mira.l komentáře u knih

Velmi zajímavá kniha o J. Vernovi. Autor dává čtenářům podrobně nahlédnout jak do života, tak do díla jednoho z průkopníků vědeckofantastického románu (ale nejen jeho).
V první části se seznámíme s Vernovým životem, od dětství až po konec jeho dnů. Možná se ne úplně obecně ví, že jeho život byl plný dramat a konfliktů, od sporů s otcem, který z něho chtěl mít advokáta a trvalo dost dlouho, než tento boj vzdal, dále si všimneme počátečních nesnází jeho spisovatelské kariéry i toho, jak těžce dlouhou dobu nesl to, že byl škatulkován do kategorie spisovatelů románů pro děti a mládež, ač chtěl původně psát vědecké romány pro dospělé. Stejně tak si čtenář všimne neustálých sporů s nakladatelem P. J. Hetzelem, který by se dal (vzhledem k tomu, jaké smlouvy s ním Verne podepisoval) spíš nazvat zlodějem a vydřiduchem než jeho "mecenášem", "duchovním otcem" nebo tím, kdo "udělal Verna", i když to poslední je do značné míry pravda. Stranou nezůstane ani pokus o atentát, kdy na něho vystřelil jeho synovec Gaston, a po němž na tom Verne byl zdravotně už jenom hůř a hůř a navíc zcela zatrpkl a zanevřel na svět kolem sebe a jenom psal. Stejně tak trvalo velmi dlouho, než si našel cestu k jedinému synovi Michelovi, který s ním na sklonku jeho života spolupracoval a po jeho smrti některé knihy dokončil.
Ve druhé části O. Neff podrobně rozebírá Verneovo dílo z několika úhlů pohledu, co to bylo za lidi, kteří se potulovali jeho "šrafovaným světem", kde bral inspiraci pro svoje postavy, ale i to, jak to bylo s jeho technickou jasnozřivostí a předvídavostí a kdy si tak trochu dělal ze čtenářů legraci.
V závěru druhé části se autor věnuje českým vydáním Verneových knih od počátků až po dnešní dny, resp. do doby napsání knihy v r. 2005.
Závěrečná "Encyklopedie" - výčet nejrůznějších pojmů - vynálezů, objevů a dalších je pak jedním velkým panoptikem toho, co fantasta Verne ve svém díle vytvořil. Mnohde si z toho i sám autor knihy dělá tak trochu legraci a pojímá to poněkud Cimrmanovsky. Když se čtenář pokusí tuhle část přečíst naráz, asi se mu to nepodaří, mně se z toho po nějakých třiceti stranách trochu točila hlava a protáčely panenky:).

Celý Vernův život byl mnohem složitější než jsem tady v těch několika odstavcích popsal, a kdo má Verna rád, jistě by mu tato kniha neměla ujít.

11 16.11.2017

První částí tohoto souboru je výtah z knihy Evropan se vrací.
To, že původní kniha se mi nečetla moc dobře, jsem uvedl v komentáři k ní. Říkal jsem si, že nějaká korektura by jí prospěla, ovsem tady zmizela celá část knihy od otočky v Mexiku až skoro do New Yorku.

Druhá část - původní knihu jsem nečetl, ale také tady to působí dojmem, že je to výběr, který je až vytržený z kontextu.

Třetí část, výňatek z knihy Tango Argentino, byla nakonec asi nejzajímavější, i když seňora Francisca Lhotu bych kop do zadele asi tak po deseti kilometrech společné cesty...:).

Myslím, že tímto výborem jsem s dílem F. A. Elstnera skončil. Myslel jsem si, že objevím nějaký zapomenutý klenot našeho raného cestopisu z doby částečně ještě před H+Z, částečně coby jejich současníka, ale F. A. Elstner psal takovým způsobem, který mi ne zcela sedl, občas tak stručně až stroze, že to skoro ztrácelo smysl a občas zase vykouzlil pasáže, o kterých jsem si jen říkal, co vlastně mají znamenat. Ne, nečte se to dneska už úplně dobře, a to je asi taky důvod, proč jeho knihy nejsou narozdíl od dvojice H+Z dnes už tak známé.

