mira.l komentáře u knih

Po delší době opět nová knížka z pera Marie Hruškové. Památné stromy jsou moje velká slabost, takže s radostí dávám plný počet hvězdiček.
Kniha provádí čtenáře po těch opravdu nej-, o kterých sice většinou vím vše podstatné, co je v knize uvedeno, u nejednoho z nich jsem i byl, k dalším se snad někdy dostanu, takže jsem z poskytnutých informací uvítal třeba současné obvody stromů a informace o jejich aktuálním stavu. Ale v knize je i pár takových, které neznám, a o kterých jsem se rád nějaké informace dozvěděl.
Knihu doprovázejí krásné, mnohdy celostránkové fotografie staletých obrů. Autory moc chválím, krásně udělaná kniha, uvítal bych na dané téma i rozsáhlejší publikaci.

8 04.02.2018

Nechal jsem se zlákat na novinku. Víceméně s jedním jasným vědomím - po přečtení ji asi poslat dál. Ano, přesně ten typ knihy to je. Já neříkám, že je to špatné, to ne, čte se to velmi dobře, čtenář je v pokušení číst dál a dál, aby se dozvěděl, jak že to dopadne.
Děj už tu zhruba popsán byl. Takže k dojmům. Nemám nic proti knihám, ve kterých je napětí a jistá dávka tajností uržuje čtenáře ve střehu, ale zase mě úplně nebaví, když ještě za polovinou knihy nevím vlastně nic určitého, co by děj posouvalo nějak dál. Nemám moc rád v knihách nepřiměřeně dlouhé kapitoly, tady je to ovšem skoro druhý extrém, kapitoly jsou dost často tak krátké, že se děj nestačí posunout vůbec nikam, navíc díky až víc jak do poloviny knihy střídajícím se kapitolám ze současnosti a minulosti to působí díky minimálním dějovým posunům trochu až chaotickým dojmem.
Co tedy vím? Hlavní hrdinka Vera nebo Veronica, podle toho, v jakém je zrovna rozpoložení, přesto, že vede duševní terapie, by sama spíš potřebovala cvokaře, její jistou úchylkou je poslouchat bolestné příběhy jiných osob, které přišly o někoho blízkého, protože sama moc dobře ví, jaké to je. Ale čtenář moc neví. Jen pomalu si skládá dohromady to, že v té rodině asi nebude všechno úplně v pořádku už dlouhé roky, že v nedávné době asi ukončila vztah s přítelem (jak to s ním bylo vážné?? - kdo ví??) a psychicky se zhroutila, na ruce má od něčeho jakousi jizvu, o které taky pořád nevíme, jestli má nějaký význam, a tak dále, zkrátka mozaika jejího příběhu se skládá na můj vkus až moc pomalu. Pak se vše objasní doslova na pár stranách, dojde na nějaké to lehké drááámo, trochu překombinované rozuzlení a...a je po všem.
Jak už jsem zmínil v úvodu, kniha je sice čtivá, ale asi není důvod ji dál držet v knihovničce.

8 02.02.2018

Mayáš Sandorf je zajímavým příběhem. Já Monte Christa nikdy nečet, tak nějak dodneška nevím, jaká je vlastně podobnost obou děl. Verne tady vytvořil to, co uměl, spletitý příběh, kdy jednotlivé dílky skládačky do sebe zpočátku moc nezapadají, takže to čtenáře (ať už malého nebo i dospělého) nutí číst stále dál. Ale postupně se to samozřejmě složí dohromady.
Příběh je zajímavý, nepostrádá napětí, ač je jeho základní myšlenka jakési připravované vzpoury Maďarů zcela smyšlená. Má to silnější momenty, ale taky několik pasáží s neuvěřitelnými náhodami nebo činy hodnými agenta 007 nebo samotného Chucka Norrise, ale to už k Vernovým knihám patří.
Každopádně se i dneska čte docela dobře.

