mi-380 komentáře u knih

Konečně i mě (po nekončící vlně kladných komentářů spřízněných uživatelů DK) okouzlil autorův zábavný mix dobrodružství, historie a fantasy. Spolu s Iljou Muromcem a aplikací mapy.cz jsem se čile pohyboval širými pláněmi, daleko na východě, kolem řek Oka a Itil (Volha), a zažíval dramatická střetnutí se směsicí národů a kmenů toho místa a doby. Vikingští Varjagové, islámští Bulhaři a Muromci, křesťané z Kyjeva, Kypčakové, Čeremisové, slovanští Drevljané, Mokšové, Chazaři, Byzantinci, Pečeněhové a samozřejmě čarodějové, rusalky, draci a strigy z dávných časů, ti všichni oživují román svými plány, které se nepřetržitě kříží s plány těch ostatních a zároveň už se jedni z nich začínají prosazovat a míchat všechny do jednoho velkého pytle – do nového, rodícího se národa Rusů. Utěšeně čtivá bohatýrská legenda podle starých pověstí se skutečnou historickou postavou, kyjevským knížetem Svjatoslavem z rodu Rurikovců - švédských Varjagů, v jedné z hlavních rolí. Zase jedna kniha, co mě souběžně přinutila pročítat doprovodné informace o osobnostech a říších té doby a připomněla mi tehdejší obrovskou kulturní propast mezi divokými dobyvačnými barbary ze severu a východu a vyspělými civilizacemi jihu, které už ale byly za vrcholem svého vývoje a hroutily se pod tlakem Normanů, Germánů, Mongolů, Turků a Slovanů jedna za druhou.
Vysvětlující dodatky nevídaného rozsahu dokazují autorovy dějepisné znalosti a kompletně doplňují čtenářský zážitek.
85 % (aktuálně 271 hodnocení s průměrem 88 %).
…
Svjatoslav hodil na přikrývku vedle Ilji měch s vínem a strčil mu pod nos šťavnaté labutí stehno. “Na, jez.”
Muromec zamrkal. Kyjevský velekníže mu vlastníma rukama podává jídlo a pití?...
…
Řeknu ti, co vidím já, když se rozhlížím z věže kyjevského dvorce - Chazarskou říši, Východní Řím, arabský kalifát. Velká, silná mocnářství. A já se musím postarat, aby jim byl Kyjev rovnocenným soupeřem, aby nás už nepovažovali jen za špinavé barbary ze severu, kteří čas od času přijedou loupit a vraždit.

50 09.12.2020

Forsyth, jak ho máme rádi. Široce pojaté vyprávění silných příběhů, zeměkoule není dost velká, autor je všude jako doma. Plynule se přemísťujeme z vietnamských tunelů mezi jugoslávské a panamské gangy, do italských hor, arabských emirátů, a dál do kanadských těžebních lokalit a amerických soudních síní, až do jihoamerické džungle. Je tu přesvědčivý popis zákulisních tahů tajných služeb i akcí poloprofesionálních specialistů a mstitelů, a také postupujících změn v americkém přístupu, kdy plíživě se vkrádající politická korektnost (kdysi v Číně západem vysmívaná) a neschopní idealisté, nahrazující ve vedoucích pozicích staré zkušené vlky, jim hází čím dál tím větší klacky pod nohy. A samozřejmě jsme svědky krutých zločinů, jenže ke každé akci patří odpovídající reakce, jak pravil Isaac Newton. Hlavní hrdinové tento zákon plní s pomocí dolarů, dobrých přátel z mládí a špičkových schopností, občas pomůže štěstí a náhoda.
85 % (aktuálně 310 hodnotících s průměrem 90 %).
...
všichni ti abúové nikdy netrpěli hladem. Většina z nich měla univerzitní vzdělání.
Podle Devereauxovy teorie měli ti, kteří dokázali nařídit druhým, aby nastražili bombu do jídelny, a pak se radovat z fotografií zkázy, jednu věc společnou. Vyznačovali se děsivou schopností nenávidět. Ta byla předurčena jejich geny. Prvotní byla nenávist; cíl si hledali později a obvykle jej našli.

P.S.
Zaujaly mě některé názory a informace:
Vietnam - upevňování moci komunistických vůdců po válce i tam probíhalo podle nám dobře známé šablony. Likvidace bývalých spojenců z Vietcongu a tvrdá perzekuce čínské menšiny.
Bosna - jugoslávské gangy, které byly už za Tita tolerovány, pokud působily v zahraničí, začaly naplno řádit při rozpadu Jugoslávie a byly strůjci velkých etnických čistek a loupeživých nájezdů.

