Metla komentáře u knih

“Od okamžiku, kdy lidstvo přestalo bezcílně bloumat a začalo si pěstovat vlastní potraviny, vyvíjí se společnost ke stále větší komplexnosti. Jakmile jsme přestali spát se svými bratranci a sestřenicemi a postavili jsme zdi, chrámy a několik slušných nočních klubů, nabyla společnost takové složitosti, že ji žádný člověk není schopný uchopit vcelku, a tak se zrodila byrokracie.”

Tak já nevím. Tato kniha má většinu potřebných ingrediencí, abych si četbu užila: úsměvně sarkastický styl, sympatického hrdinu i zajímavé vedlejší charaktery, mraky dobrých postřehů, živoucí prostředí, obstojnou atmosféru, zábavnou magii, stále se něco děje... a přesto jsem se do “Řek Londýna” nedokázala plně ponořit. Oběti nadpřirozených masakrů mi byly šumák, klaďasům jsem držela palce jen vlažně, padouchovi jsem nějak nerozuměla a docela mi hnulo žlučí, když autor začal “nenápadně” vnucovat ten jediný správný světonázor, zatímco konzervativní zastánce starých pořádků šmahem deklasoval na xenofobní lůzu.
Mé dojmy pobublávají těsně pod hladinou 70%, ale při vhodnějším duševním rozpoložení mohly došplouchnout nejméně na 75%. Zřejmě si počkám na patřičnou náladu a zkusím i další díl, ačkoliv mám utkvělý pocit, že série nejvíce řekne obyvatelům Londýna, zatímco my ostatní vždy budeme v daném světě cizinci.

46 03.09.2020

Pokud bych měla zodpovědět otázku, co mě napadne, když se řekne Francie v době 2. světové války, okamžitě by mi naskočil britský sitcom “Haló, haló!” Patřil k těm několika klenotům, které mě po kruté životní ztrátě přesvědčily, že mě přece jen neopustila schopnost smát se. “Slavík” sice obsahuje určité shodné prvky, tedy (logicky) francouzské občany, německé okupanty, gestapáky, odbojáře, spojenecké letce atd., ovšem pro legraci v tomto románu žádné místo není. Prim hrají vztahy, především různé podoby lásky - mezi muži a ženami, rodiči a dětmi, mezi sestrami...
Jako svobodné mládě bez závazků bych jistě obdivovala kurážnou Isabelle a s napětím sledovala její cestu aktivního odporu. V současném věku pro mě byl mnohem silnější a věrohodnější příběh Vianne, její méně dobrodružné “obyčejnější” oběti při snaze za každou cenu ochránit to, co snad všechny matky (hodné toho titulu) milují nejvíce: své děti.
“Slavík” je oslavou (nejen) ženské odvahy, mementem nelidské doby a zároveň výbornou připomínkou, ať nevěříme fanaticky prosazovaným ideologiím - mají sklon končit krvavými konflikty, totalitou, nesvobodou. A nad civilizovanou Evropou jako by se zase smrákalo, tentokrát ve jménu utopických superhumánních vizí, hrubě ignorujících realitu.
V nejvyšším hodnocení mi brání poněkud hollywoodské pomrkávání sladkobolně uslzenýma očima. Také mě iritovalo pár nedomyšleností; autorka například při nacistickém pinožení zcela ignorovala přítomnost a skvělý čich německých ovčáků. 80-85%

64 01.09.2020

Zase jedna z těch knih, které mě zlákaly kombinací názvu a obálky (tentokrát jsem Tomáše Kučerovského nepoznala, přesto magnetismus zafungoval). Oceňuji také vychytávku ve formě fluoreskujícího efektu a decentní vnitřní ilustrace, ale bez váhání bych je vyměnila za pečlivější korektury.
Co se týká příběhu, byl v jistých ohledech mělčí, než jsem očekávala od sci-fi v prostředí temných hlubin oceánu na vzdáleném světě. Vědecká základna a její osazenstvo nepředstavují pro čtenáře žádnou intelektuální výzvu, vše je podřízeno svižnému ději a poznávání mimozemských kultur. Odlišnost, potíže se vzájemným pochopením a správnou komunikací, krize... Byla jsem tam, plavala s Ilmatařany a bavila jsem se, nedostatku volného času (tedy nemile rozkouskované četbě) navzdory. Románu by však prospěly detailněji zpracované charaktery, více toho "sci" a lépe zvládnuté finále. A měla jsem impertinentní problémy se jménem Veleocas, nejspíš se nad sebou budu muset vážně zamyslet. 80%
Pokud jste si oblíbili fascinující tvorbu V. Vingeho, R.L. Forwarda nebo třeba jejich mladšího klona A. Tchaikovskiho, James L. Cambias by se vám mohl trefit do vkusu - byť v light verzi zvláště při srovnání s první dvojicí autorů.

