milan.valden komentáře u knih

Současné české beletrii, zvláště té od českých autorek, se vyhýbám, ale tentokrát jsem udělal výjimku a řekl jsem si, že Bílou Vodu, dlouho očekávaný nový román Kateřiny Tučkové (*1980), si přečtu. Od autorky jsem dosud četl vlastně jen divadelní hru Vitka; román Vyhnání Gerty Schnirch jsem kdysi vzdal asi po 50 stranách a Žítkovské bohyně jsem spíš proletěl a prolistoval, protože téma mě nelákalo. Zato Bílá Voda (Host, 2022) mě námětem a tématy přitahovala velmi.
Lena Lagnerová má problematickou minulost a aby se s ní vyrovnala a zároveň se schovala před světem, odjede v roce 2007 do kláštera Bílá Voda u polských hranic, kde je jí svěřena péče o knihovnu a písemnosti. Díky nim Lena proniká do minulosti kláštera i jeho obyvatelek a také do minulosti své. Dalšími tématy jsou skrytá církev za komunistického režimu, chování kněžích za normalizace, kteří kolaborovali s vládnoucím režimem, internace řeholnic v roce 1950 či postavení žen v církvi. Autorka střídá časové roviny ve složitě propleteném vyprávění, které prokládá různými dokumenty, dopisy či deníky jedné z řeholnic.
Rozsáhlý román (688 stran) si po celou dobu udržuje značnou čtivost a jisté napětí a také čtenářovu zvědavost, což jsou samozřejmě přednosti. Na druhou stranu textu místy dochází dech, na můj vkus je v ději až příliš mnoho zázračných proměn některých postav a také vyvrcholení linie kolem Leny a kněze Jana je jednak trochu násilné, jednak podané tak, že románu chybí větší dějový oblouk. A hlavně bych text aspoň o čtvrtinu zkrátil, a bylo by kde, zejména dokumentární pasáže jsou někdy až neúnosné. Autorka také bohužel málo rozlišuje různé jazykové roviny jednotlivých linií a kapitoly nazvané Evangelium podle (Jana, Marty atd.) jsou plné klišé.
Tučková jistě vypátrala spoustu věcí a našla bohatý materiál, ale v románu by nemuselo být vše, stejně jako těch témat, někdy jen naznačených a nerozvinutých. Také to, jak mísí fakta s fikcí, je někdy trochu podivné, např. si vymyslela řád Anežčiných panen a do Bílé Vody "přesunula" poutní místo Mariahilf. Román jsem nakonec dočítal s rozpaky, ale na druhou stranu mi přinesl spoustu zajímavých informací a podnětů k zamyšlení.
Na závěr dvě zajímavosti: román Bílá Voda vyšel v nákladu 125 tisíc výtisků, což je na dnešní poměry neuvěřitelné, a je to v Hostu jubilejní publikace č. 2000.

18 07.02.2023

Třetí četba, po třiceti letech, slavného románu Láska za časů cholery (1985), který je čtenářsky asi nejoblíbenějším dílem kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927 - 2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982). Vedle románů Sto roků samoty (1967) a Podzim patriarchy (1975) a novely Kronika ohlášené smrti (1981) je to autorovo nejznámější dílo. Garcíu Márqueze řadím mezi své nejoblíbenější spisovatele. Tento román jsem poprvé četl asi v 17, pak ve 20; ve stejné době jsem dvakrát četl i Sto roků samoty, takže i k tomuto milovanému románu se teď vrátím.
Co napsat o tak slavném díle? Skvěle se tu projevilo Márquezovo vypravěčské umění a bohatý a šťavnatý jazyk, díky nimž povýšil poněkud sentimentální příběh na velký čtenářský zážitek. Je to autorův nejdelší román a já jsem si ho i potřetí velmi užil, navíc po tak dlouhé době a ve zcela jiném, zralém věku, s jinými osobními zkušenostmi a zážitky a také se znalostí celého Gabova díla. A ocenit je potřeba i vynikající český překlad.
Hlavní postavy jsou tři. Florentino Ariza, jeho dávná láska Fermina Dazová a její manžel Juvenal Urbino. Když doktor Urbino zemře, osloví Florentino po 51 letech Ferminu s tím, že ji nikdy nepřestal milovat. Naplní se konečně jejich láska? A co všichni tři za ty desítky let prožili? O tom je tento nádherný román, o lásce, vášni, touze, manželství, čekání, stárnutí a stáří...

12 28.04.2024

Román Jaroslava Rudiše (*1972), který autor napsal v němčině a vydal jej v roce 2019 pod názvem Winterbergs letzte Reise a který do češtiny báječně přeložila Michaela Škultéty, jsem si velmi užil. Winterbergova poslední cesta je velký a působivý evropský román, který obsahuje řadu témat, která mám rád a přitahovaly mě, ačkoli se jinak současné české literatuře vyhýbám a od Rudiše jsem nikdy nic nečetl. Je tu cestování vlaky, je tu starý baedeker z roku 1913, je tu historie, je tu jistá nostalgie po minulosti i její traumata, je tu zaniklé Rakousko-Uhersko, je tu Berlín, Liberec, Hradec Králové, Linec, Vídeň, Budapešť a mnoho dalších měst, je tu dávná tragická láska, vlastně rovnou dvě, jsou tu třinácté komnaty hlavních postav, jsou tu mrtví, hřbitovy a žároviště, bitvy a tunely a tramvaje...
Těmi postavami jsou témeř stoletý Winterberg, který se narodil v roce 1918, a jeho průvodce (pečovatel) na cestě do říše mrtvých Kraus, který na sklonku 80. let emigroval do Německa. Kraus doprovází starého muže z Berlína, který se ale narodil v Liberci, na cestě po bývalém Rakousku-Uhersku a stařec mu vypráví o historii míst i o své minulosti a předčítá ze starého baedekru. Svá traumata má i Kraus, jenž musí snášet Winterbergovy dlouhé a hlučné samomluvy a předčítání z knihy o zaniklé monarchii, jeho "záchvaty historie", která "prochází skrze něj", a vzpomínky na židovskou milenku Lenku, po jejíchž stopách chtějí doputovat až do Sarajeva. Jsou tu tóny tragické, tragikomické, nostalgické i komické – tak dlouho jsem se u žádné knihy nezasmál i nedojal. Winterberg se stále vrací hlavně k bitvě u Hradce Králové z roku 1866, v níž padli dva jeho pradědové, nebo k libereckému krematoriu, prvnímu u nás...
Vyprávění odkazuje k Haškovi, Hrabalovi či Škvoreckému, já tu cítím také vliv mého oblíbeného Thomase Bernharda, ale především jsou Rudiš a jeho Winterberg sví a originální. Rudišovi se povedlo docílit toho, že Winterberg vzbuzuje u čtenáře stejné pocity jako u Krause: ten vitální a skoro pořád mluvící stařík, který občas náhle usne uprostřed věty, vás bude bavit, dojímat i rozčilovat a věci, o kterých vypráví, vás budou zajímat, i když se opakuje a i když konec je možná předvídatelný, ale o to přirozenější.

