mcleod | Komentáře u knih | Databáze knih

mcleod mcleod komentáře u knih

Chci, abys byl Chci, abys byl Tomáš Halík

O tématu lásky lze snadno napsat rozsáhlé, ale často kýčovité a povrchní statě. Tomáš Halík však k němu opět přistoupil s krásnou filozofickou hloubkou, která při každém slově nutí k zamyšlení a sebereflexi, a s u něj klasickou nadějí (a láskou), která je cítit snad z každé stránky knihy. V knize je v mnoha pohledech představen význam nesobecké obětavé lásky (ke všem lidem, včetně nepřátel, obsahující zkušenost hlubokého odpuštění a smíření, mezi národy, v křesťanství i v mezináboženském dialogu, ve vztahu ke světu...) jako nejhlubšího jádra lidství... "V lásce jsme nejvíce sami sebou. V lásce jsme lidští, nejvíce lidští." ...a naopak varuje před zhoubou sobecké majetnické žádostivé sebelásky zbožťující vlastní já, materiální a povrchní stránky života, ideologie (a zideologizované náboženství) či vlastní národ, která však vede ke zničení okolí a následně i sebe sama ve chvíli rozbourání iluzí, na kterých je postavena. Její prázdnota je dána tím, že nikdy nemůže dát to, co nabízí hluboká láska... prostor druhému a zájem o něj. "V tomto bezpečném prostoru lásky se člověk může stávat tím, kým dosud jen potenciálně byl." Láska v mnohém navazuje na víru a na naději... láska nemůže existovat bez (kritické) důvěry/víry v člověka a bez naděje, která dává možnost překonávat i hluboké krize... ty autor považuje za ryze pozitivní proces s velkým potenciálem. "Krize nejsou signálem k rezignaci, dokonce ani ne k pasivnímu "přetrpění", nýbrž výzvou k tvořivé reakci, nabídkou sestoupit hlouběji." Tím autor také představuje významnou roli lásky v křesťanství... "Končí novověká podoba náboženství; nekončí však víra, naděje a láska." V případě přetrvání a prohloubení této lásky k člověku považuje Tomáš Halík konec bezobsažného dogmatického náboženství bez lásky za ryze pozitivní proces naplňující samotné jádro křesťanství. To jádro, které představuje křesťanství ne jako poslušnou slepou víru v často banálního boha vyjadřovanou pouze "nablýskanými" ceremoniály a povrchními gesty (často doplněnou o sebelásku kolektivní i individuální), ale především jako obětavou lásku k člověku (kde víra představuje spíše neustávající přemýšlení nad tajemstvím tichého neznámého Boha přesahujícího vše myslitelné)... a to mě na křesťanství asi nikdy nepřestane fascinovat. "Je třeba se ptát po hloubce, zajíždět na hlubinu. Je tu jen tento svět - ale je tu (před námi, okolo nás i v nás) i se svou hloubkou, se svou mnohoznačností, se svými paradoxy. Je otevřen mnoha způsobům interpretace a našeho života v něm: buď můžeme hledat jeho hloubku, nebo zůstat na povrchu."

09.05.2013 5 z 5


Kladivo na čarodějnice / Malleus maleficarum Kladivo na čarodějnice / Malleus maleficarum Iacobus Sprenger (p)

Kdo tohle překládal?! Nedivím se, že pro spoustu lidí jde o složitý, nezáživný a těžko srozumitelný text. Věřím ale, že to není problém původního latinského textu, jako spíše opravdu tristního překladu Jitky Lenkové, který vypadá, jako by šlo o text přeložený Googlem. Nejen, že se to díky podivné stylistice nedá pořádně číst, ale když vám někdo větu "Třetí díl obsahuje praxi exorcistů, jíž se z Kristových věrných vymítají čarodějnictví démonů a čarodějnic" přeloží jako "Třetí se zabývá způsoby vymítání ďáblů a zapuzováním kouzelnického čarodějnictví z Krista od věřících" (více viz http://www.jtpunion.org/spip/IMG/html/Kladivo_na_ctenare.html ), tak snad ani nejde o nedostatek překladatelského nadání, jako spíše o naprostou ignoranci a nedostatek pouhého selského rozumu (opravdu si překladatelka myslí, že se ve středověkém katolickém spisu píše cosi o vymítání ďábla z Krista??? :-D ). Velká škoda, mohl to být zajímavý text... mám rád historické texty (jako jakési propojení, okno do historie), navíc toto téma rozhodně není nezajímavé. Ale tenhle paskvil snad ani nemá cenu číst.

