Metla komentáře u knih

Tak jsem s Rolandem přece jen ušmajdala tu dlouhou štreku až do konce. Její závěrečná část se zpočátku poněkud vlekla, všechny ty podivné bytosti (jako by unikly z obrazů Hieronyma Bosche) a cizí názvy mě trochu iritovaly. Naštěstí se zvířený kal v průběhu četby usadil a zhruba od sté stránky vše šlapalo přijatelně, bez většího drhnutí.
King do příběhu vrátil několik postav z předchozích dílů, vtáhl i osoby z jiných knih (například nám budou objasněny osudy Teda Brautigana ze „Srdce v Atlantidě“, přesněji z novely „Ničemní muži ve žlutých pláštích“). „Temná věž“ se nese ve znamení melancholie, vědomí blížícího se konce; záblesky humoru by se daly spočítat na prstech ruky neobratného pracovníka u cirkulárky. Častěji jsem si pobrečela. Autor se pro jednou dokázal vyhnout své velké slabině a nezmršil finále – dopadlo to přesně tak, jak mělo: bez vyloženého happyendu, mysticky, s náběhem na legendu. Rozhodně důstojné rozloučení.
Nemůžu však jen chválit: místy je kniha příliš ukecaná, občas se mi ztratila logika (nebo jsem nepochopila, co se King snažil říct), některé odkazy a symboly jsem nepobrala. Možná bych pro lepší porozumění musela být Američan a dost možná bych pro naprosté pochopení musela být sám Stephen King. Pro pana spisovatele se zjevně jedná o velmi osobní, nejdůležitější příběh jeho kariéry.
Dále mě krkalo, jak často byla zdůrazňována odlišná výslovnost některých postav. Možná to v angličtině mělo jakýsi význam, po překladu se bohužel naprosto ztratil a zbyl akorát pocit nepatřičnosti, otravnosti těchto „lingvistických“ vsuvek.
„Temná věž“ ode mě získává čtyři čistokrevné, zářivé astry a uznale smekám stetson, s poklonou prach z podlahy svým mikádem zametám, ovšem „Tři vyvolení“ a „Pustiny“ pro mne zůstávají v sérii neporaženy.

24 23.12.2018

Jsem z tohoto dílu „Temné věže“ rozpolcená jako Susannah/Mia/Detta. Na jednu stranu autor vede děj směrem, kterého jsem se obávala (podobná vyústění mi prostě nesedí), na druhou stranu se mu podařilo předat svým čtenářům (přinejmenším mně) jakýsi pocit naléhavosti, důležitosti, přímo osudovosti této série. Těžko hádat, nakolik si Stephen King v pasážích o sobě vymýšlel, ale působilo to všechno úžasně autenticky. Další práce se symboly a míchání s realitou nastalo u skutečných míst či událostí z našeho světa a historie, tam mají výhodu spíše američtí čtenáři, ti z New Yorku zvláště. Mně asi bohužel spousta narážek netrkla do detailu a něco jsem poznala jen díky filmům (např. „Hořící Mississippi“).
Zážitek z této relativně tenké knihy je tedy silný a zvláštní, přesto mě čtení nebavilo tolik jako „Tři vyvolení“ nebo „Pustiny“. Snad je to dáno tím, že nejvíce prostoru logicky dostala Susannah a její schizofrenně porodní peripetie, pro mě nejméně přitažlivá linie, zatímco Roland a Eddie se v příběhu vyskytovali řidčeji, Jake s brumlákem Ochem a otcem Callahanem skoro vůbec.
Čtvrtá hvězda je opět krpatá, což ovšem nijak nesnížilo mou nadrženost na finální vyvrcholení "Temné věže".

22 22.12.2018

V této knize si na mě pan King připravil drobný podraz, když k postavám známým z předchozích částí série přidal hráče z jiného svého díla, „Prokletí Salemu“. Otce Callahana a jeho úlohu v románu už jsem si nepamatovala, podobně jako většinu detailů z této upíří klasiky, proto jsem zhruba ve třetině, kdy mělo dojít na padreho vzpomínání, „Vlky z Cally“ odložila a odskočila si po dlouhých letech osvěžit události v městečku Salem's Lot. Byl to moudrý tah, udělat to až po přečtení pátého dílu „Temné věže“, zbytečně bych si pokazila zážitek Callahanovým zkratkovitým a zmateným souhrnem.
„Vlci z Cally“ jsou poctou westernovému žánru: Roland, Eddie, Susannah a Jake jsou během svého putování přizváni do městečka Calla, sužovaného nájezdy tajemných bytostí, tzv. Vlků, kteří co generaci odvážejí polovinu dětí. Ne všichni obyvatelé souhlasí s nutností začít se bránit, přijmout pomoc pistolníků a zachránit před neradostným osudem potomky své nebo svých sousedů. Selhání by znamenalo krutou odplatu. Nicméně Roland zná své poslání, svou povinnost a nemíní před výzvou couvnout. Kromě přípravy na střet má každý z hrdinů své vlastní problémy; tajnosti mezi jednotlivými členy pistolnického ka-tet se množí. Hrdinové se opět sem-tam přesunou vyřizovat různé záležitosti do našeho světa, kniha je protkána všemožnými odkazy na literární i filmová díla.
Bohužel si pan spisovatel znovu vymyslel jakési nářečí, slovní obraty, co nejspíš měly obohatit dialogy, ovšem mně všechno to „říkám díky“ a „jak račiž“ brzy brnkalo na nervy.
Také musím přiznat, že se mi úplně nepozdává, jaký směr „Vlci z Cally“ v závěru nabrali, ale nechám se překvapit, jak se autor s tímto fantastickým cyklem popasuje. Rozhodně jsem na další osudy pistolníků zvědavá, i když tento díl hodnotím jen o myší chlup lépe než předchozí: je to čtivá, místy přespříliš ukecaná vata, žánrová všehochuť plná napětí a zvratů, nabitá zvláštní atmosférou. 75%

