mira.l komentáře u knih

Po Robinsonovi jsem sáhnul po hodně dlouhé době jednak proto, že jsem si ho chtěl přečíst znovu a taky kvůli letošní čtenářské výzvě. Musím konstatovat, že tato verze v převyprávění J. V. Plevy je velmi čtivá, četlo se mi to i po letech bez problémů.
Robinsonovo dětství, kde je vykreslen jako ne zrovna poslušný syn, doba otroctví, ze kterého uprchl (řekl bych až nečekaně snadno a hladce) a pochopitelně jeho následný pobyt na ostrově, vše se čte jedním dechem. Asi nejzajímavější fází jsou pak jeho začátky pobytu na ostrově, kdy postupně poznával, co všechno ostrov skýtá za možnosti a postupnými krůčky se zařizoval od základních potřeb obživy až po poměrně slušné hospodářství. Po záchraně Pátka už to z tohoto hlediska tak poutavé není, ale i závěr knihy se odehraje ve svižném tempu. Akorát jsem se místy nemohl ubránit dojmu, že je to přece jenom zestručnělé místy až moc a ten úplný závěr, kde je popsáno pochytání bandy pirátů jakoby to byla dvoudenní kuřata, je trošku přitažený za vlasy.
Za ten trošku odbytý konec jednu hvězdičku strhávám, ale i tak to budou pěkné, poctivé čtyři, Robinson je zkrátka jeden z příběhů, na které se nezapomíná.
Asi se poohlédnu i po plné verzi D. Defoa.

9 27.05.2017

Další z řady publikací edice Retro, která se mi dostala do ruky, je věnována trochu netradičně obrněnému polopásovému transportéru OT-810.
Úvod knihy je věnován nastínění situace po skončení II. světové války, kdy naše armáda disponovala poměrně rozmanitým vozovým parkem podobných vozidel, které ovšem takřka výhradně pocházely z kategorie "válečná kořist". Tomu odpovídala jak druhová pestrost, tak ve většině případů i technický stav vozidel. Převážnou většinu vozidel tvořily polopásové transportéry HkL 6p, původně zařazené do výzbroje německé armády pod označením Sd.Kfz250, resp. 251, výrobek továrny Hanomag, v několika různých verzích. Po válce byla tato technika soustředěna na několika místech a z části renovována. Bylo však patrné, že tudy cesta z mnoha důvodů nepovede, a tak byl armádou zadán požadavek na vývoj nového vozidla na základě původního typu HkL 6p.
V další, rozsáhlé a pro knihu asi stěžejní kapitole, je popsán vývoj tohoto vozidla i s mnoha peripetiemi, které jej provázely, od upraveného původního německého vzoru, přes prototyp HAKO až po finální výrobek, transportér OT-810.
Dále je poměrně podrobně popsána takticko - technická charakteristika OT-810, jinak řečeno názornými kresbami a fotografiemi se čtenář podívá do útrob tohoto velmi zajímavého vozidla.
Zmíněno je i několik dalších verzí OT-810, vůz s radiovými stanicemi, nosič kanónu, vůz pro přepravu osvětlovacích raket a zdravotní vůz pro přepravu raněných.
Závěrem, tak jako je v edici Retro zvykem, přichází na řadu pár barevných snímků dochovaných vozidel, povětšinou z muzejních expozic. Pochvalu jistě zaslouží poměrně bohatá a v rámci možností i kvalitní fotodokumentace v celé knize, vzhledem k počtu vyrobených kusů a jejich účelu to jistě nebylo běžně fotografované vozidlo.
Celá kniha obahuje množství technických údajů, čísel a zkratek, ve kterých se běžný čtenář ne vždy orientuje, zkratky jsou však vysvětleny v závěru knihy, to vše vypovídá o velkých odborných znalostech autora, který ví, o čem píše.
Při čtení se nelze ubránit dojmu toho, jak nesystematická rozhodnutí se tehdy dělala, vpodstatě nebyl splněný jediný termín, který byl zadán pro splnění jednotlivých úkolů ať už při vývoji nebo následně při výrobě. Podivné mi přišlo i to, že třeba speciální verze transportéru byly vlastně vyvíjeny (či spíše po jednotlivých kusech přestavovány z už existujících vozidel) poté, co byla ukončena sériová výroba OT-810. A mnohdy byl vznesen požadavek na výrobu řádově desítek až stovek kusů jednotlivých provedení, který byl od počátku nereálný. Ale tak se prostě v naší lidově demokratické armádě fungovalo, ač to autor vyloženě v textu nepíše, vyplývá to z něj poměrně jasně.

1 22.05.2017

Další z řady publikací edice Retro je věnována jedné z československých legend, motocyklům JAWA typů 351 - 361, které zná celý motocyklový národ pod názvem "kývačka".
V úvodu knihy je krátce nastíněna situace v motocyklovém průmyslu mezi světovými válkami a cesta ke vzniku kývačky, kdy po dočasném sjednocení továren JAWA a ČZ byla nějakou dobu vyráběny tzv. mezitypy jednotné (národní) motocyklové řady, a to v kubaturách 125, 150, 175, 250 a 350 ccm. Po mezitypech přišly na řadu již typy Jednotné (národní) motorové řady, mimo objemu 150 opět ve všech kubaturách.
Další kapitoly jsou věnovány již typům JAWA (po opětovném rozdělení Jawy a ČZ), a to ve variantách 250 a 350 ccm, které byly opět v mnoha odvozeninách vyráběny až do července 1974, kdy byla výroba kývaček definitivně ukončena a nahrazena řadami Californian a Bizon. Vlastnímu popisu kývaček je věnována přibližně polovina knihy. V označení jednotlivých typů se zdá být poněkud chaos, ale v Jawě se prostě tehdy tak značilo.
Ve druhé polovině autor nejprve zabrousil až do daleké Indie, kde byly Jawy po nějakou dobu licenčně montovány, a nevzniklo jich tu zrovna málo, něco přes milion. Jedna z kapitol je věnována soutěžnímu nasazení kývaček, jednak na čtyřiadvacetihodinovce Bol d´Or, ale i na závodech motokrosových, jak u nás doma, tak především na slavných Šestidenních. Zde dosáhl tým JAWA - ČZ mnohých úspěchů.
Vzhledem k době, ve které se tyto motocykly vyráběly, byly pro řadu lidí jediným dopravním prostředkem, a tak mnozí vymýšleli, jak je uzpůsobit k tomu, aby se na nich dalo ledacos odvézt. Další kapitola je tedy věnována příslušenství, od podomácku vyrobených brašen a nosičů až po továrně vyráběné a velmi oblíbené jednokolové přívěsné vozíky PAv 40 a zapomenout nelze ani na sajdkár Velorex 560, jehož vzniklo téměř 90 000 ks. A v neposlední řadě tu najdeme zmínku i o nejrůznějších štítech a kapotážích, které zmírňovaly dopady nepřízně počasí.
Další kapitola dává nahlédnout do plánu údržby takového motocyklu, v tehdejší době mnoho motoristů servisovalo svoje stroje svépomocí, a že mazací plán kývačky nebyl zrovna jednoduchý.
Závěr knihy je věnován, jak je v této edici zvykem, několika barevným snímkům - dobovým prospektům, a také několika obrázkům z různých končin světa, kam až se kývačka dostala.
V samém závěru jsou pak podrobné technické údaje jednotlivých typů.
Opět jsem dočetl knihu o další československé legendě, kterou poháněl nějaký motor, a mohu konstatovat - jen tak dál.