Leoš Šimánek je zajímavý člověk. Zanícený cestovatel, velký dobrodruh i poutavý vypravěč, mám několik jeho knížek, tak jsem se zájmem sáhl i po téhle. Na první prohlédnutí - krásné fotky z nádherné americké přírody na Pacific Crest Trailu, jistě se bude na co těšit. Avšak už po několika málo přečtených stranách se dostavilo jisté zklamání, nebo spíš možná rozčarování. Nebylo to snad ani tak z obsahu knihy, jako spíš z formy, i když to spolu do jisté míry souvisí. Mně prostě tady nesednul docela zvláštní styl vyprávění - rozhovor L.Š. a jeho manželky s jeho bratrem a švagrovou na chalupě. Jeden ze Šimánkových řekne vždycky několik vět, které jsou přerušeny "trefným a zvídavým" dotazem, který přesně zapadá a sedne do dalšího pokračování vyprávění ve stylu "Nahoď!!". Je to někdy trochu jak reklama v teleshoppingu nebo (pardon, ale nic výstižnějšího mě nenapadá)....jako rozhovor s dementem.
Zároveň v knize chybí přímé popisky u fotek, i když na většinu z nich je nějaká narážka, odkaz v textu a trochu bystrý čtenář si to většinou spojí.
Já netvrdím, že je to knížka špatná a že se nebude a nemůže nikomu líbit, ale mě zkrátka tenhle způsob vyprávění nesedl. Jednak je tam jisté (nebudu to vyjadřovat číslem, nijak jsem to neměřil, nepočítal) řekněme nemalé procento "omáčky" - textu, který prostě s putováním Šimánkových nemá nic společného (jak chodí na chalupě v Orl. horách na houby, aby měla manželka na Vánoce houby do bramb. noků s houbami, jak pořád venčí psa u chalupy, kolikátou lahev červeného přinesl, z které místnosti do které se přesunuli, atd...), dál mi vadilo to neustálé "nastřelování" mnohdy dost naivních a rádoby vtipných otázek mířených tak, aby na ně mohlo a MUSELO navazovat autorovo vyprávění a v neposlední řadě i to, že se spolu čtyři dospělí lidi baví na chalupě v horách za neustálého popíjení vína vlastně naprosto spisovně.
Nene, za mě se tohle moc nepovedlo. Očekával jsem klasický, poutavě napsaný cestopis z úžasného putování a dostal jsem něco docela odlišného. Díky tomu průměrné tři *.

8 04.01.2017

Já mám z téhle knihy zatím dost rozporuplné pocity. A volím poměrně netradiční postup napsání komentáře, resp. jeho začátku, ještě před dočtením knihy. S hodnocením počkám až po dočtení.
Deseti-, dvanáctiletý kluk, hltající Verneovky jedním dechem, tady asi zažívá jakýsi "verneovský orgasmus", ale na mě to už bohužel moc nefungovalo. Je celkem dost věcí, které mi tu nějak "neštimovaly".
- Co třeba taková lupa, zhotovená slepením dvou hodinkových sklíček pryskyřicí, aby se o pár odstavců dále sklíčka ocitla zpátky v hodinkách? Ale to je asi to nejmenší.
- Dva nože získané rozlomením kovového psího obojku? ...si to pořád nějak neumím představit. (A nejen to...)
- Prakticky na povrchu ostrova sopečného(!) původu nachází trosečníci - e-e, pardon, kolonisté železnou rudu a uhlí. Hmm, čím to vykutali, holýma rukama, když v té době neměli vůbec nic? Uhlí muselo být asi černé a slušné kvality, jinak by ho těžko mohli použít pro tavení železné rudy a výrobu železa. No, nevím, nejsem geolog, ale mám o vzniku a uložení černého uhlí trochu jiné znalosti, než že se vyskytuje na geologicky možná poměrně mladém ostrově sopečného původu prakticky na povrchu. A propos, primitivní vysokou pec si zařizují vlastně pár dní po příchodu na ostrov...
- Chemická "továrna" na výrobu kyseliny sírové, dusičné (dají se opravdu skladovat v primitivní hliněné nádobě??), ledku, nitroglycerinu, vše vyrobeno s naprostou samozřejmostí vlastně na koleně - no tak to už jsem se docela smál.
- Odstřel skály - čím vrtali v tvrdé žule otvor pro nálož? Primitivními železnými nástroji?
Mám přečtených zatím asi 150 stran a jsem docela zvědavý, čeho se dočkám dál.
________
Dočkal jsem se mnohého, kolonisté provádějí zemní práce všeho druhu, taví sklo, pečou chleba jakobynic - vzpomeňme na nesnáze Robinsona při pečení chleba, postaví si telegraf, vyrobí galvanický článek.... A UŽ DOST!!!
Já bych řekl, že to Verne asi až malinko přehnal. Stejně tak vetkání dalších dvou románů. Že se setkají s Ayrtonem z Dětí kapitána Granta, to bych ještě pochopil, ale dohled tajemného dobrodince, ze kterého se vyklube kapitán Nemo, to už z toho aspoň pro mě udělalo trochu frašku.
Nedá se nic dělat, tomuhle románu už jsem asi odrost, za mě tři * a víc ani cípek.