3 30.10.2017

Cesta F. A. Elstnera a jeho manželky Evy po USA a Mexiku je knihou, kterou už je dneska poněkud obtížné přelouskat. Přečíst se to dá, ale žádné velké "Vauuu" se nekonalo.
Styl napsání je podobný jako u knihy Lovci kilometrů, a i tam mi to připadalo poněkud podivné. Mnohde to připomíná svou stručností (nebo až strohostí) spíš novinový sloupek, fejeton. Některé stati nebo i celé kapitolky mi přijdou úplně zbytečné nebo mi není zcela jasné, jak zrovna ta část souvisí s dějem. Je tu zkrátka poměrně dost "omáčky", která by tam být nemusela a na vlastní popisy cestování zase tolik prostoru nezbývá. Z dost často užívané přímé řeči není mnohdy patrné, kdo je zrovna "na tahu". Docela obtížně se to čte i proto, že dneska už je to spíš dějepis než cestopis. Dnešní čtenář si jen těžko uvědomuje, jaký byl svět, ať ten náš nebo v USA v roce 1936, před Mnichovem a druhou světovou válkou. Autor tady na svoji dobu asi i vtipně a výstižně zapracovává do textu své názory na ekonomickou, politickou i národnostní situaci v zemi dolaru té doby, ale dnes už nám ty souvislosti opravdu moc nedochází.
Svérázný způsob, jakým je kniha napsána, má snad do jisté míry za následek i to, že narozdíl od H+Z je F. A. Elstner dnes autorem už poněkud zapomenutým.

1 24.10.2017

Taková nenápadná jednohubka, poodhalující dnešnímu čtenáři už skoro zapomenuté jméno Eduarda Ingriše. Povídání o Thoru Heyerdahlovi a Eriku de Bisschopovi, které se knihou také prolíná, je jenom takovou třešničkou na dortu.
Převážnou část knihy tvoří povídání o osudech E. Ingriše, a že jsou rozhodně zajímavé. Hudební skladatel, dirigent, filmař, fotograf, mořeplavec (zapomněl jsem na něco??) toho za svůj život stihl opravdu hodně.
Závěr knihy je pak věnován záchraně Ingrišova archivu čtveřicí Náplava/Horký/Zikmund/Kroc, která se zasloužila o přesun jeho pozůstalosti z USA, kde Ingriš zemřel, zpátky do Čech.
Velice příjemné čtení.

5 11.10.2017

Jako vždycky padesátka zajímavých tipů na výlety po našich luzích a hájích, některé jistě nevyužiju, ale některé mi nedají spát. Co jsem za dobu vydávání těchto knih zaznamenal asi poprvé, je absence informací o přístupnosti dané lokality (čísla silnic, železničních tratí) asi u třech nebo čtyř kapitol.

1 06.10.2017

Velmi zajímavá a vizuálně krásně udělaná publikace o historii účasti vozů Tatra v dakarské rallye. Hned na úvod je trocha "technické osvěty", pár stran věnovaných technice a historii vozů Tatra a jejich konstrukčnímu řešení.
Poté už následují kapitoly, které mapují každý jeden ročník Dakaru z hlediska účasti Tater. Na začátku kapitoly je vždy krátký úvod, věnovaný situaci rallye v daném roce a poté už následuje přehled toho, co Tatra, resp. později soukromé týmy pro daný ročník připravily. Nechybí poměrně podrobné informace o konfiguracích jednotlivých vozidel, použitých motorech, jejich výkonech, ale mnohdy i výrobních číslech. Dále jsou zmíněny případné úpravy oproti předchozím ročníkům, povětšinou na podvozcích, resp. nápravách vozidel, kde zejména pérování procházelo neustálým postupným vývojem, povětšinou jsou uvedena i startovní čísla, SPZ i složení posádek jednotlivých vozů v jednotlivých ročnících soutěže. Pravidelně jsou zmiňována i vozidla vyrobená na zakázku pro jiné uživatele nebo pronajatá továrnou, ať už jako závodní nebo nejrůznější doprovodná pro jiné týmy či pořadatele soutěže. V každé kapitole je následně pojednáno o tom, co se událo z hlediska Tater v samotném závodě a jak v něm vozy dopadly, ale i podstatné události o tom, jak si vedli soupeři.
Kniha je především výčtem úspěchů tatrovek, historie a osudů jednotlivých vozů, jak soutěžních, tak různých doprovodných (a že osudy některých vozů určitě nejsou nezajímavé) a jejich umístění v soutěži.
Kdo by chtěl poutavé vyprávění o samotném Dakaru, o lidech, o dění v zákulisí, o tom, co se v Africe odehrávalo, jaké bylo soutěžení hlavně v jeho počátcích, ať sáhne spíš po knize Josefa Kaliny Dlouhá, křivolaká cesta, v této knize se autoři příliš nevěnují jak samotným příběhům (ostatně to asi ani nebylo jejich záměrem), tak ekonomické a organizační situaci v Tatře. A to možná ví proč...
Tak, jak je kniha napsána, se totiž při čtení může zdát, že Tatra/továrna a soutěžní tým byl přímo vzor dokonalé spolupráce, že automobilka maximálně a s velkým zájmem podporovala svůj soutěžní tovární tým(což by ostatně měla být samozřejmost nebo přinejmenším zájem továrny z hlediska propagace), že vše klapalo jako dobře namazaný stroj. Ale ouha. Ona to tak docela nebyla pravda. Kdo by se chtěl podívat do "zákulisí", ať si k této knize přidá již zmíněnou Kalinovu Dlouhou, křivolakou cestu, tam spolupráci ze strany továrny viděl autor poměrně dost často dost jinak. Už na samém úvodu, při popisu první účasti Tatry na Dakaru, jsem tam narazil na to, že Kalina, tehdy coby referent Motokovu, měl na situaci kolem vstupu Tatry do soutěže názor dost odlišný nebo lépe řečeno celý vstup Tatry na Dakar popsal poněkud jinak. Stejně tak Kalina postupně popisuje některé okolnosti, které vedly až k rozpadu soutěžního oddělení továrny. Tato informace je zde podána zkrátka jako informace, a tečka.
V závěru knihy se pak objevé kapitola o účasti týmu T. Tomečka na soutěži Africa Eco Race po zrušení Dakru na africkém kontinentu, na samém konci potom poměrně zajímavé tabulkové přehledy složení posádek a jejich umístění v jednotlivých ročnících, a také tabulkový přehled vyrobených soutěžních a doprovodných vozů do z let 1985 - 2000, z období existence oficiálního továrního týmu, s uvedením základních parametrů vozů, jejich SPZ, ale i přezdívek, a v neposlední řadě jejich osudů.
Co je třeba přičíst této knize k dobru, je jedinečná fotodokumentace. Je tu celá řada fotografií, které zřejmě nebyly nikdy předtím nikde publikovány, ať už ze samotné rallye nebo snímky z archivu Tatry z příprav soutěžních vozů. Velmi zajímavé jsou též reprodukce technických výkresů podvozků a rozměrových skic vozů.
I když se tu a tam objeví překlep a pokud má čtenář informace i z jiného úhlu pohledu, může se ten text do jisté míry zdát až účelový, jako jakási "reklama na kvalitu vozů", koneckonců knihu vydala samotná automobilka (což je do jisté míry taky asi unikát), dávám plný počet hvězdiček.

