mirektrubak komentáře u knih

V poslední letech mi v mém seznamu přečtených knih povážlivě přibývá různá teologická a jinak nábožensky orientovaná literatura. Až si říkám, jestli se trochu jednostranně nepřetěžuju.
No, a právě do takového přemýšlení mi přišel poštou balíček a v něm ... Rumcajs!! Tak jsem se s chutí začetl a musím říct, že mi tohle setkání přišlo vhod, a přestože už dávno nejsem cílová skupina, s chutí jsem si užil příhody této archetypální loupežnické rodiny, těšil se dějovými zvraty,a hlavně si užíval originální poetiku a roztomilou slovní hravost.

„Když dělá ženská, co náleží mužskýmu, bere mu to sílu. Ustup a jen se na mě pěkně usmívej,“ říká Rumcajs Mance, když ji vysvobozuje z věže. A já se pěkně usmíval při představě, že bych se mohl pustit do sepisování studie na téma Stereotypizace genderových rolí v díle Václava Čtvrtka. :-)) Ale nebudu. Strávil jsem s nimi v Řáholci a Jičíně příjemně uvolněných pár desítek minut a nějak se mi teď nechce nic problematizovat. Krásná pohádka ať zůstane krásnou pohádkou. :-)

Ještě jednou děkuju za tak milé překvapení, Mančinko! :-)

17 19.11.2022

„‚Jak si představuješ konec?‘ ptal se duchovní. ‚Dříve jsem myslíval, že to jistě skončí dobře,‘ řekl K., ‚teď o tom někdy sám pochybuji. Nevím, jak to skončí. Víš to ty?‘ ‚Ne,‘ řekl duchovní, ‚ale obávám se, že to skončí špatně. Mají za to, že jsi vinen. Tvůj proces snad ani nepůjde od podřízené soudní stolice výš. Aspoň prozatím mají tvou vinu za prokázanou.‘ ‚Ale já nejsem vinen,‘ řekl K., ‚je to omyl. Jak může člověk vůbec být vinen. Jsme zde přece všichni lidé, jeden jako druhý.‘ ‚To je pravda,‘ řekl duchovní, ‚ale tak obvykle mluví viníci.‘“

Ta nepřehlédnutelná podobnost soudní anabáze Josefa K. a bezohledné odlidštěnosti komunistické režimu je něco, z čeho běhá mráz po zádech. Tak přesně popsat to, co se zatím v realitě zdánlivě ani neklube, to si muselo vyžadovat výjimečnou citlivost pro spodní prameny ve společnosti, nebo snad dokonce nějaký impuls z ne-pozemských inspiračních sfér? Nebo jak jinak mohl Kafka popsat, co ještě nemohl zažívat?!
Ale! Zároveň mám pocit, jako by nás právě tahle paralela při čtení svazovala! Alespoň to tak cítím při vzpomínání na má předchozí čtení Procesu: zaměřil jsem se na boj Josefa proti procesní mašinérii a vnímal ji normalizační optikou jako střet nevinného jedince se zvůlí všemocné a všudypřítomné politické moci. Takové čtení je jistě možné a jistě obohacuje, jen se mi, po mém právě skončeném dalším setkání s románem, zdálo zbytečně redukující.

Při svém aktuálním čtení (přesněji: poslechu na vlnách Vltavy) jsem se nepokoušel Kafku dešifrovat, hledat vysvětlení různých jinotajů a alegorií. Stejně by to nemělo smysl. A nejspíš by ani taková snaha nebyla v souladu s autorským záměrem – Kafka nebyl hloupý a musel si být vědom, že čtenář nebude rozumět „logickému“ významu jednotlivých scén, takže pokud jednotlivé situace „nechápeme“, není to ani chyba naše (že nejsme dost chytří, abychom to rozklíčovali) ani autora (že nebyl dost literárně zručný, aby to bylo vysvětlitelné). Naše neporozumění není chybou komunikace, naše neporozumění a náš neklid je autorský záměr, řekl bych.

A tak jsem se při poslechu soustředil na Josefa, na jeho pocity a reakce. A co jsem subjektivně viděl? Podobně jako u Zámku jsem viděl člověka nedostatečně zakotveného v sobě, který vlastně na soud neustále doráží a krouží kolem něj jako můra kolem plamene, protože si je někde v sobě vědom své nedostatečnosti a svých provinění, které ovšem v sobě není sám schopen dobře ohledat a pojmenovat a tím pádem ani léčit – a když není sám v sobě ukotven, potřebuje vnější autoritu, aby mu řekla, kdo vlastně je. Od ní se pravdu nedozví, a snad i ví, že nedozví, ale stejně si nemůže pomoct. Že je to zneklidňující, skličující a bezútěšné, je jasné – nemůže to být jiné. („‚Ne,‘ řekl duchovní, ‚není třeba, abychom pokládali všechno za pravdivé, je jen třeba, abychom to pokládali za nutné.‘ ‚Bezútěšné mínění,‘ řekl K. ‚Lež se nastoluje jako světový řád.‘“)

Nejsilněji a nejvíc znepokojivě na mě působilo – stejně jako u Zámku, ale zde ještě silněji! - téma absence soukromí. A to nejen vnějšího, kdy mu cizí lidi stojí přímo u postele při probuzení, ale i vnitřního prostoru, který Josef vlastně nemá: různí lidé, které viděl třeba poprvé v životě, o něm vědí věci, které on sám za vynaložení ohromného úsilí bezúspěšně zkouší zjistit!! Vyvolávalo to ve mně značnou úzkost, téměř hmatatelnou. Zároveň se tím Kafka ovšem opět trefuje do citlivého bodu společnosti (mám teď na mysli stírání soukromého a veřejného v našem virtuálním prostoru) daleko za hranicemi světa, ve kterém žil!

„‚Patřím k soudu,‘ řekl duchovní. ‚Proč bych něco od tebe chtěl. Soud od tebe nechce nic. Přijme tě, když přijdeš, a propustí tě, když odcházíš.“

17 25.10.2022

Humbert Humbert se nás snaží přesvědčit, že na jeho lásce vlastně není nic v nepořádku – až na ten drobný detail, že ho přitahují jen o trochu mladší děvčata. Jako by nešlo o nic víc než jen o to, že se jeho smysl pro krásno neshoduje s kulturními zvyklostmi své doby. Dokonce by se mezi řádky dalo i přečíst, že se pan Humbert cítí jaksi nadřazen, protože on, vzdělanec a estét, přece dokáže rozpoznat a vychutnat něco, co běžní obyčejní lidé nedokážou ocenit – trochu mi to tou povznesenou namyšleností připomnělo některé kulturní snoby, kteří vyzývavě popisují svoji vášeň pro neortodoxní umělecké směry.
Ale je Humbertova láska opravdu láska? Podle mě ne! A podle mě v tom věk Lolity nehraje roli, nebyla by to láska ani tehdy, pokud by toužil po ženě dospělé. Humbert touží vyhledávat a dobývat, touží vlastnit, touží ovládat a dominovat. Ale nic z toho není láska, přeci. Humbert se totiž netouží dávat, netouží pečovat, netouží se starat a netouží prospívat. Humbert lidi jen používá, nejen Lolitu a její matku, ale třeba i Ritu, ke všem lidem má extrémně sobecký, vyložené utilitární postoj. Jen zcela výjimečně, někdy jakoby mimoděk, někdy v okamžicích emočního otřesu, se na chvíli v jeho mysli zjeví skutečný obraz jeho života, ale pokaždé ho rychle zažene zpět do podvědomí a pokračuje dál ve vyjetých kolejích vlastního sebeobrazu člověka předurčeného trpět pro lásku, která nebude pochopena – se kterým je tak sžitý, že se ho nevzdá ani tváří tvář vlastnímu konci.