26 21.12.2018

Patřím k té skupině čtenářů, kterým nevadilo přerušení Pistolníkovy cesty za Temnou věží, aby mohli být svědky návratu do Rolandova útlého mládí – k událostem, co zformovaly jeho charakter.
První polovina tohoto fantasy westernu je seznamovací: poznáváme prostředí, jednotlivé postavy, politickou situaci a společně s mladými pistolníky odhalujeme stahující se mračna spiknutí. Více prostoru však dostává Roland a jeho první láska (naštěstí dost komplikovaná, tudíž se mi růžovku podařilo přežít, aniž by mi bulvy v důlcích výrazněji rotovaly). V druhé polovině knihy nabírají události spád, přibývá prolité krve i temnoty.
Nepopírám, že se občas King nechal unést k přílišné ukecanosti a nuda kroužila kolem jako mrchožrout, ale vždy byla včas zahnána oživením děje. Více než občasná roztahanost mě drtil místní žargon, kdy autor hrubě nadužíval přitakání „baže“ a „to tedy ano“, což společně s divně maglajzovitým závěrem ve stylu „Čaroděj ze země Oz“ mělo za následek nižší hodnocení oproti původnímu záměru.
Čtenář opět nedostane zrovna mnoho odpovědí, ovšem ani otázek výrazně nepřibylo, celý díl působí tak trochu jako vata (to posoudím až po dočtení série), nicméně King je dostatečně schopným spisovatelem, aby taková literární vycpávka nebyla ztrátou času. Čtení jsem si po většinu času příjemně užívala, i když předchozí díly (včetně náročného prvního) hodnotím lépe. Čtvrtá hvězda je invalidní po amputaci dvou cípů...

26 20.12.2018

Dvacet let poté, co King tuto knihu napsal, jsem se do ní já dychtivě ponořila. Byla jsem natěšená, kam mě autorova fantazie zavede, jak se bude vyvíjet příběh Rolanda z Gileadu a jeho následovníků z našeho světa. Kromě putování podivnými, znepokojivými krajinami opět zavítáme do New Yorku, odkud se k družině snaží připojit čtvrtý společník. Možná je dětský hrdina v Kingově podání až příliš podobný dospělému, to mi však nijak nebránilo v emotivním prožívání jeho strastiplné cesty. Dobrodružství a napětí se mísí s poněkud psychedelickými vjemy, mytologie Temné věže a okolních světů se prohlubuje, zaostřuje, objevují se odpovědi a nepřichází tolik nových otázek.
V poslední třetině se děj žene šíleným tempem, div jsem při četbě neslyšela aerodynamický třesk; těch 150 stran jsem dala na jediný zátah, možná i na jediný nádech, neschopná se odtrhnout a věnovat povinnostem, dokud vše neuzavřel Kingův doslov.
Pár negativ by se v knize samozřejmě našlo: místy by neuškodilo zestručnění a překlad hádanek je jaksi neobratný, přesto jsem si „Pustiny“ skvěle užila. Přivírám oči, dávám pět aster a netrpělivě nadskakuji, jaké překážky pro hrdiny nachystá „Čaroděj a sklo“. A mimochodem – ke svému současnému kočkopsímu zvěřinci chci ještě brumláka... jako asi každý:-).

33 19.12.2018

“Naslouchač” mě ohromně překvapil svou čtivostí, zvláštní atmosférou i poměrně dobře promyšleným fungováním tak trochu jiného světa budoucnosti. Nevyhnul se určité neohrabanosti ve stylistice a výstavbě děje, ale pozitiva jednoznačně převažovala. “Faja” má proti prvnímu dílu nevýhodu: neznámá spisovatelka už nemůže šokovat, naopak, vzbudila vysoká očekávání. Dokázala je naplnit? V úvodní čtvrtině knihy jsem ten pocit neměla, s přesunem z fantasy prostředí do sci-fi Evropy se (pro mě) vytratila část kouzla. Společně s Ilan poznáváme ne až tak atraktivní městské kulisy, zjišťujeme, jak vše funguje, (ne)orientujeme se v nových termínech, pátráme po různých tajemstvích - opět především formou otázek a odpovědí. Autorka hlavní hrdince spoustu věcí usnadňuje nad hranici věrohodnosti, v některých ohledech a událostech trochu haprovala logika, ale spoilery si odpustím. Kromě toho Ilan coby puberťačka oscilující mezi dětskou naivitou a jasnozřivou genialitou, s emocemi věčně třískajícími od zdi ke zdi, není pro dospělého čtenáře snadno stravitelným charakterem. Budiž, v jejím věku je citová rozháranost normálním jevem, ovšem proč se jako nevyrovnaný, trucovitý spratek chová i nejuznávanější muž planety, starý celá staletí?
Tak jsem si v duchu brblala a náhle ke svému úžasu zjistila, že jsem za polovinou knihy. Cože? Vždyť jsem četla jen pár minut, možná pár desítek minut... nebo asi déle, když mi stihlo vyhasnout v kamnech. Hm, ještě několik stránek do konce kapitoly a potom se postarám o teplo, taky ten bordel v domácnosti bych měla trochu zredukovat. O nějakou dobu později jsem zavřela knihu za poslední stranou, oblékla si svetr a ten čurbes... no, setmělo se, ani to není vidět, stačí nechat zhasnuto.
Petra Stehlíková nepřekročila svůj stín, v práci se slovy se zlepšila, nicméně některé detaily příběhu by potřebovaly doladit. Vytvořila však důstojné pokračování a přidala si do zástupu další nedočkavou čtenářku, vyhlížející třetí díl série.

