Metla komentáře u knih

Plánujete kariéru astronauta? Pak tuhle knihu berte jako povinnou četbu, protože se v ní dozvíte prakticky vše o životě lidí, kteří této práci zasvětili svou existenci. Ano, včetně úskalí močení ve stavu beztíže. Zjistíte, jaké schopnosti, dovednosti a charakter potřebujete, abyste vůbec měli šanci projít neskutečně jemným sítem vesmírného programu a co PŘESNĚ obnáší být astronautem, veškeré nároky, povinnosti, oběti v rodinném životě atd. Jde o důkladný návod, byť spousta z uvedených rad patří (cituji z jiného chytrého románu) k těm blbostem, co každý zná, ale málokdo je schopný se podle nich řídit. Ve zkratce: vždy se připravovat na každou eventualitu. Pilně. Opravdu pilně. Opravdu fakt superpilně a pořád!
Zvolili jste jinou kariéru, přesto vás téma letů do vesmíru zajímá? Zřejmě neexistuje lepší forma, jak získat seriózní informace, podané s patřičným nadhledem a v ohromném množství. Kromě toho většinu pouček uplatníte i v jiných odvětvích lidského konání.
Chris Hadfield je perfekcionista a srdcař, z jeho slov čiší vášeň pro jeho práci, rodinu, celý život... obdivuhodný člověk. Akorát mu měl někdo říct, že ten kartáč pod jeho nosem vypadá obludně :-). 85-90%

49 23.12.2019

Zkouškou časem se Achája prodrala úspěšně: návrat po patnácti letech byl přesně tak drsný, zábavný a chvílemi i originální, jako četba tehdy poprvé. Autor představí hlavní postavy a brzy polovinu z nich zasype takovou hromadou sraček, že jim z ní stěží čouhá špička nosu. Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Princezna Achája spadne z nóbl výšin až na dno žumpy, písař Zaan potká životní inspiraci v přímočarém Siriovi, mág Meredith se snaží pochopit božstva a jiné filozofující entity. V závěru se dvě z linií protnou, zatím však není úplně zřejmé, kam série zamíří – možné je cokoliv a já si z druhého dílu nezapamatovala ani guano.
Poláci holt umí, Andrzej Zemiański stvořil nevšední fantasy příběh plný násilí, krutosti až sadistické, bezohledných intrik, sarkastického i černého humoru, nejhrubších vulgarismů, ale také dobrých myšlenek a s nimi nutnosti občas uvést do provozu tu zvrásněnou hmotu kdesi mezi lebečními kostmi. 80–85%

39 22.12.2019

Hráči RPG "Dragon Age" v této knize dostali možnost doplnit pár informací, dozvědět se více o králi Marikovi (zde věčně pronásledovaném princi), lépe pochopit charakter šmejda Loghaina a jeho nenávist vůči Orlesiánům.
V první polovině románu měl děj sílu po x-té louhovaného čaje, k jednotlivým postavám se obtížně hledala cesta, dojmy kolísaly stěží v průměrných hodnotách. S druhou půlkou "Ukradený trůn" přece jen získal trochu lesku, předvedl o něco lepší řemeslo, rozvířil více emocí, do příběhu se vloudil náznak barvitosti. Ovšem pořád se nadměrně pláče dojetím a časté bojovné vysunování brady mi dalo s chechtáním zavzpomínat na Saturnina.
Pěkných pár večerů jsem putovala Fereldenem s partou osobitých dobrodruhů, což limituje mou schopnost posoudit, jestli kniha může bavit čtenáře herním světem netknuté. Jména jim nebudou nic říkat, nepřiřadí k nim události, tváře atd., zážitek musí být asi jako slýchat o sexu a postrádat osobní zkušenost.
Každopádně "Ukradený trůn" nepobral žádnou originalitu a za sebe bych doporučila sáhnout po kvalitnějších fantasy titulech, najde se jich dost a lépe napsaných. Existují však i podstatně horší knihy, za propadák bych Gaiderův počin neoznačila a možná někdy nakouknu do dalších dílů série.