12 07.02.2023

Úžasné je, že i po těch stovkách a stovkách přečtených knih se pořád těším na každou další. Ale na některé přece jen o trochu víc, což je i tento případ. Sňatky z rozumu Vladimíra Neffa (1909–1983), první díl pentalogie, jsem kdysi četl na gymnáziu a k tomu i díl druhý Císařské fialky, čili před třiceti lety, dál jsem se ale nedostal a na celou pentalogii jsem se už dlouho chystal. Miluji seriál z roku 1968 natočený podle prvních dvou dílů (a o trochu méně druhý seriál Zlá krev z roku 1986 podle dalších dvou dílů) a na celou pětidílnou ságu rodu Bornů a Nedobylů (takovou českou obdobu slavné Galsworthyho Ságy rodu Forsytů) se tedy těším o to víc.
Neff se při psaní románů inspiroval osudy vlastních předků. Jednotlivé díly vycházely postupně takto: Sňatky z rozumu (1957), Císařské fialky (1958), Zlá krev (1959), Veselá vdova (1961), Královský vozataj (1963). Mají (ve vydání z roku 1969, které mám doma) celkem 1600 stran a děj se odehrává od 50. let 19. století až po druhou světovou válku.

11 08.02.2023

Občas se asi každému stane, že ho zaujme a baví kniha, která by ho přitom možná na první pohled zaujmout nemusela. Co asi tak já a hory, lezení po horách, život na horách a na salaši, venkov? Jenže v románu italského spisovatele Paola Cognettiho Osm hor (Le otto montagne, 2016) je vedle tohoto převládajícího prostředí, které je mi dost vzdálené, ještě mnoho jiného, a proto se mi ta kniha velmi líbí a čtu ji s nadšením. Jsou to témata vztahu rodičů a dětí, zejména otce a syna (a to je pro mě z osobních důvodů vždy dost zajímavé téma); přátelství mezi dvěma muži od dětství do dospělosti (což mě v životě bohužel minulo), ač jsou velice rozdílní, ale mnohé je spojuje; kontrast mezi životem ve městě (v údolí) a na horách a na venkově, v přírodě; postava otce s jeho rozpory a chladem, ale i citlivostí; rodinná minulost; osudové volby a jak málo by stačilo, aby šel život jinak; domov; samota...
Vypravěč Pietro vzpomíná na svůj složitý vztah s komplikovaným otcem a na přátelství s venkovanem Brunem a popisuje svoji lásku k horám a horolezecké výstupy nejen v Itálii, ale i v Himálaji. Úsporným stylem, čtivě, tak, že se od nedlouhého románu (220 stran) nemůžete odtrhnout. A možná dokonce zatoužíte do hor se vypravit...
Když ještě dodám, že román získal nejprestižnější italskou literární cenu Strega, stal se bestsellerem v Itálii i ve světě a že ho přeložila Alice Flemrová, je pozornost na místě o to větší. Vydal Odeon, 2017.
"Ať už je osud cokoli, přebývá v horách, které máme nad hlavou."
"'Když jde někdo žít nahoru, znamená to, že tam dole ho nenechají na pokoji.' / 'A kdo je tam dole?' / 'Panstvo. Vojska. Kněží. Vedoucí oddělení. To je různý.'"
"V dospělosti se vám místo, které jste jako malí milovali, může jevit úplně odlišné a přinést vám zklamání, anebo vám může připomenout to, čím už nejste, a zavalit vás velikým smutkem."

11 07.02.2023

Přečetl jsem nejen svoji letošní "knihu roku" (2022), ale také jednu z nejlepších, jaké jsem četl v posledních letech. Americká spisovatelka havajsko-japonsko-korejského původu Hanya Yanagihara (*1974) napsala vskutku velký a výjimečný román Malý život (A Little Life, 2015), a to nejen rozsahem, ale především hloubkou a záběrem, s nimiž zpracovala temný a silný, místy velmi tragický příběh o velkém celoživotním přátelství, o dospívání a zrání, o nadějích i zklamáních, o kariéře a vztazích, o nesmírných jizvách z dětství a o tom, že tyto jizvy nedokáže úplně spravit ani sebevíce hojivá síla lásky, o nemoci a bolesti, s nimiž se taky musí žít, a o tom, jaké hrůzy někdy mohou páchat lidé na druhých... Jeden z nejsilnějších a nejdrásavějších románů, jaké jsem kdy četl. U málokterého díla jsem se tolik nabrečel nebo měl minimálně v očích slzy a málokteré jsem musel tak vydýchávat a při čtení si dělat pauzy. Ale přes všechnu tu bolest a krutosti, o nichž autorka píše, je to román nádherný, který se mi dobře četl a ani ta délka (640 stran většího formátu) mi nevadila.
Příběh čtyř přátel z vysoké školy, které pak sledujeme po několik desetiletí, jak žijí v New Yorku a plní si své sny a kariéry. Hezký a nesmírně laskavý herec Willem Ragnarsson, bystrý a břitký gay černošský malíř Jean-Baptiste Marion zvaný DžejBí, skvělý architekt Malcolm Irvine a postava ústřední, Jude St. Francis, vynikající právník a geniální znalec mnoha dalších oblastí, rezervovaný, tajemný, skrývající děsivou minulost, s níž se nedokáže zcela vyrovnat a z níž si nese následky na celý život – vskutku nezapomenutelná postava! A kolem nich další, z nichž vyniká zejména Judeův obětavý a věrný lékař Andy a Judeův profesor práva Harold, stejně jako postavy záporné z Judeovy minulosti, bratr Luke či doktor Traylor.
Přeložila Petra Diestlerová, vydal Odeon, 2022 (první české vydání 2017).