51 18.12.2018

Absolutní hodnocení berte jako důsledek těžké nostalgie: od svých deseti do třinácti let jsem knihy Stanislava Rudolfa hltala stejně náruživě jako Mayovky, než byly vytlačeny fantastikou, se kterou se v devadesátých letech konečně roztrhl pomyslný pytel. K "Metráčkovi" mám zvláště vřelý vztah, jelikož jsem v té době chodila na sportovní školu a mou hlavní disciplínou bylo vrhání koulemi. Byla jsem o hlavu vyšší, než většina mých vrstevnic, takže jsem vyhrávala... taky jsem byla o 10-20 kg těžší a navíc introvert, což znamenalo komplexy - cítila jsem se jako tlusťoška, Fibingerka hadr. Když mi váha ve dvanácti letech ukázala 60 kg, hystericky jsem se rozbrečela. Sice jsem měřila 177 cm a denně 2-3 hodiny tvrdě trénovala, ve své hlavě jsem však byla mastodont až do svých pětadvaceti. Tehdy mne snědá spoluobčanka nazvala (k mé radosti) vychrtlou pí*ou. Byla jsem vyléčena, kéž bych ji potkala a požádala o ztišení mnohem dřív:-).
Asi už chápete, proč dívčímu románu z prostředí lehké atletiky, kde prim hraje charakter pro mě dokonale pochopitelný ve své nedokonalosti, pochybách a věčném boji s postavou i povahou, musím vrhnout plných pět hvězd. Nemůžu jinak, nejsem "Metráčka" schopná posoudit objektivně.

48 16.12.2018

S předpokladem nelehké četby jsem dopřála mozku důkladný odpočinek a poté rozcvičku před namáhavým výkonem... což se ukázalo zbytečné. Nedávno jsem jinou knihu přirovnávala k šlapání na kole do kopce, „Tři vyvolení“ mají opačný "problém": užila jsem si hladkou, leč divokou jízdu bez nutnosti opírat se do pedálů, jen s občasnou potřebou přibrzdit, ať neskončím příliš rychle u poslední stránky. „Pistolník“ sázel na hutnou atmosféru a nutil čtenáře k maximální pozornosti; ač polovičního rozsahu, nikam nespěchal. „Tři vyvolení“ nasadili od počátku svižné tempo a ve finále zvládli přejít do gepardího sprintu. Dosadili na místa pár střípků mozaiky, ovšem většina otázek zůstává a přibylo pár nových.
Stephen King tentokrát Rolanda z jeho pochmurného, rozpadajícího se světa přesouvá do naší reality, konfrontuje jej s vyspělou civilizací a s ní souvisejícími problémy (drogy, rasismus a podobně), o napětí není nouze. Prozradit něco víc by byla rána pod pás pro čtenáře, co se na tuto knihu teprve chystají. Snad nepotřebné je upozorňovat, jak si pan Král zase pečlivě pohrál s jednotlivými charaktery – kdokoliv zná jeho tvorbu, musí vědět, že nenajde žádné ploché, nepřesvědčivé panáky.
Jestli „Temná věž“ bude pokračovat v tomto duchu, nebudu šetřit nadšeným slintáním: „Tři vyvolení“ mě příjemně překvapili a to jsou má očekávání u tohoto spisovatele vždy vysoká. V závěru na mě z několika scén pomrkával humor a nejsem se úplně jistá, jestli mi k sérii sedí (uvidíme, jak se bude příběh rozvíjet). Postřehla jsem také pár chyb a nevím, zda je připsat Kingovu záměru – třeba jestli popletení jmen známých herců mělo demonstrovat neznalost mladého feťáka, nebo šlo o kopanec redakce.
Drobné šmouhy, pátou hvězdu knize neseberou. 90%

31 15.12.2018

Napoprvé jsem"Pistolníka" četla jako dvacetileté mládě a skončila jsem s rozporuplnými pocity, plna zmatku a nepochopení. Série se mi na polici vizuálně hezky rozrůstala, uběhlo však téměř jedenáct let, než jsem usoudila, že jsem do "Temné věže" (snad) duševně dorostla. A tak jsem si dala s Rolandem další rande, zvědavá, zda tentokrát najdeme společnou řeč...
Vše podstatné o této knize shrnuli ve svých komentářích ostatní, chápu nadšení i zklamání, které „Pistolník“ může vyvolávat. Na jednu stranu tady máme vyprahlý, bezútěšný svět po blíže neurčené katastrofě, svět, kde se prolínají reality a snad i sám čas, může jít o svět záhrobí, očistec, svět podivně psychedelický... každopádně svět s Atmosférou hustější než londýnské mlhy, dokonce hustější než pekingský smog. Na druhou stranu příběh nabízí spoustu otázek a prakticky žádné odpovědi. Pistolník Roland putuje krajem, pronásleduje tajemného Muže v černém, vzpomíná na své dospívání, potkává různé lidi, čelí nebezpečí… a za celou dobu pořádně nezjistíme, proč se to celé děje, proč je Roland tak urputný, odhodlaný dostihnout kořist i za cenu ztráty vlastní duše. Závěr pak může leckoho naprosto zmást, nejde o typický produkt Stephena Kinga a bez snahy řádně porozumět, nahlédnout pod povrch, to zkrátka tentokrát nepůjde. Zapomeňte na odpočinkovou četbu.
Procházím si životem stále střízlivá a při smyslech, snový svět „Temné věže“ se mi však stal do jisté míry náhražkou tripu: mozek spolehlivě vytvářel obrazy, simuloval zvuky, teplotu, ba i pachy, pátral po odpovědích. Občas bylo zapotřebí určité pasáže přečíst i dvakrát, třikrát, než byly informace náležitě proprány, vyždímány a ukotveny v mysli na patřičná místa (doufám:-)).
Nemůžu pominout ani doslov – obvykle mě tyhle promluvy spisovatelů kdovíjak nebaví, ale Stephen King je čestná výjimka: svým příjemným, nenabubřelým, čtivým stylem vysvětlí čtenáři „Pistolníkovo“ zrození. Jak si slavný spisovatel poradil s tímto prazvláštním světem a kam se příběh rozvine v následujících dílech? Nechám se překvapit, prozatím si Roland vystřílel tři hvězdy, čtvrtou netrefil úplně čistě.