35 19.12.2019

Jsem já to ale trubka: místo abych se před Vánoci nechala zušlechtit hřejivými lidskými příběhy, kde dominují dobro s láskou, zvrhla jsem na sebe takovou špínu. A ještě prý inspirovanou skutečnými událostmi, fuj! Jasně, od McCarthyho jsem nečekala žádné posezení na měkkoučkém kanapi u cappuccina a slaďoučkého dezertu, leč střepy ze života nekrofilního vraha byly silnou kávou i pro natolik otrlého čtenáře, za jakého se považuji. Hnus + bída + nepříjemný pocit, že se autor hóóódně držel zpátky (vše podáno stroze, bez kudrlinek, prakticky bez emocí) a realita případu byla mnohem otřesnější = čtyři krví a spermatem zacákané, zkaženým masem páchnoucí... hvězdy? Kdepak, s ohledem na absenci světla spíše čtyři černé díry. 75%

44 17.12.2019

Tak jo, připouštím a přiznávám: jsem omezenec neschopný docenit klasická díla, soudobější tvorba je mi většinou mnohem bližší. Pracuje s aktuálnějšími poznatky, hluboké myšlenky dokáže skloubit se svižným dějem, postavy ve mně obvykle vyvolají více emocí. Snažím se vrátit mozek o půl století, vcítit se do časů před mým narozením, vnímat starší knihy v kontextu doby... a bez debaty uznávám originalitu "2001: Vesmírné odysey" i "Rajských zahrad". Chápu okouzlení čtenářů zajímavými, tehdy novátorskými vizemi, a zvedám všechny čtyři palce za inspiraci pro příští generace autorů. Přesto mě nechávaly chladnou charaktery, které navzdory obtížným situacím nevzbudily účast, nezvýšily napětí (pro mne spadaly do dvou kategorií: zcela lhostejné - např. Bowman a Pool, nesympatické - Morgan). Vadily mi nedostatečné bezpečnostní mechanismy (platí pro kosmickou loď i orbitální výtah), ubrala bych na popisnosti jevů, pro jaké slova stejně nestačí, mnoho obsažených informací je pro současného člověka notoricky známých, filozofování občas sklouzávalo k patosu. A jen tak mimochodem by mě zajímalo, být sir A.C. Clarke ještě mezi námi, zda by nadále považoval Islám za osvícený, pokrokový, hodný jeho obdivu a přízně.
K rozsáhlému socialistickému doslovu si dovolím vypůjčit výrazivo mého dědy: kýbl sraček. Budovatelské žvástání pátého přes deváté však samozřejmě nemá vliv na hodnocení knihy.
Tři astry za dojmy, jedna navíc je poklonou pro autorovu nadčasovou imaginaci, která tvoří pevné základy hard sci-fi literatury.

45 16.12.2019

Původně jsem měla v úmyslu přečíst „Válku o dárky“ během Štědrého dne, ale vzhledem k blížícím se svátkům a naprostému nedostatku vánoční nálady, rozhodla jsem se četbu uspíšit. Svůj účel to splnilo, jakási jiskřička slavnostní pohody byla zažehnuta.
Návrat do Bitevní školy mě potěšil, akorát by celkem zajímavé téma ne/praktikování náboženských rituálů v multikulturní armádě zasloužilo pitvu do hlubších vrstev. Také mám problém s mentální vyspělostí malých vojáků: že je někdo v pěti letech klavírní virtuoz, geniální matematik nebo stratég, no dobře. Aby však téměř každé z „Cardových dětí“ bylo lepší diplomovaného psychologa (schopnosti některých nahlédnout ostatním do hlavy byly skoro nadpřirozené), to už pan spisovatel přepísknul. Být perfektním znalcem člověčí duše chce určitě víc než správné geny, zvýšenou empatii a dobrou výchovu – bez dlouhých let pozorování a kontaktu s lidmi to prostě nemůže fungovat.
Poslední povzdech patří rozsahu knížky: četla jsem mnoho delších povídek. Nakladatelství Laser-books prý nebylo umožněno doplnit „Válku o dárky“ dalšími Cardovými krátkými texty, škoda, tohle byla vážně jednohubka.