Lolitě se často vyčítá banálnost a jednotvárnost příběhu, ale myslím, že to mohl být i Nabokovův záměr: to bezcílné popojíždění z místa na místa, stále stejné hotely, stále stejné situace. Jako by se v tom nějak navenek projevovala Humbertova emoční invalidita, kdy sice pořád před něčím utíká nebo někoho hledá, ale to všechno je přitom tak dokonale zbytečné, vždyť svoje prokletí – sebe sama - si nosí stále sebou.
Není snadné zobrazit takovou vnitřní prázdnotu literárně zajímavě, Nabokovův nevěrohodný vypravěč, zdá se mi, dělá co může, znejišťuje a znepokojuje, zaplňuje příběh verbálními ornamenty a jazykovými kousky. Hm, Nabokovovi literární dovednosti jsou nesporné, formu to má, ale mé srdce stejně zůstalo neosloveno.

Když čtu nějakou knihu znovu po mnoha letech, obvykle bývám k záporným postavám shovívavější, mívám víc pochopení. Lolita je výjimka, jako mladý jsem Humberta částečně omlouval, částečně si ho možná i vážil pro jeho zdánlivou nekonformnost. Dnes pro něj jen těžko hledám nějaké polehčující okolnosti.
Možná je to ale dáno i tím, že jsem poslouchal román jako čtení na pokračování v podání Igora Bareše, který svého Humberta podal s tak afektovanou úlisností, že moc prostoru pro sympatie fakt nenechával – pokaždé, když tím svým uslintaným tónem řekl slovo „nymfička“, tak bych nejraději okamžitě šáhl po kastračních kleštích. :-)

17 14.10.2021

Vyznání je opravdu výjimečná kniha, uchvacující! Protože je to dílo nejen hluboce zbožné a promyšleně filozofické, ale zejména proto, že je v ní Augustin tak úžasným způsobem otevřený, že se to čte jako psychologický román.
Fascinujících a inspirativních věcí je v knize mnoho, těžko vybrat, co na mě udělalo největší dojem. Možná Augustinova houževnatost, jeho neúnavné hledání. Možná pokora, jeho sklonění před Boží milostí a vědomí, že Bůh je původcem každého jeho dobra. Možná integrace intelektuálního procesu, jeho zjištění, že mu k ničemu nebude víra bez rozumu, ale ani rozum bez víry. Možná popis jeho vztahů, vždyť bez dobrých vzorů je křesťanský život člověka významně ochuzen.
Ale ústředním bodem Vyznání je nejspíš nakonec vztah člověka a jeho stvořitele. Augustin člověka a Boha vnímá jako nepřekonatelně nepodobné. Nekonečně vzdálené, ale zároveň blízké. Augustin ví, že vše dobré v něm je Boží a vše špatné lidské, mezi sebou a Bohem si pokaždé vybere Boha. Když se dlouze zaobírá sám sebou, není to ze sebestřednosti, jak je tomu často u nás lidí zvykem, ale dělá to proto, že hledá ve svém nitru Boha, kterému se podřizuje a kterého chce poslouchat. Jeho věta „Dej, co přikazuješ, a přikazuj, co chceš,“ není výrazem jeho ponížení, je naopak pozváním k tomu, aby v něm Bůh vykonal velké věci. Vždyť „vlastní ubohost ve světle Božím se stává chválou Boha a díkůvzdáním, protože Bůh nás miluje, přijímá nás, proměňuje a pozvedá k sobě samému.“

Ne vždy jsem byl s Augustinem na jedné vlně. Zdálo se mi občas, že život s manicheisty v něm zanechal trvalou stopu. Jeho odpor k tělesnosti se mi zdá být právě pozůstatkem předchozího dualistického vidění světa – k Augustinově vlastní škodě a ke škodě jeho teologie. Připomnělo mi to Romana Guardiniho, který psal, že někdy my lidé máme tendence ponižovat člověka, abychom tím víc zdůraznili rozdíl mezi nízkým lidským a vysokým božským – ale že to je špatný způsob přístupu k Bohu.
Ještě víc nesouhlasu ve mě vyvolal Augustinův odpor k materiálnímu světu a podezíravost ke všemu, co ve svém životě považuje za čistě lidské. Teoreticky je to správně, jistě, ale když se například hlídá, aby příliš neplakal na pohřbu své matky, nepojímá to podle mě správně, tohle po nás Bůh přece nechce. Když žijeme naplno pro své bližní a pláčeme nad jejich ztrátou, neumenšuje se tím naše oddanost Bohu. Vždyť Ježíš také plakal pro Lazara a je s námi v každé bolesti...

Docela jsem při čtení přemýšlel i o věrohodnosti Vyznání. Bylo přece psáno o deset let později (selektivní paměť), když už byl Augustin v roli biskupa (případné negativní přijetí by poškodilo celou místní církev), a není možné zapomenout ani na jeho profesi rétora (tedy člověka, který ví, jak formulovat myšlenky, aby měly správný dopad). Navíc je Vyznání napsáno opravdu chytře, je tam vidět literární záměr, výstavba děje i gradace směrem k zápletce. Takže jsem si nejdřív říkal, že se to asi doopravdy nestalo přesně takhle. Jenže ... jak jsem četl dál, tak jsem si víc a víc uvědomoval, že mi vlastně nezáleží na tom, jestli jsou události zaznamenány historicky věrně, že přece nečtu kroniku nebo reportáž. Že chtít po Vyznání historickou přesnost je stejně pošetilé, jako ji chtít třeba po knize Job nebo Jozue. Vyznání je bezesporu pravdivé, jen zde není důležitá pravda historika, ale pravda svědka víry, pravda o člověku hledajícím ve svém nitru Boha jako hybatele každého svého kroku.
Takto pojatou pravdivost můžeme potvrdit my, čtenáři, kteří Vyznání už přes šestnáct století čteme – když porovnáme Augustinovu „generální zpověď“ se svými vlastními radostmi a pochybnostmi, se svou vlastní horlivostí pro Boha i svým duchovním a mezilidským selháváním. A právě tato podobnost nás k Vyznání stále přitahuje. Protože Augustin nám důvěryhodným způsobem ukazuje něco velmi obecného a trvale platného, něco, co ve svém životě dokážeme rozpoznat, i když žijeme na jiném místě a v jiné době a ve velmi odlišných životních podmínkách. Protože stále platí, že v našem putování životem sice často klopýtáme, ale že nás v naší křehkosti a slabosti nepřestává nést Boží milost. Augustin nám to svým Vyznáním připomíná a povzbuzuje nás tím k rozvíjení naší vlastní duchovní a intelektuální aktivity.