8 30.08.2016

Cesta kolem světa za 80 dní by mohla být - když si to čtenář řádně rozvrhne a mohutně se nadechne - takřka ideálním aspirantem na zařazení do Čtenářské výzvy 2016 v kategorii "Kniha přečtená za jediný den".
Verne tady vytvořil takřka prototyp (možná že až karikaturu) pravého anglického gentlemana, s poněkud tajemnou minulostí a nabitou prkenicí, jehož nevyvede z míry naprosto nic, vždy naprosto přesného, neznajícího rozčilení ani nedávajícího najevo své city, ať jsou jakékoliv. Je to jeden z jeho nezapomenutelných příběhů, který je ovšem prost jeho obvyklých poněkud zdlouhavých (i když já proti nim zpravidla nic nemám) popisování nejrůznějších zeměpisných, dějepisných nebo technických detailů, aby se vrhl po krátkém úvodu rovnýma nohama do cesty kolem světa v docela šíleném tempu.
Tohle je přesně ta knížka, kterou je téměř nemožné odložit, která ve stejně zběsilém tempu, v jakém se odehrává (a v jakém naskakuje účet za hořící plynovou lampu), nutí čtenáře obracet další a další stránky:). Za jeden den jsem to sice nestihl, ale i tak to byla jízda:)

P.S.: Přiznám se, že jsem asi nikdy neviděl žádné filmové zpracování, ale nejsem asi sám, kdo si pamatuje krásný kreslený seriál:).

8 27.01.2016

Už vím proč a Už vím proč II byly knihy, které svého času působily jako zjevení. V tehdejší době moc encyklopedií nevycházelo a většina mladých čtenářů na ně a především na názorné obrázky B. Kubašty koukala zřejmě asi stejně jako já, čili jako na zjevení:). Mám ty knížky obě dodnes doma.

8 12.09.2014

Ani tahle kniha nezklamala. Narozdíl od Stezky Českem, kterou jsem si užíval mnohem déle, tohle byla čtyřvečerová jednohubka, kterou jsem slupnul jak malinu.
Ale i během těch 4 večerů jsem poznal, že cestovat měsíc v jednom autě s jejím tátou bylo pro Lucku občas dost náročné. Občas byla na zabití ona, občas (a asi výrazně častěji) její táta. Ale přesto si cestování Skandinávií užili na maximum a já můžu jen konstatovat, že její styl psaní se s každou další knihou vyvíjí k lepšímu.
Tak co to bude příště:)?

7 27.06.2024

Jak je avizováno už v názvu, jedná se o stručné shrnutí toho, co se u nás dělo v době zhruba od bitvy na Bílé hoře po konec třicetileté války a lehce po ní. Něco znám, něco jsem si připomněl, něco se dozvěděl a v něčem se tak nějak neorientuju pořád.
Není to od paní Čornejové rozhodně špatná knížka, ale stručná historie husitství z pera jejího manžela mě bavila (nebo tady bych měl asi spíš napsat zaujala) přece jenom o něco víc.

