MisaSutcliff komentáře u knih
Zlovolné bytosti mě dlouho lákaly svou obálkou a příslibem hororových balad ve stylu Erbenovy kytice. Ale až teprve její druhá autorky kniha Oko čarodějnice mě přesvědčila, že Zlovolné bytosti potřebuji hned.
Knížka se skládá z novelky Když se nedíváš a několika hororových balad. Hlavní tematickou inspirací je slovanská mytologie a tak se na vás zevnitř natahují pařáty čarodějnic, jezinek, umrlců a dalších zlovolných bytostí. Všechny příběhy jsou zasazeny do blíže neurčené minulosti, čímž umocňují mrazivý zážitek. Navíc díky jejich folklorně hororovým tématům se jedná o ideální čtení pro chladné podzimní večery i dnešní svátek mrtvých.
Největší část zabírá novelka, která má rovnou dvě hlavní témata. V jednom sledujeme krásnou Marianu, která se po znásilnění nenávratně propadá do depresí a přestože se snaží svou bolest překonat, život jí naloží další břímě. Druhé patří jejímu synovi Adamovi a vesnické pověsti o čarodějnici. Obě linky se organicky proplétají a vypráví příběh poplatný věku své postavy. U Mariany vám autorka maluje živé obrazy vnitřních démonů a neúnosné bolesti, aniž by vás ale plně vtáhla dovnitř, zatímco u Adama je příběh lehce dětsky naivní, ale plný čisté odvahy, jakou mají pouze děti. Příběh však nepostrádá patřičnou atmosféru a napětí, nutící otáčet stránku za stránkou.
Celek doplňuje 11 stejně ponurých balad, které sem tam připomenou právě Erbena. Autorka však jasně dokazuje, že folklorní témata umí pojmout po svém a vytvořit si tím vlastní pochmurnou kytici. Nejvíce mě potěšila balada o umrlčím prkně, ale Madlenka, Nebožtík či Komůrka se mnou také silně rezonovaly. Troufnete si i vy přivonět?
Na debut je to prostě nesmyslně dobrý. Mytologie vám nic říkat nemusí, ale díky propojení s příběhem Mariany jde o téma až bolestně aktuální. Krásný kabátek knížky uvnitř skrývá nenáročný, ale atmosférický a velmi dobře napsaný obsah, který si prostě přečíst chcete.
Když na mě prvně tahle kniha vyskočila na facebookových stránkách nakladatelství Gnóm, radovala jsem se. Moje radost ale poněkud pohasla, když jsem zjistila, že se jedná o "pouhý" překlad pana Němečka. Jenže co si budeme, úsudku pana Německa věřím, tak jsem neváhala a na Světě knihy v Praze jsem si Cizince koupila.
Nemůžu říct, že by ta kniha byla špatná, ale zároveň z ní ani nejsem kdovíjak unešená. Ke čtení jsem přistupovala s tím, že se jedná o něco unikátního, co se ke mě jen tak nedostane a ze začátku mi to tak i přišlo. Autorka Dževikovu rodnou zemi popisovala tak poeticky a poutavě, až jsem měla chuť se sbalit a jet tuhle exotickou krajinu hledat. Jenže pak se Dževik vydal do Olondrie a kouzlo vyprchalo.
Z toho jak knihu představil pan Němeček jsem nečekala žádnou super akční fantasy, ale ani to, co jsem od ní dostala. Ano, kniha je velmi introvertní vyprávění mladého muže, který začně poměrně nedobrovolně komunikovat s duchem mrtvé dívky, to sedí. Jenže zároveň s tím je to vyprávění velmi nespolehlivé, nebo aspoň pro mě. Až příliš často jsem se v knize vracela, protože jsem Dževikovo pochodům zbla nerozuměla a myslela jsem, že jsem jen něco přehlédla. Nepřehlédla.
Příběh obsahuje určité odbočky, které sice ve finále dávají určitý smysl, jako čtenáře mě ovšem dvakrát nepotěšily. Působily na mě vlastně stejně jako jazyk knihy, roztěkaně a nerozhodně, jako by si sama autorka nebyla úplně jistá, jak knihu chce koncipovat. Jasně, nedělám si iluze, že je to hlavně mé minutí se s knihou.
Zůstává mi tak ze čtení spíše pachuť nenaplněných očekávání. Srovnání s LeGuinnovou mi přijde ve finále spíše na škodu, ačkoliv aspoň na začátku knihy vidím proč bylo použité. Možná jsme se s Cizincem minuli časem a možná ani ten by výrazně nepomohl. A tak zůstávám jen rozpačitá, protože několik měsíců po dočtení nedokážu jednoznačně říct, zda se mi ta kniha líbila nebo ne.
