mirektrubak komentáře u knih

Pod tenkou vrstvu sci-fi příběhu nám mistr Faber schoval hluboce lidský příběh o lásce a víře - zase jednou jsem jeho zásluhou cítil intenzivní strach a naděje a bolesti a vůbec všechno to, co prožíval Peter na planetě Oáza a Beatrice na Zemi. Přistihl jsem se dokonce, že o Beatrice a Peterovi nepřemýšlím jako o literárních postavách, ale jako o opravdu žijících lidech.

Michel Faber v Knize perfektně vytváří všeprostupující atmosféru nejistoty. To je dáno popisem života Oázanů, kde jako čtenáři cítíme, že existuje nějaké nevyřčené tajemství, které neznáme a které nezná ani Peter - a které možná zhatí všechny Peterovi naděje. Pak je tu mistrně popsaná základna (u zaměstnanců USIC jsem dlouho nechápal, proč z nich mám takový nepříjemný pocit) a samotný Peter, u něj je vidět, jak se mu postupem času (a pod vlivem komunikace s Oázany) proměňuje perspektiva pohledu na své okolí, čímž začal být jako vypravěč poněkud méně spolehlivý. Popis Peterova postupného přerodu je mistrně zaznamenán (mimo jiné i změnou používání jazyka) a čtenář cítí, jak se rozvolňují jeho vazby na Beu i lidskou osádku Oázy. Při čtení jsem si často vzpomněl na Conradovo Srdce temnoty a bál se, aby Peter neskočil právě takhle - bez kontaktu s realitou.

I když se děj odehrával na jiné planetě, tak hlavní téma je velmi obecné - je to neschopnost komunikace. Faber klade otázku, jestli jsme schopni komunikovat s těmi nejbližšími, pokud s nimi nesdílíme stejné zkušenosti. A jestli jsme schopni (a ochotni) nahlížet na svět pohledem našich blízkých, a nebo jen prosazovat vlastní úhel pohledu. Dobré otázky pro všechny obyvatele planety Země.
Dalším zajímavou linií je komunikace s Oázany - zde je zase vidět, jak je obtížné se domluvit s někým, kdo sice zná (alespoň trochu) můj jazyk, ale u koho si nemůžu být jist, že stejným slovům přikládá také stejný význam.

Četl jsem Knihu krátce potom, co jsem dočetl Kvítek a zdá se mi fascinující, že se Faber dokáže pohybovat tak suverénně ve dvou úplně odlišných žánrech - kdybych nevěděl, kdo knihy napsal, tak by mě ani nenapadlo, že se jedná o stejného autora. A jsem zvědavý, jestli další Faberovy knihy budou stejně strhující. Takže další stanice: Evangelium ohně.

20 06.05.2017

„K tomu, aby v tobě (coming out) proběhl, se musíš naučit mluvit sám se sebou, neustále se pozorovat a vnímat své okolí. To tě zákonitě nutí k empatii, schopnosti komunikace, kritického myšlení, tedy de facto emoční a sociální inteligenci. Prostě a jasně, to šťourání se v sobě velmi často pomáhá k tomu, abys byl schopen rozumět ostatním lidem, rozumět tomu, co se v nich asi odehrává, a to pak následně reflektovat.“

Stejně jako u mnoha podobných knih si i zde můžeme asi právem povzdechnout, že ke čtenářům, kteří by si ji potřebovali přečíst nejvíc, se nedostane. Že je to vlastně přesvědčování přesvědčených. Ale svůj velký význam má kniha i v takto vymezeném prostoru své působnosti. Nejen tím, že nabízí povzbuzení a orientační body pro hledající queer osoby (což ze své hetero pozice nedokážu potvrdit, ale umím si dobře představit, že v tomto svém poslání funguje), ale i pro svět mimo LGBTQ prostředí. Prostě je tady mezi námi jako dobré svědectví a jako jeden z dílků, které snad pomůžou k tomu, aby náš svět byl trochu tolerantnější – a tím pádem snesitelnější – místo k žití.

Třináctka rozhovorů mi přinesla řadu nových vědomostí a rozšířila můj slovník, díky za to. Ale hlavní klad sborníku nebyl, při vší úctě a chvále, v jeho informační hodnotě. Tím nejpodstatnějším je blízkost, kterou kniha vytváří. Lidé, patřící do skupin, na které často aplikujeme naše různá negativní předporozumění, jsou zde – ve velké většině – vykresleni jako stejní lidé, jako jsme my. Jako lidé, kteří, stejně jako my, chtějí milovat a cítit se milovaní, obdarovávat sebou své okolí a rozpoznávat svoji důstojnost v očích druhých. Jako lidé, se kterými bychom rádi byli přátelé, sousedé, kolegové. Myslím, že i řadu liberálně orientovaných čtenářů může toto setkání s nimi posunout od trochu odcizeného „toleruju menšiny, protože vím, že je to správné“ k opravdovějšímu pochopení a spolu-prožívání. Do té míry, do jaké je to možné.

„Sebevražda patří obecně u mladých lidí k jednomu z nejčastějších důvodů úmrtí. Je to formativní období, kdy začínáš objevovat sám sebe, svoji sexualitu a identitu, svoji vztahovost k dalším lidem. To je náročné pro každého. Když k tomu ale ještě přimícháš jed homofobie, může to být pro někoho neúnosné. Když tyhle překážky odstraníme, můžeme mnoha lidem v podstatě zachránit život.“

Číst si o těžkostech respondentů v jejich soužití s běžným světem bylo místy dost bolestivé samo o sobě. Ale se zvláštní trpkostí, a i hněvem, jsem přijímal pasáže, ve kterých se jako hlavní záporný prvek objevovala katolická církev. Jsem praktikují katolík, takže vidět, jak moje společenství přináší do světa krutost, nepochopení a odmítání... No, těžko se s tím sžívám a smiřuji. A těžko to chápu. Mně osobně moje křesťanská konverze přivedla právě ke zcitlivění vůči všem různě opomíjeným a přehlíženým. A evangelijní zvěst čtu mimo jiné jako zprávu o přednostní lásce a péči pro všechny ty, kteří jsou na periferii společnosti, ve všech významech toho pojmu. Tak bych si přál, aby moji konzervativní bratři ve víře byli konzervativní ještě víc a ve svém hledání kořenů křesťanství došli až k samotnému zdroji, Ježíši Kristu, a jeho nepodmiňující lásce ke všem. A aby tak dokázali vidět, že opravdu všichni jsme byli stvořeni jako milované a chtěné Boží děti.

19 04.11.2022

„Na některé lidi padne smutek, ještě když jsou strašně mladí. Zdá se, že k tomu nemají žádný zvláštní důvod, spíš to vypadá, že to v sobě mají od narození. Nikdy jim nedá moc práce udělat si modřiny, rychleji se unaví, snadněji se rozbrečí, všechno si pamatují déle, a jak říkám, začnou být smutní mnohem dřív než ostatní. Vím to, protože jsem jeden z nich.“

Tajemstvím neobvyklých dobrodružství Douga a Toma není v tom, že by si nahrazovali obyčejné situace za výjimečné. Jejich tajemstvím je v tom, že v obyčejných momentech svého léta nacházejí výjimečnost. Protože se nebojí ptát, protože se nebojí své fantazie, protože se nebojí divit se, protože se nebojí nechat se zasáhnout radostmi a bolestmi druhých. Protože se nebojí nechat se okouzlovat. Tak daleko jsou od nás, v prostoru i čase, a přesto jsou tak důvěrně známí, tak podobní tomu, jací jsme byli a jací snad někdy stále jsme, v našich lepších chvílích.
Když už jednou uděláme ten epochální objev a zjistíme, že žijeme, pak už nelze, než žít jak to jde nejlíp. Když už jednou zjistíme, že druzí žijí vedle nás, pak už nelze než žít s nimi, pro ně. Ne, nechodíme po světě sami. Nikdo z nás.