7 22.08.2023

(SPOILER) Vlastně cokoliv, co je nějak spojené se "značkou" H+Z mě tak nějak automaticky zaujme a neváhám to prozkoumat. Bohužel ne vždy je to úplně dobrá volba. O autorovi, jeho předchozí cestě Asií po stopách druhé cesty legendární dvojice, stejně jako o této cestě, jsem nevěděl zhola nic, ani ze sociálních sítí ani z jiného zdroje.
Tak jsem se do toho pustil. Kniha mapuje cestu Afrikou, tak jak si autor usmyslel cestovat po stopách H+Z a pořizovat dnes srovnávací fotky na pokud možno stejných místech jako H+Z před téměř tři čtvrtě stoletím. Když pominu to, že z celé Afriky tato kniha zahrnuje vlastně tři státy - Tunisko, Egypt a Súdán, a převážnou většinu textu knihy zabírá boj s byrokracií v Egyptě a potom jeho několikaměsíční uvíznutí v súdánském Chartúmu v době, kdy tam probíhala revoluce spojená s mnohými nepokoji, tak jestli to dobře chápu, hlavním smylem té cesty mělo být pořizování oněch srovnávacích fotek. Tu a tam jsou tam popisovány i okolnosti, za jakých tyto srovnávací fotky vznikly. Má to ovšem drobný háček. Já bych čekal, že tam ty srovnávací snímky budou. Ani prd. V celé knize není ani jeden snímek, který by ukazoval původní fotku H+Z a autorovu fotku současnou. V tom případě trochu nechápu smysl vzniku celé knihy (a vlastně nejen knihy). Podobné je to i u jiných fotek, kde autor popisuje, jak je získal, ovšem příslušná fotka nikde. Fotky samotné jsou pěkné, ale jejich výběr je občas poněkud divný. Takže převážnou část knihy se řeší byrokratické problémy v Egyptě a to, jak se nenechat zastřelit v Chartúmu a jak se odtud dostat. Je to sice svým způsobem zajímavé, ukazuje to, kam Afrika od doby H+Z dospěla, ale po nějaké době to začne být trochu otravné. Prakticky neřešitelnou situaci řeší autor odskočením si na několik ostrovů v Indickém oceánu, což už s tématem H+Z nemá společného vlastně vůbec nic, tohle bylo už spíš jen o potápění a fotkách přírody.
Text knihy se sám o sobě číst dá, místy jsou tam docela zajímavé postřehy o dnešní Africe, ovšem že by to celé mělo nějakou přímou návaznost na Hanzelku a Zikmunda, to se zrovna moc tvrdit nedá. Přečetl jsem to, ale za nějaký klenot knihovny to jistě nepovažuji, a i když autor v této knize rozhodně neprocestoval celou Afriku a byl nucen nakonec expediční auto nechat dočasně v Súdánu, tak mě popravdě řečeno ani moc nezajímá, jak to bylo/bude dál.

7 05.05.2023

Tady se snad dá směrem k autorovi jen zvolat: "BRAVO, pane profesore Vernere!!

Skvělá knížka o dvou stoletích historie světové egyptologie, která je vlastně tak trochu i kronikou starověkého Egypta samotného. Není to ale žádná nudná učebnice, ani tu nejsou předloženy nudné pasáže na několik stran o tom, co znamená který výjev z Knihy mrtvých ve které hrobce, jak zemřelý faraon putuje temnou částí dne ke svému znovuzrození s dalším východem slunce, jako to v některých knihách podobného zamměření bývá.
Toto je nesmírně poutavě a čtivě podaná historie výzkumů země na Nilu od jeho samých prvopočátků, které by se daly přibližně datovat zájmem Napoleona, objevem Rosettské desky na samém konci 18. století, prvními průkopníky archeologie v osobách Belzoniho či Champolliona, který rozluštěním hieroglyfů dá se říct odstartoval moderní egyptologii.

Pak už následuje doslova smršť událostí, objevů v nejrůznějších lokalitách Egypta, ale i nejasností, záhad a současně přehlídka těch nejslavnějších jmen egyptologické historie. Vedle těch již zmíněných třeba K. Lepsius, A. Mariette, G. Maspero, F. Petrie, A. Erman, F. Griffith, J. H. Breasted, A. Gardiner, V. Loret, L. Borchardt, G. Reisner, pochopitelně H. Carter, ale i mnozí další, včetně takových jmen jako F. Lexa, J. Černý či Zbyněk Žába mají v knize své zasloužené místo. Spolu se jmény těchto slavných egyptologů se začíná odvíjet příběh rozplétání egyptské historie a mapování a záchrany nejrůznějších památek. Jak autor v textu mnohokrát zmiňuje (a dnes to není nic neznámého), řada raných badatelů si při práci počínala poměrně svérázně či nešetrně, tam, kde to nešlo, tak šlo třeba i za použití dynamitu, mnohé památky byly nenávratně zničeny, a naprostá většina badatelů si dlouhé desítky let počínala poněkud "přivlastňovacím" způsobem, díky čemuž jsou dodnes egyptské památky rozesety po muzeích celého světa. Nepočítáme-li to, co se nacházelo či dodnes nachází v různých soukromých sbírkách.
Vedle obecně známých lokalit navštívíme i některé, která tak známá nejsou.
Tohle byla kniha, která mě velmi bavila a zcela jistě si zaslouží plný počet hvězdiček.

