Mirka2778 komentáře u knih
V čem jiném zalistovat, když nemáte úplně nejzářnější období?
- Murphyho zákon vždycky platí v tu nejnevhodnější dobu.
- Když se ti něco povede, snaž se nevypadat moc překvapeně.
- Jediný možný postoj vůči dobrým radám je předat je dál. Člověku nejsou k ničemu.
- Pár měsíců v laboratoři vám kolikrát ušetří pěkných pár hodin, které byste museli strávit v knihovně.
- Čistý stůl znamená přecpaný šuplík.
Není to špatné, ale dokonalé taky ne. Spíš lepší průměr. Mám vydání z roku 1947 a přesto se mi text četl úplně lehce, jen některé pasáže byly zbytečně zdlouhavé, ale to je dáno časem vzniku knížky.
Hned na začátku se vraždy a pokusu o vraždu dvou sester z rodiny Greenových ujímají: seržant a dva detektivové oddělení vražd, vedoucí úředník detektivního oddělení, vrchní inspektor policie a okresní návladní. Připojí se Philo Vance, jehož povoláním je nejspíš " znuděný mladý muž" a jemu v patách se plouží náš vypravěč, který se tváří jako Vanceův zaměstnanec, nicméně v ději je úplně k ničemu. A přes takhle silný tým vrah opravdu dokáže téměř vyvraždit celou rodinu. Tak to je to, co mi na tom vůbec nesedí.
Mám ráda historické romány. Pan Přibský si umí vybírat zajímavá témata z našich dějin, nicméně píše poněkud těžkopádně. K dobru mu přičítám, že mi zpřehlednil který je Hanka, který Borč, Sklenčka, Linda a který Horčička. A pokud bude připsáno pokračování tohoto skandálu, přečtu si ho také.
Matěj Pekař dokáže uplést housku, studuje na Univerzitě, je učedníkem mistra Parléře, přítelem mladého krále Václava a ještě se zamiloval do dcery nejbohatšího pražského měšťana.
Moc hezky napsaná a taky dobrodružná pověst. Přesně takovéhle knížky dokáží udělat dějepis zajímavý.
Přestože je to kniha především pro děti, mě se líbila moc a zkusím od autorky i další.
Čechovova dramata nejsou optimistická, jejich společným jmenovatelem je marná touha. Postavy touží žít jinde než žijí. Milují toho, kdo nemiluje je. Dělají práci, která je nenaplňuje, nebo vůbec žádnou. Předstírají blahobyt a žijí na dluh. Svými životy se jen tak potácejí.
Tři sestry: Za dvě stě, tři sta let nastane nový, šťastný život. My ho žít nebudeme, ale žijeme pro něj už teď, pracujeme a trpíme, tvoříme ho. A jenom v tom spočívá smysl naší existence, a chcete-li, i naše štěstí.
Spolu s Čechovem zůstanu pesimista. I dnes by mnozí dokázali najít v některé z her svůj předobraz.
Když chci číst Halinu, tak vím do čeho jdu a proč právě teď potřebuju strávit čas s jejími bonmoty, hláškami a postřehy. Vůbec mi nevadí, že je to trapné, na jedno brdo, prvoplánové. Až zas pojedu na intelektuální vlně, sáhnu po Čapkovi nebo Tolstém.
Nejlepší sport, je kafe a dort!
Vypravěčem příběhu je Bernard Spera, knihovník zámku Kratochvíle.
Děj se odehrává po vzniku Československa, po zrušení šlechtických titulů a výsad, po ruské revoluci.
Když se správy zámku i panství ujímá namísto vévody Průkazského regent Stoklasa, chybí mu potřebné znalosti i respekt zaměstnanců, kteří se těžko přizpůsobují nové situaci.
Do toho se na zámku objevuje a doslova usazuje ruský kníže Alexej. Nikdo o něm mnoho neví, někteří ho mají za Barona Prášila, jiní rovnou za podvodníka a ostatní jsou jím okouzleni.
Knížka obsahuje kromě těch hlavních i mnoho postav vedlejších, ale často tak nevýrazných, že jsou lehce zaměnitelné. Také Sperovo vyprávění mi přijde chaotické. Přeskakuje od postavy k postavě, v názorech také kolísá tam a zpět. Na některé postavy pohlíží až neobjektivně pohrdavě.
Vančura byl mistr slova. Knížka má svůj půvab, ale zub času ho přece jen už nahlodal.
Tohle už není knížka do batůžku na každou volnou chvilku, ale i tak jsem prvními třiceti lety Přemyslova života prolétla za týden.