2 14.05.2017

Musím konstatovat, že se to kouzlo, které jsem v tom viděl před lety, nějak vytratilo...
Jednoduchý příběh, napsaný takovým... já nevím, jak bych to přesně vystihl... jednoduchým, snad až naivním způsobem. Pochopitelně je tam ten nejlepší kovboj na celém širém Západě, který má naprosto neomylný zrak, čich, sluch, je vždycky přesně tam, kde má být. Absolutní zelenáč z východu si získá přízeň té ausgerechnet nejkrásnější a nejúžasnější holky od Montany po Nové Mexiko a pokračuje to ve stylu "viděli jsme se třikrát, tak už se přece můžeme, co můžeme, musíme vzít". Aby se neřeklo, tak jednoho kovboje pošleme pod kytičky.
Nějak sám nedokážu přesně říct proč, ale prostě mě to už nějak moc nebere. Svůj díl na tom má asi i překlad, vydání nakl. Olympia z roku 1991, kde se vyskytuje hovorová mluva v míře a způsobu, které se mi prostě nelíbí.
Trochu mě mrzí, že jsem se před časem zřejmě zbavil vydání z nakl. Návrat z r. 1994, které, pokud si pamatuju, bylo napsáno, resp. přeloženo v trochu civilizovanější podobě.

Jestliže autorova prvotina, Betty Zane, zaujala tím, že celý příběh měl reálný podtext v podobě skutečné události, tak tady už nějak nevím, co si o tom mám myslet. Nečte se to špatně, ale nic převratného to prostě není, nějaký ten greenhorn, co si myslí, že na Západě najde dobrodružství (a taky že ho našel), nějaký ten "profesionální" pobíječ Indiánů, věčně nasraní rudoši, u kterých nikdo nepozná, co si vlastně myslí a co v příští chvíli vykonají, nějaký ten kazatel slova Božího, který si myslí, že zkultivuje Indiány... No jak to mohlo asi dopadnout...
Jako pokračování Betty Zane se to dá nazvat jen s velkou dávkou nadsázky, jméno Betty Zane se tam objeví všehovšudy asi třikrát a jména ostatních členů tohoto průkopnického rodu jsou tam tak nějak spíš proto, aby to nějak drželo pohromadě.
Přečet jsem to podruhé po mnoha letech, ale víckrát to asi do ruky nevezmu. A trochu se začínám obávat, jestli budu mít morál na to, abych přelouskal znovu další asi tři knížky, které tu od Greye mám.

Betty Zane jsem čet už asi před 20 lety, tak jsem si poté, co jsem znova přelouskal všechno, co mám od J. Verna, dal za úkol znovu se podívat na dílo Z. Greye. A dojem? No z původně plného počtu, kterým jsem knihu ohodnotil, musím něco ubrat.
Příběh má sice reálný základ v podobě skutečné události, kdy v pevnosti Henryho byli Indiány obklíčeni osadníci a svým odvážným činem - nebezpečným během pro soudek střelného prachu - je zachránila stejně tak reálná postava Betty Zane. Není úplně jednoduché rozpoznat, co všechno je pravda a co si autor domyslel, což by zase až tolik nevadilo, ale nutno uznat, že celý děj je poměrně jednoduchý. Když jsem k tomu teď po letech zase sednul, docela mě překvapilo, že je to až tak jednoduché, pobíjení Indiánů ve stylu "jakmile se hne něco, co není bílý, střílej na to", do toho tu a tam nějaký popis běžných činností a milostná zápletka cudná tak, jak se na danou dobu slušelo. K něčemu opravdu "akčnímu" dojde skoro až v samém závěru knihy.
Hlavní hrdinka Betty Zane je svým činem takový Chuck Norris Divokého Západu. To se musí nechat, jednalo se bezpochyby o velmi statečný skutek. Jindy (no, skoro po většinu knihy) se zase chová a jedná jako rozmazlený frocek, jinak se to asi napsat nedá.
Z původně plného počtu jsem chtěl ubrat na tři, nakonec za ty poslední dvě "akční" kapitoly dávám čtyři *.

Co mě při čtení překvapilo neméně než jednoduchost děje, je úroveň překladu, potažmo pravopisu. Na to, že je kniha vydaná v r. 1993, mi to místy připadá, jako by to bylo vydání z roku 1939. A gramatická stránka je taky na docela mizerné úrovni, tu a tam hrubka, předpony se často mění v předložky, výrazy jako po prvé, na živu, na konec, v loni a podobné jsou zcela běžné. Co mi také docela vadilo, bylo občasné počešťování osobních jmen, Jiří místo George, Ondřej místo Andrew, místo Betty se občas objevila i Eliška. V tomhle by asi měl mít překladatel jasno a užívat pokud možno původní jména.