50 30.09.2020

Zlatý drak, Červená Karkulka, Mořská víla, Ledová královna. Další pohádky mistrně převedené do fantasy. Mutant Geralt, zaklínač a hlavní postava ságy, se projevuje stále více sympaticky. Zabiják příšer, který zabíjí stále méně, pro ženy neodolatelný alfa, který svou přitažlivost používá stále méně. Autor laskavým způsobem vysílá poselství o likvidátorské povaze nejnebezpečnějších vesmírných dravců – lidí. Tu a tam dostáváme i účinnou lekci z předmětů Tolerance, Náboženství, Rasismus.
Poslední příběh je milá a rozverná fraška, v níž se sejdou všechny významné postavy z obou povídkových knih.
95 % (2798 hodnotících je na průměru 93 %).
…
„Modlí se nebo medytuje. Říká, že to musí, poněvadž má přikázání od bohů, aby lidi od zlýho ochraňoval.“
„U nás v Crinfridu,“ poznamenal Boholt, „držíme takové jako on v kleci anebo na řetězu. Když se jim hodí kus uhlu, čmárají po stěnách nevídané věci…

P.S. Souběžně s opakovanou četbou jsem sledoval nový seriál na Netflixu. Ten mě svou nevyrovnaností a přeházením povídek občas rozčiloval, až jsem narazil na epizodu 6 – Vzácný druh, v knize je to povídka Hranice možností. Zde došlo konečně k vyrovnání kvality, tento díl seriálu je podle mých představ: velkolepý, vtipný, dramatický, úspěšně brnkající na city.

50 05.01.2020

Chronologicky se tato dánovka překrývá s třemi dalšími: Hriech náš každodenný, Knieža Smrť a Kožené srdce. Vyšetřování se neobvykle protahuje a znovu se dočkáme spojení více případů.
Už po dvaadvacáté si kladu stejnou otázku: Co mě na románech z Nášho Mesta tak baví? Těžká otázka, nesnadné hledání odpovědi, ale pokusím se.
Hlavní je asi prostředí, postavy, historické pozadí – je to opravdu Naše Město a jsou v něm Naši Lidé. Prostě tomu všemu rozumím, ta místa i tyto typy lidí znám, politické změny posledních desetiletí jsem prožil, je mi to všechno povědomé, blízké a pochopitelné. Skandinávie, Amerika, Evropa, Svět – o všem čtu rád, jsem zvídavý a zvědavý, beru to jako poučení, rád vše vidím na vlastní oči, ale je to stále nějak vzdálené, zprostředkované, cizí. Naopak, ač rodilý Jihočech, v Našem Mestě se cítím jako doma.
A za druhé: humor a dialogy. Přesně odposlouchané, třaskavé, pohotové, cynické, někdy přehnaně drsné. Ale opět živé, skutečné, přiléhavé, nezbytné koření dotahující většinu příběhů k dokonalosti.
A za třetí a za čtvrté a… dalo by se toho najít mnohem víc, ale to bych musel opakovat něco, co už napsali ve svých komentářích jiní čtenáři, kteří mají práci Dominika Dána rádi stejně jako já.
90% (zatím 135 hodnotících s průměrem 86%).
…
Mala dvanásť. U žien je to trestné, ale pre whisky požehnaný vek.
…
„Nííč, ja len, že Oto si dnes ráno nečistil revolver, a keď si prišiel, podával si mu ho zo svojej skrine. Nenápadne, ale podával. Ak si dobre pamätám, tak naposledy dal svoj revolver z ruky v roku tisícosemstošesť po víťazstve Napoleona v Ulánbátare.“ „Napoleon v Ulánbátare nikdy nebol.“ „Ale s tým ostatným súhlasíš, čo?“ „Ty vieš človeka nasrať takto ráno o ôsmej, to treba uznať!
…
„Bystrica je vybavená,“ zahlásil Chosé. „Čakajú nás. Ako dlho to trvá do Bystrice?“ „Tebe dva dni, lebo po ceste je sedemnásť motorestov a v každom robia čašníčky.“

50 08.09.2019

Chtěl jsem propojit sérii, už jsem s přiměřeným zájmem přečetl první a třetí část, ale vzdal jsem to během šesté kapitoly: žena v koupelně, sama doma, a zatím na chodbě se něco děje. Něco s igelitovou fólií. A potom… potom jsem to radši zabalil a skončil.
(1069 hodnotících s průměrem 80 %).

