MedVed24
komentáře u knih
Příliš hlučná samota
Bohumil Hrabal
"...ta práce byla vraždění novorozeňátek, tak jako to namaloval Pieter Brueghel, tou reprodukcí jsem obaloval minulý týden všechny balíky..." (s. 59)
Tragédie o lásce ke knihám, obzvláště těm krásným, a o smutku nad tím, když je s nimi, podobně jako s bezbrannými zvířátky nebo mrtvými příbuznými, zacházeno jako s odpadem. Mašinérie nezadržitelného tlaku průmyslového pokroku drtící vše staré, prosté a neefektivní na padrť včetně protagonisty knihy, Haňťi. Ona příliš hlučná samota se celou dobu odehrává v jeho hlavě, když sice žije sám, ale necítí se opuštěný, protože společnost mu dělají autoři knih, které zachraňuje z lisu - většinou velcí filosofové jako Kant, Ježíš nebo Lao C' a také reprodukce obrazů velkých malířů jako Van Gogh, Gauguin nebo Bosch. Hrabal byl dosti možná taky takový "furiant nekonečna a věčnosti", který býval dlouho sám jen ve společnosti myšlenek (svých nebo cizích), a Nekonečno a Věčnost asi taky měly zálibu v takových lidech, jako byl on.
Styl psaní má, jak je známo, opravdu svůj - dlouhé věty s hromadou čárek, myšlenky tečou jako voda, nad ničím se moc nepozastavuje, i smutné nebo emocionálně těžké momenty jsou řečeny jednou, narovinu, jednoduše a bez patosu. Možná ale právě proto mají takovou sílu. Mně se tento styl velice zamlouval.
Utrpení knížete Sternenhocha
Ladislav Klíma
Šílenost, sranda, brutalita, zlo, halucinace, sprostota hoven a chlastání kontrastující se vznešenou filosofií a ušlechtilostí ducha. Číst Klímu je prostě jízda.
Nesmrtelnost
Milan Kundera
Jelikož jsem Nesmrtelnost četl hned po Nesnesitelné lehkosti bytí, všímal jsem si společných motivů. Opět se řeší důsledky konečnosti lidského života, plus tentokrát ještě jeho potenciální nekonečnosti skrze umělecké dílo (Goethe) nebo nesmrtelnost gest a gesto touhy po nesmrtelnosti (165). Opět se rozvíjejí úvahy nad tělem člověka (tím pytlem masa, kostí a tekutin) a jeho kontrastem k nehmotné, rádoby vznešené duši. Opět se důkladně prozkoumávají charaktery postav - opět extrémně věrohodné a zajímavé, že si je člověk dokáže představit jako skutečné lidi. Opět jsou zde filosofické úvahy na rozmanitá témata (např. podstata individuality) vedené Kunderovou vlastní, originální cestou nepřipomínající nic, co bych jako dlouholetý student filosofie četl někde jinde. Kundera filosofii praktikuje, není pouze akademický teoretik, promýšlí ji sám vlastní cestou a z vlastní potřeby, ale přitom to dělá kvalitně na rozdíl od většiny těch, kdo se o to pokoušejí bez doktorátu z filosofie. To se vidí opravdu málokdy.
Dále jsem si všímal i menších, méně významných společných motivů u obou knih, v tomto případě spíše "recyklací" či snad odkazů na předešlé dílo? Opět se zde chodí do sauny, opět v televizi náhodně hovoří "slavný biolog", opět se hlavní hrdince, když se jí v životě nedaří, na ulici nikdo nevyhýbá, opět jsou zde západní intelektuálové demonstrující za práva utlačovaných někde na východě. A takových podobností by se podle mě dalo najít spousta. Je to úmysl? Nebo jde jen o nedostatek fantazie? Nevím a nezáleží na tom. Kundera píše skvěle.
