Metla komentáře u knih

Úvodních 50-60 stran jsem poněkud trpěla, bojovala jsem s nutkáním knížku odložit (nejlépe vrhem do dáli) a víc se k ní nevracet. Děsivě ukecané! Pan Heteša by potřeboval přísného editora jako prase drbání - text mohl být o třetinu kratší, aniž by se ztratilo cokoliv podstatného. Rozhovor, sdělením zasluhující maximálně půl stránky, se tady roztahuje alespoň přes dvě strany. Důvodem je neustálé opakování informací, diskutující totiž imrvére demonstrují svou nechápavost a nedoslýchavost výrazy jako "Cože?" "Si děláš prdel?" a podobně.
Naštěstí bývá při cestování hromádkou zábavnější číst než čučet z okna, tudíž jsem překonala hranici, kdy mě knížka konečně začala zajímat. Zápletka připomíná film "Případ Pelikán" (Grishamovu předlohu jsem zatím míjela, nutno napravit), ve kterém studentka žurnalistiky svou školní prací rozdráždila zmiji bosou nohou a musí prchat před bezpečnostními složkami mocných.
"Láska až za hrob" není psána Hetešovou obvyklejší ich formou, příběh se tříští mezi několik postav. Uvítala bych detailnější prokreslení charakterů, včetně dokonalé hlavní hrdinky. Nepotěší ani jejich občasné přihlouplé chování a nepochopitelná opomenutí.
Děj se odehrává v blízké budoucnosti, nebýt však párkrát zmíněna stanice na Marsu, neměl by to čtenář jak poznat (reálie připomínají nedávnou minulost, tak 20-25 let zpátky). Zapomeňte na neotřelé kyberpunkoidní prostředí či vize pokročilých technologií, tenhle thriller se o sci-fi jen zlehounka otřel.
Rovněž finále mě docela neukojilo: jedna věc je mít teorii a druhá brát ji bez jediného pořádného důkazu za nezpochybnitelný fakt. Konec-nekonec vyloženě volá po pokračování.
Samá kritika, přesto jsem ráda, že jsem se na knížku nevybodla. Petr Heteša umí stvořit záživné počtení, jen by to chtělo nekompromisního eliminátora zbytečností. Mírný nadprůměr v akčně odpočinkové literatuře... v braku, chcete-li. 60-65%

40 16.11.2020

Jmenuji se Tas, Hynek Tas. Z Boru. A jsem vskutku bezchybný. Díky speciálnímu výcviku jsem téměř neporazitelný bojovník, šermíř i střelec z luku, jezdím na speciálním válečném koni, ovládám taktiku, cizí jazyky, vím snad úplně všechno - jsem bezmála prorok, kam se na mě hrabe Google. Jsem inteligentní, upřímný za všech okolností, statečný, čestný a nikoho se nebojím. Samozřejmě jsem neodolatelně přitažlivý pro ženy... pro muže taky, ovšem ty si držím od těla, obvykle na vzdálenost meče. Díky svým kvalitám jsem se stal osobním strážcem Václava IV. a byl svědkem mnoha jeho činů, především však nečinnosti a z toho pramenících potíží. Veškeré hrdinské skutky, a že jich nebylo málo, jsem tedy musel obstarávat sám. Někdy zakolísám, netřeba se však o mne obávat.

Už jste viděli, jak si evropský středověk představují hollywoodští filmaři? Při četbě “Čtvrtého králova psa” jsem často měla podobný dojem - spousta akce a efektů na úkor poněkud papundeklových kulis. Přesto jsem příběhu postupně propadla, autorem dovedně namíchaná směs historie a fikce je mnohem poutavější než učebnice dějepisu.
Na plné souhvězdí mi chybí trochu věrohodnější (méně dokonalý) hlavní hrdina, naopak přebývá občasné opakování informací, zrovna jako používání stejných slov brzy po sobě a hojné “dramatické” odmlky ve formě trojteček. 75-80%

