mira.l komentáře u knih

Na tuhle knihu jsem narazil při čtení knihy Zapomenuté výpravy. Tak jsem zapátral, zjistil, že před pár lety byla vydána znovu i s bonusovým DVD diskem a dokonce je ještě k sehnání.
Co říct k výpravě, která se odehrála téměř před půl stoletím ve světě úplně jiných podmínek, jak materiálních, finančních, tak třeba politických? Dneska to působí trochu jako zjevení z jiného světa, zaváté časem a metry sněhu, část aktérů už nežije a ze zbytku jsou ctihodní kmeti, jejichž komentář třeba u DVD je místy dost chaotický. A já sám jsem se v nich prakticky po celou knihu trochu ztrácel.
Zajímavý byl úvod, za jakých okolností se výprava zrodila, jak se připravovala realizace, i to, jak se na druhý konec světa trmáceli v Pragovce S5T s podivnou nástavbou, která musela z toho auta dělat poměrně těžko ovladatelný vehikl. Následné peripetie s tím, na kterou horu vůbec vylezou a jak se to realizovalo, jsou taky zajímavé. Je zde dobře vylíčena příprava, shánění nosičů i jakýsi náhled do jejich života a mentality. Svět, který už tam dneska v této podobě asi k vidění není.
Má to ovšem jedno ALE. U mě se prostě nedostavil ten "wau" efekt, který by jak tu knihu, tak tu výpravu katapultoval do nějakých nadoblačných výšin. Já prostě snažení a nadšení těhle dobrodruhů (nebo možná spíš bláznů, vzhledem k jejich tehdejšímu průměrnému věku, finanční situaci a z toho plynoucímu materiálnímu zabezpečení, i když asi měli to, co se tehdy běžně používalo) nějak moc nechápu. Trmácí se nejdřív džunglí s metrákama nebo spíš tunama materiálu, který musí vynést nosiči, jimž nezbývá než věřit, pak stoupajíce výš a výš začínají mrznout, obklopeni sněhem, větrem a ledem, neustále riskují zdraví a život jen proto, že vylezou do místa, odkud to už výš prostě nejde (teda jen dva, maximálně tři, na které to víceméně náhodou vyjde), tam se rozhlídnou (pokud teda bude zrovna něco vidět) a zase se na samém dně fyzických i psychických sil trmácí zpátky vstříc promrzlým stanům. A aby se "nenudili", tak předtím se střídavě ve dvojicích či trojicích podle toho, jak je kdo schopen, "špacírujou" sem a tam, nahoru a dolů mezi jednotlivými výškovými tábory, střídavě vynáší a zase snáší materiál a výstroj. Nevím, prostě nevím, tímhle způsobem postižen nejsem. Bohužel? Bohudík? Těžko říct.
Co musím pochválit, jsou fotky. Na některých je vidět, že už něco pamatují, ale většina jich je nad očekávání velmi kvalitních.
Co ale bylo pro mě dost velké zklamání, bylo DVD. Jednak mě dost vytáčely zpěvy Nepálců, to bylo dost otravný. Ale budiž. Komentář je sice autentický, ale na poslouchání příšerný. Co bylo ještě horší, bylo to, že při sledování jistě hodnotného čb filmu (mám tyhle dokumenty docela rád) se začal asi po 25 minutách sekat takovým způsobem, že jsem to musel vypnout. Barevný film - totéž. Vyzkoušeno na DVD rekordéru a jednom stolním počítači. Paradoxně na notebooku mi to hrálo bez problémů. Nevím, kde je chyba. Snad tím, jak kniha někde ležela asi 6 let, se DVD uvnitř ní podřelo natolik, že ho některý přehrávač má problém načíst. Ač disk na pohled nějak výrazně podřený nevypadá. Nebo je to jiná chyba?
Bylo zajímavé si to přečíst, ale znova po téhle knize asi nesáhnu. Na čtyři * to nebude, ty uděluji tam, kde se ke knize nevylučuji vrátit. Velmi slušné tři.

4 03.03.2018

Tuhle knížku jsem objevil nedávno, roky jsem o její existenci neměl tušení, ač vyšla poprvé už v r. 1972. A i když Eliška Junková nebyla rozená spisovatelka a vypravěčka, což je z textu tu a tam patrné, jsem rád, že text vydání z r. 2016 byl ponechán víceméně tak, jak jej napsala, má totiž svoje kouzlo.
Jedná se o neobyčejný příběh jedné neobyčejné ženy, o které se sice asi nedá říct, že by byla úplně zapomenuta, ale přece jenom od dob její slávy už uplynulo téměř sto let a mnohé detaily z jejího života nejsou obecně známé...
Eliška Junková ve svých memoárech popisuje svůj život od jeho počátků s humorem a nadhledem, který jí byl asi vlastní.
Dozvíme se třeba, že dívka, která se narodila jako Alžběta Pospíšilová, ve svém mládí k automobilům nikterak netíhla, o tom jsem třeba já nevěděl. Vůbec nebyla nějaké zázračně technicky nadané dítě, k závodním autům a automobilismu vůbec ji přivedl až její manžel Čeněk Junek, pro kterého se auta stala vášní doslova osudovou a jemuž se Eliška chtěla vyrovnat v době, kdy ještě nebyla jeho manželkou. Stejně jako jsem nevěděl třeba to, že další velkou zálibou jejího života byla botanika. O tom všem, o spoustě informací z rodiny Bugattiů a mnohém jiném vypráví její poutavý životní příběh. Velmi zajímavá je pasáž popisující její přípravu na závod Targa Florio 1928, ve kterém dosáhla svého největšího úspěchu. Vše je podáno velmi podrobně formou citací z dopisů, které psala denně manželovi.
Zajímavá je i závěrečná část původního rukopisu E. Junkové, ve které stručně, ale přehledně popisuje, jakými cestami se ubíral její osud po skončení závodní kariéry.
Závěrečnou část knihy sepsal syn Eliščina bratra, a pojednává o jejím dalším životě po dokončení původního rukopisu knihy. O tom, jaká byla, jak žila, o jejích zvycích, přátelích, a tak dále.
To, čeho dosáhla ve světě automobilových závodů, je o to výjimečnější, když si uvědomíme, jak dlouho její kariéra trvala, v jaké době a za jakých podmínek závodila, ať už po stránce náročnosti ovládání tehdejších závodních aut nebo po stránce společenské, tehdy všeobecně uznávané a očekávané postavení ženy bylo rozhodně někde jinde než za volantem závodního auta.
Jsem moc rád, že jsem si o životním příběhu této Dámy, kterou zůstala se vší elegancí a grácií až do konce svého života, mohl přečíst víc.