37 15.12.2019

1983. Rok, ve kterém ztráta pětiletého chlapce poznamenala životy nejen jeho nejbližších rodinných příslušníků. Z této severské detektivky je sice poněkud mrazivo na duši, přesto v souladu se svým názvem nabízí místo sněhu spíše vize pozdního léta, lánů zralé kukuřice, maximálně občasných plískanic.
Román v prvním poločase nikam nespěchá, pečlivě tvoří atmosféru, představuje hráče. Děj pendluje mezi rokem Billyho zmizení (a souvisejícím vyšetřováním) až do nedávné minulosti, kde hlavní průvodkyni příběhem představuje ne zrovna vyrovnaná terapeutka Vera. Musela jsem si k této lehce rozporuplné postavě více než pár desítek stran hledat pěšinku, ale postupně si mě svou zarputilostí získala. Navíc z ní autor nedělal nedovtipného kreténa, aby čtenáře svedl ze stopy; někdy to hrdince chvíli trvalo, obvykle se však dopracovala ke správným otázkám a úvahám. O tajemství a napínavé momenty nebyla nouze.
Byla jsem zvědavá, jaký z předpokládaných scénářů spisovatel předloží... a přestože jsem spoustu věcí odhadla správně, pro jednou jsem se v myšlenkách vůbec neotřela o pachatele. Bod pro Anderse de la Motteho.
"Konec léta" mě sice vyloženě nedostal do mých rozvrzaných kolen, přesto má něco do sebe. Příznivcům thrillerů a detektivek s klidným svědomím doporučuji. 75%

46 12.12.2019

Když koktavý císař zatoužil podrobit si Británii, nezbylo římským legionářům než zvednout zadky a ukázat barbarům, zač je toho gladius. Simon Scarow opět dovedně žongluje s historickými fakty a osobnostmi, které tvoří výrazné kulisy pro dobrodružství smyšlených hrdinů. Přesto jsem si nepošmákla tolik, jako na prvním dílu. Dějová linka je poněkud nevýrazná, jen série menších půtek a větších bitev, čekajících na zásah těch nejstatečnějších, nejsprávnějších a nejschopnějších klaďasů, zachraňujících situaci na poslední chvíli. Když se zrovna neválčí, věnuje se příběh intrikám. Mého celkem oblíbence Macrona odsunul autor do pozadí, pozornost na sebe strhávají legát Vespasian a zkušenosti sbírající Cato. Samozřejmě nechybí zákeřný lump ani lechtivé scény, kniha má veškeré potřebné ingredience, aby zaručila spokojenost širokého okruhu čtenářů. U mě však orel úplně nezvítězil - jsem holt nevděčný rozmazlenec, čekala jsem trochu víc. Na čtvrtou hvězdu to ještě stačí, dojmy se uhnízdily lehounce nad 70%.

39 08.12.2019

Romantika, sympatičtí hrdinové, ušlechtilé cíle... chachá, na to zapomeňte, Joe Abercrombie ví, jak drtit zkostnatělá klišé na kostní moučku. Zdánlivě tradiční příběh o pomstě se postupně transformuje do reality plné zrady, úskoků, bolesti, zvrhlosti a všudypřítomného násilí, kdy se hranice mezi útočníkem a obětí snadno stírá. Myslíte, že budete držet palce vojevůdkyni Murcatto a její bandě nájemných zabijáků s různými talenty? No, nějakou dobu možná ano. Jedním si buďte jistí: čekají vás hektolitry krve, spousta sexu, kvanta padouchů... a naprostý nedostatek (spíše absence) dobra nebo kladných charakterů. Ale já jsem věděla do čeho jdu, nehodlám si stěžovat na Abercrombieho pověstný negativismus, dovedený k naprosté dokonalosti. Neznalé si dovolím varovat: po přečtení zůstává skutečně jen pocit zmaru a zhnusení, mějte v záloze připravenou knihu nebo činnost, která pohladí po duši. 80%

42 07.12.2019

Jste beznadějná romantička a zároveň potřebujete uvést své neurony do klidu, hlavně žádná námaha? Hle, zde je ideální řešení: středověk, ona je krásná, nadaná léčitelka v nouzi, on rytíř Jedi na bílém koni... chci říct chrabrý a čestný rytíř neurozeného původu, jsou k sobě přitahováni, leč okolnosti jim nepřejí, ááách. Nejhorší noční můrou jejich životů je zlovolný sithský lord... tedy skrz naskrz prohnilý arcipadouch Randolf a jeho vazalové, rozsévající násilí. Čiré dobro versus nejtemnější zlo, běžných zástupců lidstva se stránkami kladnými i zápornými se v románu vyskytuje pouze minimum.
Účast mozku není při četbě vyžadována, vlastně je spíše na obtíž. Hrdinové jsou vždy ve správný okamžik tam, kde je jich třeba, a pokud (samozřejmě ne vlastní vinou) zabřednou do vážnějších problémů, najde se nějaký převlek, tajná chodba, případně se zjeví překvapivý spojenec.
"Tajemství porodní báby" je nenáročným odpočinkem, kterému by hodně prospělo přidat pár odstínů šedi, ubrat patosu (především těhotenských obratů o vzdutém životě), v rámci věrohodnosti pak méně pracovat s náhodami a více s logikou. Prostě čtivá pohádka s historickými reáliemi, určená primárně pro dospělé (či dospívající) ženy, berte nebo nechte být. Až zase někdy budu chtít úplně vypnout hlavu, hurá do obecní knihovny pro další díly. 65%