56 13.11.2020

Tygřík Titu přináší v krátkých příbězích o zvířátkách tradiční hodnoty na téma přátelství, pomoci bližním a podobná nezávadná, náležitě učesaná, miloučká ponaučení. Dětské oči se mohou popást na líbivých ilustracích, tím podstatným však jsou drobné obrázky přímo v textu, nutící skříťata ke spolupráci: k zapojení hlaviček, nalezení odpovídajících slov, ke správnému skloňování, přičemž předškoláci, vedeni rodičovým prstem a přednesem, mohou vizuálně vnímat jednotlivá písmena, možná i celá slova. Užívám si večerní četbu pohádek (pokud mi zrovna cácorka nevnutí nějakou nečitelnou slátaninu) a hodlám se této tradice držet co nejdéle, ovšem budu ráda, až potomek konečně začne svět knih objevovat na vlastní pěstičku. 75%

36 12.11.2020

Román o tom, že i v přelidněném Tokiu může být člověk naprosto osamělý. A že se lidé mění, někteří třeba radikálně, zatímco jiní mohou přes veškerou snahu zůstat pohřbení pod svými mindráky - hloubí si zákopy pocitů méněcennosti tak dlouho, až z nich nedokážou vylézt. Neprozradím, jakou ze skupin prezentuje hlavní postava Tazaki Cukuru. Každopádně je mladík s nízkým sebevědomím zničehonic vyobcován ze společenství nejbližších kamarádů, aniž by tušil, proč s ním přestali komunikovat. Tato skutečnost ovlivnila veškerý jeho následující život, dokud nebyl přítelkyní donucen postavit se čelem minulosti.
Osobně jsem pracovala s několika teoriemi, z nichž byla kupodivu správná ta nejpravděpodobnější a nejméně podivná. Byla jsem připravená na něco japonsky praštěného, ale tentokrát mě autor neunesl do žádné zvláštní reality. Stejně jako v jiných knihách dal najevo svou fascinaci hudbou, nadhodil témata k zamyšlení a v mnoha ohledech čtenáře ponechal, aby si různé náznaky přebrali dle vlastního uvážení.
Pořád nejsem okouzlená na plný knedlík, ovšem občasná setkání s panem Murakamim jsou při jejich (i pro obyčejného Evropana srozumitelné) odlišnosti zajímavá. Dokáží rozvířit emoce. 75-80%

45 11.11.2020

„Máte rád děti?“
„Když jsou dobře uvařené, tak jo. Nesnáším tvrdé a houževnaté maso.“
„Vy jste hrozný člověk, poručíku.“

Richard Sharpe a jeho dobrodružství na pozadí bouřlivých historických událostí počátku 19. století jsou už pro mě jistotou, že se budu nejen dobře bavit ve společnosti sympatického (nikoliv vyloženě kladného) hrdiny, ale také se dozvím leccos zajímavého z pro mne málo atraktivní doby. Tentokrát mě pan spisovatel poučil na 100%, jelikož o britském útoku proti Dánsku jsem neměla tušení. Věčné francouzsko-britské “pošťuchování” a poměřování, kdo má větší... šavli, mušketu, dělo, loď atd., mělo bohužel tvrdé dopady i na obyvatelstvo těch zemí, které s vzájemnou řevnivostí mezi velmocemi nechtěly mít lautr nic společného.
Proto se Sharpe při plnění speciálního úkolu dostává do Kodaně, musí vynaložit spoustu úsilí, důvtipu a vojenských zkušeností k vlastnímu přežití, k ochraně slabých, k boji s padouchy a získat bokem nějaké to zlato by se rovněž hodilo. Nechybí vrchní zloduch, kráska v nesnázích, skutečné postavy z historie, popisy taktiky ani snaha doplnit mezery v dějepisných faktech.
Kromě tradičně svižně prohltaného příběhu si odnáším ještě připomínku, že mocným tohoto světa nelze věřit, i když se tváří jako spojenci. 75%

