MichelleS
komentáře u knih
Sidonie Nádherná a konec střední Evropy
Alena Wagnerová
Hodnocení tentokrát vynechám. Vyzkoušela jsem poprvé knihu poslouchat a není to nic pro mne. Tempo je dané, když potřebuji kvůli nějakému detailu zalistovat zpět, nejde to (nebo velmi komplikovaně), celkově se soustředím na porozumění a vlastní obsah si neužívám. I přes tyto potíže mne zaujala jak osobnost paní baronky tak způsob vyprávění paní Wagnerové. Knížku si znovu přečtu (snad si ke mně najde cestu) a v knihovně se poohlédnu po dalších titulech této autorky.
O myších a lidech
John Steinbeck
Krátká novela vyprávěná převážně v dialozích. Krátká, ale tolik se do ní vešlo - přátelství, lidské sny a touha po lepším životě (pro každého jiná), soucit, láska, důstojnost... Závěr určitě nenechá ničí tepovou frekvenci v klidu.
Polednice
Julia Franck
Mám z knihy rozporuplné pocity. Úvod vypadal slibně, část odehrávající se v Budyšíně mě úplně pohltila. Ale pak vše vyšumělo do ztracena, jako by do Berlína dorazil někdo úplně jiný. Příběh ztratil své kouzlo a stal se obyčejným, jakých jsou desítky. Škoda.
Kuře melancholik
Josef Karel Šlejhar
Stará čeština plná přechodníků, jednoznačně dobré nebo zlé postavy a možná i námět (sirotek, přátelství s kuřátkem) mi nejdřív připomněly pohádku o Popelce. Ale tohle pohádka není, takže žádné kouzlo chlapce před lidskou krutostí nezachrání.
Carrie
Stephen King
Už dlouho jsem nečetla žádný horor, ještě jsem nečetla nic od Kinga. O Carrie jsem věděla, že je to autorova prvotina, zfilmovaná, ale film jsem neviděla. Útržky novinových zpráv, citace knih, protokolů, výslechů dodávají příběhu reportážní charakter a čtenář má dojem, že se to opravdu stalo. Závorky vsunuté do vět mi vadily, kromě minima případů, kdy jednoslovné výkřiky dokreslovaly právě řečené nebo ho naopak odmítaly. U hororu bych se chtěla bát, ale to se nestalo - je to spíš znechucení, přehnané bombastické rekvizity a já radši temný neurčitý strach než potoky krve, výbuchy a stovky mrtvých. I když zrovna ten motiv krve se tady povedl, jen nějaký ten kýbl ubrat. Vadilo mi i šablonovité chování postav, občas na mě působily jako karikatury. Samotná Carrie ve mně dlouho vzbuzovala především soucit. Celkový dojem - chybí mi stránky, ty podstatné věci - přebývají zbytečné efekty.
Astrid Lindgrenová - Válečné deníky 1939-1945
Astrid Lindgren
I kdybych nevěděla, kdo deníky napsal, bylo by mi jasné, že autorka byla inteligentní žena s širokým rozhledem, darem vystihnout to podstatné, smyslem pro čest a spravedlnost a se srdcem na pravém místě. Možná jsem čekala osobnější zpověď, ale převládá spíš reportážní charakter informací. I to ale o Astrid něco vypovídá. Třeba, že své city, starosti, vztahy nesvěří papíru, že jsou pro ni příliš důležité, že to, co se nás osobně dotýká, se těžko objektivně posuzuje. V otázkách světového dění prokázala obdivuhodnou orientaci a místy až vizionářské myšlenky. Při popisu válečného utrpení nikdy nezapomněla vyjádřit svůj soucit a lítost a na druhé straně vděk za relativní dostatek a klid doma.
Pokud bych knize něco vytkla, tak chybějící překlad článků, na které v deníku odkazuje. K čemu jsou českému čtenáři krásné fotografie deníku, čitelné, ale nesrozumitelné.
Besídka bývalých žáků zvláštní školy
Miloslav Šimek
Skvělé povídky Šimka a Grossmanna, mnohé hlášky jsou nezapomenutelné, často doslova slyším Šimkův hlas a intonaci. Ty psané s Krampolem mě nebaví, je to jen karikatura původního humoru Š+G.