49 31.08.2020

Doplněna další cihla do děravé zdi mnou přečtené klasiky. Notoricky známý příběh o bandě děcek izolovaných na ostrově jsem kdysi dávno viděla v televizi, přesto mě pár věcí překvapilo - především negativně. Bez mírných spoilerů to nepůjde. Kluci se na místo dostali blíže neupřesněným nouzovým přistáním či havárií letadla... a všichni jsou v pohodě. Ani slovo o případných obětech mezi pasažéry, nikdo neutrpěl zranění. Rozrušení, pláč, stesk po rodině? Kdepak. Nezletilí robinsoni se chovají bezstarostně, spokojeně až nadšeně, jako by právě vystoupili z autobusu na prázdninovém táboře. Proč autor takhle podkopal uvěřitelnost hned ze startu?
Partě šesti až dvanáctiletých smradů lze jistě odpustit hloupost, nezodpovědnost, lenost atd., ale nebýt se schopni ani přepočítat? Reakce na občasná úmrtí byly zoufale vlažné, hodné davu psychopatů a ne (převážně) duševně zdravých dětí. Otrávilo mě omílání stejných věcí stále dokola, zbytečné byly rádoby poetické popisy přírody, uvítala bych spíše přiblížení jednotlivých charakterů, jejich minulost, co je formovalo? Také závěr je rozpačitý - nikoliv samotné události, jen styl jejich podání ubral finiši na působivosti.
Prostě a jednoduše: líbil se mi nápad, ta ústřední idea “Pána much”, kdy se čtenář stává svědkem morálního rozkladu zdánlivých neviňátek. Zpracování mě však nenadchlo. Kdybych knížku četla jako školou povinná Metlička, jistě by v mé paměti skončila mezi kultovními záležitostmi. Takhle váhám mezi třemi a čtyřmi hvězdami. 70%
P.S.: V rámci guilty pleasure jsem absolvovala socialistický doslov, plácající páté přes deváté a na zřídkavé slušné postřehy vršící hromady páchnoucích budovatelských exkrementů. Až mě z toho otřepalo...

73 25.08.2020

Co si představíte při pohledu na obálku s názvem “Šedí bastardi” a obrázkem svalnatého poloorka? Asi nebudete čekat filozofické úvahy nad množstvím andělů tancujících na špičce jehly, ani dojímavé popisy poupat rozvíjejících se v pastelovém úsvitu. Pravděpodobně zavětříte krev. Drsné bojovníky s drsnou mluvou v drsných krajích, drsné rvačky, drsné bitvy, drsný sex a drsný humor. To všechno v knize opravdu najdete, náležitě prošpikováno silou přátelství, věrností až za hrob, láskou i nenávistí, intrikami v intrikách dalších intrik a nezanedbatelnou porcí hrdinských činů.
Coby mamina, která neochotně překročila práh středního věku, netvořím člena cílové skupiny ideální pro četbu “Šedých bastardů”. Je to primárně fantasy román pro chlapy, především pro ty mladší, testosteronem nabušené, adrenalin vyhledávající... případně pro nerdy s nevalnou fyzičkou, drtící nepřátelské armády prostřednictvím počítačových či deskových her. Ale i ženy mohou mít své dny, kdy jim docela vyhovuje nechat se převálcovat sledem různě násilných scén, od pouhých potyček s pár vyraženými zuby po epickou válečnou vřavu s amputovanými končetinami. Radši nechci vědět, co to vypovídá o mé psychice, ovšem já si eskapády poloorků docela užívala.
Bez čeho bych se obešla, to byly šoustačky podané natolik explicitně, aby jedinci z cílovky současně s hltáním textu leštili bambus. Světu by prospěla důkladnější prokreslenost, pozadí působí jako příliš tence nahozená fasáda. A někdy se hroutila časová osa, věrně následována kolabující logikou.
Přesto nechci kritizovat, dostala jsem totiž od “Šedých bastardů” přesně to, co jsem aktuálně potřebovala a dokonce i něco málo navíc. Také jsem zahořela sympatiemi k dopravním prostředkům poloorků; chci jezdit do práce na mazlovi! 75-80%

57 24.08.2020

Hmm, jak v té obrovské konkurenci ostřílených spisovatelů stvořit bestseller? A nejlépe takový, po kterém hned skočí tvůrci filmů a seriálů? Zločiny jsou čím dál brutálnější, není snadné přijít s něčím, co dokáže na mazlavé hladině krve a jiných tělních tekutin vytvořit výraznější vlnu. Musí to tedy být bombastická hlavní postava, někdo těžce narušený, nechutně morbidní a zároveň by měl ve čtenáři vzbuzovat sympatie. Uspěl Hannibal Lecter, uspěl Dexter, lidé jsou fascinováni inteligentními padouchy, pokud kromě svých temných choutek alespoň občas investují schopnosti k páchání dobra. A tak se zrodil Timothy Blake, charakter šitý čistě na efekt: ve své úchylce děsivý, tragický, netvor daleko za okrajem společnosti a přesto určený získat si množství fanoušků, jelikož je geniální ve své vnímavosti (s výjimkou scén, kdy mu spisovatel šlape na vedení), má za sebou traumatizující dětství a trousí vtípky (stěží však pozvednou koutky úst). No proč ne, v davu rozvedených chlastajících detektivů je libovolná změna vítaným osvěžením. I tak v hodnocení sežeru kus hvězdy - zkrátka mi vadí křečovitá snaha triumfovat hnusem a měla jsem problém s uvěřitelností (mrchožroutův nový zaměstnavatel je každopádně věrohodnější).
Druhá hvězda padne za oběť zápletce, která je tolik přitažená za vlasy, až ji to úplně skalpuje. Jednání pachatele mi nedávalo smysl, celá jeho motivace, provedení, těch výpadků v logice a chvil, kdy čtenářova mysl s přísunem nových informací ihned větřila na správné stopě, zatímco supermozek Blake musel čekat, až mu autor odbrzdí intelekt...
Shrnu to profláknutým: kniha se četla dobře, leč ve výsledku je dost pitomá. 65-70%