Ještě dovětek: stejně jako čtenáři přede mnou, i já musím pochválit vydání Karmelitánského nakladatelství: výborný překlad, chytrá předmluva (která poslouží jako zasvěcený průvodce knihou), poznámky v textu i reference na odkazovaná místa v Písmu... to všechno mi hodně pomohlo proniknout do Augustinova myšlení, do jeho složitého světa. Připomnělo mi to podobně pečlivě zpracovaný Terezčin Příběh jedné duše – je radost vědět, že jsou vydavatelství, která o mě takhle pečují. :-)

„Ženy stojí a myslí na pravidla. Přesídlí do nové řeči, opustí svou. Ty, které neposlechnou, zaživa do písku zahrabou. Zahrabou je do písku a zalijí betonem. Zahrabou je do písku za to, že porušují pravidla, která stanovili jiní. Některé nesmějí odkrýt tvář. Některé se nesmí bavit s jinými muži. Některé nesmějí myslet. Některé nesmějí rozhodovat o svém životě. Některé se musejí nechat obřezat. Některé musejí snášet, když si je kupují a znásilňují za zdmi, kterým se říká domov. Muži znásilňují dcery a myslí si, že je něco takového normální. Některé jsou mužům chvíli mikrovlnkou, chvíli kytkou v květináči, chvíli šperkem.“

Vzhledem k tomu, že jsem Kobolda četl jako e-knihu, odpadlo váhání, kterým živlem je správné začít – jako první přišla na řadu voda. A ta byla chladná a temná a Radka Denemarková mě v ní držela hlavu pod hladinou tak pevně, že to bylo skoro až k nevydržení.
V interakci s psychopatem je normální člověk vždy výrazně znevýhodněn – naše instinkty i životní zkušenosti nám velí předpokládat, že na druhé straně bude někdo jako my, někdo reagující v rámci očekávaných mantinelů. V Koboldovi jsme mimořádně nelítostným způsobem přesvědčováni o tom, jak hluboce mylná je tahle představa. Kobold ke zotročení svého okolí využívá všeho, co mu ostatní nabídnou: každé slabosti, každého soucitu, každého zaváhání. Jakákoli lidskost je odhalena a jako na slabé místo je na ni zaútočeno. Hrozivá je na tom ta bezmoc, bezvýchodnost – protože jediným způsobem, jak se Koboldovi účinně bránit by bylo stát se sám Koboldem, tedy brutálním monstrem bez empatie.
Silným motivem v příběhu byla jakási kontinuita krutosti – tím, že Hella zlo nezastaví, nejen že neochrání sebe, ale dovolí zlu vykonávat své dílo na vlastních dětech. V některých chvílích jsem měl tendenci se na ni pro její pasivitu hněvat, ale s odstupem pár dní po dočtení mám pocit, že tohle je přesně ten špatný pohled na věc – že neviníme zlého člověka za zlo, které působí, ale oběť za její slabost tváří tvář protivníkovi, kterému nemá sílu čelit.

Druhá část knihy mě zaujala méně, ale jen nepatrně méně. Emoce ve mně dokonce vyvolávala větší – vždyť necitlivost se zde neděje prostřednictvím narušené osobnosti, ale produkuje ji garant spravedlnosti, tedy stát – všem na očích a se všeobecným (v knize spíš tušeným) souhlasem. Představit si, že se v naší zemi právě teď dějí podobné případy, není vůbec složité
Krvepolský v této novele připomíná Euchrida, jak ho popsal Nick Cave v knize A uzřela oslice anděla, ale zdál se mi vykreslený trochu příliš schematicky a subjektivně jsem ho vnímal jako nejslabší postavu celého dvojrománu. Přesto – jak se nevyhnutelně blíží ke střetu svých vysněných představ s realitou, začal jsem se o něj dost bát. A ještě delší dobu po dočtení se při přemýšlení nad ním nemohu zbavit otázky, jak to vlastně je s naší krásou a hodnotou: jsme takoví, jací se vidíme, nebo jaké nás vidí ostatní?

I přes roztříštěné vyprávění, ve kterém jsem zcela jistě nerozklíčoval správně všechny významy (zejména tedy v Přebytcích něhy), se mi zdálo, že hlavní motivy nejde přehlédnout. Přímo na nás ze stránek křičí. Protože na nás mají křičet, mají vyvolávat úzkost, snad až nevolnost. Paní Denemarková totiž emoce nehodlá tišit. Nehodlá nás šetřit a nedovolí nám si myslet, že násilí na slabších se nás netýká. Sugestivností svých příběhů nás mění z pozorovatelů na účastníky.

17 22.04.2020

Vícekrát jsem slyšel názor, že Švejk je kniha, ve které je všechno. Já jsem dočetl ani ne do čtvrtiny (dospěl jsem krátce za místo, kde se Švejk stal pucflekem u nadporučíka Lukáše), takže nevím, ale v té části, se kterou jsem měl tu čest, mi toho chybělo docela hodně.
Nejvíc mi tam chyběla láska – a ne, nemyslím to tak, že by si Švejk měl najít děvče. :-)

Nejčastější se o Švejkovi říká, že svojí (hranou?) blbostí bojuje s byrokracií a armádní mašinérií. Jako by se tím naznačovalo, že pokud by svět byl jiný, i Švejk by byl jiný. Že jeho chování je jen reakcí na válečnou krutost. Jenže Švejk se podváděním lidí živil už před válkou...
Nejsilnější vzpomínku si odnesu na následnou epizodu: Dva řadoví vojáci, kteří vězněného Švejka eskortují, se nad nim slitují (poté, co jim lživě sdělí, že ho vedou na popravu) a zajdou s ním na „poslední pivo“, jeden z nich dokonce sanuje útratu prodejem vlastních hodinek. Když se tito vojáci následně vinou tohoto provinění dostanou do kázeňských potíží, Švejk jim nejen nepomůže, ale ještě se na ně oboří. Na chlapy, na jejichž účet ještě před pár hodinami popíjel – a kteří v žádném případě nepatří do nenáviděného důstojnického sboru.

Před pár dny jsem měl před očima krásnou sekvenci vět z Dostojevského Karamazových A přestože jsem četl Bratry před pár lety, vůbec jsem si ji nevybavoval, protože za pár let se změnila moje optika natolik, že myšlenka, která tehdy zapadla, dnes okouzluje.
Proč o tom píšu v komentáři ke Švejkovi? Protože mi to ukazuje, kolik skvělých knížek si přímo říká o to, abych si je přečetl znovu. A že tedy nemá smysl marnit čas a trápit se s románem, který mi evidentně nic nedává a zaměřit se na to, co mě obohacuje. Možná o něco přijdu, možná to v následujících kapitolách bude lepší, možná by všechno až na dalších stránkách začalo dávat smysl. To už se nedozvím.