49 04.12.2019

Kdykoliv se v lese objeví problém, zvířata povolají hlodavce z čeledi veverkovitých, jenž je vyzbrojen potřebnými proprietami (lupou, foťákem a dalekohledem). Ochotně přiběhne na místo činu, vždy odhalí ekologickou katastrofu a přispěje k jejímu řešení - někdy vlastními silami, například úklidem zabordelené tůně, jindy viníka napráší příslušným úřadům.
Chcete-li potomstvo seznámit s nejhoršími škůdci planety, tedy kůrovcem a člověkem, aniž by bylo nutné jít do háje sbírat čurbes po dvounohých sviních, tato knížka by měla zapůsobit lehce výchovně. Navíc se pyšní obstojnými barevnými ilustracemi na každé straně. Ale co si budeme nalhávat, úctě k přírodě se naši skřítkové nejlépe naučí aktivním přístupem rodičů, nikoliv z pohodlí gauče. Třeba se jednou dočkáme doby, kdy na nás z každého keře nebude čučet odhozená flaška a budeme moct brouzdat potokem či řekou bez rizika pořezaných chodidel... ne, až tak naivní optimistka nejsem.
Čtyři nenáročné příběhy vhodné zhruba pro věk 4-7 letokruhů; cácorka byla spokojená, já bych ocenila sympatičtější zvířata (byla mi buřt), o tchoří chlup méně agitace a více dobrodružství. 70-75%

38 02.12.2019

Pro mě dosud neznámá autorka Edita Dufková překvapila velmi dobrým scifkem klasického střihu o kolonizaci vesmíru. Let Proserpinou byl nečekaně příjemný; od prvních stránek mě charakterem oslovil hlavní hrdina, kapitán Waco Teirange, sympaťák, který prostě dělá, co je nutné a dlabe na popularitu. Posádka lodi i její prioritní náklad, tisíce cestujících, se na vlastní kůži přesvědčí, že kolonizace odlehlé planety není žádná romantika, ale dřina plná nebezpečí a záhad.
V první polovině románu se lidé potýkají s úskalími ledového objektu Hádes, kde po nedobrovolném přistání musí vyřešit tři zadnice problémů nejen technického rázu. O napjatou amosféru se kromě nezvyklých projevů planetky starají sami cestující a posádka, jejichž vztahy jsou světelné roky vzdáleny slovu "idyla". Z mého hlediska tahle část, jakkoliv zajímavá a čtivá, chvílemi příliš přešlapovala na místě - děj se posouval vpřed tempem unaveného šneka.
Druhá půlka knihy se věnuje samotné kolonizaci, je rozmanitější na motivy, přináší nová morální dilemata a dostatek atraktivní látky k přemýšlení. Závěr však pro mě byl poněkud zklamáním, přišel mi jaksi mdlý, rozháraný, v jistých ohledech přitažený za vlasy.
Celkově převažují pozitiva: "Zpráva z Hádu" je inteligentní, poctivé dílko, takové měkčí hard:-) sci-fi s dobrou zápletkou, nevšedním prostředím, výbornou dynamikou vztahů a minimem akce. Pro většinu příznivců žánru by tahle kniha měla být nadprůměrným zážitkem. Pootevřenou přechodovou komoru k pokračování zatím neopustil další příběh o osudech kolonistů... já bych na ně byla docela zvědavá. 70-75%