45 23.08.2020

Nejhezčí? Hezké na pohled, jinak bída.
Cácorka je zvířátkomil, jak to u dětí (a především děvčátek) má být, takže jsem neváhala s koupí slevněné knihy plné obrázků všemožné fauny. Výtvarná stránka je hodně detailní, hýří barvami a motivy, dítě i dospělý se mohou kochat - v tomto směru nemám výhrady.
S jednotlivými příběhy je to nahnuté. Nenápaditá témata celkem o ničem, no dobře, to bych se skřípěním zubů překousla. Chaotické střídání přítomného a minulého času, ach jo, ale ani tohle mě nepřipravilo o shovívavost. Podstatně víc mne iritovaly divně useknuté konce, kdy se mě čertice dotazovala ve stylu: "To je všechno, mami, dál už nic? To se mi nelíbí." A potom jsou tady hrubky. Není jich mnoho, ovšem v dětských knihách pro ně nemám nejmenší pochopení - vždyť ty pulce, kteří čtou sami, akorát zmatou.
Pět hvězd pro ilustrátora, jedna šmudla pro spisovatelku, přísná nula pro překladatele a odpovědnou redakci, ve výsledku průměrné zklamání.

34 22.08.2020

“Kolem policejní stanice procházely malé děti, které si vzájemně předváděly nejlepší techniku pro házení Molotovových koktejlů přes plot. Kristepane, v jakém zlém snu to žijeme.
Toto město ukřižuje samo sebe.”

1981, Severní Irsko, Carrickfergus (město 18 km vzdálené od Belfastu). Válečná zóna, kde se lidé vzájemně mordují z historických, politických, nacionálních i náboženských důvodů. Policisté, hasiči, záchranáři ani běžní občané - nikdo si nemůže být jistý životem v zemi zasažené násilím. Terorismus se stal denní normou, střelba všední zvukovou kulisou, pečlivá kontrola podvozku auta nutností.
A tak je s podivem, když se mezi všemi těmi nástražnými bombami objeví případ, který vypadá jako “obyčejná”, pravděpodobně sexuálně motivovaná vražda. Vyšetřování vede detektiv seržant Duffy, jeden z mála katolíků mezi protestanty, muž s ostrým jazykem a ledabylým přístupem k zákonným postupům. Vtipálek, drsňák, stále však normální člověk se spoustou problémů, “léčených” (nejen) alkoholem.

“Včera večer jsem kamarádovi ze zvláštního oddělení vyložil svou teorii,” zakřičel jsem z koupelny.
“Co na to říkal?” zeptal se McCrabban.
“Říkal, že jsem génius a poslal mi spis Jacka Rozparovače.”
“Ten případ jsi taky vyřešil?”
“Byla to královna Viktorie.”
“Já to celou dobu tušil. Pod všemi těmi krinolínami je snadný ukrýt mačetu.”

Výbušně komplikované prostředí a sympatický hlavní hrdina, nikoliv vyloženě kladný, i živé vedlejší postavy, to jsou největší plusy “Mrazivé hlubiny”. Zápletka je ucházející, ovšem nepřevratná, vyšetřování kapku chaotické: mnoho adrenalinového popojíždění mezi stále stejnými podezřelými a střelby naslepo. Pokud vám schází povědomí o motivech a ústředních hráčích v táhlém severoirském konfliktu, doporučuji si před četbou prostudovat alespoň základní fakta.

Vážně jsem vděčná za české holubiččí (nebo ovčí, chcete-li) povahy, pro něž je obvyklým vrcholem agrese nadávání u piva. Co je to za mentalitu, chtít oddělat každého, kdo touží po nezávislosti, kdo dělá svou státem placenou práci, kdo místo svaté tykve uctívá svatý sandál, nebo čí praprapraděd přišlápl kuří oko sousedově praprapraprastrýci? Případně kdo měl jen tu smůlu ocitnout se v blízkosti nenáviděného cíle... Nechápu a nikdy nepochopím takto vyhrocený fanatismus. 80%

