mirektrubak komentáře u knih

Tím nejvíc zřetelným motivem, které Ibsen rozehrál, je jistě konflikt loajalit. Rosmer je dobrým synem svého rodu a nechce bourat rodinné tradice, jenže je také přemýšlivým autentickým tvorem, který chce žít po svém. Je dobrým občanem své obce, ale nedokáže přehlížet, že měšťácká mentalita jeho okolí je malorysá a umrtvující. Chce být dobrým manželem, ale zároveň se nechce vzdát svého vztahu k Rebece, a zřejmě se cítí odpovědný i za její spokojené přežívání v domě, který nese jeho jméno. To všechno vytváří napětí a zvyšuje tlak na všechny obyvatele usedlosti.

Na moji citlivou strunu ale zahrálo subtilnější téma mezilidské manipulace. Už Kant a před ním třeba Petr Lombardský zdůrazňovali, že člověk má svoji důstojnost, která je jeho nevyčíslitelnou hodnotou a je tedy zapovězeno s člověkem jednat jako s prostředkem. Četl jsem Ibsenovu hru jako varování před instrumentalizací lidské bytostí, jako připomínku, že když člověka bez jeho vědomí použijeme jako ingredienci do našich předpřipravených scénářů – byť by to nakrásně bylo s dobrým úmyslem a vidinou prospěchu pro všechny -, skončí to bolestí cizí i vlastní. Tragédie se odehrála předtím, než se nad Rosmerholmem zvedla opona a těžko si představit, že by k něčemu útěšnému Jan s Rebekou mířili za horizontem sledovaného děje. Na to sami do sebe osten provinění zatli příliš hluboko.

4 31.12.2022

„Ach, jak jsi krásná, přítelkyně má!
Rozlita milost na tvých rtech!
Tajemná, sladká, sluncem oděná,
balzám a myrha jsou tvůj dech;
všechna jsi krásná, přítelkyně má,
vždyť po tvé kráse touží Král!
Líbezná, čistá, neposkrvněná -
kdyby tě svět lépe znal,
miloval by tě.
Miloval.“

Největší radost mi sbírka udělala, když jsem ji v knihbudce objevil: něco mi říkalo, že mám i přes vlezlou zimu vytáhnout ruku z kapsy kabátu a vysvobodit tenhle svazeček z obležení větších knih - je tak útlá, že na hřbet se jí název nevešel a povědomý emblém Karmelitánského nakladatelství jsem uviděl, až když jsem ji z poličky vytáhl na světlo Boží. :-)
Samotný obsah je rozdělen na básně věnované Panně Marii a inspirované svatou Terezkou. Niterná zbožnost a chuť vyjádřit upřímně svůj obdiv mě oslovovala, samotné verše mi však většinou přišly trochu příliš doslovné a trochu příliš konvenční; potěšily mě (to každé setkání s Terezkou!), ale moje vnímání estetiky nebylo nijak zvlášť zasaženo.
Tak jsem básně zase do veřejného prostoru vrátil, třeba z nich někdo bude mít ještě větší radost, než jsem měl já.

4 23.11.2022

„Co nám především leží na srdci, je ukázat se celému stádu jako pastýř. Všechny ostatní přednosti – věda, obratnost, diplomatický takt, organizační talent – mají jen malý význam. Ustupují do pozadí před horlivostí dobrého pastýře, který je podle slov Páně připraven přinést i nejtěžší oběť.“
(Jan XXIII., inaugurační projev)

Rychlý průlet nad Apoštolským stolcem 20. století je přesně tím, čím má být a čím si přeje být: seznámením s tím nejpodstatnějším, co jednotlivé pontifikáty znamenaly. Přehledně a srozumitelně, nezaujatě a vyváženě.
Pro mě zde bylo mnoho informací opakováním, už dříve jsem si četl o obou vatikánských koncilech nebo o antimodernistické krizi z počátku minulého století. Ale dozvěděl jsem si i řadu nových věcí. A taky mi bylo prospěšné číst si o Svatých otcích takhle souvisle, protože to zřetelněji poukázalo na vývoj v pojímání papežského úřadu a na dlouhodobější trendy a posuny – což je něco, co při detailnějším čtení o jednotlivých papežích nebo konkrétních událostech nemusí být tak viditelné. Zajímavé byly i kapitoly mapující vztah jednotlivých papežů k Československu a Česku, to byl další užitečný pohled.
Mrzelo mě jen, že papežové z první poloviny nedostali prostor tolika stran jako poslední tři – přitom právě o nich toho víme nejméně. Ale zřejmě je to daň za zaměření knihy na většinové publikum, pro které je předválečné papežství už mimo větší pozornost. Každopádně to není z mé strany výtka, jen povzdechnutí, na můj celkový dobrý pocit ze čtení to podstatný vliv nemělo a určitě mi to nezabraňuje tuhle knihu doporučit každému, kdo se chce o římských biskupech něco základního dozvědět.

4 01.11.2022

„Prožitek vlastní kreaturality, zakoušení tajemné darovanosti každého okamžiku i veškeré naší činnosti by měly ve věřícím člověku plodit postoj vděčnosti. Tento vděk rozhodně není něčím, co by Bůh Otec nutně vyžadoval, nebo dokonce potřeboval. Ve skutečnosti jsme to my, koho uvedené vědomí vděčnosti naplňuje veskrze pozitivním postojem k vlastní existenci. Nezřídka totiž dochází k tomu, že býváme zaujati téměř výlučně tím, co nám schází, čeho bychom chtěli dosáhnout, co je špatně. Zároveň ale opomíjíme naprosto nesamozřejmé obdarování, jímž je každý okamžik naší existence, naše identita, dobro a smysluplnost všeho stvořeného, skutečnost, že jsme zahrnuti neskutečnými hodnotami nejen na přirozené rovině, ale fascinujícím způsobem rovněž na rovině milosti vírou, příslibem spasení, silou k překonávání překážek. Zkrátka a dobře, víra se jeví jako fantastická strategie důstojného a vpravdě lidského přežití, oprávněně optimistického postoje i v těch nejsvízelnějších situacích. Opravdově prožívaná víra je silou, která nás vede k tomu nejpozitivnějšímu myšlení, jaké je možné, a to klidně tváří v tvář těžkým mravním selháním kněží, biskupů, kardinálů a leckdy i papežů, jak to dějiny dokládají.“