Žádné popisy vzhledu - o tom, jak postavy vypadají se nedovíme nic. Za to o jejich vnímání světa se dovídáme neustále něco nového. Kundera vůbec nepoužívá popisy, ani u míst. Jsou k ničemu, čtenář si je stejně nepředstaví přesně. Hlavně ale o ně vůbec nejde, jde o to, co postavy prožìvají, co se jim honí v hlavě.
Kundera je opravdu člověk typu filosofa. Přemýšlí o světě jako filosof: všímá si věcí, které ho přivádějí v údiv, a chce je blíže poznat, a to vždy analyticky, zkoumavě. V jednom bodě knihy, kde jako postava vystupuje on sám a hovoří s profesorem Avenariem, říká, že chce napsat velkou knihu o náhodách ve světě. Chce v ní "popsat a klasifikovat různé typy náhod". Dokonce dá pár příkladů jeho vlastní klasifikace, s kterou přišel: "němá náhoda", "poetická náhoda", "kontrapunktická náhoda" (s. 222-223). To je přesně to, co filosofové dělají. Kundera se navíc ukazuje jako filosof poetického, uměleckého typu jako je Nietzsche nebo Deleuze. Takový, který je zároveň skvělým spisovatelem, umělcem s vytříbeným vkusem. Takoví se nejlépe čtou.
Lidské, příliš lidské I
Friedrich Nietzsche
První Nietzschova brilantní kritika všemožných metafyzických předsudků, které zastávají nejen filosofové, ale i my, běžní lidé (např. naivní realismus ohledně existence věcí, čísel, kauzality, svobodné vůle - kapitoly 1 a 2). Mnoho argumentů, které Nietzsche v pozdějších dílech používá ale příliš nevysvětluje je zde vysvětleno podrobně a pochopitelně. Nejsou tu však ještě přítomny jeho známé "bombastické" fráze, které to čtení přeci jenom udělají zábavnějším.
Ostře sledované vlaky
Bohumil Hrabal
(SPOILER) Moc dobře se to čte, Hrabalův styl má spád, jak nepíše moc tečky, ale hodně čárky a začíná věty na "A...", plus sympatická délka příběhu, člověk to slupne jak malinu. 90 % děje zní velice věrohodně, je vidět, že Hrabal skutečně pracoval na vlakové stanici. Ale to, jak za ním na konci přijede jakási Němka a ihned s ním má sex už byla na mě moc chlapská fantazie, to jsem mu nežral. Závěr smutný, jak to tak bývá u českých knih, stejně jako ta oplzlost ale i vtipnost. Klasická kombinace.
Konec civilizace
Aldous Huxley
(SPOILER) Brave New World (správně "Krásný nový svět" - otřesný překlad "Konec civilizace" neuznávám) je dnes velmi aktuální dystopie a v následujících desetiletích bude ještě aktuálnější. Podle mého názoru mnohem více než Orwellovo 1984, které dnes sedí možná tak na Severní Koreu.
"Brave New World" je jeden velký myšlenkový experiment, který se snaží dotáhnout do krajních důsledků několik již probíhajících trendů v moderní společnosti: genetické inženýrství, polygamii a volné užívání drog. Společnost, kde se nemusíte starat o to, zda získáte práci, která vám vyhovuje, protože to za vás zařídí genetické inženýrství a "sociální predestinace", kde se nemusíte starat o to, zda si najdete vhodného celoživotního partnera, s nímž byste snad mohli založit rodinu, protože koncepty monogamie a rodiny už neexistují, protože "každý patří každému" a děti se rodí a vychovávají v laboratořích, a kde si nemusíte dělat starosti s žádnými duševními problémy, protože jakmile se s nimi setkáte, stačí si dát trochu "somy" (silné drogy podobné opiu) a jste okamžitě šťastní (a nikdy si na ni nevytvoříte toleranci, takže můžete zobat a zobat donekonečna). Kdo by nechtěl žít v takové společnosti? Vše se zdá být růžové - dokud si nezačnete klást otázky. Je tento způsob života důstojný? Patří váš život VÁM, když všechna rozhodnutí a těžkosti jsou učiněna a překonána za vás? Je opravdu "normální" chtít takto žít? Co je vůbec "normální"? Všechny tyto otázky jsou zosobněny v hlavním antagonistovi takové společnosti, postavě Johna, "divocha", jehož jediná představa o lásce pochází ze Shakespeara, který se stále musí sám rozhodovat, kým je, a který nepoužívá drogy, aby otupil svou emoční bolest. Nakonec se pro lidi z "ideální" společnosti stává podivným druhem celebrity (nebo zrůdy), a protože před nimi nedokáže utéct, nakonec se oběsí. To lze brát jako metaforu definitivního konce křesťanské morálky (založené na svobodné vůli, monogamii a čistotě) v rukou ultra-nihilistického, technokratického světa budoucnosti, jehož první zárodky můžeme vidět již dnes.