Ole je takový východoněmecký Big Lebowski. Typ postavy, kterou trochu litujeme (pro ty jeho věčné problémy) a které trochu závidíme (protože nemá zase ty naše problémy). Pro mě bylo zajímavé jej pozorovat, někdy se ptám sám sebe, kolik mně scházelo k tomu, abych byl jako Ole - teď nemyslím charismatem a dílčími hudebními úspěchy, ale jeho neukotveností, životem ode dne ke dni, bez hodnot, bez hlubších vazeb. Nelituji toho, že jsem se nakonec uklidnil a usadil (a stal se nekonečně nudným), ale stopové množství nostalgie a závisti tam někde hluboko pořád je.
I druhá hlavní linie mě bavila – osudy punkerů a mladých lidí, dobrovolně utíkajících mimo hlavní proud. To je zajímavé téma bez ohledu na režim, ale nevyhnutelný střet svobodomyslné subkultury s upjatým totalitním režimem vyprávění nespokojené Nancy dokáže ještě opepřit.

Jaroslav Rudiš je výborný v tom (v této knize i jiných), že své příběhy vede mimo extrémy - není přehnaně depresivní, ale ani situace nezlehčuje, nedělá ze svého příběhu lehkomyslnou legraci. A hlavně: je to opravdu výborný vypravěč s darem přirozenosti, jeho knihy mají vždy spád a šmrnc, mám pocit, že bych si od něj s chutí přečetl knihu na snad úplně jakékoli téma.
A přezdívku Michala Davida si budu pamatovat dlouho :-)

17 12.07.2018

Ohňostroj nápadů, nespoutaná fantazie, chytře poskládané věty. Prolnutí velkých dějin a osudů konkrétního aktéra – outsidera. Zastavení vývoje člověka v době, kdy se zastavil i pokrok dějin a zakrněl v tom možná nejhorším, co nám zatím civilizace přinesla.
Spousta významů, spousta různých možných výkladů. Nevěrohodný vypravěč, který nás nutí přemýšlet o všem vyřčeném a pochybovat o tom, jestli přečtené platí v doslovném nebo symbolickém významu.

Vletěl jsem do Oskarova světa jak utržený vagón. Užíval si neobvyklých obrazů a absurdních situací. Jenže... někde v jedné čtvrtině románu jsem měl najednou pocit, že se nikam neposouvám. Oskar se sice dostával do nových a nových situací, ale zdálo se mi, že jsou to pouze variace stejné zápletky, navíc mi zevšedněl i Grassův styl. A proto jsem se ke konci už víc a víc nudil a četl se stále menším zaujetím. Závěr přinesl ještě oživení, ale celkový rozpačitý dojem už mi to moc nezlepšilo.

Plechový bubínek není v mých očích průměrná kniha, přestože moje hvězdičkové hodnocení nakonec průměrné bude. Je to výjimečná kniha, zvláštní. Jen si zřejmě žádá jiného čtenáře než jsem já, ve mně to ty správné struny nerozeznělo. Jako by všude kousek chyběl. Nebylo zde tolik fantazie jako v Márquezovi, nebyl zde tak propracovaný systém alegorií jako v Mistrovi a Markétce, smysl pro absurditu nebyl tak bláznivě podmanivý, jak to má Boris Vian a bizarní humor mě nepobavil jako Hellerova Hlava 22.
Ale hlavně ... hlavně jsem nebyl žádnou postavou osloven, literární postavy zůstaly literárními a nevstoupily do mého světa – nebál jsem se o ně, ani mě nedojímaly. Jediný Lankes ve mně vyvolal nějakou emoci (a mé hodnocení by si za rámeček nedal), ale to se mi zdálo málo.
Přesto bych Plechový bubínek doporučil – umím si představit, že může přinést velký zážitek.

17 08.05.2018

„Zdá se, že slova ještě neztratila schopnost lidmi pohnout, nechce se tomu věřit, světlo v nich tedy možná ještě úplně nevyhaslo, možná je ještě naděje, navzdory všemu.“

Nebývale působivý román, doslova a do písmene oslava literatury jako žánru, který podněcuje fantazii a vyvolává emoce. Bál jsem se, rozčiloval, mračil a občas podléhal naději – podle toho, v jaké fázi svého boje s krutým ostrovním životem se chlapec zrovna nacházel. A běhal mi mráz po zádech – hodně často.
Líbilo se mi, jak je v příběhu přirozeně zkombinována něha mladých přátel a krutost přírody – dospívající chlapec se zálibou v knihách mezi drsnými, téměř negramotnými rybáři působí navíc téměř jako univerzální metafora trápení soucitné lidské bytosti v reálném světě.
Navíc kombinace konkrétního, velmi fyzického vyprávění a obecného hledání odpovědí na životní otázky (posíleno originálním nápadem mít vševědoucího vypravěče v první osobě množného čísla) fungovala výborně a byla dalším důležitým aspektem mého mimořádného literárního zážitku.

A to pořád není všechno: skvělý jazyk, přirozené metafory. Zdánlivě prosté, ale přitom hluboké myšlenky.

Ještě jedna ukázka, která snad bude demonstrovat, co mám na mysli, když Stefánssonovu knihu tolik chválím:
„Některé básně nás odnesou tam, kam nedosáhnou žádná slova, žádné myšlenky, odvedou nás až k samotnému jádru, život se na okamžik zastaví a zkrásní, zprůzrační steskem a štěstím. Některé básně promění celý den, noc, tvůj život. Některé básně člověka přimějí zapomenout na smutek, beznaděj, zapomeneš koženou bundu, přijde k tobě mráz, řekne bác a je po tobě. Mrtvý člověk se rázem promění v minulost, je jedno, jak důležitá osoba to byla, jestli byl ten člověk laskavý, jak silnou měl vůli a jak nemyslitelný je život bez něj: smrt řekne bác, život se ve zlomku vteřiny rozplyne a člověk se promění v minulost. Vše, co je s ním spojené, je najednou vzpomínka, a ty se urputně snažíš udržet ji, zapomenout je zrada. Zapomenout, jak pila kafe. Jak se smála. Jak vždycky letmo vzhlédla. A přesto zapomeneš.“

17 30.12.2017

„Jako zabít ptáčka“ je román, kterému jsem se dlouho vyhýbal, protože mě kdysi-kdosi varoval, že se jedná o sentimentální kýč, který navíc nahlíží na černošské postavy pouze jako na nesamostatné subjekty děje (to je ale podle mě nedorozumění – román je reflexí postav z většinové společnosti a snad ani nemá být černošským pohledem na rasismus).
Nakonec jsem se tedy odhodlal a vůbec jsem nelitoval. Zdálo se mi, že atmosféra v knize je dobře vykreslená, cítil jsem se vtažen do děje a prožíval s rodinou Finchů jejich boj proti zatvrzelosti lidského myšlení.
Je to právě atmosféra, která je – podle mě – tím nejpůsobivějším, protože děj sám o sobě není nijak strhující. O děj totiž asi ani nejde – zdá se mi, že kniha byla napsána proto, aby mohla ukázat autorčin postoj ke světu a aby mohla na víceméně modelovém případě ukázat „dobré“ a „špatné“ aspekty jižanského maloměsta. To je zároveň na románu to nejslabší – že řada situací, monologů a dialogů nevyznívá přirozeně, ale působí jako uměle naroubované za účelem předkládání připravených tezí.