7 20.02.2018

Po delší době opět nová knížka z pera Marie Hruškové. Památné stromy jsou moje velká slabost, takže s radostí dávám plný počet hvězdiček.
Kniha provádí čtenáře po těch opravdu nej-, o kterých sice většinou vím vše podstatné, co je v knize uvedeno, u nejednoho z nich jsem i byl, k dalším se snad někdy dostanu, takže jsem z poskytnutých informací uvítal třeba současné obvody stromů a informace o jejich aktuálním stavu. Ale v knize je i pár takových, které neznám, a o kterých jsem se rád nějaké informace dozvěděl.
Knihu doprovázejí krásné, mnohdy celostránkové fotografie staletých obrů. Autory moc chválím, krásně udělaná kniha, uvítal bych na dané téma i rozsáhlejší publikaci.

8 04.02.2018

Nechal jsem se zlákat na novinku. Víceméně s jedním jasným vědomím - po přečtení ji asi poslat dál. Ano, přesně ten typ knihy to je. Já neříkám, že je to špatné, to ne, čte se to velmi dobře, čtenář je v pokušení číst dál a dál, aby se dozvěděl, jak že to dopadne.
Děj už tu zhruba popsán byl. Takže k dojmům. Nemám nic proti knihám, ve kterých je napětí a jistá dávka tajností uržuje čtenáře ve střehu, ale zase mě úplně nebaví, když ještě za polovinou knihy nevím vlastně nic určitého, co by děj posouvalo nějak dál. Nemám moc rád v knihách nepřiměřeně dlouhé kapitoly, tady je to ovšem skoro druhý extrém, kapitoly jsou dost často tak krátké, že se děj nestačí posunout vůbec nikam, navíc díky až víc jak do poloviny knihy střídajícím se kapitolám ze současnosti a minulosti to působí díky minimálním dějovým posunům trochu až chaotickým dojmem.
Co tedy vím? Hlavní hrdinka Vera nebo Veronica, podle toho, v jakém je zrovna rozpoložení, přesto, že vede duševní terapie, by sama spíš potřebovala cvokaře, její jistou úchylkou je poslouchat bolestné příběhy jiných osob, které přišly o někoho blízkého, protože sama moc dobře ví, jaké to je. Ale čtenář moc neví. Jen pomalu si skládá dohromady to, že v té rodině asi nebude všechno úplně v pořádku už dlouhé roky, že v nedávné době asi ukončila vztah s přítelem (jak to s ním bylo vážné?? - kdo ví??) a psychicky se zhroutila, na ruce má od něčeho jakousi jizvu, o které taky pořád nevíme, jestli má nějaký význam, a tak dále, zkrátka mozaika jejího příběhu se skládá na můj vkus až moc pomalu. Pak se vše objasní doslova na pár stranách, dojde na nějaké to lehké drááámo, trochu překombinované rozuzlení a...a je po všem.
Jak už jsem zmínil v úvodu, kniha je sice čtivá, ale asi není důvod ji dál držet v knihovničce.

8 02.02.2018

Zkusme si to představit v reálu... vražda v psychiatrické léčebně, to je pro kriminalisty pěkný oříšek. To, co nám řeknou pacienti (pokud vůbec mluví a jen se tupě nekývají sem a tam) se asi většinou moc vážně brát nedá a personál?? Ten se taky dvakrát ochotně ke zločinu přiznávat nebude. Zapeklitá situace, podezřelý není vlastně nikdo a zároveň to může být kdokoliv...
Velmi slušně napsaná detektivka, u které se čtenář nenudí ani na chvilku (no skoro, tu milostnou linku bych tam mít nemusel, ale budiž). Je to přesně ten typ knížky, která mě nenásilně nutí číst pořád dál a dál, čemuž napomáhají i poměrně krátké kapitoly, z nichž vlastně v každé se přihodí něco důležitého. Ne, počkat, tohle je přece podstatnější než to, co bylo o dvě kapitoly zpátky. A co bude v další?? Tak je to skoro až do konce, ještě nějakých 50 stran před koncem, po třech mrtvých, vlastně nic nenasvědčuje tomu, jaké bude rozuzlení a kriminalisté jsou skoro "na začátku".
Knihu jsem si vybral do Čtenářské výzvy v tématu "Kniha žánru, který běžně nečtete", ale možná že to trochu poupravím a ze žánru si dám něco častěji, a i když ten závěr je takový možná až trochu ukvapený, rozuzlení je záležitostí pár stránek, rozhodně je to velmi čtivé a nic nebrání velmi slušnému hodnocení.
Ovšem nabízí se tady otázka: budu se k ní někdy chtít vrátit nebo ji po přečtení s dobrým pocitem pošlu dál?? Z prostorových důvodů při vší úctě k dobře napsané detektivce to vidím spíš na to druhé.