Tak toto byl ode mě trochu krok vedle. Anebo je to celkem solidní podvod vydavatele na čtenáře? Kdo se (tak jako já před časem) pohlcen Divočinou, nechá nachytat na jméno Cheryl Strayed, může docela oprávněně čekat knihu podobného ražení. Navíc je to umocněno obrázkem velkého batohu na obálce.
Ale ouha. Už jsem v několika amerických filmech natrefil na to, že nějaká začínající spisovatelka se živí psaním jakýchsi podobných novinových sloupků. Čtenáři se v dopisech ptají naprosto na cokoliv, od naprostých ptákovin až po sdělování celkem drsných životních příběhů a zkušeností a někdo, většinou nějaký začínající spisovatel/-ka jim na ně odpovídá nebo lépe řečeno "poskytuje cenné rady", jak vzniklé, mnohdy poměrně prekérní situace odhalující mnohé osobní až intimní stránky osobností a života pisatelů, řešit. V Americe je to asi celkem oblíbená věc, ale mně to teda nezaujalo ani trochu a tak nějak nechápu, proč bylo těch 380 stran papíru potištěno.
Dlužno dodat, že většina odpovědí mi přišla jako snůška naprostých nesmyslů a blábolů, které jen málokdy byly k věci a mohly pisateli dotazu nějak pomoct. No jo... takže už vlastně chápu, proč to celé vzniká. Cílem je patrně naplnit nějaký určený prostor v novinách, protože prázdná místa si vydavatel nemůže dovolit, a když není nebo nemůže být na příslušném místě reklama, naplníme ten prostor něčím jiným, nějakým textem.
Popravdě řečeno se mi chvílemi ani moc nechtělo věřit tomu, že autorka tak čtivého autobigrafického románu, jakým byla (a asi nejen pro mě) Divočina, je autorem těchto žvástů. Anebo jen prostě nejsem typem čtenáře pro tyhle duševní výblitky o pomoci v životě, v lásce, a ...blablabla...
Odpad nedávám jen a jen proto, že to pochází od stejné autorky jako Divočina. Podle ostatních hodnocení soudím, že jiným ta knížka sedla a třeba i něco přinesla, mně teda ne.

4 14.04.2017

Bude to delší, asi jako navigátorská kariéra Josefa Kaliny:).
Už od prvního nahlédnutí po vybalení vypadala tahle kniha hodně fajnově. J. Kalina od prvních kapitol, když je třeba, nešteří jak soudruhy na různě vysokých místech, tak poněkud laxní Tatrováky a vůbec všechny kolem.
Na začátku čtenáři autor dává nahlédnout do samých začátků čs. účasti na Dakaru, kdy se jako zástupce Motokovu dostal na veletrh do Alžíru, kde byl vystaven zablácený Land Rover a poněkud archaické kamiony z Dakaru, a myšlenka, že tyhle jednoduché obludy by přece tehdy nově uvedená Tatra 815 musela strčit do kapsy, byla na světě. Zdrženlivostí Tatrováků a jistou frajeřinou tehdejšího ředitele Liazu se celá akce dala do pohybu, a první krůčky učinila právě parta z Liazu. Což bylo o to zajímavější, že Liaz nikdy vlastně nebyl automobilkou v pravém smyslu slova, ale spíš montážním závodem, který skládal dohromady komponenty (povětšinou nevalné kvality) asi dvacítky socialistických továren.
Josef Kalina v knize rozkrývá mnohé "vedlejší dějové linky", dává třeba nahlédnout do mentality tehdejších vedoucích činitelů Tatry, jejichž hlavní strategií byla opatrnost a jakási podělanost z možnosti světové ostudy při neúspěchu, což bylo ještě z jejich strany podpořeno důvěrou jen v domorodce z vlastní valašské kotliny. Samozřejmě nelze zapomenout na to, že celá akce se dala do pohybu začátkem 80. let, s čímž souvisela celá řada problémů, kdy fungování státního molochu brzdilo téměř jakoukoliv činnost a vedení Tatry v tomto směru zcela "šlo s dobou". Bohužel jim to zůstalo tak trochu i do budoucna.
Hlavní část knihy tvoří popisy dění jednotlivých ročníků, od první účasti Liazu v r. 1985, o rok později následovaného Tatrou, dále sbírání autorových navigátorských zkušeností ve třech ročnících, které strávil v kabině osmikolky "Totální" Tatry, z nichž dva ročníky byly ve službách pořadatelské organizace T.S.O., přes mnohé počáteční neúspěchy, následované úspěchy, až po současnost. Velmi podrobně třeba rozebírá ne zrovna povedený ročník 1992, který vedl až do Kapského Města, ale třeba i závod Paříž - Peking. Značná pozornost je věnována ekonomické i politické situaci, resp. totálnímu chaosu v Tatře na počátku 90. let, kdy obrovský průšvih jménem Diamoil dostal automobilku na pokraj bankrotu. Z této situace se Tatra vpodstatě pořádně nevzpamatovala dodnes. Jak tak autor vrší jednotlivé informace, čtenář jen tiše žasne a nevěřícně kroutí hlavou nad závistí některých Tatrováků, neschopností vedoucích činitelů i nad tím, jak vedení Tatry nebylo schopno marketingově ze soutěžních úspěchů vytěžit naprosto nic a do jisté míry šlo nelogicky proti propagaci závodění. Celá situace vyústila až ve zrušení soutěžního oddělení, a k přechodu na soukromé závodění. V závěru knihy je pak popsán vývoj soukromých týmů, jak Milana Lopraise, tak party kolem Martina Macíka. Stejně tak si J. Kalina všímá změny, která nastala s neustálým přesouváním tras směrem na západní pobřeží Afriky, což postupně vyústilo až k přechodu do J. Ameriky, kdy už to ovšem přestával být ten správný Dakar, a zároveň se soutěž začala zrychlovat a měnit v boj o vteřiny.
Ve většině kapitol se na jejím začátku nachází krátký úvod, nastiňující situaci v daném roce a plynule přechází k příslušnému ročníku závodu. Průvodním znakem celého textu je autorův osobitý, poměrně jadrný styl psaní, který se asi rozhodně nebude líbit všem v knize zmíněným. Některé pasáže, hlavně z prvních ročníků, kdy všichni účastníci "za pochodu" sbírali zkušenosti, které jim doma nikdo neposkytl, poněkud připomínají některé povídky Šimka a Grossmana.
V průběhu knihy čtenář narazí na spoustu jmen. Vezmu-li to chronologicky, tak to postupně byli ti první praví průkopníci z Liazu: Moskal, Fencl, Brzobohatý, Vojtíšek, Joklík, Tyl, Záleský, Krejsa, Fajtl, Vonšovský, k nim se postupně přidávali "Tatrováci": Měřínský, Buchtyár, Kahánek, Stachura, Krpec, Mück, Sklenovský, Kořený, Gilar, Hamerla, pochopitelně vyjma toho nejslavnějšího - Karla Lopraise. Když vidím tu spoustu kdysi (možná) slavných a hlavně fanouškům soutěže známých jmen, vybavujou se mi celkem zřetelně ty průkopnické časy, které jsem jako sedmi-, osmiletý kluk už tak nějak vnímal, kdy:
- pointa soutěže byla někde zcela jinde než je dneska, důležité bylo dojet s tou hromadou železa, poskládanou socialistickým průmyslem do cíle etapy, tam to nějak poladit a jet dál a na nějakou tu minutu se nekoukalo,
- jakékoliv informace u nás doma byly k dispozici po několika dnech, a to většinou ve velmi kusé a ne vždy zaručené podobě,
- si soutěž žádala opravdu zapálené nadšence, pro které se Dakar stal opravdovou drogou. To jediné snad zůstalo do jisté míry dodnes.
Nutno dodat, že J. Kalina nešetří ani své kolegy v závodění, dozvídáme se, že ne všichni byli pohodáři jako K. Loprais, s některými bylo celkem těžké vyjít a našli se i tací, kteří byli na Dakar "procpáni" skrze stranu.
Tahle kniha opravdu stojí za přečtení, autor popisuje svoje zážitky nesmírně poutavě, s velkou přesností a také upřímností, dozvíme se řadu mnohdy pikantních informací, které patrně nikdy předtím zveřejněny nebyly, a není divu, že ne všichni je asi budou číst s radostí.
Závěrem se ještě zmíním o pravopisu. Že se tu a tam vyskytne chybějící písmenko či překlep, by se dalo odpustit, ovšem čárky ve větách, to je tady kapitola sama pro sebe. Mnoho jich chybí tam, kde by měly být, řada jich naopak přebývá v místech, kde se mi ani trochu nelíbí. Normálně bych za to 1 hvězdičku strhnul, tady ač je to rušivé, to ale neudělám, protože jinak je to opravdu pro fanoušky "povinná četba", knížka, na jakou dlouho čekali.

