milary komentáře u knih

Je to zručně napsané a překlad (často propíraný) mi nijak nevadil. S chutí jsem se pustila do počáteční kauzy, ta se spojila s dalšími, proplétaly se a utahovaly, prostě „Uzel“… Vzala jsem si ho jako svou úplně první „dánovku“; rozhodla jsem se pro časovou posloupnost, jak nabídl jeden z uživatelů. Třeba to byla chyba, nevím...
Četlo se mi to jako po másle. A přitom hrozně těžko. Neřekla bych, že se mi někdy předtím dělalo ze čtení fyzicky zle. (A jen pro úplnost podotýkám, že jsme měli v rodině pouze jednoho ubohého emigranta a zájem STB o nás se milosrdně omezil na nějaký ten „pohovor“ a běžný zákaz výjezdů do zahraničí pro mého muže; byť kolektivně – pracovních).
Tak asi – já čekala parádní detektivku. Nadstandardní krimi, co má nadšeně kvitovaný šmrnc, napětí i vtip, co přečtete najednou a hned metelíte pro další. A on to byl politický thriller, napsaný s (aspoň pocitově) tak smrtící autenticitou, že ve mně vybudil zpětně hrůzu i z toho, co jsem – zaplaťpámbu – nemusela prožít, jen jsem prostě zažila tu dobu.
Nikdy se s tím tak neperu; když čtu knihy z války, lágrů, nenapíšu do komentáře, že „se mi kniha líbila“. Protože je to neadekvátní tomu, co v ní čtu. Ale vím, co budu číst, jsem na to připravená, koukám na to z jiného úhlu, zajímá mě to. To samé detektivky, thrillery… Vím, do čeho jdu, a ptám se jen, jestli mi to za to stojí. „Uzel“ byl brutální směska všeho, určitě žádné krotké retro; v určitých místech se mi chtělo z formulací, dění, „humoru“, slepoty a zpětné bezmoci ječet (a blejt, pardon)…

Koukám na komentáře přede mnou a spousta z nich mě něčím oslovuje a ve spoustě z nich rezonuju s věcma, které jsem nedokázala sama dobře pojmenovat. Tak jsem moc ráda, že - až sáhnu po dalším Dánovi -, nebude to jen, abych nevybočovala z řady :).

38 30.01.2020

SÍTĚ... Nemohlo to mít lepší název. Po "Dědině" jsem se sice těšila moc, ale jakmile jsem rozečetla první příběh, brzy po začátku jsem se mocně naštvala na nebohou ústřední hrdinku a nabyla dojmu, že čtení o - pro mne - zcela nepochopitelném míjení se s realitou mi nic nepřinese. Naštěstí mne zavčas zaujaly nestranné vhledy doplňující jednotlivé kapitoly a došlo mi, že tu jde o mnohem víc. A že to, co mne "lapilo do sítí" pouhým příběhem a mou zvědavostí, jak ten příběh skončí, může jiného skrze podobnost pobídnout k novému sebezáchovnému promyšlení osobní situace.
Druhý příběh už jsem hltala. Sama jsem se ve svých duchovně - objevitelských začátcích s podobně "obrácenou" osobou potkala (v obměněné podobě a naštěstí ne tak vyhrocené verzi) , a také s podivným společenstvím, z něhož vyšla. S trochou štěstí člověk přecedí své počáteční zapálení přes zdravý instinkt. Ne vždycky jsou k tomu podmínky. A pak je hrozně moc důležité naslouchat, dívat se a srovnávat (a v ideálním případě narazit na takovou osobnost, jako se povedlo zde Karolíně).
Třetí příběh mě pohltil zcela. Tématicky mnohovrstevný, závažný, strašně smutný, dechberoucí...
Těžké čtení, ale stojí za to.