Jak stvoření světa, tak trinitární teologie jsou témata, která jsou složitě uchopitelná a jen horko těžko se nějak srozumitelně vysvětlují. Navíc se zdají být dost vzdáleny od reality našich životů, dokonce i těch reflektovaně křesťansky žitých. Takže jsem ke knize přistupoval s obavami a nejistotou, jestli pro mě nebude příliš akademicky teoretická a tedy vzdálená. A tedy neužitečná.
Ale kdepak! Vnitrobožské vztahy Trojice jsou představeny pouze v úvodu a relativně přístupnou formou (důraz kladu na slovo relativně: pořád je to Trojice a u ní toho vždy bude víc tajemně skrytého než odhalitelného), dokonce se mi zdálo, že až příliš přístupnou, ale to je zřejmě výsledek mého předchozího pečlivého čtení monografie Jako v nebi, tak i na zemi, která je podrobným teoretickým pojednáním o Trojici.
V téhle knize ale je Trojice spíš východiskem, vlastně optikou, kterou se otec Pospíšil dívá na jednotlivá teologická témata. Takže ani tak nejde trinitární teologii stvoření, ale spíš o přehled zajímavých teologických otázek pohledem trinitární teologie stvoření a individuální svobody z ní plynoucí. A ony otázky zodpovídá otec Pospíšil nejen fundovaně, ale také zaujatě a v dobrém slova smyslu angažovaně. Šlo zřetelně cítit, že autor není jen teolog-teoretik, ale člověk prožívající bolesti svého světa a zapálený pro jeho promýšlení.
Těžko vybírat, které úvahy mě obohatily nejvíc. Hodně mě zaujala kapitola zabývající se zlem, udělal jsem si trochu jasněji v otázce lidské duše a dědičné viny a možná vůbec poprvé se soustavněji věnoval trochu ironizovanému tématu démonologie. A taky prozřetelnost Boží a Boží spolutvoření v lidech – to je téma, které mi teď vrtá hlavou a chci se k němu ještě vracet...

4 27.10.2022

„Slepý,
točím se po zdech, po lavicích zády, po zbouraném
trhu.
Jestli jsem sám, jestli se nikdo nekouká.
A na vteřinu, na dvě se smekám, hekám,
klekám na jedno koleno:

(Ty bycí! to echo! ta generálpauza!)

‚Děkuju.‘“

Možná je to téma putování, které je nejvýraznějším motivem básní v téhle sbírce. Putování nejen ve smyslu pěšího kráčení přírodou i městem, ale také putování vlastními vzpomínkami. Rekapitulace toho, co básníku v jeho devadesáti letech zbývá, co ho opustilo, nebo co on sám pustil, rozpoznávaje to jako zbytné. Při svých procházkách nám Karel Šiktance dá šanci vidět svět jeho očima: pohledem, který nepřehlíží bolestivé stránky bytí, ale který je zároveň vnímavý pro to krásné a důležité, co všude kolem nás je.

„Bože ...
I jestliže nejsi
buď svět bohabojný“

Součástí dojmu je i grafická podoba textu, lehce to připomene Havlovy Antikódy nebo snad i kaligrafie. Pomáhá to dávat básním jejich zvláštní rytmus (není to možná na první čtení patrné, ale ty básně rytmické jsou – prozradí to hlasité čtení) a přispívá to k zážitku.
Ale hlavní devízou jsou slova: slova obrazná a fantazii podněcující, někdy anachronická až neznámá, jindy zase bytostně důvěrná. Ale vždy jaksi oslovující a promlouvající.

„Jsme čísla jednotného
Množná je moc. Moc všeho zlého.

Však ze vší námahy vezdejší povahy
nejtěžší možná
vážit si sám sebe.“

Už dvojí význam názvu sbírky předznamenává mnohoznačnost řady strof. Když jsme si ve skupince šesti-sedmi lidí povídali o konkrétním pětiverší, dopracovali jsme se k šesti-sedmi různým výkladům. :-) Přijde mi to skvělé!

„Až budeš sama ...
a já budu už bez viny, že tu nejsem -
Pánbu ti dal pravou ruku:
přežehnej se.“

4 23.10.2022

„Víš nyní, od čeho se člověk odvrací.
K Pánu a otci ani nepohlédne.
A proto víš, kam oči obrací.
V blikátko vetché, třaslavé a bědné.

Víš nyní, od čeho se člověk odvrací.
Ne a ne vzhlédnout k naší milé Paní.
A proto víš, kam oči obrací.
K plaménku záludného mihotání.

Víš nyní, od čeho se člověk odvrací.
Rád vyhýbá se prahu hřbitova.
A proto víš, kam oči obrací.
Toť bledý popel a louč bláhová.“

Eva z titulu téhle básně není jen tak nějaká Eva. Je to TA Eva, první toho jména, pramáti, Adamova žena stvořená z jeho boku. Péguy si ji vybral za adresáta možná proto, že je to osoba, která s námi lidmi sdílí realitu dědičného hříchu, ale má i v paměti oslnivou vznešenost Ráje („Ti druzí nahmatali zdiva žaláře / Ty víš, co je to, vjíti do vězení / chlad cítit v týle a pěst na rameni / Na obzoru skon neskonalé záře“). To básníkovi umožňuje tematicky se rozkročit od oslavy Boží dokonalosti až k lidskému plahočení a kodrcání v tomhle našem slzavém údolí. A v obou polohách – a taky všude mezi nimi – mu to jde moc dobře, jeho verše v Reynkově interpretaci sice nejsou poeticky efektní, ale v jejich nepodbízivosti a prostotě (nevím, jak to lépe napsat) je jejich nenápadná síla, se kterou obrací naši pozornost k tomu podstatnému v nás.