36 14.12.2018

Co takhle si zaletět k Saturnu, přímo do jeho atmosféry, levně odtamtud vytěžit prvek nutný pro cestování vesmírem a dozvědět se o planetě něco víc, než zatím prozradily sondy? Příležitosti se chopí šestice astronautů - pilotů, vědců a odborníků na leccos. Jejich cesta probíhá formou diskutování o překonávání gravitačních studní, pojmů jako apogeum, perigeum, trojanský bod a tak dále. Robert Lull Forward byl profesorem fyziky a na jeho knihách je to hodně znát. Předpokládám, že "Saturnský ruchch" je plný cca 20 let starých poznatků, přesto na mě kniha působila jako z období zlatého věku sci-fi, kdy vědomostí nebylo mnoho, ale fantazie jela na plné obrátky - neomezována fakty. Atmosféra Saturnu je velmi živé místo, kde má nejvíce práce týmová bioložka. Fauna je rozmanitá, zajímavá, ale žádný z vymyšlených tvorů mě nijak extra neuchvátil, ani ten klíčový ruchch, protože jsem se s nimi v různých podobách setkala už dříve v dílech jiných spisovatelů.
Narozdíl od "Dračího vejce" a "Hvězdotřesení" je tentokrát kontakt s odlišnou civilizací zprostředkováván převážně lidskou optikou, mimozemských vhledů je málo. Bohužel autor nedokázal vytvořit sympatický tým, kterému by čtenáři mohli v krizových situacích držet palce, hryzat si rty napětím, smáčet stránky slzami, prostě události náležitě prožívat. Mužská čtveřice mi byla lhostejná a obě zástupkyně ženského pohlaví mi lezly na nervy. Jak na potvoru těm dvěma bylo věnováno nejvíc prostoru, především atraktivní pilotce Chastity, která přebírala roli kapitána a řešila nejkrizovější situace. Ve volném čase pak v rozporu se svým jménem dohlížela na to, aby nikdo z mužské části posádky nemusel masturbovat.
Když už jsme u negativ, je nutno zmínit překlad a redakční práce: to první místy pokulhává a to druhé se pravděpodobně vůbec nekonalo. V textu zůstaly desítky překlepů, hrubek, komolení jmen i vyložených nesmyslů. Občasné otrocké převádění do češtiny nepotěšilo (jako například udělat z Central parku "Ústřední park" a z věty "Two minutes to go!" "Dvě minuty do jedem!"). Za těchto okolností mě opravdu nepřekvapuje, že jsem v tiráži nenašla jméno odpovědného redaktora - pokud někdo takový byl, styděl se zřejmě pod svou mizerně odvedenou práci podepsat.
S ohledem na předchozí Forwardovy knihy jsem měla vysoká očekávání... moje chyba. Tohle je "jen" docela dobré hard scifko, které si od českého vydavatele zasloužilo kvalitnější péči... a od spisovatele méně obratů o soustředěných očích zkušebního pilota, stejně jako přiznání vyšší inteligence posádce i jejich UI Jeevesovi, jelikož ve finále vypadali všichni jako banda idiotů. Určitě nejsem jediná s tímto názorem - předchozí majitel knihy ji hustě poznamenal tužkou při podtrhávání chyb (několik přehlédnul:-)) a psaní faktických připomínek. 70%

16 13.12.2018

První polovinou knihy jsem se docela protrápila, v duchu mi naskakovaly termíny jako „nezáživný příběh“, „nezáživný hlavní hrdina“, „nezáživný styl psaní“ a vážně jsem zvažovala nepopulární variantu "vyprdnout se na to".
Detektiv v nucené výslužbě Henry Palace tentokrát hledá pohřešovanou osobu – chůvě z jeho dětství zdrhnul manžel a ona touží trávit apokalypsu právě s ním. Pročež poctivý ex-policista odkládá veškeré pochybnosti, aktivuje intuici (či spíše bujnou fantazii, jak to přišlo mně) a v doprovodu ňafajícího plyšáka se vydává stopovat zběhlého muže. Obnáší to spoustu frustrujícího vyptávání, neustálou zmatenost a zhruba dva litry hrdinovy krve, výsledky však ani při takto zvláštním způsobu vyšetřování nelze upřít. Musím přiznat, že mě dráždil Henryho amatérský přístup k libovolné akci. Nepotřebuji ke spokojenosti neporazitelného tvrďáka, co v každé větě trousí sarkastické hlášky a z nepřátel spolehlivě nadělá filé, ovšem trochu ostražitější a nekompromisnější jednání bych v podání zkušeného policisty přece jen očekávala. V knize je za drsňáka bišonek Houdini, zpočátku typický hysterický upištěnec, který prodělal nevysvětlený psychický rozvoj a přetavil se v psa takřka policejních kvalit.
Detektivní zápletka na mě valný dojem také neudělala, k jejímu rozpletení vedly občas dost nepřesvědčivé indicie. Co mohu naopak pochválit, to je atmosféra zmaru – v „Posledním policajtovi“ na můj vkus absentovala, lidi se prostě rozprchli plnit si své sny, část služeb přestala fungovat a to bylo víceméně vše. V druhém dílu události a chování lidstva konečně nabraly předpokládaný směr střemhlav do anusu. Nastala fáze příprav na katastrofu a eventuální přežití ve zdevastovaném světě, urvi co můžeš, tedy nic pro naivky a měkké nátury. Nic pro Henryho Palace, jestli se neotrká.
V úvodní polovině knihy bych nevěřila, že budu mít zájem trilogii dočíst… příběh se naštěstí vyvinul tak, že jsem na „Ztrápený svět“ opravdu zvědavá. Za první poločas bych dala stěží 60%, za druhý možná 80%, tudíž čtvrtá hvězda unikla jen o chlup z bišonka.