7 28.03.2023

Kniha, na kterou jsem se hodně těšil. První dojem poté, co mi někdy těsně před vánocemi dorazila: nádherná obálka, žádný papír, ale plátno. Nebo to aspoň tak vypadá. První prohlédnutí napovědělo, že to bude pěkné čtení, kniha je celkově krásně zpracovaná, tohle Jota umí.
Ovšem přesto nemůžu nadšeně dát plné hodnocení. Já jsem asi čekal něco ve stylu, že kniha bude od první do poslední stránky nabitá informacemi o Tutanchamonovi, Carterovi, popisu objevu hrobky, její dokumentaci, záhadách spojených s Tutanchamonem a jeho hrobkou - a že jich není málo, snad i o kletbě a možná i o ledasčem, o čem jsem třeba ještě nečetl, nejnovější poznatky a výsledky posledních výzkumů.
Jelikož jsem o starověkém Egyptě už nějakou tu literaturu přečetl, tak musím konstatovat, že "úvod" knihy, který zabírá prakticky její polovinu a z něhož jsem už většinu informací někde četl, mě ... asi se nedá říct přímo zklamal, ono je to celé zpracováno čtivě, pečlivě a s Tutanchamonem, jeho dobou a následně hrobkou to do jisté míry souvisí všechno, něco víc, něco méně, ale prostě jsem čekal, že ta úvodní omáčka nebude tak dlouhá a do tajů jednoho z největších objevů v historii archeologie mě zatáhne hned zkraje, což se bohužel tak úplně nestalo. Světlou výjimkou této části knihy tak zůstává asi 20 stran, které popisují životní příběh Howarda Cartera.
Někde zhruba od poloviny, od kapitoly "Vykradači královských hrobek" to začíná být přece jenom zajímavější a tak nějak víc "k věci". Pak už následují kapitoly věnující se architektuře hrobky, samotnému objevení, popisu jednotlivých místností, detailnímu popisu schrán nad sarkofágem a rakví (tady jednoznačně palec nahoru, to už mě bavilo naplno), výzdobě pohřební komory. Následuje stručné představení hlavních skupin pohřební výbavy - sochy, vešebty, zbraně, nábytek, lodě, čluny, hudební nástroje, oděvy, šperky, potraviny.
Závěr se věnuje mumifikaci, okolnostem faraonovy smrti, zkoumání jeho mumie moderními metodami a zmíněny jsou i některé záhady kolem tohoto objevu.
Krásné grafické zpracování knihy jsem zmiňoval už na začátku, potěšila i absence pravopisných chyb a překlepů, snad až dva ojedinělé případy, ovšem kvůli tomu poněkud volnému a docela dlouho trvajícímu rozjezdu jednu hvězdičku ubírám, i tak ale s krásnými čtyřmi knihu rozhodně ponechám ve své knihovně.

7 06.03.2023

Tak tady to snad jinak než za plný počet nejde, i když drobná výtka by se našla. Už když jsem tuhle knihu viděl loni v knihovně u kamaráda - ornitologa a celou ji během večera prolistoval, bylo mi jasné, že ji chci:).
Poněkud netradiční vydavatel - Jihočeský kraj - vydal zcela mimořádnou publikaci, jejíž úvod tvoří obecné pojednání o ptácích, o jejich vývoji, anatomii, chování... Přiblížena je i historie ornitologie. Další kapitolou je pojednání o jižních Čechách, o přírodních podmínkách, geologické stavbě, klimatu, vodstvu, půdě, flóře a fauně kraje celkově, lidských sídlech, atd...