4 29.03.2017

Mayáš Sandorf je zajímavým příběhem. Já Monte Christa nikdy nečet, tak nějak dodneška nevím, jaká je vlastně podobnost obou děl. Verne tady vytvořil to, co uměl, spletitý příběh, kdy jednotlivé dílky skládačky do sebe zpočátku moc nezapadají, takže to čtenáře (ať už malého nebo i dospělého) nutí číst stále dál. Ale postupně se to samozřejmě složí dohromady.
Příběh je zajímavý, nepostrádá napětí, ač je jeho základní myšlenka jakési připravované vzpoury Maďarů zcela smyšlená. Má to silnější momenty, ale taky několik pasáží s neuvěřitelnými náhodami nebo činy hodnými agenta 007 nebo samotného Chucka Norrise, ale to už k Vernovým knihám patří.
Každopádně se i dneska čte docela dobře.

Netradiční publikace o filmové práci slavné dvojice autora Petra Horkého, který s Miroslavem Zikmundem strávil už poměrně dost času nejen při přípravě filmu Století Miroslava Zikmunda. Jak vyplývá na několika místech z textu, právě zmíněný film byl jedním z hlavních důvodů vzniku této knihy.
Kniha shrnuje pozadí a dá se říct veškeré podstatné dění okolo filmové tvorby H+Z. Kde se naučili filmovat? Jak se k filmování vlastně dostali? Kdy to filmování během cesty stíhali? O čem filmy jsou? Co obsahuje kompletní filmografie? Jaký je stav filmů dnes? Na tyto jistě i další otázky dá kniha odpověď. Například ne zase tolik známý je fakt, že H+Z se začali ve větším měřítku publikační činnosti věnovat víceméně proto, aby se uživili poté, co komunistický režim spláchl do ztracena téměř všechny jejich na cestách uzavřené obchody, což byl původní hlavní cíl jejich cesty coby komerčních inženýrů, dnes bychom řekli ekonomů, dealerů nebo obchodních zástupců.
Po úvodu se autor věnuje rozboru filmového materiálu z první cesty po Africe a J. Americe - výbava, jakýsi "korespondenční kurz" vedený s režisérem J. Novotným, následuje celkem podrobný rozbor včech 3 filmů z první cesty.
Vpodstatě stejný model je použit i pro filmy z druhé cesty, zde je asi zaslouženě věnována největší pozornost celovečernímu barevnému širokoúhlému filmu o Kašmíru a pár odstavců je věnováno několika krátkým filmům z Cejlonu, Japonska a SSSR.
Autor věnuje samostatnou krátkou kapitolu i filmům, které natočil sám M. Zikmund v Austrálii v 90. letech. A také filmům a seriálům s (o) H+Z, několik vět je věnováno 13tidílnému cyklu Svět očima H+Z, dokumentu z Cejlonu Sloni žijí do sta let, filmu o Eduardu Ingrišovi a již zmíněnému dokumentu P. Horkého Století M. Zikmunda. Autor se tady zdržuje jeho hodnocení, spíše uvádí jen základní fakta o něm.
Zajímavá část je věnována současnému stavu filmů H+Z, otázce vlastnických a autorských práv, stavu a úskalí přepisu filmů do digitální podoby (HD, resp 4K u Kašmíru) a také výhledu na nápravu ne zrovna lichotivého současného stavu do budoucna.
Závěr knihy patří zajímavému rozhovoru autora s M.Z. a autor se také pokusil inventarizovat filmografii slavné dvojice, což, jak je vysvětleno, není vzhledem k několika aspektům zrovna jednoduché. Jsou zde shromářděny názvy snad všech krátkých filmů, které dvojice na svých cestách pořídila, včetně nerealizovaných, nevydaných či už neexitujících. V samém závěru knihy jsou stručné životopisy obou legend našeho cestování.
Tato kniha je poměrně nevšední. Není rozhodně pro každého, tím méně pro ty, kdo o slavné dvojici nic moc nevědí, zde se spíš řeší otázky technického charakteru jejich filmařské činnosti. Ovšem těm, kdož se o dvojici H+Z zajímají, může jistě přinést mnoho nového. Nebyla to možná až taková bomba a lahůdka, jak jsem čekal, ale i tak velmi zajímavá knížka, která jde docela do hloubky problematiky, pro fanoušky jistě vítaná. Poctivé 4 *.