I pošesté jsem využil autorovu pozvánku do polozapomenuté historie a jeho objevitelské, zajímavé, tu a tam i humorné texty, si užíval se spokojeným úsměvem zvědavce.
90 % (zatím 20 hodnocení s průměrem 87 %).

49 30.11.2023

Názorné, polopatické, začátečnické. Ne vždy, ale často. Trochu mi to připomíná říkanky Ondřeje Sekory, jenže ty jsou určeny jinému okruhu čtenářů. Autora jsem naštěstí poznal v jeho vyzrálejších dílech. Pokud bych začal touto prvotinou, bylo by naše setkání krátké, k mé škodě.
50 % (zatím 19 hodnotících s průměrem 77 %).
...
V půl šesté ráno
město je kroky zotvíráno
a tma se sráží do světel.
Plazí se tramvaj plná těl.

49 29.10.2022

Literálně originální, dokumentárně inspirující. Pohled na Ameriku, která se před půl stoletím zdála skvělá, svěží, neporazitelná, nadřazená, životním stylem i úrovní daleko před Evropou a hodně daleko před ostatním světem. Dnes už v tomto směřování k absolutní účelnosti a pohodlnosti bohužel jasně vidíme počátky sebedestrukce a nastávající hrozby úpadku, což je zákonité pro každou slavnou říši. A nejspíš to už tenkrát viděl i autor.
Přečteno podruhé, už ne s takovým účinkem jako poprvé (v té době zadrátovaných hranic jako by ani Vídeň neexistovala, natož USA).
95 % (30 hodnocení, 83 %).
…
West Side Story
Tak jsem se taky šel podívat, jak vypadá to, co dostane podle návrhu 10–12 Oskarů.
Bylo to v sobotu večer a Market Street v San Francisku byla sama jako barevný velkofilm.
Pokud se týká nafilmované West Side Story, mohu říci, že mohla dostat taky 28 nebo 114 Oskarů. Kdokoli tam něco dělal, od choreografa a režiséra, kteří vytvořili z úvodu k filmu, kdy kamera sjíždí z nebe do šedivého pekla West Side a sleduje partu kluků, naplněných něčím nepopsatelným, hrozným a silným, dokonalou pohybovou, obrazovou a hudební báseň, od Natalie Woodové po posledního psa v tomto filmu, je všecko dokonalé. Tak dokonalé, že to místy už začíná být kýč, docela maličko a docela zvláštní forma kýče.
…
Půl kila novin
V roce 1961 zaniklo denně třináct deníků a vzniklo devatenáct. Zájem se přesouvá na periférii v několika smyslech.
Náklady jsou někdy přímo úměrné pitomosti. New York Daily News, plný Liz Taylorové, královen a vražd z vilnosti, má 2 000 000 výtisků, New York Times s velmi inteligentním zpravodajstvím 451 000.
Nedělní vydání všech novin váží půl až dva kilogramy. Barevná příloha s třicíti pokračováními různých seriálů comics může mít tytéž důsledky jako pobyt ve zvukotěsné místnosti, v níž vám kape na hlavu a monotónní hlas odříkává bez oddechu text „Máma má med, Ema má mámu, voják má Emu, mámo!“
Týž efekt může mít zajisté i politické zpravodajství, ale to se tak důsledně neopakuje. Komentáře bývají svérázné, někdy až příliš.
Co z toho čtete, zeptal jsem se rozumného muže v Minneapolisu, na jehož práh dopadly s masívním žuchnutím ranní noviny.
Nic, odvětil klidně a velmi spokojeně. Jen do toho tak koukám.