2 07.09.2017

Samotného mě překvapilo, že jsem tuhle knížku četl na přelomu let 2002 - 2003...
Tak jsem si ji přečet znova a jaké je zhodnocení po těch letech? Nazvat tuhle knihu životopisem asi není úplně přesné, stručný životopis "muže v černém" tvoří vlastně první jedna, dvě kapitolky.
Pak je to spíš útržkovité povídání tu o domu na Jamajce, tu o mrtvém bratrovi, tam zase o cestování, hudebních začátcích, kamarádech muzikantech, zpěvácích, závislosti na amfetaminech a barbiturátech, kariéře - nahrávání, prodejnosti desek, vězeňských koncertech, a dalších drobnostech z pracovního i osobního života.
Kniha rozhodně není špatná, je na jednu stranu jistě zajímavou mozaikou Cashova života, jsou to střípky z jeho šťastných i méně šťastných období, na stranu druhou, jak už jsem uvedl na začátku, nazvat ji životopisem v pravém smyslu slova asi úplně nelze, a i když to vzásadě dodržuje základní časovou posloupnost dětství-začátky kariéry-závislost-manželství s June-pokračování kariéry, je to dost nesystematické skákání v čase, místech i osobách.
Což ale není příliš na škodu, pokud se čtenář odprostí od toho, že to prostě nebude klasický životopis, i tak se dozví mnoho zajímavých informací. Na můj vkus je tam poměrně dost "pánbíčkaření", ale budiž, Cash pocházel z doby a rodiny, kdy a kde se na víře dost lpělo.
Co je celkem dobré, je na konci knihy uvedená diskografie, která sice neobsahuje (a ani nemůže, to by byla samostatná kniha) Cashovu kompletní diskografii, ale přehled toho podstatného tam je.
Ovšem pravopis, to je teda děs. Nad chybějícími, přebývajícími či jinými písmenky ve slovech aka překlepy - ač z nich radost nemám - dokážu přimhouřit oko, pokud jsou v rozumné míře, ovšem tady... tady někomu dělal (mimo jiné, slova jako caviky, pilon, milosrdenctví nechám bez komentáře) dost velký problém jev zvaný shoda podmětu s přísudkem. Překladateli bych doporučil prostudovat pravidla českého pravopisu, zvláště v části shoda podmětu s přísudkem v rodě ženském a středním, to bylo dost strašný.
Z původních 4 * musím, ač nerad, ubrat na průměrné tři, je to tak trochu za to, že to nepovažuji za životopis v pravém smyslu slova a především za ty hrubice.