„Kocábka jeho k plavbě zralá,
zda také vyplujeme na té křehké bárce.
Zda doprovodíme života svého dárce,
na lodi spanilé všech moří admirála.“

Jiří Reynek v ediční poznámce píše, že český překlad Evy je pouze výběrem z díla, a že je to mimo jiné proto, že by četba byla nad síly většiny čtenářů. A také zmiňuje, že se u jeho otce, Bohuslava Reynka, při překládání zřejmě střídala euforie z Péquyho a únava z něj. U obou poznámek jsem s úsměvem souhlasně přikyvoval. Eva je báseň opravdu dlouhá a v určitém smyslu úmorná – vždyť je to dvě stě stránek bez členění na kapitoly, bez změny rytmu, zdánlivě nekonečná řada čtyřverší, často sobě podobných. Únava se místy dostavovala i u mě. A poctivě řečeno: myšlenkové shrnutí celé velebásně by se asi dalo stlačit na jednu áčtyřku.
Přesto měla pro mě Eva své kouzlo, dané právě pomalým tempem a opakováním textových sekvencí. Bylo to trochu jako když si buddhisté opakují mantru nebo křesťané růženec, jako když kráčí pěší poutník monotónně jednotvárnou krajinou a říká si stále stejnou střelnou modlitbu tak dlouho, že už si to své modlení vlastně ani neuvědomuje.
Namáhavé čtení, ano, ale ta námaha mi stála za to.

„A také záměr znáš, jenž člověku je drahý,
tak nějak vyklouznout Všemohoucímu z rukou.
Tak nějak uplatnit své štěstí a své snahy.
A tedy zaplýtvat si krví mou a mukou.

A také víš, že člověk má plán nevídaný,
tak nějak vytrhnout se z ruky Stvořitele.
Nad bídou hloubati a rozbiti své stany
ve vlastní umíněnosti a v těle.“

4 19.09.2022

„Už nezpívám písně
a nikdy žádnou nezazpívám,
protože jsem chromec, nenajdu nic,
z čeho by se dala udělat píseň,
na moře se už nedostanu

Když byl naposled podzim,
díval jsem se na svou loď
a bylo mi smutno tam dole na břehu,
tam dole jsem si přál,
abych byl zdravý muž“

Moje první setkání s dílem Ivana Wernische (nepočítám teď průběžnou letmou zkušenost s písňovými texty) bylo vybrané namátkou, ale nedopadlo vůbec zle. Víc mě tentokrát těšila poezie než bizarně-absurdní próza (ale nic proti ní!), zvlášť zaujat a osloven jsem byl u variací na motivy tvorby přírodních národů, to mě úplně přeneslo...
Ukládám si jméno známého autora do paměti jako objekt vhodný k dalšímu literárnímu prozkoumávání.

„Vítr zafoukal
a nahoře,
tam nahoře,
až nahoře,
nad komínem cihelny
se zakymácela bříza,
jako by tam stál člověk
Sevřelo se mi srdce“

4 26.08.2022

Chytré církevní hlavy už na koncilu v Lateránu v roce 1215 konstatovaly, že "mezi Stvořitelem a stvořením nelze konstatovat žádnou podobnost, při níž by nebylo nutné konstatovat ještě větší nepodobnost". A rozumí se, že ta nepodobnost je ve prospěch Boha, protože Bůh je dokonalý a člověk ... no, člověk prostě opravdu často nevypadá na to, že by byl víc než „prach, neřest a bída mnohá.“

Proti správné víře se tedy Bridel neproviňuje. A v naší antropocentrické době určitě není špatný nápad, připomenout si, jak zásadně daleko to k Hospodinovy máme. Přesto mi tohle dílo připadalo nejen básnicky kostrbaté (zdůrazňuji, že hodnotím svůj čtenářský pocit, „objektivní“ historický význam nechávám stranou), ale také jaksi teologicky nepatřičné a problematické, k člověku přehnaně kritické. Protože člověk sice skutečně sám o sobě není nic a ve všem je závislý na Boží milosti (což už nám – mnohem působivěji, myslím - sděluje třeba Augustin ve svých slavných Vyznáních), ale právě Boží vdechnutí a jeho sklonění se k nám z nás dělá bytosti krásné a vznešené, protože Bohu podobné.

Nemohl jsem si nevzpomenout na Romana Guardiniho a jeho postřeh o tom, kolik zla natropil ten druh zbožnosti, který se domnívá, že povýší Boha tím, že poníží člověka. Mluví-li se tímto způsobem o Božím milosrdenství, dostávají pak tato slova přídech, jako by boháč házel cosi žebrákovi. Jenže pravda je jiná, člověk není hodný opovržení. Člověk je Bohem chtěný a Bohem milovaný a žádné sebeponižování po nás Bůh nechce.

4 26.08.2022

„V každém věřícím člověku začíná opět a znovu existence, neboť má účast na prvním počátku, kterým je Kristus. V každém vyvěrá pramen nové slávy. Když toto slovo bereme vážně, nemůžeme mu věřit jen tak ledajace. I když všechno v nás i okolo nás tomu odporuje.
Měli bychom si uvědomit, že tuto obrovskou jistotu nebereme sami ze sebe, ale přebíráme ji ze Zjevení. Jako důkaz slouží nejen to, co jsme sami ze sebe, ale vlastní Boží slovo. Křesťan musí věřit i v to, čím sám je od Boha, a tuto víru musí zastávat i proti veškeré námitce, kterou příliš hmatatelně zakouší. To míní svatý Jan, když říká, že naše vlastní existence je ještě skryta: nejen druhým, ale i nám samotným. Jeho vnitřní sláva je zde a roste navzdory našim slabostem.“

Důvody k pořízení knih mohou být různé. Ke koupi této novény mě vedl ... stud. :-) No ano, byl jsem v obchůdku náležícímu k známé poutní lokalitě, měl plnou náruč sladkostí, vína a památečních oplatek (které obalem připomínají navštívené místo, ale stejně se všechny vyrábí v Bílé Vodě :-)) a jaksi mi přišlo, že by byla hanba si také neodnést alespoň drobné sousto duchovní potravy.
Volba padla na Guardiniho, protože je to teolog, který mě doprovází tímto létem – jeho čerstvě přeloženého Pána čtu záměrně pomalu, jako se záměrně pomalu pojídá vzácná čokoláda nebo upíjí patnáctiletý rum.
Myšlenky v této knížečce do obvyklé Guardiniho hloubky a komplexnosti jít nemohou, není na to prostor, ale i tak mě zasáhly, povzbudily a inspirovaly.