49 23.06.2022

Už potřetí obdivuji autorku za její vstup do hlavy cizince. Neodvažuji se posuzovat, jak přesně dokázala vystihnout ukrajinskou komunitu, zas tak dobře se v tom nevyznám, ale popis ukrajinsko-české anabáze hlavní hrdinky považuji za zajímavý, čtivý, vtipný a poučný. Její Macochu jsem nedočetl, tam mě odradilo prvních několik stránek, ale po babičce z Mongolska a idealistovi z Dánska v ruské Tajze musím už potřetí ocenit autorčin přehled a schopnost vršit neotřelé příměry a nekonečné množství humorných situací, vyplývajících z porovnání zvyků a mentalit našich dvou národů, z činnosti neziskovek, i ze života mezi imigranty jiných národů. Pesimismus tentokrát nepřevládá – příjemné překvapení, vypravěčka Olga, to je žena plná energie, pracovitosti a zdravého rozumu, i když rány osudu s ní několikrát nebezpečně zamávají.
95 % (aktuálně 137 hodnotících s průměrem 74 %).
…
Jenže v Tísni už na to tou dobou byly přiklepnuté peníze z evropských fondů. Když mi to Danka v kanceláři dávala v papírech k nahlédnutí, bylo toho alespoň dvě stě stran.
Nevím, jestli mě chtěla ohromit těmi razítky nebo sílou toho tlustospisu, protože Dance já bych když ne mámu, mohla klidně dělat starší tetičku, a že si často myslím svoje, musela tehdy už dávno vycítit. Vedení vařícího klubu nabídla zrovna mně, protože naši ubytovnu vybrali losem a já v ní byla sice ne z nejstarších, ale z těch, co byly v Čechách vedle Ženi a Ljuby nejdéle, a z nás tří jsem byla z té nejmenší vesnice, takže nejvíc, jak se říká, původní a s nejvyšší pravděpodobností autentických znalostí národních jídel, jak zněly podmínky v tlustospise. Prostě se mi věřilo.
„Podporovat vzájemnou provázanost lidí je v české společnosti s nesnášenlivou tradicí potřeba jako sůl,“ říkala.
Je pravda, že Češi solí mnohem víc než Ukrajinci, a tak sůl i mnohem víc potřebují, přestože v Tísni mi nikdy nenabídli ani slanou sušenku.
…
O muže šlo především, a i když se k sobě má třeba šikmoočák Jarda, pan Kubata a můj otec jako hrušky ke švestkám a k jablkům, něco tam musí být i stejného, alespoň tak se to odedávna traduje. Že muži jsou podskupina lidí s určitými zvláštnostmi a ženy to samé.

49 31.10.2021

Bosch 13, Hollywood Reservoir, mrtvý vědec. Po přečtení předchozího Echo Parku jsem zjistil, že další Bosch v pořadí, Vyhlídka, má jen 210 stran, a tak jsem neodolal a v sérii okamžitě popojel. Tentokrát je příběh jednodušší, přes rychlost pátrání tak trochu zklidňující, i když FBI tu má plné ruce práce s terorismem i s Boschem, a svéráz Bosch zase plnou hlavu nápadů jak vyzrát na FBI.
85 % (zatím 155 hodnotících s průměrem 79 %).

49 28.04.2021

Bosch 12, Echo Park v L.A., 2006. Harry podruhé pracuje na starém případu. Znovu si užívám přesvědčivě podaný pohled mezi hollywoodské policajty, boháče, advokáty a politiky, proplétám se s nimi spletitým dějem a stejně spletitými slavnými ulicemi Mulholland Drive a Laurel Canyon s jejich tajemnými odbočkami. Kromě toho se i tentokrát čtenář může spolehnout na dokonale vypointovaný závěr. Případ je vyřešen? Ale co těch dalších šedesát stran do konce? Teď to přijde? Spravedlnost podle Hieronyma Bosche? Znovu za plný počet.
95 % (aktuálně 154 hodnotících s průměrem 91 %).
…
Měl v plánu zapíchnout odznak, odjet z města a najít si nějaký ostrov, kde by mohl i s rodinou žít. Mezi policejními důstojníky to byl docela běžný sen o životě ve výslužbě: odpoutat se od vší temnoty, kterou během své práce zakusili. Skutečnost však byla taková, že zhruba po šesti měsících na pláži začal být ostrov neskonale nudný.
…
Během stoupání si všimli, že přímo před nimi je na hoře Lee vidět slavný nápis „Hollywood“. Na vedlejším hřebeni ho postavili před více než osmdesáti lety jako reklamu na bytový komplex Hollywoodland nacházející se na horním konci Beachwoodu.
…
„Waitsi,“ řekl Olivas zostra. „Držte prostě klapačku.“ Natáhl ruku k palubní desce a zapnul rádio. Z reproduktorů se vyvalila hlasitá mexická hudba. Olivas okamžitě plácl po tlačítku a vypnul zvuk.
„Kdo v tom kurva naposledy jel?“ položil otázku bez adresáta.
…
„Harry, tak ty sis pozval domů dívku, aby za tebe udělala špinavou práci a pomohla ti rozlousknout případ, a přitom pro ni nemáš nic víc než jedno pivo? Co je to s tebou? A co víno? Máš nějaké víno?“
Bosch smutně zavrtěl hlavou.