2 28.01.2018

Velmi poutavě podaná biografie jedné z nejzajímavějších osobností světové rockové hudby.
Autor čtenáře podrobně provádí Springsteenovým životem od jeho počátku (a vlastně ještě před ním), přes jeho hudební začátky v několika studentských skupinách, počátku jeho kariéry u Columbie a vzniku E Street Bandu, okolnosti jeho rozpuštění na konci 80. let a následné znovuobnovení zhruba o deset let později, až po dnešní dny.
Na mnoha místech je vidět, že Bruce byl už od mládí poměrně uzavřená a složitá osobnost. Nevěděl jsem třeba o tom, za jakých okolností vyrůstal, a když jsem si to přečet, docela jsem se podivil, že je z něj vlastně normální člověk, rodinka to byla vskutku povedená. Vlastně celou knihou se prolíná jistá "dějová linka" mapující to, že měl (nebo asi dosud má) jistý zvláštní "dar" komplikovat si život i v dobách, kdy se mu daří a není zásadní důvod k obavám. Od útlého mládí toužil po slávě, a když se k ní konečně po několika albech a prodělečných koncertních turné dostal, dalo mu hodně práce tuto situaci ustát.
V knize jsou také popsány okolnosti vzniku většiny alb, a vůbec toho, jakým způsobem Bruce tvořil. Někdy mu poskládání alba trvalo rok a půl a někdy ho vychrlil doslova za pár dní. To a mnohé jiné jsem o něm nevěděl a jsem rád, že jsem si knihu přečet.
Určitě je třeba zmínit to, jak velmi pečlivě je zpracováno zpěvákovo mládí, kolik je této jeho životní etapě věnováno prostoru a důkladnosti. To, co všechno dělal a s kým se stýkal před vydáním své první desky, mělo totiž zásadní vliv na další směřování jeho kariéry a také na to, s kým v ní pokračoval, většinu svých dá se říct celoživotních přátel a souputníků potkal právě v době svého mládí, kdy si o slávě mohl nechat jen zdát.
Co mi v knize malinko chybí, je nějaký přehled nahrávek v jejím závěru, který v podobných biografiích bývá. Dohledat v knize o téměř 550 stranách detaily nebo třeba seznam písní konkrétní desky dá chvíli hledání. Ale to je jen drobný detail, který nakonec zásadní vliv na celkové hodnocení nemá.
Já osobně jsem se z knihy dozvěděl mnohé nové věci, jsem rád, že jsem si ji přečet a rozhodně nevylučuji možnost se k ní někdy vrátit. A na závěr by se snad hodil citát z doslovu překladatele českého vydání: "I kdyby už nikdy nenatočil nic tak zásadního a zdařilého jako desky Born to Run a Darkness on Edge of Town, zůstane Bruce Springsteen jedním z nejdůležitějších rockových autorů a muzikantů všech dob. A díky Carlinově knize o něm víme podstatně víc než dříve." Na to já říkám: "Amen."

2 25.01.2018

Já jsem od téhle knihy asi čekal něco trochu jiného a popravdě řečeno, čím dál jsem při čtení postupoval, tím víc jsem z ní byl rozčarovaný. To, že se autor občas trochu ztrácí v územním členění a u některých oblastí řeší nerudovskou otázku "Kam s ním?", no budiž, jeho boj, i když výsledek je poněkud nepřehledný a i z toho důvodu by neškodily nějaké orientační mapky.
Přísně vzato, v textu se neobjevuje mnoho informací, které by člověk buď nevěděl anebo si je během pár vteřin někde nenašel. Stejně tak jsem během čtení nenabyl dojmu, že by se tam vyskytlo něco, o čem bych si řekl :"Jo, tam bych se chtěl zajet podívat", jako se mi to pravidelně stává při čtení Toulavé kamery. Co mě z textu zaujalo asi nejvíc, byly některé informace převážně z okruhu toho, jaké nerostné suroviny se kde vyskytují a těží a informace o stavu průmyslu jednotlivých regionů. A potom snad pár informací v závěrečných přehledech. Nějak ale nemůžu říct, že by mě četba téhle knihy nějak výrazně "chytla".
Co mě ovšem na knize vadilo, a to postupně čím dál víc, byl autorův styl psaní. Jeho slova "zhusta", "arciže" a podobné mě začaly v průběhu knihy nadzdvihávat čím dál víc, formulace některých familiérně a rádoby "vtipně" napsaných vět byly více než podivné a napsat, že "na konci 18. století přišla komodita, která dala Vysočině ksicht - brambory" mi přijde jak od dementa. Stejně tak věta, že "...přístup ke hradu je krapet ,vopřesdržku´".Pardon, ale něco takového by se v seriózně pojaté knize objevit nemělo.
S tím, jakým způsobem je to napsané, mě čtení bavilo postupně čím dál míň a jsem docela rád, že jsem se dobelhal až na konec. Znova bych po ní určitě nesáhnul a dost pochybuju i o tom, že bych z ní někdy čerpal nějakou inspiraci pro výlet.
Pro mě celkově docela zklamání. Když se při čtení knihy dostanu do stádia "čtu, abych to měl konečně už za sebou", je asi něco špatně.
Celkové hodnocení? Takové poměrně dost belhavé tři *.

4 31.12.2017

Celkem vtipně napsaná kniha postřehů dvojice Horký/Náplava ze současné Kuby. Nedá se sice mluvit o nějakém ději v pravém smyslu slova ani o cestopise, hlavním posláním knihy bylo třejmě pobavit čtenáře, a to se myslím povedlo, převážná část knihy je věnována historkám o ženách, alkoholu a absurditách komunistického zřízení "Ostrova svobody". Čtenář se tu ale dozví i něco zajímavého třeba z historie Kuby. Já jsem se při čtení nenudil, tedy až na závěrečnou pasáž - jakéhosi turistického průvodce, to mě po několika stranách přestalo bavit. Na plné hodnocení to není, ale čtyři * - proč ne?