Cit slečny Smilly pro sníh
Peter Høeg
Cit slečny Smilly pro sníh, už ten název vzbuzuje zvědavost, tu knížku nejde aspoň neotevřít. Pro jednoduchou zábavu by stačil napínavý příběh pátrání po příčině smrti malého grónského chlapce, ale tady dostane čtenář mnohem víc. Vzpomněla jsem si na Černou vodu Kerstin Ekmanové, kde je z dobré detektivky taky přesah k mnoha dalším tématům. Co je na té knížce nejlepší? No přece Smilla a sníh. To jaká Smilla je, jak ji postupně poznávám, co má za sebou a hlavně její nepokřivený pohled na svět, smysl pro to správné a potřeba tomu dát vše ze sebe. A sníh - to je její živel, poezie, křehkost, rozmanitost skrytá za bílý chlad.
V šedých tónech
Ruta Sepetys
Kdyby mi bylo třináct let, kniha by mne nadchla. Jenže velké téma nestačí. Přečetla jsem ji za jeden den a zůstal ve mně dojem, jako bych četla jen výtah, upoutávku, viděla jsem jen špičku ledovce. Já vím, že dnes se žádá rychlý děj, žádné zdržování nudnými popisy. A ty pořádné popisy strašně chyběly, detaily, prostředí, počasí, pocity, jak ti lidé vypadali.... Z velké části se děj odvíjí v dialozích, ale ty jsou občas tak kostrbaté, že postavám nevěřím. Některé scény jsou velmi působivé, uvěřitelné a jiné zas trapně vyumělkované.
Tři ženy pod ořechem
Václav Pankovčín
Přečteno odpoledne na zahradě pod ořechem. Na pár stránkách převyprávěné osudy tří generací ozvláštněné přesně tou kapkou tajemna, kterou miluju.
Jarmila Loukotková vzpomíná, vypráví a vaří
Jarmila Loukotková
Tak jak mám ráda její romány, je mi velmi sympatická i autorka. Každou chvilku jsem jí v duchu přikyvovala. Recepty mě lákají běžnými domácími surovinami, není třeba mnoha exotických přísad a koření. Naopak zaberou trochu víc času, žádné rychlé vaření v jednom hrnci. Za našich babiček a prababiček se vařilo trochu jinak a mnozí na ty dobroty s nostalgií vzpomínáme.
Příslib úsvitu
Roman Kacew
Moc hezké vzpomínky, prosycené mateřskou i synovskou láskou. Autor měl neuvěřitelně pestré dětství a mládí, byl vychován v duchu starosvětských hodnot, přitom je velmi tolerantní k chování jiných, dokáže i těžké chvíle podat s humorem a nadhledem, včetně vlastních chyb. Jedny z nejpůsobivějších stránek byly ty, které zachycovaly jeho snahu odletět do Anglie.
Pravidla moštárny
John Irving
Jeden z opravdových románů, postavy lidské a hluboké, děj plyne jako poklidná řeka a určitě ve čtenáři zanechá nesmazatelnou stopu.
Poslední Laponec
Olivier Truc
I když je kniha ověnčena cenou Nejlepší francouzská detektivka roku 2013, mnohem víc mne zaujala atmosféra a laponské reálie. Samotné vyšetřování není nijak zvlášť zajímavé, ani napínavé, místy doslova skřípe. Nečekejte ani množství zvratů, vše tak nějak postupně vyplývá na povrch. Postavy jsou dost černobílé, když je mi někdo protivný při prvním setkání, vyklube se z něj gauner. Ale ve chvíli, kdy vyšetřovatelé luští tajemné znaky na sámském bubnu, když se s nimi proháníte mrazivou zasněženou tundrou, nasloucháte tradičnímu joiku nebo hledíte do očí hrozivému Aslakovi, v tu chvíli autorovi vše odpustíte a necháte se pohltit chvílí, kdy po dlouhé polární noci vysvitne na chvilku slunce.