49 27.04.2021

Něco z černé Afriky, autorka z černé Afriky. Pokleknout? Ne, ani tentokrát ne, nebyl jsem vychován jako rasista a nerad bych to pod tlakem měnil. Ale tohle mě nebaví, nebaví, stále nebaví. S tím zvláštním stylem vyprávění jsem nedokázal srovnat krok. Předčasně přerušeno, přes atraktivní název i námět a dobře udělanou audioknihu.
x % (zatím 101 hodnotících generuje modrý průměr 62 %).

Taková malá jednohubka skoro bez chuti, nechci napsat přímo slátaninka. Reacherovo střetnutí se slavným Willem Trentem se nese ve správném duchu spolupráce dvou silných osobností, ale příběh je slabý, Reachera nedůstojný, občas nutící čtenáře k pousmání. Tahle akce by se daleko víc hodila do bondovské série, však naši dva hrdinové si při tom přendávání cihliček na slavného padoucha Goldfingera vzpomněli.
50 % (doposud 38 hodnotících s průměrem 61 %).

49 08.04.2021

Chvíli jsem měl pocit, že jsem se ocitl znovu mezi hvězdnou pěchotou. Autor vychovává a mentoruje. Tentokrát ale poměrně brzy nastupují kadeti do akce, která, zdá se, jen tak neskončí. Nakonec tedy asi opravdu ano: hvězdná pěchota, nedostudovaná, ocitne se bez účinných zbraní na cizí planetě a řeší problémy spolupráce, komunikace, i samotné holé existence, s tikající bombou časového paradoxu na pozadí.
85 % (aktuálně 72 hodnotících s průměrem 83 %).

49 29.03.2021

Když jsem před pár lety po školním srazu navštívil starého kamaráda a trampa, kterého všichni známe pod přezdívkou Effa, zavzpomínali jsme spolu na naše kytarové a trampské začátky a přítel mě důrazně upozornil, že Honza Vyčítal je náš nejlepší textař.
???
Je mi líto, že tenhle všeuměl už rok není mezi námi, některé jeho kreslené paňáky jsem si kdysi pomocí pantografu překreslil na A2 (například toho, co leze po čtyřech a naštvané manželce říká: No, co se zas tváříš, i mistr tesař se někdy setne) a viseli mi v mém mládeneckém pokojíku hodně dlouho, dost písniček Greenhorns zvládnu zpaměti zahrát a zabroukat ještě dnes, jeho vyprávění a ráčkování mi stále zní v hlavě a tak trochu souhlasím s Effou, protože některé jeho porevoluční texty dokázaly přesně vystihnout mé vzpomínky a nálady. Zpěvník je kapesní, do pouzdra ke kytaře se snadno vejde a rád ho občas vyndám a prolistuji.
100 % (aktuálně 5 hodnocení s průměrem 96 %).
…
Zapnu vzpomínkovou frézu romantiky battledressů
a najednou je mi šestnáct let
když jsem byl do čundrů janek, dřív než zpíval Wabi Daněk
když jsem našel celtovanej svět
Strašně jsem chtěl, než zestárnu, battledress mít i usárnu
a pak jsem stál na nádraží i já
zabalený saky paky, na sobě tu bundu khaki
a domovenkou „Czechoslovakia“
Silver A, Silver B, pak poslední pozdrav z paluby…

49 29.03.2021

Začátek roku 1811, přístav Cádiz, poslední španělské území odolávající Francouzům, bitva u Barrosy. Náš nevyzpytatelný kapitán Sharpe tentokrát plní úkol hodný tří mušketýrů, k čemuž potřebuje vynalézavost, statečnost, štěstí, a věrného irského seržanta Harpera. Příjemná šablona, kde se po skončení jejich dobrodružství přesouváme ke skutečné bitvě, a spolu s Brity, Portugalci, Němci a Sharpem vedeme statečný boj proti francouzským dobyvatelům a zároveň jsme přinuceni prožívat jejich utrpení a zoufalství, když se hlavním velitelem spojenců stal zcela neschopný a opatrný španělský generál Manuel de La Peña.
85 % (aktuálně 75 hodnotících s průměrem 92 %).