1 16.12.2017

Když jsem knihu začal číst, vypadalo to, že to bude podobný životopis, jaký jsem už četl, přímo od J. Cashe https://www.databazeknih.cz/knihy/johnny-cash-vlastni-zivotopis-204138
Počáteční kapitoly zachycují život J. Cashe od dětství s několikerým stěhováním, úmrtí bratra Jacka přes Cashův pobyt v armádě na americké základně v německém Landsbergu až po hudební začátky u Sunu pod vedením Sama Phillipse. Následuje část mapující počátky Cashovy koncertní kariéry. Zhruba potud se v knize objevují víceméně takové věci, které jsou obecně známé, proložené tu a tam drobnými detaily, které zase nejsou tak obecně známé - třeba první Cashova sexuální zkušenost, se kterou se nikdy nikde nechlubil, to, kdy se poprvé objevilo (vyslovil, použil) jméno Johnny - jinak John Roy, J.R. - když poprvé potkal na bruslařské dráze Vivian.
Ovšem když se autor dostane zhruba do období Cashova odchodu od Sunu a přechodu ke Columbii, tedy do období jeho první závislosti na amfetaminech, začne se odvíjet příběh z trochu jiné stránky, která zase tak dobře známá není neba aspoň já jsem ji zatím nečetl zpracovanou do takových detailů. Začne se skládat obraz nesmírně složité a nevyrovnané Cashovy osobnosti, kdy se v první polovině 60. let, resp. v celých 60. letech sešlo vpodstatě najednou několik faktorů: určitý úpadek slávy spojený hlavně s jeho drogovými excesy, jeho hroutící se manželství s první ženou Vivian, milostný románek s Lorrie Collins, dosti složitý počátek vztahu s June (tady musím vyzdvihnout velmi pěkně zpracovanou kapitolu o historii Carter Family). Celé toto období je vylíčeno do velmi podrobných detailů, a možná to i některé fanoušky přiměje trochu si o Cashovi poopravit své znalosti, stejně jako o June, která asi nebyla až takovou světicí", jak ji líčí třeba film "Walk the line".
V podobné rovině se nese vyprávění i dále, přes úspěchy koncertů ve Folsomu a San Quentinu, s následným úpadkem zájmu o Cashovy nahrávky, opětovné závisloti na lécích, ke kterým se koncem 80. let přidaly první závažné zdravotní komplikace, které Cashe už neopustily do konce jeho života. Závěr knihy pak tvoří kapitoly věnující se Cashově spolupráci s Rickem Rubinem, vznik posledních alb, která ho opět vrátila na výsluní popularity a závěr jeho života, který byl do značné míry už jenom bojem s nemocemi.
V průběhu celé knihy se objeví desítky jmen, která fanouškovi klasické americké country jistě nebudou neznámá, a mnohdy to byly opravdové legendy, ať už se jednalo přímo o country zpěváky, producenty, manažery, muzikanty, autory textů nebo to byly osoby, které se do Cashova života dostaly jiným způsobem. Některá jména se mihnou jen okrajově třeba v rámci jedné kapitoly, ale jsou taková, která se jako červená nit táhla Cashovým životem poměrně dlouhou dobu.
Ovšem pravopis - pokolikáté už jsem nucen to napsat - to je docela tragédie. Překlepy, chybějící či přebývající písmena - no budiž, stane se, ale hrubice v koncovkách tvarů podstatných jmen, ve shodě podmětu s přísudkem, to zkrátka netoleruju. Stejně tak měla překladatelka jistý problém se skloňováním vlastních podstatných jmen - třeba z Carla Perkinse neustále dělala Perkinsona, pokud se jeho jméno objevilo v jiném než prvním pádu a podobných lahůdek je víc.
Celá kniha je ovšem napsaná velice čtivě, strhující životní příběh "Muže v černém", připomínající v mnohých obdobích jízdu na pořádně strmé horské dráze, se čte jedním dechem, tak to mám rád. Pokud bych měl hodnotit obsah, je to jasných pět *, po pravopisné stránce je to bohužel paskvil, který si měl před předáním do tiskárny někdo pořádně přečíst. S hodnocením mám trochu problém, pět versus pravopisný odpad dává nějaké průměrné tři, které si ta kniha po obsahové stránce nezaslouží. Z plného hodnocení, které by si kniha jinak u mě zasloužila, za pravopis jednu * uberu.

5 08.12.2017

Velmi zajímavá kniha o J. Vernovi. Autor dává čtenářům podrobně nahlédnout jak do života, tak do díla jednoho z průkopníků vědeckofantastického románu (ale nejen jeho).
V první části se seznámíme s Vernovým životem, od dětství až po konec jeho dnů. Možná se ne úplně obecně ví, že jeho život byl plný dramat a konfliktů, od sporů s otcem, který z něho chtěl mít advokáta a trvalo dost dlouho, než tento boj vzdal, dále si všimneme počátečních nesnází jeho spisovatelské kariéry i toho, jak těžce dlouhou dobu nesl to, že byl škatulkován do kategorie spisovatelů románů pro děti a mládež, ač chtěl původně psát vědecké romány pro dospělé. Stejně tak si čtenář všimne neustálých sporů s nakladatelem P. J. Hetzelem, který by se dal (vzhledem k tomu, jaké smlouvy s ním Verne podepisoval) spíš nazvat zlodějem a vydřiduchem než jeho "mecenášem", "duchovním otcem" nebo tím, kdo "udělal Verna", i když to poslední je do značné míry pravda. Stranou nezůstane ani pokus o atentát, kdy na něho vystřelil jeho synovec Gaston, a po němž na tom Verne byl zdravotně už jenom hůř a hůř a navíc zcela zatrpkl a zanevřel na svět kolem sebe a jenom psal. Stejně tak trvalo velmi dlouho, než si našel cestu k jedinému synovi Michelovi, který s ním na sklonku jeho života spolupracoval a po jeho smrti některé knihy dokončil.
Ve druhé části O. Neff podrobně rozebírá Verneovo dílo z několika úhlů pohledu, co to bylo za lidi, kteří se potulovali jeho "šrafovaným světem", kde bral inspiraci pro svoje postavy, ale i to, jak to bylo s jeho technickou jasnozřivostí a předvídavostí a kdy si tak trochu dělal ze čtenářů legraci.
V závěru druhé části se autor věnuje českým vydáním Verneových knih od počátků až po dnešní dny, resp. do doby napsání knihy v r. 2005.
Závěrečná "Encyklopedie" - výčet nejrůznějších pojmů - vynálezů, objevů a dalších je pak jedním velkým panoptikem toho, co fantasta Verne ve svém díle vytvořil. Mnohde si z toho i sám autor knihy dělá tak trochu legraci a pojímá to poněkud Cimrmanovsky. Když se čtenář pokusí tuhle část přečíst naráz, asi se mu to nepodaří, mně se z toho po nějakých třiceti stranách trochu točila hlava a protáčely panenky:).