40 10.11.2020

Je krátce po 1. světové válce a legionář Martin Vácha v Ostravě prochlastává svůj nevalný plat suplenta. Farář Bronský při péči o své stádečko rovněž občas zavítá do knajpy, zatímco účetní Hanka Sikorová ukájí adrenalinové potřeby jízdou na motorce. Cosi záhadného však útočí v šachtách a přitáhne pozornost akční trojice...
Zhruba takto začíná první příběh z osmi povídek, plných ostravské rázovitosti (připravte se na popisy skutečných míst a prznění mateřského jazyka) a nadpřirozených jevů ve škále od podzemních bytostí, přes vlkodlaky, po agrární peripetie Sovětského svazu.
Hlavní hrdinové zůstávají stejní, také několik vedlejších charakterů nemizí s odehráním své scény a průběžně zasahují do děje po celou knihu. Přes zjevnou autorovu snahu, aby postavy nešustily papírem, bych přece jen uvítala vrstevnatější psychologii přinejmenším u těch nejdůležitějších. Vlastně by stačilo duševně doladit dominantního Váchu, Sikorka s Bronským se postupně stahují do pozadí. Ještě bych vytkla zbytečně se opakující informace + fráze a doporučila eliminovat nepopulární bůžky ze stroje. Jinak docela fajne čtení.
Tahle kniha je mým seznámením s tvorbou Marka Skřipského a hádám, že do ní promítnul kus vlastní osobnosti: čichám, čichám kladný vztah k Ostravsku, ke zbraním (především těm střelným), k hospodám a s nimi souvisejícím činnostem (alkohol, tabák), k historii a také respekt k mužům v uniformách.
Pro rodačku a dlouholetou obyvatelku Ostravy je tahle knížka prakticky povinnost, užila jsem si důvěrně známé lokality v jiné době a za to přidávám hvězdu. Většina povídek přece jen šplouchala v hladině mírného nadprůměru: první dva příběhy mě oslovily nejvíc, potom šla křivka zájmu poněkud dolů. 70%

47 08.11.2020

Zase jeden z těch případů, kdy se můj názor na knížku radikálně rozchází s dojmy cácorky. Dávno jsem vyrostla z filmových sidekicků, jejichž úkolem je za bujarého smíchu pozvedávat sebevědomí diváků (jak legrační, když je někdo výrazně blbější než my). Rzí pokrytý odtahový vůz Burák tím pádem není právě nejoblíbenější postavou animáků, které jsem s mladou absolvovala. Chápu, že je pro ni vtipný, ale příběhy v této knížce jsou prostě o lejnu: Burák vypráví své sny, nebo si vymýšlí nesouvislé hovadiny o heavy-metalových koncertech, závodech v Japonsku a ufounech, v závěru vždy do kecání zamontuje svého posluchače Bleska McQueena.
Zmatek, nuda, špatně se to četlo a obrázky aut mě neberou. Nechat potomkovi v knihovně volnou ruku holt přináší riziko zapůjčení různých sra... ehm, srandovních titulů. Za mě tedy jedna hvězda nevalné kvality, tvrdohlavé skřítě však nepochopitelně trvá na pěti (a to textu nejspíš ani pořádně nerozuměla... nebo možná proto). Sejdeme se uprostřed: 50%

37 07.11.2020

Po mrazivém Slovensku a islandské depce jsem se rozhodla zamířit za pohodou na řecký ostrov Korfu. Ve společnosti extravagantní rodiny Durrellových jsem si užila několik dní siesty. Jelikož je vypravěčem nejmladší Gerry, budoucí zoolog, lehce humorné epizodky ze života jsou často proloženy pečlivým popisem přírody a pozorováním kdejakého zástupce z říše fauny - od nejmenšího hmyzu, přes želvy, ptáky, hady, ještěrky až po psy (po vzoru majitelů notně neukázněné). Určitá zvířata jsem si oblíbila víc než některé členy Durrellova rodu. Nejstarší ze sourozenců, bohémský literát Larry, je ve své panovačné aroganci na přesdržku, náruživý lovec Leslie příliš krvežíznivý, Margo a její péče o vzhled nevýrazná, benevolentní máti se svým neustálým synáčkováním poněkud otravná. Z čeho ta rodina vlastně žila, že si mohla dovolit služebnictvo a stěhovat se po ostrově mezi vilami z naprosto malicherných příčin? Nepostřehla jsem zmínky o skutečném zaměstnání... Leč svérázní přátelé jako Spiros, Theodor, Roger, Dráčata, Achilles, Quasimodo a další trochu vyvážili mé nevalné dojmy ze zhýčkaných Durrelů.
Kniha každopádně splnila svůj účel: učesala mi nervy po vražedných drasťácích a bezstarostnou idylkou odváděla pozornost od všudypřítomné covidové úzkosti. 75%