09.12.2012


Tyrkysový orel Tyrkysový orel Michal Ajvaz

Líbí se mi, jak Michal Ajvaz dokáže k filozofii, které se profesně věnuje, přidat prostřednictvím krásné literatury další dimenzi. Na jedné straně zde máme úvahy o vnímání světa, prostoru a věcí... to, co je nám blízké a všední, nevnímáme tak jako věci, které vcházejí do našeho života jako nové či jen na okamžik. U důvěrně známých věcí tak můžeme mít problém si rozpomenout, jak vypadají, oproti věcem nevšedním, které dokážeme popsat do detailu. Dokonce přímo před našima očima se tak na známých věcech mohou skrývat detaily, které nás dokáží při jejich zaregistrování překvapit a mohou vést k zajímavým úvahám a příběhům. A zde nastupuje Ajvazova beletrie, která nám představí, co se v těch nevšímaných koutech může skrývat a k jakému rozvětvení příběhů může takový objev vést.
Velmi zajímavé jsou také autorovy úvahy o prostoru města, které mi připadají čím dál více fascinující a kterým se také sám začínám profesně zabývat. Při čtení této knihy jsem si teprve uvědomil, jak jsem k tomuto tématu asi přišel a kdo mě v tom zřejmě nejvíce ovlivnil: "Město, v němž žijeme, je vytvořeno ze slov mnohem více než z cihel a kamenů. Povrchy, které vidíme, tvoří jen nepatrnou část města, obklopují nás potemnělé zahrady slov, rozrůstající se za přítomnými a viditelnými povrchy..." Ne David Harvey, ani Henri Lefebvre, ale bylo to spíše dílo Michala Ajvaze, které stálo, důvěrně známé, tam někde v koutu mé mysli a od kterého se začal odvíjet další zajímavý příběh...

17.01.2021 5 z 5


Evžen Oněgin Evžen Oněgin Alexandr Sergejevič Puškin

Výborný román ve verších, který mohl být trochu ucelenější. Je to takový zvláštní styl plný silných momentů i ironických poznámek autora vůči společnosti, čtenářům i sobě samému. Jakmile ho člověk přijme za svůj, u knihy se dobře pobaví. První část knihy představuje jednotlivé postavy, jejich životy a vztahy způsobem, který by člověk od knihy tohoto období tak moc nečekal. Také kvůli tomuto úvodu se opět dostáváme ke klasickému sporu romantismus vs. romantika. Zkrátka ani v případě této knihy si nemyslím, že by bylo tak podstatné to, co obsahují například zamilované dopisy, které jsou jen zlomkem celé knihy, ale spíše reakce na ně. Teprve tehdy přichází stěžejní hmota celé knihy, ten pravý romantismus plný vášní, nešťastné lásky a zklamání, které vedou až k vraždě uzavírající de facto životy všech postav. Zkrátka slovy klasika:

"Psal takto dlouho, temně, matně
(což romantismem rádi zvem,
ač romantismu věrojatě
v tom nevidím; však čert to vem!)" :-)

01.05.2019 4 z 5


Leda s labutí Leda s labutí J. H. Krchovský (p)

Tato sbírka je určitým předělem mezi geniální Krchovského tvorbou ze 70. a 80. let a tou nejnovější, ve které se už síla a autentičnost pomalu vytrácejí a některé pozice začínají být jakoby vynucené. Přesto i na této hranici vznikly jedny z nejpovedenějších básníkových dekadentních veršů:

"Unaven k smrti nudnou rolí
sám sebe hrát, - že jsem... Chci spát
předstírám spánek, tvář mne bolí
vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád

Jak se mi zdá, nic se mi nezdá
už nemám o čem dát si zdát
na nebi bledne moje hvězda
vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád"

