Metla Metla komentáře u knih

☰ menu

Stráže! Stráže! Stráže! Stráže! Terry Pratchett

„Hlavně dej pozor, ať jim neublížíš,” nabádal ho Elánius. „Zatčeným se ubližovat nesmí.”
„Správně, pane,” prohlásil Karotka sebevědomě. „Každý zatčený má svá práva. Říkám to desátníkovi Nóblhóchovi pořád. Mají práva, povídám mu. To znamená, že do nich nesmíte kopat obutý.”
„Velmi dobře řečeno, konstáble.”
Karotka sklopil oči. „Máte právo mlčet,” prohlásil. „Máte právo neporanit se na cestě do cely při pádu ze schodů. Máte právo nevyskakovat z oken ve vyšších podlažích. Nemusíte nic říkat, ale cokoliv řeknete, no... podívejte... mohl bych si to zapamatovat a použít jako důkaz proti vám.”

Na svéráznou bandu chlapů z Ankh-Morporské městské hlídky jsem se těšila jak na měsíční dovolenou v ideální lokalitě (hory, lesy, potok, nikde ani noha – s výjimkou zvířecích, jen já a knihy… no dobrá, občas bych strpěla návštěvu svých blízkých). Coby vrásek prostá Metlička jsem si tenhle díl, jeho vtipné postavičky a především věčně sťatého kapitána Elánia oblíbila na nejvyšší možnou míru. Po čtvrt století mohu konstatovat, že stará láska nezrezivěla, i v těchto starostmi naplněných časech mi přinesla permanentní úsměv a často smích. „Stráže! Stráže!“ se budou obtížně překonávat, pokud se to vůbec některé z desítek následujících knih Zeměplochy povede.

„Máte právo nebýt bez výslechu vhozen do nádrže s piraňami. Máte právo na výslech na mučidlech.“
95%

16.08.2021 5 z 5


V ledovém sevření V ledovém sevření Jakub Mařík

Ha, manžel koupil další díl, ani jsem ho nemusela nenápadně upozorňovat, jupí!
Jakub Mařík pokračuje v nejlepších tradicích military sci-fi, takže tady máme vesmírnou loď a bitvy mezi hvězdami, drsné mariňáky, schopné (i neschopné) důstojníky, hrozivého nepřítele, vzdálené planety, jejich nehostinné prostředí s krvelačnou faunou, emzáckou technologii, nebezpečí a boj, kam se čtenář podívá.
Autor svůj vesmír trochu rozkošatěl, přiblížil rozložení sil a znovu předložil patřičnou dávku hrdinství, vojenských hodnot, nezapomněl ani na špetku koření v podobě humoru.
Pátou stálici dát nemůžu ze stejného důvodu jako předtím: chybí mi lidi. V sérii jsou sice tři prdele jmen, málokteré však skrývá náznak osobnosti, jasně rozeznatelné bez toho, aby bylo jméno zmíněno. Umírající mariňáci mě v nejmenším nepřiměli zpomalit četbu, věnovat pouhou vteřinku lítosti nad jejich skonem. Potřebovala bych osazenstvo UTSS Salamis lépe poznat, více jim držet palce, vědět přinejmenším o hlavních charakterech cosi detailnějšího než: kapitánka je žena na svém místě, Marhoul dobrý velitel, major Gelu tvrďák, Aicard flirtující Casanova atd. Jestli v tomto směru nastane pozitivní vývoj, budou šance na plné souhvězdí v následujících dílech zatraceně vysoké. 80%