11 07.02.2023

Svět včerejška (Die Welt von gestern, 1942) jsou slavné Vzpomínky jednoho Evropana (jak zní podtitul, v prvním českém vydání zamlčený), tedy rakouského spisovatele Stefana Zweiga (1881–1942). Vyšly u nás poprvé až v roce 1994 a já jsem si je koupil v roce 1997; dosud jsem z nich přečetl jen nějaké úryvky, třeba ten o vzniku a premiéře opery Richarda Strausse Mlčenlivá žena (1935), k níž napsal libreto právě Zweig, a to podle komedie Bena Jonsona. Nyní jsem knihu konečně přečetl celou a ihned se zařadila nejen mezi nejlepší letos přečtené knihy, ale také mezi celkově nejlepší knihy, jaké jsem kdy četl.
Zweig, rodák z Vídně, byl ve své době jedním z nejslavnějších a nejpřekládanějších spisovatelů, usadil se v Salcburku a hodně cestoval nejen po Evropě, ale navštívil také Indii, Ameriku či Sovětský svaz. Před Hitlerem uprchl v roce 1934 nejprve do Anglie a v roce 1940 nakrátko do New Yorku a nakonec do Brazílie. Rukopis svých pamětí odeslal nakladateli den předtím, než se svou ženou spáchal sebevraždu. Kniha pak vyšla po jeho smrti ve Stockholmu.
Zweig ve Světě včerejška pozoruhodným způsobem zkombinoval osobní vzpomínky s širokým a zasvěceným, místy strhujícím i nostalgickým portrétem doby, kultury a společnosti od přelomu století přes první až po druhou světovou válku; svou osobnost přitom drží dosti v pozadí, do popředí vystupuje právě ona doba, kterou Zweig prožil: doba císaře Františka Josefa I., moderních nejen uměleckých, ale i společenských proudů a změn na přelomu století, první světové války a rozpadu Rakouska-Uherska, nadějné doby meziválečné i s jejím problémy, jako byla poválečná inflace, nástup Hitlera k moci a vypuknutí nové světové války...
Autor probere školní i univerzitní vzdělávání té doby, erotiku mládeže, kulturní ovzduší Vídně, postavení Židů, své spisovatelské počátky i pozdější úspěchy a slávu, cestování a spoustu slavných osobností, které znal a přátelil se s nimi (Rolland, Gorkij, Strauss a spousta dalších). Líčí napětí před první světovou válkou i počáteční nadšení mnoha lidí z války a jejich brzké vystřízlivění, stejně jako nástup Hitlera k moci. Dozvíme se i o jeho soukromé sbírce autogramů, autografů a rukopisů slavných velikánů. Zweig se nevyhýbá ani politice a samozřejmě je zde množství pozoruhodných úvah. Pro poznání doby, kterou Zweig tak sugestivně popisuje, jsou jeho vzpomínky velmi důležité.
Přeložila Eva Červinková, vydal Torst, 1994.

11 07.02.2023

Po Lásce za časů cholery (1985) jsem si znovu přečetl i Sto roků samoty (1967), nejslavnější a vrcholný román kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze (1927 - 2014), nositele Nobelovy ceny za literaturu (1982). Taktéž třetí četba po třiceti letech. Potvrzení, že jde o jedno z mých nejmilovanějších děl. Kdybych měl jmenovat deset mých nejoblíbenějších románů, Sto roků samoty by mezi nimi bylo určitě. Sága šesti generací rodu Buendíů, odehrávající se ve fiktivním tropickém městečku Macondo, je gejzírem šťavnatého jazyka, pestrých příběhů, barvitých epizod, bohatého děje, výjimečné obraznosti, svérázných postav a jejich tragikomických osudů; slov, nápadů, barev, chutí, vůní, pachů, které jsou z nádherného vyprávění přímo cítit; fantastických událostí, které se tu dějí zcela přirozeně (a naopak reálné jevy jsou považovány za fantastické); propletenec rodinných a jiných vztahů, kdy čtenář musí být trochu ve střehu, aby se v těch vztazích a opakujících se jménech vyznal (naštěstí dnes se dá na internetu najít rodokmen, který to usnadňuje).
Nenašel jsem ani jedno slabé místo, román proudí jako bohatá, široká, chvílemi divoká a jindy poklidná řeka s mnoha přítoky - fantastickými, půvabnými i krutými příběhy, rodinnými aférami, přírodními katastrofami, vzestupem i pády, které zrcadlí staleté dějiny jihoamerického kontinentu s jeho občanskými válkami, diktátory či vykořisťovatelskou banánovou společností. Příběhy o různých formách samoty Buendíů (osobní, společenské i samoty moci) a o všech možných podobách lásky a vášně. Román, v němž pokaždé najdete něco nového a jiného. Kongeniální český překlad.

10 05.05.2024

Alias Grace mohu směle zařadit mezi nejlepší díla Margaret Atwoodové. Kniha by mohla zaujmout každého, kdo si oblíbil třeba viktoriánské romány Sarah Watersové (Špičkou jazyka, Náklonnost, Zlodějka) nebo Faberův Kvítek karmínový a bílý, kdo rád čte historické příběhy vycházející ze skutečných událostí, kdo si libuje v příbězích o zločinech a pátrání po tom, jak to opravdu bylo a v odhalování minulosti, a kdo má rád záhadné a nejednoznačné hrdinky.
Rozsáhlý a propracovaný historický román vychází ze skutečné události, která v polovině 19. století otřásla Kanadou, tehdejší britskou kolonií. Mladičká služebná Grace Marksová a sluha James McDermott byli v roce 1843 obviněni z vraždy svého pána Thomase Kinneara a jeho hospodyně a milenky Nancy Montgomeryové. Oba byli odsouzeni k trestu smrti, McDermott byl vzápětí popraven, ale šestnáctileté Grace Marksové byl trest změněn na doživotí. Trest si odpykává ve věznici v Kingstonu a na některé události si přesně nepamatuje, nebo to alespoň tvrdí. Po patnácti letech, v roce 1859, se jejím případem začne zabývat mladý americký psychiatr Simon Jordan, jehož požádal výbor usilující o milost pro Grace, aby vypracoval zprávu o Graceině duševním zdraví a o celé smutné záležitosti. Kolem zločinu a následného procesu totiž stále panují pochybnosti, a tak mnozí věří, že je Grace nevinná.
Doktor Jordan začne za Grace docházet a ona mu vypráví celý svůj příběh. Scházejí se v domě ředitele věznice, kde Grace vypomáhá přes den v domácnosti, s úklidem či šitím. Grace vzpomíná na dětství v bídě v chudém Irsku, na strastiplnou cestu lodí s imigranty do Kanady, na první službu a na přátelství s Mary Whitneyovou, jejíž osud je pro Grace varováním, aby se nenechala zlákat mužskými sliby a krásnými řečmi, které by ji přivedly akorát do maléru. Zprvu postupuje příběh v pomalém tempu. Atwoodová ústy své hrdinky podrobně popisuje, jak vypadala tehdejší služba ve velkém domě u bohatých lidí či jaké byly tehdejší zvyklosti. Dozvíme se tak opravdu mnoho zajímavých věcí. A toto pečlivě zobrazené pozadí dodává románu na plastičnosti a uvěřitelnosti. Jak se postupně Graceino vyprávění blíží k osudnému zločinu, napětí roste. S ním se ale do čtenářovy mysli – stejně jako do mysli dr. Jordana – čím dál více vkrádají nejrůznější pochybnosti a otázky kolem Grace a jejího podílu na onom hrůzném zločinu…
A tyto pochybnosti nás neopustí ani po dočtení románu, což slouží ke cti autorky, která se nenechala zlákat možností jednoznačnějšího výkladu a ponechala nejasnosti, jež kolem Grace panují, i v knize. Stejně tak nepodlehla lacinému lákadlu milostné zápletky mezi Grace a Simonem Jordanem, naopak dr. Jordan se zaplete s někým docela jiným a nijak romanticky. Také duchařský motiv, stejně jako motiv ztráty paměti, využívá Atwoodová umně k tomu, aby spíše všechny pochybnosti a otázky o vině či nevině Grace prohloubila a nestaví na tom celý příběh, jak jsem se trochu bál.
Většinu příběhu vypráví sama Grace, ale části vyprávění jsou střídavě podávány také z pohledu dr. Jordana (ovšem v er-formě); součástí románu jsou také četné dopisy a každou z 15 kapitol uvádí motta a citáty, jednak z beletrie, jednak z dobového tisku. Autorka si rovněž potrpí na jistou symboličnost, a tak v příběhu hrají důležitou roli např. vzory vyšívaných dek a přehozů či jedna dívčí věštba. Čtenář by měl číst pečlivě a všímat si i drobností, neboť mohou v závěru hrát důležitou roli; a my si zpětně uvědomíme, proč se o tom v knize psalo.
Moc bych si přál, aby se i u nás stávaly takto skvěle napsané a inteligentní, a přitom čtivé a nijak komplikované romány bestsellerem. Což se asi bohužel nestane (Aristokratky, Hartlové, Třeštíkové či skandinávské a jiné thrillery a detektivky budou prostě vždy populárnější), ale i tak doufám, že Alias Grace zaujme co nejvíc čtenářů – román i vynikající autorka Margaret Atwoodová si to zaslouží. A celkem se vydařila i šestidílná televizní adaptace románu, včetně dobře vybraných herců, i když kniha je kniha; minisérii chybí více napětí a působila na mě celkově trochu chladným dojmem, na rozdíl od románu. Grace Marksová mi od dočtení knihy nedá spát, a zřejmě ještě dlouho na ni budu myslet a přemýšlet, jaká byla, co byla pravda a co lež a jak dalece si s Jordanem (a s námi) pohrávala… A to mám na podařených románech rád: když uvíznou ve čtenářově mysli a jen tak neproletí kolem, když postavy vyvolají nejednoznačné emoce.