38 26.08.2019

Tak jsem v rámci prázdnin zatěkala rozličnými žánry, a mezi jiným že si zopáknu nějakého lehčího Čapka. Jenomže holenkové, Čapka si jen tak "zopáknout" nelze, víme? On vás totiž přinutí žasnout. Posadí vás na zadek nepřeberným slovníkem, myšlenkami i aktuálností svých formulací, a já se jenom - ohromená - ptala, vážně? vážně jsem to už párkrát četla? Tak jak to, že mě to tak komplexně odkecává??? No prostě typickej "lehčí" Čapek... :)

38 22.07.2019

No, co bych tak asi mohla ještě originálního dodat, ať jen nekopíruju předchozí bezvadné komentáře? Taky bych nemusela dodávat nic; svůj hold panu Niedlovi jsem složila v komentáři na předchozí díl série. Ale něco přece...
Jsem moc ráda, že nám naše srdce, poněkud okoralá záplavou čím dál krutějších thrillerových praktik, ještě pořád dovolují rozlišovat krutost na efekt a tu, která souvisí třeba s historickou etapou vrcholného středověku (a to tehdy jistě nebyla žádná selanka). A že nás baví dějiny. A ještě mě blaží vzácná shoda (viz níže) ve vděku za rytířskost, kterou autor přisoudil svým hlavním kladným hrdinům. Nebo - li smysl pro spravedlnost, odvahu, nezištnost, loajalitu - a další úctyhodné vlastnosti, patřící mezi vymírající druhy. ...Ti správní, ti kteří měli smysl pro čest a povinnost a navíc jim to i myslelo, což asi nebyla úplně běžná věc v dobách, kdy číst asi uměl málokdo. Ano byli víc než dobří, ale i to patří do podobného žánru... píše moc hezky Francouz.
Možná kdyby své hrdiny opatřil podobnými vlastnostmi superklaďasů někdo jiný, než František Niedl, hodně by to "šustilo papírem", až k pousmání. Jenže on to píše František Niedl. A tak žijem příběhem do poslední stránky, bez ochoty se loučit a s dobře utajenou touhou se v něčem podobat...

37 12.10.2019

Tak to jsem zvědavá, jak dlouho mě Agatha Christie ještě bude překvapovat. Lépe řečeno, vyrážet mi dech. Doufám, že dlouho, jakkoliv už mám něco načteno... :)
Smrt na Nilu miluju zfilmovanou. Četla jsem ale snad poprvé! Tedy - poslouchala jsem knížku jako audioknihu, klasicky s Lukášem Hlavicou.

Atraktivní scéna, přebohaté obsazení. Není ale třeba obávat se, že se budou početní zúčastnění plést. Každá z postav je s postupujícím dějem nezaměnitelně charakterizována, i když se její rysy pozměňují nastalými situacemi.
Název je trochu matoucí; komplikace jsou jako padající kostky domina, a nakonec má plné ruce práce s vyšetřováním nejen Hercule Poirot.
Předivo příběhu je neuvěřitelně důmyslné, užuž člověk očekává finále a "závěrečnou klapku", jenže královna detektivek nabízí nová a nová řešení a příběh je napínavý do samého konce.
Tak tohle byla paráda neuvěřitelná.

36 14.04.2023

Jé, málem bych zapomněla, Vánoční koleda! Taková krása! A ještě když ji čte pan Somr.
Taky něco, co člověk zná z mnoha zpracování... Páni, rok vzniku 1843, to se ani nechce věřit. Trochu - archaické, že? A přece, v čase vánoc, v magickém čase, kdy jsme jaksi podivně přístupnější věřit na zázraky, z nichž jedním je přítomnost milosrdenství a lásky mezi lidmi, byť těkavá a krátkodechá, mají slova Dickensovy Vánoční koledy stále to proměňující kouzlo, díky kterému člověk zatouží i po vlastní nápravě a obnově.
Možná je to tím světlem svíček. Nebo slov. Nebo ticha. Nebo...