61 05.11.2020

Už narození Jimmyho Tocka je notně dramatickou událostí, když dědeček na smrtelné posteli nezvěstuje vítězná čísla ve sportce, nýbrž dny, kdy vnukovi půjde o život. Tedy hned a potom ještě několikrát. Hřmotný bambula Jimmy se stejně jako jeho rodiče stává cukrářem... a v sedmnácti letech přichází jeden z těch Dní.
Koontz předvádí své víceméně standardní řemeslo, akorát do thrillerového námětu zasadil větší dávku absurdna a nezapomněl ani na docela sympatický smysl pro humor, s jakým hlavní hrdina glosuje svou rodinu i napínavé okamžiky.
Můj verdikt: jednoduché, odpočinkové a poměrně zábavné čtivo, které sráží několik slabších pasáží, včetně "překvapivého" zvratu ke konci. Nic víc jsem od tohoto autora nečekala, tudíž nezklamal. 65-70%

36 04.11.2020

Násilná smrt dítěte - hrůza, na kterou se normální člověk bojí jen pomyslet. Spisovatelé thrillerů se však nezaleknou prezentace krutosti nejhorších zločinů páchaných bytostmi, jejichž lidskost je přinejlepším pochybná. Proto mohou morbidní čtenáři s fascinovaným odporem sestupovat do temných hlubin duší psychopatů, odhalovat špinavá tajemství, děsit se následků, zkoumat příčiny.
Druhý Huldarův případ není tak zapeklitý jako v předchozí “DNA”, kdepak, je to “jen” klasika o pomstě podávané za studena, prošpikovaná více vrstvami k zamyšlení. Nechybí tradiční severské ingredience: ponurá atmosféra, sociální rovina, zase tady pomrkávají nějaké ty problémy s chlastem, nezůstaneme ušetřeni ani epizodek ze soukromí hlavních postav, jejich problémů a vztahů. Přesto jsem se většinu stránek nemusela do příběhu nutit, Yrsa Sigurðardóttir to se mnou docela umí. Sociální pracovnice Freya je mi sice stále poněkud ukradená, skoro mi začíná lézt na nervy, ovšem čím dál větší sympatie získává Huldar. Ač zasloužilý mistr Islandu v dělání kopanců v milostném životě, je především tak trochu drsoň vyčnívající z davu humanistů v civilizovaném světě, kde má každá zrůda svá práva, nárok na slušné zacházení a po nemnoha letech fešáckého kriminálu další příležitost k páchání zla. Zkřivit padouchovi (třeba i v sebeobraně) vlásek je spolehlivá cesta ke společenskému znemožnění a kariéře v troskách.
Čtvrtou hvězdu posichroval závěr: ukolébána iluzí, že horší už ten případ být nemůže, dostala jsem od autorky smutný, zdrcující polibek na rozloučenou. 75%

57 02.11.2020

Tyhle stručné přepisy animovaných seriálů jsou pro mě, předčítajícího rodiče, obvykle důvodem k nespokojenému mrmlání. "Tomáš a jeho přátelé" patří (imho) k nejhorším: žádná poetika, žádná logika, žádná krása na pohled, kostrbaté věty s opakujícími se frázemi, proložené nelibozvučnými názvy jako "nádraží Sodor" a podobně. Takové knížky čtu bezmála s odporem, za sebe bych ublinkla jednu ušmudlanou stálici. Ovšem cácorka má taky hlasovací právo a ta zpočátku trvala na pěti hvězdách, potom se nechala ukecat na čtyři. Má ráda mašinky, spoustu barevných obrázků, kvízy na konci příběhů, mdlý text plný supění jí zřejmě nevadí. Teď mi však významně sdělila, že by dala dvě hvězdičky. Prase aby se v tom skřítěti vyznalo. Prostě sem laskavě plácnu kompromisní průměr, zaženu potomka pod peřinu a budu číst - snad jsou další úlovky z knihovny přívětivější.