10 12.12.2018

"Poslední policajt" mi nabídl víceméně to, co jsem očekávala hned po prvním prozkoumání obálky, názvu a přečtení anotace. Bohužel to slovo "víceméně" znamená spíše méně: civilizace nekolabuje tak, jak by se vzhledem k okolnostem dalo očekávat - někteří lidé jsou deprimovaní, jiní srší černým humorem, další se upínají k bohům; nadcházející apokalypsa je zkrátka v městě Concord přijímána poklidně. Možná je to záměr, možná autor přitvrdí v druhém díle. Rozhodně bych uvítala více anomálií proti normálnímu stavu věcí, zmínky o vypadávající mobilní síti a zániku některých firem či pracovních míst mi prostě k dokonalé atmosféře beznaděje nestačí.
Detektivní zápletka patří k průměrným a jakkoliv pan spisovatel mlží, nechává hlavního hrdinu tápat, pachatele jsem odhadla v okamžiku, kdy se zjevil na scéně (pravděpodobně byl demaskován většinou čtenářů, co se už v nějaké podobě setkali s detektivními romány, filmy či seriály). Závěrečný otravný styl tajení informací, aby Winters ve finále mohl udělat "Tadááá, překvapení, tohle je vrah!", tím pádem jaksi nevyšel.
Kritice se nevyhnou ani charaktery. Pro zjednodušení je rozdělím na vedlejší archetypy (drsný polda, poctivý polda, přísná koronerka, přitažlivá svědkyně, obtížná sestra atd.). A pak je tady v ich formě hlavní hrdina Mirek Dušín, pardon, Henry Palace. Ideál pracovitého detektiva, slušného, čestného, nekuřáka, abstinenta, kupodivu není panic. Nemluví sprostě, na místech činu vyžaduje úctu k obětem, ze střetů s agresory nevychází vítězně... a co je nejhorší, postrádá smysl pro humor. Dobrá, má nějaké ošklivé vzpomínky z dětství, to přece nebyl důvod udělat z něj nudného suchara, který si každou chvíli obsedantně hladí knír a žije jedině svou prací.
Mrmlám, jelikož mě mrzí nevyužitý potenciál "Posledního policajta" a nezbývá než doufat, že bude naplněn na stránkách dalších dílů. Přinejmenším vím, co od pokračování očekávat a v jakém duševním rozpoložení číst, aby na mne kniha zafungovala účinněji. Chce to melancholickou náladu, trpělivost a klid. 65%

12 11.12.2018

To se takhle moje mamka vydala do knihkupectví, přičemž asi od někoho zaslechla, že David Morrell je uznávaný spisovatel a koupila "Totem". Těžko říct proč sáhla zrovna po hororu, už se jí bohužel nemohu zeptat. Každopádně o pár dní později s kyselým až štítivým výrazem předala knihu mně, své krvelačné ratolesti. Byla jsem tehdy nadšená, moc jsem si napínavou četbu z prostředí amerických hor a pastvin užila.
Uplynulo 17 let a jak to tak chodí, dojmy se změnily. V hlavě se mi za tu dobu usadil věčně nespokojený kritik, který ochotně upozorní na snaživě rozpačitý úvod, jaký by člověk čekal u začínajího spisovatele - ovšem "Totem" je autorův třetí román a tohle je navíc novější, přepracovaná verze. Po několika desítkách stran nabere děj na obrátkách, představí se hlavní hrdinové a neodbytnému kritikovi přijdou navzdory celkem úspěšné snaze o hlubší psychologii dost archetypální: přivandrovalý správňák šerif, patolog s poněkud nezdravou minulostí, na chlastu závislý reportér z velkoměsta a samozřejmě nesmí chybět despotický starosta. Do sbírky hollywoodských klišé se v této reedici naštěstí nedostala žádná femme fatale, volejme hallelujah! Svůj okamžik slávy si užije i několik vedlejších postav (veterináři, policisté atd.), z nichž mě nejvíce mátl navrátivší se rančerův syn, u kterého Morrel opakovaně zapomínal, že po téměř čtvrt století od jeho odjezdu už nejde o žádného mladíka.
K nejvýraznějším negativům patří závěr, bezradný, uspěchaný, podkopávající logiku předchozích událostí. Po celý román je hrozba zobrazována na úrovni instinktivně reagujících, agresivních zvířat, ta však ke konci zničehonic začnou používat lsti, oheň, zkrátka chovat se inteligentně a cílevědomě.
"Totem" není špatný horor, většinou se četl hladce a má své velmi dobré pasáže. Akorát by neuškodilo omezit některé stereotypy, ujasnit si věk aktérů a určitě doladit finále, to bylo vážně odbyté, plné mezer. Za zmínku ještě stojí předmluva, obsahující spoilery, takže ji doporučuji spíše jako doslov. 70%

17 10.12.2018

Prvotina se nezapře, práce se zápletkou i postavami v tomto románu postrádá řemeslnou zdatnost, natož rafinovanou obratnost nebo důkladné zanoření pod povrch. Ani se nedivím, proč se autorka uchýlila k detailním popisům brutálních zranění a různých nechutností. Byl to prostě způsob, jak na sebe při svém vcelku průměrném stylu a v početné konkurenci upozornit. Komentář obsahuje SPOILERY!!!