3 23.02.2017

Když jsem zjistil, že je na trhu nová kniha o našich cestovatelských legendách, neváhal jsem ani na okamžik. Z anotace knihy jsem se dozvěděl, že její hlavní devizou bude obrazová část. A ta nezklamala, z cca 600 fotografií je převážná většina publikována vůbec poprvé.

Textové části tady zase takový prostor věnován není, více textu najdeme prakticky jen v úvodu, závěru a v části "mezi cestami".Úvod je věnován seznámení s oběma cestovateli, prakticky od jejich narození a rodinných poměrů až po dobu, kdy už společně začali plánovat cestu kolem světa, plán "5", tedy pět světadílů, které chtěli projet, jak si zpočátku možná i trochu naivně mysleli, na jeden zátah. Z mnoha důvodů to nakonec dopadlo jinak, H+Z se stali z původně dnešní terminologií řečeno obchodních zástupců Tatry, potažmo celého československého průmyslu, především spisovateli a filmaři takříkajíc "na plný úvazek", ale popis tohoto vývoje není a nemůže být předmětem tohoto komentáře.

Po úvodu přichází na řadu hlavně obrazový popis první cesty, napříč Afrikou a Jižní a Střední Amerikou, rozdělený do přehledných kapitol, s dílčími mapkami projetých oblastí, časovým rozvrhem trasy a vypíchnutými daty navštívení důležitých míst na cestě. Nechybí ani seznam knih z této cesty, údaje o počtu nafocených snímků, napsaných reportáží.

Další oddíl je věnován době po návratu z první cesty, kdy se stali nesmírně populárními, a zároveň začali postupně připravovat cestu druhou, už v rozšířeném složení a také za jiných podmínek jak politických, tak co se týkalo materiálního zajištění výpravy. Aby se H+Z mohli naplno věnovat publicistické činnosti, záštitu nad druhou výpravou převzala tehdejší Akademie věd ČSSR.

Následuje obrazová dokumentace z druhé cesty napříč Asií a částí tehdejšího SSSR. Tady je třeba uvést asi jediný zápor nebo nesrovnalost, kterou jsem při čtení zaznamenal, a nějak nevím, bylo-li to záměrem autora. Pokud ano, tak mi není úplně jasné proč. První cestě je v knize věnováno výrazně víc prostoru (cca 40 stran úvod, dalších 140 samotná první cesta) než druhé, která, ač trvala skoro dvojnásobek cesty první, je tu tak trochu "odbyta" na asi 60 stranách. Nenajdeme tady třeba jediný snímek z pekla nekonečně blátivých cest Sumatry, ale i řada dalších oblastí je zmíněná jen jednou, dvěma fotkami. Stejně tak zde nejsou u první cesty zmíněné dílčí mapky, časový rozvrh cesty a data navštívených zajímavých míst. Seznam knih najdeme ale i u shrnutí druhé cesty.

Poslední část se věnuje době po návratu z druhé cesty, po kterém velmi rychle následovalo násilné "umlčení" obou cestovatelů, tehdejšímu režimu pro své názory dost zásadně nezapadali do skládačky budování socialismu. Je zde ve stručnosti popsáno, jak se oba protloukali až do dnešních dnů, resp. J. Hanzelka do konce svého života.

Kdo by chtěl s inženýry Hanzelkou a Zikmundem znovu prožívat jejich cesty den po dni, podrobně, musí jinam, v takovém případě je třeba sáhnout po jejich cestopisech. Kdo o této dvojici neví vůbec nic (je vůbec někdo takový?), v této knize najde stručné a věcné shrnutí jejich prakticky celoživotního snažení, doplněné bohatou fotodokumentací. Pro ty, kteří podstatné věci o H+Z znají, má větší hodnotu spíš obrazová část, ale i oni se dozví nejednu novou informaci, především z dnešní doby, resp. z posledního údobí života J. Hanzelky.

Nebýt toho rozporu v tom, kolik prostoru v knize bylo věnováno první a kolik druhé cestě, a také toho, že u druhé cesty chybí dílčí mapky, na které si čtenář z první části tak nějak "zvykne", nebylo by pochyb o plném hodnocení, takhle ale musím jednu hvězdičku ubrat. Nicméně i tak velmi zajímavá publikace, věřím, že v archivu M. Zikmunda by se našlo nepublikovaného materiálu ještě na několik takových knih.