Vydáním téhle antologie mi nakladatelství Malvern udělalo obří radost. Jasně, horor z 19. a počátků 20. století vás dnes rozhodně nezvedne ze židle, ale já to miluju. Fakt mě baví, jakým způsobem dnes již klasici žánru stavěli své zápletky, hráli si s atmosférou a omdléval každý, kdo byl třeba. A od téhle sbírky jsem nečekala nic menšího.
Tato útlá a už na první pohled krásně zpracovaná knížečka v sobě obsahuje 6 do češtiny dosud nepřeložených strašidelných příběhů, které spojuje právě téma Vánoc a Štedrého večera. Přestože plně chápu volbu názvu, pro nezasvěceného čtenáře může být velmi matoucí. Na všech šesti povídkách se zub času podepsal natolik, že pro moderního čtenáře se nejedná o nic ani zdaleka hrůzostrašného. Sice se v nich i vyskytují duchové či jisté nadpřirozené prvky, většina z nich je spíše sbírkou hrůzných lidských činů, než čehokoliv jiného.
Pokud bych však měla přeci jen nějakou z povídek vyzdvihnout, tak si to zaslouží hned úvodní Cestovní vak Algernona Blackwooda (ano, je to ten pán, co napsal Vrby). Zub času se na ní podepsal podobně jako na zbytku, ale kdyby se všechny povídky nesly v podobném duchu, změnilo by to čtenářův prožitek k lepšímu. Takhle je strašlivý zážitek mladého advokátova tajemníka se cestovním vakem odsouzeného vraha pouze drobným zpestřením v jinak ne příliš zajímavé sbírce.
Co také cením je nádherné vizuální zpracování knihy. Kromě parádní obálky má uvnitř i každá povídka svou vlastní ilustraci, plus jednu najdete na začátku a na konci. Poměrně dost se mi líbí nápad dát dohromady vánoční horor, přestože ten výběr, který si pro sebe editor zvolil je velmi omezující. To ho ovšem nezastavilo, takže na konci roku 2022 vyšlo pokračování a vypadá to, že je venku už i třetí kniha.
(SPOILER) Pojem bizzaro fiction u nás není díky knihám Carltona Mellicka III ničím neznámým. A jelikož naši domácí autoři mají k tomuhle žánru také co přidat, pojďme se podívat jak si s bizzarem poradila Kristina Haidingerová.
Novela V rozkvětu je pro mě zároveň řádným seznámením s autorky tvorbou. Příběh nás seznámí se Soňou, která dostane knihu, kterou nejspíš nikdy neměla otevřít. Ale tu chybu udělala a podívala se. Ten jediný pohled ji však přenesl dovnitř. Do podmanivě krásné a nebezpečné Zahrady, která podléhá zkáze a Soňa je údajně jediná, kdo ji dokáže zachránit. A pokud hádáte, že to nebude příjemná zkušenost, tak jste trefili hřebíček na hlavičku.
Představte si, že jste najednou nazí v cizím a potenciálně nepřátelském světě, kde jste prakticky nejmenším žijícím tvorem a veškerá zvířata, na která narazíte mluví hlasy vašich blízkých. A zároveň jde o svět, kde se vám i rostliny prahnou dostat do klína. Soňa ale nechce být spasitelem, jediné po čem touží je návrat domů. Její přání je však těžší splnit, než by se mohlo zdát naštěstí má však po boku ochránce, který nedopustí, aby se jí cokoliv stalo. Nebo ne?
V rozkvětu pro mě bylo rozhodně příjemným překvapením. Autorka vytvořila svět, který je bizarně krásný, ale kterému zároveň nechybí všudypřítomná aura nebezpečí a temnoty. A do toho světa poslala bezradnou dívku, která o tuhle spasitelskou misi nestála a jen chce domů Svým způsobem vám příběh může připomenout Alenku v říši divů, ovšem ve verzi pro dospělé. Tady ale po celou dobu tak nějak tušíte, že šťastný konec se konat nebude Nejraději byste tak Soňu objali, že jí její osud v nejmenším nezávidíte, ale sami byste se s tím asi nedokázali poprat o moc lépe.
Zpětně moc nechápu, proč jsem se do autorčiny tvorby nepustila už dříve, jelikož jednu z jejích knih mám roky v knihovně. Co si budeme, měla bych to co nejdříve napravit, jelikož touto novelou ukazuje, že má rozhodně co nabídnout!