„Je-li ve světě Bůh, svět se stává krásnějším.“

4 12.08.2022

„Ostatně neznám žádného spisovatele, v každém případě žádného píšícího člověka, který by delší dobu vydržel NEzveřejnit to, co napsal, který by nebyl zvědav, co k tomu, co napsal, řekne veřejnost, já vždy hořím zvědavostí, řekl Reger, ačkoliv pokaždé říkám že nehořím zvědavostí, že mě to nezajímá, že nejsem na mínění veřejnosti zvědavý, hořím zvědavostí a samozřejmě lžu, když říkám, že nehořím zvědavostí, zatímco ve skutečnosti stále hořím zvědavostí, přiznávám, že bez ustání, stále hořím zvědavostí, řekl, hořím celou dobu zvědavostí a neočekávám nic s větším napětím, řekl. Lžu, když říkám, že mě veřejné mínění nezajímá, že mě moji čtenáři nezajímají, lžu, když říkám, že vůbec nechci vědět, co si lidé o tom, co píšu, myslí, že nečtu, co se o tom píše, i v tom lžu, zcela podle lžu, řekl, neboť bez ustání hořím zvědavostí, co lidé tomu, co jsem napsal, řeknou, chci to pokaždé a vždycky vědět, neboť pravdou je, že ať si lidé o tom, co jsem napsal, myslí cokoli, mě se to dotýká.“

Moc se mi líbilo tempo a energie knihy, ten rytmus, kdy se opakuje nějaké téma, nějaká kombinace slov nebo specifické výrazové prostředky, graduje to, pak se přidá nenápadně další téma, to původní oslabuje a nové přebírá prostor. Taková literární verze filmové prolínačky nebo hudebního navazování motivů. Právě tahle stylistická kvalita mě u čtení držela – ještě společně se slovním humorem, který se pomocí ironie a sarkasmů panu Bernhardovi opravdu dařil.
A samotný obsah? No, ten v mých očích za formou značně zaostával, to musím říct. Dlouhý monolog se vším nespokojeného kverulanta, který se považuje za člověka vysoce převyšujícího vlažnost a mělkost společnosti a sám si uděluje právo vše kritizovat a nad vším se pohoršovat, no, to je prostě žánr, který mě příliš nebaví. Asi miliontáprvní kritika maloměšťáctví, kterou jsem už v různých typech beletrie četl, přinesla obvyklý balíček snadných cílů: hloupí turisté v obrazárnách, přetvařující se snobové, pouze předstíraný a stádní obdiv k předhazovaným kulturním objektům a rychlé změny kulturní pozornosti podle měnící se módy, k uniformitě vychovávající školství. A tak dále, a tak podobně.
Benhardův Reger je prostě taková (pseudo)intelektuální verze Anděla na horách. A byl by možná i podobně zábavný, jeho sebestředná zabedněnost a povýšenost totiž dokáže vyvolat smích a kupodivu také jisté, spíš nechtěné, sympatie. Ale úsměv ztuhne při popisu Regerova manželství. Vyjevuje se na něm totiž to, co je tragédie všech do sebe zahleděných lidí: tedy že jejich legrační tanec slonů v porcelánu je dramaticky zraňující pro ty, kteří se jim v lásce s důvěrou přiblíží.

Hm, raději něco veselejšího z Regerova myšlení: „Na procházce šlapu a šlapu a stále si jen uvědomuji, jak procházky nenávidím, nic jiného mě nenapadá, vůbec nechápu, že jsou lidé, kteří při procházce mohou přemýšlet, že mohou myslet na něco jiného, než že procházky postrádají smysl a účel, řekl.“

4 23.07.2022

„Modlitba je setkávání s Bohem. Bůh je láska a láska je sebedarující dobrota, plnost bytí, které nezůstává uzavřeno v sobě, ale sděluje se druhým, chce druhé obdarovat a učinit šťastnými. Celé stvoření vděčí za své bytí této vydávající se Boží lásce. Nejvyššími ze všech bytostí jsou však ty duchem obdařené, jež jsou s to s porozuměním přijmout Boží lásku a opětovat ji: andělé a lidské duše.
Modlitba je největším výkonem, jehož je člověk schopen; není to však výkon pouze lidský. Modlitba je Jákobovým žebříkem, po němž duch člověka směřuje vzhůru k Bohu a Boží milost sestupuje k člověku. Stupně modlitby se liší podle míry podílu, jaký na něm mají přirozené síly duše a Boží milost.“

V prvních pár kapitolách to vypadalo na vcelku konvenční životopis, ale atmosféra se na stránkách hodně změní, když se Edith Stein začne věnovat tématu vnitřní modlitby a vydanosti Bohu, tedy atributům života Terezie z Ávily, které Edith zvlášť oslovily a přivedly k její vlastní zásadní životní proměně. Text se pak stává velmi hutným a výživným, žádné výplně, žádná hluchá místa, ale spojení myšlenkových světů dvou výjimečných žen, obdařených nejen vzácnou schopností meditativní modlitby, ale také ještě vzácnější schopnosti tuto zkušenost srozumitelně předávat – nakolik je vůbec u takto intimní záležitosti možné něco zprostředkovávat.
Pro mě to bylo potěšení, smět se na chvíli přiblížit dvěma tak vzácným světicím, a přestože já sám žádné velké vlohy k vnitřní modlitbě nemám (lépe řečeno: zatím jsem je neobjevil, ještě to se sebou nevzdávám ;-), odnesl jsem si k dalšímu promýšlení leccos zajímavého. A jako třešničku na dortu jsem se dozvěděl, že krátce před svou smrtí svatá Terezie znovu a znovu opakovala verš z Žalmu 51 „srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“, který je i pro mě osobně z více důvodů důležitý – to ve mně vyvolalo radost z toho, že v tomto velezajímavém světě může mít něco společného uznávaná autorita i duchovní pařez a věčný modlitební začátečník. :-)
Všichni máme své dary a každý z nás je výjimečný, po svém.