10.08.2021 4 z 5


Mlha nad Shadow Sands Mlha nad Shadow Sands Robert Bryndza

Asi bych potřebovala thrillerový půst. „Mlha nad Shadow Sands“ není špatná, ale na téma únosů a vražd už jsem četla mnoho lepších knih, intenzivnějších. Neměla jsem při četbě pocit, že autorovi dala múza pořádného francouzáka a příběh z něj musí ven, tohle bylo spíše jako: „Píšu, protože se tím živím a tak prostě naťukám seriálovou vatu s osvědčeným tématem, přihodím podrobnosti z života hlavních hrdinů a zadělám si těsto na další díl.“
Některé pasáže měly sílu, vzhledem k prostředí jsem však vnímala vyšší potenciál. Nic mě nepřekvapilo, pachatele jsem trefila na první dobrou, Tristanovo přiznání bylo zcela očekávané a osobní problémy Kate mě spíše nudily. Nechápala jsem, proč s těmito amatérskými prudiči bez licence kdokoliv ochotně spolupracuje a více věcí bylo přitažených za ochlupení. A proč si, sakra, pořád vykají?!
Navzdory mému remcání nebyla čtvrtá hvězda vzdálená, úplně by stačilo, nečíst tento žánr tak často, snížit si nároky. 65-70%

09.08.2021 3 z 5


Chlapec na mostě Chlapec na mostě M.R. Carey (p)

Zlatý covid, horší by bylo, kdyby nám na matičce Zemi řádil cordyceps… tahle houba tedy řádí, ale naštěstí je zhoubná pouze pro hmyz, lidé z ní naopak mají užitek. Nikoliv v nelítostném katastrofickém světě M. Careyho, kde tento parazit lidstvo zombifikuje. A co nezvládne zničit cizopasná plíseň, na to stačí člověk. Jednotný boj za zachování života? Kdepak, vždycky se najde důvod, proč se mordovat navzájem. Ani v obrněném vozidle, které veze vědce a vojáky na výpravu za shromažďováním informací ve snaze najít lék či jiný prostředek k zastavení nákazy, není nouze o všemožné animozity. Nechybí ani množství zajímavých otázek a neveselých úvah, ctitelé akce si rovněž přijdou na své.
K páté hvězdě jsem postrádala pečlivěji vykreslené postavy – jsou sice různorodé a vůbec ne ploché, mírné sympatie i antipatie jsem cítila, přesto jsem se s posádkou (natož s těmi ostatními) úplně nesžila. A ve finále mě zarazila jedna logická lochna, navíc nakrknul otevřený konec: kdy bude pokračování?
Každopádně povedená, promyšlená a vůbec ne tupá „zombie“ apokalypsa, srovnatelná s prvním dílem. 80-85%

03.08.2021 4 z 5


Jáma Jáma C. J. Tudor

„Říká se, že čas všechny rány zahojí, ale není to pravda. Pouze obrušuje paměť.“

Zdejší hodnocení a komentáře ukazují značnou rozpolcenost, spoustě čtenářů „Jáma“ nesedla a tak jsem se připravovala na zklamání. Zbytečně. Autorka zatím trefuje můj vkus či snad aktuální duševní rozpoložení poměrně přesně, byť úplně do černého ještě nezasáhla. Pokaždé si najdu důvod kafrat a sundat hvězdu, ani tentokrát tomu není jinak. Nebudu ohrnovat frňák nad zjevnou inspirací Kingovým „Řbitovem zviřátek“ – když mě něco baví, originalitu neřeším. A já se většinu stránek bavila výborně, akorát finále opět vykazovalo jisté chyby v matrixu, které nechci rozebírat s ohledem na spoilery.
Výjimečně nebudu komentář natahovat, jelikož vstávám dlouho před slepicemi a mít špetku zdravého rozumu, už bych pěkných pár desítek minut slintala do polštáře. Shrnu své dojmy prostým sdělením, že mě tenhle mix hororu a psychologického thrilleru morbidně potěšil, užila jsem si odhalování děsivé kapitoly z mládí hlavní postavy a vyhovuje mi, jakým způsobem C.J. Tudor vykresluje charaktery, buduje atmosféru i spřádá zápletky svých knih (tato není výjimkou). 80%