53 19.08.2020

Podle mého hodnocení to tak pravděpodobně nevypadá, ale "Žena v černém" je skvělá novela... za předpokladu, že trpíte nespavostí. Konec neklidného převracení v posteli a nekonečného počítání Ovis aries či jiné zvěře. Stačí otevřít tuto knížku a během několika minut bude váš ksicht bezmocně připlácnutý mezi stránkami, oči zavřené, z koutku pootevřených úst poteče slina. Koho by neukolébaly úmorné popisy krajiny (plochá), počasí (mlha), zvuků (znepokojivých) a pocitů hlavní postavy (které hrají ping-pong mezi zděšením a vztekem, s občasnou tečí pomíjivého záchvatu sebevědomí)?
Před lety jsem viděla film, tuším se v něm Daniel Radcliffe snažil zbavit harrypotterovského cejchu, a nenudila jsem se u něj zdaleka tolik. Atmosféru místo slov zprostředkovaly povedené obrazy, hudba i zvukové efekty - v tomto případě vhodnější k vyvolání tísnivých dojmů, než věty s repetitivním obsahem. Prostinkému ději také prospělo vměstnání do hodiny a půl lidského života, vznikl ucházející horor.
V literární předloze se bohužel všechno táhne jako povinná návštěva krajně neoblíbené tchyně. Čekáte, kdy se začne něco dít... a čekáte... pořád čekáte, přičemž proklínáte tupost ústředního charakteru, čekáte, konečně přijde odhalení a je to úplně do puntíku to, co jste čekali. Už jsem byla odhodlána připlácnout dvě hvězdy za zoufale všední duchařinu, leč přece jen si autorka (navzdory náhlé stručnosti až uspěchanosti) na poslední chvíli zachránila průměrné tři hvězdy.
Být "Žena v černém" napsána o 100 let dříve, uznale bych kývala hlavou nad nestárnoucí klasikou. Od soudobější tvorby vyžaduji víc invence, suché kopírování tradičních šablon mi ke spokojenosti obvykle nestačí. Zkrátit novelu na povídkový rozsah, tedy seškrtat dílo zhruba na polovinu, hodnotila bych lépe. 50%

46 17.08.2020

Musím přiznat, že jsem s Grace zpočátku trochu bojovala, chvíli mi trvalo se začíst, ale jakmile začala vyprávět o svém životě, nesoustředěnost a rozmrzelost zmizela jako slevněná vejce z Kauflandu. Chudoba, nutnost od malička dřít, obtížná cesta za “lepší” budoucností, podřízené postavení ve společnosti ovládané muži, kteří se narodili se stříbrnou lžící v (víte kde), a já byla rázem pevně zaseknutá na háčku. Následovaly otázky, hlodající výplní mé dutiny lebeční: byla Grace chladnokrevnou vražedkyní, nebo se provinila jen naivitou? Jednalo se o vychytralou manipulativní mrchu či duševně nemocnou dívku, poznamenanou traumaty z dob dospívání?
Margaret Atwood šikovně využívá skutečnou událost, prošívá ji vlastní nití fabulace a zároveň čtenáře vrací časem do poloviny 19. století. Velmi dbá na věrohodné vylíčení tehdejších zvyků, mravů, práce, oblékání, jídla, hygieny i různých módních úchylek (spiritismus a podobně). Občas mi množství detailů, popis pro děj nedůležitých všedních úkonů, obsahu talíře, barvy látek, tvaru kdejakého volánku atd. připadalo kapku únavné.
Důvod, proč výbornému románu strhávám hvězdu, však hledejte jinde. Jmenuje se Simon Jordan. Nejprve mi doktůrek nijak extra nevadil, bohužel s postupující zápletkou mi svým často nelogickým až hloupým chováním začal dost šplhat na nervy. Jeho část příběhu, byť měla své opodstatnění, chladila mé (bezmála) nadšení. 80-85%

67 13.08.2020

Vycpávka pro příznivce světa "Prachmistrů", nevhodná pro neznalé. Čtenáři se dozví o některých více či méně podstatných detailech z mládí hlavních hrdinů série, občas se povídky věnují také postavám vedlejším (na část z nich jsem horko-těžko vzpomínala, jaká byla později jejich role). Obvykle fungovala úměra čím delší příběh, tím lepší, propracovanější, napínavější. Výjimečný nebyl žádný z nich, ovšem Brian McClellan umí psát chytlavým stylem, představujícím nenáročnou relaxaci s přiměřenou porcí akce. Potěšilo mě seznámení s Tamásovou ženou, její šmrncovní charakter dodal událostem ze série nový rozměr. Zklamalo mě, že se autor neobtěžoval s popisem zrady, vedoucím k tragickému osudu Eriky ja Leory. Její život s polním maršálem by jistě poskytl materiál pro další novelu.
Hodnocení všech povídek střídavě mířilo mezi tři a čtyři terče, za příjemný odpočinek v mnou docela oblíbeném universu vystřelím Prachmistrům tu vyšší cifru. 70%