34 31.10.2020

Při seznámení s nějakým autorem preferuji nezačínat od toho nejlepšího, proto jsem ignorovala Karikovu opěvovanou "Trhlinu" a sáhla po rozporuplně hodnoceném "Strachu". Také jsem pro jednou dala přednost slovenštině, ať je prožitek autentický. A jak to dopadlo?
Poslední 2 km do práce chodím lesem, většinu roku ještě za tmy. A jediné, čeho jsem se dosud obávala, byla možnost střetu s divočáky. Opravdu nerada bych testovala svou schopnost šplhu na smrk před nasranou bachyní. Minulý týden se však do mých kroků, doprovázených supěním a vykašlávanými nadávkami (přísahám, ten krpál je čím dál strmější!), vloudil strach. Nikoliv z útoku násilníka - chtěla bych vidět toho magora, který dřepí o půl šesté ráno v ostružinách daleko od civilizace s nadějí, že je třeba nějaká ženská tak praštěná, aby tudy před rozedněním courala sama. Ten strach je iracionální, přiměl mě vnímat okolní šustot zvěře málem jako hrozbu: plachtící noční dravec nad hlavou mi div nepřivodil infarkt, oči svítící z křoví proti čelovce - opravdu je to jen vyplašená srna? A to není všechno; tuhle jsem se probrala ze zlého snu, kdy mě kdosi (cosi?) pronásledoval a já se bála jít na záchod!
Pan Karika mě prostě dostal, úplně mi rozhodil psychiku a to jsem se považovala za poměrně vyrovnanou, logicky smýšlející osobu. Od prvních stran navodil velmi nepříjemnou, tísnivou atmosféru, postupně ji zahušťoval zraňujícími střípky podrobností, rozpohyboval krvavý kolotoč šílenství. Celkem brzy mi bylo jasné, že z něj účastníci nemohou vyskočit, tím pádem mě konec nepřekvapil. Akorát zůstala spousta věcí nedořešených (mnoho stop pro policii a podobně) a za to + kulhavé tempo vyprávění + vlažný vztah k postavám, strhávám hvězdu. Zbytek ponechám; přece si nemůžu stěžovat, jak byl horor příliš sugestivní, obludně morbidní a strašlivě negativní. 75%
A teď jdu prohrábnout paměť a police, čím si nechám pohladit zjitřené nervy - bude to chtít hromadu laskavého humoru a kopec optimismu.

65 30.10.2020

“Byla rozložitá - přidejte padesát kilo k rubensovské figuře a máte představu. Myslím, že politicky korektní výraz by zněl s nevyváženou činností žláz nebo kaloricky postižená.”

Nemusela bych si lámat hlavu s komentářem, veškerou práci s volbou slov a trefnými postřehy z knihy za mě odvedli marlowe a trudoš. Potlačím mentální lenoru, shrnu své dojmy v podstatných bodech: 1) čtivá kriminálka v tradicích drsné školy, což znamená soukromý život a vztahy na prd, inklinace k alkoholu, nespisovné dialogy plné sarkasmů a vůbec verbálních soubojů à la kdo dočůrá výš. 2) Hlavní postava je až moc Harry Callahan, než aby jí to čtenář bez výhrad sežral. Protože je to žena ve středních letech a těm nesluší hospodské rvačky. Je fuk, kolik denně udělá sklapovaček - úder do hlavy od podstatně většího chlapa by ji měl složit, pokud netráví pravidelně čas v ringu, kde se naučila přijímat rány (a nic takového román nenaznačil). 3) Zdejší psychopat je až přemrštěně zvrhlý. Jsem ochotná v komentáři ocenit originální vraždy (jako např. v “DNA” Yrsy Sigurðardóttir), to se však netýká laciného trendu šokovat co nejodpudivějším hnusem. Kde se ta brutalita spisovatelů vůči fiktivním obětem zastaví?
Samostatný odstavec zaslouží práce překladatelky a textové redaktorky. Žena v hlavní roli se díky popisu oblečení odhalí hned v prvních větách, přesto je do strany 34 oslovována v mužském rodě: “Jacku”, “Jackovo auto” a podobně. Těší mě, že dámám ve vydavatelství časem docvaklo správné skloňování jména Jack Danielsové, nicméně nechápu, proč mě nechaly v úvodu brousit zubní sklovinu a vážně přemýšlet, zda se na knihu raději nevybodnout. Následují minely jako nesprávné užívání slova “pateticky”, “director´s cut” v souvislosti s filmem opravdu není “ředitelská verze” atd. Narazila jsem na více překladatelské neohrabanosti a nepozornosti v korekturách, leč nezastavila jsem četbu, abych si každou hnidu poznamenala.
Hodnocení mi zase zakotvilo na hraničních 70%, konečný počet hvězdiček vyřešila otázka: “Bavila jsem se tolik, abych šla do pokračování?” Odpověď zní jednoznačně “ano”. Docela povedený úlovek z knihovny, byť mi v dlouhodobé paměti utkví především výhrady.