02.12.2017 4 z 5


Hrozny hněvu Hrozny hněvu John Steinbeck

Geniální kniha... tedy kromě velmi rozvláčného začátku (do prvních okamžiků stěhování, což bylo asi prvních 100 stran), kdy bylo čtení poněkud namáhavější, a to i kvůli hroznému dialektu, na který je třeba si zvyknout (jehož použití ale překladatel v doslovu ve vydání z roku 1946 vysvětluje velmi rozumně). Stěžejní část je psaná výborně, střídání "úvahových" a příběhových kapitol bylo perfektní. Jen závěr knihy mi připadal takový divný. Ale přesto si myslím, že svou hloubkou byl stejně výborný jako zbytek knihy. Nemyslím si totiž, že by kniha šla do ztracena... ano, sice nevíme, co se s Joadovými nakonec stalo, ale i to respektuje smysl knihy. Ta je především o sociálních problémech, o přiblížení zmaru, který doprovázel hospodářskou krizi, bez jakéhokoli zájmu, regulace či podpory ze strany státu. Jedna rodina, která na začátku příběhu hraje prim, se pomalu rozpouští v mase hladem rozzuřených lidí. A právě zmíněný závěr je vrcholem ztráty sebeúcty a totálního zoufalství, kam až mohla zahnat lidi bída a hlad, ale zároveň vrcholem maximální pomoci svému bližnímu a vzájemné sounáležitosti. Tím tato kniha končí... dalším krokem už může být jen vzpoura či revoluce, ve které již nemohou nic ztratit. "... a v očích hladovějících se zračí pocit, že vše selhalo, v očích hladovějících roste hněv. Hrozny hněvu se nalévají v duších lidu - a těžknou, těžknou k vinobraní."

24.07.2017 5 z 5


Soudce z milosti Soudce z milosti Ivan Klíma

Úžasná kniha, jeden z nejzajímavějších románů, jaké jsem kdy četl. Ivan Klíma krásně přibližuje bouřlivý vývoj v této zemi od začátku války až po všeobecný marasmus normalizace na osudu jednoho židovského komunisty a právníka... aniž by čtenáři vysvětloval jakékoli zásadní historické události, poutavě představuje pohled jednoho člověka i atmosféru celé společnosti. Kniha je postavena na prokládání tohoto příběhu vzpomínek, které utvářely osobnost hlavní postavy, do prožívání krizových událostí v čase normalizace. Hluboce přiblížená psychologie této hlavní i ostatních postav je zřejmě nejsilnější stránkou celé knihy. Autor netvoří příliš zásadní hranice mezi vyprávěním v první osobě a vypravěče, mezi přímou a nepřímou řečí, mezi představami a reálným děním. Styl to není snadný, ale stačí málo, aby si čtenář zvykl a oblíbil si ho nejen pro svoji originalitu, ale především pro možnost myšlenkově hlubokého a sytého textu. Ten přináší výbornou nenápadnou paralelu příběhu "vně" a "uvnitř". Příběhu hlavních postav, jejichž myšlenky a vývoj v osobních vztazích často "kopírují" ideály a společensko-politický vývoj vnějšího světa. Problémy, které postavy řeší ve vnějším světě, tak často existují v nich samých, aniž by si toho mnohdy byly vědomy a aniž by si je připouštěly... podobně je tomu i naopak. Z toho také pramení otevřený konec, který poukazuje na nejistou budoucnost krize osobní i společenské.