2 22.08.2017

Knihu jsem si vzal - pro srovnání - hned po dočtení Lovců kilometrů (https://www.databazeknih.cz/knihy/lovci-kilometru-176791 ).
Obsahově je to totéž, cesta F.A.Elstnera, jeho manželky Anny a syna Reného z Prahy k rovníku a zpátky za 64 dnů malým vozem Aero Minor v r. 1947. Čili po obsahové stránce by byl komentář asi do značné míry stejný. Co je trochu jiné, je to, jak je kniha napsaná, resp. možná by bylo lépe napsat, jiná je forma, v jaké kniha vyšla o několik let později, pod jiným názvem.
Tahle kniha mi přišla proti Lovcům kilometrů poněkud čtivější, čitatelnější, styl napsání je takový normální, bližší i dnešnímu čtenáři než to, jak byli napsáni Lovci kilometrů, tam to bylo spíš formou trochu květnatějších deníkových zápisů s velkým množstvím krátkých kapitolek.
Toto je napsáno formou "klasického" textu, pokud se to tak dá nazvat.
Sám ne zcela rozumím tomu, proč autor vydal v jiném nakladatelství, pod jiným názvem vlastně stejnou knihu, jen poněkud upravenou, hlavně stylisticky a jazykově. Možná si to žádala "modernější" doba, jiný, čtivější text, nevím. Každopádně hodnotím o chlup lépe než předchozí Lovce kilometrů, tedy plným počtem.

3 15.08.2017

Co napsat ke knize, která vyšla před 69 lety?
Je třeba k ní přistupovat s jistým vědomím toho, že to ke čtení asi bude trochu náročnější. Charakteristickými rysy knihy jsou: poněkud archaický jazyk a z doby vydání plynoucí pravopis, dost strohé věty, přímá řeč, z níž mnohdy není patrné, kdo je mluvčím a kdo posluchačem. Někdy tvoří celé kapitolky "omáčka", která s vlastní cestou zase tolik nesouvisí, jsou to pokusy o jakési "duševní", "duchovní" nebo filozofické vložky, které bych tam mít nemusel. Nějakou dobu trvalo, než jsem se do knihy patřičně začetl, pak už to šlo.
Pro dnešního čtenáře je kniha poněkud hůře čitatelná i z toho důvodu, že si asi ne zrovna uvědomuje souvislosti - politickou, ekonomickou situaci v Africe (ale i v Evropě) dva roky po válce v době, kdy převážná část oblastí, kterými Elstnerovi projížděli, byla pod francouzskou nadvládou nebo aspoň správou, z toho plynoucí nedostatek prakticky čehokoliv, přídělové systémy, ale třeba i byrokracie a administrativa kolem organizace vlastního přejezdu pouště.
Ovšem je třeba vyzdvihnout sportovní stránku jejich výkonu, za dva měsíce a pár dní k tomu dojet z Prahy na rovník a zpátky, v malém, značně přetíženém autě se slabým dvouválcem, s minimem spánku, stravy, v neustálém vedru, v ne zrovna dobrém zdravotním stavu, zkoušeni malarickými záchvaty, to chtělo asi hodně velké sebezapření. Hlavně zpáteční cesta v tehdejších podmínkách za 20 dní musel být slušný kvapík...

Celkové hodnocení knihy... nedá se říct zklamání, bezesporu je to velice zajímavý cestopis dnes už poněkud zapomenutého dobrodruha a spisovatele, ale spíš, hlavně zpočátku, trochu rozčarování z celkového pojetí knihy, než si člověk zvykne na styl napsání.
Na druhou stranu se mi moc líbily krásné ručně kreslené mapky a fotografie, zachycující Afriku a Afričany v podobě, v jaké už dneska k vidění nejsou.
Možnost dát tři a půl hvězdičky tu není, takže takové malinko slabší čtyři.