36 07.01.2023

Jedna z mých nejoblíbenějších knih od Agathy Christie. Zločin v luxusním vlaku, sněhovou závějí dočasně odříznutém od světa.
Vyposlechla jsem audioknihu načtenou Lukášem Hlavicou a dopřála i sobě luxus srovnání následným zhlédnutím filmové verze z r. 2010 s Davidem Suchetem a posledního zpracování z r. 2017 pod režijním vedením Kennetha Branagha v hlavní roli.
Bylo zajímavé porovnat odlišnosti všech tří zpracování. I v pohledu a důrazu na téma viny, podoby spravedlnosti, dosažitelnost zadostiučinění, svědomí...
Určitě si proto nenechám ujít ani film z r. 1974, kde v roli Poirota vystupuje Albert Finney.
Zajímalo by mě, která verze by byla (byla-li by vůbec některá) nejbližší madam Christie...

36 04.01.2022

V hororech jsem se nenašla, nečtu je, ale knížky Stephena Kinga jsem vždycky míjela s upřímnou lítostí; že musí být skvělý spisovatel mi bylo celkem jasné. Pak mi někdo (vřelé díky, kap66! :)) nabídl Dolores...
Stephen King JE skvělý spisovatel (i když - paradoxně - zůstanu asi provždy u tohoto jediného titulu).

Kdesi na malém ostrůvku, na místní policejní stanici, sedí žena Dolores. Hospodyně, ne už mladá. Pracovitá a houževnatá ženská s nohama na zemi a slovníkem odpovídajícím... - no právě, čemu? První neznámá. Tomu, že celý život dře jako služka? Že má na krku děcka a otrapu? Měla otrapu? Proč vypovídá u policajtů? Že jdou zase řeči? S čím vším co souvisí? Co je pravda? Jak do toho zapadá její chlebodárkyně? Je ona tím, za koho se vydává? Vydávala? Proč se věci seběhly tak, jak se seběhly? A seběhly se vůbec tak? KDO je Dolores?

Na jen o málo víc než dvou stovkách stran sedí Dolores na policejní stanici a povídá. Vypovídá. Vrství děje, pocity, pohnutky. Nezamlčuje nic. Přesto se mlha zvedá jen pomalu, jak přibývají další a další věty. Spojitosti. Retrospektivy. Vzpomínky. Běsy.

A do toho se promítá láska. Nekompromisní potřeba ochraňovat a soucítit. Zastat se, ať to stojí, co to stojí. Protože jiná možnost přece není.
A - věřte nevěřte: je tam i spousta humoru. Je, opravdu. Dolores není žádná plačka. I když by bezpochyby mohla být. Je to tak statečná, pravdivá a pokorná ženská, že mi to bralo dech.
Žila jsem to s Dolores od začátku do konce. Se vším všudy. Bez dalšího.

36 08.03.2021

Tak tohle je radost! Když člověk objeví ve svém oblíbeném žánru něco slibného, když se ukáže, že se netěšil nadarmo, když zjistí, že se může těšit dál, protože narazil na zlatou žílu vícedílné série... Když autor, zde Pavel Hrdlička, ví, o čem píše. Když je příběh dobře vymyšlený a napětí tak akorát, když je zalidněn zajímavými postavami (tady vlastně docela dost postavami :), ale přehledný a vtipný seznam zúčastněných v závěru knihy to jistí...). Když ty postavy živě komunikují tak přesvědčivě dobově autenticky působícím jazykem, že nepochybujete. Když to má všechno vtip a spád a hlavu a patu. Když se jen tak mimoděk i něco dozvíte. No vážně. Radost...

36 17.03.2020

Alébrž jsem již důchodového věku (dřív se, herdek, říkalo ,požehnaného‘), snažím se čelit duševnímu úpadku mýcením stereotypů, což se doporučuje. Například si čistím (co pravák) zuby levačkou, maluju si levačkou řasy, - no, a ono to pak výjde tak ňák nastejno… :))

Stereotypům čelím i tím, že aspoň občas sáhnu po knize, která ve mně nejen nevzbuzuje pavlovův reflex, ale budí můj sotva vlažný zájem.
O panu Heclovi jsem doposud neslyšela, létám nerada a technické detaily čehokoliv nejsou rozhodně na čele žebříčku mých zájmů. Ale...