„Jak bych mohl panu Jonasovi nejlépe poděkovat, uvažoval, za to, co pro mne udělal? Jak mu mám poděkovat, jak se mu odvděčit? Nijak, prostě nijak. Nemůžeš mu to nikdy oplatit. Tak co tedy? Co? Nějak to předat dál, říkal si, předat to kouzlo někomu jinému. Nepřerušit řetěz. Rozhlédnout se, najít někoho, kdo ho potřebuje, a předat dál. Tak jedině...“

19 25.05.2021

Přestože by mě měl z okruhu čtenářů teoreticky vyřadit už název, nijak jsem se neostýchal se do Orkovy knihy začíst. Snad i proto, že jsem „organizovaným“ katolickým křesťanem krátce (podle lidského věku momentálně někde mezi batoletem a předškolákem :-), a taky, že před Pánem jsme všichni mladí, ať už jsme v přeplněné tramvaji pouštějící nebo pouštění :-) A můj optimismus se mi potvrdil – ani po dočtení jsem neměl pocit, že by mě témata Orkových myšlenek generačně míjela.
Jen musím říct, že jsem neměl nejlepší pocity z tónu, jakým byla kniha napsána, ten překotný, dynamický styl mi neseděl. Cítil jsem se místy, jako by na mně Marek Vácha ze stránek hlasitě křičel v situaci, kdy jsem blízko něj a připraven naslouchat i tichému, klidnému hlasu (to myslím nesouvisí s tím, že nejsem cílovka, naopak, v mládí bych podobnou formu hádám nesl ještě hůř). Ale to není opravdová výtka, to je pouze moje subjektivní vnímání.

Moje opravdová výtka je jiná.
Zde na DK jsem kdysi četl (v komentáři k jiné knize a v jiném kontextu), že Pán nepotřebuje duchovní svalovce, že potřebuje lidi, kteří ho nechávají jednat. Získal jsem ze čtení pocit, že myšlení Marka Váchy je právě opačné, že se z mladých lidí snaží vychovat jakési náboženské olympioniky: neustále aktivní, vibrující, na sobě pracující, vystupující z řady, publikující, organizující, cestující... Všechno pořád naplno, všechno intenzivně (dokonce jsem se dočetl, že máme i „intenzivně odpočívat“ :-). Rozumím, čeho chce tímhle burcováním dosáhnout, jen jsem si podle své vlastní zkušenosti jist, že tento typ motivace nelze aplikovat na každého člověka a každou situaci.
Zdálo se mi, že Orko nenachází hodnotu v tom, co nepřesahuje okolí, co není výbojné, dominantní. Dostával se tak občas do sporu s tím, jak vidím svět já. (Dva příklady: Nemyslím si, že je na místě propagovat postoj „holka není zadaná, dokud není moje“, ne, ani jako provokativní nadsázku. A už vůbec si nemyslím, že není rozdíl mezi sebeobětováním a sebedarováním, i když to ke své škodě věčně motáme dohromady) Nejlépe to, myslím, ilustruje pasáž o ženské kráse. Orko se zásadně plete, pokud si myslí, že se ženy stanou krásnějšími, když si namalují rty a provokativně se oblečou. Pokud to vidí takhle, jen tím přiznává, že není dost trpělivý krásu hledat, že vnímá jen to, co ho zaujme na první pohled. Chtělo by se mi dát mu jednu nevyžádanou radu a použít při tom jeho vlastní slova: „Nepřelétávej, kopej na svém místě a kopej do hloubky a až vytryskne pramen, nediv se.“

Podle předchozích odstavců to může vypadat, že jsem s knihou prožil zklamání. Tak to ale vůbec není! Obdivuji Váchovu schopnost strhnout, jeho výmluvnost i chytrou argumentaci. A zejména odvahu a ochotu opustit bezpečnou půdu obvyklého katolického přemýšlení a jít s vlastní kůží na trh. S řadou věcí jsem nadšeně souhlasil (nad jiné mě pohladilo připomenutí myšlenky Terezie z Ávily, že základem života je rozeznávat se milovaným), v řadě případů jsem si uvědomil, že některým postřehem vyhmátl to či ono moje slabé místo, což mi bylo nesporně užitečné. A i v místech, kdy jsem s Orkem s gustem nesouhlasil, jsem nesouhlasil jaksi konstruktivně (nevím, jak to lépe napsat :-), s vědomím, že se pouštím do vnitřní polemiky s autorem, se kterým mě toho mnohem víc spojuje než rozděluje.

19 12.03.2021

„Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré, a chci hřích.“

Když si uvědomím, že to bude brzy sto let od napsání Konce civilizace, tak mi z toho skutečně až běhá mráz po zádech. Tolik toho Aldous Huxley trefil!
Svět v Huxleyově románu nám opravdu může být v mnohém nepříjemně povědomý. Svět, ve kterém je důraz přesunut z pravdy a krásy na pohodlí a štěstí, ve kterém se pěstuje kult mladosti a zdraví, ve kterém se nekonečným proudem zábavy vyplavují z hlavy závažné otázky, kde je odlišnost vnímána jako nepatřičnost a vyvolává opovržení. Bůh v trezoru a Ford v regálech, směje se jeden z architektů toho režimu. Představa, že bych v takové společnosti měl žít... Uf!
Připomínalo mi to Bradburyho (mnohem víc než Orwella), který také do budoucnosti vkládal své obavy. V tom je Huxley opravdu dobrý, myslím, má cit pro nebezpečí, které na člověka číhají, dokáže vyhmátnout slabá místa v nás, skrze která je nás možné ovládat a udržovat v apatické poslušnosti. Jeho vize neztrácí na naléhavosti a je stále užitečné ji číst.

Ale nechtěl bych pro samou chválu zapomínat, že v radě aspektů míří Huxley totálně mimo terč. V otázce vztahu ke smrti (v románu si na ni děti od mala zvykají, v realitě ji vytěsňujeme), vztahu k dětem (v románu jsou vychovány státem, v realitě je naše péče o ně osobní a velmi, velmi úzkostlivá), samotě (v románu je člověk trávící čas sám netolerovanou úchylkou, v realitě jsou lidé vinou virtuality často dlouho bez fyzického kontaktu s ostatními) i partnerských vztazích (v románu platí heslo „přece si všichni navzájem náležíme“, v realitě máme převážně párové uspořádání). A tak dále.
Nejzásadnějšího minutí se ovšem Huxley dopouští v představě, že názorovou manipulaci s lidmi je možné provádět v zásadě transparentně. Postavy v knize vědí, že byly vystaveny hypnopedii a nijak proti tomu neprotestují. My to máme právě naopak. V našem světě je, obávám se, vcelku proveditelné donutit nás nakoupit zboží, které nepotřebujeme, anebo volit politika, který nám škodí. To známe. Ale aby to fungovalo, nesmíme si toho být vědomi. Vždyť na internetu to vidíme pořád: Zdá se snadné přesvědčit mnohé z nás jeden měsíc kritizovat EU, další měsíc školní inkluzi a o chvilku později třeba hejtovat Gretu. Spustí se vyzkoušené procesy, zahraje se správné cílovce na správně struny a jde to jako po másle. Jenže podmínkou je právě to, že oběti manipulace nevědí, že jsou obětí manipulace (slovy Václava Havla z Žebrácké opery: Kdo neví, že slouží, slouží vždycky nejlíp), to by se ten systém zhroutil. Jinak řečeno: projevů konformity lze dosáhnout podporováním pocitu výlučnosti. Ještě jinak řečeno: pokud chcete přimět někoho, aby plaval s proudem, přesvědčte ho, že plave proti proudu.