Ta didaktičnost knihy je sice na úkor přirozenosti, ale je snesitelná – alespoň pro mě - proto, že prezentované myšlenky (rovnost mezi lidmi, nebezpečnost předsudků, nebezpečí stádního způsobu myšlení, humanita a slušnost obecně...) jsou stále platné a myslím, že neškodí si je zopakovat, když jsou navíc součástí citlivě vyprávěného příběhu.

Při čtení jsem si několikrát vzpomněl na hry Karla Čapka, protože „Jako zabít ptáčka“ má taky kromě své knižní kvality i ten „mimoliterární“ přesah – ve své době působil jako morální apel. A tuto roli může hrát i dnes. Kdybychom si totiž vyměnili kulisy příběhu a přesunuli ho do současnosti, tak by stále byl aktuální – nedostatek empatie s jinak vypadajícími lidmi, schopnost omluvit si v sobě nespravedlivé rozhodnutí ... to jsou problémy, s kterými se potýkáme stále znova.

17 27.09.2017

Vůbec jsem to nepochopil, ale moc se mi to líbilo!

Myši byla moje druhá Fuksova kniha. A podobně jako ve Spalovači mrtvol jsem i tentokrát musel konstatovat, že mně smysl mnoha aspektů příběhu zůstal utajený. Přesto jsem četl s velkým potěšením. Ano souhlasím, že v knize se nic moc neděje (spíš nic než moc), ale když ono se to tam neděje tak nějak ... tak nějak zajímavě, skoro hypnoticky.
Protože jsem se nechtěl nechat Ladislavem Fuksem jen tak porazit, tak jsem se pustil do opakovaného čtení (v mém případě poslechu) vlastně okamžitě poté, co jsem dočetl na poslední stránku. S vědomím toho, že vím, jak to celé dopadlo, jsem některým skrytým významům přišel na kloub (nebo si to aspoň myslím). Ale když nad tím teď přemýšlím, tak to možná není až tolik důležité - tahle knížka se neluští jako křížovka, tahle knížka se vychutnává :-)

Ten svět Myší je zvláštní v tom, že je evidentně nereálný, přestože jeho jednotlivé prvky nereálné nejsou. Připomínalo mi to obrazy Rene Magritta, který také všední objekty sestavuje do bizarních, snových kompozicí, které známým věcem dávají nové nasvícení, nový smysl.
Podobné je to i s použitým jazykem - není úplně absurdní, jen je trochu posunutý (přepad, zločinka, já to věřím...).

Musím ještě pochválit audio verzi Myší - „četl“ jsem ušima a přednes Jiřího Ornesta se mi velice líbil. Nejsem velký příznivec audio knih mimo jiné i proto, že na můj vkus předčítači hodně přehrávají, ale v tomhle případě to bylo moc príma.

17 08.09.2017

Velmi citlivě podaný příběh o Ježíši Kristu, který sice probíhá až po ukřižování, ale se základními body Ježíšova učení se seznámíme prostřednictvím jiných postav. Také se čtivou formou dozvíme mnoho o dalších aktérech tohoto dechberoucího příběhu - apoštolech, židovské náboženské obci, ženách a cizincích. Waltari přistupuje k evangeliím s úctou, vychází z toho, co je psáno a svoji kreativní fantazii používá vždy jen tak, aby příběh doplnil a ilustroval - a to v souladu s vnitřní logikou postav. Výsledek stojí za to - procítěné a pestrobarevné vyprávění, které vtáhne do děje a chytí za srdce.

Mě ještě zaujalo, jaká míra předsudků a hierarchizace společnosti vládla v Palestině v roce 33. Úplně mě pokaždé zvedlo ze židle, když na sebe narazili dvě sympatické, pozitivní postavy, které spolu ale nebyly schopné vést normální, přátelský dialog, protože to bylo "společensky nevhodné" (např. žid-cizinec, muž-žena, bohatý občan-chudák...).

Myslím, že tuhle knihu lze chápat ve více významech, kromě historického příběhu také možná jako obecnou snahu o hledání víry, kdy Marcus může být třeba Waltari sám, ale třeba je taky Marcus takovým symbolickým ztělesněním člověka naší doby - který chce věřit, ale jeho vlastní nedůvěřivost mu klade do cesty překážky.
Na té nejsymboličtější vrstvě bychom mohli knihu číst i jako konflikt mezi duchovnem (mystérium Ježíšova učení) a praktickým světem (vzdělaný a pochybovačný Říman), který se odehrává v každém člověku. No, ale to už možná příliš fantazíruju...

Každopádně, Waltariho Jeho království je dokonale vhodná kniha pro někoho, komu se nechce číst Nový zákon, ale přitom ho širší souvislosti Ježíšova příběhu zajímají.

17 28.04.2017

Až teď, nějakou dobu po dočtení, jsem si uvědomil, jak je název románu vlastně ironický. Nikdo není sám. Ono to zní hodně optimisticky a povzbudivě, ne? Naznačuje to sílu pospolitosti a oporu, kterou dostaneme od lidí kolem nás v okamžicích našich neútěch. Ale ne ve světě Petry Soukupové! Zde mi vlastně přišlo, že ten titulní výrok zní skoro jako prokletí, jako bolestivé upomenutí na to, že si svoje blízké neseme s sebou životem; mnohdy pro radost, jistě, ale často také jako kámen v botě, který nedokážeme vyklepat.
Nebylo to proto, že by se neměli vzájemně rádi, manželé mezi sebou, děti mezi sebou, rodiče děti a naopak. Jen se pod tlakem okolností jako obvykle (jako obvykle v Soukupové knihách a jako obvykle i v našich realitách) zapomínalo na to, že ten druhý má také právo na svůj autentický pohled na věc a že pohled druhého má stejnou váhu a stejný nárok na to, aby byl brán vážně. Chtít to nejlepší pro všechny jakoby všem navzdory! Proti jejich vůli, vždyť já přece vím, co je nutné udělat, aby byli všichni spokojení! Tak jak je možné, že to nefunguje? A jak je možné, že to nikdo neoceňuje? Přece to následné celé hroucení se všeho nemůže být moje vina, když se tolik snažím?!

Nenápadná scéna, které mi ale utkvěla v paměti jako nejvýraznější, protože mi připadala nejvíc ilustrující: večeře u ještě žijící babičky a její vítězoslavné oznámení vnučce-vegance, že ten vývar nabídnutý jako zeleninový je ve skutečně z masa. To je tak typické! Nejen v tom, že postavy mnohdy nedokážou respektovat postoj, kterému sami nerozumí. Ale v tom neustálém nutkání konfrontovat se, posílat svá vidění světa do bitev proti názorům těch druhých – i když dobře vědí, že to dopadne jako vždycky katastrofou a zůstane jen úhor a spálená země. I když dobře vědí, jak tím ublíží i sami sobě.