„Nic nám nebrání sloužit horlivě našemu Pánu. Milé sestry a bratři, když všemohoucí Bůh tak laskavě vyslyšel naše naléhavé prosby, služme mu prosím ještě horlivěji“
(Terezie od Ježíše, Kniha o zakládání)

4 09.07.2022

Noc, tma, ticho, samota, smrt... Slova, která se v této krátké próze opakují, a neopakují se náhodou, vytváří tísnivou atmosféru bezvýchodnosti.
Čtveřice partyzánů sice vykonává všechny své činnosti velmi svědomitě a důkladně (vždyť každá drobná nepozornost může znamenat smrt), ale zároveň jaksi mechanicky, jaksi bez jiskry a vůle. Nezbývá nic jiného než vytrvat, ujišťují se muži navzájem, ale jako by ani sami nevěděli proč vlastně – o společenských ideálech řeč není, ani se neupínají ke snům o už-už přicházející světlé budoucnosti. Připomnělo mi to McCarthyho Cestu, jen jsem přemýšlel, jestli je na tom Ramirova parta lépe (protože svět není zničen) nebo hůře (protože mají nezničený svět na dosah ruky, ale bez šance se na něm podílet).

Není to samota daná fyzickou vzdáleností od bližních, co hrdiny knihy odlidšťuje. Je to spíš samota ve smyslu izolovanosti, nemožnosti běžného žití. Jdi pryč, zabijí tě, říká Ángelovi jeho sestra, ale Ángel ví, že ona má oprávněný strach i o sebe, že partyzáni jsou pro své rodiny trvalým ohrožením. Ale nemohou jinak, potřebují nějak přežít, a tak musí dělat i to, co dělat nechtějí. Vystavovat nebezpečí své milované, krást, zastrašovat. S čím dál větší samozřejmostí a čím dál tím víc také bez výčitek. Čím dál méně jako lidé, čím dál více jako nějaká polo-zvířata, jako neurčití tvorové noci. (Zde se mi zase vybavilo Goldingovo Ztroskotání Christophera Martina.) V jednom z mála okamžiků, kdy svoje počínaní nějak reflektují, to vyjadřují takto: „Vezměte domácí zvíře, nejušlechtilejšího a nejposlušnějšího psa. Zavřete ho do nějaké místnosti a tam ho drážděte. Uvidíte, jak obrátí a kousne. Uvidíte, jak zabíjí, když může.“
Život beze smyslu. Život bez naděje. Život bez života.

Za objevení Llamazarese vděčím Čtenářské výzvě, ještě před dvěma týdny jsem o něm neměl ani ponětí. Ale potřeboval jsem něčím vyplnit 7. bod a rok 1955 světu žádnou velkou spisovatelskou hvězdu nedal. A protože jsem nechtěl číst paní Halinu, musel jsem zapátrat! A byl jsem příjemně překvapen a nadmíru literárně potěšen tímhle dílem, které sice nevynikne akčním popisem dramatických situací (ty se prostě jen tak dějí), ale je skvělá stylisticky a v budování atmosféry. A přes svoji notnou – ale když nad tím tak přemýšlím, tak vážně možná jen vnějškovou – bezútěšnost mi nakonec přinesla svědectví o tom, jak moc je život cenný dar.

4 26.06.2022

„Ano!
Cítit vzduch...
Chutnat vodu...
A lhát...
Jako když tiskne!
Dotýkat se jejich vlasů...

Na co ještě čekáš?“

Důvodem, proč jsem po knížce sáhnul, byla hned první ze tří her. Nebe nad Berlínem je totiž možná vůbec můj nejoblíbenější film a já jsem byl zvědavý, jak na mě budou působit Handkeho slova odstřižena od Wendersovy vizuality. Jenže ono to takhle vůbec nefungovalo! Všechny dialogy jsem vnímal jako vzpomínku na film, „černobíle“, vlastní fantazie nad mojí obrazotvorností nedokázala převzít kontrolu! A to i v místech, kde se původní hra a scénář lišily: takže jsem v postavě moderátorky stejně viděl Petera Falka a v anonymním tanečním sále mi koncertoval Nick Cave. :-)
Bylo to každopádně působivé setkání. Vznešená poetika Handkeho slov je křehká, ale nepodbízivá, a jaksi postavená oběma nohama na zem. Jím vyzdvihované lidství je neoddělitelné od lidské tělesnosti a zranitelnosti – andělé nám totiž nezávidí naše duchovní výšiny, ale naši schopnost dotknout se druhého člověka v okamžicích jeho štěstí i bolesti.

S Podzemním blues jsem se také nesetkal poprvé, šel jsem se před lety na tuhle hru podívat v provedení divadla Komedie, abych zjistil, jestli si nenajdu cestu k herectví Bolka Polívky na prostoru komorní scény (nenašel). A také teď při čtení mi to celé přišlo prostě příliš monotónní a nudné. Misantropický vypravěč sice odhaluje lidskou ošklivost a konfrontuje s ní své spolucestující, ale tím jen sotva může překvapit. Protože o chybách a slabostech lidí kolem nás přece víme. Protože lidi kolem nás přece nemáme rádi proto, že jsou dokonalí, ale máme je rádi právě v jejich nedokonalosti.
Můj zájem tak výrazněji upoutal až závěr hry, který přesvědčivě ukázal, že za neschopností snášet druhé a žít s nimi v souladu často bývají vlastní potlačená a nereflektovaná zranění.

