Messilina komentáře u knih
Jsem z Děčína, tak jsem si tuto knihu půjčila, abych nebyla nevědoucí. Je to přeci jen slavný rodák, dostal Magnesiu literu. Ale asi nemám smysl pro poezii, protože jsem většinou nepochopila o čem čtu. Moje chyba.
Toto je moje první ,, setkání" s Jáchymem Topolem. A určitě ne poslední.
Největší dojem udělala ,,Venezuela".
Tuto knihu jsem poprvé četla asi ve třinácti letech a přiznám se, že jsem z ní měla v té době dost divoké sny. Tahle kniha o drogách by měla být povinnou četbou.
Úžasné na ní je i to, že i když vznikla před Sametovou revolucí, má co říci i dnešním čtenářům.
Trochu jiná verze Moodyho ,,Život po životě". Autorka sama prožila posmrtnou zkušenost, nebo Zážitek blízkosti smrti, což je běžně používaný termín. V posledních letech je toto téma hojně diskutované a dá se říct, že až téměř populární. Částečně za to může právě Moodyho bestseller.
Je na každém z nás, jak si tyto posmrtné zkušenosti vysvětluje.
Každopádně kniha je to zajímavá.
Zajímavá kniha o kubánském diktátorovi Fidelu Castrovi, psaná člověkem, který mu byl nejbližší.
Myšlenky mnicha Evagria Pontica (345-399), který je zde uváděn jako jeden z prvních psychologů, převedené do formy, která je dnešnímu člověku srozumitelnější.
Jedná se o starogermánský rytířský epos. Děj se odehrává evidentně v hlubokém středověku ( Ve zkazkách zašlých věků...) jsou v něm však patrné prvky pozdější středověké dvorské kultury (12.-14.století?), snad i starověké vlivy (souboje, dvornost, prvky rytířské cti a oddanosti, ale také až antická touha po pomstě) a vliv pověstí a pohádek, (plášť neviditelnosti).
Ústředním motivem je Kriemhildina pomsta, ale ta je spíš pomyslnou červenou nití vinoucí se celým příběhem a dávající mu jednotný ráz.
Velká část knihy se totiž zabývá popisem slavností, darů, brnění...
Proto se domnívám, že kniha byla možná i určena k tomu, aby popsala dobu, ve které, nebo o které byla napsána, a samozřejmě pobavila středověkého čtenáře.
V dnešní době možná nebude bavit každého, ale pokud se člověk dokáže začíst má své kouzlo.
Kniha o popravené Miladě Horákové. Téma jistě zajímavé, ale autorka si s ním moc dobře neporadila. Už dlouho se mi nestalo, že bych chtěla knihu po pár stránkách odložit. Ale tady jsem se doopravdy těšila na konec, bohužel ne proto, abych věděla jak to dopadne. Informace v knize jsou mírně řečeno spekulacemi, slohově také žádná sláva. Autorka kolísá mezi vyjadřováním jako z první republiky a na straně druhé používá výrazy jako look, shopoholička... Trochu z extrému do extrému. Co se informací v knize týká část z nich je dost spekulativních (paní Milada si myslela, paní Milada by jistě řekla...)
Bohužel jsem dost zklamaná. Možná si časem přečtu jinou knihu o Miladě Horákové, ale hned tak to nebude.
Co asi tak může číst Messilina?
Myslím, že kniha je dobře napsaná. Obsahuje vyvážený poměr informací, fotografií i grafů. Sice se zde asi nedají zjistit nějaké zásadně nové skutečnosti, ale to není nic neobvyklého v době internetu.
Fanoušek Lionela Messiho si tuto knihu musí přečíst, fanoušek fotbalu by si jí měl přečíst a koho fotbal nezajímá, ten si jí stejně asi ani nevšimne.
Můj názor: pěkná
Kniha se mi velmi líbila. Přiznávám, že ze začátku jsem se jí trochu bála, protože jsem si říkala, že to bude takové sentimentální kecání starých dědků o tom, jak dřív bylo líp. Ale nakonec jsem byla příjemně překvapená.
Taková milá, jednoduchá knížka. Ne moc originální (pes, který komentuje dění okolo sebe tady už byl), ale pokud si chce člověk odpočinout, tak je ideální.