(SPOILER) Definitivně nejsem jediná, kdo se na zakončení téhle série těšil a vyhlížel podzimní datum vydání. Jenže pak Bouřný úsvit skutečně vyšel a na internetu se postupně začaly objevovat první recenze. A z těch bylo jasné, že kniha není tím, co jsme tak nějak všichni očekávali. Je to špatně? Vůbec ne.
Na Ler se vracíme přesně do té vypjaté situace, ve které jsme ho nechali. Úplně se třesete na ten finální konflikt, který máte pocit, že je na spadnutí a autorka vám nějakou tu krev dopřeje. Ale to je vše. Bouřný úsvit není o velké finální válce, která nastolí nový pořádek, ale o naději a nových začátcích. Smrti, které si tak moc přejete se neuskuteční, ovšem ne vždy je smrt tím největším zadostiučiněním. A každému, co jeho jest je nakonec velmi uspokojivé. Velmi uspokojivé.
Podobně jako druhý díl, i Bouřný úsvit je ve velké míře o vztazích mezi postavami. Všechny mají potenciál nějakým způsobem ovlivnit další osud Leru a ne všechny jsou zalité sluncem. Taky konečně dojde na očekávané setkání dvou dlouho odloučených bohů, kteří si k sobě musí opět najít cestu. Ne, nebude to jednoduché. Nicméně prakticky všem postavám autorka dopřeje jejich verzi šťastného konce, i když to neznamená, že přežijí. A tady mi zůstalo pár otazníčků, protože pár linek skončilo mimo děj a ve finále byly pouze zmíněny.
Myslím, že časový odstup, který jsem si od vydání knihy nadělila, mě zachránil od zklamání. Tenhle konec jsme asi nikdo nečekal, ale takhle si vše hezky sedlo a zapadlo na ta správná místa. Vlastně i všechny vztahy, které mi přišly ve dvojce toxické si jejich aktéři mezi sebou museli vyřešit a uvést do správných kolejí. Skvělý, děkuji! Po dočtení mi vlastně zůstala jen lítost, že už je to vše, že nemám kam pokračovat. Konec je však minimálně pootevřený k potenciálnímu pokračování, tak nás autorka třeba někdy v budoucnosti překvapí. Já bych se tedy nezlobila!
(SPOILER) Zemři, Kaine: Svatyně je kniha, ke které se mi opravdu těžko hledají slova. Komplikované příběhy Ludmily Svozilové mi zkrátka nedají spát ani po jejich dočtení.
Matylda Eliášková je podobně jako Patricie z autorčiny starší knihy Achernar poměrně nesympatická a nespolehlivá vypravěčka, která si stejně jako právě Patricie projde peklem. Jenže to její se rovná nebezpečné sektě rozprostřené po celém světě a dvěma mužům, kteří ten nebezpečný kolotoč spustí, ale zároveň se jí budou snažit udržet naživu.
Hned na začátku zjistíme, že Matylda není jen tak obyčejná mladá žena, jelikož dokáže číst myšlenky. A i když by neměl, její šéf Sajn to očividně ví taky. Bere jí k mrtvým, které nikdo nehledá, nutí ji se na ně napojit a hlavně všechno nafotit. Dívka chce sice jít na policii, ale nakonec to neudělá. Proč vlastně? Kdo by jí to všechno uvěřil?
Spolu s Matyldou tak sledujeme její podivnou práci ve Wersentu, skrze kterou odkrývá pozadí tajemné sekty a své místo v jejím mystériu. Brzy také zjišťuje, že je možná nedoknutelná, ale také pod pečlivým dohledem. Když se vrátím k analogii s Patricií, ani ona nehodlá přistoupit na hru, do které byla zatažena a prostě a jednoduše rebeluje. A stejně jako Patricie dá všanc život muže, kterého miluje.
Jenže oproti Achernaru je Svatyně komplikovanější, provázanější a pro své téma možná i o něco tíživější. Už Achernar pro mě byl topka, ale Svatyně ho mílovými skoky překonala a i po druhém přečtení mě vystřelila až někam k Yuggothu. Přestože jsem děj znala, tak neztratil nic na své tísnivosti a atmosféře, možná naopak. Čím víc se určité pasáže blížili, tím silněji jsem jejich atmosféru a dopad vnímala. A i na druhé čtení jsem obětovala spánek, abych se dostala na konec a ani napodruhé toho ani maličko nelituju.
Rozsudek smrti mi před nějakou dobou půjčila mamka, ať si to přečtu, že je to skvělý. A já jí odkejvala, že jo, že se k tomu někdy dostanu. No a o nějaké dva roky později se tak skutečně stalo. Co si budeme, ve finále jsem byla poměrně příjemně překvapená!