39 11.08.2020

Tož ja ti povim, Blážo, ty lidi na tej naší dědině byli dycky zavistive svině, sedlaci a chalupnici byli spolem věčně na vidle, ale ty komunisti už je uplně zmarnili! Pole otravili sajrajtama, meze zaorali, zničili vztahy k zemi i sobě navzajem, vyorali z ludi na povrch hlavne to špatne. Ani henta Plyšova revoluca nenapravila desitky roku plundrovani pudy i ducha. Třebars ten řeznik, šikovny je, to nemožu řict, děcka seka jedno za druhym, no neni to zly chlap, akorat žarlivy a chlasta prvni ligu. A Maruna z konzumu, to ti je hrozna drbna! Na nikem nenecha nit suchu a přitem si nedokaže ohlídat ani vlastniho synka, lempla. Šak by ho tata, poctivy kulak, měl pořadně lisknut po čuni a přitahnut u huby na kratko. Mladi vobec celý čas voprnduju a nic klódnýho z nich néni, hledi enem jak se co nejsnadněj k penězam dostat. No a stara Miluna, to je teprem mrcha k pohledani! Jak ta sa chova ku sve vnučce i k chlopovi, to by ju člověk s chuti lapil pod krkem nebo aspoň kopnul do te zakysle řitě. A viš ty, co je nejhorši? Že ty přihody z tej našej dědiny nésu nijako přehnane, su prostě take ze života...

K “Dědině” mě dovedla zvědavost - proč je kniha s (dle mého názoru) nezajímavým názvem a tématikou tolik vychvalovaná? Tak už to vím: Petra Dvořáková dovedně tepe lidské nešvary, ovšem přímo nesoudí, nechává na čtenáři, ať si každou z postav přebere po svém. Přesto s hodnocením váhám kolem 70%. Já totiž nemám ráda načumování do cizích talířů a při četbě jsem si připadala jako šmírák. Nějak pro mě ty charaktery, povahy, chování a osudy byly až nepříjemně skutečné. Coby uznání autorčině trefnému stylu i poselstvím, jaká se snaží předat, nakydám čtyři kupky hnoje. Tohle sousedské slídění a drbání zkrátka není pro mě, úspěch románu však naprosto chápu.

57 10.08.2020

Kéž bych před osmnácti lety přivolala netvora, který by mě přiměl podívat se do očí realitě a včas vyslovit pravdu. Nestihla jsem to a nejspíš se s tím nikdy nedokážu úplně vyrovnat, zbývá mi jedině snaha, abych stejnou chybu neudělala podruhé. Nikdy nevynechejte příležitost říct lidem, na nichž vám záleží, jak moc je máte rádi.

Překvapivě vážné, bolestné téma na young adult literaturu. A velmi dobře zpracované. Přece jen však má pár mušek, bránících mi v plném hodnocení: nejsem si jistá, nakolik knížka zvládne oslovit cílovou skupinu - týká se nesmírně citlivých záležitostí a nedává vše po lopatě. Já bych v telecích letech pravděpodobně dostatečně nechápala hloubku Connorova utrpení, důvody jeho zvláštního chování. Pro dospělého čtenáře je “Volání netvora” příliš přímočaré. Jakmile jsem prohlédla autorův záměr (brzy), nedostala jsem nic navíc: příběh (včetně těch čtyř dalších uvnitř) proběhl přesně dle očekávání. I tak mě kniha silně zasáhla... jako asi každého, kdo se někdy ocitl v Connorově kůži. Plánuji tvorbu Patricka Nesse prozkoumat důkladněji. 80-85%

57 06.08.2020

Sakrrrblééé, to je ten nejfrancouzstější román, jaký jsem kdy četla! Ve dnech veder mě k “Mrazu” přivedl příjemně chladivý název, leč kromě skučení větru v zasněžených Alpách jsem obdržela jako “bonus” výrazný závan revolucionářského ducha. Štědrou porcí socialistického moralizování jsem se chvílemi div neudávila, už chybělo jen propašovat do textu Internacionálu a více lidskoprávních či ekologických neziskovek. Jsem sice odkojena “Krkonošskými pohádkami” a Trautenberk je samozřejmě fujtajbl, ale já měla chuť na napínavý thriller z izolovaného horského prostředí, nikoliv na rozhořčené výlevy o vykořisťujících kapitalistech, rozevírajících se nůžkách mezi chudými a bohatými, škodlivém vlivu peněz a počítačových her etc. pořád dokola. Většinu života disponuji takřka holou p*delí, raději bych si však ukousla jazyk, než fňukat nad nespravedlivým systémem a hledat chyby všude jinde, jen ne u sebe. No jasně, hvězda dolů - a to jsem ještě hodná.
Tááák, kde budeme odečítat teď? Postavy. Tady jsou snad všichni (včetně psychologů) zralí na psychiatra, nebo se mohou pochlubit alespoň nějakou sexuální anomálií. Martin Servaz je fyzicky i duševně neskutečně křehký: v nevalné fyzické kondici, střílí mizerně a kromě traumat z dětství má rovněž slušnou zásobu nevysvětlených fobií. Smysl pro humor se mu obloukem vyhnul, coby kolega a přítel stojí za flatus, zraněného psa by nechal chcípnout, jeho chování i uvažování se občas vyznačuje absentující logikou (není v tom zdaleka sám), imrvére je něčím šokovaný. Správně, nezahořela jsem sympatiemi. Půl hvězdy pryč.
Vyšetřování připomíná spíše sled ne vždy věrohodných náhod a kotrmelců v pravděpodobnosti, málo práce se stopami, hodně “instinktivního cítění”. Vraha jsem odhadla hned ze startu (viz. první odstavec mého komentáře), se spolupachateli to bylo složitější - přitažlivost a schopnost manipulace jedné z osob mi zůstala naprostou záhadou.
Škrtám další půlku hvězdy.
Na prvotinu nebyl “Mráz” špatný, akorát by mu neškodilo vynechat zbytečné podrobnosti s nulovým významem pro zápletku (např. seznam toho, jakou hudbu právě kdo poslouchá) a nijak mě nepřekvapilo, že poděkování je plné kámošů a známých, ovšem chybí sebemenší zmínka o konzultacích s odborníky z řad kriminalistů a psychologů, případně psychiatrů. Kašírovaný dojem “takhle si to autor představuje, ovšem reálně o daných profesích nemá ánunk” mě provázel od úvodní do závěrečné strany. Starší příbuzné “Purpurové řeky” zůstaly nepřekonány. 55%