Nejobsáhlejší částí je přehled ptačích druhů, hnízdících či se na svých průtazích vyskytujících v jižních Čechách.
U každého druhu je popis jeho vzhledu, biologie - kde se vyskytuje, kdy a kde hnízdí, kdo staví hnízdo, počet a vzhled vajec, péče o mláďata, dále rozšíření a počet jedinců v rámci Evropy a ČR, a poté podrobnější popis výskytu v kraji, v minulosti i v současnosti, podložený stovkami, spíš tisíci, pozorovacích údajů. Text doprovází stovky fotografií. Tady snad jedna menší výtka. Uvítal bych u fotek popisky, je jich tam jen pár, zcela výjimečně. Někdy není úplně jednoduché si domyslet, zda ta jedna konkrétní fotka je samice, samec v prostém šatu či mládě... Jednotlivá hesla doplňují různé grafy či kresby siluet ptáků v letu.
Knihu uzavírají kapitoly Kam a jak za ptáky - tady podrobnější popis asi netřeba a Ptačí hlasy - podrobně popsané hlasové projevy jednotlivých druhů. Součástí knihy je i velmi zajímavé a netradiční CD s nahrávkami zvuků 233 ptačích druhů.
Tato kniha je jistě i přes výše zmíněný drobný nedostatek jednou z ozdob knihovny každého milovníka přírody, zvláště pak žije-li dotyčný v kraji, který tvoří mix rybníků, mokřadů, lesů, luk a kulturní krajiny, které zajišťují dosti velkou druhovou pestrost avifauny.
I když to není typická příručka (klíč) pro určování ptačích druhů, jistě do ní nejednou nahlédnu.

7 17.02.2023

Poslední kniha, na které se úžasný znalec Šumavy Emil Kintzl podílel, by si zasloužila být víc než jen dvouvečerovou jednohubkou, ale prostě... přelouskal jsem ji za dva večery. Dalo mi to poslední sedmičku tipů na výlety, kterými nás stihl provést, a z nichž jistě nějaký použiju, a snad i v té Sušici na hřbitově se zastavím.
Sbohem a díky za všechny Zmizelé Šumavy, pane Kintzle!!

7 27.07.2022

A tohle je přesně jedna z těch knih, na které je tu trochu málo hvězdiček.
Krajina a oblast, která je, ale tak trochu i není tou "pravou" Šumavou, rozpitvaná do těch nejzapadlejších zákoutí, městeček, obcí a samot, z nichž nemalá část je dnes už jen dávnou minulostí. Z části je to dílem událostí poválečných, kdy se nedobrovolně stěhovali zdejší Němci, tehdy tvořící naprostou většinu zdejších obyvatel, zčásti dílem událostí o něco málo pozdějších, kdy se se vznikem vojenského újezdu Boletice a zabráním rozsáhlého území armádou opět nedobrovolně stěhovala jednak většina z toho nepatrného zbytku českých obyvatel, kteří tu zbyli po válce a s nimi i pováleční dosídlenci, kterým povětšinou nebylo dopřáno se tu ani pořádně zabydlet. Z převážné části oblasti Boleticka se pak stala na poměrně dlouhou dobu oblast, která by se na mapě dala nejlépe charakterizovat úslovím "hic sunt leones". A z větší části to platí dodnes, až před pár lety bylo území vojenského újezdu poněkud zmenšeno a některé jeho okrajové části z něho vyjmuty, třeba oblast okolo největšího šumavského rybníka Olšina. Kniha přináší velmi poutavé příběhy krajiny, měst, městeček, obcí, samot, kostelů, poutních míst, statků, železnice, cest, ale i mnoha zdejších rodáků, jejich rodin a střípků z jejich nelehkých životů, které jsou dokresleny velkým množstvím fotografií, z převážné většiny z dodnes dechberoucí produkce fotoateliéru Seidel.
Koukat na ty mnohdy více než stoleté fotky dokonalé kvality, ze kterých jsou i na dost velké vzdálenosti naprosto perfektně vidět i ty nejjemnější krajinné detaily a zároveň ve tvářích tehdejších obyvatel je zcela jasně vepsáno to, že život tady rozhodně nebyl jednoduchý, to mě prostě nepřestane bavit. Stejně jako mě zatím nepřestalo bavit si při čtení takových knih "konzultovat" text s turistickou mapou.
Nádherná kniha, která prostě musí být ozdobu knihovny každého milovníka Šumavy a historických fotografií!!