Knihy Jakubovy
Olga Tokarczuk
Rozhodně nezapomenutelná kniha, rozsahem, tématem, originálním způsobem vyprávění. Od začátku mne naprosto pohltil autorčin košatý jazyk, byla jsem nadšená barvitými ale nikoliv neuvěřitelnými postavami. V druhé a třetí knize jsem se bohužel v rozvodněném toku příběhu poněkud topila, díky množství náboženských detailů, citátů, přístupů. Jakub musel disponovat neuvěřitelnou silou osobnosti, když dokázal jednoduše pobláznit tolik lidí, že odvrhli tradiční svazující zákony, aby poslouchali mnohem horší příkazy tohoto fanatika.
Lépe než na různé Mesiáše a zachránce spoléhat na zdravý rozum a tam, kde nestačí (láska, víra), hledat uvnitř.
Královo srdce
Gaute Heivoll
Krásně napsáno. I když se dá děj převyprávět několika větami, jsou tu desítky stránek nabitých emocemi, bolestí, utrpením i nadějí, bezpodmínečnou láskou.
Neviditelný
Ralph Ellison
Pozoruhodné zachycení jedné etapy snad zániku rasismu. S odstupem desítek let, vývoj šel kupředu, i když některé věci se bohužel nezmění nikdy. Hlavně v první části knihy (studium, první zaměstnání) jsem často zapomínala, že hrdina je černý a pak zpětně přemýšlela, zda to má vůbec význam. Od setkání s Jackem pro mne byla četba trochu méně stravitelná. To je ale spíš mou nechutí k politice, schůzím, projevům... Taky mi nešlo na rozum, proč si toho černého chlapce Bratrstvo tak cení, hýčká, pěstuje; asi už nejsem tak naivní, jako byl on.
"Já blázen si myslel, že mě přijímají mezi sebe, protože jsou toho názoru, že na barvě nezáleží. Ve skutečnosti jim na ní nezáleží, protože nevidí ani barvu, ani lidi..."
"...já nejsem žádný hrdina, jen takový malý černoch, a od ostatních mě odlišuje jen trocha výmluvnosti a neuvěřitelný talent nechat ze sebe dělat vola."
Netroufám si tvrdit, že jsem všechno pochopila, můj dědeček nebyl otrok, nevyrůstala jsem s ohnutým hřbetem, věčně kývající a říkající to, co chtějí ti lepší slyšet, jinak bych byla jako Jack, Tobitt (nebo jen Norton?).
Úzká cesta na daleký sever
Richard Flanagan
Příjemné překvapení, i když známé téma přece je tu něco nového. Líbil se mi způsob vyprávění v krátkých kapitolách, představujících (jedna nebo několik) jednotlivé obrazy nebo črty ze života Dorriga Evanse a jeho spolubojovníků. Některé scény mi doslova vyrážely dech, některé byly tak neuvěřitelně vyhrocené v kontrastu děje a popisu okolí. Ale přiznám, že místy mi neseděly některé dialogy, klišé, plácání o banalitách. Třeba bylo jen potřeba zvolnit, ale ne vždy to vyšlo. Oceňuji zobrazení dopadu zážitků ze zajateckého tábora na život po válce, u obou stran.
Ach, ty Češky!
Mariusz Surosz
Spíš než o Češkách (jedna Angličanka, jedna Polka, ... ???) nebo naší národní povaze si přečteme kapitoly z naší historie, ke kterým byly pro oživení a ilustraci vybrány osudy konkrétních rodin. Stejně jako u Szczygieła je znát, že text je určen pro Poláky a český čtenář hodně informací zná. Ne všechny, třeba příběh z Volyně mi rozšířil obzory.
Z Paříže do Paříže
Joseph Joffo
Vzpomínky na válečné osudy dvou bratrů jsou napsány tak upřímně, bezprostředně, jsou tak plné naděje a přirozeného dobra, že se ani nechce věřit, že je autor psal až v dospělém věku. Občas je to hra na dobrodružství, klukovské rošťárny, ale s tou hrozbou všude kolem musí Jo i Maurice prokázat neuvěřitelnou odvahu a vynalézavost, aby přežili. Fascinovala mne především jejich neutuchající víra v dobrý konec.