MedVed24
přečtené 23
Příliš hlučná samota
2005,
Bohumil Hrabal
"...ta práce byla vraždění novorozeňátek, tak jako to namaloval Pieter Brueghel, tou reprodukcí jsem obaloval minulý týden všechny balíky..." (s. 59) Tragédie o lásce ke knihám, obzvláště těm krásným, a o smutku nad tím, když je s nimi, podobně jako s bezbrannými zvířátky nebo mrtvými příbuznými, zacházeno jako s odpadem. Mašinérie nezadržitelného tlaku průmyslového pokroku drtící vše staré, prosté a neefektivní na padrť včetně protagonisty, Haňťi. Ona příliš hlučná samota se celou dobu odehrává v jeho hlavě, když sice žije sám, ale necítí se opuštěný, protože společnost mu dělají autoři knih, které zachraňuje z lisu - většinou velcí filosofové jako Kant, Ježíš nebo Lao C' a také reprodukce obrazů velkých malířů jako Van Gogh, Gauguin nebo Bosch. Hrabal byl dosti možná taky takový "furiant nekonečna a věčnosti", který býval dlouho sám jen ve společnosti myšlenek (svých nebo cizích), a Nekonečno a Věčnost asi taky měly zálibu v takových lidech, jako byl on. Styl psaní má, jak je známo, opravdu svůj - dlouhé věty s hromadou čárek, myšlenky tečou jako voda, nad ničím se moc nepozastavuje, i smutné nebo emocionálně těžké momenty jsou řečeny jednou, narovinu, jednoduše a bez patosu. Možná ale právě proto mají takovou sílu. Mně se tento styl velice zamlouval.... celý text
Utrpení knížete Sternenhocha
2010,
Ladislav Klíma
Šílenost, sranda, brutalita, zlo, halucinace, sprostota hoven a chlastání kontrastující se vznešenou filosofií a ušlechtilostí ducha. Číst Klímu je prostě jízda.
Nesmrtelnost
1993,
Milan Kundera
Jelikož jsem Nesmrtelnost četl hned po Nesnesitelné lehkosti bytí, všímal jsem si společných motivů. Opět se řeší důsledky konečnosti lidského života, plus tentokrát ještě jeho potenciální nekonečnosti skrze umělecké dílo (Goethe) nebo nesmrtelnost gest a gesto touhy po nesmrtelnosti (165). Opět se rozvíjejí úvahy nad tělem člověka (tím pytlem masa, kostí a tekutin) a jeho kontrastem k nehmotné, rádoby vznešené duši. Opět se důkladně prozkoumávají charaktery postav - opět extrémně věrohodné a zajímavé, že si je člověk dokáže představit jako skutečné lidi. Opět jsou zde filosofické úvahy na rozmanitá témata (např. podstata individuality) vedené Kunderovou vlastní, originální cestou nepřipomínající nic, co bych jako dlouholetý student filosofie četl někde jinde. Kundera filosofii praktikuje, není pouze akademický teoretik, promýšlí ji sám vlastní cestou a z vlastní potřeby, ale přitom to dělá kvalitně na rozdíl od většiny těch, kdo se o to pokoušejí bez doktorátu z filosofie. To se vidí opravdu málokdy. Dále jsem si všímal i menších, méně významných společných motivů u obou knih, v tomto případě spíše "recyklací" či snad odkazů na předešlé dílo? Opět se zde chodí do sauny, opět v televizi náhodně hovoří "slavný biolog", opět se hlavní hrdince, když se jí v životě nedaří, na ulici nikdo nevyhýbá, opět jsou zde západní intelektuálové demonstrující za práva utlačovaných někde na východě. A takových podobností by se podle mě dalo najít spousta. Je to úmysl? Nebo jde jen o nedostatek fantazie? Nevím a nezáleží na tom. Kundera píše skvěle. Žádné popisy vzhledu - o tom, jak postavy vypadají se nedovíme nic. Za to o jejich vnímání světa se dovídáme neustále něco nového. Kundera vůbec nepoužívá popisy, ani u míst. Jsou k ničemu, čtenář si je stejně nepředstaví přesně. Hlavně ale o ně vůbec nejde, jde o to, co postavy prožìvají, co se jim honí v hlavě. Kundera je opravdu člověk typu filosofa. Přemýšlí o světě jako filosof: všímá si věcí, které ho přivádějí v údiv, a chce je blíže poznat, a to vždy analyticky, zkoumavě. V jednom bodě knihy, kde jako postava vystupuje on sám a hovoří s profesorem Avenariem, říká, že chce napsat velkou knihu o náhodách ve světě. Chce v ní "popsat a klasifikovat různé typy náhod". Dokonce dá pár příkladů jeho vlastní klasifikace, s kterou přišel: "němá náhoda", "poetická náhoda", "kontrapunktická náhoda" (s. 222-223). To je přesně to, co filosofové dělají. Kundera se navíc ukazuje jako filosof poetického, uměleckého typu jako je Nietzsche nebo Deleuze. Takový, který je zároveň skvělým spisovatelem, umělcem s vytříbeným vkusem. Takoví se nejlépe čtou.... celý text
Epifanie věčného návratu téhož Filozofická interpretace základní myšlenky F. Nietzscheho
2007,
Aleš Novák
Lidské, příliš lidské I
2010,
Friedrich Nietzsche
První Nietzschova brilantní kritika všemožných metafyzických předsudků, které zastávají nejen filosofové, ale i my, běžní lidé (např. naivní realismus ohledně existence věcí, čísel, kauzality, svobodné vůle - kapitoly 1 a 2). Mnoho argumentů, které Nietzsche v pozdějších dílech používá ale příliš nevysvětluje je zde vysvětleno podrobně a pochopitelně. Nejsou tu však ještě přítomny jeho známé "bombastické" fráze, které to čtení přeci jenom udělají zábavnějším.... celý text
Ostře sledované vlaky
2000,
Bohumil Hrabal
Moc dobře se to čte, Hrabalův styl má spád, jak nepíše moc tečky, ale hodně čárky a začíná věty na "A...", plus sympatická délka příběhu, člověk to slupne jak malinu. 90 % děje zní velice věrohodně, je vidět, že Hrabal skutečně pracoval na vlakové stanici. Ale to, jak za ním na konci přijede jakási Němka a ihned s ním má sex už byla na mě moc chlapská fantazie, to jsem mu nežral. Závěr smutný, jak to tak bývá u českých knih, stejně jako ta oplzlost ale i vtipnost. Klasická kombinace.... celý text
Silmarillion
1992,
J. R. R. Tolkien
V angličtině opravdu požitek. Krásný pocit klidu jako byste byli přeneseni do úplně jiného světa, jehož zrod pomalu sledujete vlastníma očima. Úvodní myšlenka, že na počátku všeho, ještě před prostorem, časem a hmotou, byla hudba, je také krásná. Spousta inspirací antickou, severskou i křesťanskou mytologií, kdy každý bůh má na starosti svůj kousek země (tenhle má moře a řeky, tahle má stromy a jsou spolu manželé a žijí v harmonii atd.). Bohužel jsem se v těch jménech začal velice rychle ztrácet, protože jich je opravdu HODNĚ. Kdybych ale měl čas a odhodlání se do toho ponořit, určitě by mě to odměnilo.... celý text