Když čtu "paní Vaňkovou" říkám si proč spisovatelé musejí vymýšlet "neskutečné romány"? Přece úplně stačí napsat to, co se opravdu dělo. Tedy, autor musí mít její vypravěčský talent.
Po přečtení cítím nad nimi jen lítost. Všechny postavy jednaly tak, jak musely. Bylo to dáno jejich povahou, vírou, svědomím. Kdyby se kdokoli -Ondřej, Lenora, Armín zachovali jinak, neobstáli by sami před sebou.
Knížka je tak syrová, že věřím v opravdovost takového příběhu.
Jedna z mála knížek, kterou si opravdu pamatuji. Ukazuje zrůdnost lidské malosti, .
Akce "K" (kulak) měla zničit vesnický život v jeho po staletí fungující podobě.
Největší a nejbohatší (co se však dodnes tolik nezdůrazňuje: pokrokové, pracovité a vzdělané) sedláky měla tato akce v každé vsi přivést pod hlavičku JZD, které by mělo uvědomělé komunistické vedení.
Autor sebral výpovědi lidí, kterých se nějak akce "K" dotkla. I když slovo dotkla nevystihuje podstatu.
Když se semknou hloupé, závistivé charakterové zrůdy a ze své ubohosti udělají ctnost a měřítko, neumějí nic jiného, než zlikvidovat každého, kdo je jakkoli převyšuje. (Lidskostí, pílí, intelektem, morálkou.)
Co mě ale nejvíc v knize zasáhlo, bylo to jak se akci vykonávající orgány nijak neodchylovaly od šablony dodané svrchu.
Případ od případu, od člověka k člověku, rodinu od rodiny likvidovaly podle totožného scénáře.
Knihu není jednoduché přečíst celou, ale je potřeba si připomínat, čeho je člověk schopen, když se schová za masku vyšších cílů.
Velmi půvabná hříčka odehrávající se ve vísce Dalskabáty. Do pekla, za posledních deset let, z této vesnice nikdo nepřišel. A to je na pováženou!
V přestrojení přichází věc prošetřit Ichthuriel, pekelný šéf ústavu pro experimentální psychologii.
Vyhání z obce chytrou hospodyni- vdovu Plajznerovou. Začíná líčit past na vesničany, snaží se probudit jejich dřímající špatné stránky.
Ale také pátrá po zapomenutém čertovi. Ať už jsou čerti hloupí, chytří, polidštění, senilní nebo napálení, do české pohádky neodmyslitelně patří.
V prvním díle si Robinson u mě nějaké ty sympatie získal, ale v druhém díle se už bezhlavě vrhal z jednoho dobrodružství do druhého a já poněkud ztrácela pro jeho vyvádění pochopení. Není to můj žánr, přesto jsem moc ráda, že jsem Robinsona přečetla.
Přidám citaci z Paličkovy předmluvy,: Daniel Defoe napsal k Robinsonovi dvě pokračování. Druhý díl již není tak poutavý jako první, a díl třetí, „Vážné úvahy o živote Robinsona Crusoe“, je tak přeplněn mravoličnými pojednáními,
příznačnými pro tehdejší dobu, ale zastaralými už v minulém století, že jej ani čtenářům nepředkládáme. Quido Palička
Autorka nás seznámí s celou řadou obyvatel Brna čtrnáctého století. Od titulních nevěstek přes měšťany a patricie, až po šlechtice a samotného markraběte.
Mladá žena si sjedná vraždu svého hrubého manžela, markraběnka se ujímá novorozeněte nalezeného v lese a za Brnem byl spolu s nevěstkou nalezen mrtvý obchodník z Blanska.
Knížka se čte velmi dobře. Měšťanů a radních je tolik, že trochu splývají, ale ději to nijak nevadí.
Popis života ve městě beru, vzhledem k literárnímu žánru, za docela věrný. Líbilo se mi to.
Souhlasím s předchozími komentáři. Kniha z většiny nemá děj. O životě jednotlivých lidí se autor rozepisuje bez ladu a skladu. A tak se třeba až po čtyřech stranách dovídáme že s danou osobou nás už jednou seznámil. Navíc těch sourozenců, pratet, strýců, bratranců, manželů a starých pannen se za těch pět, šest generací, které se kniha snaží postihnout nastřádá......
Bromfield spíše jen popisuje proměny života a společnosti amerického středozápadu. Vypadá to že se mu proměna světa příliš nelíbí. Za sto let se z nově vzniklé osady skládající se z několika farem stalo průmyslové velkoměsto. Farmář, na začátku knihy mohl svou snahou i zbohatnout a získat slušné společenské postavení. Byl hybnou silou světa. Po sto letech přes veškerou píli už patří ke spodině a kdo může, z venkova utíká.
