MisaSutcliff komentáře u knih

Opravdu, ale opravdu jsem chtěla, aby mě to bavilo a já konečně prozřela, proč bych taky měla číst Kinga, ale ne. Mě to prostě nenadchlo. Jakožto jeho knihami nepolíbená jsem sáhla po tom údajně nejděsivějším příběhu a až do konce jsem čekala, kdy už to přijde, kdy už se začnu bát. No… když pominu předvídatelnost děje, na které se očividně staví a rodinná dramata, která mají umocnit následné události, tak Řbitov zviřátek pro mě nebyl ničím zajímavý. Celá kniha mi přišla akorát strašně ukecaná, včetně poslední třetiny, která byla alespoň trochu zajímavá a já se kvůli tomu prostě nedokázala do Louise vžít (ačkoliv jsem ho vážně chápala). Možná jsem jen měla přehnaná očekávání a doufala že zároveň pochopím, co všichni na Kingovi vidí. Protože já to pořád nevidím a nevím, jestli se mi chce zkoušet číst něco dalšího.

9 21.08.2019

Na tuhle knihu jsem se těšila jak malá holka na Vánoce, Prachmistři byli vážně milým překvapením. Sice se posuneme o 10 let později a do jiné země, ale za starými známými. Autor vsadil na osvědčený koncept a tak i Hříchy říše jsou podány z pohledu tří postav. Tentokrát je ale rozjezd knihy znatelně pomalejší a spíše než na radikální dějové zvraty je zaměřený na jednotlivé vypravěče a inktriky, kterých jsou součástí. Také magie je tady znatelně méně, privilegované byste prakticky napočítali na prstech jedné ruky. Tedy alespoň do zhruba poslední třetiny, kdy se plně vyloupne zápletka pro celou sérii a všichni budou muset ukázat, že ještě nepatří do starého železa. Husí kůže zaručena. McClellan je stále stejně skvělý vypravěč a já jsem vážně zvědavá, co bude dál.

1 25.07.2019

Z audioknihy Cizinka jsem byla vážně nadšená a byla jsem zklamaná, že Vážku v jantaru budu muset reálně číst. Samozřejmě, že jsem ji rozečetla hned po doposlouchání Cizinky. A "četla" ji dalších několik měsíců. Nedělám to ráda, ale já tu knihu prostě vzdávám. Když po víc jak půl roce něco nejsem schopná dočíst a nemám ani potřebu nebo chuť ve čtení pokračovat, je to špatně. Přitom jsem se opravdu snažila. Značně demotivační je už jen začátek. Mysleli byste si, že se vrátíte za Claire a Jamiem do roku 1744? Omyl, začíná se v roce 1968. Šok? Jako blázen. Ale budiž. Jakmile skousnete, že víte jak kniha skončí a tudíž vlastně nemáte důvod ji číst a pokračujete, tak... se nic nestane. Jamie s Claire jsou ve Francii a prakticky až do poloviny knihy se nestalo nic zásadního, překvapivého nebo jakkoliv atraktivního pro čtenáře. Prostě nic. Možná dál se to zlepší, ale já asi nemám vůli to další půlrok zjišťovat. Takže sice s těžkým srdcem (ale pro vlastní dobro) Vážku vzdávám a dám šanci aspoň seriálu. Tam je snad pořád na co koukat.

Román Terror je sice založen na základě skutečné události, nechybí mu však fantastické prvky. Jedná se o příběh výpravy sira Johna Franklina, která se vydala hledat severozápadní cestu, přitom ale zmizela a nebyla nalezena. Sledujeme vývoj situace u dvou sesterských lodí Erebus a Terror, zamrzlých v arktických ledových pláních a jejich trpících posádek. Čím déle jsou uvězněni v ledu, tím se prohlubuje všeobecná deprese, rozvíjejí se nemoci a roste riziko vzpoury. To nejhorší nebezpečí ale přichází z ledu jako duch, téměř neviditelný a očividně nepřemožitelný... Terror není pouze o mrazivém pekle, kterým posádky obou lodí procházejí, je také plný vzpomínek, lekcí z (nejen) arktického zeměpisu a především vůle přežít. Autor se historické stránky tématu chopil vážně zodpovědně a kniha je skvělým propojením historie a fikce. Děj je hutný, atmosférický, ale také zdlouhavý a nesnadno stravitelný. Objem příběhu narůstá i počtem 11 vypravěčů, jejich vzpomínkami, vlastními problémy a nemocemi. Skrze tyto osobnější vhledy vám všichni nepozorovaně přirostou k srdci a vy jim do poslední chvíle nepřestanete fandit.