1 10.08.2017

Kniha, která mě na první pohled velmi zaujala. Vezmu-li to za sebe, rozdělil bych příběhy v ní na tři typy:
1)"notoricky" známé, nebo aspoň obecně známé - Tatra kolem světa, Lambaréné (i když dneska už málokdo ví, co tahle výprava vlastně měla za účel), výprava horolezců, která zahynula na svazích Huascaránu
2) jména, která mi něco říkají, protože čtu celkem rád cestopisy a trochu o nich vím (třeba Eduard Ingriš, Míla Urban) anebo jsem jejich jména už někde zaznamenal, ale nic moc bližšího o nich nevím: Richard Konkolski, Bedřich Machulka, manželé Elstnerovi
3) zcela neznámé příběhy, z období celého 20. století, ať už novodobých cestovatelů z doby, kdy není problém vyjet kamkoliv, ale i těch nadšenců, kteří cestovali za minulého režimu, jsou tu i příběhy cestovatelů z doby před- či meziválečné. Protipól k těmto dobrodruhům tvořily poměrně početné dnes zcela neznámé výpravy různých vědců, horolezců či potápěčů do rozličných končin světa. Do této kategorie patří většina kapitol.
Obecně se dá říct, že pojmy z druhé a třetí skupiny mohou splývat, jak komu, podle toho, kdo se jak moc o cestopisnou literaturu zajímá.
A jaké to nakonec bylo čtení? Je třeba přiznat, že těch 850 stran druhého rozšířeného vydání je někdy docela ubíjejících, úmorných. Někde se čte jedním dechem, někdy je to až trochu nudné, a po dočtení kapitoly vyvstane otázka, jaký byl vlastně smysl oné "výpravy"? Smysl zařazení některých kapitol mi docela unikal (hokejisté v Kanadě, obchodní loď Vítkovice). Možná jich tam mělo být přece jen míň a některé opravdu nevýznamné vyřadit. Některé kapitoly by se spíš hodily do knihy o zapomenutých krajanech než výpravách.
Neustálé omílání překážek, které kladl cestovatelům komunistický režim, mi nějak nevadilo, to prostě tak bylo, tak se tehdy (ne)cestovalo. Jen někdy v celé kapitole po úvodu zbylo na samotné cestování docela málo místa, někdy je její převážná většina věnována spíš okolnostem, za jakých vznikla než výpravě samotné.
Trochu zvláštní je i na pohled naprosto nesystematické řazení jednotlivých kapitol bez jakéhokoliv na pohled zřejmého systému, což mi při čtení nějak výrazně nevadilo do chvíle, než jsem potřeboval najít něco konkrétního, pak je to dost nepřehledné. Případné vyhledání konkrétní kapitoly není lehké ani v obsahu v závěru knihy, ty totiž nejsou mnohdy zcela jednoznačné ani podle názvu, ze kterého se většinou nepozná, o které osobě nebo akci pojednává.
Celá kniha trochu připomíná poklad, který je ale třeba nějak utřídit, dát mu nějaký řád nebo nevybroušený surový diamant. Tu a tam se najde i chyba pravopisná, která taky nepotěší. Ale i tak je to kniha velmi zajímavá, která mě mimo jiné přiměla sehnat některé další cestopisné knihy. Poctivé čtyři*.

6 03.08.2017

Zajímavá kniha, mapující vývoj motorismu u nás opravdu od jeho počátků, od konce 19. století. První zmínka ovšem patří Božkovu parnímu vozu a roku 1815, pak je poměrně dlouhá časová mezera až do konce 80. let 18. věku.
Počátky motorismu u nás představovaly motokola, parní vozy, posléze motocykly nejrůznějších, dnes už mnohdy zapomenutých a nicneříkajících značek. Přehled pokračuje chronologicky časově dále, od dřevních dob nejrůznějších dnes už docela úsměvně působících vehiklů přes období před 1. sv. válkou, období meziválečného, kdy mnoha vozům mnoha značek dodávaly nádherné tvary karosárny takových jmen, jako Uhlík, Brožík, Petera a především Sodomka, jehož firma dokázala vytvořit opravdové skvosty a i malé vozy často působily díky Sodomkovým karosériím mnohem větším dojmem.
Následují poválečné časy s nástupem komunistického režimu až do dnešních časů. Z kapitol zhruba od období znárodnění po r. 1948 je patrné jedno. Náš průmysl byl v mnohém na výsluní nebo přinejmenším držel s ostatním světem krok, mnohé výrobky byly ve světě velmi uznávány, naši konstruktéři rozhodně nebyli žádní "nýmandi". To, že např. čs. motocyklová výroba se dostala z pozice prakticky světové jedničky do těžkého útlumu, že mnohé nadějné projekty byly zašlapány do země, že jistá stagnace čs. automobilového průmyslu, lety vyvinutá možná až do jisté zaostalosti, byla způsobena především nesmyslným "centrálním plánováním" komunistického režimu se vším, co k tomu patřilo, a to napříč prakticky všemi výrobci.
Kapitoly po roce 1989 jsou pak věnovány moderním dějinám, tomu, jak se který výrobce vypořádal či nevypořádal se změnou politických a hlavně ekonomických poměrů.
Úplný závěr pak patří kapitolám věnovaným některým velkým jménům naší motoristické historie, namátkou karosáři Brožík, Sodomka, první odvážlivci za řídítky - V. Vondřich, N. Podsedníček, nemůžu opomenout E. Junkovou, dále třeba F. Šťastný, K. Loprais, někteří cestovatelé - krom H+Z manželé Škulinovi, Elstnerovi.