10 07.02.2023

Ohníčky všude kolem (Little Fires Everywhere, 2017), druhý román americké spisovatelky Celeste Ng(*1980), znám z povedené televizní minisérie z roku 2020 (v hlavních rolích Reese Witherspoon a Kerry Washington), která se mi líbila tak, že jsem si řekl, že si knihu časem přečtu. Nejprve jsem ale minulý měsíc přečetl s nadšením autorčinu prvotinu Vše, co jsme si nikdy neřekli, která je výborná. A druhý román, na který došlo nyní, je ještě lepší; od knihy jsem se nemohl odtrhnout a četbu jsem si užil i přesto, že děj už znám z oné minisérie. Román je propracovanější, dějově bohatší a hlubší než prvotina autorčin pokrok je znát a vyplatí se ji sledovat i nadále.
Polovina 90. let, Shaker Heights, předměstí Clevelandu, kde se dobře žije a kde se dodržují pravidla a vyhlášky o barvě fasád na domech, o pořádku a o výšce trávníků, kde jsou dobré školy a spořádané rodiny. Jenže pod povrchem není všechno tak, jak se zdá. Dvě rodiny, o nichž román vypráví, a jejich matky nemohou být odlišnější. Na jedné straně perfekcionistická Elena Richardsonová, místní novinářka, a její manžel právník a čtyři dospívající a úspěšně studující děti, z nichž jen nejmladší Izzy je vzpurná a problematická. A na druhé straně bohémská umělkyně a svobodná matka Mia Warrenová, fotografka, která se živí příležitostnými pracemi a s dospívající dcerou Pearl cestuje po celých USA a nikde se dlouho nezdrží.
Elena pronajme Mie byt v domku, který pronajímá, a obě rodiny se zvláštním způsobem sblíží. Pearl se začne přátelit s Eleniným synem Moodym i ostatními dětmi a je okouzlena jejich spořádaným životem v obrovském domě; Izzy zase vzhlíží k Mie, která začne u Richardsonových pracovat jako hospodyně. Mia pomáhá čínské kolegyni z bistra Bebe, která usiluje získat zpět svoji dceru, kterou po porodu ve složité situaci odložila a kterou chce adoptovat Elenina kamarádka Linda. Elena zase pátrá po Miině záhadné minulosti. Do toho zasahují další postavy a události a vše spěje k tragédii, o níž víme hned od prvních řádků knihy: podivínská Izzy, která má konflikty s matkou a vlastně se všemi a s celým světem, založila ničivý požár domu Richardsonových, kde v tu chvíli byla jen matka, jíž se podařilo dům včas opustit
Co k tragédii vedlo? Jakou minulost má za sebou Mia, která toužila stát se úspěšnou a slavnou fotografkou? Co skrývají Eleniny děti a co skrývá Pearl? Podaří se Bebe získat zpět své odložené dítě? Autorka čtivým, strhujícím způsobem řeší témata rodinných vztahů, konfliktů mezi matkami a dcerami a obecně mezi rodiči a dětmi, složitého dospívání a zmatků a chyb, které mladí dělají, mateřské touhy a lásky; vypráví o životě na předměstí, o cestě mladé ženy za vzděláním a uměleckou tvorbou navzdory všem překážkám, ať už jsou to nesouhlas rodičů nebo nedostatek financí, i o tom, že každý by měl dostat druhou šanci.
Přeložila Jana Kunová, vydal Odeon, 2017 (2. vydání vyšlo v roce 2020 s obálkou k minisérii, 3. vydání vyjde v říjnu 2023).