02.08.2021 4 z 5


Vyvolávač deště Vyvolávač deště John Grisham

Byla jsem ještě telátko, když jsem objevila kouzlo právnických thrillerů z dílny Johna Grishama; začalo to nepřekvapivě „Klientem“ s dětským hlavním hrdinou. Pod dojmem této skvělé knihy a seriálů ve stylu „Jake a Tlusťoch“ jsem dokonce plánovala kariéru soudkyně či prokurátorky. Akorát jsem v den přijímaček na právnickou fakultu blila jako šakal… naštěstí, protože se svým odporem ke čtení šroubovaného jazyka zákonů a předpisů, kombinovaným s neschopností být verbálně pohotová a mluvit na veřejnosti, bych u soudu nemohla dělat snad ani uklízečku.
„Vyvolávač deště“ nepřivolal žádnou vláhu, jen příjemnou nostalgii časů, kdy jsem byla naivní, plná ideálů a zkreslených představ. S krajním zaujetím jsem sledovala studium, první případy, neúspěchy, sbírání zkušeností, zkrátka komplikovaný život začínajícího právníka. A jak naznačuje mé hodnocení, to mládě fascinované výkonem spravedlnosti zůstává součástí mé osobnosti. Příběh má šmrnc – klasickou zápletku s pár odbočkami, trochu humoru, trochu napětí, dostatek zábavných postav.
Mám samozřejmě i několik výhrad: 1) černobílost, mezi dobrem a zlem je příliš zřetelná dělící čára. 2) Od určité chvíle má zelenáč Rudy hladce umetenou cestičku, zmizely pochybnosti o výsledku klání s velkou pojišťovací společností. 2) Linii s Kelly bych klidně oželela, nebo bych ji alespoň zakončila méně hollywoodským způsobem.
Misky vah se v poslední čtvrtině povážlivě rozkmitaly, nakonec jsem se však rozhodla být ke slabinám románu slepá po vzoru bohyně Justice. Pátou hvězdu přihrávám Ondřeji Brouskovi, jehož dokonalý přednes pozvedl dílo na vyšší level a přiměl mě preferovat audioknihu před četbou. 85%

01.08.2021 5 z 5


Stará dáma vaří jed Stará dáma vaří jed Arto Paasilinna

V humoristickém románu jsem předpokládala tak nějak více… humoru. V první polovině knihy jsem se snad ani jednou neusmála, celá ta situace mě rozčilovala: stará dáma nezvládla výchovu synovce, pročež je dotyčným spratkem a jeho obdobně defektními kamarády šikanována. Nepřipadalo mi to vtipné, akorát odporné. Moc jsem si přála, ať babce konečně bouchnou saze, aby trojce budižkničemů ukázala, jak drsní mohou být senioři, když se někdo postaví mezi ně a jejich důchod. Finský autor však vsadil na jinou kartu, charakter paní Plukovníkové nesměl být zkalen mrzkými úmysly, čtenář si tedy musí trpělivě počkat na vrtkavou činnost Božích mlýnů.
Druhá polovina už nabízí více absurdních scén, moje zatuhlé mimické svaly možná i párkrát naznačily úsměv, přesto nezbývá než přiznat, že tohle zkrátka nebyl úplně můj kotel zeleného čaje. Ještě panu Paasilinnovi dám šanci. 60-65%

30.07.2021 3 z 5


V podezření V podezření Michael Robotham

Když jsem před lety četla „Řekni lituji“, byla jsem u vytržení a poněkud vytočená vydavatelskou strategií nastartovat sérii částečně spoileroidním šestým dílem. Chtěla jsem číst od začátku, nějakou dobu však trvalo, než Moba dovydala předchozí části a nakonec jsem se k jedničce prokousala přecpanými poličkami až teď. Raději jsem svá očekávání tlumila, první setkání s autorem byl přece jen výjimečný zážitek, stěží lze takový úspěch zaznamenat pokaždé.
„V podezření“ je důkladným seznámením s Josephem O´Loughlinem, s jeho prací psychologa, s jeho rodinou, s jeho diagnózou… a s problémy, do kterých se uvrtá (nejen) díky svým chybným rozhodnutím a přešlapům. Vzhledem k hrdinově profesi je jasné, že doménou série nebude precizní vyšetřování, hledání stop, zajišťování forenzních důkazů ani honičky a přestřelky s podezřelými; Joe se přehrabuje v hlavách, v minulosti, pátrá po motivech, pokouší se pochopit, porozumět, prozkoumat temná zákoutí lidských duší, včetně své vlastní.
Úvodní psychothriller má relativně klasickou zápletku a na můj vkus by mohl být stručnější, méně se motat dokola a omílat stále totéž, nicméně nelze Robothamovi upřít spisovatelský um. Většinu stran udržel můj zájem, Joe je navzdory kvantu spáchaných hovadin docela sympaťák... a vůbec, musím jít spát, tudíž komentář uzavřu neotřelým: četlo se to dobře. 75%