67 05.08.2020

Dlouhá léta jsem po Zafónově tvorbě toužebně pokukovala a bez nějakých podrobnějších informací jsem cítila vnitřní jistotu, že “Stín větru” obsahuje svět a příběh šitý na mou duševní míru. Podobnou literární gravitaci zažívám výjimečně a dosud mě nezklamala. Ani tentokrát to nebyl vyložený propadák, prostě se příliš nafouknuté předpoklady střetly s realitou. Možná k úspěchu chyběla správná nálada.
Kniha své čtenáře spolehlivě zahalí ponurou atmosférou barcelonských uliček a panských sídel. Nestabilní politické podloží poloviny 20. století také přispívá ke zhutnění a okouzlení. Tím jsem vyčerpala hlavní klady. S některými charaktery je spojen až divadelní patos, ženské postavy jsou zde pouze na okrasu a trtkání, hlavní ne tak docela hrdina Daniel je většinu času lehce na přesdržku, tudíž standartu sympaťáků hrdě nese žvanivý “švihák lázeňský” Fermín Romero de Torres. Jeho průpovídky představují vítané odlehčení a často nepostrádají porci moudrosti, z jaké by kleplo nejednu feministku i jiné fanatiky.

“Vojenská služba slouží jen k odhalení procenta barbarů mezi obyvatelstvem,” prohlašoval. “A to se dá zjistit během prvních dvou týdnů, není třeba tam být dva roky. Armáda, manželství, církev a banky, to jsou čtyři jezdci apokalypsy.”

Zápletka bohužel není tak záhadná a už vůbec ne rafinovaně podaná, abych mohla spustit pochvalnou ódu. Například závěrečný Nuriin dopis je poněkud úsměvný vzhledem k jeho závratné délce, obsaženým podrobnostem (z nichž část nemohla pisatelka ani znát a část nebylo nutné/vhodné odhalovat téměř neznámému mladíčkovi), sám autor v jisté fázi zapomněl, který vypravěč je zrovna u vesla a použil třetí osoby tam, kde patřila první. Identitu znepokojivé knižní nemesis jsem trefila hned svým prvním tipem, ještě než se děj stačil pořádně rozběhnout. A sebetragičtější lovestory pro mě zkrátka není dostatečně chutná návnada, doufala jsem v tajuplnější téma proti klasické osudové lásce.
Zatím ve mně převládá dojem, že asi nejsem správný čtenář pro tohoto čerstvého obyvatele v literárním nebi. U příštího pokusu si pohlídám potřebné (a v mém případě zoufale vzácné) romantické rozpoložení. 65-70%

47 02.08.2020

Pokud vás přitahuje středověk, tehdejší všední život - různé kulturní zvyklosti, náboženství, zákony, ale také přízemnější záležitosti jako strava, hygiena, sex a tak dále, “Ranhojič” představuje perfektní dílo. Obsáhlý román sleduje nelehké dětství, dospívání, putování a především učení Roberta Colea, člověka s nadáním, posláním a touhou pomáhat, léčit, poznávat, přidat vlastní zkušenosti k vědomostem průkopníků v oblasti lidského zdraví. Robert sice není bezchybný hrdina (se svými agresivními opicemi), rozhodně se však k dokonalosti blíží. Lékařům s podobnou vášní pro vzdělání a práci, současně s citlivým přístupem k pacientům, bych svou chátrající tělesnou schránku svěřila bez obav - samozřejmě se současnou úrovní medicíny, humánními metodami, pokročilými technologiemi atd. :-).
Důvodem, proč se zdráhám přidat k souhvězdí pátou stálici, jsou z mého hlediska určité příliš podrobné pasáže, obvykle související s popisem víry. Pro mě, beznadějného neznaboha, byly například rozbory židovských obyčejů mimořádně nezáživné, podivnosti navzdory. Nepatrně větší zájem ve mně budil Islám - čistě pro srovnání s jeho současným, krajně nelichotivým mediálním obrazem (v zaměstnání se sice s muslimy setkávám, ovšem rozhovory se omezují pouze na kulhavou angličtinu za účelem navedení na správnou trasu). Od 11. století se tahle ideologie zřejmě výrazněji nezměnila, akorát v oněch osvícených dobách prý dost chlastali a údajně upustili od kamenování.
Někdy zamrzelo opakování stejných skutečností, snad aby se blboučký čtenář v postavách a událostech neztratil. Nemám v oblibě tohle autorské podceňování svého publika. Většina informací, které spisovatel rozhazuje štědrými hrstmi, působila vcelku věrohodně, zřídka jsem zakopla o nějakou maličkost, kdy jsem si řekla “to těžko”. Takhle z hlavy vylovím třeba scénu, kdy Robert pohladí pět dní po porodu ploché břicho své ženy... kam se tak rychle ztratila převislá kůže, povolené svalstvo, v těhotenství nashromážděný tuk?
Příznivcům historických knih, zvláště těm se zájmem o cizí kultury a dávné metody léčení, mohu “Ranhojiče” jedině doporučit. Užijí si spoustu dobrodružství a zřejmě se dozví i leccos (staro)nového. Já jsem s dynastií Coleových rozhodně neskončila, po mamince zděděný "Šaman" se konečně dočká mé pozornosti. 80-85%