5 20.02.2017

Dneska už to nedokážu říct úplně přesně, ale mám dojem, že Ocelové město bylo mojí první knihou od Verna, někdy kolem roku 1988/9. Sáhnul jsem po ní po letech znova a ... a je to zkrátka Verne, i když rozsahem knihy se tady moc nevytáh:).
A jak to na mě dneska působí? No upřímně řečeno, tehdy bylo to nadšení o něco větší. Pravdou je, že některé Verneovy vize můžou i dneska působit jako jisté memento - viz Němec, který si myslí, že ovládne svět, ale další části a myšlenky už z dnešního pohledu poněkud pokulhávají a jeví se spíš trochu naivně. A je to jedna z mála verneovek, kde se vlastně nikam necestuje:).
Stejně tak je to už asi třetí kniha od Verna, u které mám pocit, že její konec je tak nějak "odfláklý", po popisu všech těch tehdy neuvěřitelných technických vymožeností by se dalo čekat nějaké to "Grande finale", a ejhle, ono je to odbyto poměrně ledabyle. Herr Schultze prostě "zmizí" a nakonec se ukáže, že už asi měsíc trůní coby ledová socha ve své supertajné pracovně. Že by ten konec opravdu nebyl dílem průkopníka žánru a Paschal Grousset aka André Laurie prostě neměl to správné "sci-fi střevo"??
Jako číst se to dá, jako malý jsem z toho byl tehdy (mějme na paměti, že to bylo někdy v r. 88/89) docela na větvi, ale dneska optikou dospělého člověka už to působí ... jako ... jako ... prostě už to není ono:).
Celkově hodnotím takovým lepším průměrem, poctivé tři *.

5 12.02.2017

Vezmu to relativně stručně. Příběh má poněkud pomalejší rozjezd, prvních asi padesát, šedesát stran je poněkud rozvláčnějších, ale od zmizení Megan to dostane spád. Konec, který bych asi ne úplně čekal, byl zajímavý. Četlo se mi to velmi dobře, je to jedna z knížek, které čtenáře nutí číst dál, nepřestávat a zdolat na jeden "zátah" pokud možno co největší porci stran. Střídání vyprávějících postav mi nevadilo, je to podobné jako třeba Černobílý svět, jisté skoky v časové posloupnosti sice můžou na první pohled vypadat trochu rušivě a chaoticky, ale nakonec to do sebe velmi dobře zapadne a zároveň to nutí čtenáře přemýšlet a "udržovat bdělost". Celkově je to kniha docela ponurá, depresivní, vlastně ani s jednou z hlavních nelze nějak moc sympatizovat, alkoholička, nevěrná manželka, notorický lhář, společnost vskutku vybraná:). V tomhle mi to tou svojí jistou depresivností zase připomnělo Větrnou hůrku:). Za mě hodnotím poctivýma čtyřma * a myslím, že se k ní někdy v budoucnu vrátím, stejně jako se se zájmem podívám na filmové zpracování.
Je ta kniha bestsellerem nebo ne? Co to vlastně je? Jaká je definice bestselleru? Kdo to ví? Mnozí ji vychvalují, mnozí zase už jen pro tu nálepku zatracují. Podstatné je asi to, že se dobře čte.
Mnohdy uváděné srovnání se Zmizelou zatím nemám, ale i na ni se chystám.
Co mě docela baví tady v komentářích, je to množství Sherlocků řízlých Poirotem, kteří už někde za půlkou, někteří i před(!) půlkou bezpečně věděli, kdo je vrahem. Pozoruhodné... Já to rozhodně nevěděl. Ještě nějakých padesát, šedesát stran před koncem nic moc nenasvědčovalo tomu, že vrahem je ten, kdo se jím nakonec ukázal být.

18 09.02.2017

Toulavka mě nikdy nezklame. některé reportáže přečtu prostě "jenom" proto, že tam jsou, jiné mě zaujmou a některé ... to pak koukám, s čím dalším by se výlet do dané lokality dal spojit. A tak to asi má být:).

2 03.02.2017

Vlastně nevím, proč jsem si tuhle knížku pořídil. Asi jsem čekal, že dostanu nějaký zajímavý příběh "ze života". A dostal jsem ... dostal jsem ... co jsem vlastně dostal?
Abych tomu trochu přišel na kobylku, přečetl jsem si několik "odborných" recenzí na různých serverech. Většinou se jedná o oslavné ódy na to, jak je to bravurně napsané, strhující, jak je tam výborně popsaná psychologie postav a já nevím co ještě.
A můj dojem? Jsou knížky, od kterých se nedokážu odtrhnout a musím a chci číst dál. Tady jsem četl dál spíš proto, abych to už konečně měl za sebou. A taky trochu proto, že jsem byl v naději, že se třeba začne konečně něco dít. Po přečtených asi 130 stranách jsem měl pocit, že se děj neposunul vlastně nikam. Ono to málo z děje, které se tam odehrálo (postupné sbližování obou hlavních postav), by se dalo popsat asi tak na třetině tohoto prostoru. Patrně to, co mnozí považují za ono "skvělé psychologické prokreslení postav" jsem já považoval spíš za bezduché, prázdné plácání o ničem. Nestává se mi zase tak často, že bych po dočtení hutného odstavce přemýšlel o tom, co v něm vlastně bylo řečeno, co bylo jeho smyslem. Tady se mi to stávalo docela často.
Po asi 160 stranách, krátce po polovině: Pokrok. Začínám zjišťovat podstatu díla, kniha je založená na tom, že když hlavní hrdinka sedne ke kompu a uvidí ikonu Wordu, zvedne se jí kufr, protože jí zmanipulovala nějaká tajemná osoba, která nemá ani jméno?!? (Což mi mimochodem dost lezlo na nervy, to neustálé "L"...) To jako vážně?!?
Delphine mi připadá, že neví, co chce. Nedokážu posoudit, jestli se člověk dokáže opravdu reálně dostat do situace, kterou ona popisuje - že ji jednak někdo ovládá a jednak není schopná vzít do ruky tužku, napsat něco na počítači... chvílema mi to připadalo, že by L. nejradši zabila, a za chvíli zase, že ji vlastně obhajuje, solidní mišmaš....
Že bych to považoval za něco strhujícího, to ani náhodou, prostě mi to připadá divný, bez náboje, se spoustou prázdných keců. Stejně tak je mi divný, že Delphine si je vědomá, že ji L. ovládá, ale nic s tím nedělá. Jednání obou mi připadalo divné, a tak nějak vlastně nevím, které víc.
No a konec tomu nasadil korunu. Na konci se čtenář dozví nebo spíš je vržen do nejistoty, jestli L. vůbec existovala nebo si to celé autorka vymyslela. Na to, že se kniha jmenuje "Podle skutečného příběhu", je to teda závěr jak řemen. Na tento typ literatury já nějak nemám buňky. Děkuji, této autorce se pro příště obloukem vyhnu.
Jednoznačně jeden z mých největších čtenářských omylů posledních let. Nepamatuju si, kdy jsem naposled udělil jednu *.