01.03.2016 5 z 5


Bílá velryba Bílá velryba Herman Melville

Omlouvám se za spojler, ale připadá mi docela vtipné, že pasáž o bílé velrybě je shrnuta jen na posledních 30 stranách 520 stránkové knihy, když by kniha měla být právě o tom. Začátek o verbování na loď je výborně napsaný, pak ale kniha přechází do dost podivného stylu, kdy se občas něco děje, většinou ale autor s prominutím jen tlachá o velrybaření. Jsem přitom člověk, který se vyžívá v dlouhých knihách a který ocení spíše sáhodlouhé originální popisy a myšlenkově zajímavé úvahy než dynamické dialogy nebo dobrodružný děj. Toto je ale pro mě spíše příkladem toho, jak takový typ textu dopadne, když autor nepřichází s prakticky žádnou nosnou myšlenkou, propracovaností postav a úvah, ani zajímavým stylem... spíš mi to evokuje povídání velrybářů na lodích plavících se dlouhé dny na širém oceánu, kteří se potřebují něčím rozptýlit, i když už jsou všechna zajímavá témata dávno vyčerpaná. Myšlenky zaznívající ve spojení s touto knihou ve mně po jejím přečtení naopak vytvářejí dojem, že jsou na knihu spíše uměle naroubovány. Ale pořád si říkám, že jde o první americký román, tak by člověk měl být tolerantní. Alespoň pár zajímavých pasáží v knize přecejen bylo, možná mi jen zkrátka stylově nesedla. Co se mi naopak hodně příčilo, byl dost odpudivý postoj k velrybám a poměrně dost rasistické postoje k lidem... to ale taky přičítám době vzniku a tehdejší americké společnosti.

25.09.2022 3 z 5


Nulorožec Nulorožec Petr Stančík

Další výborný a originální román Petra Stančíka. Pokud odhlédnu od stylu psaní autora, který je velmi specifický a mně velmi blízký, a od toho, že jde o detektivku z pražského prostředí, nevidím narozdíl od mnohých jiných čtenářů žádnou větší paralelu (nebo vykrádání) mezi komisařem Durmanem a jeho bizarně psychedelickým světem habsburské Prahy a inspektorem Lavabem a jeho příběhem plným vtipných situací vyšroubovaných až k surrealistickým horizontům. Příběh Mlýnu na mumie se do značné míry točí kolem vnímání světa zmíněné hlavní postavy, Nulorožec je oproti tomu postaven spíše na samotném rozplétání případu, který na scénu přináší spoustu dalších roztodivných postav, historických dokumentů a magických lokalit. Petru Stančíkovi se tak povedlo něco výjimečného (co ho podle mého staví mezi ty nejlepší spisovatele)... nevzdal se svého stylu krásné hry s jazykem a budování surreálního příběhu, ale zároveň představil opět něco nového. A ve srovnání s Mlýnem na mumie a Andělím vejcem dokonce i nejlépe napsaného.

22.05.2019 5 z 5


Cesta na jih Cesta na jih Michal Ajvaz

"Pořád ještě nevím, jestli se mi na cestě dostalo poznání, které může proměnit můj život, anebo jestli se mi jen zjevila marnost všeho, co jsem dělal, nejen cesty na jih, ale celého mého života. Nevím, jestli jsem na cestě objevil vzácný poklad, nebo jestli jsem ztroskotal. (...) A ještě ke všemu to vítězství a ztroskotání si jsou k nerozeznání podobné..." Vždy, když mám pocit, že jsem od Michala Ajvaze přečetl tu nejlepší knihu, překvapí mě znova něčím úžasným. Při čtení jeho knih mám často pocit, jako by popisoval mé vlastní myšlenky, úvahy a vnímání světa. Tato kniha mi dala originální odpověď, proč tomu tak je... Román je plný splétajících a rozplétajících se příběhů, které nemohou existovat jeden bez druhého a všechny zároveň tvoří řeč stejného prostoru... nejen nekonečné prázdnoty, ze které se rodí ty nejzběsilejší příběhy, ale také zaplněného lidského prostoru, který k člověku promlouvá svojí vlastní řečí náhody. Takovou řečí, která je součástí a zároveň zahrnuje všechny ostatní řeči světa kolem nás. Tak i na rušném bratislavském náměstí můžeme zaslechnout jemný šepot vzdáleného moře (a po mé poslední návštěvě tohoto krásného města zcela chápu, co tím Michal Ajvaz myslel), ve zdech římských starodávných domů můžeme zahlédnout celý náš pozemský život. Ten život, který je jen zdánlivě linií se zřetelně směřujícími vzpomínkami, který je však spíše smotaný z mnoha různými směry vybíhajících nekonečných linek, z nichž některé považujeme za sny a jiné za opravdové úspěchy a neúspěchy. Co ale vypovídá spletitá síť, kterou vytvoříme během naší cesty, o úspěchu a neúspěchu? Když je jen pokračováním jiného inspirujícího příběhu, který je neukončený a pokračuje stále dál, přidává nové linie a nové body provázanosti. Děje přicházejí a odcházejí, pravý smysl cesty je však skryt a objevuje se jen zřídka v náhodných znacích rozesetých kolem nás. Nechme se inspirovat náhodou a imaginací vycházející z drobných útržků slov, kterými k nám promlouvá náš svět a naše cesta... a tam někde se vynoří ten další příběh.