Historie motorismu na našem území je v knize shrnuta celkem přehledně, je tady chronologicky podáno to podstatné. Ne, čtenář tady nenajde detailní popisy jednotlivých typů vozidel ani jiné podrobné informace, když se bude chtít některému období, značce, osobnosti nebo konkrétnímu vozu věnovat podrobně, na konci je seznam použité literatury, a krom toho dnes není problém na Internetu během pár minut najít literaturu, která se k danému předmětu zájmu vztahuje. Ale pro všeobecnou orientaci v naší motoristické výrobě je kniha určitě zajímavým a vítaným počinem.
Vzásadě by nic nebránilo plnému hodnocení, má to ovšem jedno ALE, a tím je pravopis... Že se do knihy vloudí jeden, dva překlepy, to beru, ale když jich začnu registrovat víc jak deset, patnáct, začne to být otravné - chybějící či ve slovech přehozená písmenka, popletené popisky, nějaký ten faktografický nesmysl v datech, došlo i na hrubice. A ještě jedna věc. Nevím, jak na to autor přišel, ale to jméno znám, už jsem na něj narazil v několika knihách spojených se značkou Tatra. A ať už to byl Josef nebo později jeho syn Adolf, tak vždycky Veřmiřovský, nikoli Vermiřovský!!! Jednou se to dá omluvit, ale když jsem to viděl stále, a nakonec to tak bylo i v samostatné kapitole, věnované otci Josefovi, to už jsem nechápal vůbec.
Je škoda, že takovéhle knihy za několik set korun se stávají pravopisnými paskvily... Nepřisuzuji to jako chybu autorovi, ale spíš vydavatelství, které by mělo mít zájem na tom, aby taková kniha šla do tisku až poté, co si ji někdo pořádně přečte a odstraní pravopisné chyby. Mně to prostě vadí.

2 20.07.2017

Hmm, já nevím...
Reportérka Camille se vrací do svého rodného města, kam byla poslána vydavatelem novin, do kterých píše, aby napsala něco o vraždách dvou malých děvčat, ke kterým došlo v rozmezí necelého jednoho roku. Základní počáteční nosná myšlenka. Dejme tomu.
Ovšem záhy se ukáže, že tady není mnohé v pořádku. A to nejen ve městě, ale i v rodině. Vztah Camille k matce, její nevlastní výrazně mladší sestra, kterou vlastně nezná, Camillina tajemná dávno zemřelá další sestra Marian, odkrývající se minulost Camille samotné, poznamenaná sebepoškozováním a jizvami skoro po celém těle. To vše vyskakuje jako kostlivci ze skříně a začíná vytvářet jisté tajemno. Potud dobré, tohle všechno by mohlo a mělo přispět k napínavosti příběhu.
Tady to ale nějak nefungovalo. Z většiny se to nečte špatně (nerovná se ovšem výrazu "bavilo mě to, byl jsem nadšen"!!), ale někde za půlkou jsem si najednou uvědomil, že se toho tam zatím moc nestalo. A spíš se tam řeší, jestli si Camille má zasouložit oblečená nebo vůbec, které slovo ji kde svědí, z toho množství výrazů jsem pochopil, že se na ní asi těžko hledal kus neporušené kůže, což k sympatičnosti taky nepřispělo, a další podobné zbytečnosti.
Prostě jsem s ní nedokázal sympatizovat, vcítit se do její situace, do jejího života, byla mi protivná, ukradená, místy až odporná,stejně jako její úchylná matka a neméně pošahaná mladší sestra. Při čtení Dívky ve vlaku jsem se dokázal nějak vžít do pocitů a porozumět postavě alkoholičky Rachel, tady prostě ne, buď se lituje nebo chlastá nebo naprosto bezostyšně mechanicky souloží s kým se jí zamane, k posunu příběhu to nijak výrazně nepřispívá. A samotný závěr knihy mi přišel už tak nějak úplně nepatřičný, nevím, jak bych to nejlíp nazval... nějak nevím, jestli mi byla odpornější Camille, která se dost často chovala jako malé dítě, její sestra Amma nebo jejich matka...
Jedná se o typickou knihu kategorie Jednou přečíst a poslat dál. Docela mě to zklamalo. S trochou nadsázky se dá říct, že by stačilo přečíst prvních zhruba čtyřicet a posledních zhruba dvacet stran. Celkový dojem z knihy je takový nijaký. Pořád nic, nic a najednou je na pár stranách hotovo.
Hodnocení? Takové dvě a půl, ty tu ovšem nejsou, takže hodně bídné tři.