10 14.01.2017

Nikdy jsem nic od A. Christie nečetl, tak je možná trochu chyba, že jsem "začal" právě tímhle. A možná taky skončil...
Je to taková "jednohubka". Nečte se to špatně, nicméně je na tom docela znát, že je to přepis divadelní hry, celé se to odehrává prakticky v jedné místnosti nebo maximálně v jednom domě.
Začátek mi přišel docela pitomý. Muž, který nezván vleze někam, kde nikoho nezná, narazí na ženu s revolverem v ruce, která stojí kousek od mtrvoly muže a ochotně se přizná k jeho vraždě. No dejme tomu. Ale proč muž začne mít eminentní zájem na tom, aby ženu (těžko říct proč) kryl? Proč začnou spolu vymýšlet báchorku o tom, jak asi muž zemřel, že ho zastřelil otec chlapce, kterého před časem přejel autem? Proč má muž dost času na zavolání policie a proč by to vlastně měl dělat on?
Pak následuje pasáž, kdy se ukazuje jednak to, že vrahem mohl být prakticky kdokoliv z téměř desítky lidí, kteří se postupně v příběhu objevují. a také to, že onen otec chlapce je mrtvý.
Následuje "překvapivé" rozuzlení...
Já nevím, asi pro ten úvod, který mi přišel naprosto nelogický, mě to zase až tolik neuchvátilo. Průměrné tři*.

2 07.01.2017

Leoš Šimánek je zajímavý člověk. Zanícený cestovatel, velký dobrodruh i poutavý vypravěč, mám několik jeho knížek, tak jsem se zájmem sáhl i po téhle. Na první prohlédnutí - krásné fotky z nádherné americké přírody na Pacific Crest Trailu, jistě se bude na co těšit. Avšak už po několika málo přečtených stranách se dostavilo jisté zklamání, nebo spíš možná rozčarování. Nebylo to snad ani tak z obsahu knihy, jako spíš z formy, i když to spolu do jisté míry souvisí. Mně prostě tady nesednul docela zvláštní styl vyprávění - rozhovor L.Š. a jeho manželky s jeho bratrem a švagrovou na chalupě. Jeden ze Šimánkových řekne vždycky několik vět, které jsou přerušeny "trefným a zvídavým" dotazem, který přesně zapadá a sedne do dalšího pokračování vyprávění ve stylu "Nahoď!!". Je to někdy trochu jak reklama v teleshoppingu nebo (pardon, ale nic výstižnějšího mě nenapadá)....jako rozhovor s dementem.
Zároveň v knize chybí přímé popisky u fotek, i když na většinu z nich je nějaká narážka, odkaz v textu a trochu bystrý čtenář si to většinou spojí.
Já netvrdím, že je to knížka špatná a že se nebude a nemůže nikomu líbit, ale mě zkrátka tenhle způsob vyprávění nesedl. Jednak je tam jisté (nebudu to vyjadřovat číslem, nijak jsem to neměřil, nepočítal) řekněme nemalé procento "omáčky" - textu, který prostě s putováním Šimánkových nemá nic společného (jak chodí na chalupě v Orl. horách na houby, aby měla manželka na Vánoce houby do bramb. noků s houbami, jak pořád venčí psa u chalupy, kolikátou lahev červeného přinesl, z které místnosti do které se přesunuli, atd...), dál mi vadilo to neustálé "nastřelování" mnohdy dost naivních a rádoby vtipných otázek mířených tak, aby na ně mohlo a MUSELO navazovat autorovo vyprávění a v neposlední řadě i to, že se spolu čtyři dospělí lidi baví na chalupě v horách za neustálého popíjení vína vlastně naprosto spisovně.
Nene, za mě se tohle moc nepovedlo. Očekával jsem klasický, poutavě napsaný cestopis z úžasného putování a dostal jsem něco docela odlišného. Díky tomu průměrné tři *.

8 04.01.2017

Je to trochu zvláštní, jak ten čas letí... Autobusy Karosa řady 900 ještě tu a tam někde jezdí, i když už spíše výjimečně, ale ještě před několika málo lety byly poměrně běžné, a už o nich vychází kniha v edici "Retro".
V úvodu je krátce nastíněna situace v Karose v úvodu 90. let, příchod strategického partnera v podobě firmy Renault, poté na sklonku roku 1999 začlenění Karosy do holdingu IRISBUS, kterou vytvořila firma Iveco a Renault. Zmíněna je i zásadní rekonstrukce továrny v letech 2000 - 2002.
Následuje představení samotné řady 900, kterou tvořily vlastně 4 generace vozidel. První řada 930 a 940 byla osazena motory specifikace EURO 2, následovaly modernizované řady EURO 2 930E a 940E, následovány řadou 950 a 960 - EURO 3. Poslední generaci tvořily modely 950E a 960E. Zde je popsán vývoj od zrodu prototypů a fáze zkoušek přes vylepšená provedení po export do západní Evropy.
Další kapitola je věnována podrobnému popisu řady 930. Dále jsou popsány velmi úspěšné modely školních autobusů Récréo a Axer, které zaznamenaly nečekaný úspěch hlavně ve Francii, ale i v jiných západoevropských zemích.
Další kapitola je věnována modelové řadě 950, od městských až po dálkové modifikace. Poté se kniha věnuje článkovým vozům, které vznikaly především v městských verzích a v počtu 27 ks na výslovné požadavky některých dopravců v linkovém provedení. Závěr knihy je věnován několika speciálním provedením: vozům s plynovým pohonem, "skříňovým" modelům pro Janáčkovu filharmonii, Divadlo Spejbla a Hurvínka a také pro vězeňskou službu.
A jak knihu zhodnotit? Popravdě řečeno, v těch číselných označeních má čtenář, který není zrovna bývalým řidičem autobusu Karosa řady 900 nebo mechanikem v dopravním podniku, trochu zmatek. Různé typy, skoro vždy několik modifikací jednoho typu, lišících se vlastně detaily - použitými motory nebo převodovkami. K tomu modely Récréo a Axer, které byly vlastně také modely z řad C 935, C 955, resp. C 956, celé je to trochu nepřehledné, ale to není chyba knihy, tak se prostě v Karose číslovalo.
Pochvalu zaslouží bohatá fotodokumentace, kniha neobsahuje klasickou barevnou přílohu na konci, jak bývá v této edici zvykem, ale barevné fotografie jsou v celé knize, střídány s černobílými.
Co mi tady trochu chybělo, bylo nějaké závěrečné zhodnocení této řady v době svého vzniku jistě velmi úspěšných a kvalitních vozidel, vlastně by se dalo říct, že by tu měl být možná nějaký "epitaf" nebo "nekrolog", protože s touto řadou vozidel se uzavřela historie Karosy jako samostatné značky, která vznikla v r. 1948 a jejíž historie sahá až ke slavné továrně na kočáry Josefa Sodomky, který ji založil v r. 1896. Vysokomýtská firma ale stále žije, od 1.1.2007 pod názvem Iveco Czech Republic vyráběla autobusy Irisbus, v posledních letech pak Iveco Bus. Toto mohlo být na konci krátce zmíněno a zrekapitulováno. Jinak jsem ale ale spokojený, moje poctivé 4 * si kniha zaslouží.