40 28.10.2020

Pro děti a mládež, vážně? "Podivný případ se psem" vzbuzuje svým názvem dojem, že se jedná o detektivku, ve skutečnosti však jde o průvodce myšlenkami, pocity a systémem fungování člověka s Aspergenovým syndromem (nebo podobnou poruchou autistického spektra). Téměř deníkovou formou sledujeme všední dny i noci dospívajícího chlapce, jeho potřebu přesného řádu, problémy s komunikací s ostatními lidmi, poznáváme leckdy absurdní pravidla, kterými se Christopher řídí... musí, jeho mozek si je sám nastavil.
Kdykoliv se hoch uchýlil k popisování matematiky, ústa se mi pootevřela a oči získaly skelný výraz. Jsou holt oblasti, kde jsem já ta beznadějně zabržděná.
Stylistická stránka odpovídá výrazovým prostředkům vypravěče, spousta "já řekl" a "on řekl" a "já řekl" a "on řekl", k tomu časté odbíhání od tématu. Nevadilo mi to, neberu tuhle knihu jako beletrii, nýbrž jako poučnou exkurzi do hlavy s odlišným vnímáním světa. A také k pochopení, kolik duševních i fyzických sil, jak nekonečnou trpělivost a lásku vyžaduje život s autistou.
Sama nikoho takového blíže neznám, nicméně jsem si uvědomila, že malé děti jsou na tom podobně a je třeba se pohybovat opatrně v jejich křehkých bublinách. Vyvinout více snahy porozumět, než mi bouchnou saze a zvednu hlas. 80-85%

61 26.10.2020

Vyprávění o pejsku Flíčkovi a jeho všedních příhodách; co do obsahu standard pro skřítky ve věku cca 4-6 let. Čtveřice příběhů neurazí ani nenadchne, celkem mile vyplní několik minut před spaním. Vtírala se mi otázka, když Flíček po deštích skončil vlivem hrabání děr celý od bláta, proč se musel očistit zrovna proběhnutím pod zahradním zavlažovačem. Autorka je pravděpodobně městský člověk a nad systémem zalévání pozemku se nezamyslela. Logičtější by bylo prohnat psíka potokem nebo vysokou mokrou trávou. Budiž, děcka si něčeho takového asi nevšimnou.
Důvodem pro čtvrtou hvězdičku je každopádně povedená výtvarná stránka, zvířátka jsou roztomilá a vše krásně barevné, aniž by ilustrace sklouzávaly ke kýči. 75%

34 24.10.2020

V mé duši zůstalo smutné prázdno po několika blízkých a mám jen omezené prostředky, jak si je připomenout. Když chci zavzpomínat na dědu, luštím křížovky, lámu si hlavu se sudoku, nebo vytáhnu šachy a nechám se manželem totálně deklasovat. Když se chci přiblížit mamince, sáhnu do police, kde mi po ní zbyly knihy - jen oblíbené, nemohla jsem se přestěhovat s celou její knihovnou. “Já, Claudius” mezi ně patří a teď už vím, že zaslouženě.
Ačkoliv jsou strohá dějepisná fakta všeobecně známa, dokázal jim Robert Graves svou dramatizací vtisknout jaksi osobnější rozměr. Takhle nějak se popsané životy mohly skutečně odehrávat, takto mohl Claudius přemýšlet, tímto způsobem mohl ušlápnutý chlapec, později učenec, ztratit vlivem císařské moci mnoho ze svých mladických ideálů i lidskosti. Občas příběh sklouzl k nepodloženému patosu, většinou však vyhlížel věrohodně.
Proč nedám plné hodnocení? Žádná z postav si nenašla cestu k mému srdci, vztah k historickým osobnostem kolísal od vlažného k chladnému, veškerá stručně podaná úmrtí mě ponechávala citově téměř netknutou... přičemž několik obětí by zasluhovalo hlubší účast a jiné (těch bylo víc) přinejmenším škodolibý úsměv. 80-85%