Na první dobrou jsem si říkala, tak tohle je pořádné šlápnutí vedle. Poslouchala jsem audioknihu a hlasový projev tazatele (autora) v kontrastu s příjemnou interpretací kapitána Hecla výborným Janem Šťastným ve mně budil zuřivost poklidně podřimujícího býka, náhle vystaveného jinošské hyperaktivitě nastupující toreadorské hvězdy.
Jak ale o překot naskakovaly body za skvěle řazená témata i otázky, přestalo mě to rušit (myslím, že pan Moravec i trochu ubral plyn :)), a už jsem jenom dychtivě chroustala vše nabídnuté, technické detaily nevyjímaje.

Pan Moravec sestavil celý rozhovor dokonale a pan Hecl stejně dokonale odpovídal. V čem ta dokonalost? Hlavně v tom, že se střídala témata; odborná (přesto podaná tak, aby je laik vstřebal se zaujetím a pozornost nekolísala) s těmi odlehčenými. Došlo na zvyklosti jednotlivých společností, nejrůznější souvislosti s pozemním provozem, vhled do náročného životního rytmu pilotů a ostatního palubního personálu, hromadu neuvěřitelných zajímavostí o letadlech i z jednotlivých letů...
A došlo taky na soukromí, zdraví a na to, jak se z kluka stane kapitán Airbusu A380, pilotující pro dvě světové letecké společnosti.

Nebylo nic, co by mě nezajímalo.
A úplně nejvíc mě zaujala osobnost pana Hecla, vysvítající z každé odpovědi, ať mluvil o čemkoliv. Jeho skromnost, inteligence, profesionalita, respekt ke kolegům, loajalita, uměřenost, zjevná slušnost. Sebereflexe i sebedůvěra. Přirozená autorita. Mluvil ke mně Kapitán...

35 09.07.2022

Původně jsem chtěla komentář pojmout jako deníkový záznam - nějak takhle...
Den první:
V očekávání intelektuálního zážitku kladu na nosič desku s přiměřenou hudbou (kvůli vhodnému pozadí), zaujímám nenucenou pozici v křesle, cinknu ledem ve sklenici a jmu se naslouchat.
Jenže to nějak... Sakra... Po prvních deseti minutách zneklidním, ale snažím se dál předstírat soustředěné zaujetí. Po další chvíli se obtížně vyhrabu z nenucené pozice, poškrábu desku s přiměřenou hudbou nešetrným odnětím přenosky, pocintám se zteplalým alkoholem a znervózním podezřením, že jsem hloupější, než "mí oblíbení". No ano, považovala jsem - odtažité řekněme - hodnotitele trochu za škarohlídy, ale že bych zrova já?!)...
Spát jdu zdecimovaná a s nulovým sebevědomím.

Ale takhle to P. & G. určitě nechtěli!!!

Tedy; nalejme si čistého vína. Ta knížka JE chytřejší než já, přiznávááám...
Aby totiž bylo možné, dělat si z něčeho psinu, je nevyhnutelně nutné něco (pokud možno co nejvíc) o tom vědět. Takže - bod jedna: všeobecný přehled nezaškodí. A to určitě i o biblických tématech, ne že ne. Protože čím víc informací máte, tím víc souvislostí vám dojde, a o to víc se (v tomhle případě) nasmějete.
(Ale není třeba házet flintu... Uživatelům "intelektuálně plašším" :) můžu zkušeně doporučit přednes Jana Zadražila. Díky němu se vychechtáte dosyta, aniž byste ty otravně se povyšující souvislosti nějak zvlášť postrádali). :)

A ono SDĚLENÍ, které je vpleteno do husté osnovy chytré a laskavé legrace bizarních, báječně nekorektních a ve všech ohledech velkorysých (byť možná trochu i co do počtu stránek :)) Dobrých znamení, určitě nepřehlédnete. Nepřehlédněme... Stojí za to.