39 29.11.2019

Dvě klíčová slova, která by potenciální čtenář této knihy měl předem znát: YOUNG ADULT. Pokud se budete těšit na drsné, napínavé, rafinované a vrstevnaté dílo, nejspíš dopadnete jako já. Přirovnala bych to k návštěvě restaurace, kde očekáváte šťavnatý steak s americkými bramborami a chilli omáčkou, ovšem kuchař vás odbyde dětskou porcí krupicové kaše.
Únos třináctileté Angie je vyloženě plyšový, protože si nic nepamatuje a veškeré události zjišťuje zprostředkovaně, ve stručné soft verzi. Božíčku, hlavně čtenáře nestresovat násilím, ještě by mohl pocítit účast, soucit s obětí, možná i nenávist ke zločincům, no fuj! Nepotřebuji drastické detaily, ocenila bych však jistou porci realismu - věrohodné reakce, chování a jednání uvěřitelné s ohledem na okolnosti, autorka si měla lépe zjistit o čem píše a neřídit se svými představami. Potom by detektiv třeba nepůsobil jako rozpačitý amatér, „nečekané zjištění“ v závěru by prasklo hned při úvodní lékařské prohlídce, návrat pohřešované dívky by se nedal před médii dlouhodobě utajit, vážnou psychickou poruchu by nebylo možné řešit zrychlenými sci-fi metodami (natož s ní chodit do školy či hlídat batole) atd. Vůbec mě nepřekvapilo, když jsem v poděkování nenašla jedinou zmínku o konzultacích s odborníky z řad psychologů a policistů. Vše je zjednodušené, naivní, každá situace se vyřeší jaksi mimochodem (případně se ani moc neřeší), zapomeňte na detektivní vyšetřování nebo skutečně pečlivé ponory do roztříštěné mysli, navíc spisovatelka ke konci popírá předchozí mechanismy fungování Angeliných „alterů“. Dospělí jsou tady většinou za přebytečné trubky, hlavní hrdinka je chápavá, statečná, dokonalá, imrvére brebentí s uvědomělou kámoškou a řeší srdeční problémy. Plýtvám větami, prostě young adult.
Středoškolačkám „Návrat z temnoty“ vřele doporučuji, ty mohou k mému hodnocení přihodit dvě hvězdy do maxima. Dospělí fajnšmekři ať raději sáhnou po Robothamově „Řekni lituji“, Renčínově „Vězněné“ a jiných titulech s tématikou únosů... a Sandersonova „Spousta“ pracuje zajímavěji s disociativní poruchou (stejně jako film „Identita“).

40 27.11.2019

Tahle kniha pro mě byla testem, jestli jsem konečně dospěla do oblíbených autorů mé maminky - abych si ji mohla trochu lépe připomenout, hlouběji pochopit její touhy a myšlení. Výsledek experimentu je rozporuplný.
První šutr úrazu je, že "Nebe nezná vyvolených" staví do popředí vztah muže a ženy, což je pro mě obvykle důvod ke vzdychání... netrpělivému. Jsem hanebně neromantická osoba, příliš důkladné pitvání zjitřených citů zkrátka není nic pro mě: mít na výběr mezi sledováním telehovnely nebo pinožením se českých čutálistů za kulatým nesmyslem, vždycky se raději budu nudit u fotbalu.
Příběh automobilového závodníka a nevyléčitelně nemocné ženy je okořeněn smrtí, stále kroužící poblíž tohoto páru, snažícího se vychutnávat svou nejistou existenci plnými doušky. Připouštím, má představa užívání si až na dřeň neobnáší potřebu nakupovat textil a vysedávat po kavárnách, natož usilovat o bleskurychlé sešrotování v pojízdné plechovce.
Doufala jsem v poutavější děj, Clerfayt a Lillian vlastně jen cestují od hotelu k hotelu a mluví, případně přemýšlejí. Obešla bych se bez znalosti jejich garderóby a menu, všech těch značkových vín a mořských potvor (včetně spořádaného množství). Většina vystupujících postav se vyjadřuje po vzoru filozofů, šmrncnutých básníky nebo psychology. Normální rozhovory v podstatě chybí, téměř každá věta vybízí k zadumání. Neměla jsem problém zpracovat předkládané úvahy, životní moudra a pravdy, zvláště Lillian u mě našla porozumění. Akorát by to pro mou balvanovitou maličkost bylo stravitelnější ve formě kratší novely, takhle na můj (ne)vkus střední třetina románu sklouzla k nezáživnosti.
Kvůli mamince mírně přivřu oko a dám čtvrtou hvězdu, každopádně pan Remarque dostane další šanci chytit mě pevněji za srdce.