59 22.10.2020

„A co nás tedy v budoucnosti čeká?“
JÁ.
„Kromě tebe, myslím.“
Smrť se na něj udiveně podíval.
PROMIŇ, ALE NEROZUMĚL JSEM TI.“

Smrť zanedbává své povinnosti a dělá divné věci ve snaze pochopit lidstvo, především tu část obnášející zábavu. Pokud vyloučíme periodu i menopauzu, nezbytně jeho znepokojivé chování musíme přisoudit existenciální krizi. Jeho nový učedník je nezkušený, plný ideálů a třískají s ním hormony, což z něj nečiní právě spolehlivou náhradu. Mrtví musí mít s Mortem hodně trpělivosti a pro živé je dost matoucí postavičkou, navíc se mu podařilo poněkud vykolejit realitu. Rázem je postaráno o absurdní dobrodružství, napěchovaná humornými postřehy a spoustou trefných přirovnání.
Původně jsem měla v úmyslu vyslechnout audioverzi, leč mnoho disharmonických pazvuků stále břinkajících do hlasu Jana Kantůrka = posluchačova smrť. Dala jsem přednost obracení stránek a nelituji, ovšem ani nekřepčím nadšením: Morta a ostatní smrtelníky jsem si příliš neoblíbila, Smrtě bylo na můj vkus málo. Výsledek podobný jako při první četbě před čtvrt stoletím: 75-80%

47 21.10.2020

"Avatar light". Zase jednou lidská dobyvačnost a hamižnost dělá bordel tvorům na jiné planetě, ovšem na rozdíl od Cameronova velkofilmu se zde problémy neřeší monumentálními bitevními scénami, nýbrž se civilizovaně přesouvají do soudní síně. Čtenář bude svědkem několika akčních i násilných událostí, převážně se však válčí slovy, za munici slouží pádné argumenty, různé podrazy a hlavně důkazy. Odhodlaní lidé versus mocná těžební společnost, výsledek je předem jasný.
Možná to nezní jako zábava... jenže je. Scalzi má dar vytvářet sympatické postavy se svižnými, vtipnými dialogy, což se zkrátka skvěle čte. Jack Holloway je správný hajzlík, věčný oportunista a osina v zadku téměř pro každého. A taky má Karla, nepředpisového odpalovače náloží. Když se navíc (hned ze startu) objeví ONI, byla jsem beznadějně lapena. Vlastním jednu z jejich příbuzných. Svým ksichtíkem umí dát zřetelně najevo pocity ohledně tvorů kolem ní: pohrdání, nespokojenost, netrpělivost druhu "naval žrádlo!", smrtící zuřivost při čištění uší a snaze nacpat do ní odčervovací prostředek. Víc emocí neprojevuje. Zvláštní, máme ji moc rádi - úplně stejně jako Karlovu příbuznou a ta je přitom podstatně přátelštější, lásku oplácí.
Scalzi neodbíhá ke zbytečnostem (jako já), nesetkáme se u něj s popisností (občas by se chtělo říct bohužel, některým místům by detaily prospěly), u jeho příběhů si mozek příjemně odpočine.
Ano, "Jiná rasa" je jednoduchá kniha, dokonce přímo naivní, přetékající idealismem. Ano, v závěru se mi bulvy zase jednou v důlcích kroutily směrem vzhůru, doprovázeny rezignovanými povzdechy. Ano, i tak hodnotím vysoko, protože jsem se bavila. Protože chytrák Jack s nevymáchanou hubou. Protože Karl. Protože kočkoidi! 80%
Kéž by se tohoto autora zhostilo jiné vydavatelství; překlad sice tentokrát není špatný (až na pár trapných minel jako např. zaměnit letovou výšku 1000 metrů za 1000 kilometrů), nicméně vzhled knížky je otřesný jako vždy (na obálce nesouvisející obrázek s velehnusnou grafickou úpravou) a slova na řádcích se často slévají.