9 14.05.2023

(Část IV)
Román o lásce --- Jak ve svém doslovu k románu (stejném, jaký byl použit i v prvním českém vydání u Škvoreckých v Torontu 1985) připomíná Květoslav Chvatík, „všechny velké romány jsou vyprávěním o lásce“. To schvaluje a vítá i sám Kundera v poznámce k nynějšímu vydání: „Označení je přesné i samozřejmé.“ Chvatík má naprostou pravdu hned dvakrát: Nesnesitelná lehkost bytí je román velký a je to román o lásce. Jeho děj je poměrně jednoduchý, složitá (ale virtuózní a mistrovská) je naopak jeho kompozice. Tomáš, skvělý chirurg, v němž se snoubí láska donjuanská i tristanovská, se v lázeňském městě seznámí se servírkou Terezou, zamiluje se do ní a později s ní začne v Praze žít. Tereza jej miluje bezmezně, kdežto Tomáš jí nedokáže být věrný. Po srpnových událostech roku 1968 oba odejdou do Švýcarska. Tomáš se tam setkává i se svou bývalou milenkou, malířkou Sabinou, která také opustila Čechy. Sabina naváže vztah s levicovým intelektuálem Franzem, ale její složitá a věčně nespokojená a hledající povaha ji nakonec žene dál a pryč od Franze i od své vlasti až do Ameriky. Tereza není ve Švýcarsku spokojená, navíc zjistí, že ani tady jí Tomáš není věrný. Proto se vrátí do Prahy. Zanedlouho se za ní vrátí i Tomáš, ačkoli riskuje své postavení. Následky na sebe nenechají čekat dlouho: z chirurga je postupně degradován až na umývače oken. Nakonec oba odcházejí na venkov, kde konečně najdou krátké chvíle štěstí. Onen Karenin z názvu sedmého dílu je jejich pes. Franz se zatím vydává na svůj „Veliký pochod“ a umírá v Kambodži (v jeho postavě Kundera kritizuje západní levicové intelektuály). Sabina se v Americe dozví o konci Tomáše a Terezy: zemřeli tragicky, náhodně, absurdně při automobilové nehodě. Můžeme tento děj prozradit, neboť Kundera jej nevypráví přísně chronologicky. Vrací se k jednotlivým dějovým a myšlenkovým motivům, rozvíjí je a upřesňuje. Tak se o smrti Tomáše a Terezy dozvíme už na s. 134, tedy dříve než v polovině románu, v předposlední kapitole třetího dílu, kdy Sabina dostane do Paříže, kde v té době žije, dopis od Tomášova syna (z prvního manželství), kde jí oznamuje smrt Tomáše a Terezy. Znovu pak – jakoby letmo – ještě na s. 291, ve čtyřiadvacáté kapitole šestého dílu, kdy právě jemu, Tomášovu synovi, přijde telegram s oznámením o jejich smrti. Román samotný končí idylou na vesnické tancovačce, ve chvíli jakéhosi usmíření mezi Tomášem a Terezou. Na konci tedy není beznaděj, zmar či smutek, ale naopak lyrická atmosféra naděje a idyly, po níž všichni tak toužíme.

Množství myšlenek je v románu věnováno právě lásce a jejím různým podobám: Tomáš, jak jsme již uvedli, je donjuanem, který náhle pozná opravdovou, tristanovskou lásku, a neví si s ní rady. Tereza, která miluje až za hrob a jejíž pokus o nevěru jako pomstu skončí fiaskem, se trápí Tomášovými nevěrami. Její láska zvítězí, ale jedině za cenu nejvyšší, za cenu smrti. Vztah Sabiny a Franze je založen na neporozumění slovům, na jejich odlišném výkladu, jak se můžeme přesvědčit v již zmíněném Malém slovníku nepochopených slov ve třetím díle. Ten je přesnou analýzou právě toho, jak různě může být vnímáno a chápáno jedno slovo, jeden obraz, jedna myšlenka. Především je však román obrazem lásky ve složité době, v „pasti, kterou se stal svět“, na „planetě nezkušenosti“, mezi „lehkostí a tíhou“, „duší a tělem“, mezi „nepochopenými slovy“ a „Velikými pochody“ historie a kýče. „…právě otázkami, na které není odpověď, jsou vymezeny lidské možnosti, jsou narýsovány hranice lidské existence.“ (s. 150)

9 08.02.2023

(Část III)
Kundera nepopírá umělost svého světa a svých postav; je jeho/jejich nezastřeným stvořitelem: „Bylo by hloupé, aby se autor snažil čtenáři namluvit, že jeho postavy skutečně žily. Narodily se nikoli z těla matky, ale z jedné dvou sugestivních vět či z jedné základní situace. Tomáš se narodil z věty einmal ist keinmal. Tereza se narodila z kručení břicha.“ (s. 49) „Postavy se nerodí jako živí lidé z těla matky, nýbrž z jedné situace, věty, metafory, v níž jako v oříšku je uložena nějaká základní lidská možnost, o níž si autor myslí, že ji ještě nikdo neobjevil anebo o ní nikdo nic podstatného neřekl.“ (s. 236)

Přesto jeho postavy nepůsobí uměle, naopak jsou velmi přesvědčivé a životné právě na pozadí myšlenek, k jejichž ilustraci a zživotnění postavy autorovi slouží. Obvinění z povrchnosti a zkreslování československé reality 60. a 70. let, které se po vydání románu objevily, zcela odmítám. Jistěže tu (zčásti i s ohledem na západního čtenáře) došlo k jistému zjednodušení, ale toto zjednodušení je velmi účinné, neboť čtenář, té době již vzdálený, si lépe onu tehdejší realitu uvědomí a představí. Postavy románu se občas chovají jako určité modely či typy, ale vždyť kolik takových osudů, jaké jim Kundera určil, známe? Bylo jich hodně: po srpnu 1968 lidé utíkali na Západ, hledali zde své uplatnění či štěstí, někteří se i vrátili zpět do vlasti a snášeli různá příkoří a ústrky. Tomáš s Terezou se vracejí, Sabina zůstává. Paradoxně spíš Tomáš s Terezou nakonec naleznou (byť krátké) štěstí na venkově (další důležitý motiv díla: problém idyly); složitá osobnost Sabiny, stále utíkající dál a dál od své vlasti, toto štěstí naleznout nemůže nikdy. „Lidský čas se neotáčí v kruhu, ale běží po přímce vpřed. To je důvod, proč člověk nemůže být šťasten, neboť štěstí je touha po opakování.“ (s. 316)

Promyšlená kompozice románu, rozvrženého do sedmi dílů a dále do krátkých číslovaných kapitol (jak je u Kundery ostatně zvykem od Žertu až po Nesmrtelnost s výjimkou Valčíku na rozloučenou), je velmi uvolněná a jakoby „lehká“, hudební: motivy se tu vracejí a rozvíjejí, každý díl má také své „hlavní“ postavy (motivy, myšlenky), k nimž se většina děje a esejistických pasáží daného dílu váže: díl první Lehkost a tíha (17 kapitol) – Tomáš; druhý Duše a tělo (29) – Tereza; třetí Nepochopená slova (11) – Sabina a Franz; čtvrtý Duše a tělo (29) – Tereza; pátý Lehkost a tíha (23) – Tomáš; šestý Veliký pochod (29) – Sabina a Franz; sedmý Kareninův úsměv (7) – Tomáš a Tereza. Nezbývá než obdivovat, s jakou lehkostí je román napsán i zkonstruován, s jakou lehkostí se čte, aniž by přitom ztrácel na závažnosti kladených otázek.

