Medunkavera komentáře u knih
Ve své době taky hodně čtená kniha. Moc se nám to líbilo. To už je taky let, co sme to četli..
Tuhle maličkou útlou knížečku mi darovala kamarádka a tak jsem po ní sáhla, že si přečtu nějakou klasiku.. Ale ouha. Já byla vyděšená, jako bych četla nějaký horor..
Opět jedna kniha, kterou jsem doma objevila. No teda!
Vždyť mám malý byt a mám knihy jen v pokoji, v předsíni a v kuchyni.
To je divný.. Ale to bude z doby, kdy jsem dělala v Knize - abych si přivydělala - a to byla taková jako.. brigáda a tam nepožadovali studium v oboru.
Hezká kniha. Pilates zvládne každý. Jsou to takové jemné cviky. Ale zkusila jsem i ty jiné a dnes mně všechno bolí. Au.
Prohlížela jsem si knihy ve svém oblíbeném obchůdku a došla jsem k regálu dětských knih a tato kniha mně zaujala. Je to to vydání z tohoto roku, kdy má kniha krásně bílou obálku a na ní jsou zvířátka.
Tak.. jakoby tam vévodí pejsek - ten je uprostřed - nalevo je kačer, napravo prasátko a v popředí je pět kuřátek. Líbí se mi to prasátko, které rádo slupne cokoliv a které má velice udivený výraz a pootevřenou tlamičku a dívá se na jednoho z těch pěti kuřátek, jak baští žížalu.
V knize najdete hezké povídání o zvířátkách a to podle abecedy.
Takže.. pod písmenem A, je andulka, pod písmenem B, je beruška, pod C, je cvrček, pod D, je drozd, pod písmenem E, je emu a tak to jde dál a dál. Končí to písmenem Z a tam je zajíc. U každého toho zvířátka, nebo ptáčka, nebo brouka je hezké vyprávění o tom, jak zvířátko vypadá, kde žije a tak..
Moc hezká kniha.
Teď z ní čtu naší kočičce. Až budu mít vnoučata, budu z knihy číst jim.
Tato kniha je ta nejlepší, co jsem od pana Bohumila Hrabala četla. Vše, co v ní psal, se mi líbilo a já poznala, že já a pan Hrabal jedno jsme.
Tuhle knihu jsem dostala od syna k svátku a občas z ní něco uvařím. Jsou tam dobré recepty. Jídla jsou opravdu chutná a lehká. A navíc: všechny ingredience, které tam jsou uvedené, se dají normálně koupit.
Tato malá útlá knížečka není nic moc. (Promiň Charlesi.)
Ale má jednu zvláštnost: Na jedné stránce čtete text v češtině
a pozor! Na druhé stránce čtete text té knihy v angličtině.
Tak TOHLE ta kniha má.
Ale nejlepší komentář má morte. To prostě nepřekonáme.
Jednou mně navštívily dvě holky: jedna vypadala na devatenáct, druhá na dvaadvacet. Holky si nějaké mé knihy přečetly a chtěly mně poznat a tak mně v L.A. vyhledaly. Objednal jsem pití až do domu.
- o -
Přijel za osm minut. Byl to ten tlustý Australan, co se vždycky potil.
Převzal sem objednané dva kartony a postavil je na židli.
"Zdravíčko, dámy," pozdravil ten Australan.
"Co to stojí Arbuckle?"
"No, dělá to 17,94."
Dal jsem mu dvacku. Začal dolovat drobné.
"Neblbni, kup si novej dům."
"Děkuji pane!"
Pak se ke mně naklonil a zeptal se tlumenějším hlasem: "Doboha, jak to děláš?"
"Píšu na stroji," odpověděl jsem.
"Píšeš na stroji?"
"Jo, asi osmnáct slov za minutu."
Vystrčil jsem ho ven a zavřel dveře.
Tak tohle mně opravdu rozesmálo. (Protože on se ho vlastně ptal, jak to dělá, že po něm jedou tak mladé holky)
A pak se mi líbilo ještě tohle:
Lýdie mně čekala na letišti. Byla nadržená, jako obvykle.
..."Lýdie, moje noha je pořád v hrozným stavu. Já prostě nevím, jestli to s tou nohou zvládnu."
"Cože?"
"Je to tak. Myslím, že nemůžu š...t s touhletou nohou."
"K čemu teda sakra jseš?"
"No.. můžu třeba smažit vajíčka a předvádět kouzla."
A nejvíc se mi líbilo, jak promlouval ke svému penisu:
...Seděl jsem a držel sluchátko u ucha. Stále jsem byl nahý. Pohlédl jsem na svůj penis: ty hnusnej zmetku! Nemáš ponětí, jak mi bolí srdce kvůli tvýmu pitomýmu chtíči.
A ještě pár výroků je tam dobrých, ale jinak říkám: ne!
Dokonce jsem knihu po jedné třetině zaklapla a poslala na trestnou lavici. Pak mi to ale nedalo a dočetla ji. Z povinnosti. Ale to je stále jedno a to samé: ženy a sex a sex a ženy. A těch žen tam je! Dokonce mě mrzelo, že jsem si o nich nedělala poznámky. Protože, když se nějaká po čase zase vynořila, už jsem nevěděla, která to je. Jestli je to ta blondýna, bruneta, nebo zrzka. Odkud je, co dělá, má děti, nemá děti, čím je vyjímečná, nebo za jakých okolností se s ní Henry seznámil.