Aldous Huxley ve svém románu nepopisuje, jak režim zařídil, aby rodiče předali péči o děti státu (je zde jen povšechně zmíněna válka a propaganda proti rození živých mláďat). Nepopisuje, jak stát zajišťuje svoji ekonomickou prosperitu (spokojení lidé v zajištěných funkcích většinou nebývají příliš produktivní). Nepopisuje, jak stát provádí kontrolu nad společností (připouští se vcelku velký počet nespokojených nespolupracujících lidí – potenciálního rizika pro stabilitu -, ale nevíme nic o způsobu jejich vyhledávání a eliminace). Odpovědi prostě nemáme a Konec civilizace tak zůstává jen karikujícím náčrtem, parodií, spíš intuitivní uměleckou vizí než politologickou a společenskou předpovědí – říká co, ale neříká jak. Na pomyslný souboj s románem 1984 o titul nejpropracovanější dystopie tak ani nedojde – Huxley se ho vlastně ani seriózně nezúčastňuje.

Nejslabší prvek románu je v mých očích samotný příběh – Huxley to se slovy a větami moc neumí. A s výjimkou Bernarda se mi všichni protagonisti jevili značně nepřirozeně, lidsky nevěrohodně – měl jsem pocit, že s nimi Huxley svévolně posouvá dějem podle toho, co chce zrovna demonstrovat, bez ohledu na jejich vnitřní integritu. To sice autoři, kteří mají něco důležitého na srdci, dělají docela často (i ten Orwell je toho dobrým příkladem), přesto by se nemělo stát, aby zápletky a dialogy svou úrovní připomínaly instruktážní videa Besipu ;-)
Přestože jsem se s Huxleyem jako spisovatelem-beletristou dost natrápil, tak jsem setkání s ním nelitoval. Minimálně proto, že mi odpudivá uniformita Huxleyho dystopie připomněla, co mám na světe nejraději: lidi! Nedokonalé lidi v jejich různosti, se svými bolestmi, rozmary a nešvary. Nečekaně se mi při čtení vybavil úžasný Saroyanův dr. Pingitzer a okouzlení z toho, kolik zábavy, fantazie, kouzel a čárymárů mi do života vnáší všechny ty mé nepochopitelné, šílené, zraněné, nemocné a zlomené, krásné lidské originály!!

19 18.05.2020

„Život se nedá skončit rázem. Člověk nemůže být mrtvý, dokud není mrtvé všechno, co změnil. Jeho vliv, účinek, je jediným důkazem jeho života. Dokud po člověku zbývá třeba i jen žalostná vzpomínka, není možné ho považovat za vyrvaného ze života, za mrtvého.“

Přestože údolí Salinas v Kalifornii opravdu existuje a farmářský život je v knize popsán s důslednou věrohodností, nemyslím, že je možné motivace a reakce postav hodnotit přísně realisticky. Je to koneckonců i přímo popsáno – když Eliza a Josef procházejí průsmykem do svého kraje, zřetelně cítí, že se něco mění, že vstupují do prostoru, kde nebudou platit obvyklá pravidla. A je to skutečně tak, nejen na ně dva, ale i na ostatní hrdiny v románu neustále nahlížíme jakousi fantaskní optikou, jsou viděni nějak stylizovaně, trochu jako představitelé svých typů a trochu jako viděni odrazem v pokroucených zrcadlech. Opravdu si myslím, že to tak má být: když starousedlík prozradí Josefovi, že v kraji bývá často drastické sucho, není to nešikovně brzy prozrazená zápletka, ale důležitá informace na přesně správném místě.

Najít definitivní způsob interpretace ke Steinbeckově alegorii se mi v průběhu čtení nepodařilo. Ale netrápil jsem se tím, právě naopak. Jistá neuchopitelnost a neurčitost děje mě nutila být pořád ve střehu, přemýšlet nad událostmi z různých úhlů a snažit se nebýt ani na chvilku nepozorný ze strachu, že mi unikne důležitá nápověda.
Způsobů, jak na příběh nahlížet je jistě mnoho. Identifikace Josefa s jeho zemí a jeho ochota k nejvyšší oběti vypadá jako christologická metafora, souboj křesťanství a přírodní víry o přivolání deště zase připomene starozákonní příběh proroka Eliáše. Vidíme i variantu obvyklého napětí mezi intuitivní vírou a institucionalizovaným náboženstvím. Určitě jsem ještě mnoho dalšího přehlédl, sečtělejší čtenáři by jistě viděli víc, ale nakonec jsem měl tendenci číst Josefův příběh jako obecnější podobenství o tom, jak se člověk snaží vnutit světu svoji vůli, jakou cenu za to musí platit a jestli to vůbec je možné bez tragických konců.
Samotný Josef je zajímavá postava, je klíčem k celému románu. Svojí odvahou a odhodláním vzbudil moje sympatie, například jeho způsob námluv byl úžasným protikladem k obvykle vyumělkované mezilidské komunikaci. Cítíme z něj upřímnost a soustředění se na podstatné (když si při pohledu na svoji ženu budoucí ženu říká: „Pocítil touhu otevřít se jí celý, aby si mohla prohlédnout, co se v jeho bytosti skrývá, aby viděla i to, o čem sám ani neví, že to v něm je.“). Ale s postupem času jsem nemohl přehlédnout, že se nejen nestará o věci zbytečné, ale už ani o věci důležité, o lidi, kteří s ním počítají, o lidi, kteří ho potřebují a milují ho. Ze všeho nejvíc mi tak nakonec připomínal děkana Jocelina z Goldingovy Věže, stejně jako on totiž ve své touze splnit úkol sobě daný nevidí lidi kolem sebe.

Našel jsem Neznámému bohu v knihbudce někdy na podzim, řekl si „hmm, Steinbeck, kterého zatím neznám, toho tady přece ležet nenechám“, ale moc jsem si od románu nesliboval. Hodně mě překvapil, v dobrém. Jeho popisy jsou prostě skvělé – třeba fiesta nebo setkání se staříkem nad útesy - a bavilo by mě je číst, i pokud by děj nikam neposouvaly. A navíc příběh Josefa, jeho otce a jeho bratrů, který se mi zavrtal do hlavy... Moje první přečtená kniha v roce 2020 hned taková perla!

19 06.01.2020

„Věřím, že kousíček historie je v každém z nás. Jeden v sobě má půl stránky, jiný třeba dvě tři. A všichni společně píšeme knihu doby. Každý křičí svou pravdu. Je to divoká směs odstínů. To vše je třeba uslyšet, rozplynout se v tom všem a stát se tím vším. A zároveň sebe sama neztratit. Propojit řeč ulice a literatury Komplikace se skrývá taky v tom, že o minulosti mluvíme dnešním jazykem. Jak ale předat pocity oněch dní?“

Mimořádně sugestivní způsob vyprávění, jako u paní Světlany pokaždé – tohle už byl můj čtvrtý román a stále se mi to neokoukalo, stále to vnímám velmi intenzivně.
Už samotný popis válečných útrap by k zážitku stačil, ale tahle kniha má něco navíc – dosud opomíjený pohled žen, pohled kombinující nezbytnou válečnou drsnost a něhu. Pohled osob, které nebyly vychovávány k tomu, že budou se zbraní v ruce bránit vlast, které museli se zahájením války odhodit svoji ženskost – to je pohled zákonitě jiný a je moc dobře, že ženské hlasy mohly zaznít.