Já jsem si jí přečetla hlavně proto, že jsem jako dítě také měla Bertíka, ale ten můj byl kokršpaněl. To jen tak na okraj.
Velmi zvláštní kniha, o velmi zvláštních lidech. Já osobně si netroufám hodnotit ani knihu, jako literární počin, ani ty lidi, co v ní vystupují. Jsou trochu jiní, ale neřekla bych, že je to jinakost ve špatném smyslu slova. Všichni jsou trochu hippies. Ale to přece bylo v šedesátých letech v pohodě a nikdo se nad tím moc nepozastavoval. Každý z nich měl důvod k odchodu z civilizace a já všechny tyto důvody beru. Myslím, že je dobře, že tato knížka vznikla. Snad pomůže nám obyčejným, v civilizaci žijícím lidem pochopit i ty, kteří prostě zvolili jiný život. Snad je budeme méně odsuzovat. Snad budeme mít méně předsudků. Protože, kdo z nás nechtěl alespoň jednou v životě se vším praštit a ,,odejít do lesů"? Ano, většinou jsme to neudělali a to je dobře, protože bychom se do těch lesů asi ani všichni nevešli. Ale je dobře vědět, že někdo to udělal, že nejsme všichni stejní. Vždyť v rozmanitosti je ta pravá krása.
Fotografická publikace o městě Ostrava. Fotografie jsou z různých let (1901, 1911, 1936...). Bohužel zde chybí srovnání se současným stavem, pro neostraváka je to tudíž hezké fotoalbum, které mu však nic neřekne. Ale věřím, že pro toho kdo Ostravu dobře zná, může být kniha zajímavá.
Čtyřdílný román s epilogem, autorovo poslední dílo. Jádro příběhu o otcovraždě vzniklo na základě skutečné události. Román zevrubně líčí osudy rodiny státkáře Fjodora Pavloviče Karamazova. Dílo je, de facto, notoricky známé, tak chci spíš zdůraznit části, které považuji za zajímavé a naopak i ty, které bych klidně vynechala.
Zaujala mě ta část o církevním trestu. Kniha druhá, kapitola 5.
Dále to o upálení Krista a poslední kapitola knihy šesté.
Trochu mám pocit, že jsem tyto myšlenky již někde četla, byť netvrdím, že je Dostojevskij opsal. Spíš někdo jiný je opsal od něj. Kapitola 9, kniha 11-podobnost s Faustem. Co se mi nelíbilo je, že jsou tam jedna, nebo dvě kapitoly, kdy na ,,deseti" stránkách probíhá monolog na způsob ,, ó Pavle Pavloviči já jsem tak nešťastná, chtěla jsem ti něco říct, ale nevím co protože jsem rozrušena, nevím co... To ale začne po chvíli nudit Pavla i čtenáře, děj se nikam neposouvá a ani se nedomnívám, že by autor více osvětlil čtenáři děj, nebo psychologii postav. Spíš to působí, že plní normu stránek.
Závěr: dobrá kniha s drobnými nedostatky.
Přemýšlím, co jsem to vlastně četla. Asi pohadku. Myslím že by to byl moc hezký film. Něco jako Nekonečný příběh.
Zpracování příběhu jak český kníže Břetislav unese Juditu (Jitku) z Babenberku ze Svinibrodského kláštera. Na můj vkus trochu moc přeslazené. Hlavně ta část kde Jitka Břetislava nesnáší, střih už ho miluje a dělá mu děti. Chápu, že autorka musí dodržet nějaký rozsah knihy, ale tady mám trochu dojem, že krácení bylo na úkor kvality.
Vyprávění námořníka o tom co si vyprávějí námořníci. Četba do vlaku neurazí, nenadchne.
Kniha byla vydána v době kdy byl na vrcholu slávy a proto je možná trochu neobjektivní. Já těmto knihám říkám ,,do vlaku".
Něco jako Čapkův Krakatit. Svým způsobem taková sci-fi klasika.
Trochu tápu nad tím, co jsem to vlastně četla. Nejpravděpodobněji filozofické pojednání. Bohužel s tím jsem knihu neotvírala, čekala jsem povídku, nebo román, nebo tak něco. Takže jsem trochu rozčarovaná.