Silmarillion
J. R. R. Tolkien
V angličtině opravdu požitek. Krásný pocit klidu jako byste byli přeneseni do úplně jiného světa, jehož zrod pomalu sledujete vlastníma očima. Úvodní myšlenka, že na počátku všeho, ještě před prostorem, časem a hmotou, byla hudba, je také krásná. Spousta inspirací antickou, severskou i křesťanskou mytologií, kdy každý bůh má na starosti svůj kousek země (tenhle má moře a řeky, tahle má stromy a jsou spolu manželé a žijí v harmonii atd.). Bohužel jsem se v těch jménech začal velice rychle ztrácet, protože jich je opravdu HODNĚ. Kdybych ale měl čas a odhodlání se do toho ponořit, určitě by mě to odměnilo.
Bílá velryba
Herman Melville
Nedočetl jsem. Skončil jsem někde mezi několikastránkovým popisem harpuny a rozjímáním o významu bílé barvy v různých kulturách. Prvních zhruba sto stran bylo ale úžasných, velice atmosférických. Po dalších zhruba sto stranách mě ale začly až moc nudit faktografické kapitoly a čím dál vzácněji se objevující vyprávění.
Nesnesitelná lehkost bytí
Milan Kundera
Kundera má ohromný talent na psychologické pozorování, pochopení pro mnoho různých stavů mysli, které jakoby všechny sám prožil, ačkoli by vydaly na 4 až 5 životů. Hlavně má obrovské pochopení pro iracionální, morálně "špatnou" stránku každého z nás. Brilantně zachycuje, že lidé mohou své špatné vlastnosti i milovat, a že k tomu mohou mít pochopitelné důvody (Sabina miluje zradu, protože jí připomíná "vykročení z řady do neznáma" a tedy svobodu). V téhle knize je příběh pouhou platformou pro důkladné pitvání lidské psychologie. Nejde v ní o zápletku ani "jak to dopadne". Jde v ní o to, říct něco hlubokého, pravdivého a ne často slyšeného o tom, jaké to je, žít a být tak nedokonalými bytostmi jako jsme my.
Plus Kunderův styl (kráké věty, žádná slovní vata, kapitoly o pár stránkách) se velice příjemně čte. Kniha uplývá jak voda, což je na dílo s tak filosoficko-psychologickou tématikou neobvyklé.
Přitom jednoduchost stylu vůbec neubírá na hloubce myšlenek. Téměř na každé stránce je text proložen nějakým super-výstižným psychologickým popisem, který se zdá být Kunderovým originálním a poctivě nabytým za života díky jeho mimořádné emoční citlivosti. Sám jej pak umí krásně podat v metaforách, které jsou vždy mnohem přesnější než přímý popis. Jakoby se lidská mysl nabízela k tomu, popisovat ji metaforicky - a Kundera to zvládá výborně (podobně jako například Nietzsche, který je mu nepochybně inspirací).
Po přečtení tohoto díla už chápu, proč je Kundera považován za jednoho z našich nejvýznamnějších spisovatelů.