Zaujaly mě zejména dvě věci:
- Ruské vlastenectví. Zjevná ochota upřednostnit zájem národa nad vlastním pohodlím, nad životem, nad životem svých blízkých. Je to zároveň obdivuhodné a musíme za to děkovat (protože bez tohoto enormního nasazení by dost možná nebyl Hitler poražen), ale zároveň z toho jde strach – když si uvědomíme, že tato slepá oddanost také znamená nekritickou podporu ruské (nebo dříve sovětské) mocenské agrese.
- Role žen po kapitulaci a jejich zapojení do poválečného života: velká většina respondentek se shodla, že se po návratu domů nedočkaly vděčnosti, ale byly vyčleněné ze společenského života; nebyly přijaty ani muži, ani ženami. To mi přišlo hodně smutné a nezasloužené.

A ještě jeden postřeh, který je trocho mimo téma knihy, ale možná je zajímavý: V řadě případů je z výpovědí sovětských žen patrné, že na stejnou válečnou událost reagují zásadně jinak (Jedna není schopna vidět krev a druhá naopak je imunní vůči pohledu na libovolně těžké zranění. Jedna není schopna se setkat s bývalými kolegyněmi z fronty a jiná se zase cítí dobře jen ve společnosti bývalých spolubojovnic. Atd.). Připomíná mi to, že není možné zaměnit osobní zkušenost (byť intenzivní a na vlastní kůži zažitou) s obecným závěrem, že z konkrétní jednotlivé zkušenosti není možné vyvozovat pravidlo.

A ještě jeden ženský hlas: „Já nechtěla zabíjet, určitě jsem se nenarodila proto, abych zabíjela. Chtěla jsem se stát učitelkou. Jenže pak jsem viděla, jak fašisti vypalují vesnici... Nemohla jsem ani nahlas vykřiknout, ani plakat, protože jsme byli na průzkumu a zrovna se dostali do blízkosti té vsi. Mohla jsem se jen kousat do rukou; rozhryzala jsem si je do krve, do masa, a jizvy po vlastních zubech už mi zůstaly. Vzpomínám si, jak strašně ti lidi křičeli... Nebo krávy... Dokonce i slepice křičely... Měla jsem pocit, že všechno živé volá lidskými hlasy. Že to hoří a křičí.
To nemluvím já, to mluví moje hoře...“
Valentina Ivanovna Ilkevičová, partyzánská spojka

19 19.02.2019

„Viděla jsem roky svého života rozestavené kolem silnice jako sloupy spojené dráty. Napočítala jsem jeden, dva... devatenáct telefonních stožárů, jenže pak už dráty visely jen tak, do prázdna, a ať jsem napínala oči sebevíc, žádný další sloup jsem neviděla.“

Hrdinka této knihy je v krajně nepříjemné situaci. Zůstává vnímavou pozorovatelkou svého života a je dostatečně inteligentní na to, aby své vyhlídky dokázala posoudit. Ale zároveň vinou své nemoci není schopna svou situaci změnit. Je to jako být v uzavřené místnosti zaplavované vodou a sledovat nevyhnutelnost vlastního utonutí – bez možnosti zasáhnout do vlastního osudu, bez možnosti být něčím víc než jen svědkem vlastního zániku.
Naštěstí pro nás není paní Sylvia němým svědkem. Stejně jako je skvělou básnířkou, tak je i skvělou průvodkyní po vlastním osudu – její sebeironický způsob psaní, kdy tragiku svého života popisuje ze zdánlivého odstupu, odosobněným stylem, ten opravdu dokáže vyvolat emoce a jistě nejsem sám, komu při čtení běhal mráz po zádech.

Stejně jako u čtení básní Sylvie Plath jsem si i teď uvědomoval, jak výrazně mění moje vnímání přečteného to, že vím, že si později sáhla na život. Bez téhle informace bych vnímal vypravěčku jako egoistickou nevděčnici, která si libuje v sebelítosti a nehledí na to, že tím trápí své okolí. Říkám si, jestli podobné zkreslení někdy nemám i v běžném životě, když mám tendence protivné a sobecké lidi vnímat kriticky – třeba za svoji bezohlednost nemůžou, třeba se za jejich arogantní suverenitou (a tancem v porcelánu jiných) skrývá zraněná duše, která potřebuje spíš politovat, než spílat či ignorovat.

Asi nejsilnějším dojmem pro mě bylo to dvojí odcizování. Jak se Esther vzdaluje sama sobě i druhým najednou, jak se nemůže zachytit jistoty ani v sobě, ani okolo sebe.
„Čím jste beznadějnější, tím dál od sebe vás chtějí schovat.“

19 23.09.2018

Vím, že podobné knihy nejsou přímo můj šálek a tak je příliš nevyhledávám, ale protože konkrétně „Vejce a já“ je oblíbená kniha hned několika mých oblíbených lidí a dostala se ke mně audioverze románu, tak jsem se rozhodl, že to zkusím ... no a nedopadlo to.
Popisované veselé historky se mi jevily spíš banální a celkově jsem se dost nudil. Nepomohly ani použité jazykové prostředky (na slovesa „pravil“ a „odvětil“ jsem si skoro stihl vytvořit alergii) a také mi nesedl přednes paní Adamové - zdál se mi hodně afektovaný a plný všelijakého nepříjemného pitvoření.
Ale úplně nejvíc mně lezl na nervy manžel Bob, sebestředný despota, který podle všeho dokáže komunikovat pouze ve dvou polohách - křik a podrážděné odsekávání. A z Betty si udělal jako ze své manželky pouze pomocnou sílu, co nemá nárok na honorář. Betty to vidí, ale stejně s tím nic neudělá, protože má pocit, že obětovat se pro někoho, kdo si ji nebude vážit, je dobrý nápad. Tak já prostě nevím ... možná to je humorné, ale jen těžko mně to může připadat veselé.
Ale komentovat humoristickou knihu podle nějakých „objektivních kritérií“ je dost ošidné - každého rozesměje něco jiného a situace prostě nejdou rozebírat jako u nějakého společenského románu, to já vím.

Na světě je velmi mnoho spisovatelů a velmi mnoho čtenářů. A když se nějaká dvojice nesejde, tak se zkrátka nedá nic dělat. Betty MacDonaldové patří úcta za to, že dokázala svojí tvorbou rozveselit generace čtenářů - a já si pro svoji dávku humoru půjdu jinam.

19 27.07.2017

„To tehdy na počátku všeho se sehnul nade mnou spícím a roztrhnul žebra, jedno vzal, z klece těla vyňal srdce a dal jí ho; nebo alespoň část. Ona mě nechala v místnosti se zrcadlem, byly tam i všechny cesty. A když jsem se podíval, když jsem se nad lesklou plochu sehnul, viděl jsem její tvář. Teď sčítám střepy.“

Číst Topolovu Sestru je jako běžet celý maraton sprintem! Nejspíš nebudu schopen si vybavit český román, který by mě zaplavil tolika vjemy a pocity, a který by nabídl v rámci jedné knihy tolik témat a podával je tolika různými styly a literárními prostředky. Skoro jako by nešlo o kompaktní dílo, ale nějakou (šílenou) antologii sešitou z prací různých (šílených) autorů. Ale přitom ... přitom to nějak dohromady smysl dává, myslím, můj rozum sice před úkolem provést interpretaci kapituloval (vlastně jsem se o to ani nepokoušel), ale srdcem jsem nějak Potokovo neurotické a chaotické hledání dokázal sledovat a snad mu i rozumět.