Začněme s hlavními hrdiny: osobně s nimi ráda takříkajíc dýchám, což neznamená, že je musím bezvýhradně milovat a schvalovat každý jejich čin, měla bych jim však přinejmenším rozumět, ideálně jim fandit. Tohle mentální propojení se ve „Zběsilosti“ příliš nepovedlo. Vše podstatné se točí kolem Sáry, dětské lékařky a patoložky v Grant County. Paní dokonalá mi přišla jako nedůtklivá megera. Její bývalý, okresní šerif Jeffrey, je pro změnu defenzivní ňouma. Jejich vzájemné „nechci tě/chci tě/nechci tě“ jiskření bývá řešeno v naprosto nevhodných situacích. Jako pardon, v márnici nad rozkrájeným tělem se má pitvat jen nebožtík a ne osobní problémy v ráji, případně sexuální přitažlivost. Nakonec je zde ještě Lena, ne právě sebejistá policistka, rovněž poněkud kráva, jejíž duševní pochody pro mne byly občas záhadou. Uvedená trojice sice disponuje pochybným psychologickým zpracováním, lezou poněkud na nervy, nicméně alespoň nějakou mentalitu mají, což se vůbec nedá říct o vedlejších postavách. Vraha lze odhadnout snadno, protože autorka nedává mnoho možností a hned v úvodní čtvrtině poskytne určitá vodítka. Stejně tak je brzy naprosto jasné, v jakých konkrétních podmínkách a s jakým přesně výsledkem proběhne závěrečné střetnutí. Ovšem co z pachatele udělalo sadistického úchyla, které události tuto zrůdu formovaly, to si čtenář musí domyslet sám. A také pár dalších věcí. Paní spisovatelka vytasí rasově motivovaný útok a… a nic, totálně bezúčelné plácnutí do vody. Je objevena nelegální pistole a… a nic, pasáž bez významu. Veleinteligentní žena, prý silná osobnost, dřepí na klíčovém svědectví, mohla zabránit nejméně jednomu zločinu a… a nic. Oběť v zajetí neuvažuje, zda ji najdou policisté, ale jestli to dokáže doktorka. Proč? Vždyť si ty dvě ani nejsou blízké.

Ukončím výčet spisovatelské neohrabanosti – nemá demonstrovat špatný román, jen údiv nad sbírkou ocenění pro nejlepší debut. Být tohle mou první knihou od Karin Slaughter, nejspíš bych se do dalších nehrnula s důvěrou, naštěstí jsem začala kvalitnějším, vyzrálejším “Městem policajtů”. Nevím, zda dám sérii “Grant County” druhou šanci (Sára a Jeffrey pro mě holt nejsou tahouni), nicméně Will Trent a samostatné kousky nechť očekávají mou návštěvu. 60%

20 08.12.2018

„Hrdinové“ sklidili mezi mými oblíbenými recenzenty rozporuplné reakce - u někoho nadšení, z více stran "zaznělo" mnoho nespokojeného remcání, proto jsem ke knize přistupovala skepticky a dokopala se k ní až po sedmi letech od vydání. Pochopila jsem, proč to zklamání: sledujeme čtyři dny války, aniž by se autor obtěžoval naznačit, proč vznikla. Žádná klasika ve stylu zlý Mordor, devastující zemi temnotou, versus stateční klaďasové, kteří svým dobrodružným putováním svět zachraňují (a zachrání). Kdepak. Zapomeňte na černou a bílou, zapomeňte na šlechetné ideály. Tady máme jen muže (převážně muže) s jejich nectnostmi, kteří se vzájemně vraždí a mrzačí, aniž by pořádně věděli proč. Prostě dostali příkaz odněkud shůry a tak dělají, co umí (nebo neumí). Špinavé válečné epizodky, nikoliv souvislý epos.
Někdo bojuje hlavně s bolavými klouby a pocitem, že je na tyhle sračky už moc starý. Jiní si hýčkají přebujelé ego v naleštěné zbroji. Další se snaží bitvám vyhýbat a pouze profitovat (krást, loupit, kšeftovat, případně intrikovat). Jeden je v líté řeži smrtící mašina, dodávající spolubojovníkům odvahu a naději, ovšem při sledování vnitřních monologů tohoto „hrdiny“ jsem nevěděla, jestli nad ním mám zaplakat nebo se pozvracet. A čerství rekruti? Ti ani nestačí zírat, jak rychle jejich sny o velkých činech zapadnou do bláta.
Takovou chásku pochybných existencí si přece čtenář nemůže oblíbit… chyba! Většinu z hlavních charakterů, kterým se „Hrdinové“ věnují, jsem se brzy naučila mít ráda a držet jim palce. Ani tak ne kvůli přežití, spíše aby se nedopustili nějaké obzvlášť velké hnusárny. Bylo snadné se citově angažovat u Curndena Dávivce a jeho tuctu, těžší u sebelítostivého Bremera dan Gorsta či oportunisty kaprála Tunnyho a celkem obtížné u křivého prince Caldera, všichni na mě svým způsobem silně zapůsobili. Sice jsem nečetla kdovíjak dychtivým tempem, ale každá z linií mě bavila. Některé byly až příliš předvídatelné (Beck a Reft), jiné dokázaly překvapit malinko negativně (Černý Dow a Finree), nicméně jsem nezaznamenala vyloženě nudné pasáže.
Komu vlastně držet palce, drsnému severu nebo civilizovanému jihu? Na tom absolutně nezáleží, tohle je kniha o lidech a válce. Abercrombieho cynický (imho realistický) přístup nechává málo prostoru pro skutečné hrdinství, není však jen sbírkou negativních zkušeností. A já toho stále ještě nejsem přesycená. Možná pomáhají více než roční rozestupy mezi autorovými romány (na druhou stranu se mi poztrácelo pár… no, více párů souvislostí).
Součástí „Hrdinů“ je trojice map s jednou drobnou zvláštností: ukazují stále stejné území, mění se akorát pozice vojsk, jednotlivých divizí, batalionů, prostě všech těch band reprezentovaných jejich nadřízenými (a sem-tam zmizí nějaká budova).
Jak je zřejmé z komentáře i z hodnocení, k remcalům se tentokrát nepřidám, já jsem si „Hrdiny“ užila skvěle a brzy se hodlám vrhnout na „Ostré konce“. 90%