35 23.05.2021

Četla jsem zrovna o velikonocích. A myslím, že lepší svědectví o službě, pokoře, odvaze, toleranci a nesobeckém nasazení ve věci dobra a lásky k bližnímu jsem si vybrat nemohla.
A byl tam i další kus velikonočního příběhu; že i když mají některé dobré "mise" zdánlivě špatné konce, to podstatné nekončí. Pokračuje dál.

A já pokračuju též. S Africkou zimou: do Jižního Súdánu s Lékaři bez hranic.
P. S. Lukáš Hlavica čte nádherně, co Tomáš Šebek tak úžasně žije a píše. Díky!

35 08.04.2021

Foglarovky jsem milovala a milovat nepřestanu. Je to něco, co vám nikdy „nevyčichne“; něco hluboko pod úhlednými parketami, skrývajícími současné mírné či větší opotřebení, oděr uplynulými lety, konzumem (no jasně že si ho všichni docela užíváme :)), dějinnými zvraty, kolozubými žebříčky hodnot, opadavou schopností se nadchnout. Pamatujete? Já třeba nezapomenu, jak máma jednou vyndala z útrob skříně štos pro tu dobu naprosto atypicky vyhlížejících časopisů, takto „Mladých hlasatelů“, a tam – kromě jiného – se na každé poslední stránce skvěl jeden z příběhů „Rychlých šípů“. A ještě kupičku zteřelých stránek scvaknutých sešívačkou s dalšími příběhy. A první vydání „Záhady hlavolamu“ (s šílenými ilustracemi, na které jsem si vždycky, když jsem to kdoví pokolikáté četla, položila rychle ruku. Ale – stejně jsem moc dobře věděla, co mám pod dlaní:)). To potěšení z každé nové knížky od Foglara, získané od kamarádů a bůhvíjak. Ta nevyhnutelnost sehnat „Šípáky“ za každou cenu, když mohly najednou těsně po devětašedesátem vyjít tři komixové knížky znovu, první dvě s původními ilustracemi Jana Fischera…

Miluju Velinského. ALE! pokračování legendárního příběhu s ježkem v kleci?? Tctctsc… Bojim bojim.
Nemusela jsem. Je to jako jezdit na kole, to nezapomenete :). Vykouklo to na mě ze stránek, a už mě to mělo. Krásně mě to vcuclo. Četla jsem bez oddechu, jako kdysi. Paráda. Jen se mi občas srdce nepatrně sevřelo. Nade vší tou nevinností, neúhybnou touhou po tom správném, křehkostí vůči současnému světu. Jako když se bojíte, že něco zesláblo, že někdo cosi pošlape, že se kdosi něčemu vysměje. Že už to nedává smysl. A pak jsem koukla na hodnocení „Hlavolamu“ a zase jsem se uklidnila. DÁVÁ.
I dnes. A jakkoliv i na mne, skalního fandu, působí finále „Posledního tajemství...“ dnes už taky trochu úsměvně, zároveň dojímá a laskavě upomíná. A to na něco hodně cenného.
Velinský dokázal navázat nad očekávání skvěle. A ledacos k tomu vysvětlují i oba závěrečné texty v knize.

35 19.05.2020

Poslouchala jsem, a jsem ráda. Pan Aleš Procházka knížku načetl báječně. I když se mi zazdálo, že se až v průběhu do postav úplně dokonale "včetl". Znáte to: ...zprvu trpké zdá se... :)
Jiné, než Černoušci. Hodně analytické. Na konci vpravdě psychologický portrét nepravého vraha; příval odborných termínů a cizích slov, Poirotův usvědčují monolog v délce, která mě až trochu zaskočila a v jiné detektivce by sotva obstála. Ale všechno dohromady poskytne znovu výjimečný čtenářský zážitek, spojovaný nezaměnitelně se jménem Agatha Christie.