Tato kniha vyšla v češtině (v roce 1970) zřejmě pro Američanem vyjádřenou myšlenku, že Američan nepřizná, že se má špatně, že je chudý. On bude předstírat úspěch i když živoří. Nebo pro pár zmínek o českých služkách a o přistěhovalcích z Čech obecně?
"Takhle by snad nebyly dokázaly děti v žádné jiné zemi napadnout spolužáka, to bylo typicky americké, v dětech se už od malička pěstovalo doma vědomí, že něco jsou, že něco mají, že v životě musí něco dokázat a že třeba být především průbojný - tahle odpadková filozofie se postupně stávala hlavním pilířem amerického životního názoru."
Takže celou knihou jsem se prokousala, abych mohla s čistým svědomím napsat, že knihu nikomu nedoporučuji, ...leda by byl studentem americké literatury.
P.S. To jsem si chtěla přečíst něco útlého, čtivého.
Každý člověk prožil drama o kterém nikdo další neví. Každý udělal rozhodnutí o kterém nikdo netuší jak bylo těžké. A každý má v sobě neviditelnou jizvu, která bolí do posledních dnů.
Tahle knížka je drobných, většinou smutných, příběhů plná. Střípky ze životů obyčejných lidí se nedají přečíst za odpoledne. Jedna, dvě povídky stačí k tomu, abyste začali pochybovat o tom, že je na světě krásně.
Přestože je knize víc než stopadesát let, bylo Šlechtické hnízdo pro mě odpočinkovou četbou. Turgeněv sice do detailu popisuje krajinu, stejně jako myšlenky postav, nebo jejich život, ale tak dobře se to čte! Jistě sáhnu i po dalších autorových knihách.
S autorkou musím souhlasit, že extenzivní a ekologické zemědělství je pro lidstvo i planetu mnohem přirozenější a prospěšnější, než v současnosti dominující intenzivní způsob zemědělské výroby.
Je krásné, že ona sama se svou rodinou může a dokáže žít i pracovat v souladu s touto filozofií a s potřebami svých zvířat.
To že se kniha stala světovým bestsellerem připisuji obecné odtrženosti dnešního čtenáře od přírody.
Při čtení jsem měla pocit že čtu knížku určenou dětem tak od osmi let. Jen hezké ilustrace (třeba od paní Zmatlíkové) mi moc chyběly.
Po dlouhé době se mi stalo, že jsem nedokázala knihu odložit, dokud jsem ji nedočetla. Je výborná, důležitá, potřebná.
Je těžké hodnotit obsah. Stále se mi myšlenky vracejí k tomu, jaké zoufalství musel Jan Zajíc cítit v tehdejší době, ale zároveň jak silně věřil že svým činem lidi zburcuje.
Bohužel ve mně zůstává pocit (a teď ať použiju jakákoli slova, tak budou zvolená špatně) že smrt Jana Zajíce byla zbytečná. Jeho poselství se k lidem, kterým bylo určené, vlastně ani nedostalo.
Kompilace osmnácti krátkých kriminálních příběhů, na které se podílelo šest autorů. Díky tomu je každá povídka trochu jiná. Je to jednoduché čtení na ukrácení dlouhé chvíle ať už ve vlaku, nebo v čekárně u doktora. A tam, nebo třeba v knihobudce po dočtení knížku klidně odložte. Svůj účel, na jedno použití, už splnila.
Navzdory dálkám jsem četla před pětadvaceti lety a byla nadšená, tak jako skoro všemi zanegreyovkami. Teď jsem ale narazila na vydání z roku 1946. No neodolala jsem a začetla se. Většinou nemám problém číst knížky staršího vydání, nicméně tohle byl zážitek! Ještě teď nevycházím z údivu jak moc se náš jazyk za tři čtvrtiny století proměnil. Hlavními hrdiny jsou tři kovbojové a jeden zelenáč přibližně ve věku dvacet až třicet let. Ale mluví mezi sebou šroubovaně jak (prosím zapojit představivost) v našich filmech pro pamětníky uředník, který si upraví kravatu a pokloní se, když mu telefonuje nadřízený. (Vidíte herce Marvana, jak cválá na koni a žene stádo dobytka přes rozvodněnou řeku?) A takové asociace se mi děly po celou knížku! Četla jsem to dvojnásobek času než jsem čekala, ale jsem spokojená, bylo to zvláštní.