54 26.11.2019

Vzpomínám, jak mě k sobě přikovala "První kniha krve" - šlo o mé první setkání se splatterpunkem a takto morbidní tvorbou vůbec. Byla jsem tehdy ještě mladistvá Metlička, neměla jsem načteno, ale existuje jediný důvod, proč se ke knize nevracím: její povídky mi zakořenily v paměti příliš silně, ani 24 let nezaneslo detaily prachem. Žádné z pokračování už ve mně nevyvolalo takovou fascinaci, což platí i pro "Knihy krve 4-6". Dojem z povídek se nejčastěji pohyboval kolem 70% a žádná z nich se mi nedostala pod kůži natolik, abych si za týden řekla "Ty vole, to byla síla!", natož za téměř čtvrt století... no, dobrá, "Revoluce těla" ve mně znepokojivé stopy zanechala.
Barker je skvělý řemeslník, jenže já od něj čekám něco víc, než pouhou rutinu bez jiskření někdejší výjimečnosti. Nebo je chyba ve mně? Otupěla jsem a už mě nic nedokáže šokovat a nadchnout? To radši doufám, že Barkerovi chcípla múza!
Překlad a redakční práce zasloužily trochu lepší pozornost, kopanec těžkou botou tvrzenou despektem nicméně vyžaduje akorát extrémně hnusná obálka. Nejsem fanoušek tvorby Juraje Maxona, ale přinejmenším dávala "Knihám krve" punc divného umění, zatímco tohle "dílo" je destilát nevkusu. 70%

39 25.11.2019

Tak, další základní kámen světové literatury uložen na hromádku v mé dutině lebeční. Při poslechu „O myších a lidech“ na mne dýchla atmosféra USA 30. let, svoboda toulání za příležitostnou prací, neuskutečnitelné sny s nepatrnou vůní naděje v idylickou budoucnost, nevzdělanost ruku v ruce se zemitostí, především však síla lásky, odpovědnosti a přátelství k člověku, u kterého se fyzická převaha spojila s dětsky prostou duší. Od úvodních stran se nad příběhem vznáší stín nezbytnosti tragického konce, přesto jde (svým způsobem) o lidsky milou novelku. Tato klasika za více než 80 let nezestárla, poselství se nezměnilo ani v této uspěchané, vymknuté době. 85%

Při procházce ulicí „Na plechárně“ jsem potkala spoustu existencí převážně z okraje společnosti, jejich příběhy byly komické, smutné, k zamyšlení, chvílemi poetické, jindy pouze stručně dokreslující atmosféru. Rozhodně se nejednalo o tradiční přehlídku maloměstského života, zde je opěvována osobitost, nespoutanost, chování až lehce asociální - vychcanost, záliba v chlastání čehokoliv s obsahem alkoholu, rvačky... Nevadilo mi do tohoto světa nakouknout, ale nejsem správný typ člověka (tedy bohém), abych zatoužila být podobně nezávislým flamendrem, natož obdivovala související nezodpovědnost. 70%

Překlad ze 60. let dostal na solar především v počešťování jmen: z George a Lennieho se stali Jiří a Lendy (?!), hlouposti tropí Frantík, při poflakování dvojice kluků, Willarda s Pepíčkem, jsem stále očekávala pointu vtipu. Při hodnocení jsem tyto lokální dobové trapnosti ignorovala, nechci trestat Steinbeckovu klasiku za ujetá rozhodnutí soudruhů.
Audiokniha byla načtena výborně, s citem pro situaci i jednotlivé charaktery. 80%

51 24.11.2019

Tak trochu jiný svět, ve kterém opravdu existují víly. Zapomeňte ovšem na něžná, éterická stvoření, co s líbezným zpěvem pletou z květin věnečky a tancují při měsíčku, tyhle „fešandy“ mají odlišné potřeby a figuruje mezi nimi krev, ideálně lidská. Jak naložit s někdejšími válečnými spojenci, opovrhovanými a nebezpečnými? Trvalý dohled má na starosti speciální jednotka, jejímž členem je i hlavní postava románu. Záměrně odmítám použít výraz „hrdina“, protože Dominik Stolbenko ve mně permanentně vyvolával dva duševní stavy: chuť nakopat ho do míst, kde záda ztrácejí slušnou pověst, často i zepředu + chuť mu ob stránku mlasknout pár facek. Přehnaně citově a mentálně rozervaný, extrémně protivný, fyzicky i psychicky neschopný, sorry, tento průvodce dějem mi způsobil opruzeniny na mozku a zasloužil se o stržení celé hvězdy. Půl astry odebírám za občas kapku kostrbaté věty a příliš mnoho trojteček v dialozích. Nejsem na to extra přecitlivělá, ale tady bylo přerušených vět a různých odmlčení přes míru. V řeči je to sice přirozené, leč při čtení to poněkud štve.
Detektivní zápletka s konspiračním pozadím je patřičně temná, finále jaksepatří krvavé, atmosféra ucházející, zkrátka povedený debut. Dalším knihám Kristýny Sněgoňové se určitě nebudu vyhýbat, nicméně doufám, že příští mužský charakter nebude zapšklá, labilní hysterka. 70%