1 15.07.2017

Stylem napsání podobný počin jako Dívka ve vlaku, tady ještě o něco víc zamotanější, s větším množstvím postav, ve kterých je zpočátku docela chaos, střídají se tak nějak bez ladu a skladu, takže chce-li se v tom čtenář vyznat, aby si to napsal:). Takže pro všechny, kteří se v tom zpočátku moc neorientují, snad to nebude považováno za spoiler, protože o ději to nic nevypovídá, kdo je kdo:
Jules Abbottová - sestra mrtvé Nell Abbottové
Lena Abbottová - dcera Nell Abbottové, neteř Jules
Louise Whittakerová - matka mrtvé dcery Katie, která se také utopila v tůni, kamarádkou Katie byla Lena Abottová, Louise neměla ráda Nell Abbottovou
Josh Whittaker - syn Louise
Nickie Sageová - kartářka, podivínka
Mark Henderson - učitel, Lena je jeho žákyně
Erin Morganová - detektivka
Sean Towsend - detektiv, syn Patricka Towsenda, má manželku Helen
Patrick Towsend - táta Seana, bývalý policista, jeho první manželka se také utopila v tůni
Helen Towsendová - manželka Seana, ředitelka školy, kam chodí Lena (a chodila i Katie)

Zhruba kolem třetiny knihy do sebe tahle zpočátku podivná mozaika začne zapadat, ukáže se, že prakticky všechny postavy spolu mají společného mnohem víc, než by se na první pohled zdálo, minimálně polovina postav má z minulosti jisté vroubky a čtenář už jenom zjišťuje, kdo na koho co ví, kdo s kým co měl... A to je to, co mě na tom baví, jak se to postupně skládá dohromady a nutí čtenáře pokračovat dál. A na závěr se čtenář samozřejmě dozví i to, že vrahem byl... A když dojde na úplný konec knihy, může se zeptat: "Nebo to byl...?" Anebo to bylo ještě jinak?
Za mě poctivé čtyři *, já se rozhodně nenudil.

20 10.07.2017

Ocelový oř je příběhem poměrně čtivým, na děj docela bohatým, stavba železnice mezi východním a západním koncem USA se stala pro Greye poměrně vhodným tématem. To vše je protknuto docela spletitými životními osudy ústřední dvojice, mladého inženýra Warrena Neala a dívky Aliie Lee. Možná že některé kličky v ději byly až moc klikaté a některé náhody až moc náhodné a někdy to bylo na první pohled i trochu zmatené co se časové posloupnosti týká.
Hodnotím o něco výš než předchozí knihy, které jsem si přečet podruhé (Navzdory dálkám, Ztracená řeka, Nevada, Duch pohraničí), i když i tady byly momenty, jejichž význam jsem úplně nepochopil nebo které mi přišly víceméně zbytečné, případně možno vyjádřit i tak, že postavy jednaly nebo uvažovaly mimo normální logiku.

1 06.07.2017

Opět se tu setkáváme s rodinou Bena Ida a jeho ženy Iny, hlavní linka příběhu je však spíš o osudech pistolníka Nevady, s nímž se čtenář rozloučil na konci knihy Ztracená řeka, jejímž je tato kniha volným pokračováním. Připadalo mi to o něco čtivější než Ztracená řeka, ale i tak je to poměrně jednoduchý, prostý, ničím vyjímečný příběh, který mě už dneska tolik nebre a víckrát ho číst nebudu. Nevím, zkrátka už jsem z Greye asi vyrost.

Ničím mimořádný, naprosto průměrný a poměrně prostý příběh z dob divokého západu, který mě nikterak do kolen neposlal. Zkusil jsem už několik knih od Z. Greye přečíst po letech znovu, ale nějak už to není ono, jako před lety. Neurazí, nenadchnou.

Nedá se říct, že by se mi to nelíbilo, příběh má celkem spád - nutí čtenáře pokračovat dál a dál, což mám rád. Má to ovšem několik ale. V příběhu se v jeho první půli vyrojí možná až moc postav, které ho poněkud znepřehledňují. Závěrečná část, představující souboj novinářky s vrahem mi přišla poněkud přitažená za vlasy a stejně tak vlastně celá pointa toho, jak se dvě z trajektu beze stopy zmizelé dívky dostaly někam úplně jinam, byla taková... no zvláštní.
A "milostnou" linku Nory s policistou Andreasem si taky autorka mohla odpustit, ta mi přišla dost zbytečná.
Není to špatná kniha, na debut dobré, ale podruhé to číst nemusím.