9 20.07.2019

Na románovou prvotinu Honzy Vojtíška jsem byla dost zvědavá, jelikož tenhle pán mi díky časopisu Howard už roky rozšiřuje moje hororové obzory. A byla jsem příjemně překvapená. Děj se ubírá nepředvídatelným směrem k předvídatelnému, ale logickému konci. Autor si je velmi dobře vědom možností českého prostředí a v rámci toho dokázal vytvořit funkční, uvěřitelný a čtivý příběh, který zaujme, ani nepostřehnete jak. Navíc svým zasazením do českého prostředí a autorovým stylem působí Kazatel jako něco, co se prostě mohlo stát a je napsaný s úctou (a zřetelí) k žánru a jeho klišé. Nejedná se o závratně děsivý příběh, ale o milou jednohubku, která vás vtáhne do sebe, polechtá ta správná centra, pomuchluje a na konci nechá trochu bezradné, že tohle je už vše.

5 19.07.2019

Tohle prostě jo. Nevěřila bych, že je to možné, ale Lovecraftovo nepopsatelno může fungovat i v komiksu. Kriekův styl kresby a černobílé lazení povídkám sedly jak prdel na hrnec až jsem trochu měla pocit, jako bych se do té doby sama přenesla. Výběr povídek je také skvělý, osobně jsem se nejvíce bála o Barvu z kosmu, ale zbytečně, byla působivá. Můj vnitřní fanoušek Lovecrafta je stále ohromen a pořád si výská nadšením, protože tohle se vážně povedlo.

2 12.01.2019

Jedna z mých nejoblíbenějších loňských divnoknih. Úchylárnička na jedno odpoledne, která si na nic nehraje a chce pobavit. Tohle rozhodně není poslední Mellick III, kterého jsem četla.

3 12.01.2019

Jsem asi ten poslední člověk, který by řekl, že ho bude bavit Cizinka. A ona fakt baví. Ano, je to romantika jako blázen, ale pokud se jako já bojíte óchání a áchání ve stylu Stmívání, tak se naštěstí není čeho bát. Děj je sice silně zaměřený na vznik a vývoj vztahu Claire a Jamieho, ovšem drsné prostředí Skotské vysočiny a Skoti samotní tu bilanci vyrovnávají. Claire navíc není žádná křehotinka v nesnázích a nenechá si nic jen tak líbit. Ale to ani Jamie. I když má kniha svoje mouchy, tak Gabaldon je skvělá vypravěčka a Cizinka vás tak opravdu rychle pohltí a nepustí. Stejně jako mě, a to jsem se jí vážně dlouho bránila.

6 12.01.2019

I když mě trochu láká říct, že Meč osudu byl o maličko slabší než předchozí kniha, byla bych sama proti sobě. Ani tady se nemohu rozhodnout jaká povídka mě bavila víc a případně jaký z nich byla nejslabší. I když i zde je viditelná inspirace evropskými pohádkami, není jí tolik jako v Posledním přání a naopak se pomalu začíná viditelněji rýsovat směr děje pro romány. Ano, Nilfgaard zaklepe na bránu Cintry a Geralt dojde svojí Sudby. Oproti předchozí knize zde není intermezzo spojující celou knihu do celku a tak jsou jednotlivé povídky jen střípky Geraltova života, kterými nás autor vede tam, kde nás potřebuje. K dalším osudovým seznámením i k nečekaným shledáním. A přestože jsem ani Meč osudu nečetla poprvé, Epilog mi znovu zlomil srdce. I když je tam zmíněna spousta postav a událostí, které se objevují až v románové sáze, tak si nemyslím si, že se jedná o spoiler, jako spíše o vytoužený šťastný konec. Konec, jaký by si všichni zasloužili. Ale to musí posoudit každý sám.

2 03.11.2018

Poslední přání jsem nečetla poprvé (ale asi tak po padesáté, um...). Upřímně, ať je Sapkowski jakýkoliv, jeho zaklínačské povídky jsou i po letech od svého vzniku skvělé. V jednotlivých povídkách se seznámíme nejen s nechvalně proslulým Řezníkem z Blavikenu alias Geraltem z Rivie, ale i s jeho blízkými. S jeho rodiči, trubadúrem Marigoldem, matkou Nennene, Lvicí z Cintry i jeho femme fatale, Yennefer. S jednotlivými příhodami z Geraltova života se zároveň pomalu odhaluje i jeho svět, který je stejně fantastický jako krutý a zbavený pohádkově romantického nádechu. A přitom dojde i na ty pohádky. Přestože se jedná o povídkovou knihu, všechny části jsou vzájemně provázány intermezzem nazvaným Hlas rozumu, který vše spojuje do jednotného celku. Upřímně je opravdu těžké vybrat jen jednu povídku jako nejlepší, protože všechny mají své kouzlo, všechny jsou skvělé. Ať už to krátké seznámení s Visennou a Korinem (u kterého mě dodnes mrzí, že zůstalo jen u něj) v Cestě, z níž není návratu, přes Geraltovu sudbu v Otázce ceny po intenzivní seznámení s Yennefer v titulní povídce Poslední přání. Přestože jsem asi žádné jiné knihy nečetla tolikrát jako právě celého Zaklínače, Poslední přání jsem ani tentokrát nečetla naposledy.