9 08.02.2023

(SPOILER) Jeden z největších a nejkrásnějších, byť velmi "temných", českých nejen historických románů... alespoň pro mne určitě... (první četba, 2016)
-----
(EDIT 2024, po druhé četbě)
Tovaryšstvo Ježíšovo (1969), první, nejznámější a nejlepší román prozaika, básníka a dramatika Jiřího Šotoly (1924–1989), patří k vrcholům poválečné české literatury. Poprvé jsem ho četl v roce 2016 a byl jsem z něj naprosto nadšený. Nic dalšího (četl jsem ještě romány Kuře na rožni a Osmnáct Jeruzalémů a několik divadelních her) se mi už od autora tak nelíbilo. A když teď vyšel román znovu v České knižnici (celkově jde o 4. vydání), neodolal jsem a přečetl ho znovu, stejně jsem to měl někdy v plánu. A opět to byl vrcholný čtenářský požitek, ba ještě větší než poprvé, protože člověk si všímá zase jiných věcí a čte to trochu jinak. Pečlivá edice je doplněna komentářem a vysvětlivkami Erika Gilka.
Román vychází ze skutečných historických událostí rekatolizace Čech po třicetileté válce a z osudů skutečných postav a odehrává se v kraji, který dobře znám, čímž je mi dílo ještě bližší. Šotola sleduje události let 1667 až 1696 na hradě Košumberk a v městečku Luži na Chrudimsku, kam přichází jezuita páter Vojtěch Had jako zpovědník hraběnky Marie Maximiliány Žďárské ze Žďáru (1633–1690), která je dvojnásobnou vdovou (po Slavatovi a Hýzrlem), přišla o dva syny a zůstala jí jen dcera a košumberské panství, na němž nyní hospodaří. Páter Had je pověřen zabránit hraběnce v novém sňatku a na cestě zbožnosti ji přesvědčit, aby financovala působení jezuitů na svém panství. Hraběnka složí slib vdovské čistoty a zaplatí stavbu poutní kaple na Chlumku, kde bude vystaven obraz Panny Marie Pomocné (kopie Cranachova obrazu), jenž má zázračnou pověst. Pak se pod kaplí staví jezuitská rezidence, hraběnka přenechá hrad a panství Tovaryšstvu a vše vrcholí stavbou poutního chrámu na Chlumku, který v Luži stojí dodnes.
Autor v románu nezapře básníka v bohatém obrazném vyprávění a dramatika v jiskřivých dialozích, u nichž se zcela vyhýbá charakteristice mluvčích a stylu jejich promluv. Zavede nás i do jezuitských kolejí v Hradci Králové a v Praze v Klementinu a mezi další členy Tovaryšstva i církve a sleduje jejich vztahy, zájmy a intriky. Román v tragické poloze je prosycen skepsí, ironií a relativizací. Páter Had je slepě oddaný dogmatice jezuitského řádu, aby nakonec dospěl k pochybnostem a deziluzi, že sloužil jiným mocnostem. Hraběnka je proti moci jezuitů slabá a pozdě pochopí své omyly stejně jako páter. V totalitní represi ani jeden z nich nemá šanci se vzepřít...
Není divu, že po prvním vydání v roce 1969 román za normalizace znovu nevyšel, to až v roce 1990. Téhož roku byl uveden v dramatizaci Jaroslava Vostrého ve Vinohradském divadle a v roce 2004 byl zfilmován v Chorvatsku.
Vydal Nadační fond Česká knižnice / ÚČL AV ČR / Host, 2024.

9 07.02.2023

Tak jsem si po více než třiceti letech znovu připomněl, jak výborný je román Honzlová, který napsala Zdena Salivarová (*1933), spisovatelka, překladatelka, nakladatelka, zpěvačka, herečka, manželka Josefa Škvoreckého, při pobytu v USA a v prvních letech emigrace v Kanadě (1968–69; první verzi napsala za tři měsíce), kde ho pak v roce 1972 vydala jako pátou publikaci v nakladatelství '68 Publishers, které s manželem založila v Torontu, kde se usadili (román tam pak vyšel ještě dvakrát a patřil k nejúspěšnějším titulům nakladatelství).
V autobiografickém románu s podtitulem Protestsong líčí autorka jedno léto uprostřed 50. let, kdy hlavní hrdinka a vypravěčka Jana Honzlová nesměla z kádrových důvodů odjet na zájezd do Finska se souborem písní a tanců Sedmikrása, kde je zaměstnána. Chodí do kanceláře vyřizovat administrativu a dostane se ke svým kádrovým materiálům a pochopí, že bude nejspíš intrikami ze souboru vyštvána. Otce má v Americe, jednoho bratra u PTP, druhého ve vězení za pokus o nedovolený přechod hranic. Žije v karlínském činžáku na zbourání s rezignovanou matkou, desetiletým bratrem Hugem a patnáctiletou sestrou Andulou, která je do větru. Starší egoistická sestra Jarmila od rodiny odešla a Jana je vlastně jedinou živitelkou. Musí se vyrovnat se smrtí uklízečky paní Pelikánové, se kterou se ráda bavila, a začne ji pronásledovat úředník z ministerstva vnitra Sedláček, který z ní chce udělat donašečku, ale jeho zájem je i osobní. Útěchou je pro Janu přítel ze školních let, nyní katolický kněz Krůno. A to ještě není všem těžkostem konec...
Jana portrétuje také intrikánské členky a členy Sedmikrásy a vytváří tak obraz společnosti plné udavačů, lidí bez svědomí, esenbáků, estébáků, kariéristů... To vše je psáno jako strhující příběh s mnoha dobovými detaily, s vtipem, ironií a černým humorem, ale i s melancholií, bohatým jazykem plným hovorové a slangové mluvy. Čtenář se chvílemi baví a směje a chvílemi je mu z toho všeho do pláče a mnohokrát ho pořádně zamrazí...

8 24.10.2024

Jeden z nejkrásnějších románů, které jsem kdy četl, a to už dvakrát a klidně si ho dám někdy ještě potřetí...