Téma upálení Zdeňka Adamce mě v době, kdy jsem se o něm dozvěděl, uvedlo do značného neklidu. Rozpor s tím, jak je vnímán Jan Palach a jak Zdeněk Adamec se mi zdál obrovský. Má oběť vlastního života vyšší hodnotu, když se „trefí“ do společenské nálady? Díváme se s obdivem na člověka, který položí svůj život za své postoje nebo na člověka, který položí život za naše postoje?
Handkeho hra se mi nejprve zdála se svojí „havlovskou“ absurdností dialogů znevažující. Říkal jsem si, že památka zmařeného lidského života by neměla sloužit k divadelní exhibici. Ale s postupem času, jak jsem sledoval neschopnost postav vyslovit cokoli smysluplného k téhle demonstrativní sebevraždě ... nevím, jestli to byl autorský záměr, ale já jsem měl pocit, že tento způsob interpretace neinterpretovatelného je vlastně správný. A snad i jediný možný.

4 26.06.2022

„V oblasti Božích tajemství obvykle platí, že víme ‚co‘, ale nemáme ani ponětí o tom, ‚jak‘ se to odehrálo nebo se to děje. V onom ‚jak‘ se totiž skrývá moc, která nám naštěstí není dána, protože bychom se ihned pokoušeli nějak Boží jednání napodobovat a zkoumat; tajemství by nás pak přestalo přesahovat, protože bychom ho dokázali zvěcnit, což by nakonec vedlo k tomu, že bychom se definitivně stali vězni svých vlastních technologií. Sama svoboda Boha i naše svoboda tedy vyžaduje, abychom toto ‚jak‘ neznali a nezvládali. Ukazuje se, že Bohem stanovené meze našeho vědění jsou také předpokladem našeho osvobození, tedy spásy, která musí být přímým dotykem s Boží transcendencí a s jejím obrazem v nás samotných, tedy s naším růstem v pravé svobodě.“

Další výživná dávka teologického přemýšlení se Ctiradem Václavem Pospíšilem byla opět učiněna stravitelnou zásluhou jeho poutavého stylu. Otec Pospíšil totiž živým způsobem přibližuje velmi komplikovaná témata a jaksi je přenáší z akademického světa do reality našich konkrétních situací. Mému křesťanskému životu tím udělal dobrou službu. Jasně, pokud byste mě o půlnoci vzbudili a zeptali se, jak je to s tou lidskou přirozeností Ježíše Krista subsistující v preexistující hypostazi Slova, nepochodili byste, ale v řadě věcí jsem si rozhodně udělal jasněji. Je to také proto, že autor nepřestává pouštět ze zřetele vztah mezi spekulativní dogmatickou teologií a mezi spiritualitou a žitou každodenností. Jeho kniha tak není jen vršením teologických teorií a popisem koncepcí, ale může být i průvodcem tázajícího se křesťana ve světě. Nejsilněji jsem to cítil v kapitole Christologia cordis, kde mi profesor Pospíšil připomněl, že naše nezištné sebedarování má původ v sestupující lásce Kristově (teologové by řekli, že inhabitace Boha v srdci tvora nachází svoji pravou vzorovou příčinu v hypostatické unii :-) a povzbudil mě tak v mém vycházení směrem k druhým.

Devízou knihy je i její pestrost. Řekl bych, že mnohé části by šlo publikovat i samostatně. Například série patristických kapitol je strhujícím historickým příběhem, kde kromě teologických nuancí narazíme na intriky, mezilidské nevraživosti a mocenské spory. Nebo závěrečných stovka stran o soteriologii, ta zase blízce promlouvá o tom, jak žít s Kristem tak, abychom směřovali ke své spáse (teologové by řekli, že činí z ontologické christologie funkcionální). A potěší i drobnosti: třeba kapitolka s otázkami, jestli je Ježíš spásou hypotetickým mimozemšťanům (nejspíš ne), jestli mohl zhřešit (určitě ne) nebo jestli věděl, že je Země kulatá (nejspíš ne).

Líbilo se mi také, že přestože autor píše se sebejistotou vzdělaného profesora a teologické autority, zůstává pokorný před faktem, že Boží tajemství nás nekonečně přesahují a respektuje, že každé naše přemýšlení o Kristu je beztak jen snahou vystihnout nevýstižně.
„Máme si nad touto nedostatečností našich slov a myšlenek vzhledem k nevýslovnému tajemství spásy zoufat? Máme rezignovat na stále hlubší pronikání do tohoto vše přesahujícího mystéria? Určitě ne, protože toto tajemství není proti rozumu, a protože jeho prožívání z naší strany rozumové úsilí nevyhnutelně předpokládá. Jak by bylo možno hlásat radostnou zvěst o Spasiteli a našem osvobození, pokud bychom rezignovali na úsilí vyjadřovat to vše lidským slovem? To ale předpokládá trvalou a usilovnou reflexi, ba zápolení s mystériem, které se právě tímto způsobem otvírá nejen před námi, ale díky našemu slovu i před ostatními.“

4 10.06.2022

V doslovu ke knížce autor vyslovuje naději, že se mu podařilo propojit zkušenosti etika a biblisty. To se vynikajícím způsobem povedlo zvláště v pasážích věnovaných Novému zákonu – Starým zákonem docent Opatrný prosvištěl snad až příliš rychle a kdybych neměl bližší představu o tématech z dřívějšího čtení páně Větrovcova Prvního studia Starého zákona, asi bych se lehce ztrácel.
Napětí mezi snahou dodržet požadovaný rozsah publikace a zároveň do ní vměstnat maximální počet témat jsem vnímal ještě u kapitoly věnující se vývoji morální teologie, těch cca 35 stránek pro rozpětí mezi Didaché a druhým vatikánským koncilem je prostě zoufale nedostatečných - po poznání bažící čtenáře spíš rozdráždí než uspokojí. :-)
(K tématu dějin morální teologie píše skvěle a podrobněji Servais Pinckaers v Pramenech křesťanské morálky, vřele doporučuju)

Dál už budu ale pouze chválit! (On ani ten předchozí odstavec neměl být kritikou, spíš povzdechnutím.) Kniha je totiž nejen napsána čtivě a srozumitelně, ale zároveň dokázala funkčně velmi dobře propojit etická témata Bible se současným životem tak, že to nepůsobilo strojeně nebo nevěrohodně, naopak, inspirovalo to a povzbuzovalo. Tomu nejspíš napomohla struktura celého oddílu, která pojímala evangelia tematicky (ne po jednotlivých knihách, ale po jednotlivých motivech). Exkurz do recepce horského kázání pak byl pomyslnou třešničkou na dortu.