11 03.11.2018

Tohle je to bezesporu jedna z nejzvláštnějších knih, co jsem kdy četla. Pokud byste tu hledali děj, hledali byste marně. Hřbitovní hlína se totiž prakticky celá skládá z přímé řeči. Nedokážete si představit, jak to může fungovat? Nic si z toho nedělejte, já taky netušila. A bavilo mě to. Je to takové Slunce seno zasazené do irských poměrů. Že neznáte irskou mentalitu a jejich reálie? Nezoufejte, na konci je parádní doslov překladatele Radvana Markuse, který je dosti nápomocný. Určitě doporučuji přečíst nejprve ten. Navíc je celá kniha opatřena docela podrobným poznámkovým aparátem, takže myslím, že chybějící znalosti kontextu vám překážet nebudou. Když opominete všemožné rozbory, které byste mohli najít, tak ta kniha nejvíce připomíná drbny ze vsi. Spoustu toho natlachají, jak budou moct, tak se budou urážet a všechno zveličí. Stejně jako tady. Nebožtíci se informace z povrchu dozvídají jen když umře někdo další a mezitím mají dostatek času vše důkladně probrat a upravit si dle svého. A co neví, to si vymyslí. Postupně se tak ukazují jejich vztahy ještě zaživa nebo majetkové poměry a obojí se promítá i do jejich posmrtného života. Hřbitovní hlína sice nepatří mezi klasické oddychové knihy a její čtení občas není nejznazší, ale já se vážně bavila. A už se těším, až se mi jí podaří někomu vnutit a budeme si o ní moct popovídat.

Vážně nechápu, jak mi mohlo trvat tak dlouho pustit se do Spalovače mrtvol. Nejen, že podle téhle literární klasiky natočil Juraj Hertz výborný film, který je dnes kultem, ale ta kniha sama pro mě měla vždy zvláštní auru tajemné přitažlivosti. A ta přitažlivost neopadla ani po přečtení. Docela mě překvapilo, jak je ta kniha útlá a jak na tak malém prostoru vybudoval Fuchs opravdu mrazivou atmosféru. Kniha je vystavěna na opravdu znepokojivých kontrastech a tím pádem příběh neztrácí sílu ani desítky let po svém vydání. Pomalý přerod slušného a nežného Karla Kopfrkingla v lidské monstrum je vskutku působivý a rozhodně patří mezi nejlepší knihy, co jsem kdy četla. Fuchs navíc perfektně pracuje s jazykem a tak se vám rychle slovní obraty pana Kopfrkingla dostanou pod kůži. A pokud ne z knihy, tak rozhodně z filmu. Hrušínský už pro mě asi napořád zůstane právě Karlem Kopfrkinglem a jeho "Co abych tě, drahá, oběsil?" se mi zarylo hodně hluboko do paměti. Pokud jste Spalovače ještě nečetli, obrňte svoje nervy a pusťte se do toho, vážně za to stojí.

9 03.11.2018

Povídky jsou milou chuťovkou při čekání na překlad další série, ale stejně jako u knih tu zůstává pocit, že chcete víc… Každopádně je kniha vítaným doplněním informací k hlavnímu příběhu, i když ne všech, co by mě zajímaly. Navíc se konečně seznámíme i s Erikou :).

26.01.2018

Mě to bavilo :).
První polovina knihy byla hůře stravitelná, trvalo mi zvyknout si na autorův styl psaní, humor i využívání moderní elektroniky. A když jsem to překonala, dočetla jsem knihu jedním dechem a závěr mě překvapil i znechutil svojí reálností.

2 26.01.2018

Kniha pro mě byla jak prvním setkáním s finským podivnem, tak obecně se severskou literaturou. A byla jsem trochu zklamaná. Ten příběh je dobrý, jenže já se do něj za žádnou cenu nemohla začíst a konec knihy jsem uvítala, protože jsem ji mohla odložit. Jenže ta kniha se mnou zůstala a pořád se mi převaluje v hlavě. Jsem z ní pořád na rozpacích, každopádně si budu muset jak od autora, tak ze severu přečíst víc.