02.06.2018 5 z 5


Magorovy labutí písně Magorovy labutí písně Ivan Martin Jirous

Výborná poezie velkého básníka, kterou se vyrovnává s beznadějí komunistického věznění... vtipné i mrazivé, hluboké a oduševnělé. Ivan Martin Jirous reflektuje každodenní realitu vězněného umělce, vězně svědomí, mnicha komunismu zavřeného do cel klášterního vězení, přemítajícího o smyslu nastalé situace, avšak i o věcech klasicky básnických, jakými jsou láska, vnitřní svět básníkovy duše a jeho promítání do tvorby, a obracejícího se k vnějšímu světu plnému vzpomínek na krásu světa i jeho svobodné přátele.
---
Na Mírově jsem makal v kapli.
Když teďka po čtvrtý mě lapli,
šoupli mě dělat do kostela
a v klášteře je moje cela.
Ptám se Tě, Pane, vážně zcela,
ač trochu potlačeným smíchem:
Nechceš mě nakonec mít mnichem?
---
Jenom to Pane vědět chci
jestli už teď jsem v očistci
---
Kartuziáni se slibem mlčení
už odebrali na věčnost
Kéž bych ho uměl dodržet
aspoň pro Státní bezpečnost
---
Ledové svírají srdce kry
kéž je to jenom mimikri
---
Nějak už se mi kreatury
příčí strkat do literatury
zdá se mi potom že jsem jejich
raději píšu o andělích
---
Proč já nejsem pyromanem
srdce měla bys jak plamen
jako oheň z dračí tlamy
hořela bys jak vích slámy
---
Když dorazil do Montrealu
vypitý jako býval tu
zjistil Brabenec k svému žalu
že Wilson bydlí v Torontu

08.04.2018 5 z 5


Aristokratka na koni Aristokratka na koni Evžen Boček

Přiznávám, že u třetího dílu už jsem se trochu bál, zda se nebude opakovat to samé, co bylo v předchozích dvou dílech, ale ani tentokrát Evžen Boček nezklamal. Opět je to kniha plná výborného humoru komentujícího s krásným nadhledem nové dění na zámku Kostka, především u závěrečné letní revui Oživená historie jsem se nemohl ani na chvilku přestat smát. A nově přibyvší tetička Nora je "super psycho" postavou, snad i mou nejoblíbenější v celém tomto díle. Až na knížete Schwarzenberga, pochopitelně :-)