7 26.03.2022

Musím konstatovat, že tenhle duševně poněkud nevyrovnaný vašnosta s minulostí, která zrovna není k chlubení, mě nějak moc nezaujal prakticky od samého začátku. Nějak mi nesedl jak způsob jeho vyjadřování, tak i  způsob jeho cestování, ne tak tím, že šel pěšky, jako tím, jak se při tom prakticky celou dobu choval, porušování zákazů, v tom si dost libuje, prakticky celou dobu se chová jako totální pitomec, opakuje pořád ty stejné chyby, pravidelně prochází městy skrze slumy a podobné pochybné čtvrti a čeká, jde jakou chytí, vypadá jak bezdomovec, kde může, tam se ožere, několikrát se dozvíme i kde a jak "odložil" svoje exkrementy....
Ne, tohle byl trochu krok vedle.
Případným dalším literárním počinům tohoto autora se raději obloukem vyhnu. A to bez ohledu na to, že ač je jeho cesta původně avizovaná skrz celou Jižní Ameriku, tak končí vzhledem ke čtenáři dost neurvalým způsobem při úprku v městě Desaquadero na hranici Peru a Bolívie, kde tehdy panovaly nějaké nepokoje, vystoupením z loďky po přejezdu řeky, která město rozděluje mezi uvedené státy. Ne, fakt nějak nechci vědět, do jakého dalšího průseru se tenhle trotl řítil.
Za mě poměrně vachrlaté tři hvězdičky, po předchozích dvou cestopisných knížkách od D. Gawliczkové a V. Lavického docela zklamání. A radši nad tím přestanu uvažovat, nebo půjdu ještě o jednu níž. I ten název je vlastně docela zavádějící, kniha určitě nepopisuje 10000 ušlých kilometrů, když krátce před koncem autor popisuje nadšení z toho, že zdolal 5000.

7 04.06.2021

Když před časem vyšel první díl Zmizelé Šumavy, zhltnul jsem ji myslím za dva večery. S touhle jsem se "mazlil" o něco delší dobu. Opět to byly dvě desítky výletů na krásná místa, z nichž na některých jsem už někdy byl, další mám už nějakou dobu v hledáčku pro některou z příštích návštěv (když to vyjde, v současné době a situaci se teda nic moc dlouhodobě dopředu plánovat nedá) a o některých jsem vůbec nevěděl. Ze zvědavosti jsem se podíval i na pár dílů seriálové podoby na TV Stream a musím konstatovat, že mi tahle knižní podoba přijde skoro hodnotnější, alespoň co do množství informací. V závěru knihy jsou QR kódy, s jejichž pomocí se dá místo dané kapitoly přesně najít, vedle přehledná mapka, tak to má být. S potěšením jdu do plného hodnocení a určitě pořídím i třetí knihu.

7 08.12.2020

Útlá malá knížečka, taková jednohubka na dva, maximálně tři večery, když si to člověk šetří. Asi osloví každého, kdo se alespoň jednou postavil zády k bývalé hájence, dnes informačnímu centru na Březníku a podíval se údolím směrem k Luznému; je to totiž jeden z nejkrásnějších výhledů na Šumavě vůbec.
Kniha několika autorů se v úvodu zabývá historií tohoto sice krásného, ale poměrně nehostinného místa v trochu širším záběru, v regionu zhruba vymezitelném oblastí Březník - Modrava - Prášily od pravěkého osídlení přes období středověku, kdy se toho tady kromě vzniku nějaké té stezky zase tak moc nedělo, až po období, kdy řekněme v druhé polovině 18. století zde začaly vznikat lepší cesty, začala se rozmáhat těžba dřeva ruku v ruce se vznikajícím sklářstvím, následně po zakoupení oblasti Schwarzenbergy vznikl plavební kanál a dřevo se začalo těžit ve velkém. A někde tam se dostáváme do období, kdy se Březník stal vlastně takovou okrajovou jižní výspou této části Šumavy, dál na tři světové strany - k jihu, západu i východu byly jen nekonečné lesy, slatě a hranice s Bavorskem. Vznikly tu asi tři domy. Život tu rozhodně nebyl jednoduchý.