Každopádně: paní Soukupová je už v našem knižním provozu docela instituce, její specifický styl si našel své obdivovatele. Mezi které se rád hlásím, protože si opravdu myslím, že kombinace jejího autorského stylu a věrohodnosti, v myšlení postav i v jejich interakcích, je unikátní. A výjimečně podmanivá. (To neznamená, že se všemi hrdiny souhlasím, to znamená, že všem hrdinům nějak rozumím, že mi jejich jednání přijde nějak vnitřně integrální, nelogické, ale vysvětlitelné). Takže i tentokrát jsem knihu nezavřel zklamán, i tentokrát jsem četl rychle a dychtivě.
Jen to kouzlo objevování už je pryč, ale to je prostě dáno tím, že vím, co můžu čekat (mimochodem: slogan „Nová Soukupová, tak jak ji znáte a máte rádi“ se mi jeví jako dost obludnost, nevím jestli to vymyslela autorka sama nebo nakladatelství...).
Takže pět hvězdiček znovu ano, jen ta pátá už tam narozdíl od předchozích příběhů visí na posledním hřebíčku. Možná bych příště uvítal i nějakou Soukupovou, jak ji zatím neznám – věřím, že bych ji měl i tak dál rád.

16 08.04.2024

(SPOILER) Nakonec to smysl dávalo.
Dlouho jsem myslel, že ne, že ta rámující situace komika svítícího si na svůj život je jen efekt, který není pro příběh nutný, není podpůrný a je vlastně i rušivý. Protože stand-up prostředí přece není místem, kde by bylo možné očekávat upřímnost výpovědi. Z těch pár zkušeností, které s tímto žánrem mám, vím, že sice témata předhazovaná publiku jsou mnohdy až nepříjemně osobní a smích je často vyvolán náhledem do intimně trapných okamžiků vypravěče. Ale jde o intimitu hranou, stylizovanou... Takže jsem si tak říkal, že jeviště stand-up vystoupení je možná to poslední místo, kde lze čekat autenticitu. A že tedy reakce diváků na Dovíka je nevěrohodná a umělá.

U čtení (v mém případě tedy poslechu) jsem dlouho zůstával prostě proto, že ta základní dějová linie byla zajímavá a zajímavě popsaná. A pak gradace po cestě zpět z tábora, ta byla až drásavá. Nejen v samotném faktu, že mladému člověku umře někdo blízký, nejen ve faktu, že neví, koho má oplakávat. Ale nutnost Dóvika čelit téhle pomyslné Sofiině volbě zrovna ve věku, kdy už je při své vnímavosti schopen dohlédnout toho, co se v jeho nitru a děje, ale zároveň ještě není dostatečně zralý k tomu, aby takový zážitek dokázal zpracovat? (pokud teda vůbec může být člověk někdy tolik dospělý, aby něco takového ustál bez rozkolísání vnitřního světa). No, tak to byla síla!

Jak jsem postupně zabředal do Dovíkovy zpovědi, vyjevovalo se, že zrovna tohle zvolené prostředí podporuje a doplňuje základní linku románu - není důležité jen to, co se vypráví, ale i jak se to vypráví a kde se to vypráví!
Kontrast drobného jednotlivce vystaveného světlům reflektorů vůči anonymitě temného hlediště. Kontrast intimního náhledu do bolavé duše a způsobu prezentace, který se nemůže obejít bez výrazných gest – to bylo téma, které se jakoby s Dóvikem táhlo už od jeho dětství, to nutkání přehlušit vnitřní bolest nějakou okázalou pozornost strhávající aktivitou - třeba chozením po rukou.
A možná nejvíc: kontrast člověka nutně hledajícího vzájemnost a pochopení blízkého vztahu, jaksi po něm stále slepě tápajícího – a diváků, kteří přišli v očekávání zábavného zážitku, o který se vystupující komik postará buď tím, že se mu jeho číslo povede, nebo tím, že se mu jeho číslo nepovede. V tomto posledním ohledu je román také hodně o nás, o naši schopnosti být trpělivě naslouchajícími tvory. Jsou lidé kolem nás našimi skutečnými bližními, nebo jsou víc zdrojem našeho pobavení, cílem našeho emočního voyerismu? Jak to s námi vlastně je? Zkouška emoční okoralosti, ano, to je přesné!

„Nechte ho ten příběh dovyprávět.“

16 20.02.2024

"Vetřel se ti snad do duše nějakej ďábel?"

Nebyl jsem tentokrát okouzlen literární podobou knihy, slang mladých lidí mě spíš rušil a otravoval. (Když jsem román četl jako mladík, bylo to jiné). Nebyl jsem samozřejmě ani fascinován postojem Alexe a jeho frendíků ke společnosti, ve které žijí. Rebelství bez příčiny a vytváření si svých pravidel mi není blízké ani v mnohem umírněnější podobě, pro tuhle partičku pyšných hrubiánů, která se nezastaví před násilím na těch nejzranitelnějších, jsem nebyl schopen najít žádnou polehčující okolnost, žádný úhel pohledu, ze kterého bych se na ně mohl dívat s byť jen náznakem sympatií.
Právě ten naprostý nesoulad mezi obecně uznávanou morálkou a skupinou lidí, která je sama sobě zákonem, je nejvíce děsivým aspektem knihy. Tomu napětí a nepříjemným pocitům nesrazí hrany ani silně stylizovaná forma, ne, působí to nepříjemně realisticky i v nepřirozeně jazykovém podání, i v bizarním vizuálu filmové verze.

Pro moje přemýšlení nad celým dějem pro mě byla zásadní právě totálně negativní charakteristika Alexe. Je totiž snadné být (jako čtenář, jako občan) na straně osobnostních práv lidí, kteří jsou nám nejen sympatičtí, ale jsou i jaksi "objektivně dobří" a dá se u nich předpokládat, že rozšíření jejich práv přispěje k rozvoji společnosti. Ale má mít nějaká práva i člověk, který nerespektuje práva druhých? Nemám teď na mysli omezení takového člověka za účelem ochrany společnosti (třeba uvězněním), to je jasná věc, to společnost dělat musí. Kladu si otázku obecněji: jestli si člověk musí lidská práva nějak "zasloužit" a jestli je může naopak svým vědomým zlem pozbýt. Náš smysl pro spravedlnost nám nejspíš napoví, že ano, že práva jsou spojeny s povinnostmi a odpovědností, to se jeví jako přiměřená reakce. Ale není výrok "člověk si musí zasloužit svá práva" jen variací na "člověk si musí zasloužit být považován za člověka"? Můžeme základní lidská práva považovat za nezadatelná a nezcizitelná, pokud je něčím podmiňujeme?