Už je to poměrně dlouho, co jsem sáhla po nějaké krimi detektivce, tak jsem neměla moc velká očekávání. Jako plus jsem ale od začátku brala, že David Urban je zkušený kriminalista, tak se nemusím bát nereálných manýrů. Brzy jsem k plusům přidala i fakt, že přesně do těhle manýrů si autor sem a tam trochu rýpne. Na druhou stranu Sběratele kostí miluju i s titulem z biologické antropologie.
Dějová konstrukce je vlastně poměrně jednoduchá. Jardovi Horákovi, oddanému příslišníkovi městské policie, se během pár dní úplně rozsype život. A tak čtenář sleduje, jak se tenhle morálně rovný a bezúhonný člověk láme a propadá do temnoty. Jeho příběh se podle potřeby prolíná s pohotovostní výjezdové skupiny a kriminalisty, kteří budou mít opravdu hodně práce.
Jedná se o příjemnou oddechovku, která je sice lehce předvídatelná, ale i tak vás snadno vtáhne do děje a přiměje otáčet stránku za stránkou. Za hlavní devizu však stále považuji to, že je autor kriminalista a tak kniha ukazuje, že vyšetřování není vždy tak snadné a průkazné, jako se nám snaží namluvit různé kriminálky. Jenže i tady je nakonec pachatel dopaden a případ uzavřen. Je také úsměvné s jakou péčí autor jednotlivé postavy pravidelně rozlišuje a na jaké detaily upozorňuje.
Je také zajímavé sledovat rozpad osobnosti Jardy Horáka. Co se musí stát, aby se ze slušného člověka stal postrach? Pro něj samotného to byl rozsudek smrti, který mu obrátil život doslova naruby. Sám se sice nechtěl vzdát, život přitvrdil, aby ho zlomil. A pak? Pak už nebylo cesty zpět.
Přestože jsem detektivku nečetla ani nepamatuji, Rozsudek smrti jsem si užila. Možná právě proto, protože byl vybočením z mých obvyklých mantinelů. A i když se mě pravidelný čtenář detektivek nestane, seznámení s autorem to bylo příjemné!
Cosi z hloubi za mě krásným důkazem, že znát Lovecraftovo dílo a tvořit lovecraftovský horor jsou dvě úplně odlišné věci. A že jedno, nezaručuje skvělý výsledek druhého. Proto pro mě byla tahle sbírka vlastně celkem zklamáním.
V povídkách se autor pokouší o napodobení stylu jakým psal sám Lovecraft. Své příběhy staví na dlouhých, popisných větách, místy lehce krkolomných, ve kterých se snaží zachovat pověstnou atmosféru nepopsatelna. Někdy se mu to celkem daří, jindy o něco méně, jelikož Joshi jako autor logicky vnáší do mýtu svůj pohled. A právě to ne vždy vychází na jedničku.
Sbírka se skládá ze tří povídek a novelky, která celku dala jméno. Povídky jsou celkem průměrné kusy, které vám zkrátí čas, ale výraznější dojem neudělají. Relativně příjemně se čtou a jsou solidně vypointované. A pak je tu Cosi z hloubi, které má ale jiný efekt, než Joshi zamýšlel. Novela je psaná z pozice mladé ženy, což je hlavní kámen úrazu. Alison je nepříjemná a nesympatická, což by tolik nevadilo, ale hlavně neuvěřitelná. Autor se sice snaží jazyk a chování mladé ženě přizpůsobit, výsledek přesto působí strojeně. Nejvíce je to vidět na veškeré intimitě, která působí jak inspirovaná levným filmem pro dospělé.
Moje výsledné dojmy jsou proto při nejlepším rozpačité. Je znát, že Joshi se v mýtech vyzná a bylo fajn zase potkat Nyarlyho, ale to je tak vše. Kniha není ničím přelomovým či něčím, co byste si fakt potřebovali přečíst. Jde zkrátka jen o další příspěvek do Cthulhu mýtů, který ale jiné knihy snadno a rychle vytlačí z paměti.
(SPOILER) Jižní Čechy jsou děsivější kraj, než byste na první, druhý i třetí pohled řekli. Jenže stačí se podívat na domácí hororovou tvorbu za posledních pár let a třeba změníte názor. Ale co vlastně víte o historii svého auta?
Daniel Hejtman je poměrně úspěšný spisovatel thrillerů a otec malé Markétky. Tedy sedm let jím byl, Markétka byla zastřelena. Danielovi se rozpadne celý svět, včetně manželství. Ale pak si vzpomene na tajemný stín postavy zachycený na fotkách jeho starého auta. Kdo to vlastně je a co dělá v jeho autě? Je to duch? A dokázal by ho spojit s Markétkou?