Právě má neschopnost rozklíčovat všechny vnitřní návaznosti Topolova bildungsrománu mě při mém prvním čtení Sestry znepokojovala. A k opakovanému čtení mě povzbudilo i povídání s panem literárním publicistou, který se přiznal, že také četl a také nechápal a že se to v tomto případě od nás určitě neočekává (a není to tedy čtenářské selhání :-). Takže jsem se do Sestry pustil s tím, že je v pořádku, když nebudu rozumět všemu, že prostě nemusí všechno dávat doslovný smysl. Což ale neznamenalo, že bych nad čtením nepřemýšlel! Byla by velká škoda nad Sestrou nepřemýšlet, ten román nepředává jen emoce a poetické obrazy, ale je i závažnou (zašifrovanou, ale přesto nějak přístupnou) výpovědí o světě, ve kterém žijeme.
Ocenil jsem úžasnou práci s jazykem, se všemi těmi novotvary a patvary a výpůjčkami z cizích jazyků, které Topol začleňuje do svého lexika tak, že to v jeho vyprávění přirozeně funguje. Jazyk je přiznaným námětem, sám vypravěč ho tak vnímá („Takhle jsem míchal starý a nový slova. Něco jsem myslel vážně, tak jsem to poschovával do dalších slov. Rozstrkal.“), možná je tím nejdůležitějším hned vedle tématu času, který je zde nějak zvláštně zastavený a potrhaný a zmuchlaný a různě přes sebe poskládaný. Čas, na který není možné se spolehnout a tím podtrhuje základní pocit románu – totální znejistění. Čas, který se nafoukl a s ním do groteskních a mytických rozměrů hyperboloval i svět Potokova kmene. Čas, který se zacyklil a nechal toužícího Potoka běhat jak krysu v kole. Čas, který vybouchl a rozmetal Potokovu naději, že jeho život by se mohl obejít bez neklidu a bez trvalého ohrožování z vnějšku i vnitřku.

Kombinace reálných a hypnotických scén je zdrojem divokého sledu událostí. Ten nevytváří zmatek jen v hlavách čtenářů, ale i v Potokově. I on se zoufale snaží zorientovat, najít směr své cesty, najít střed světa, najít střed sebe ... ale většinu času vypadá, že se jen bezmocně nechává vláčet situacemi a motá se v ději jako klacek pod jezem. Ale za vším tím jeho chybováním a selháváním lze tušit touha po správném životě, odpovědnost za svět. Strach z toho, aby Potokovo malé lidské zlo nebylo posledním zrnkem písku, který převáží váhy Boží spravedlnosti na tu nesprávnou stranu. Je to patrné v osvětimských snech a v obavách o to, jestli nás naše vlastní necitlivost a bezohlednost nečiní slepými k daru spásy („kdoví v jaký městský díře se teď náš malej Mesiah třese zimou ... kdoví jestli na něj jeho vožralej fotr teď zrovna netahá dranžírák ... čertví jestli ho zrovna teď jeho zfetovaná máma nezalehla kredencí...“)

Přes všechnu tu multitematičnost a multižánrovost pro mě je Sestra jednoznačně milostným románem. Románem o potřebě lásky a o hledání lásky. Okamžiky setkání Potoka a Černé jsou také zřejmě jedinými místy, kdy se děj zklidní, kdy cítíme, že věci do sebe zapadají.
Líbí se mi, že Potok nazývá svoji lásku sestrou. Necítím v tom nic incestního, Černá sice je Potokova milenka, ale je víc než to, je jakousi „ženou, která tu byla přede všemi ženami“, životní pomocí jemu rovnou, jeho předurčenou a zaslíbenou druhou polovinou. Právě jen pro ni Potok dokáže opustit a obětovat cokoli, a právě jen před ní je Potok ochoten odložit svoji masku a opravdu se emočně investovat („Není moje sestra obklíčena přesilou, nesvírá její srdce strach? Není osamělá, nemíří na ni šíp? Má ještě sílu usmát se? Nesráží ji nemoc, nebrání se marně zesláblejma pažema? Neprochází snad sama troufale děsivou nocí?“)
Ještě nepoznaná a přislíbená sestra je na začátku Potokovy cesty. A jedině nalezená, ztracená, a znovu nalezená sestra může být na jejím konci.

„Uťal jsem řeč ulice, měl jsem v sobě řeč sestry. Mý srdce bylo sladký a rudý. A tam, kde dřív láska nemohla odtéct a kde se spekla, aby odrážela vlny nenávisti, abych nezabíjel, nebo nezešílel, nebo nevim co... se čeřily vlny a v nich se koupaly dvě nahý ruce těla... ruce těla lásky... hladily vodu... tak nějak to bylo a je... když to trochu přeženu.“

18 28.02.2023

Přestože normálně nejsem zrovna obdivovatel vyšňořeného a opentličkovaného literárního stylu, tak tady mi to vyloženě zahrálo do noty. (Podobně jako v případě Mária a kouzelníka, na rozdíl od Kouzelného vrchu.) Byl to jeden z těch případů, kdy jsem se těšil z každé věty a s každou větou – na každou větu jsem se pokoušel soustředil, i když jsem tušil, že mi stejně spousta významů, náznaků, symbolů a analogií uteče. Ale to vlastně tolik nevadí. I tak to byl silný zážitek: s atmosférou velmi podmanivou, skoro až hypnotickou.

Předzvěst budoucí tragédie nám dá pocítit už scéna na lodi: Gustav se s opovržením dívá na starého člověka předstírajícího kvůli svému přijetí společností mladistvou rozjívenost; Gustav si před tím zakrývá oči, ani se na to dívat nemůže – aniž by tušil, že o pár desítek stran později se sám dobrovolně nechá na kadeřnickém křesle zbavit zbytků své identity důstojného člověka. Pro mě to bylo nejvýmluvnější vyjádření toho, jak Gustav podlehl pokušení: ze seriózního předvídatelného muže se stal ... přezdobený tajtrlík.
Měl se Gustav své posedlosti bránit? A mohl vůbec odolat? Nepochybuji o tom, že nabídka, kterou od osudu dostal, byla falešná. Faustovská. Vzdej se toho, kdo jsi, a dostaneš podíl na dokonalé kráse – ne, takovou smlouvu mohl Gustavovi předložit jen ten Zlý. A Gustav podlehl. Podlehl, protože nemohl nepodlehnout. Protože když zahazoval to, co byl dřív, nezahazoval nic opravdu cenného, jen slávu, prestiž a prázdný obraz domnělého společenského uznání. Svůj život neprohrál ve chvíli, kdy si zvolil Tadzia. Svůj život prohrál mnohem dřív, už tehdy, když stavbu svého předchozího já nepostavil na něčem pevném a opravdu cenném. Svůj dosavadní život neopustil tak snadno proto, že by Tadzio byl neodolatelná nabídka. Svůj předchozí život opustil tak snadno proto, protože vlastně nebylo proč v něm setrvávat.