Ruku v ruce s tím jde tázání se po hranicích lidské svobody, svobodného rozhodování. Po hranicích přípustného zasahování do soukromé sféry člověka, po hranicích mezi obecným dobrem a lidskou autonomií. Anthony Burgess je na straně nedotknutelnosti lidské podstaty kteréhokoli z lidí, a je dobře, že jeho hlas zaznívá a že jeho pohled na vyhroceném Alexově příběhu můžeme promýšlet s ním.
"Otázkou zůstává, jestli takováhle technika může skutečně člověka učinit dobrým. Dobrota totiž pochází zevnitř. Dobrota je cosi, co si volíme. Když člověk nemůže volit, přestává být člověkem."

16 10.08.2023

Na první pohled mě upoutal ten přirozeně působící lehký nadhled, který nad dějem autorka měla a který byl na stránkách knihy trvale přítomen. Vlastně si říkám, že pokud bych nevěděl, že Jane Austen žila v době, o které píše, vsadil bych si na to, že je spisovatelem někdo z naší současnosti. Někdo, kdo má tu dobu upřímně rád, ale kdo už je od ní vzdálen dostatečně na to, aby prokoukl pasti tehdejšího společenského pořádku a popsal dobovou atmosféru s láskyplnou, ale vědoucí ironií. To, jak dokázala paní Jane vyhmátnout slabá místa měšťanské a šlechtické komunikace, když sama vězela přímo uprostřed toho pomyslného hrnce, ve kterém se její svět vařil, je prostě obdivuhodné. A neméně obdivuhodné je, že dokázala psát s ironickým odstupem, aniž by z toho vznikl nějaký posměšný škleb nebo okázalé opovržení. Když Elinor konstatuje, že "nejrozkošnější děvčata na světě lze potkat prakticky ve všech koutech Anglie a ve všech tělesných, povahových i rozumových obměnách", je to prostě zároveň vtipné, něžné i chytré. Stejně jako postřeh plukovníka Brandona na adresu roztomile umanuté Marianne: "Je něco tak milého v předsudcích mladého ducha, že člověk pocítí lítost, když vidí, jak nakonec ustupují obecně uznávaným názorům." :-)

Ale příběh děvčat Dashwoodových mě zaujal nejen jako sonda do středních vrstev předviktoriánské Anglie. Když jsem zhruba po třetině románu sestry na týden opustil (knížka byla příliš těžká, než abych ji tahal v batohu na dovolenou), uvědomoval jsem si vícekrát, že na postavy myslím a rozvažuji si pro sebe, jak to s nimi nakonec dopadne. Přirostly mi k srdci! Tak jsem zvědavý, jestli to u dalších románů Jane Austen bude podobné.

16 09.08.2023

Na rozdíl od minulých knih autorky (tohle byla už moje pátá) jsem zde nenašel obvyklý informační přesah a nové informace ze sovětského a post-sovětského světa: v Době z druhé ruky se dala objevit jedna z příčin ruské nedůvěry k západní demokracii (a já si od té doby dávám pozor na to zjednodušující „voni ti rusáci jsou prostě takový“), Ženská tvář a Zinkoví chlapci zase neotřelým způsobem nahlédly do světa hrdinů, jejichž hrdinství si poválečná společnost příliš připomínat nechtěla. Poslední svědci tuhle vrstvu nemají a já měl tedy pocit, že mně zde oproti předchozím románům něco schází. Ale to je jen taková poznámka pod čarou, nechci to příliš kritizovat – přišlo by mi necitlivé si stěžovat, že kniha, která je celá o utrpení dětí není dost dobrá, protože je „jen“ o utrpení dětí.

V průběhu čtení jsem si mnohokrát říkal, jestli to mám vůbec zapotřebí. Proč vůbec čtu zdánlivě nekončící proud svědectví o krutém a nelítostném zacházení s dětmi? Vždyť to bylo v mnoha případech téměř identické: stále znovu strach a nejistota, stále znovu hlad a bída, stále znovu nedůstojnost bezbranných lidských bytostí. Stále znovu a často dost podobně se musely děti dívat na smrt svých rodičů, a na své rodiče, jak se dívají na smrt jejich sourozenců.
Říkal jsem si, jestli by mi nestačilo přečíst si dvě tři taková svědectví a doplnit si je informací o tom, že podobných osudů byly tisíce. Ale ... ono by to asi nebylo totéž. Stejně jako má smysl mít všechna jména ve Dvoraně jmen v Jad Vašem, stejně jako má smysl na stejném místě číst stále dokola jména zemřelých, tak má i smysl naplnit knihu zdánlivě podobnými příběhy. Působí to úmorně a únavně, ano, ale ono to tak nejspíš působit má. Často se mi do obracení stránek moc nechtělo, ano, ale prostě jsem věděl, že před tím množstvím zbytečného násilí nemůžu uhýbat očima.

16 22.10.2021

V době svého dospívání jsem tuhle knížku měl moc rád. Jen málo jsem jí rozuměl, a to, co jsem z ní chápal mě spíš znepokojovalo, protože jsem jako bujný mladík cítil, že bych měl být na straně neŽITa, na straně toho živého a pulsujícího a emoce budícího, co je sice nebezpečné a nebezpečně neusazené, ale ve svém neklidu stále nějak rostoucí, tvořivé a inspirující. Zároveň jsem ale viděl, kolik je ve mě jáMORovské pohodlnosti a jak snadno bych se ve vhodných podmínkách nechal přilepit k emoční lhostejnosti melonovocukrového světa.
K žádnému uspokojivému výkladu Brautiganova podobenství jsem nikdy nedošel (to ale, myslím, ani není možné, pamatuji si, že ani odborná studie z doslovu mě nijak zvlášť nepřesvědčila), ale rád vzpomínám, jak mě bavilo nad knihou přemýšlet; uvažovat, koho symbolizují tygři a koho pstruzi; váhat, jestli je větší riziko život s Margaret nebo s Pauline a kdo by asi tak mohla být Margaret a Pauline mého života; jak bych se choval a co bych cítil na místě té či oné postavy... Měl jsem tohle přemítání moc rád, celou tuhle knížku jsem měl moc rád, to už jsem vlastně psal na začátku...

A čtení dnes, po pětadvaceti letech? I dnes mám pocit, že ději moc nerozumím, ale i dnes mi přijde trochu milý a hodně znepokojivý. A pořád vlastně nevím, kam v tomhle podobenství patřím. To by naznačovalo, že jsem se za to čtvrtstoletí moc nezměnil... Jen nevím, jestli je to dobře nebo špatně. :-)

16 26.08.2021

„I když nerozumí slovům muže, který už několik minut sedí vedle něho, uvědomuje si, že rád naslouchá jeho hlasu, hloubce toho hlasu, tak vážného a mohutného. Možná ho těší naslouchat tomu hlasu právě proto, že nerozumí slovům, která pronáší, a má jistotu, že ho ta slova nezraní, že mu neřeknou něco, co nechce slyšet, že nebudou klást bolestné otázky, že nebudou vyhrabávat minulost, aby mu ji hodily k nohám jako zkrvavenou mršinu.“