A tady, jak říkám: ne, tak to je kvůli tomu, že je tam - na každé stránce - použito tolik vulgárních výrazů, že tohle je na mně moc. To ne. Pokud je to semtam, prosím, ale tohle je opravdu moc.
Takže.. od tohohle stylu psaní si dám na nějaký čas pokoj.
Tak zase někdy..Charlesi.
Toto je úúžasná knížečka, ve které najdete návod, jak můžete zmírnit svou bolest, nebo jak si zlepšit svůj zdravotní stav. Jde o to, že bříškem palce působíte na určitý bod na těle. Podmínkou je mít nakraťoučko ostříhané nehty a pak - což je tedy dost náročné - najít přesně to místečko bodu, na které byste měli působit, což není jednoduché. Musíte najít přesně to místo.
Jak říkám: není to jednoduché, ale učím se to.
Jen tak namátkou pročítám názory na tuto knihu. Pro ideaface: To je škoda, že jste začal zrovna touto knihou. Ale uvidíte, až si přečtete nějakou jinou z těch předchozích, budete nadšen. Já přečetla všechny jeho knihy. Nejvíc se mi líbila kniha "Rok vdovou," "Pravidla moštárny" a "Pitná kůra." Ale touhle knihou se prokousávám jak pes, který chce ven. Kníhu otevírám s nechutí, vadí mi to zdlouhavé popisování minulosti (jak už tu někdo napsal.) Knihu otevírám z povinnosti a říkám si: Vždyť je to Irving, to dám. Ale . . . nějak mi to nejde. A to není dobré. To - není - dobré. Kniha se má otevírat s radostí. A to, že je kniha dobrá, (já neříkám, že je špatná, to v žádném případě, ale nebaví mě) to poznám, když si na ni během dne vzpomenu a těším se na tu volnou chvíli, kdy ji budu moct otevřít a přečíst si zase pár stránek. Ale tak . . . jsem na začátku, tak se snad do ní začtu a věřím, že se mi bude líbit.
Z téhle knihy jsem četla dětem.. Dodnes si to pamatují.
Hupky, dupky na nožky, navlékneme ponožky,
Na ponožky holinky, vždyť už nejsi malinký.
Je to krásná knížka. Při čtení knihy jsem s Madlenkou prožívala vše, co ji potkalo. Hodně toho bylo bolestné a u knihy jsem i plakala. Překvapilo mě, jak autor dokázal popsat to dětské myšlení.
Jo ! Zapoměla jsem na: "Dokud Tě nenajdu." Skvělý . . . Mňam !
17.08.2021
A ano, tuhle knihu jsem četla takhle dlouho. V roce 2008 se něco stalo, knihu jsem odložila, protože nebylo možné číst a vrátila se k ní až v roce 2011.
A od toho roku 2008 jsem nezapoměla ani písmenko.
Úžasný příběh.
Fascinovalo mě to čtení not z...
Docela příjemná, svižná jednohubka. Nenudila jsem se.
Tuhle knihu jsem otevřela po tom všem, co jsem dosud četla. Ne, že by to - co jsem četla - bylo špatné, ale tak nějak jsem si chtěla odpočinout. Koupila jsem ji tady na DK ještě s několika staršíma knihama.
Když se na knihu podívám, tak je mi jí trošičku líto: Je na ní vidět, že toho má za sebou dost. Je na ní vidět, že prošla hodně rukama.. Prostě.. je hodně čtená. Ale razítka z knihovny nemá! Na druhou stranu mně těší, že majitelka - nebo majitel - ji často a rádi otevírali a četli si v ní. A asi ji často půjčovali, protože sem-tam jsou fleky od jídla, nebo pití. Kdo ví, jakou cestu urazila.
Každopádně je to hezký a milý příběh dětí - spolužáků ze základní školy, jak pomáhají svému kamarádovi.
Kdoví, jestli autorka psala příběh z vlastní zkušenosti, nebo z vyprávění někoho jiného, nebo si příběh vymyslela. Každopádně věřím tomu, že se to mohlo stát.
Já jsem totiž v té době, kdy se příběh stal (nebo nestal) žila.
Vím, jak se tehdy děti chovaly.
A teď tady sedím a přemýšlím, dumám, zda by se to mohlo stát i dnes..
Tak tohle byla moje první detektivka pro dospělé. Alespoň, co si tak pamatuji. Tenkrát jsem hlídala dcerku své kamarádce, která chtěla jít do kina. Maličká spinkala, televize nebyla, já se nudila a tak jsem sáhla na poličku právě pro tuhle knížku a začetla se do ní. Ani nevím, jak ji ohodnotit, akorát vím, že to bylo (tehdy) děsně napínavý. Dám tři.
Mám přesně tuhle knihu a zkoušela jsem to několikrát, ale s kyvadlem si nějak nerozumíme..
A mám hezké kyvadélko: pěkná soustružnická práce.