Celý Vernův život byl mnohem složitější než jsem tady v těch několika odstavcích popsal, a kdo má Verna rád, jistě by mu tato kniha neměla ujít.

11 16.11.2017

První částí tohoto souboru je výtah z knihy Evropan se vrací.
To, že původní kniha se mi nečetla moc dobře, jsem uvedl v komentáři k ní. Říkal jsem si, že nějaká korektura by jí prospěla, ovsem tady zmizela celá část knihy od otočky v Mexiku až skoro do New Yorku.

Druhá část - původní knihu jsem nečetl, ale také tady to působí dojmem, že je to výběr, který je až vytržený z kontextu.

Třetí část, výňatek z knihy Tango Argentino, byla nakonec asi nejzajímavější, i když seňora Francisca Lhotu bych kop do zadele asi tak po deseti kilometrech společné cesty...:).

Myslím, že tímto výborem jsem s dílem F. A. Elstnera skončil. Myslel jsem si, že objevím nějaký zapomenutý klenot našeho raného cestopisu z doby částečně ještě před H+Z, částečně coby jejich současníka, ale F. A. Elstner psal takovým způsobem, který mi ne zcela sedl, občas tak stručně až stroze, že to skoro ztrácelo smysl a občas zase vykouzlil pasáže, o kterých jsem si jen říkal, co vlastně mají znamenat. Ne, nečte se to dneska už úplně dobře, a to je asi taky důvod, proč jeho knihy nejsou narozdíl od dvojice H+Z dnes už tak známé.

3 30.10.2017

Cesta F. A. Elstnera a jeho manželky Evy po USA a Mexiku je knihou, kterou už je dneska poněkud obtížné přelouskat. Přečíst se to dá, ale žádné velké "Vauuu" se nekonalo.
Styl napsání je podobný jako u knihy Lovci kilometrů, a i tam mi to připadalo poněkud podivné. Mnohde to připomíná svou stručností (nebo až strohostí) spíš novinový sloupek, fejeton. Některé stati nebo i celé kapitolky mi přijdou úplně zbytečné nebo mi není zcela jasné, jak zrovna ta část souvisí s dějem. Je tu zkrátka poměrně dost "omáčky", která by tam být nemusela a na vlastní popisy cestování zase tolik prostoru nezbývá. Z dost často užívané přímé řeči není mnohdy patrné, kdo je zrovna "na tahu". Docela obtížně se to čte i proto, že dneska už je to spíš dějepis než cestopis. Dnešní čtenář si jen těžko uvědomuje, jaký byl svět, ať ten náš nebo v USA v roce 1936, před Mnichovem a druhou světovou válkou. Autor tady na svoji dobu asi i vtipně a výstižně zapracovává do textu své názory na ekonomickou, politickou i národnostní situaci v zemi dolaru té doby, ale dnes už nám ty souvislosti opravdu moc nedochází.
Svérázný způsob, jakým je kniha napsána, má snad do jisté míry za následek i to, že narozdíl od H+Z je F. A. Elstner dnes autorem už poněkud zapomenutým.

1 24.10.2017

Taková nenápadná jednohubka, poodhalující dnešnímu čtenáři už skoro zapomenuté jméno Eduarda Ingriše. Povídání o Thoru Heyerdahlovi a Eriku de Bisschopovi, které se knihou také prolíná, je jenom takovou třešničkou na dortu.
Převážnou část knihy tvoří povídání o osudech E. Ingriše, a že jsou rozhodně zajímavé. Hudební skladatel, dirigent, filmař, fotograf, mořeplavec (zapomněl jsem na něco??) toho za svůj život stihl opravdu hodně.
Závěr knihy je pak věnován záchraně Ingrišova archivu čtveřicí Náplava/Horký/Zikmund/Kroc, která se zasloužila o přesun jeho pozůstalosti z USA, kde Ingriš zemřel, zpátky do Čech.
Velice příjemné čtení.

5 11.10.2017

Jako vždycky padesátka zajímavých tipů na výlety po našich luzích a hájích, některé jistě nevyužiju, ale některé mi nedají spát. Co jsem za dobu vydávání těchto knih zaznamenal asi poprvé, je absence informací o přístupnosti dané lokality (čísla silnic, železničních tratí) asi u třech nebo čtyř kapitol.