35 07.02.2020

Můj první Ota Fink... Moc jsem se bavila. A hnedle se samy otvíraly ty z nejčasnějších šuplíčků paměti, a já čichala trochu zaprášené vůně a slyšela zvuky a za očima mi běžel šimravě nostalgický biják z útržků zážitků a vzpomínek všelikých... (Zkrátka zas jednou při čtení cítím, že má těch pár let "nad mládí" něco do sebe :))... A navíc solidní detektivka a obrázek éry jako vyšitý. No, to už je skoro rozmazlování, není - liž pravda?

35 09.08.2019

Spousta nádherných komentářů přede mnou; každý z nich v něčem nebo i v mnohém zohledňuje to, co na Gentlemanovi v Moskvě zaujalo a okouzlilo i mě.
Podobnou knížku jsem nikdy v životě nečetla. A s určitostí vím, že žádná z doposud přečtených knížek ve mně nezanechala tak těžko definovatelný a úplně výjimečný dozvuk. Ať bych napsala, co bych napsala, přece by to bylo jen shrnutí jednotlivostí, byť mimořádných: poukázání na to či ono, zmínky o čemsi konkrétním. Pár stránek by to ovšem dalo... :)
Ale tu fascinující pouť imaginací, to absolutní propadnutí atmosféře, tu nostalgickou touhu nebo bolavé rozpomínání podobné kruhům na vodě, to popsat nedovedu.
Duši (skrz uši) četl Igor Bareš.

34 26.03.2023

Líbilo - a moc. Jako zkušená "vykradačka" jsem si tenhle tip na skvěle vystavěný příběh přisvojila z komentářové pokladnice kolegy Killingjoke (a chvíli ho nechala ležet ladem, protože tak se to přece s nelegálně nabytými cennostmi dělá, že?) :))

Komentář už si ovšem nepřisvojím; ostatně - líbily se mi téměř všechny zde uvedené, zejména ten od cturadcturad, a tak se zdržím nápodoby. Jen připojím své obdivné okouzlení nádherně zbeletrizovaným příběhem nalezení Tutanchamonovy hrobky, dokonale vylíčeným historickým pozadím i podmínkami archeologických počinů, nadřeknutými tajemstvími oficiální egyptologie, tajemnem z nepředstavitelných hlubin věků, napětím, jazykem, výchozím nápadem tohohle přepychového vyprávění...

Ale zrovna tak se mi tajil dech (a ne příjemně) nad těžko uvěřitelnými popisy drancování, chamtivosti, snobismu, barbarského chování, zlodějnou, korupcí, šmelením s důkazy, s dědictvím kohosi jiného… Jakže to bylo?… mastné huby zírající přes sklo na obnažené mrtvé panovníky Egypta… Nějak takhle z toho my „civilizovaní“ vycházíme… A ani domácí si tu úplně nepotrpí na fair play...

Poslední čtvrtinu knížky už jsem trávila rovným dílem četbou a u počítače. Nějak to nejde jinak.
Trochu mě zamrzela tvář dost nemilosrdně přisouzená Carterovi.
A obešla bych se bez poněkud profláknutého posledního „odhalení“ :).
Přesto – velká a nečekaná paráda.

33 20.06.2021

Tentokrát se s většinovým hodnocením příliš nepotkávám (ale to smyslem komentářů není).
Zdůvodnění je asi tohle:

Líbil se mi začátek. Přestože jižanská kulisa není nikdy tak úplně moje parketa, divoké prostředí bažin, pobřeží a oceánu tvořilo hodně lákavý rámec nezvykle koncipovaného příběhu opuštěného lidského mláděte, trochu podobného Robinsonovi. (Jenže Robinson "jen" ztroskotal, nevykašlala se na něj bez jakéhokoliv varování máma, bylo mu o dost víc let a netrpěl v očích jižanské
maloměstské veřejnosti stigmatem "holky z bažin". A uměl číst a počítat a kdeco. A měl Pátka).