57 30.07.2020

Když mi cácora přitáhla tuhle knížku z police v obecní knihovně, musela jsem vypadat, jako bych kousla do šťovíku. Ach jo, na každé straně budu muset zdůraznit, že u nás o Vánocích nechává dárky pod stromečkem Ježíšek a žádný bodrý, bachratý prďola s opileckým frňákem, co vymetá americké komíny. Skřítě na svém výběru trvalo, tak jsme uprostřed července měly po večerech “Veselé Vánoce”. Začalo to nepovedenou, toporně zrýmovanou básničkou, pokračovalo několika notoricky známými slokami z vánočních písní. Následovaly příběhy o roznášení dárků a čekání na ně, kromě břichatého geronta v červených hadrech narazíme na skřetí zaměstnance, soby, husy, kočky, kluky i holky, jejich rodiny a podobně. Poslední povídku představuje na (zoufale nekompletní) kostru ohlodané biblické zrození Ježíše, aniž by bylo vysvětleno, jakou s ním má souvislost Satan Klaus.
Průměrné dojmy z četby posunuly ke třem betlémským hvězdám docela obstojné ilustrace, čtvrtou přihazuji (proti své vůli) po chvilkovém handrkování s cácorkou, která chtěla udělit pět. Já vím, dětský hlas by měl být u dětských knih rozhodující, ale hanba by mě litinovou pánví fackovala, dát téhle esenci kýče hodnocení nejvyšší.

38 27.07.2020

“Její chodidla se osopila na podlahu. Rukávy od pyžama se nadechly vzduchu. Prošla tmou v chodbě směrem k tichu, které bývalo hlučné, směrem k vláknu měsíčního světla visícímu v obývacím pokoji.”

Zhruba před rokem jsem “Zlodějce knih” dala košem po pár desítkách vět. Byly divné, nechtělo se mi nad nimi přemýšlet. Minulý týden jsem dostala náladu na něco z války, tak Zusakův román opět opustil poličku a tentokrát se do ní vrátil přečtený, s jemným pohlazením hřbetu.
Překvapivě to Německo, do kterého jsem zavítala, nebylo většinu knihy extrémně drsné ani pochmurné. Ukazovalo čtenáři spíše přívětivější lidskou tvář, menší či větší střípky z životů obyvatel jednoho města. Desetiletá Liesel zde nachází nový domov, rodinu, přátele, zažívá chvíle vážné, nevšední, dramatické i veselé. Poznává krutost i laskavost, bestialitu i nenápadné hrdinství. Objeví sílu slov.
Zhruba tři čtvrtiny románu jsem si říkala, že mám co do činění s příjemnou, silně čtyřhvězdičkovou knihou. A snažila jsem se psychicky připravit na závěrečnou emocionální smršť. To není spoiler, vypravěčka Smrt (jediný fantastický prvek) nenechala už ze startu nikoho na pochybách. Stejně jsem dočítala v slzách, jakkoliv byly osudy předem jasné.
“Zlodějka knih” je připomínkou, jak si máme vážit míru, obyčejné doby v dostatku, bez obav z bomb či násilí zfanatizovaného davu. Neustupujme zlu, ať je pokryté sebehezčím pozlátkem zdánlivě vznešených ideálů. Nenechme se zblbnout politiky a jejich nástroji propagandy - médii, používejme zdravý rozum v kombinaci s pudem sebezáchovy a předejme svým potomkům co možná nejbezpečnější svět. Poselství (nepřevratné, ovšem navždy aktuální) je předáno dojemným způsobem, aniž by autor příliš tlačil na pilu.
Bylo mi v Molchingu mezi všemi těmi “Saumensch” a “Saukerl” moc dobře, těžkým časům navzdory. Narazila jsem na pasáže, kdy můj zájem ochaboval a ráda bych věděla víc třeba o Rose (co tuhle herdek babu vytvarovalo do podoby pěsti, jak se poznali s Hansem?). Každopádně nezbývá, než přidat pátou hvězdu, “Zlodějka knih” se mi vkradla do srdce a udělala si tam místo. 85-90%