1 06.10.2017

Velmi zajímavá a vizuálně krásně udělaná publikace o historii účasti vozů Tatra v dakarské rallye. Hned na úvod je trocha "technické osvěty", pár stran věnovaných technice a historii vozů Tatra a jejich konstrukčnímu řešení.
Poté už následují kapitoly, které mapují každý jeden ročník Dakaru z hlediska účasti Tater. Na začátku kapitoly je vždy krátký úvod, věnovaný situaci rallye v daném roce a poté už následuje přehled toho, co Tatra, resp. později soukromé týmy pro daný ročník připravily. Nechybí poměrně podrobné informace o konfiguracích jednotlivých vozidel, použitých motorech, jejich výkonech, ale mnohdy i výrobních číslech. Dále jsou zmíněny případné úpravy oproti předchozím ročníkům, povětšinou na podvozcích, resp. nápravách vozidel, kde zejména pérování procházelo neustálým postupným vývojem, povětšinou jsou uvedena i startovní čísla, SPZ i složení posádek jednotlivých vozů v jednotlivých ročnících soutěže. Pravidelně jsou zmiňována i vozidla vyrobená na zakázku pro jiné uživatele nebo pronajatá továrnou, ať už jako závodní nebo nejrůznější doprovodná pro jiné týmy či pořadatele soutěže. V každé kapitole je následně pojednáno o tom, co se událo z hlediska Tater v samotném závodě a jak v něm vozy dopadly, ale i podstatné události o tom, jak si vedli soupeři.
Kniha je především výčtem úspěchů tatrovek, historie a osudů jednotlivých vozů, jak soutěžních, tak různých doprovodných (a že osudy některých vozů určitě nejsou nezajímavé) a jejich umístění v soutěži.
Kdo by chtěl poutavé vyprávění o samotném Dakaru, o lidech, o dění v zákulisí, o tom, co se v Africe odehrávalo, jaké bylo soutěžení hlavně v jeho počátcích, ať sáhne spíš po knize Josefa Kaliny Dlouhá, křivolaká cesta, v této knize se autoři příliš nevěnují jak samotným příběhům (ostatně to asi ani nebylo jejich záměrem), tak ekonomické a organizační situaci v Tatře. A to možná ví proč...
Tak, jak je kniha napsána, se totiž při čtení může zdát, že Tatra/továrna a soutěžní tým byl přímo vzor dokonalé spolupráce, že automobilka maximálně a s velkým zájmem podporovala svůj soutěžní tovární tým(což by ostatně měla být samozřejmost nebo přinejmenším zájem továrny z hlediska propagace), že vše klapalo jako dobře namazaný stroj. Ale ouha. Ona to tak docela nebyla pravda. Kdo by se chtěl podívat do "zákulisí", ať si k této knize přidá již zmíněnou Kalinovu Dlouhou, křivolakou cestu, tam spolupráci ze strany továrny viděl autor poměrně dost často dost jinak. Už na samém úvodu, při popisu první účasti Tatry na Dakaru, jsem tam narazil na to, že Kalina, tehdy coby referent Motokovu, měl na situaci kolem vstupu Tatry do soutěže názor dost odlišný nebo lépe řečeno celý vstup Tatry na Dakar popsal poněkud jinak. Stejně tak Kalina postupně popisuje některé okolnosti, které vedly až k rozpadu soutěžního oddělení továrny. Tato informace je zde podána zkrátka jako informace, a tečka.
V závěru knihy se pak objevé kapitola o účasti týmu T. Tomečka na soutěži Africa Eco Race po zrušení Dakru na africkém kontinentu, na samém konci potom poměrně zajímavé tabulkové přehledy složení posádek a jejich umístění v jednotlivých ročnících, a také tabulkový přehled vyrobených soutěžních a doprovodných vozů do z let 1985 - 2000, z období existence oficiálního továrního týmu, s uvedením základních parametrů vozů, jejich SPZ, ale i přezdívek, a v neposlední řadě jejich osudů.
Co je třeba přičíst této knize k dobru, je jedinečná fotodokumentace. Je tu celá řada fotografií, které zřejmě nebyly nikdy předtím nikde publikovány, ať už ze samotné rallye nebo snímky z archivu Tatry z příprav soutěžních vozů. Velmi zajímavé jsou též reprodukce technických výkresů podvozků a rozměrových skic vozů.
I když se tu a tam objeví překlep a pokud má čtenář informace i z jiného úhlu pohledu, může se ten text do jisté míry zdát až účelový, jako jakási "reklama na kvalitu vozů", koneckonců knihu vydala samotná automobilka (což je do jisté míry taky asi unikát), dávám plný počet hvězdiček.

2 07.09.2017

Samotného mě překvapilo, že jsem tuhle knížku četl na přelomu let 2002 - 2003...
Tak jsem si ji přečet znova a jaké je zhodnocení po těch letech? Nazvat tuhle knihu životopisem asi není úplně přesné, stručný životopis "muže v černém" tvoří vlastně první jedna, dvě kapitolky.
Pak je to spíš útržkovité povídání tu o domu na Jamajce, tu o mrtvém bratrovi, tam zase o cestování, hudebních začátcích, kamarádech muzikantech, zpěvácích, závislosti na amfetaminech a barbiturátech, kariéře - nahrávání, prodejnosti desek, vězeňských koncertech, a dalších drobnostech z pracovního i osobního života.
Kniha rozhodně není špatná, je na jednu stranu jistě zajímavou mozaikou Cashova života, jsou to střípky z jeho šťastných i méně šťastných období, na stranu druhou, jak už jsem uvedl na začátku, nazvat ji životopisem v pravém smyslu slova asi úplně nelze, a i když to vzásadě dodržuje základní časovou posloupnost dětství-začátky kariéry-závislost-manželství s June-pokračování kariéry, je to dost nesystematické skákání v čase, místech i osobách.
Což ale není příliš na škodu, pokud se čtenář odprostí od toho, že to prostě nebude klasický životopis, i tak se dozví mnoho zajímavých informací. Na můj vkus je tam poměrně dost "pánbíčkaření", ale budiž, Cash pocházel z doby a rodiny, kdy a kde se na víře dost lpělo.
Co je celkem dobré, je na konci knihy uvedená diskografie, která sice neobsahuje (a ani nemůže, to by byla samostatná kniha) Cashovu kompletní diskografii, ale přehled toho podstatného tam je.
Ovšem pravopis, to je teda děs. Nad chybějícími, přebývajícími či jinými písmenky ve slovech aka překlepy - ač z nich radost nemám - dokážu přimhouřit oko, pokud jsou v rozumné míře, ovšem tady... tady někomu dělal (mimo jiné, slova jako caviky, pilon, milosrdenctví nechám bez komentáře) dost velký problém jev zvaný shoda podmětu s přísudkem. Překladateli bych doporučil prostudovat pravidla českého pravopisu, zvláště v části shoda podmětu s přísudkem v rodě ženském a středním, to bylo dost strašný.
Z původních 4 * musím, ač nerad, ubrat na průměrné tři, je to tak trochu za to, že to nepovažuji za životopis v pravém smyslu slova a především za ty hrubice.