28.07.2021 4 z 5


Plechový bubínek Plechový bubínek Günter Grass

Už jsem zase mimo, ach jo. Můj mozek (nebo co to mám v lebce, někdy si vážně nejsem jistá) si velmi často neví rady s tímto druhem fantaskních úchylností. Běžnou realitu v "Plechovém bubínku" nabourává cosi/kdosi jako by uprchlý z Říše divů, tedy Oskar a jeho fungování, a do toho navíc tepe syrové sexuální pnutí, zde téměř na hraně pedofilie. A když nenajdu cestu k hlavní (ani jiné) postavě, případně mě přímo irituje, tak ze mě slova nadšení nevypadnou, ačkoliv riskuji označení za trubku s vnímavostí šutru. Chvílemi jsem tedy chápala, co se autor asi snaží vyvolat za myšlenky či emoce, jindy jsem beznadějně bloudila v mlhách absurdity. Tloukla se ve mně určitá fascinace se znechucením. Nemůžu tvrdit, že by mě četba nebavila, že by mi nic nového nedala, že by nebyla zajímavá a nápaditě, zručně napsaná… Akorát nejsem správný materiál pro tohle dílo, provokující, dráždivé, způsobující nepříjemné tlaky v mysli. Nebudu hodnotit, jelikož netuším jak (odhadem něco mezi dvěma a pěti hvězdami).

27.07.2021


Anna zo Zeleného domu Anna zo Zeleného domu Lucy Maud Montgomery

Pokouším se postupně doplňovat mezery ve svém klasickém vzdělání a měla jsem dojem, že "Anna ze Zeleného domu" je jedním z ... no, možná ne přímo pilířů světové literatury, ovšem nějaký ten základní sloup mezi dívčími romány jistě reprezentuje. Knihy pro pubertální slečny jsem absolvovala ve svých 9-ti až 11-ti letech, tedy v době, kdy je hltala moje starší sestra. Později už byly mou maličkostí ignorovány. Ale jak má ratolest roste, jistě brzy pochopí systém spojování písmen do slov a kladný vztah ke knihám jsem se v ní snažila vyvolávat už v děloze. Doufám, že naše večerní předčítání neskončí s její schopností louskat knihy samostatně a začínám se ohlížet po titulech do budoucna. To mě přivedlo k Anně ze Zeleného domu.
První polovina příběhu o užvaněné sirotě v novém domově byla docela příjemná co do poznávání někdejších mravů v USA, akorát mě nebavily řeči o šatech, volánech, vlasech, zkrátka o často diskutovaných záležitostech vzhledu. A jelikož dramatických pasáží ubývalo, zatímco počet nezáživných stoupal, četba začala drhnout. Druhou půlku jsem tudíž pustila do hlavy méně náročnou formou – ušima. Bylo to, jako mít s sebou v zaměstnání cácoru, té taky jede klapačka jako kolovrátek a emoce s ní třískají od zdi ke zdi. Uf.
Mise splněna, za nějakých 5 let by se tahle starosvětská kniha mohla dceři líbit. Pro mě to bylo na 70% a nejsem si jistá, jestli by mě Anna upoutala v odpovídajícím věku. Spíše ne, v těch časech mou fantazii okupoval především Karel May a další tituly z edice KOD (pro mladší ročníky: knihy odvahy a dobrodružství).