Na první pohled upoutá jazyk, kterým je příběh vyprávěn. Dočteme se třeba, že chuť polévky je „němá“, při pohledu do zrcadla je smutná „hlava“ a v okamžiku zoufalství srdce „škobrtne“. Velmi nesamozřejmé, podivně vymknuté vyjadřování, které podporuje pocit odcizení a jakéhosi bytostného nepohodlí (neumím to lépe vyjádřit), které pan Linh v nové životní situaci zažívá.
Ale nejen to. Zdá se, jako by literární styl celkově odpovídal náladě pana Linha. Když je smutný a sám, formulace jsou krátké a strohé, až to skoro vypadá, jako by každé slovo navíc vypravěče bolelo, stejně jako pana Linha bolí každé nadechnutí, každá myšlenka na ztracený domov. Ale jakmile se odpoutá od sebe a pohlédne na svoji vnučku nebo na přítele Barka, rázem se začíná prosvětlovat nejen atmosféra novely, ale zároveň začnou košatět i věty a kniha ožívá i jazykově.
Myslím, že i tento soulad formy a obsahu je jedním z kouzel novely, která mi nabídla zážitek nečekaný. Nečekaně povznášející, krásný! S takovou kombinací melancholie a něhy, smutku i naděje, s takovým vyladěním myšlenkového poselství v detailech i gradaci příběhu až do dechberoucího finále ... se opravdu nesetkávám každý měsíc. Nádhera, jedna velká (malá) nádhera!

Mudrovat nad tím, jak moc je zápletka věrohodná, nemá moc smysl, myslím. Tahle kniha přece není psychologickou studií člověka, je spíše básní v próze, poetickým svědectvím o mocné síle, kterou disponuje každý člověk, a přece je tak vzácná; o síle, která léčí, obnovuje a osvěžuje. O síle, která proměňuje svět, a to opravdově a z gruntu, protože nemění jen vnímání světa, ale jeho podstatu, samotnou jeho matérii!
Vnučka pana Linha je kniha o mocné síle nezištného přátelství.

„Vida, i takový může být život! Někdy nám sešle zázrak, zlato a smích, novou naději, když už jsme přesvědčeni, že všude kolem je jen pusto a prázdno!“

16 21.04.2021

„To je druhá, experimentální cesta milosti: naslouchat nejpokornějším a slabým hlasům, které se tě dovolávají. Nečekat, že se ti bůh zjeví v záři blesků a slávě nebeské, nýbrž v podobě člověka, na němž není vzezření ani krásy, nejposlednějšího z mužů, muže bolesti; anebo v podobě úkolů, ke kterým jsi volán, abys pomohl, jako pomáháš padlému koni; v podobě tichých pobídek a sympatií, které tě vyrvou z tvé samoty; v podobě nepatrných a nesčetných darů, které svět zašlapává a které máš vyzvednout z prachu a očistit; věru že v nesčíslných podobách, které zažiješ jako součinnost a pomoc, důvěru a náklonost, soucit a potěšení.“

Tato lehce načrtnutá duchovní minikompilace mě opravdu nadchla a zasáhla – klobouk dolů před Martinem Putnou! Spiritualita Karla Čapka je prostě okouzlující tím, jak je velmi prostá, zaměřená na lidi, promítající se do konkrétních činů, do obětavosti a vlídnosti. Služba lidem je v jeho pojetí neoddělitelná od služby bohu, myslím, že by si v tomto notovali i se svatou Terezkou, a docela jistě by si rozuměl s papežem Františkem – na Františkův výrok z minulého týdne, že laskavost je signálem Ježíšovy přítomnosti, jsem si při čtení vzpomněl hned několikrát.

Při prozkoumávání ukázek z Čapka mně nešlo na rozum to samé, nad čím jsem si lámal hlavu při čtení Havlových Dopisů Olze. Oba pánové neodmítají svoji odpovědnost za sebe a okolní svět, vnímají přesažnost světa směrem vzhůru jako klíčový aspekt svých životů, onen havlovský „horizont horizontu“ je v jejich tvorbě i veřejném působení nepřehlédnutelný. Sledoval jsem tuhle myšlenkovou linii se souhlasným pokyvováním a měl jsem pocit, že hned na příští stránce, nebo nejpozději té další musí být jako výslednice této cesty osobní Bůh, že takto nasměrovaná duchovní cesta Ho nemůže minout – a přece Čapek zůstává „ateistou gentlemanem“ (jak ho nazýval Jaroslav Durych). Snad se zalekl toho absolutního odevzdání, které musí provázet křesťanskou konverzi. Snad se ostýchal zřetelným pojmenováním uchopit něco, o čem ve své mysli nemohl nic vyslovit s definitivní jistotou. Snad ho odrazovala těžkopádnost a jistá malorysost českého církevnictví jeho doby. Těžko říct. Tak či onak: Karel Čapek je se svojí „plachou zbožností“ (termín profesora Halíka) a duchovním ponorem velkou inspirací – svojí usilovnou každodenní prací vlastně slouží Bohu skrze službu vrcholu Božího stvoření, tedy lidstvu. Stává se tak jedním z mnoha „nevědomých následovníků Krista“ (řečeno tentokrát slovy Ladislava Heryána), kteří naplňují Ježíšova slova o potřebě milovat bližního a svým životem jsou Božíma rukama na této zemi.
K předchozím řádkům chci raději dodat: Ani náznakem nechci tvrdit, že Čapek nějak morálně nebo intelektuálně selhal tím, že se nepřihlásil k církevní víře. To opravdu ne!! Jen jsem vyjadřoval údiv nad tím, že někdo prochází cestou, která se mi zdá tak důvěrně blízká ... a dojde k naprosto jinému cíli! Jako by ze stejných ingrediencí uvařil úplně jiné jídlo. Vede mě to ke dvěma myšlenkám: jednak k vděčnosti za svůj nesamozřejmý a nezasloužený dar víry. A pak k obavám o spasitelnost lidí jako je Karel Čapek (Nebo zmíněný Václav Havel. Nebo Nicholas Winton. Nebo spousta osob z mého okolí, kteří sice do kostela nechodí, ale jsou to přitom tak dobří a laskaví lidé). Pevně doufám, že se mu po jeho odchodu na věčnost otevřela brána nebes a se slovy „Klidně můžete vstoupit, dělal jste nám za života radost a modlili se za vás jiní“ byl vpuštěn do Božího království. :-)

A ještě kus Čapkovy modlitby za pravdu:
„Bože, vrať světu pravdu! Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví. Nikdo, žádný národ, žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy kdykoli korumpovány nástroji lži.
Nebude jistoty, nebude smluv, nebude ničeho platného a bezpečného, pokud vědomí kteréhokoliv národa bude zkřivováno záměrnou lží, Za každou lží jde úklad a násilí; každá lež je útok na bezpečí světa. Nikdo nebude žít v míru ani za nejsilnější hradbou z oceli a betonu; okřídlená lež se vysměje všem vašim pevnostem. Zbavit svět lži je víc než odzbrojení.
(...)
Neboť jenom bez lži se mohou lidé a národy dorozumět, ať mluví jazykem kterýmkoliv.
Bože, vrať světu pravdu!“

16 09.10.2020