25.10.2017

Čarodějky na cestách mi daly celkem zabrat. Prvních asi 30 stránek jsem musela číst dvakrát, abych se nějak zorientovala a začetla. Zrcadla a pohádkové příběhy mě totiž dvakrát neoslovily. Když jsem ale ten poměrně kostrbatý začátek překonala, začala jsem se bavit. Zdědit kmotřičkovství totiž není jen tak, navíc když vám Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová dýchají za krk. A kmotřičkovská hůlka očividně zvládá jen dýně. Napojení a odkazy na všemožné legendární pohádky a Pratchettovy svérázné čarodějky daly dohromady ten správný zeměplošský guláš, který sice místy chutnal po močálu a voodoo, ale nepřejedl se. Po dlouhé době jsem zeměplošskou knihu dočítala s nadšením a měla jsem chuť pokračovat dál. Jo a Esme s Gytou na plese fakt válely!

1 13.09.2017

Ať dělám, co dělám, Hulk mě jako postava nikdy nebavil. Jak Bruce Banner, tak Hulk. A protože jsem to s ním nechtěla snadno vzdát, Spálenou zemi jsem přečetla celou. O to víc jsem byla překvapená, že vlastně o klasického Hulka nejde, prim tentokrát hraje červený. Ale… tentokrát už vím, že Hulk vážně nebude pro mě. Příběh jako takový má fantastickou kresbu, kterou jsem se pokaždé kochala před spaním, která mi usnadňovala přečtení a hlavně kvůli které jsem to dočetla. Struktura děje, kdy se červený Hulk setkává s dalšími marvelovskými hrdiny mě taky bavila (došlo na moje oblíbence!), včetně teambuildingu se zeleným Hulkem. Jenže pak přichází samotný Hulk jako postava. Jeho navztekaná povaha mi prostě nesedí a tak nechám na jiných jeho docenění.

08.06.2017

Teprve druhá kniha o Smrťovi a je naprosto jednoduše zamilovatelná. Čím? U Smrtě se totiž projeví značně nežádoucí věc, osobnost, a tak je propuštěn. A v tu chvíli začíná všechna sranda, na Zeměploše se totiž přestalo umírat. Děj je prakticky rozdělen na 3 dějové linky, jednu okolo Smrtě, jednu okolo (ne)zesnulého mága Rumpála Žičky a samostatně stojí jeho kolegové z Neviditelné univerzity. Plus k tomu připočítejte absurdně originální sbírku postav a Pratchettův smysl pro humor a dostanete asi nejkouzelnější knihu o umírání a smrti. A já bych vážně chtěla vidět Smrtě sekat pole klas po klasu. Důležitý je totiž osobní přístup, chápejte. Jenže i Sekáč má své mouchy. Linka okolo mágů je asi tou nejvíce otravnou a ke konci mi děj přišel tak překombinovaný, že mi přestal dávat smysl. A vážně nevidím důvod, proč by Krysí Smrť nemohl jezdit na kočce!

2 08.06.2017

Na Zeměploše se probudil Svatý les a žádá si své oběti. Nic nechybí – uhrančiví hrdinové, spoře oděné ženy, mluvící zvířata, pražená kukuřice a Kolík Aťsepicnu. Objeví se i chapadla! Pohyblivé obrázky jsou klasickou Pratchettovskou jízdou plnou snad všech Hollywoodských klišé a archetypů a tradičně všemožných popkulturních narážek a odkazů. Přestože kniha obsahuje skvělé nápady, ději by rozhodně prospělo zkrácení. Po parádním začátku se celkem rozmělní a k zábavnému nastartování opět dojde až na konci při souboji s příšerami z Podzemních rozměrů. A tentokrát ne tak ledajakých. Postavy z většiny taky moc nepřekvapí, ale i tady jsou výjimky. Jako mluvící pes Gaspoda nebo nový a příliš aktivní arcikancléř Neviditelné univerzity, Vzoromil Výsměšek. Co říct víc? Je to prostě další příjemná, ale průměrná oddechovka z oblíbeného placatého světa.

08.06.2017

Hobit mě chytl až když jsem ho četla po letech podruhé. Při prvním čtením jsem knihu jen s vypětím sil dočetla a dlouhá léta tak byla jedinou, co jsem od Tolkiena četla. Chyba, uznávám. Hobit je možná myšlený jako pohádka, ale opravdu milá pohádka. Nejmilejší, co jsem za dlouhou dobu četla. I když mě místy iritoval Tolkienův styl, k vlastnímu překvapení jsem si knihu dost užila a už při čtení jsem si říkala, jak skvěle musí znít nahlas. Jsem vážně ráda, že jsem to s ním nevzdala a zkusila ho přečíst znovu.

2 27.10.2016