Důvodem proč mi byla kniha doporučena a proč jsem si jí pořídil, byla její fundamentálně morální část – kapitoly o svědomí, vině, hříchu, smíření... Tady jsem ještě víc ocenil, jak organicky je propojeno promýšlení o specifičnosti křesťanské etiky (jak ji přejímáme z jejich posvátných zdrojů a jak se ji snažíme dějinami nést) a jejím vztahu s obecnou etikou, sociologií a morální psychologií. Na řadě míst jsem se dozvěděl něco nového nebo něco starého nahlédl novou optikou – pozitivních dopadů pro mojí vlastní sebereflexi bylo víc, než by se možná u podobné knihy dalo čekat.

Kdybych měl vybrat jedno místo, které mě obzvlášť zaujalo, bylo by to pojednání o svobodě – tak trochu v Pinckaersově duchu se zde oproti Ockhamovské svobodě volby prezentuje svoboda jako schopnost pozvednout se ke správnému jednání. Protože podle Tomáše Akvinského „svoboda spočívá v tom, že si vybírám to nejlepší; naopak špatné volby moji svobodu umenšují.“
„Svobodu také můžeme chápat jako svobodu k dobru. Kdykoliv ve svém životě uděláme nějaký hrdinský (tedy mimořádný) čin, nebo jen altruistický skutek, narušujeme tím bludný kruh determinace. I jen taková věc, jako je nezasloužené odpuštění, znamená zlomení zákonu odplaty a vykročení do svobody dobra.“

4 13.05.2022

„Pojď k jeslím a nečervenej se, že jsi Boží dobytek. Poneseš Krista a nebudeš po cestě bloudit, protože na tobě sedí Cesta. Vzpomínáte si na oslátko, které přivedli k Pánovi? Nikdo se nestyďte – to oslátko, to jsme my. Ať na nás nasedne Pán a vede nás tam, kam chce. My jsme jeho dobytek a jdeme do Jeruzaléma. Pán v sedle nás netíží, ale pozvedá. Když nás vede on, nemůžeme sejít z cesty – jdeme totiž k němu – jdeme skrze něho – a jistě nezahyneme.“

Možná i proto, že jsem četl Vánoční promluvy v průběhu Velikonoc, nebyl jsem tentokrát Augustinem strhnut a pohnut tak moc, jako obvykle Augustinem strhnut a pohnut bývám. Možná trochu příliš mnoho teologie na úkor osobního nasazení, možná trochu příliš opakování podobných témat. A možná prostě Augustin na jiných místech svého díla nasazuje laťku příliš vysoko.
Cennější část publikace tak pro mě tentokrát byla studie profesora Vopřady o slavení Vánoc v dobách prvotní církve. Ta byla čtivá a příjemně rozkročená do mnoha zajímavých témat, tím mi zase patristickou epochu církve - v jejím zaměření na hledání blaženosti neustálým kontaktem své živé víry s Písmem - učinila o trochu víc blízkou a o trochu víc sympatickou.

„On je Bůh, tak se nediv. Přestaň kroutit hlavou a začni ho chválit.“

4 09.05.2022

Jako dospělý čtenář, žijící dalece vzdálen realitě komunistických padesátých let, jsem se neubránil údivu nad variantou příběhu, ve které se jako pravověrný Deus ex machina objeví děda Mráz, podaruje jelena náhradními zlatými parohy a zachrání Smolíčka před falešnou perníkovou chaloupkou. Strašná slátanina, a ještě takhle ideologická, chtělo by se říct. Ale Jiří Trnka jako ilustrátor a František Hrubín jako citlivý veršotepec byli tak talentovaní mistři svých oborů, že je jejich společné dílo neodolatelně poetické a něžné – komplikovaným okolnostem vzniku navzdory. Až jsem neodolal, a ač jsem původně chtěl jen zvědavě nakouknout, přečetl jsem si ji celou. :-)

4 29.12.2021

Vztah religionistiky a teologie nebýval idylický. Není divu, prvotním záměrem religionistiky (někdy skrytým, někdy otevřeným) bylo vědeckým způsobem doložit neexistenci Boha a zanechat tak náboženství při vstupu do nové epochy před prahem jako nepotřebné harampádí, nehodící se do doby, kdy člověk vlastními schopnostmi vysvětlí všechny okolnosti svého života a sám sobě bude prostředkem i účelem. K čemu by byl nějaký Bůh, k čemu by byla nějaká transcendence?
Ale běh času (akademici říkají: epistemologické zrání :-) přivedl religionistiku k tomu, že už tato nadále nevnímá sebe jako protivníka teologie a nástroj ateismu. Současná religionistika si klade mnohem umírněnější cíle, ke svému vlastnímu prospěchu. Po překonání svých dětských nemocí (v podobě už zavržených teorií o prvotním ateismu či animismu) tak dnes funguje jako cenný zdroj poznání o světě kolem nás a světech v nás – v tom tak důležitém a tak těžko ohledávatelném prostoru na hranici mezi hmatatelným a nehmotným.