14.02.2017 5 z 5


Poutník – Mágův deník Poutník – Mágův deník Paulo Coelho

"Nevšední věci se dějí na cestě obyčejných lidí." Zažili jste někdy ten zajímavý pocit (rozebíraný mimo jiné i v Pamukově Černé knize), kdy se vám v hlavě odehrává podobný příběh jako v samotné knize? I já jsem potřeboval spolu s tím pravým průvodcem projít cestou poznání svého života. Právě v ten pravý čas, kdy jsem po stupňující se sérii ubíjejících zklamání propadl pocitu, že nemá cenu se o cokoli snažit, protože si život stejně všechno zařídí po svém, přišla nevšední věc... Tehdy jsem vzal do rukou tuto knihu o cestě za pochopením, plnou moudrých úvah o hloubce a významu lidského života, která mě (podobně jako hlavní postavu) svým "provázením" postupně dokázala vytrhnout z nesmyslných myšlenek a dovést mě zpět na cestu naděje, nadšení a radosti. "Obyčejně se nebráníme, když z nás vyprchává nadšení při takových drobných záležitostech, které nehrají žádnou roli tváří v tvář velikosti každé existence. Ztrácíme nadšení po malých a nevyhnutelných porážkách v průběhu dobrého boje. A protože nevíme, že nadšení je vyšší silou, obrácenou ke konečnému vítězství, necháme si je proklouznout mezi prsty a nevšimneme si, že zároveň s ním nám unikne pravý smysl našeho života. Obviňujeme svět z naší nudy, z naší prohry, a zapomínáme, že sami jsme nechali uniknout tu strhující sílu, která vše ospravedlňuje; projev agapé v podobě nadšení." Tím nejkrásnějším vrcholem knihy je právě kapitola Nadšení a její poučení o agapé jako nejhlubší formě všepohlcující lásky obrácené k celému světu... Kniha tak představuje příběh o hledání nadšené životní cesty, která je tím pokladem (minimálně v určitých dobách) skrytým nám všem... a to i přes jeho relativně snadnou dostupnost, tato cesta je přece pro obyčejné lidi. "Nicméně, pokud se budu snažit tak jako dosud, možná jednou pochopím, že lidé vždy přijdou v pravý čas tam, kde jsou očekáváni." Paulo Coelho má zvláštní dar, jeho knihy jsou lehké a čtivé, přitom dokáží přinutit k zamyšlení a dodají vždy tu pravou dávku nadšení a naděje. Kdo by po přečtení Poutníka mohl snad zapochybovat o cíli svého života, o přemýšlení nad smyslem jeho dosažení a o dobrém boji, který ho k němu dovede?
Poznámka: Rituály sice působí poněkud podivně, ovšem k mému nadšenému překvapení je "rituál modré koule", kterým hlavní postava v sobě vyvolává agapé, přístupnými slovy vyjádřený můj častý osobní prožitek... který vážně funguje :-)

03.02.2017 5 z 5


Muž, který sázel stromy Muž, který sázel stromy Jean Giono

Úžasně pozitivní a inspirativní příběh o tom, že nikdo není tak malý, aby nemohl udělat něco velkého. Stačí myšlenka a odhodlání a i po malých krocích je možné dosáhnout velkých cílů. Příběh má (pro současnou českou společnost zvláště) velmi aktuální poselství nesobeckosti a sociálnosti.

10.11.2012 5 z 5


Proměna Proměna Franz Kafka

"Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi nestvůrný hmyz." Můj nejoblíbenější začátek literárního díla... výborně napsaného, úžasného společensko-kritického Kafkova díla. Obchodní cestující Řehoř Samsa (kterého osobně považuji za morální prvorepublikový ekvivalent dnešních finančníků) jednoho dne zjistí, že se proměnil v odpudivý hmyz. Nikoho z rodiny tato proměna zásadněji nepřekvapuje, nejméně jeho samotného, všichni pouze řeší okolnosti jeho práce... práce, která rodině přinášela dostatek peněz, ale tuto proměnu zřejmě iniciovala. Časem se pro rodinu stává hlavní hrdina přítěží, snaží se ho ukrýt před světem (kdo by se také chlubil členem rodiny, který je odpudivým hmyzem), přesto jsou stále rádi za peníze, které díky jeho práci získali. Obsah povídky považuji za jednu z nejlépe vyjádřených myšlenek, která nezastarává... nezná každý z nás někoho, koho jeho práce proměnila v odpudivý hmyz?

08.10.2012 5 z 5


Bible: Překlad 21. století Bible: Překlad 21. století neznámý - neuveden

"Tahle kniha je pro mě teda literárně nevyvážená. Ona je ze dvou zcela neadekvátních částí... jedna je tlustá a stará a druhá je tenká a nová. A my během tý starý čekáme na hrdinu, on nepřichází... a ta nová je jenom vo něm! A to je ta aviváž..." https://www.youtube.com/watch?v=KZ7KubM-R4E