Takže: zpočátku bylo všechno nanejvýš zajímavě otevřené, představivost pracovala na plné obrátky. Do děje vstupovaly další postavy, nepřehlédnutelně se však drala do popředí nejsilnější ingredience knihy; tvář přírody. A ta tou dominantní složkou zůstala až do konce, domnívám se. Nemohlo to být jinak; autorčino výsostně zasvěcené, uhrančivé a vpravdě dokumentární obeznamování čtenáře s tajemstvími bažiny i vlastnostmi oceánu, opatřené nesčetnými podrobnostmi z oblasti flory a fauny, popisy a latinskými názvy, precizními zdůvodněními toho či onoho jevu, zevrubným líčením sebemenších obměn již popsaného, nakonec vyústilo v jediné. Všechna ta úctyhodná vášeň pro detail jakoby překročila rámec žánru a bezděčně přiřadila ději – aspoň v mých očích – vedlejší roli.

Možné SPOILERY:
Děj měl ovšem velké ambice... Věrohodně podat příběh postavy, která z osamělého, zavrženého děcka bez vyhlídek, vzdělání a s minimem socializace, dospěje v bytost respektovanou ve vědeckém světě, renomovanou autorku jedinečných odborných publikací a také utajenou básnířku. A navíc, - propojit linku přírody a osobnostního růstu hrdinky s linkou třetí; vyšetřováním vraždy…

Překvapila mě nevyváženost zpracování. „Dějové“ pasáže postrádaly vzletný rozmach „odborných“ částí, místy byly jen těžko uvěřitelné, dialogy těžkopádně konstruované, romantické scény skoro jako přes kopírák, přičemž to, co s Tatem mohlo (při troše dobré vůle a vzhledem k okolnostem) působit rytířsky a uvěřitelně, s Chasem, v situaci totožné, už působilo směšně. Myslím tím třeba jeho „oddaný“ zájem o výklad ohledně fungování hvězd, který si Kya přečetla v knihách o Einsteinovi, ve chvíli kdy.., eh... – je Einstein prostě to poslední, co by odkrvená mysl vstřebala :). Nemyslím, že bych byla cynik, spíš si to v reálu těžko představuju…

Co mě ale vykolejilo zcela, byl konec. Nedovedu akceptovat, že by Tate po letech soužití a respektu jednoho dne vyhrábl zpod kamen tklivou báseň, která by mu odkryla nejen další hřivnu jeho milované Kyi, ale také to, že mu jaksi „opomenula“ zmínit, že úkladně zabila člověka. Že zvládla (vzdor své přirozené plaché letoře) konspiraci, která zahrnula převleky, přejezdy, proudy, absenci svědků, nepravděpodobně dosažitelný časový limit, to, že se oběť dochvilně dostavila, dostala, co jí patřilo, a šmytec. Bylo to z krku… A že by on, Tate, bez cavyků (a obvyklého autorčina sklonu k popisnosti) vše jen tak spálil - a nazdar...
Vlastně, zpětně byl ten „soud“ fraška. K odsouzení nějak ani dojít nemohlo, i kdyby v něm nefigurovali přehnaně retardovaní policajti. Neb nepravděpodobnost provedení byla zdůrazňována tak mnohočetně a s takovou vehemencí, že to byla na čtenáře zkrátka bouda.
A ještě k té vraždě. Nepřehlédla jsem, že oficiálních cest k obvinění Chase bylo nemnoho a odhodlávání bylo těžké (ne, že by se s tím člověk nepotkal i mimo tuhle dobu a prostředí). A kdyby ho Kya vzala v sebeobraně šutrákem, tomu bych rozuměla. Takhle tomu nerozumím. Autorkou po mnoho stránek budovaný obrázek Kyi se mi někam rázem vytratil.