Poslední letošní přečtená kniha... a moc dobrá, silný zážitek! Alena Machoninová (*1980) je známá a skvělá překladatelka z ruštiny, já jsem četl třeba její překlady mé oblíbené Ljudmily Ulické (Zelený stan, Jákobův žebřík aj.) nebo Mariji Stěpanovové (nádherný román-esej Památce paměti). Machoninová píše také výborné doslovy (třeba k Bitovovu Puškinovu domu), přednáší, dvacet let prožila v Rusku; a k vydání připravila rozsáhlé Dějiny ruské moderny (2022) z pozůstalosti své učitelky Miluše Zadražilové. Právě u ní po její smrti v roce 2012 našla román Jiřího Weila Moskva-hranice (1937), jak o tom píše ve své knižní prvotině Hella, a začala pátrat po osudech jeho hrdinů, neboť je známo, že Weil se v románu o atmosféře a průběhu stalinských čistek v SSSR 30. let opíral o skutečné osoby.
Výsledkem je suverénní, jazykově bohatá a hutná próza na pomezí románu, eseje, autofikce, pátrání po osudech titulní hrdinky a dalších osob, (ne)možné rekonstrukce lidského života, "literární detektivky", úvah o psaní a překládání i reflexe vlastního psaní přítomné knihy či pobytů v Moskvě, v níž nechybí ani četné úryvky z jiných knih a z korespondence. Autorka v této pozoruhodné mozaice skládá portrét a vnitřní život Helly - Heleny Frischerové, české Židovky, která byla předobrazem hrdinky Ri z Weilova románu. Původně se mělo za to, že Hella byla společně se svým manželem popravena za stalinského Velkého teroru. Před několika lety se však ukázalo, že Hella strávila deset let v Gulagu na severu Ruska a po propuštění žila v Moskvě až do své smrti v roce 1984. V roce 2017 dokonce vyšly její lágrové vzpomínky Dny mého života v českém překladu.
Propracovaná, umělecky pravdivá a hluboce prožitá próza jde na dřeň a má mnoho různých témat; obrací se i k osobnostem jako Platonov, Mandelštam, Šalamov, Benjamin či Sontagová. Protože Hella sama překládala, uvažuje Machoninová o překládání, jinde zase o specifikách ruské kuchyně jako místnosti, v níž se nejen vařilo. Uvažuje o paměti, domově či nostalgii nebo o fotografii a psaní dopisů. Hella tu vystupuje jako pozoruhodná a statečná žena trpkého osudu a bohatých zkušeností, která však nezatrpkla. Moc se mi líbila třeba tahle myšlenka z jednoho jejího dopisu přítelkyni Tamaře Petkevičové (její vzpomínky Bolest si věk nevybírá u nás vyšly v roce 2017 právě v překladu Aleny Machoninové): "Salingerova povídka /.../ je báječná. Ale je to jen etuda. A já bych chtěla symfonii." Právě za symfonii je možno Hellu označit, takovou má šíři a hloubku.

8 31.12.2023

Britského spisovatele Iana McEwana (*1948), autora Betonové zahrady či Pokání, není třeba blíže představovat, jeho dílo tu vyšlo téměř kompletně. Do jisté doby jsem od něj četl vše, až poslední tři prózy Skořápka, Šváb a Stroje jako já jsem vynechal a už jsem příliš nečekal, že se k němu ještě někdy vrátím. Ale pak McEwan vydal nový, sedmnáctý román Hodiny (Lessons, 2022), a ten sklízel vesměs dobré ohlasy a dle anotace jsem se na něj těšil. Také jsem byl zvědavý, jak si autor dosud spíše kratších knih poradil s rozsahem téměř 600 stran. A nezklamal mě. Je to širokodeché, suverénní vyprávění s tématy a postavami, jaké mám rád.
Autor sleduje svého hrdinu Rolanda Bainese v dlouhém období od 50. let až po dnešek, přičemž při ohlédnutí do minulosti rodičů Rolanda a jeho manželky se dostane až do období druhé světové války a po ní. Ve složitém, nechronologickém vyprávění líčí "Rolandův roztěkaný, nevýznamný život s omezeným vzděláním a sériovou monogamií" a Rolandovy tři nejdůležitější vztahy: s pětadvacetiletou učitelkou hry na klavír Miriam Cornellovou, která ho svedla jako čtrnáctiletého; s manželkou Alissou, která ho opustila krátce po narození syna Lawrence, aby se věnovala úspěšné spisovatelské dráze, přičemž o syna se Roland musel postarat sám; a s celoživotní přítelkyní Daphne.
Trauma ze vztahů s panovačnou sexuální predátorkou Miriam a s Alissou, která má složitý vztah s matkou, provází Rolanda celým životem a musí se s nimi nějak poprat a vyrovnat, stejně jako s výchovou syna a s mnoha zaměstnáními, jimiž projde, přičemž sám přílišné ambice nemá. Pracuje manuálně, pak jako tenisový trenér, píše básně a pak různé komerční veršovánky a hraje na piano v hotelových barech a tak nějak se protlouká životem. V dětství musel zvládnout odloučení od rodičů a internátní školu, ve stáří zase četná úmrtí svých blízkých.
Vracíme se do jeho minulosti, dozvíme se o tajemstvích jeho rodiny, podíváme se s ním do Libye i do Německa, zažijeme obavy z černobylské katastrofy, pád Berlínské zdi i epidemii covidu. McEwan ve zkratce vystihuje společenské i politické proměny doby, nebojí se být trochu melodramatický až sentimentální, já se na řadě míst i dojal a jeho obyčejný hrdina Roland mi byl sympatický. A fascinující jsou postavy Miriam i Alissy, Rolandových i Alissiných rodičů, zatímco Daphne vedle nich poněkud bledne. Není to román dokonalý, je až příliš dlouhý, zvláště na konci, ale nenudí a já jsem si ho opravdu užil. A těch témat, kterých se McEwan dotýká, je tam spousta.
(Mnohem lepší by byl ale český název Lekce ve smyslu životních lekcí, protože zdaleka nejde jen o hodiny klavíru; o fádní obálce ani nemluvě, viz ta originální, kterou převzala i různá zahraniční vydání.)

8 26.12.2023

Vše, co jsme si nikdy neřekli je velmi povedený debut Celeste Ng (*1980), americké spisovatelky, jejíž rodiče pocházejí z Hongkongu. Román z roku 2014 měl velký ohlas a úspěch a získal i několik cen. Ještě úspěšnější byl autorčin druhý román Ohníčky všude kolem (2017), který znám ze zdařilé televizní minisérie (2020) a na který se také chystám. Letos u nás vyjde i nový román Naše ztracená srdce (2022).

Román začíná větou "Lydia je mrtvá." Lydia je prostřední, šestnáctiletá dcera manželů Marilyn a Jamese Leeových, která je v květnu 1977 nalezena mrtvá na dně jezera, které leží nedaleko domu Leeových v Middlewoodu ve státě Ohio. Vyprávění se pak vrací jednak do minulosti rodičů i Lydiiných sourozenců, o dva roky staršího Natha právě přijatého na Harvard a desetileté Hannah, jednak popisuje, jak se rodina snaží se smrtí milované a protežované dívky vyrovnat a dobrat se toho, co se vlastně stalo.