39 20.10.2020

Dva “obyčejné” příběhy z války: slepé děvče z Paříže a technicky nadaný německý sirotek, oba velmi zvídaví a inteligentní, každého formuje úplně jiné prostředí a přece se jejich osudy protnou. Mé sympatie měli oba, včetně jejich blízkých.
Spisovatel se nesnažil ze čtenářů ždímat emoce za každou cenu, jeho vyprávění je jako život sám: různé události ovlivňují povahy i osudy, někdo zemře a jiní jdou dál, od dětství až po stáří, uzamknou své bolesti hluboko v duši. Někomu v závěru může chybět úderná pointa; osobně ten neokázalý styl považuji spíše za klad - působí věrohodněji, žádné zbytečné efekty à la polibek v záři zapadajícího slunce, zatímco vítr jemně čechrá vlasy. Přesto bych i já potřebovala pár věcí dodat více po lopatě - ne kvůli pochopení, spíše pro intenzivnější procítění.
Hodnocení mám jako na houpačce, chvílemi bych bombardovala pěti hvězdami, ale přece jen převažuje dojem, že jsem v posledním roce podobných více či méně povedených (proti)válečných románů četla nadbytek, účinek se poněkud vytrácí. Nejvyšší čas dát si od hrůz 2. světové delší pauzu. +/-85%

68 19.10.2020

Závěr “Démonské série” pro mě byl tak trochu porod, což je výstižný termín s ohledem na množství žen, které v průběhu knihy otěhotněly - poslední strany se hemžily pyšnými rodiči a jejich supermimísky. Zařekla jsem se, že pokračování nehodlám absolvovat ani zadarmo a kýbl Ferrero Rocher k tomu. “Chrany” však nejsou další díl, jde o tři povídky vhodně a příjemně doplňující celý příběh.
“Brayanovo zlato” se nese v duchu úvodního “Tetovaného”, kdy Arlen teprve začínal s profesí posla a tudíž ještě nebyl neporazitelný, inkoustem nacucaný geroj. Sněhem zaváté velehory a v nich zvídavý, čestný klaďas čelící nočním běsům i nepřátelům v lidštější podobě; prosté a funkční, jsem spokojená. 75-80%
“Velký Bazar” se odehrává o několik let později v krasijské poušti, v době, kdy už si Arlen získal jistou reputaci mezi zdejšími fanatickými válečníky. Zápletka o opuštěném městečku, slibujícím hodnotné nálezy, je spíše průměrná - démoni a boj, klasika. Naštěstí má povídka Abbana. Zmrzačený, tlustý, opovrhovaný obchodník s pružnou morálkou, uznávající jediného boha: bohatství. Znát takového prospěchářského, bezpáteřního prevíta osobně, s nejvyšší pravděpodobností bych ho nesnášela. Jako literární postava je zajímavý, vždy intrikující za účelem zisku, nikoliv vyloženě zlý, zkrátka můj favorit mezi Krasijci (možná i nejoblíbenější postava série). Svým zákeřným šmrncem vytáhl povídku ke čtvrté hvězdě. 70-75%
Třetí příběh měl původně místo přímo v “Démonské sérii”, leč nadměrné bobtnání stránek vedlo k vyškrtnutí této celkem podstatné pasáže. Pokud tedy patříte k těm, kteří během četby “Jádra” remcali, odkud se zničehonic vzal Trnka Damaj, kde přišel ke svým znalostem a schopnostem, co vytvarovalo jeho charakter, konečně se to dozvíte. Od útlého dětství k dospívajícímu smraďochovi, plus pár detailů k osudům dalších známých, jako je posel Ragen a jeho žena Elisse. 75-80%
Jak naznačuje hodnocení, všechny tři návraty do světa ovládaného nočními démony jsem si užila, odpočinula si při nich, očekávání byla splněna. 75%