Následuje přepis vlastně celé knížky manželky posledního hajného na Březníku před vznikem hraničního pásma Emilie Vrabcové "Z mého života na Březníku". Ne zcela chronologicky podané, leč velmi pěkně a zajímavě sepsané vzpomínky ženy, která zde strávila šest let a podala tak svědectví o tom, jak se tu žilo od konce druhé sv. války do začátku 50. let.
Závěrečná část se věnuje tomu, jak to vypadalo po vzniku hraničního pásma, a to nejen zde na Březníku, ale obecně na celé západní československé hranici v době, kdy se území kolem státní hranice na 40 let stala územím nikoho.

Knížku jsem si přečetl velmi rád, a až se zase někdy k té hájovně postavím zády (což se doufám podaří, protože to za to opravdu stojí) a rozhlédnu se na to nádherné panorama Luzenského údolí, budu se snažit představit si, jak to tady vypadalo třeba v dobách dávných či Klostermannových, ale i těch poměrně nedávných, ještě třeba před 30 či 35 lety.

7 04.12.2020

Já už jsem něco podobného použil u komentáře ke knize o Kateřině Aragonské, a tady to asi udělám dost podobně. Opět bych mohl pět dlouhosáhlé chvály na autorku a to, že zkrátka UMÍ vytvořit román s maximem historických reálií, do něhož velmi zručně přimíchá svoji část fikce nebo tady napsat dlouhý komentář, ve kterém bych popsal děj knihy, ale ani tentokrát to neudělám.
Opět se jenom omezím na to, že to zase bylo, jako bych byl u toho a sledoval prakticky celé dětství pozdější poslední tudorovské královny. Od počátečního poznávání toho, kdo vlastně byla její matka, přes vztah k otci - králi Jindřichovi VIII. a svým sourozencům Marii a Eduardovi, nevlastním matkám, i když především se to týkalo té poslední - Kateřiny Parrové, až po zásadní neshody v otázce náboženství se sestrou Marií po jejím nástupu na trůn a nástup Alžběty na trůn poté, co oba sourozence přežila. Všechny ty lepší časy, ale především intriky, mocenské boje, ctižádostivost, mocenské vzestupy i pády některých postav, ale i to, jak Alžběta doslova s "odřenýma ušima" přestála dva velké skandály svého mládí, kdy nechybělo zase tak moc, aby skončila jako mnozí pod katovou sekyrou, to vše je tu tak živé, jako by čtenář opravdu byl u toho. Hlavně v druhé polovině knihy graduje líčení vztahu obou sester, kdy se Marie dostala z fáze, ve které Alžbětu v jejím dětském věku milovala do fáze, kdy ji jako potenciální sokyni v boji o trůn začala nenávidět. Autorka to v jedné z posledních kapitol velmi trefně vyjádřila větou "A naposledy se objaly - sestry i soupeřky, proti nimž se od prvopočátku spikly samy hvězdy."

Autorce zbývá literárně zpracovat dvě poslední manželky Jindřicha VIII., a věřím, že pokud se k tomu dostane, i tyto zhltnu jako malinu.

7 06.07.2020

Podobně jako životní příběh Anny Boleynové je i tento román o životě "devítidenní královny" Jany Greyové strhujícím, ale přesto srozumitelným vyprávěním, ve kterém se čtenář neztrácí, čehož jsem se zpočátku trochu obával. Kniha je napsána velice čtivě, zajímavý je i způsob vyprávění z pohledu několika osob.
Jak už tady v komentářích taky padlo, o Janině životní cestě bylo v hrubých rysech jasno vpodstatě ještě před jejím narozením, a po počátečním zklamání rodičů, že to není následník rodu, začali usilovně pracovat na tom, aby se z toho, že je to "jen holka", vytěžilo co nejvíc. Mimochodem, s takovými rodiči, se tak trochu dalo čekat, že to Jana nebude mít jednoduché. Ovšem Janini rodiče rozehráli za spolupráce ctižádostivého Johna Dudleyho velmi nebezpečnou sňatkovou hru, která ve víru ostatních událostí asi nemohla dopadnout jinak než špatně.
I když Jana nebyla zrovna vzorem ctižádostivé a na druhou stranu v názorech poddajné a poslušné mladé dámy a snažila se prosazovat si vlastní názory, v politických a mocenských hrátkách se stala pouze ubohou loutkou s neblahým koncem. Čest její památce!
A taky: Skvělá kniha!

7 07.11.2018