Autorem knihy je katolický kněz. To na knize poznat je, ale zároveň i není. Křesťanský (a tedy implicitně teologický) pohled je patrný, přitom se ale nejedná o polemiku teologie proti religionistice. To je jen dobře, religionistický pohled je totiž velmi užitečný a podnětný – protože zasvěcený pohled zvenku je pro každý vědní obor nenahraditelný a teologie ho rozhodně potřebuje (stejně jako každá instituce, stejně jako každý jednotlivec).
Nejužitečnější pro mě byla kniha tím, jak v ní otec Skalický vtahoval do přemýšlení o Bohu další vědní disciplíny: etnologii, sociologii, hlubinnou psychologii... Jednak jsem se trochu přiučil o těchto oborech jako takových, a pak jsem si také mohl připomenout, jak je naše náboženské přemýšlení ovlivněno nenáboženskými aspekty naší osobnosti. Ono známé Feuerbachovo tvrzení, že nestvořil Bůh člověka, ale člověk Boha sice jako věřící člověk nemůžu než odmítnout, ale to neznamená, že úvahy tímto směrem zaměřené jsou zbytečné. Naopak. Zjišťovat, co z našeho obrazu Boha je pouze výsledkem našich předsudků, potřeb a neuvědomělých přání (a co tedy musíme z Božího obrazu odstraňovat, i pokud by nás to mělo bolet) je nekončícím úkolem každého křesťana, pro kterého je víra trvalou cestou k Pravdě a ne pouze konejšivých analgetikem.

„Hluboké včlenění náboženské skutečnosti do konkrétního života člověka má za následek, že náboženská skutečnost musí plnit některé ‚úkoly‘, jichž si od ní naléhavě žádá často samo přežití jak jednotlivce, tak pospolitosti, takže se může snadno stát, že plnění těchto funkcí se zamění za samu ‚podstatu‘ náboženské skutečnosti. Z toho pak plyne, že náboženská skutečnost nám ukazuje vždy dvojí tvář: jejím jménem lze konat veliké dobro, ale jejím jménem se mohou páchat i ty nejstrašnější zločiny.“

4 07.09.2021

„Maria se na nás obrací a říká: Měj odvahu žít doopravdy s Bohem! Pokoušej se o to! Neměj z něho strach! Měj odvahu riskovat ve víře! Měj odvahu riskovat v dobru! Měj odvahu jít do rizika jménem čistého srdce! Odevzdej se Bohu a pak uvidíš, jak se právě díky tomu tvůj život rozšiřuje a prosvětluje, uvidíš, že to rozhodně není nuda, ale cesta plná překvapení, protože nekonečná dobrota Boží je vždycky nevyčerpatelná.“

Četl jsem už dříve dvě Benediktovy encykliky a docela často se probírám i jeho promluvami. Takže mi toho mnoho v této kompilaci myšlenek bylo povědomé. Ale vůbec mi to nevadilo. Vlastně naopak, největší potěšení jsem měl tam, kde jsem narazil na pasáž, kterou jsem si už dříve oblíbil a zapamatoval. Bylo to, jako bych se po čase znovu setkal s přítelem, kterého si vážím, a ujistil se, že stále zastává stejné postoje, že je stále tím, na koho se mohu spolehnout a o koho opřít. To bylo moc hezké.

Radost z víry svým názvem neklame. Přestože Svatý otec ze stránek občas varovně zvedl prst a občas svými myšlenkami zasvítil do těch částí mého křesťanského života, kde jsem už dlouho neuklízel, tak převládají poselství o lásce a její zásadní důležitosti pro náš život. A také o naději a nutnosti nežít sami pro sebe. Měl jsem radost ze čtení a čtení umocňovalo moji radost z víry. Užitek i požitek, zase jednou.

„Bůh učinil svět, aby existovalo nějaké místo, kde by on mohl rozdávat svou lásku a odkud by mohla zaznívat láskyplná odpověď na tuto jeho lásku. Pro Boha je srdce člověka, jenž mu odpovídá, důležitější než celý nesmírný materiální kosmos, který nám bezesporu umožňuje spatřit něco z nezměrné a nepředstavitelné Boží velkoleposti.“

4 30.08.2021

Hledání Boží tváře v této antologii není činnost archeologická nebo kunsthistorická, hledání Boží tváře v podání profesorů UK znamená hledání Boží přítomnosti v našich životech, hledání míst, ve kterých se můžeme s Boží existencí tím či oním způsobem setkat.

Monografie je dost nesourodá, zdálo se mi, nedrží jednotné tempo ani styl. Neměl jsem pocit, že čtu knihu, ale spíš soubor studií nebo časopiseckých článků. Ale to není výtka, takhle to prostě u antologií bývá.
Úvodní kapitoly mě příliš nevtáhly, zdály se mi až příliš akademické a možná zbytečně podrobné. Největší radost mi tak v první polovině knihy (víc zaměřenou na historii a teoretické filosoficko-teologické otázky) přinesla až kapitola o Augustinových Vyznáních, tu knihu jsem nedávno četl a vydatně nad ní mudroval, takže jsem uvítal možnost porovnat své závěry s úvahami doc. Vopřady – a trochu se i tajně naparovat, když jsem zaznamenal, že jsem při promýšlení Augustina kladl důraz na stejné věci, které považoval za důležité i respektovaný patrolog :-)
Druhá půlka knihy mi byla celkově bližší, dotýkala se totiž hledání Boha v současném světě. Jako knihomol jsem nalezl zvláštní potěšení v kapitole o hledání transcendentna v dílech současných českých autorů, ta mi pomohla nahlédnout nově na již přečtené a přidala pár položek do mého seznamu Chystám se číst – jen mi bylo líto, že se tam sestře Denise nevešel Jan Balabán. Potěšil také článek o tom, jak vnímají povídání o Bohu děti – čas od času jsem s nějakou tou dětskou otázkou konfrontován, tak se mi to bude hodit. A zvlášť jsem ocenil esej o užitečnosti tradiční kritiky náboženství, ve které jsme nabádáni k tomu, ateistickou kritikou se zabývat a hledat na ní to pozitivní pro náboženský růst. To je přístup, který často křesťanům – ke své vlastní škodě – dost chybí.

Hledání Boží tváře není snadné čtení, ale jsem si jist, že může nabídnout řadu zajímavých nových postřehů a pohledů na známá témata, ve srozumitelné formě. A i pokud by věřící čtenář nepřečetl sborník celý, věřím, že to svoje si každý zvídavý laik najde.

4 26.08.2021