26.07.2021 4 z 5


Ariel – malá mořská víla Ariel – malá mořská víla Walt Disney

Hans Christian Andersen nejspíš v hrobce rotuje jak v mixeru, ale Disneyho barvami a veselím hýřící optimistická verze je jistě kompatibilnější se současnými přecitlivělými dušičkami předškolních pulců. Jsem zvědavá, jestli po mně cácorka zdědí určitou morbiditu a za pár let bude se slzami v očích a nudlí u nosu hltat ten sladkobolný příběh tak, jak byl původně napsán.
Knížka trpí tradičním neduhem proti staršímu filmovému sourozenci: je mnohem stručnější, spousta scén chybí, absentující hudba také nepřeje patřičným emocím. Není to naštěstí úplně ohlodaná kostra, nemusela jsem přimýšlet věty, abych pohádku oživila (což už se mi několikrát při předčítání okleštěných filmových výcuců stalo).
Kýčovité ilustrace z Disneyho dílny se potěru líbí, takže lze tuhle půjčku z knihovny označit za úspěch: já netrpěla a žába byla spokojená. 75%

25.07.2021 4 z 5


Helenka a Princezna Helenka a Princezna Eduard Petiška

A ještě jednou osvědčené duo: pan Eduard Petiška ve spolupráci s ilustrátorkou Helenou Zmatlíkovou. V hlavní roli opět děvčátko, tentokrát Helenka, která při svých toulkách městečkem narazí na kočku a zavítá s ní do tajemné zahrady. Pozná tamní obyvatelku, obohatí svůj i její život a dostane nápad, jak spojit zpřetrhaná lidská pouta. Příběh má správný punc bezstarostného dětství, kdy neznámo, tajemství a kouzla nacházíme všude kolem, než dospějeme a svět nám zevšední. I tady mají v ději své místo kamarádi, rodinní příslušníci, zvířata, sny, touha objevovat, pomáhat. Hezké a milé čtení s potenciálem oslovit čtyřleté děti (spíše tu upištěnější část, inklinující k růžové barvě), zrovna jako osmileté. 85-90%

24.07.2021 5 z 5


Anička a básnička Anička a básnička Eduard Petiška

Normální děvčátko v normálním světě s normálními starostmi? Ne tak docela; jednoduchý příběh o skládání básničky pro tetu je prošpikován scénami z říše snů a fantazie. Místo Alenky tady máme Aničku, místo Šklíby Zlatušku a také dostatek vedlejších postav, dětských i dospělých, které do textu vnášejí někdy moudrost, jindy zmatek, případně hravost.
Cácorka se dychtivě snaží zrýmovat kdejakou ptákovinu a po nocích si přeje potkávat mluvící kočky. Pan Petiška umí skříťata zaujmout a ilustrace Heleny Zmatlíkové snad ani nemohou zklamat. 80-85%

23.07.2021 4 z 5


Heřmánkové údolí Heřmánkové údolí Hana Marie Körnerová (p)

Neobyčejný život jedné "obyčejné" ženy (spíše ještě dívky), obdivuhodně silné Anny... tedy psychicky silné, nikoliv macaté. Nelehká doba, krásně vylíčené prostředí a několik skvěle zpracovaných citlivých témat (potraty, manželství, duševní choroby, nastupující totalita a s ní atmosféra strachu atd.). To, co mi chybělo u "Mlýna", především detailněji prokreslené charaktery a věrohodněji vylíčené události, jsem nalezla v "Heřmánkovém údolí". Úvodní stránky knihy jsou pro drsné povahy (mně běhal mráz po zádech tak intenzivně, že tam snad zůstaly omrzliny) a řádění komunistů je také popsáno velmi sugestivně.
"Heřmánkové údolí" mi zkrátka (navzdory určité nerafinované jednoduchosti textu) učarovalo; e-book ani půjčování nepostačí, musela jsem si koupit výtisk do poličky. Na tvorbu paní autorky si posvítím důkladněji, laťka je nastavená vysoko. 90%

