u pumpy,aby si ukrátili dlouhou chvíli při řízení, jaksi unikala. V sedmdesátých letech byl Springsteen prototypem novodobého „greasera“, v osmdesátých letech se z něj stal typický americký macho s tvrďáckou imagí liberálního konzervativce. Nyní se psala devadesátá léta a Bruce v naprostém souladu s populárně vzdělávací formou svých koncertů skákal od pop music k folku, od Elvise k Woodymu Guthriemu, jako kdyby nevěděl, že to všechno už před ním vyzkoušel jistý písničkář Bob Dylan.“

3 31.03.2018

Román představuje takovou Sodomu – Gomoru, zobecněnou do dvou sídel Větrná hůrka a Drozdov, ve kterých se děje všechno zlo a mystično (očekával jsem, že bude víc akce v místních bažinách a mokřadech).

Asi mi nepřísluší vysmívat se romantickým aspektům knihy, když více než polovina hlavních postav onemocní kašlem, nachlazením nebo tbc a poté zemře v mladém věku. Působí to poměrně nedůvěryhodně, ale poté, co se autorka chvíli po zveřejnění knihy nachladila a zemřela, tak…se budu oficiálně vysmívat jen hlavní vypravěčce,která provází knihou a která nemá nejmenší pud sebezáchovy, nebo sebeúcty a klidně pak na konci knihy odejde sloužit k hlavnímu padouchovi,který se jmenuje….

….Heathcliff (Suchýútes,haha) a který díky svým zlotřilým plánům způsobil mnoho přesunů mezi dvěma sídly, která (vyjma bažin) obstarají veškerý děj. Mimochodem, pokud se dnes revidují některé knihy z hlediska politické korektnosti, tak uvidíme, jak dlouho ještě zůstane Heatcliff „gypsy“.

5 26.03.2018

Chtěl bych se autorovi omluvit za ignoraci jeho knihy, protože jsem si vždy myslel, že jde o „Vlčáka Kazana“. Ve skutečnosti se jedná o brilantní příběh krize života, který nepokrytě v hodnocení zvýhodním, protože sám prožívám podobnou krizi.

Kniha se na 100% bude líbit těm, kteří si oblíbili Hellerovo „Něco se stalo“. Stejné téma – znechucení konzumním životem, budováním kariéry, manželkou, vývojem potomků (oba autoři ve svých knihách jeví strach ze vztahu své dcery s černochem). Silné vazby na rodinu, břitké dialogy, snaha manželek udržet nefungující manželství, nechutenství pokračovat dál…to jsou průsečíky obou knih, ačkoli Kazanův hrdina dojde ve svém počínání mnohem dál a troufne si spálit všechny mosty svého „ideálního“ života vyšší střední třídy a utéct z velkoměsta na venkov – což je mimochodem i dnes hojně používaný protijed.

„Peníze, jež vydělali, neměly velkou hodnotu, to zjistili již v roce 1929. A ostatní nabytý majetek – to všechno neznamenalo nic. Tito lidé, kteří volali Ameriko, Ameriko“, když století zemřelo, sem přišlo hledat svobodu a další lidské hodnoty, a našli tu jenom svobodu vydělat si co nejvíc peněz.“

8 25.03.2018

Hlavní padouch Brainiac očividně nemá problém s IQ, ale po stránce EQ očividně zaostává, když mezi jeho záliby patří zmenšování megalopolí a jejich věznění ve sklenici. Tento typ zábavy je zhruba na úrovni dětí, které převezmou kontrolu nad mraveništěm, ale protože je jeho zábava prováděna ve vesmírném měřítku, tak nelze čekat, že ujde pozornosti Supermana.

Právě díky absenci Emočního kvocientu nakonec Brainiac prohraje se Supermanem, u kterého je naopak opětovně dáváno na odiv jeho „lidství“ a znovu se dozvídáme střípky z jeho idealizovaného dětství. Brainiacovo technické zázemí zase silně připomíná scény z Terminátora 2 a jiné scény zase prakticky kopírují scény z Aliena (nechte se překvapit).

Slovo Brainiac se mimochodem zařadilo do běžné mluvy, když velmi efektně kombinuje slova „brain“ a „maniac“.

2 25.03.2018

Hodně zajímavý a ujetý příběh Wonder Woman, z pohledu ženy scenáristky Gail Simone.Diana si nejprve podmaní bojovný opičí lid, který ji následně pomůže proti nacistům, kteří se rozhodnou obsadit ostrov amazonek.

Samotné vylodění nacistů ironicky připomíná vylodění v Normandii, akorát zde to mají náckové fakt nahnutý už od začátku a začíná jejich nekompromisní vyvražďovačka ve stylu filmů 80.let. 3,5*

3 14.03.2018

Den Trifidů nás uvede rychle do děje katastrofou, která připravila o práci všechny optiky a ostatně nejen je.

Dopad katastrofy je o to horší, že dává šanci dalšímu živočišnému druhu, který trpělivě čekal na svou šanci v chovných ohradách. Nutno podotknout, že stejně jako v případě alienů si lidé za rozšíření trifidů mohou sami. Nevím, jestli je to náhoda, ale podobně jako alieni, jsou trifidi opatřeni žahadlem, které jim zesnadňuje „manipulaci“ s člověkem.

Tato naprostá klasika sci-fi si v ničem nezadá například s Remarquem, kdy je pojítkem hlavních hrdinů zdánlivě bezvýchodná situace, nutnost pragmaticky chladného uvažování a popíjení alkoholu. Tento postoj je bezpochyby ovlivněn koncem druhé světové války, po níž zmíněné romány vyšly.

16 13.03.2018

Výborný román o těch, kteří se v životě už fakt museli nudit...Kromě 4 hlavních hrdinů tu v příbězích narazíme na bezpočet klášterních představitelů, kteří sice vzorně dodržují celibát ve smyslu klasického styku, což jim ale nebrání dopřát si jiné typy rozkoše...

Roztomile zvrhlá kniha, která má, na rozdíl od "50 odstínů", trochu říz. Je psaná příjemným jazykem období romantismu, který není nepodobný Verneovi nebo Dumasovi (vyjma obsahu). Samozřejmě, že jsou tu z dnešního pohledu nelogičnosti, například vězněné osoby měly při své převaze velmi dobré příležitosti přemoci své pány,ale nevyužily toho, ani se nepokusily.

Nesmíme opomenout filozofický aspekt knihy, kdy si zvrhlí mučitelé pokládají, mimo jiné dnes více než aktuální otázky, zda mohou být všichni lidé na světě šťastni. Nemohou. Jeden z nich, vysoce postavený, který se podílí na výkonu moci například vždy rozhodne pro trest smrti - protože mu to přináší sexuální uspokojení...

5 13.03.2018

Z tohoto dílu jsem byl nadšen, protože mi více než kvalitně připomněl jednu z mých nejoblíbenějších fantasy sérií. Yennefer byla sice neobvykle povrchní a autorsky odbytá, ale mantichora to vem.

Je sice pravda, že důraz na koupele v lázních byl více než zřejmý, ale atmosféru zaklínačského díla se podařilo zachovat a pro mne například než samotný souboj se Strigou byly cennější obrazy z bitevního pole po tažení Nilfgaardského vojska…

Kvalitní zaklínačská četba, které chybí pouze kvalitněji ztvárněné souboje (a klející trpaslíci). 4*

5 26.12.2017