2 22.08.2017

Knihu jsem si vzal - pro srovnání - hned po dočtení Lovců kilometrů (https://www.databazeknih.cz/knihy/lovci-kilometru-176791 ).
Obsahově je to totéž, cesta F.A.Elstnera, jeho manželky Anny a syna Reného z Prahy k rovníku a zpátky za 64 dnů malým vozem Aero Minor v r. 1947. Čili po obsahové stránce by byl komentář asi do značné míry stejný. Co je trochu jiné, je to, jak je kniha napsaná, resp. možná by bylo lépe napsat, jiná je forma, v jaké kniha vyšla o několik let později, pod jiným názvem.
Tahle kniha mi přišla proti Lovcům kilometrů poněkud čtivější, čitatelnější, styl napsání je takový normální, bližší i dnešnímu čtenáři než to, jak byli napsáni Lovci kilometrů, tam to bylo spíš formou trochu květnatějších deníkových zápisů s velkým množstvím krátkých kapitolek.
Toto je napsáno formou "klasického" textu, pokud se to tak dá nazvat.
Sám ne zcela rozumím tomu, proč autor vydal v jiném nakladatelství, pod jiným názvem vlastně stejnou knihu, jen poněkud upravenou, hlavně stylisticky a jazykově. Možná si to žádala "modernější" doba, jiný, čtivější text, nevím. Každopádně hodnotím o chlup lépe než předchozí Lovce kilometrů, tedy plným počtem.

3 15.08.2017

Co napsat ke knize, která vyšla před 69 lety?
Je třeba k ní přistupovat s jistým vědomím toho, že to ke čtení asi bude trochu náročnější. Charakteristickými rysy knihy jsou: poněkud archaický jazyk a z doby vydání plynoucí pravopis, dost strohé věty, přímá řeč, z níž mnohdy není patrné, kdo je mluvčím a kdo posluchačem. Někdy tvoří celé kapitolky "omáčka", která s vlastní cestou zase tolik nesouvisí, jsou to pokusy o jakési "duševní", "duchovní" nebo filozofické vložky, které bych tam mít nemusel. Nějakou dobu trvalo, než jsem se do knihy patřičně začetl, pak už to šlo.
Pro dnešního čtenáře je kniha poněkud hůře čitatelná i z toho důvodu, že si asi ne zrovna uvědomuje souvislosti - politickou, ekonomickou situaci v Africe (ale i v Evropě) dva roky po válce v době, kdy převážná část oblastí, kterými Elstnerovi projížděli, byla pod francouzskou nadvládou nebo aspoň správou, z toho plynoucí nedostatek prakticky čehokoliv, přídělové systémy, ale třeba i byrokracie a administrativa kolem organizace vlastního přejezdu pouště.
Ovšem je třeba vyzdvihnout sportovní stránku jejich výkonu, za dva měsíce a pár dní k tomu dojet z Prahy na rovník a zpátky, v malém, značně přetíženém autě se slabým dvouválcem, s minimem spánku, stravy, v neustálém vedru, v ne zrovna dobrém zdravotním stavu, zkoušeni malarickými záchvaty, to chtělo asi hodně velké sebezapření. Hlavně zpáteční cesta v tehdejších podmínkách za 20 dní musel být slušný kvapík...

Celkové hodnocení knihy... nedá se říct zklamání, bezesporu je to velice zajímavý cestopis dnes už poněkud zapomenutého dobrodruha a spisovatele, ale spíš, hlavně zpočátku, trochu rozčarování z celkového pojetí knihy, než si člověk zvykne na styl napsání.
Na druhou stranu se mi moc líbily krásné ručně kreslené mapky a fotografie, zachycující Afriku a Afričany v podobě, v jaké už dneska k vidění nejsou.
Možnost dát tři a půl hvězdičky tu není, takže takové malinko slabší čtyři.