Z použitých alegorií mě nejvíc oslovilo funkční propojení vnějšího a vnitřního – Benátky vypadají tak, jak vypadá Aschenbachova mysl. Zataženo, vítr, hniloba, laciná zábava za účelem rozptýlení – to vše má odraz ve vnitřním Gustavově světě. A nezájem vedení města o cokoli jiného, než vlastní zisk se dobře zrcadlí v Aschenbachově rozhodnutí nedbat při svém rozhodnutí na nikoho jiného než sebe a uspokojování vlastní touhy.

18 02.01.2023

„‚Jak si představuješ konec?‘ ptal se duchovní. ‚Dříve jsem myslíval, že to jistě skončí dobře,‘ řekl K., ‚teď o tom někdy sám pochybuji. Nevím, jak to skončí. Víš to ty?‘ ‚Ne,‘ řekl duchovní, ‚ale obávám se, že to skončí špatně. Mají za to, že jsi vinen. Tvůj proces snad ani nepůjde od podřízené soudní stolice výš. Aspoň prozatím mají tvou vinu za prokázanou.‘ ‚Ale já nejsem vinen,‘ řekl K., ‚je to omyl. Jak může člověk vůbec být vinen. Jsme zde přece všichni lidé, jeden jako druhý.‘ ‚To je pravda,‘ řekl duchovní, ‚ale tak obvykle mluví viníci.‘“

Ta nepřehlédnutelná podobnost soudní anabáze Josefa K. a bezohledné odlidštěnosti komunistické režimu je něco, z čeho běhá mráz po zádech. Tak přesně popsat to, co se zatím v realitě zdánlivě ani neklube, to si muselo vyžadovat výjimečnou citlivost pro spodní prameny ve společnosti, nebo snad dokonce nějaký impuls z ne-pozemských inspiračních sfér? Nebo jak jinak mohl Kafka popsat, co ještě nemohl zažívat?!
Ale! Zároveň mám pocit, jako by nás právě tahle paralela při čtení svazovala! Alespoň to tak cítím při vzpomínání na má předchozí čtení Procesu: zaměřil jsem se na boj Josefa proti procesní mašinérii a vnímal ji normalizační optikou jako střet nevinného jedince se zvůlí všemocné a všudypřítomné politické moci. Takové čtení je jistě možné a jistě obohacuje, jen se mi, po mém právě skončeném dalším setkání s románem, zdálo zbytečně redukující.

Při svém aktuálním čtení (přesněji: poslechu na vlnách Vltavy) jsem se nepokoušel Kafku dešifrovat, hledat vysvětlení různých jinotajů a alegorií. Stejně by to nemělo smysl. A nejspíš by ani taková snaha nebyla v souladu s autorským záměrem – Kafka nebyl hloupý a musel si být vědom, že čtenář nebude rozumět „logickému“ významu jednotlivých scén, takže pokud jednotlivé situace „nechápeme“, není to ani chyba naše (že nejsme dost chytří, abychom to rozklíčovali) ani autora (že nebyl dost literárně zručný, aby to bylo vysvětlitelné). Naše neporozumění není chybou komunikace, naše neporozumění a náš neklid je autorský záměr, řekl bych.

A tak jsem se při poslechu soustředil na Josefa, na jeho pocity a reakce. A co jsem subjektivně viděl? Podobně jako u Zámku jsem viděl člověka nedostatečně zakotveného v sobě, který vlastně na soud neustále doráží a krouží kolem něj jako můra kolem plamene, protože si je někde v sobě vědom své nedostatečnosti a svých provinění, které ovšem v sobě není sám schopen dobře ohledat a pojmenovat a tím pádem ani léčit – a když není sám v sobě ukotven, potřebuje vnější autoritu, aby mu řekla, kdo vlastně je. Od ní se pravdu nedozví, a snad i ví, že nedozví, ale stejně si nemůže pomoct. Že je to zneklidňující, skličující a bezútěšné, je jasné – nemůže to být jiné. („‚Ne,‘ řekl duchovní, ‚není třeba, abychom pokládali všechno za pravdivé, je jen třeba, abychom to pokládali za nutné.‘ ‚Bezútěšné mínění,‘ řekl K. ‚Lež se nastoluje jako světový řád.‘“)

Nejsilněji a nejvíc znepokojivě na mě působilo – stejně jako u Zámku, ale zde ještě silněji! - téma absence soukromí. A to nejen vnějšího, kdy mu cizí lidi stojí přímo u postele při probuzení, ale i vnitřního prostoru, který Josef vlastně nemá: různí lidé, které viděl třeba poprvé v životě, o něm vědí věci, které on sám za vynaložení ohromného úsilí bezúspěšně zkouší zjistit!! Vyvolávalo to ve mně značnou úzkost, téměř hmatatelnou. Zároveň se tím Kafka ovšem opět trefuje do citlivého bodu společnosti (mám teď na mysli stírání soukromého a veřejného v našem virtuálním prostoru) daleko za hranicemi světa, ve kterém žil!

„‚Patřím k soudu,‘ řekl duchovní. ‚Proč bych něco od tebe chtěl. Soud od tebe nechce nic. Přijme tě, když přijdeš, a propustí tě, když odcházíš.“

18 25.10.2022

„Dokud srdce tluče a krev je horká, tak člověku žádná zima neublíží.“

Copatá anarchistka Pipi byla mojí dětskou hrdinkou (ne teda zdaleka tolik jako Nancy Blackettová, to zas jako pozor, Nancy je jen jedna! ;-) a já jsem byl zvědavý, jak na mě bude její živelná energie působit při čtení dospělýma unavenýma očima. A ono jo, bavilo! I když... na řadě míst jsem zvedal obočí a přemýšlel, jestli tuhle nebo támhle paní Lindgren nevložila do textu něco hlubšího a znepokojivého a jestli opravdu čtu rozverné bezproblémové dětské vyprávění – protože třeba Pipina manická činorodost na mě občas docela působila jako popis nezvládnutého traumatu z odloučení.
Ale pak jsem se rozhodl, že nebudu filozofovat ani psychologizovat ani jinak mudrovat a užíval jsem si ten ohňostroj bezbřehé fantazie a praštěných nápadů jako by mi bylo zase devět. :-)

18 17.03.2022

„Přeju si jenom toho, aby ke mně nikdo nechodil, aby mne nikdo nenavštěvoval, aby mně nikdo nepsal, aby mně celý svět nechal na pokoji a jestli přece někdo mne miluje, aby si nechal svou lásku pro sebe a posílal mně jenom peníze. Pro Boha Vás prosím, pane, neobtěžujte mne svou láskou!“

Četl jsem Zapomenuté světlo jako beletrii, jako sice autobiografickou prózu a velmi osobní zpověď, přesto jako beletrii, jako stylizovaný útvar, směřovaný k obecnému čtenářstvu. Zdálo se mi totiž, že jenom s tímto vědomím jsem schopen unést tíhu Demlových negativit a ten téměř fyzický pocit, který mi přineslo setkání s jeho bolestmi, zoufalstvím a domnělými i skutečnými křivdami. V opačném případě bych knihu nejen nemohl hodnotit hvězdičkami (jak o tom píší Sigas a J.Frei), to bych ji nemohl ani komentovat. A nejspíš bych ji asi ani nemohl číst, jako bych nedokázal číst náhodně nalezený intimní deník.