22.07.2021 5 z 5


Dolores Claiborneová Dolores Claiborneová Stephen King

„Člověk někdy musí být velká mrcha, aby přežil. Ono někdy ženský na světě nezbývá jiná jistota než být mrcha.“

S Dolores Claiborneovou jsem se poprvé setkala krátce po maturitě a byla jsem u vytržení. Tohle napsal chlap?! Jasně, Stephen King tehdy už dávno kraloval v mém žebříčku oblíbených autorů, ale stejně… Jak mužský mohl takhle dokonale popsat obyčejnou ženskou, její práci, problémy, trápení, prostě psychiku, duši? A nemyslím jen ráznou Dolores, ještě více fascinující byla Vera, ta příšerná mrcha Vera, do značné míry hybatelka děje. Až mě překvapuje, jak ohromně jsem si tehdy užila místy humorně podaný, přesto temný, tragický příběh. Zajímavým zjištěním bylo, že tahle kniha o vztazích s manželem, dětmi a zaměstnavatelkou kupodivu baví i některé pány (samozřejmě jen ty vnímavější, můj otec nebo švagr by se podobného titulu nedotkli ani botou, není totiž o traktorech, o válce ani o pivu, sexu je v něm rovněž zanedbatelné množství).
S opakováním četby jsem nespěchala – dávné nadšení zanechalo v mé hlavě plno detailních vzpomínek. Viděla jsem také filmové zpracování, výrazně zaostávající za literární předlohou (ač mám ráda Kathy Bates) . Návrat ke knížce po téměř čtvrt století mé dojmy nezměnil a jestli, pak jedině k lepšímu. Příběh i styl vyprávění je stále špičkový, byť s lehce rozplizlým závěrem. Určité výhrady mám akorát k překladu, někdo se zoufale ostýchal používat silnější výrazivo. Příště zkusím číst v originále, třeba se do té doby naučím angličtinu natolik, abych text zvládala plynule a bez slovníku v permanenci. 90-95%

21.07.2021 5 z 5


Dům z karet Dům z karet Michael Dobbs

Pominu-li dětské pobláznění atmosférou listopadu 1989, Občanským Fórem a nadšenými projevy plnými optimismu, postupně jsem si k politice a jejím představitelům vypěstovala hlubokou nedůvěru až odpor. Přesto s postupujícím věkem preferuji fiktivní pletichaření, intriky a souboje důvtipu (a sviňáctví) před dříve oblíbeným poměřováním sil pomocí fyzických schopností, ostří čepelí či přesnosti při zacházení se střelnými zbraněmi.
Předpokládala jsem, že „Dům z karet“ mi nenabídne žádnou postavu, které bych mohla držet palce… a mýlila jsem se, k vlastnímu zděšení. Snad za to může Kevin Spacey (ze seriálu jsem tedy viděla akorát kousek prvního dílu), leč můj morální kompas tentokrát nefungoval. To není přesné, zcela vědomě jsem stranila bídákovi!
Pokud bylo autorovým záměrem znechutit či vyděsit čtenáře politickou špínou, v mém případě selhal, jelikož ve svém příběhu nevytvořil nic, co by realita nedokázala hravě trumfnout, čím by mě překvapil. Také finále proběhlo v souladu s očekáváním.
Absence užasle pokleslé spodní čelisti či přinejmenším udiveně pozvednutých obočí poněkud zredukovala volební hlasy ve prospěch Michaela Dobbse, gratulace za povedený debut jsou však rozhodně na místě. 75%