50 21.11.2019

Název knihy je dokonale výstižný. Co kdybyste se jednou ráno probudili a váš milovaný, vždy spolehlivý partner byl pryč - beze slova, beze stopy, bez zjevného důvodu? Lze se smířit se situací, že se možná nikdy nedozvíte, jaký osud ho potkal?
Před čtenářem se postupně odhalují dva rozštěpené životy, sledující přes čtvrt století vzestupů i pádů, smutku i radosti, lásky i nenávisti, dlouhá období nutnosti bojovat střídají okamžiky bezmocné hrůzy. Bylo to jako pozorovat den a noc. Nedalo velkou práci věnovat přízeň opuštěné Catherine a její snaze nevzdat se, poskytnout svým dětem to nejlepší. Ovšem charakterový chameleon Simon pro mě zůstal záhadou, v pravidlech D&D by na něj pasovalo přesvědčení "chaotické zlo", "zmatený hajzlomagor“ v mém slovníku.
Autor se zápletkou nikam nespěchá a vlastně ani výrazněji nepřekvapil, vše probíhalo a dopadlo celkem dle mých pochmurných očekávání. Přesto jsem byla napnutá jako spoďáry velikosti M na panímandě XL a román hodnotím velmi vysoko: skvěle pracuje s dávkováním informací, umí gradovat emoce - v nejsilnějších chvílích jsem se skoro divila, že četbu audioknihy nepřerušil vzlykot. Příznivci psychologických dramat a temných tajemství si přijdou na své. Ale mně „Když jsi odešel“ dalo ještě něco navíc, žádný převratný objev, „pouze“ naléhavou připomínku: s blízkými je nutno komunikovat, mluvit s nimi otevřeně. Rodiče svým chováním (včetně vzájemné interakce) formují děti, to je jedna věc... A chybné předpoklady mohou být smrtící.
Pátou hvězdu přihodit nemůžu, na to se John Marrs občas šoural s rozvahou kulhavého hlemýždě. 80-85%

49 20.11.2019

27 povídek s rozmanitou tématikou, rozmanitým rozsahem i rozmanitou kvalitou. První polovinou sbírky jsem se probíjela relativně ztěžka, poměr mezi dobrými příběhy a těmi, které nestálo za to číst, byl vyrovnaný. Dominoval Blockův thriller "Chyť a pusť" a neobvyklou atmosférou utkvěla v paměti Gaimanova "Pravda je jeskyně v černých horách". Ve druhé půlce se kniha přece jen mírně pochlapila: jedinou povídku jsem označila podprůměrem a mnoho z nich mě dokázalo zaujmout, byť třeba ve finiši klopýtly (např. "Kult nosu", "Nechť započne minulost" nebo jinak výborný "Zpravodaj ze Země"). Blockovi vytvořil konkurenci Jeffrey Deaver se svým "Terapeutem" a Gaimana předstihl "Na ďáblově schodišti" Joe Hill.
Nakonec tedy "Velká kniha příběhů pro XXI. století" nebyla zklamáním a odnesla jsem si z ní několik nevšedních zážitků; jsem malinko v pokušení dát čtvrtou hvězdu. Připouštím však, že jsem antologii pořídila lacino a za plnou cenu bych pravděpodobně nebyla tak shovívavá - vzhledem ke čtvrtině obsahu, který mě více či méně iritoval. 65-70%

32 19.11.2019

Krátké výchovné dílko o rudé mašince, působící trable svou nafoukaností a nespolehlivostí. Samolibý James si potřebuje trochu "namlátit držku", aby se zastyděl a poté se z něj stal vzorný, spolupracující člen socialistické vlasti... tedy nádraží Sodor.
Z výtvarného hlediska je knížka slabý průměr, po stránce obsahu je to jen o šroubek lepší, ale nemůžu hodnotit podle sebe. Rozhodující je hlas skřítěte a mojí cácorce se příběhy o vlacích líbí, tento nebyl výjimkou.

37 17.11.2019