Je to taková povedená rodinka, navenek šťastná a spokojená, ale uvnitř plná tajemství, křivd a hlavně zamlčených skutečností, toho, co si nikdy neřekli; rodina osamělá, bez přátel, jiná. Smíšené manželství Jamese, jehož rodiče přišli do Ameriky z Číny, a Marilyn, Američanky z Jihu, budí v té době pozornost a stejně tak se vymykají i jejich děti. Zatímco otec, profesor literatury na univerzitě, chtěl vždy zapadnout, matka, žena v domácnosti, která kdysi toužila stát se lékařkou, chtěla vyniknout. Tyto své protichůdné touhy projektují do dcery Lydie, zatímco Natha a Hannah přehlížejí. Unese osamělá dívka to, co si do ní promítají její rodiče? Že se jí studium nedaří, jak si přeje matka, a že nemá kamarády, jak si přeje otec? Nebo že její milovaný bratr a opora odjede na studia? Strhující román o jedné nešťastné rodině, která má problém komunikovat, se čte vskutku jedním dechem...

8 16.04.2023

(SPOILER) Rozsáhlý historický román Temno (1915) patří k nejznámějším a vrcholným dílům Aloise Jiráska (1851–1930). Je to také jeho poslední velký román, pak už následovala jen díla drobnější a nedokončený Husitský král. Temno se odehrává mezi lety 1723, kdy byl v Praze na českého krále korunován císař Karel VI., a 1729, kdy byl za svatého prohlášen Jan Nepomucký a v Praze se konaly mohutné oslavy, jimiž román vrcholí. Dějištěm je jednak Praha a jednak zámeček Skalka u Dobrušky ve východních Čechách. Román zobrazuje dobu pobělohorské rekatolizace, kdy katolíci a zejména jezuité pronásledují nekatolíky, kteří se musí tajně scházet, svoji víru a náboženské knihy tajit a nejednou opustit i vlast...
Hlavními postavami jsou jednak nekatolíci Machovcovi, myslivec Machovec na Skalce a jeho dospívající děti Tomáš a Helenka, jednak pražská katolická rodina Březinových, zejména mladý student Jiří. Důležitou roli hraje také vrchnost na Skalce a mnoho dalších postav v Praze. Po Machovcově útěku do ciziny se Tomáš s Helenkou dostanou do Prahy a sledujeme jednak různé tajné schůzky nekatolíků a Tomášovu touhu uprchnout za otcem, jednak Helenčino okouzlení katolickou vírou a jejími obřady a velmi zvolna se probouzející milostný cit mezi Helenkou a Jiřím Březinou, u jehož babičky je dívka ve službě.
Musím říci, že Temno, které má hroznou pověst, mě mile překvapilo. Jistě, je to zdlouhavé a četba Jiráskova jazyka nelehká, ale děj je bohatý, většina postav mě zaujala a byl jsem velmi zvědav, jak to všechno dopadne, protože napětí nechybělo. Postava pátera Koniáše tu má mnohem menší prostor, než jsem čekal. Zkrátka, Temno jsem přečetl s velikým potěšením podobně jako nedávno Filosofskou historii.
V roce 1950 bylo Temno zfilmováno (režie Karel Steklý).

8 07.02.2023

Co spojuje českou spisovatelku Boženu Němcovou (1820 ? - 1862), francouzskou spisovatelku George Sandovou (1804 - 1876) a amerického podnikatelského magnáta a nejbohatšího člověka své doby Johna D. Rockefellera (1839 - 1937)? Nebo spíš, co je rozděluje? Co nám přineslo 19. století? Jaké bylo a je postavení žen, a to nejen umělkyň? A co je to „čokoládová krev“? To je jenom malá hrstička otázek, nad nimiž se ve svém novém románu Čokoládová krev zamýšlí Radka Denemarková (*1968), čtyřnásobná vítězka Magnesie Litery (mj. za romány Peníze od Hitlera a Hodiny z olova), jedna z našich nejúspěšnějších a nejpřekládanějších autorek (její knihy vycházejí ve více než dvaceti jazycích).
Tři slavná jména, tři hlavní postavy rozsáhlého románu, který vznikal deset let a který má místy blíže k esejistickému traktátu. Je v něm tolik otázek, tolik témat, až je jimi román trochu zahlcen na úkor děje, ale přesto může být pro trpělivé čtenáře strhujícím zážitkem. Třeba tím, jak autorka rychle střídá jednotlivé obrazy, jak z nich skládá celkovou mozaiku, jak je urputná v kladení otázek a jaký to vše má nebývalý rytmus. Ten je daný nejen jazykem, ale také formou, jakou román má. Deset částí, třiapadesát kapitol. Každá kapitola je jednou zastávkou, protože čtenář sedí v pomyslném vlaku, z něhož sleduje události ze života hlavních postav a k nim se vážící autorčiny úvahy a výklady o jejich i naší době. „Vlak projíždí devatenáctým stoletím tam a zpět. Jede, zpřesňuje viděné za oknem. Cestující ve vlaku se dívají na film. Je to sled pohyblivých obrázků. Vlak se vrací do stejných zastávek. Za oknem se střídají a neustále zostřují krátké výjevy. Obrazy jsou ucelené. Padesát tři mrknutí oka.“
Náročné dílo nedá čtenáři vydechnout. Autorka skáče nejen v čase, ale i v tématech a motivech, k nimž se rytmicky vrací, což je podtrženo opakující se větou: „Tak. Vlak jede, jede vlak.“ - přičemž výskyt slova „tak“ narůstá od jednoho do deseti podle toho, v které z deseti částí románu jsme. Ale důležitější než tyhle „technické“ pomůcky jsou samozřejmě témata, jimiž se Denemarková zabývá. Čokoládová krev je nejen ropa, na které zbohatnul Rockefeller, prototyp bezcitných a nemorálních miliardářů a oligarchů, ale také inkoust, pracovní nástroj Němcové a Sandové, které nemohly být odlišnější jak původem, tak zázemím, v němž tvořily, a odvahou, jak se chovaly na veřejnosti nebo k mužům, i když mnohé je také spojuje.
Prostor dostávají četné citáty z dopisů Němcové, nejméně sympatický je Rockefeller. Kolem Sandové se motají slavní muži, Musset, Chopin, Gautier, autorka se obrací i k George Eliotové, zmíní sestry Brontëovy, Emily Dickinsonovou a další, nebo novinářku Idu Tarbellovou, která se nezalekla ani Rockefellera. Věnuje se otázce domácího násilí nebo samoživitelek a Josef Němec je tu hodně nesympatickým manželem Boženy Němcové, své tu dostává i její bývalá přítelkyně Karolina Světlá a její sestra Sofie Podlipská. A tak dále Výjimečný román bude jistě předmětem mnoha diskusí a vskutku se vymyká, což je dobře.

7 31.01.2024