Nový překlad Bible 21 je výborný, čtivý a zdá se, že v mnohém i přesnější než tradiční ekumenický. Možná i díky němu mě Nový zákon nadchl svými myšlenkami a svým odkazem o nesobeckosti, skromnosti, svobodě, pacifismu a o lásce k lidem. Hned jeho první část Matoušovo evangelium považuji za jeden z nejinspirativnějších textů, jaké jsem kdy četl a který mě také navedl k hlubšímu zájmu o křesťanství. Starému zákonu jsem se dlouho vyhýbal a četl z něj jen některé pasáže. Nakonec jsem ale dospěl k tomu, že si ho přečtu celý, za čím nejspíš stojí Dějiny židovského národa od Paula Johnsona a evangeličtí faráři z Pastoral Brothers. I tato delší část rozhodně stojí za přečtení, v mnohém je hodně inspirativní, občas překvapivá a člověk se i hodně dozví. Zajímavé je také sledovat vývoj textu v propracovanosti příběhů, postav i samotného vyznění. Jak je v samotném textu napsáno, Bůh promlouvá k lidem způsobem, který je jim blízký, a úrovni vývoje společnosti odpovídá i text Bible. Její první část po hezkém příběhu o stvoření člověka klade jasná a tvrdě vymáhaná pravidla a vytváří tak de facto počátek naší civilizace ve velmi divoké době. Následně vidíme značné předěly u krále Davida, který má podle již propracovanější první knihy Samuelovy vedle zbožnosti i dobré srdce, u Joba, kterého si Bůh cení za jeho upřímnost a pravdivost, přestože mu Job takřka celou knihu spílá za to, co se mu stalo, a v knize Kazatel, která je prakticky o tom, že se nemá nic přehánět a brát moc vážně (včetně fundamentalistické víry) a lidé by měli mít hlavně radost ze života (na co pak navazuje i Píseň písní). Nejen tyto pasáže jsou hodně inspirativní, svým způsobem poutavé a hodné zamyšlení. A taková kniha Ester je i literárně velmi hezky napsaná (což vlastně do velké míry platí i pro Joba). Zajímavé pak jsou prorocké knihy, se sliby uzavření nové smlouvy pokoje a s jasnými náznaky příběhu Nového zákona. Vedle toho ve Starém zákoně často najdeme i pro dnešní dobu texty méně záživné či děsivé (různé seznamy jmen, výčty zákonů a dost brutálních trestů), ale ty patří době vzniku a nemohou narušit jinak výborný dojem z myšlenkové a hodnotové stránky celé knihy.

08.10.2012 5 z 5


Kámen a bolest Kámen a bolest Karel Schulz

Velká část knihy (především v jejím začátku) není bohužel tak úplně o Michelangelovi. Vytváří spíše jakýsi kontext jeho života, když popisuje, co všechno se na přelomu 15. a 16. století v Itálii událo. Tyto pasáře nejsou moc zajímavé, ani moc nevtahují do děje (srovnám-li to třeba s Hugovými Bídníky), v případě popisu následků válek je text i dost nechutný. Jediné, co se mi z těchto částí líbilo, byl příběh Savonaroly, o kterém jsem se taky rád něco dozvěděl (poté, co jsme ve Ferraře na hlavním náměstí s překvapením narazili na jeho pomník). Oproti tomu pak ale stojí pasáže věnované Michelangelovi, které jsou tak geniální, že musím knihu (i přes zmíněné kritické připomínky) hodnotit nejvyšším počtem hvězd, a říkám si, že je velká škoda nedokončení původně plánované pentalogie.

10.12.2023 5 z 5


Společnost věčného mládí Společnost věčného mládí Jan Keller

Jan Keller dokázal skvěle pojmenovat a popsat věci, se kterými se sám dlouhodobě utkávám. Celou dobu jsem měl pocit, jako bych četl Konec civilizace od Aldouse Huxleyho, až mě z toho mrazí. Kniha zajímavě a komplexně představuje problémy současné společnosti, která je postavená na věčné nedospělosti a zábavě, neustávajících možnostech volby, zkrátka na právu na neustávající ničím nerušené štěstí (bez ohledu na reálné ekonomické postavení, vytěžování v práci, stárnutí, ohleduplnost nebo zodpovědnost). Začátek tohoto příběhu vidí autor v levicovém liberalismu 60. a následujících let, který svými aktivitami bořícími pouze společenské normy podpořil zesílení přetrvávající ekonomické podřízenosti, čeho se rádi chytli pravicoví liberálové v rozbíjení zbytku sociálních jistot. Jak autor píše, tento duch neomezenosti a silného individualismu se koncentruje do metropolí, které jsou zapojené do globální ekonomiky a pro které je zbytek státu, který nereflektuje tak silně tyto trendy a na který tvrdě dopadá globalizace, čím dál větší přítěží a prostorem nehodným jakéhokoli zájmu (opět to sedí mé vlastní zkušenosti a je to krásná paralela s Huxleyho rezervacemi, ve kterých žijí jen divoši nechápající "přínos" systému, který nám poskytuje věčné mládí, štěstí a pohodlí). Někteří vyčítají knize, že je do velké míry postavena na přebírání a komentování myšlenek několika zahraničních autorů, nebral bych to ale vůbec negativně. Naopak je Jan Keller dává do zajímavých souvislostí a navíc nás seznamuje s velmi podnětnými francouzskými publikacemi, které nejsou pro většinu české odborné veřejnosti z jazykových důvodů příliš dostupné. Za mě je to tedy jedna z nejzajímavějších odborných knih, které jsem v poslední době četl.