20.07.2021


Medvědín Medvědín Fredrik Backman

„Na světě není nic drobnějšího než vaše dítě na nemocniční posteli.“

Kdo neskáče není Medvěd! A zůstat v Medvědíně stranou zájmu o to, jak banda kluků či chlapů honí se zahnutým klackem po ledě gumovou briketu, to je jako neexistovat. Protože upadající městečko jinak nemá, nač by jeho obyvatelé mohli být hrdí: hokej je pro ně pýchou, alfou a omegou, námětem k rozhovorům v hospodách, na ulicích, doma i v práci, je fanatickou láskou a také důvodem, proč zuřivě nenávidět. Od prominentních boháčů po nejchudší spodinu v pajzlech, všechny dokáže spojit vášeň pro hru. Vítězství je to jediné, na čem záleží a hokejisté jsou uctívaná polobožstva, včetně těch nedospělých, vycházejících hvězd. Nic a nikdo jim nesmí stát v cestě k úspěchu.
Do Medvědína jsem zavítala coby nezaujatý pozorovatel, sport už je pro mě nějakou dobu na vedlejší koleji, zvláště jeho sledování. Postupně jsem však atmosféře městečka a četným osudům jeho obyvatel podlehla. Backman dokázal do příběhu s relativně všední zápletkou napasovat množství událostí k zamyšlení a spoustu moudra, téměř se zvládnul vyhnout černobílosti. Akorát nezapřel levicové smýšlení, kdy chudí mají vlastně bez výjimky zlatá srdce, zatímco bohatství zákonitě křiví charakter. Za tohle a neuspokojivý závěr strhávám astru, jinak jsem si návštěvu odlehlého města ve švédských lesích a emoce na ledě i mimo něj užila více než dobře. 75-80%

18.07.2021 4 z 5


Chytila Dáda žížalu Jůlii Chytila Dáda žížalu Jůlii Ondřej Suchý

Nebudu hodnotit, protože jsem věnovala knížce jeden předčítací večer a vůbec jsem nedokázala předstírat zájem o těch několik protrpěných stránek. Netrpělivě jsem oddrmolila pár příběhů a oznámila cácorce, že mě to fakt-fakt-fakt nebaví. Protestovala jsem už v knihovně - Dáda ani Jůlie si nezískaly mé sympatie v dětství, stěží mohly změnit odmítavý postoj starého koštěte. Ani ilustrace Stanislava Holého mě nikdy nepřitahovaly, marně bych tedy hledala pozitiva, proč pokračovat v četbě o peripetiích žížaly, která chce jezdit na koni, tančit, stát se manekýnou, vyzkoušet si rogalo a tak dále. Své spokojené čtenáře (spíše malé čtenářky) si kniha pravděpodobně najde - hlavně, když u toho nebudu.
Skřítě naštěstí milosrdně souhlasilo, ať už byl na vině můj vlažný přednes nebo nic-moc texty; pustily jsme se do jiných pohádek. Díky libovolné imaginární entitě!

17.07.2021


Klub vrahů Klub vrahů Pavel Renčín

„Mlha byla živá. Bytněla každý den spolykaným smogem i černými myšlenkami lidí, kteří už zapomněli na léto, cítili se unavení a podráždění.“

Adam. Introvert milující knihy, který svůj čas dělí mezi nenáviděnou práci prodejce přes telefon, milované zaměstnání v knihkupectví a posezení v pohodlném ušáku s oblíbenými autory. Dokud nespatří JI. Jeho život náhle nabere na obrátkách, hledá, zamotává se do znepokojivých tajemství, tápe, opouští komfortní zónu, dělá věci, které by ho dříve vůbec nenapadly a postupně se vypracovává na beta samce. Když ji miluješ, není co řešit.
Mám ráda styl Pavla Renčína, vyhovuje mi kombinace vzletně poetických popisů s živými, zcela přirozenými dialogy. Postavy mají svou hloubku, charaktery jsou lidsky omylné a uvěřitelné, žádné papírem šustící archetypy. „Klub vrahů“ tedy obsahuje jednu výjimku, ovšem má to své opodstatnění. Žánrově se jedná o mírně akční, detektivní psychothriller, s důrazem na „psycho“. Čtivý román má silný start, ve druhé polovině však tempo začne navzdory zrychlování kolísat a jakkoliv byla pointa dlouho očekávaná, přece jen mi závěrečná čtvrtina úplně nesedla. Záporák byl prostě jaksi mimo, do zápletky podivně naroubovaný. Hvězda dolů, i tak palec nahoru; těším se na další Renčínovy knihy. 75-80%