89 22.07.2020

Zlomený otec, odhodlaný hledat svou pohřešovanou dceru třeba do konce života. Dívka, které se nikdy nedostávalo sebemenší jistoty a stability, vždy připoutaná k obtížné existenci své matky, vláčená jejími problémy i množstvím míst, co se nikdy nestaly domovem. To jsou dvě hlavní postavy psychologického thrilleru o ztrátě, bolesti, o tom, čeho všeho jsou rodiče schopní pro své děti.
“Stříbrná cesta” NENÍ detektivka. Lelleho pátrání se vyznačuje nahodilostí; prostě chce nakouknout do každé díry, pročesává kraj ve svém autě a občas skřípne někoho podezřelého (nebo naopak, rozhodně nejde o Commando tátu). Tempo obou linií je pozvolné, atmosféra melancholická, pracuje se více s pocity než se zápletkou. Pachatele únosu odhadnete snadno, jakmile autorka trochu odhalí karty - zhruba v polovině románu je vodítek hafo. Finále je v určitých ohledech poněkud nepřesvědčivé, ale odpustím si spoilery.
Tématicky velmi podobný “Sestup” mi způsobil dilema při hodnocení, nakonec ho ke třem hvězdám srazily (mimo jiné) časté zmínky o kouření. “Stříbrnou cestu” nepotká stejný osud, i když trpí totožným nešvarem. Sem-tam zmínit šluka, no fajn, ovšem proč se k tabáku obsedantně vracet snad každou čtvrtou větou? Úplně ty spisovatele vidím v oblacích dýmu u počítače, vedle něhož přetéká popelník: “Sákra, mám to moc krátké, vycpu to padesáti stránkami hulení!” Děj však byl ve srovnání se “Sestupem” přece jen vyváženější, udržoval moji pozornost a zájem o postavy celkem konstantně, byť mu chyběly vyloženě infarktové okamžiky.
Nejspíš má na převážně pozitivních dojmech svou zásluhu i fakt, že jsem brzy rezignovala na četbu, přerušovanou nedostatkem volných chvil, a nechala se v zaměstnání plynule unášet poslechem. Velká pochvala za bezchybný výkon Jana Vondráčka (zamilovala jsem se do jeho hlasu) i Jitky Ježkové. 70-75%

43 19.07.2020

Perraultovy “Pohádky a bajky” jsem koupila v průběhu koronavirových slevových akcí, nalákána především výtvarnou stránkou knihy. Poněkud pochmurné ilustrace Evy Frantové cácorka úplně nedocenila, ale pro mě jsou téměř pětihvězdičkové - akorát jim občas chybí zajímavější motivy.
Texty bohužel představují spíše zklamání. Úvodní “Oslí kůži” nemohu hodnotit - na předčítání předškolnímu skřítěti není tato dlouhá báseň vhodná, žádá si pokročilejšího čtenáře (a mně se do poezie nechtělo, shame on me). Z pohádek v některých pasážích až zoufale trčí fakt, že je psal francouzský dvořan v 17. století. Nejlépe poslouží ukázka:
“Jestliže by vám člověk bez ducha,” ujal se slova princ Chocholouš, “směl vyčítat, že jste nedostála slovu, jak můžete, paní, chtít, abych vám ve věci, v níž jde o veškeré štěstí mého života, nedělal výčitky já? Cožpak je rozumné, aby lidé chytří byli proti hloupým ve výhodě? To byste chtěla vy, která máte tolik ducha a která jste si ho tolik přála mít? Ale k věci, dovolíte-li. Je na mně, kromě škaredosti, ještě něco, co se vám nelíbí? Jste málo spokojena s mým původem, s mým duchem, s mou povahou, s mým chováním?”

Dobová sonda do někdejšího životního stylu a hodnot je to dobrá, ale jako pohádky pro současné děti některé odstavce i celé strany dost drhnou.

To nejhorší na závěr: bajky nestojí ani za obsah použité kočičí toalety. Tady máte třeba CELOU bajku “Vlk a hlava”:
Vlk spatřil u sochaře hlavu vytesanou z kamene. “Je krásná,” pravil, “ale to hlavní jí chybí: mozek.”
Následuje vysvětlení: Chceme-li milence držet v zajetí, je nutno ke kráse i ducha přidati.

"Slepice a kuřata":
Když slepice zahlédla blížícího se luňáka, zahnala svá kuřata do kurníku a ochránila je tak před nepřítelem.
Vysvětlení: Bojíme-li se kouzla krásné ukrutnice, je nutno před ní schovat se, anebo za štít si vzít jiné krásky líce a jako k zachránkyni se k ní obracet.

A takhle jsou na tom skoro všechny bajky, jedna až dvě strohé věty + básnické vysvětlivky, co kolikrát vnesou do dětských hlav víc chaosu než porozumění.
Moc hezká kniha na prohlížení, ke čtení je to naneštěstí (s veškerou úctou k překladu Františka Hrubína) docela porod. 55-60%

37 18.07.2020