Z předchozích komentářů mě zaujal také Vojslavin postřeh o beznaději směřující k naději. Přemýšlel jsem o tom, a nejprve dost marně hledal tu naději, která by měla být cílovým bodem. Ale říkám si, že je to možná samotná existence toho textu: vždyť kdyby nebylo adresáta, u kterého doufáme v pochopení našich stesků, nebylo by vůbec proč psát. A kdyby nebyla naděje, že budou pochopena i ta nejvnitřnější lidská místa, neměla by své opodstatnění tak razantní otevřenost a sdílená intimita.
Vnímám tímto úhlem pohledu Demlovu prózu jako svého druhu extrémní modlitbu, podobně, jako když v Bibli prorok Jeremiáš volá „Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán.“ Svědectví o utrpení tak velkém, že v něm už není místo na zdvořilost a argumentační vyváženost, a vlastně ani na hledání spravedlivého a pravdivého zhodnocení věcí. Na to je pocit z pohledu do tváře krutého světa příliš intenzivní.

„Nejhorší ze všeho jsou noci. Víte? Každý člověk potřebuje odměny a když já po velké, těžké práci přijdu domů, nikdo mně nečeká, nikdo mne nepochválí, nikdo mne neobslouží, nikdo mi nepoděkuje, nikdo mne nepohladí a neřekne: Dobře's to udělal!“

18 30.08.2021

„Nebyla to hrůza ze stanného práva. Nebyla to hrůza z gestapáků v šedých kožených kabátech. Nebyla to hrůza z táborů a z těch kobek s plynem. Nebyla to vůbec hrůza z ničeho toho, co přinesla tato bídná, temná, zločinná, barbarská doba, to peklo nelidskosti, mučení a žalu, nebyla. Byla to nesmírná děsivá hrůza z toho, že pro toho chlapce, který v něj tolik věřil, vlastně v životě nic kloudného neudělal...“

Pan Theodor Mundstock je ztělesněním úzkostlivosti. Vyděsí ho cokoli, libovolná a libovolně malá odchylka od jeho uklidňující každodenní rutiny. Probíhající holokaust je katalyzátorem jeho strachu a také příhodnou projekční plochou, na které můžeme jeho chvění se soucitem sledovat – ale byl takový už dřív.
Přesto si myslím, že strach není tím nejsilnějším v něm, podle mě je tím nejsilnějším v něm ... láska. Ne, nemyslím teď zamilovanost do slečny Ruth, myslím lásku, která definuje jeho obecný vztah k lidem, která ho nutí znova a znova svádět ten zdánlivě beznadějný souboj s vlastní předurčeností. Pan Theodor Mundstock totiž svým úzkostem nepodlehne, nepoužije svoji bojácnost jako alibi pro ukrytí se ve svém světě. Naopak! Vychází ze svého kutlochu do nepřátelského vesmíru, protože cítí, že může být tím, kdo jiným lidem přinese radost nebo útěchu (krásná věta: „Copak slovo, sdělené s duší tak spřízněnou, nevykoná zázrak?“), v případě mladého Šimona je dokonce tím jediným, který může pomoct. Já vím, jsou to drobné činy, žádné odvážné sabotáže ani riskantní odbojářská činnost, ale pro někoho jako je pan Theodor Mundstock je to jako by zachránil celý svět. (nedává ze svého nadbytku, ale ze svého nedostatku, pokud bych se to pokusil vyjádřit biblicky :-)
Takže v mých očích není pan Theodor Mundstock strašpytel, ale hrdina! Ne proto, že není slabý, ale proto, že se své slabosti zkouší postavit!

V knihách Ladislava Fukse má všechno více vrstev a žádný z významů není nikdy zcela zjevný. To pomáhá vytvářet nezaměnitelnou atmosféru (v tom je Fuks i v tomto románu skvělý!), ale taky dává čtenáři svobodu si dílo interpretovat svým způsobem. Takže jsem v tom zjevně smutném konci, který završuje opravdu mimořádně tísnivý příběh, našel i něco naději-vzbuzujícího. Říkal jsem si totiž, jestli se mi v něm nechce říct, že když něco děláme s dobrým úmyslem a ze všech sil, že výsledek nakonec není to nejdůležitější.

„On náročný není. Ohně vřelosti, plamenná obejmutí, to ne, na ty by se od lidí, kteří ho neznají, ani neodvážil myslit, on doufá jen v docela malinký plamínek.“

18 22.07.2020

Můj úplně první Murakami, vážně :-)
Takto hvězdného spisovatele není možné premiérově číst jako běžného autora, očekávání jsou vysoká, to ovlivňuje čtenářské přijetí. Tak copak mi úžasného předvedeš, ty skoro-nobelisto, ptal jsem se, přidám se k nadšeným obdivovatelům nebo budu nad tvojí popularitou nechápavě kroutit hlavou?

Knížka se mi nakonec moc líbila.
Líbila se mi ta Twin-Peaks-feeling atmosféra na pomezí mystiky, absurdity a humoru, kdy jsem si jako čtenář sotva mohl být jistý, jaký zvrat přijde na další straně. Líbil se mi i iniciační útěk Kafky a svíravý pocit nevyhnutelnosti, který Kafku doprovázel – to působilo hodně sugestivně. Magický realismus a mysteriózní atmosféra ale nebylo to nejsilnější, nejvíc zasažen (a zatažen) jsem byl na místech, kde se projevovaly lidské vlastnosti hrdinů. Když si pan Nakata uvědomí, že absenci jeho ega někdo může využít, zmanipulovat ho a donutit jednat proti jeho vlastnímu přesvědčení, to bylo hluboké a opravdové a jeho strach na mě opravdu dýchl. A když Kafka vyznává lásku slečně Saeki, je v tom zřetelně cítit, jak je to důležité a závažné, že v tom není nic trapného ani nepatřičného.
Měl bych i výhrady. Dialogy byly někdy nepřirozeně intelektuální a působily docela nerealisticky – zvlášť Saeki a pan Ošima sázeli prefabrikované teze jak nějaké naprogramované stroje na moudrost. Atmosféře mystična také, myslím, neprospělo, když se ke konci knihy stával magický svět příliš přehledným a jeho popis doslovným, kdyby zůstala opona trochu víc zakrytá, mohlo to prospět.

První setkání s Murakamim mě nepřivedlo k takovému nadšení jako první čtení Márqueze, Balabána nebo Fabera, ale zaujalo mě dost na to, abych si další mistrova díla zařadil do svého soukromého čtenářského plánu na následující rok. Navíc, podle názoru mého sečtělého bratrance, jsou ostatní Murakamiho romány ještě lepší!

18 12.12.2018

Když jsem před dávným časem nadšeně objevoval tvorbu Johna Steinbecka, tak jsem Hrozny hněvy vynechal, odrazovalo mě, že bych měl číst další proletářský román o tom, jak „vlky z lesů žene hlad“ a jak je pro blaho světa nutno zlikvidovat kapitalismus. Nakonec to tak bylo dobře, aspoň jsem si teď mohl užít první čtení bez předsudků. Stále sice považuji ten ideologický podtón za nejslabší prvek románu (třeba popis vládního tábora a jeho bezproblémového chodu pod dělnickou samosprávou působil téměř jako karikatura), ale pro celkové vyznění to není tolik podstatné - navíc je nutné si uvědomit, že Steinbeck neví o dvacátém století a komunistických experimentech to, co o něm víme my.

Fascinující jsou na Hroznech hněvu, jako u Steinbecka vždy, lidé. Jejich plastické popsání, jejich věrohodnost. Lidskost, to je, myslím, to správné slovo. Lidskost, s jakou dokázali Joadovic lidé reagovat na každou nespravedlnost osudu, jakoby je každé zhoršení jejich situace ještě víc donutilo se upnout na to nejdůležitější, na solidaritu a mezilidskou vzájemnost. A když jim nakonec nezůstalo materiálního nic, zůstalo právě jen to lidské. Velmi smutné čtení, bolestné, ale s velkou dávkou naděje, kterou není možné zničit ničím. Tak to mám rád.