22 07.12.2018

Zatoužila jsem zarochnit se ve špíně a pro daný účel existuje skvělá volba: Joe Abercrombie, přesněji jeho knihy. Nicméně mám takový pocit, že pana spisovatele někdo vzal na pivo a vedl k němu řeč ve stylu: "Hele, Joe, tvé výtvory jsou čím dál krvavější, nechutnější, pesimističtější, už tím nikoho nepřekvapuješ, ztrácí to sílu. Taky tvé postavy začínají být únavné, čtenář je nemá rád. Vole, udělej s tím něco!" A Joe udělal, vypůjčil si snad všechny ingredience z éry osídlování Divokého západu a napsal "Rudou zemi". Nechybí v ní krev, nechutnosti, pesimismus, každá z postav (s výjimkou dětí) v sobě má cosi ošklivého... jenže tentokrát lze i v těch nejhnusnějších hajzlech zahlédnout přinejmenším na okamžik špetku něčeho dobrého. Hlavní "kladní" hrdinové pak se sebou stále svádějí vnitřní boj, někdy marný, občas vítězný, aby konali v souladu s morálním kompasem. Čtenář tentokrát nemusí tolik tápat, komu držet palce, ačkoliv události a jejich protagonisté zcela postrádají černobílost. No, tmavě šedá až černá tady má početnou reprezentaci, ale ne vše, co se zpočátku tváří jako čiré zlo, čirým zlem také zůstane.
Pátrání po unesených dětech je motiv, který ospravedlňuje nutnost páchat ohavnosti, zvláště pokud je člověk zahnán do kouta a v zápase o vlastní život nemá příliš na vybranou. Prostoru pro černý humor i zamyšlení je dostatek, čehož Abercrombie šikovně využívá.
Držkatá Sty, zbabělec Templ, (ne)předvídatelný seveřan Jehně a další pestré charaktery ze společenstva měli mé sympatie, které vydržely od začátku do konce navzdory nehrdinským výpadkům v příčetnosti nebo v odvaze.
Užila jsem si špíny až nad hlavu a přitom mě závěr zanechal čistou, bez pocitů zmaru obvykle provázejících autorova díla. Výborné, pátá hvězda zůstala těsně mimo dosah.
P.S.: Korektury mohly a měly být pečlivější.

26 06.12.2018

Coby rodačku a dlouholetou obyvatelku Ostravy mne anotace "Želesa" okamžitě chytila na háček. Ostrava a desítky kilometrů jejího okolí proměněné po zásahu biologickou bombou v unikátní ekosystém, železný prales. Fajn nápad, inspirace je patrná ze starých továrních komplexů a důlních věží, které si příroda zvolna bere zpět. Vzpomněla jsem si na svá dětská léta, chození přes polorozpadlé mosty, po potrubí, lezení do kdejaké ďury či roury, zkrátka blbnutí tam, kde malí smradi nemají co pohledávat. Tím jsem v podstatě shrnula veškerá pozitiva knížky: dobrý nápad, obstojná imaginace ohledně fauny a flóry, plus záchvat nostalgie.
Podívejme se na negativa: příčiny vzniku Želesa jsou podány zkratkovitě, s humorem trošku dětinským, pozadí si zasloužilo zpracovat lépe. Pak tady máme náctileté hlavní hrdiny, jejichž dialogy jsou převážně banální, někdy rádoby vtipné, jindy až infantilně hloupé – a tyto rozhovory tvoří značnou část „Želesa“. Postavy se chvilku chovají jako retardované, vzápětí srší nápady, čas od času jim autor svévolně pomáhá nepravděpodobnými náhodami. S psychologií charakterů to chtělo jít více do hloubky (ústřední dvojice si o sobě a své minulosti alespoň vzájemně povídá, o ostatních se nedozvíme skoro nic). Za celou dobu jsem k žádné z vystupujících postav nepocítila ani náznak sympatie, Tom s Jolanou mě vyloženě iritovali.
Nakoukneme k zápletce (SPOILER ALERT!!!): občasné výpadky v logice mi dost pěnily žluč. Například v úvodu trojice teenagerů spadne ze skály a ihned vydedukují, že turistická skupina nahoře je jistě považuje za mrtvé. Tím pádem nemá smysl čekat na pomoc a musí si cestu z Želesa najít sami… jakože cože?!? Pominu-li vybavení ala 20. století (děj se odehrává ve 23. století) a absenci techniky, co by jim vytrhla trn z paty, ale to je skutečně takový problém zařvat: „Haló, jsme naživu, přiveďte pomoc!“, to by se jako těch zmíněných 20 metrů nahoru nedoneslo? Zarážející je i množství jídla, co sebou mládeži mají (vydrží jim na celé dny), když exkurze do Želesa měla trvat pouhé 3 hodiny. Zrovna tak mě dostalo do kolen, když Tom vytáhne na nepřátelského robota nůž a tím ho zastraší… CTK?* A mohla bych pokračovat na pár dalších příkladech. KONEC SPOILERU.
Hlavní dojem z knihy je pro mě nevyzrálost, jako by ji autor psal velmi mladý a v dospělosti si to po sobě nepřečetl. Jinak by snad byl podstatně kritičtější, seškrtal svůj výtvor, přepsal, doladil a nejspíš by z toho mohla být skvělá delší povídka. Nenadchla mě ani obálka a vnitřní ilustrace – slabší průměr jako celá knížka. Pro mé dozrálé já byla koupě "Želesa" šlápnutím vedle, hodlám však jeho kvality prověřit zhruba za 8-10 let, až dám tuhle puberťáckou dobrodružku přečíst dceři.
* Na anglo-americkém serveru bych použila WTF.