1 10.08.2017

Kniha, která mě na první pohled velmi zaujala. Vezmu-li to za sebe, rozdělil bych příběhy v ní na tři typy:
1)"notoricky" známé, nebo aspoň obecně známé - Tatra kolem světa, Lambaréné (i když dneska už málokdo ví, co tahle výprava vlastně měla za účel), výprava horolezců, která zahynula na svazích Huascaránu
2) jména, která mi něco říkají, protože čtu celkem rád cestopisy a trochu o nich vím (třeba Eduard Ingriš, Míla Urban) anebo jsem jejich jména už někde zaznamenal, ale nic moc bližšího o nich nevím: Richard Konkolski, Bedřich Machulka, manželé Elstnerovi
3) zcela neznámé příběhy, z období celého 20. století, ať už novodobých cestovatelů z doby, kdy není problém vyjet kamkoliv, ale i těch nadšenců, kteří cestovali za minulého režimu, jsou tu i příběhy cestovatelů z doby před- či meziválečné. Protipól k těmto dobrodruhům tvořily poměrně početné dnes zcela neznámé výpravy různých vědců, horolezců či potápěčů do rozličných končin světa. Do této kategorie patří většina kapitol.
Obecně se dá říct, že pojmy z druhé a třetí skupiny mohou splývat, jak komu, podle toho, kdo se jak moc o cestopisnou literaturu zajímá.
A jaké to nakonec bylo čtení? Je třeba přiznat, že těch 850 stran druhého rozšířeného vydání je někdy docela ubíjejících, úmorných. Někde se čte jedním dechem, někdy je to až trochu nudné, a po dočtení kapitoly vyvstane otázka, jaký byl vlastně smysl oné "výpravy"? Smysl zařazení některých kapitol mi docela unikal (hokejisté v Kanadě, obchodní loď Vítkovice). Možná jich tam mělo být přece jen míň a některé opravdu nevýznamné vyřadit. Některé kapitoly by se spíš hodily do knihy o zapomenutých krajanech než výpravách.
Neustálé omílání překážek, které kladl cestovatelům komunistický režim, mi nějak nevadilo, to prostě tak bylo, tak se tehdy (ne)cestovalo. Jen někdy v celé kapitole po úvodu zbylo na samotné cestování docela málo místa, někdy je její převážná většina věnována spíš okolnostem, za jakých vznikla než výpravě samotné.
Trochu zvláštní je i na pohled naprosto nesystematické řazení jednotlivých kapitol bez jakéhokoliv na pohled zřejmého systému, což mi při čtení nějak výrazně nevadilo do chvíle, než jsem potřeboval najít něco konkrétního, pak je to dost nepřehledné. Případné vyhledání konkrétní kapitoly není lehké ani v obsahu v závěru knihy, ty totiž nejsou mnohdy zcela jednoznačné ani podle názvu, ze kterého se většinou nepozná, o které osobě nebo akci pojednává.
Celá kniha trochu připomíná poklad, který je ale třeba nějak utřídit, dát mu nějaký řád nebo nevybroušený surový diamant. Tu a tam se najde i chyba pravopisná, která taky nepotěší. Ale i tak je to kniha velmi zajímavá, která mě mimo jiné přiměla sehnat některé další cestopisné knihy. Poctivé čtyři*.

6 03.08.2017

Zajímavá kniha, mapující vývoj motorismu u nás opravdu od jeho počátků, od konce 19. století. První zmínka ovšem patří Božkovu parnímu vozu a roku 1815, pak je poměrně dlouhá časová mezera až do konce 80. let 18. věku.
Počátky motorismu u nás představovaly motokola, parní vozy, posléze motocykly nejrůznějších, dnes už mnohdy zapomenutých a nicneříkajících značek. Přehled pokračuje chronologicky časově dále, od dřevních dob nejrůznějších dnes už docela úsměvně působících vehiklů přes období před 1. sv. válkou, období meziválečného, kdy mnoha vozům mnoha značek dodávaly nádherné tvary karosárny takových jmen, jako Uhlík, Brožík, Petera a především Sodomka, jehož firma dokázala vytvořit opravdové skvosty a i malé vozy často působily díky Sodomkovým karosériím mnohem větším dojmem.
Následují poválečné časy s nástupem komunistického režimu až do dnešních časů. Z kapitol zhruba od období znárodnění po r. 1948 je patrné jedno. Náš průmysl byl v mnohém na výsluní nebo přinejmenším držel s ostatním světem krok, mnohé výrobky byly ve světě velmi uznávány, naši konstruktéři rozhodně nebyli žádní "nýmandi". To, že např. čs. motocyklová výroba se dostala z pozice prakticky světové jedničky do těžkého útlumu, že mnohé nadějné projekty byly zašlapány do země, že jistá stagnace čs. automobilového průmyslu, lety vyvinutá možná až do jisté zaostalosti, byla způsobena především nesmyslným "centrálním plánováním" komunistického režimu se vším, co k tomu patřilo, a to napříč prakticky všemi výrobci.
Kapitoly po roce 1989 jsou pak věnovány moderním dějinám, tomu, jak se který výrobce vypořádal či nevypořádal se změnou politických a hlavně ekonomických poměrů.
Úplný závěr pak patří kapitolám věnovaným některým velkým jménům naší motoristické historie, namátkou karosáři Brožík, Sodomka, první odvážlivci za řídítky - V. Vondřich, N. Podsedníček, nemůžu opomenout E. Junkovou, dále třeba F. Šťastný, K. Loprais, někteří cestovatelé - krom H+Z manželé Škulinovi, Elstnerovi.

Historie motorismu na našem území je v knize shrnuta celkem přehledně, je tady chronologicky podáno to podstatné. Ne, čtenář tady nenajde detailní popisy jednotlivých typů vozidel ani jiné podrobné informace, když se bude chtít některému období, značce, osobnosti nebo konkrétnímu vozu věnovat podrobně, na konci je seznam použité literatury, a krom toho dnes není problém na Internetu během pár minut najít literaturu, která se k danému předmětu zájmu vztahuje. Ale pro všeobecnou orientaci v naší motoristické výrobě je kniha určitě zajímavým a vítaným počinem.
Vzásadě by nic nebránilo plnému hodnocení, má to ovšem jedno ALE, a tím je pravopis... Že se do knihy vloudí jeden, dva překlepy, to beru, ale když jich začnu registrovat víc jak deset, patnáct, začne to být otravné - chybějící či ve slovech přehozená písmenka, popletené popisky, nějaký ten faktografický nesmysl v datech, došlo i na hrubice. A ještě jedna věc. Nevím, jak na to autor přišel, ale to jméno znám, už jsem na něj narazil v několika knihách spojených se značkou Tatra. A ať už to byl Josef nebo později jeho syn Adolf, tak vždycky Veřmiřovský, nikoli Vermiřovský!!! Jednou se to dá omluvit, ale když jsem to viděl stále, a nakonec to tak bylo i v samostatné kapitole, věnované otci Josefovi, to už jsem nechápal vůbec.
Je škoda, že takovéhle knihy za několik set korun se stávají pravopisnými paskvily... Nepřisuzuji to jako chybu autorovi, ale spíš vydavatelství, které by mělo mít zájem na tom, aby taková kniha šla do tisku až poté, co si ji někdo pořádně přečte a odstraní pravopisné chyby. Mně to prostě vadí.

2 20.07.2017