17.04.2021 5 z 5


Nevyžádané rady mládeži Nevyžádané rady mládeži Marek Vácha

Marek Vácha mě vždy zaujme svými myšlenkami, navíc je úžasný provokatér, což dokážu vždy ocenit. Co mi na knize docela vadilo, bylo až příliš časté protiřečení, které se odkrývá ke konci knihy. Kde mi navíc z některých dost nemorálních rad trochu zaskočilo :-) Ale naopak některé ty až extrémní provokace mě spíš svým nezaměnitelným způsobem bavily. Účel knihy je ale jasný... neradit nikomu, jak má žít, ale otevřít oči a mysl a vyburcovat mladé lidi k tomu, aby trochu sami přemýšleli a žili své vlastní životy. Mám rád takové autory a jejich neotřelé pohledy a myšlenky a tato kniha je jich plná. Nejde ji přečíst bez zájmu, nejde se na každé stránce nezamyslet nad jejími slovy a nad vlastním postojem. Koneckonců i křesťanská víra je především o odvaze přemýšlet, hledat, bojovat a za jakýchkoli okolností žít. Je o plamenu života, ne o strachu z porušování pravidel. Jde o hodně inspirativní a nakopávací knihu, která sice má jasnou cílovou skupinu (zřetelnou i ze samotného textu), ale která si určitě najde své čtenáře i mimo ni.

04.01.2019 4 z 5


Golem Golem Gustav Meyrink (p)

Kniha nezačala úplně nejlépe. První kapitola, ve které je popisován sen o kameni vypadajícím jako kus špeku, mě spíše odpuzovala, než upoutávala. Ačkoli jsem poté několik kapitol nevěděl, co se v knize děje, o čem je a kde je ten Golem, její proud mě stále strhával dál a dál. Sny promítající se do skutečnosti, staré židovské město, jeho tajemná zákoutí a ještě tajemnější obyvatelé... zkrátka bylo o čem přemýšlet, aby se člověk neztratil v labyrintu knihy i města. Náhle se však z mlhy vynořil náznak jasného příběhu, který postupně přecházel do stále komplikovanějšího světa (včetně asi jediné přímé zmínky o Golemovi v celé knize tohoto jména v té nejsurrealističtější části jejího příběhu, která je díky tomuto svému vyznění také tím nejzapamatovatelnějším z celého snu této knihy). V samotném příběhu plném lásky, nenávisti, podlosti i pomsty se však objevuje ještě jasnější linka vedoucí až do uzavřeného přemítání hlavní postavy... propadám se stále hlouběji do samotných základů životů obyvatel staré židovské čtvrti plnících své tajemné role ve svých mystických životech vzešlých ze záhadné páté čtvrti... a postupně si uvědomuji, kdo je vlastně oním Golemem... když v tom se ocitám na konci knihy a přicházím na to, že jsem právě dočetl něco zcela výjimečného a že bych nejraději otočil knihu na první stranu a začal ji číst znova. Oživila snad ve mně něco, co se skrývá jen v hloubi čtenářovy duše? Nebo vdechla život něčemu neživému v mé mysli? Kde všude se skrývá Golem... a je náhoda, že je tato legenda spojena zrovna s onou tajemnou čtvrtí, která se před světem skrývala uprostřed Starého Města?

21.03.2018 5 z 5