18 05.12.2018

Sešitek s líbivými ilustracemi, ve kterém je příběh osekán na dřeň tak brutálním způsobem, že ztratil nejen sebemenší kouzlo, ale také veškerou smysluplnost, dějovou posloupnost, morální ponaučení atd... Abych z toho pro tříletou dcerku udělala trochu větší zážitek, musela jsem si přimýšlet celé věty. Tenhle komentář můžu nakopírovat ke všem pěti sešitům (knihy to vážně nejsou) z této edice, které jsme si zatím z knihovny zapůjčily. 50% za ten pro děti atraktivní výtvarný doprovod.

13 04.12.2018

Nebudu hodnotit, jelikož pro člověka, jenž viděl seriál, je tahle kniha úplně zbytečná. V průběhu padesáti stran jsem dospěla k názoru, že Vašíčkův styl psaní mě nudí, zápletka se od seriálové verze podstatně neliší a ono zdánlivě luxusní provedení titulu mne převelice sralo. Odmítám použít korektnější výraz, byl by nepatřičným eufemismem. Co mě totiž definitivně utvrdilo v závěru sáhnout po jiném románu, byly tuhé, špatně se obracející stránky s nesmyslným podtiskem, který akorát navýšil cenu a v praxi nepříjemně odváděl pozornost od textu. Žádám vydavatele, aby si podobné experimenty vetknuli do esovité kličky (s výjimkou případů, kde má podtisk grafické či jinak logické opodstatnění) a ponechali generacemi čtenářů osvědčené černé na bílém, děkuji.

„Díky, kapitáne,“ pravila úřadující vládkyně Země a ukončila spojení. Na palubě zavládlo ticho.
„Všiml sis, že neřekla nic urážlivého, nepoužila žádnou vulgaritu?“ ozval se Holden.
„Ano, všiml.“
Holden se zhluboka nadechl. „Z toho nekouká nic dobrého.“

Ač nerada, musím ten zdejší téměř jednotný šik spokojených až nadšených komentářů narušit. Nikdo nechce být za kazišuka, ale já už jsem nad "Expanzí" párkrát oči přimhouřila a tentokrát je hodlám nechat otevřené.
Číst "Popel Babylonu" pro mě bylo jako šlapat na kole do nepříliš strmého, ovšem velmi táhlého kopce. Funíte celkem pohlednou krajinou, chvilkami míjíte i hodně zajímavá zákoutí, nicméně cesta je rozflákaná, drkotá to a ještě musíte co pár minut vyměnit stroj, přičemž každý má jiné jízdní vlastnosti a žádný úplně nevyhovuje. Třeba bicykl Jim Holden je otřískaný, utahaný, ustaraný, otravně uvědomělý a postrádá svůj někdejší zábavný hurá idealismus. Přesedneme-li na kolo s názvem Michio Paová, zjistíme, že jde dámský model Holdena (akorát nemá takovou z pr*ele kliku). Juniorské kolo Filip Inaros vzbuzuje chuť nakopat do blikačky a současně politovat. K tomu Naomi Nagata, Alex Kamal, Amos Burton, Bobbie Draper, Clarissa Mao, Chrisjen Avasarala, Fred Johnson, Marco Inaros, Jakulski, Vandercaust, Praxidike Meng, Anna a určitě jsem zapomněla na další z dlouhého výčtu lidí, kterým se věnují jednotlivé kapitoly. Chápu sympatickou snahu popsat konflikt z co nejvíce úhlů, přesto mi ten rozdrobený děj poněkud znepříjemňoval jízdu. Mám holt momentálně mentálně líné období, dala bych přednost plynulejší formě.
První čtvrtinu románu jsem zdolávala pět dní, než jsem se konečně zvládla jakž-takž přizpůsobit střepinovitému stylu autorského dua. Politika, vesmírné souboje, politika, osobní odvaha, politika, zodpovědnost, politika, láska, politika, lidskost a v opozici charismatický, leč totálně vymaštěný fanatik bez špetky svědomí. Tolik ve stručnosti k zápletce.
"Popel Babylonu" není horší než předchozí "Hry Nemesis", teoreticky bych měla dát stejných 70%. Jenže mně se nelíbí, když je mi vnucováno, jak mám chápat něčí nenávist, neodsuzovat agresi, odpouštět a dávat druhé, třetí, dvanácté šance. Tak osvícená nejsem, sorry. Tentokrát tři hodně přísné stálice... nebo že bych ty oči zase přivřela?

19 03.12.2018