15.07.2021 4 z 5


Mlýn Mlýn Michal Vaněček

- „Já jsem doktor Hejduk, právník, rozumíte.“
Karel vyčkával.
„Poslali jsme vám několik dopisů, dostal jste je?“
Karel se upřeně díval na právníka, bez hlubšího zájmu.
„Je to možný, já ani pořádně nekoukám, čím zatápím.“ -

Zase mi nezbývá, než se prodírat davem proti proudu. Připomínek zločinů (nejen) komunismu není nikdy dost; zapomínáním jsme odsouzeni k opakování stejných chyb. Pan Vaněček zvolil silné téma o dvojici bratrů, kteří od nikoho nic nechtěli, jen se v souladu se slibem daným otci hodlali starat o mlýn a přilehlé hospodářství. Kéž by raději řekli: „Ale ten grunt, tatínku, ten náš velký grunt já nechci.“ Jelikož rozsáhlejší nemovitosti v soukromém vlastnictví jsou vrchnosti v určitých dobách ještě větším trnem v choulostivých partiích, než v časech relativně normálních. Zároveň autor obtížnost a bezohlednost totality shazuje naznačováním, že ta bolševická mašinerie byla neschopná, bezzubá tváří v tvář švejkování. Tím šla veškerá snaha o věrohodnost do háje - vždyť koho chtěli zničit, toho zničili, pokud včas neemigroval.
Příběh je inspirován skutečnými událostmi, což jinými slovy znamená, že kdesi žili-byli nějací mlynáři, snažící se vzdorovat komunistickému režimu. Kolem tohoto základu autor vystavěl tragikomickou zídku smyšlených událostí a osudů, možná částečně vycházejících z něčích opravdových prožitků.
„Mlýn“ je výstižný název, okolo něj se všechno točí, zatímco totalita pracuje na semletí majitelů. Pod nadpisem by se však ještě hodilo přidat dovětek „aneb jak se žilo za komunismu pro teenagery“. Přesně takhle na mne román působil: jako psaný pro nedospělé čtenáře. Krátké kapitoly, jednoduché věty, aby děj byl pro každého snadno srozumitelný, neponechávající prostor k domýšlení. Hodně opakování, ať prosťáčci nad stránkami netápou. Postavy jsou šablonovité: klaďasové fyzicky zdatní, inteligentní až geniální, zásadoví, stateční, odolní. Osobní život omezen na práci. Padouši představují pouhé karikatury člověka: samí zapšklí hlupáci, slaboši a zbabělci (při ostřejší konfrontaci se správňáky se pravidelně pomočí a podělají). Šedý zbytek republiky akorát nadává u piva. Celkově se z toho na mě přenášely vlny negativních emocí, koncentrovaná zášť.
Všichni bez výjimky mají současný slovník, k tomu pražskej žargon a obsedantní potřebu uchylovat se k vulgaritám bez ohledu na společenské postavení a nevhodnost nadávek v dané situaci. Farář musí mluvit o prdeli, soudružka z MNV se zaklínat hajzlem a už úplně slyším starostu jak se v roce 1950 vyjadřuje stylem: „To je ale mazec, co?“ Dialogy byly místy vyloženě nejapné.
Pokud spisovatelský um pana Vaněčka srovnám s tématicky podobnou tvorbou např. paní Mornštajnové, Lednické nebo Körnerové… kdepak, tyhle dámy jsou na podstatně vyšším levelu. Bohužel se tedy musím přidat k nepočetné skupině kritických čtenářů jako haki34, Pavel1238, drew95, IvanaKa, Šura, invocation11 a dalších, jejichž spokojenost narazila na útes slabého literárního zpracování. Autorovy knížky pro děti a mládež jsou v daném stylu jistě vyhovující, „Mlýn“ si ovšem zasloužil vybroušenější formu. 65%

14.07.2021 3 z 5