2 16.12.2016

Velmi zajímavá, čtivá kniha. Jedna z těch, co čtenářovu zvědavost provokují natolik, že má potřebu si dát ještě jednu kapitolu. No a teda ještě tuhle, ta je krátká, to je za chvíli. No jo, a jak to bude dál? Tak ještě jednu a ... a sakra, ono je jedenáct večer:).
Snad i proto, že hlavní hrdinka je zhruba stejně stará jako já, jsem si párkrát řekl "Co bych asi dělal já, kdybych zjistil aspoň z části něco podobného jako ona, jak bych se zachoval, co by to se mnou udělalo? Ve většině myšlenkových pochodů jsem s ní, dá se říct souhlasil, takže...
... nejeden komentář se tady pozastavuje nad překrouceným, nereálným, podivným a já nevím jakým ještě závěrem knihy. Je pravda, že od jistého momentu (asi 50 stan od konce) se to začíná ubírat směrem, který je (v souvislosti s tím, jak čtenář Caroline poznal) poněkud nečekaný a kdy běh věcí a myšlenkové pochody hlavní hrdinky začínají být v docela příkrém rozporu s její povahou a jednáním v celém předchozím průběhu knihy, udělá několik věcí, které nevypadají moc logicky ani pravděpodobně, ale... ALE... ale koneckonců proč ne? Kdyby to skončilo tak, jak by se dalo očekávat, že to skončit mělo (nemám na mysli nic konkrétního, ale pár takových "typických" případných scénářů by se jistě našlo), pak by zase spousta nespokojených nadávala na to, jaké to bylo klišé, že to bylo předvídatelné, že se to dalo čekat, že "já to věděl přece od začátku, že to tak dopadne", atakdále...
Ne, já to nevěděl, že to tak dopadne, resp. že se stane to, co se stalo na posledních cca 50 stranách. Čím víc se to blížilo k závěru, tím bylo neskutečnější, neuvěřitelnější, méně pravděpodobné, že Caroline udělá, co dělala a proč to dělala, že policista, který daný případ nevyšetřuje, tak nějak "důrazně upozorní" kolegy, aby tak nějak "zapomněli" na důkaz ve formě DNA, a nepátrali po tom, kde se vzal na rukávu oběti, to by asi v reálu moc nefungovalo, no ale budiž, přivřu oči, já určitě k těm nespokojeným nepatřím. Zajímavý je i ne zcela jednoznačný závěr, ze kterého se možná dá, možná nedá usuzovat na to, jakým směrem se život hlavní postavy bude ubírat dál. Na celých 5 * to asi nebude, ale poctivé čtyři dám rád.

5 09.12.2016

Vcelku zajímavá kniha, mapující osudy rodu motocyklových závodníků slavného jména Staša. Od Vincence Staši, který závodil v od skončení 2. světové války do začátku 60. let a jehož jméno třeba mně už nic moc neříká, přes slavného Bohumila Stašu staršího, který byl z rodu asi nejslavnější, až po jeho syna Bohumila mladšího.
Jak napsal v úvodu knihy její autor J. Wohlmuth, kniha není zpovědí ani sondou do života a duše B. Staši, spíš má za cíl uchovat chronologii úspěchů a průběh kariéry slavného závodníka. A já jenom dodám, že z vyprávění do jisté míry vyplývá i nálada a stav věcí v tehdejším Československu během celé jeho kariéry, která trvala od začátku 60. let až téměř do konce 80. let. Krátce po jejím začátku tedy zažil okupaci ČSSR sovětskými vojsky a celou dobu normalizace, která se dost zásadně podepsala třeba na možnostech jezdit na závody do zahraničí. Ale také z ní dýchá atmosféra doby, kdy závody byly ještě těmi pravými závody na klasických okruzích, mnohdy velmi nebezpečných a závodníci byli ještě závodníky a opravdovými chlapy a opravdu závodili, ne jako dneska ve většině motoristických disciplín...
Jednotlivé kapitoly mapují poměrně podrobně Stašovy závodnické úspěchy, ale i ty méně veselé chvilky, třeba jak se mu nikdy nepoštěstilo zvítězit v některé kubatuře v závodech mistrovství světa, ač k tomu byl čtyřikrát velmi blízko, závodění v rámci mistrovství Evropy, jeho spolupráce s Jawou, MZ, Ravo.
Nahlédneme i do zákulisí čtyřiadvacetihodinovky Bol d´ Or, Tourist Trophy na ostrově Man.
B. Staša představí i motocykly, na jejichž konstrukci se nějakým způsobem podílel on sám. A v jedné kapitole také svého syna.
Nedílnou součástí knihy je i poměrně podrobná výsledková část a barevná fotopříloha.
Bohužel musím konstatovat, že i v této knize se tu a tam najde nějaký překlep, chyba, chybějící písmenko, ale i pár hrubek....

1 28.11.2016