4 25.06.2017

Zmizelá je zvláštní kniha. To, co zpočátku vypadá jako víceméně tuctová detektivka - v den výročí svatby se ztratí manželovi manželka, se postupně s bližším poznáváním obou aktérů vyvine do zajímavé psychologické hry dvou - nebojím se říct - bláznů. Skoro nic není nakonec tak, jak to vypadá zpočátku. Někdy jsem nevěděl, kdo z nich je větší cvok, co je vlastně pravda a co je vylhaný, kdo z nich by si zasloužil větší facku přes celou hubu. Nakonec jsem usoudil, že ta větší sv**ě bude Amy, takovou manželku aby pohledal za poledne s baterkou.
Zajímavé je to střídání obou vyprávějících osob, Nicka a Amy, které je tak trochu jako pohled na kolejnice do dálky. Na začátku to vypadá, že to spolu moc nesouvisí, ale postupně, tam někde v dáli příběhu, se to začne sbíhat dohromady.
Co už tak zajímavé není, že je to přece jenom v rámci žánru asi dost a až zbytečně dlouhé, před Zmizelou jsem četl Manžele odvedle, a to byl po stránce stylu napsání naprostý opak. Tady jsou pasáže, kdy prostě čtenář musí a chce číst dál, ale i místa, kde se to dost táhne a neděje se vůbec nic nebo jen velmi málo (což je přísně vzato skoro celá první půlka knihy).
Hodnotí se mi to docela těžko, subjektivně za ten příběh jako takový bych dal tři, vzhledem k té délce a jisté nudnosti to zase nebyla až taková pecka, jakou jsem čekal, nakonec tam teda tu čtvrtou přidám za to opravdu vymazlené prokreslení charakterů jak Nicka, tak Amy. Ten konec je trochu zvláštní, vlastně takový nijaký, Amy má Nicka pevně v hrsti a .... a jak to bude dál?

14 22.06.2017

Za mě takový lepší průměr. Začátek mi připadal až moc strohý, skoro jak kdyby to bylo přeloženo přes nějaký překladač. Pak se to rozjelo docela slušným tempem, závěr byl řekněme trochu nečekaný, možná až překombinovaný, úplně knihu neodsuzuji, ale pochybuju, že se k ní někdy vrátím.

2 15.06.2017

Lovci mamutů... četl jsem jako malý kluk, snad v rámci povinné školní četby, snad i mimo ni, to už si nepamatuju, a byl jsem docela zvědavý, jak to bude pro mě stravitelné dneska. A musím konstatovat, že pro mě zůstávají velice zajímavou knihou i po téměř 30 letech. Dokonce bych řekl, že pro ty menší školáky (četli jsme to snad ještě na I. stupni ZŠ) to asi nemusí být úplně záživné.
Co na tom, že úroveň poznání o naší minulosti za dobu, která uplynula od napsání knihy, poněkud pokročila, Eduard Štorch svým umem a schopností zapracovat do děje vědecky doložené poznatky stvořil na pozadí skutečných archeologických objevů na území jižní Moravy (Dolní Věstonice, Brno, světově proslulé odkryté hroby, Věstonická venuše), ale nejen tam, vlastně na území celé republiky, velice zajímavý příběh tlupy pravěkých lovců, která postupně putuje za obživou napříč územím dnešní ČR, od Pavlovských vrchů k Brnu, územím Moravského krasu do Polabí a Posázaví, aby v knize skončila na území dnešní Prahy. Myslím si, že příběh je na menší školní děti místy skoro až docela drsný. A především si mnohé historické a zeměpisné souvislosti asi tak úplně neuvědomí. Život v tehdejší době byl především jeden velký každodenní boj o přežití, jednalo se ale také o období, kdy člověk, ač neměl zrovna vybrané způsoby (pojídání syrových jater čerstvě zabitého zvířete bych snad ještě pobral, ovšem vymačkávání a pojídání obsahu střev právě získané kořisti se trochu eklovalo i mně...) se dostal ve vývoji někam mezi zvíře a dnešního člověka a začaly se v něm utvářet jisté sociální city nad úrovní "zvířecího" boje o přežití. Toto vše je v knize podáno velmi čtivou formou. Autentičnosti přidávají velmi stručné věty nejen v přímé řeči, ale někdy i v ostatním textu.
Celé knize dávají osobité kouzlo a nádech jisté "pravěké drsnosti" nezapomenutelné ilustrace Zdeňka Buriana, jak ty barevné, tak i černobílé, které mi trochu připomínaly taktéž nezapomenutelné rytiny Bennetovy či Riuovy v knihách J. Verna.
Stejně tak mě zaujalo, že jsem při čtení narazil v knize na nejednu větu, kterou jsem si i po těch letech naprosto jasně vybavil, jako bych tu knihu četl ne před asi 30 lety, ale tak před měsícem.
Lovci mamutů jsou pro mě po letech znovuobjevený poklad naší literatury.

23 02.06.2017