Udělala jsem chybu, poslouchala jsem. I interpretace se podepsala na mém hodnocení, protože neodbytně poutala mou pozornost k věcem, které by se mi tak jako tak nelíbily, ale při četbě by asi tolik nevyčnívaly. Moc hezky byly namluvené ženské figury a děti. A dál si vypůjčím kousek komentáře z Audiolibrixu, se kterým se zcela ztotožňuji:
...pitvoření hlasu při interpretaci mužských postav bylo místy až trapné. Interpretace tak celkově vyzní hrozně lacině a možná to uškodilo příběhu, který by jinak mohl mít lepší náboj…
No, nevím.

33 19.04.2021

Viděla, četla - nejednou. Ale o letošních prázdninách jsem si umínila odstartovat čtecí retrospektivu detektivek pana Erbena, kterýžto počin mi usnadnilo vřazení kompletní řady s kpt. Exnerem do e-knih zdarma. (Díky za to; v knihovně na papíře nějak nejsou vidět).
A hned ta první je báječná; hrozně hezky se to čte, člověk je prostě "doma", příběh má logiku a uvěřitelnost, příjemná neuspěchanost pro dostatečnou orientaci v počátečních okolnostech a zúčastněných postavách ani citový život pana kapitána nikterak nekolidují s uspokojivě dramatickým dějem a gradovaným napětím. Atraktivní prostředí taky nic nepokazí a přirozené, živé a často vtipné dialogy patří bezpečně rozlišitelným protagonistům.
Těším se na další díl.

33 30.07.2020

„Chirurga“ jsem dočetla (ušima) jen kvůli velkému respektu, který ve mně autorka vzbudila "Dědinou" a "Sítěmi". Ale do třicáté kapitoly jsem měla pocit, že točím stále jednu a tu samou. K tomu pocitu přispívala četná opakování: koukal(a) jak puk.., stál jsem pod sprchou nejmíň půl hodiny.., naklopil jsem do sebe.., cítil jsem se jako (následují výrazy sebezpytu po selháních), a další a další popisy a formulace. Asi to mělo zdůraznit pocity hlavního aktéra z prožívaného stereotypu, ale na to bylo 350 stránek docela dost.
Nijak nenapomáhalo trochu ploché načtení audioknihy a zcela monotónní ztvárnění zejména dívčích postav.
Nebaví mě klišé špitálních avantýr, ani nakukování pod pasivní pokličky zbabraných vztahů.
A hlavní "hrdina" byl pro mě dlouhou dobu hlavně - omlouvám se za ten výraz - sráč. Jistě otvírám pole pro nadurděnou kritiku typu - patrně holka neví, o čem mluví, kdyby se s alkoholovou závislostí setkala zblízka... No, to zůstane ovšem otázkou.
Bavilo mě nepřikrášleně vylíčené prostředí a rutinní dění ve špitále; tlak ambicí, odpovědnosti, administrativy, prachů, únavy, nekázně pacientů, nedostatku či nekompetence personálu, kariérních lezců (vzhůru i do nitra).
Bavila mě kauza s náhradami. Bavilo mě, že doktora nakopla v těch pár zbývajících - asi třech - akčních kapitolách k nějaké reakci. A bavilo mě, že to nebylo "ozlomkrk" s happy koncem, ale že to skončilo jen na půli cesty, a že to tak asi většinou bývá. I když u toho "svítí slunce", jak řečeno v závěru. Uuuf :).
Neodpustím si ale, že četné rádoby zásadní, zlomové a potenciálně dojemné momenty a poselství na mě působily strojeně; neuvěřila jsem jim a nedotkly se mě tak, jak asi měly.
Tak třeba příště; s autorkou rozhodně nekončím.

33 15.01.2020