Stejně jako Domuly a jistě mnoho dalších čtenářů jsem si nemohl nevšimnout, jak je marná snaha o dosažení lepšího místa k životu podobná situaci, ve které se nacházíme dnes. Je to až děsivé, vždyť stačí v leckteré větě nahradit „Okiové“ třeba za „arabáši“ nebo „ukáčka“ a celé věty by zněly tak, že bychom nepoznali, že nejsou z nějaké „vlastenecké“ facebookové skupiny. Trochu to pozměňuje naši optiku. To je dobře, to mají skvělé romány dělat – být nadčasové, burcovat, znepokojovat. Hrozny hněvu jsou v tomhle skvělé, další pětihvězdičkový důkaz Steinbeckovy geniality.

18 29.10.2018

Mám pocit, že tahle knížka prověřila moji schopnost empatie jako skoro žádná jiná. Protože jde hodně proti čtenářským zvyklostem – předpokládám, že záměrně. Asi i proto jsem se do děje dostával tentokrát pomaleji. Hlavně v porovnání s Knihou zvláštních nových věcí (ta je tematicky nejblíž a je vlastně takovým protikladem – místo mimozemšťanů na Zemi je tam pozemšťan na cizí planetě), tam jsem prožíval všechno s Peterem od začátku, tady jsem se pořád „nemohl rozhodnout“, jestli Isserley fandím a přeju ji v jejím úkolu hodně zdaru a nebo doufám, že ji někdo v jejím lovu zastaví. A tak jsem dlouho četl jako nezaujatý pozorovatel – a až s přibývajícím časem jsem si nedokázal pomoct a s Isserley jsem začal výrazně soucítit.

Ta vrstva, kde se kritizovalo průmyslové zpracovávání masa mě úplně nezasáhla, zdála se mi ta metafora až příliš doslovná (ale možná je to tím, že jsem hanebný masožrout a nechci si připustit, že mi Faber bolestivě šlápl na kuří oko). Spíš jsem to vnímal v obecnější rovině. Ve smyslu, že pro myslící bytosti není žádný problém si jiné myslící bytosti zcela dehumanizovat, chovat se k nim jako ke zvířatům a vesele ignorovat všechno, co by takový pohled mohlo narušit. Takové lidské chování je důvěrně známé z minulosti (klasická trojice: kolonialismus, otrokářství, holokaust), ale drží se nás to stále (upírat lidskou důstojnost jiným jenom proto, abychom si omluvili, že jim nechceme dát kousnout z našeho koláče, to nám jde pořád výborně). Koneckonců - že se Isserley na lidi začne dívat s větším pochopením není zásluhou toho, že by v lidech našla něco hodnotného, ale proto, že ji k tomu navede příslušník její rasy.
S tím souvisí i téma komunikace – pasáže, kde bylo vidět, jak nekompatibilní jsou stopaři a Isserley, jak se zcela míjejí v pohledu na jejich setkání, ty byly na celé knize to nejlegračnější a nejsmutnější zároveň.

V poslední době jsem několikrát četl/slyšel názor, že umění má bavit (ve smyslu: rozesmát a nechat zapomenout na starosti). Nesouhlasím s tím. Myslím si, že by nás mělo znejišťovat, znervózňovat. Že by nás mělo (ano, i proti naší vůli) nutit se na věci dívat z jiného úhlu pohledu a nutit přehodnocovat (nebo aspoň překontrolovat) naše postoje. „Pod kůží“ je kniha, která přesně tohle dělá.

18 11.11.2017

Vůbec jsem to nepochopil, ale moc se mi to líbilo!

Myši byla moje druhá Fuksova kniha. A podobně jako ve Spalovači mrtvol jsem i tentokrát musel konstatovat, že mně smysl mnoha aspektů příběhu zůstal utajený. Přesto jsem četl s velkým potěšením. Ano souhlasím, že v knize se nic moc neděje (spíš nic než moc), ale když ono se to tam neděje tak nějak ... tak nějak zajímavě, skoro hypnoticky.
Protože jsem se nechtěl nechat Ladislavem Fuksem jen tak porazit, tak jsem se pustil do opakovaného čtení (v mém případě poslechu) vlastně okamžitě poté, co jsem dočetl na poslední stránku. S vědomím toho, že vím, jak to celé dopadlo, jsem některým skrytým významům přišel na kloub (nebo si to aspoň myslím). Ale když nad tím teď přemýšlím, tak to možná není až tolik důležité - tahle knížka se neluští jako křížovka, tahle knížka se vychutnává :-)

Ten svět Myší je zvláštní v tom, že je evidentně nereálný, přestože jeho jednotlivé prvky nereálné nejsou. Připomínalo mi to obrazy Rene Magritta, který také všední objekty sestavuje do bizarních, snových kompozicí, které známým věcem dávají nové nasvícení, nový smysl.
Podobné je to i s použitým jazykem - není úplně absurdní, jen je trochu posunutý (přepad, zločinka, já to věřím...).

Musím ještě pochválit audio verzi Myší - „četl“ jsem ušima a přednes Jiřího Ornesta se mi velice líbil. Nejsem velký příznivec audio knih mimo jiné i proto, že na můj vkus předčítači hodně přehrávají, ale v tomhle případě to bylo moc príma.

18 08.09.2017

Mám pro Fredrika Backmana slabost - a vlastně sám nevím proč. Ani s touhle knížkou to nebylo jinak, jakkoli je to vlastně už třetí kousek vyrobený podle stejné šablony. Smysl pro humor moc nemám, a tak jsem si spíš užil ten něžný a dojemný aspekt románu - protože i když se jednalo vlastně o smutný příběh, tak mě ovládla taková ta „feel good“ atmosféra (omlouvám se za anglický termín, ale napsat, že jsem se u čtení „cítil pohodově“ by mně přišlo ještě hloupější).

Samozřejmě: člověk nemusí být nijak velezkušený čtenář nebo protřelý literární kritik, aby pochopil, co autor dělá - že velmi přesně dávkuje smutné, dojemné a úsměvné scény a dochucuje je životními moudry tak, aby výsledek co nejlépe odpovídal vkusu cílové skupiny a zasáhl co nejvíc čtenářů.
Ale ono to nevadí. Vzhledem k tomu, že to na mě fungovalo, tak to Backmanovi rád odpustím. Hodně přes čáru podle mě byla jen ta dějová linka s krysou - tam jsem měl pocit, že je tam patosu až hanba a že to ze mě autor ždímá příliš okatě (a taky proti logice Britt-Mariina charakteru). Naopak jsem ocenil fotbalové narážky, které byly do děje začleněny přirozeně a vkusně.

Ten hlavní důvod, proč jsem k Backmanovým knihám tak vstřícně naladěn je možná ten, že se mi hodně líbí ta základní myšlenka. Tedy že lidé jsou často jiní, než se zdají být a že má smysl odolat prvnímu soudu a snažit se lidi kolem sebe lépe poznat. A taky, že když se nám člověk zdá protivný a nepříjemný, že to nemusí být vždy jen tím, že je to zlý člověk, ale že možná v životě prošel nějakou cestou, o které nic nevíme a kterou si třeba ani neumíme představit. To nejsou žádné objevné myšlenky, spíš banality, ale Backman je umí působivě popsat.

18 01.08.2017