49 27.03.2021

Podivný název. Vždyť nás celou dobu autoři vodí hlavně po Evropě, občas po Asii. Kniha je, jako celá tahle řada, graficky perfektní, texty stručné, jejich umístění ale často chaotické. Většinou jde o poznámky pod čarou nebo vedle čáry, které doplňují částečně text, částečně znalosti mírně poučeného čtenáře. I výběr kapitol mi připadá zvláštní, když historické informace o Byzantské říši, islámu, Franské říši, Mongolech a Rusku jsou, co se týče tehdejšího dění na Britských ostrovech, doplněny pouze bájemi a legendami (Artuš, Tristan, Robin Hood, Meluzína…). Ve výsledném dojmu jde o potvrzení skutečnosti, že nejhoršími ranami pro veškerou civilizaci té doby bylo střetnutí s Mongoly, kteří důsledně vyplenili, zničili a pozabíjeli vše s čím přišli do styku. Rusové a Číňané byli nejblíž po ruce, také to nejvíc odnesli, a mám dojem, že mentální otisk těchto dávných střetnutí zůstal v jejich civilizacích dodnes.
80 % (aktuálně 6 hodnocení s průměrem 90 %).
…
Dobytím Cařihradu křižáky v roce 1204 ztratilo město Kyjev své hlavní obchodní odbytiště. Než se stačilo vzpamatovat a navázat na svoji bývalou moc, bylo v roce 1240 zničeno Mongoly. Všichni obyvatelé Kyjeva byli povražděni.

49 21.03.2021

Přidávám druhý komentář. Jsem majitelem zatím tří částí Zapomenutých příběhů; na třetí se chystám, první koluje a je už asi u dvacátého známého. Znovu listuji dílem druhým a nedá mi to, posílám dál několik citátů z posledního příběhu (Bledý jezdec, bledý kůň). Připomínám rok vydání: 2019.
…
Chřipka je zvířecí nemoc, kterou v přírodě trpí psi, prasata, koně a různé druhy ptáků. …právě divocí ptáci tvoří dodnes mohutný rezervoár infekce…
…
Španělská chřipka z roku 1918 ve skutečnosti španělská nebyla. Španělsko přišlo k nálepce tím, že se první světové války neúčastnilo a tamní noviny nepodléhaly vojenské cenzuře…
…
Velká chřipková pandemie v letech 1918-1919 zabila mezi třemi a pěti procenty obyvatel zeměkoule – podstatně více než první světová válka, která ji předcházela.
…
Virus, rekonstruovaný japonskými vědci, leží v jejich laboratoři a můžeme doufat, že v ní také zůstane. Španělská chřipka patřila k typu H1N1, jenž je ve světě dodnes běžný. Byla dosti podobná ptačím kmenům – natolik podobná, že možná přeskočila z ptáků rovnou na lidi...

49 10.03.2021

Užívám si Chandlera znovu po mnoha letech, ovšem ze začátku jsem se trochu bál. Zbytečně. I tenhle Marlowův případ, který prý nepatří mezi autorovy nej, byl pro mě úspěšným návratem do jedinečného světa západního pobřeží poloviny dvacátého století a do nezávislého, nekompromisního a nepodplatitelného charakteru hlavního hrdiny.
Z druhé police vlevo nahoře na mě už dlouho shlíží kompletní sbírka Chandlerových románů plus biografie, konečně jsem ten starý papír provětral.
95 % (aktuálně 142 hodnocení, 79 %).

Trestná výprava kyjevských bohatýrů po boku nezkrotných Varjagů. Vzájemně se moc nemusí, ale přesto společně postupují povolžskou Bulharskou říší na sever do studené, bažinaté země divokých Čeremisů a Čudů. Možná to není to pravé vánoční čtení, ale autor mě znovu okouzlil předkřesťanskými mýty, které se prolínají s dějinami a nabídl dobře promyšlený, drsný, dobrodružný fantasy příběh, vrchovatě naplněný bytostmi přirozenými i nadpřirozenými, pohádku pro dospělé. Ale ano, u nás k Vánocům pohádky patří.
90 % (aktuálně 219 hodnotících je na shodném průměru 90 %).
…
„Přestaňte s tím malomyslným kňučením,“ utrhl se Jegor Svjatogor. „Jsme kyjevská družina, slavní bohatýři, Svjatoslavovi vlci, nebo jen hejno kdákajících slípek?“
„Moje řeč,“ pokýval Suchan Radimič plešatou, jizvami rozrytou hlavou. „Nejhorší, co nás dnes může potkat, je smrt. A kdo by si dělal hlavu s takovou prkotinou?“...
Jegor se na něj podíval a vzápětí se dunivě zachechtal. „Dobrý postoj, Radimiči…“

49 26.12.2020