Novela Smrt bývá nehezká je prvním delším prozaickým dílem Jiřího Sivoka. Poměrně zdařilým! Může se zdát, že jde jen o další duchařinu, jakých tu bylo už spousta, ovšem tenhle přízrak je znatelně živější a stále má co říci. Příběh je čtivý, bez výrazně hluchých míst a zbytečných postav. Jak se Daniel blíží k vyřešení tajemství Bazarové krásky, mrazivá atmosféra houstne jak podzimní mlha a upřímně, mi po dočtení nebylo v autě úplně příjemně.
V průběhu textu lze najít odkazy (třeba samotný název knihy) na jiné autory a díla či inspirace jinými hororovými autory. Smrt bývá nehezká je však i přesto solidním hororem, ideální pro pozdní podzimní odpoledne. A já doufám, že Jiří Sivok bude v psaní pokračovat.
Jelikož byla tahle kniha svého času všude, trvalo mi poměrně dlouho se k ní dostat. Ale přečtení nelituji, Šlehačková oblaka splnila má očekávání. Tereza v knize vypráví o všem, co ji dostalo tam, kde je dnes a co z ní udělalo člověka, kterým je. Jak jako malá trávila hodiny v gymnastické tělocvičně, jak si vždy něco umane a zrealizuje to nebo jak potkala svého norského prince a odstěhovala se za ním na sever. Celá kniha má trochu pohádkový nádech, jako by nešlo o autorky život, ale jen o její sny které dokázala tak živě popsat. Jenže jako u každého snu, i zde jsou bolestivé návraty do reality. Zranění kotníku v nejhorší možnou chvíli, ztráta matky nebo neúspěšná snaha najít v Norsku práci jsou jen některé z jejích životních pádů, které ji sice dočasně srazí, ale nezlomí.
Pokud bych měla něco na knize vyzvednout tak její celkový pozitivní nádech. Jako by veškerá ta energie, o které autorka mluví, prosakovala z každého slova a řvala na vás, že můžete. Naprosto cokoliv, co chcete. Tím se pro mě Šlehačková oblaka staly příjemným překvapením, naprosto nečekaně mě převálcovaly náloží pozitivní energie a motivace plnit si své sny, covidu navzdory. Na druhou stranu mě poměrně rychle začala iritovat přeslazenost knihy, vše totiž nebylo jen pohádkově snové, ale také postříkané značnou vrstvou šlehačky a navrch posypané cukrem. Já mám sladké vážně ráda, ale tohle na mě bylo trochu moc. I přesto knihu hodnotím jako příjemně oddechové čtení na jedno odpoledne, která vám připomene to důležité. Sny nemusíte jen snít, můžete je i žít.
Tahle kniha patří mezi mé naprosté favority. Fantóm opery je krásně napsaný, dobrodružný příběh o lásce a hudbě s hororově lazeným koncem. Autor podává děj jako objasnění záhady a rekonstrukci reálných událostí zmizení Christiny, takže střídá pohledy a vyprávění různých postav. A i když matně víte, co se kdy stane, kniha vás rychle vtáhne a až do konce nepustí z operního prostředí. Možná ani pak ne.
Jelikož jsem knihu četla minimálně potřetí, neměla mě čím překvapit. Jen mě trochu mrzí, že už si nepamatuji, co mě na ní ne/bavilo dříve. Tentokrát mě totiž ze začátku docela štval Raoul. Sice byly jeho úmysly vůči Christine popisovány čistě a něžně, ale zároveň byl otravně nedobytný. A na druhou stranu mi bylo líto Erika. Přestože život sám v něm podporoval jeho krutost, on by jen chtěl žít jako všichni ostatní. Ale nemůže a jeho konec je stejně tragický jako jeho život.
Maškaráda patří k mým úplně nejoblíbenějším příběhům ze Zeměplochy. Velkou roli hraje i fakt, že jsem na základní škole (nebo až na střední?) měla možnost vidět v divadle jeho dramatizaci. Navíc naprosto zbožňuji Fantoma opery, kterého má Maskerade za vzor. Takže je o to je hloupější, že knižní verzi jsem četla až teď.
Všichni víme, že čarodějky mají být vždycky tři. Panna, matka a … ta třetí. Jenže co se Magráta vdala, Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová zůstaly samy. A Magráty potenciální nástupnice, Anežka Nulíčková, raději utekla do Ankh Morporku zpívat operu. Ne, rozhodně by se nevydaly na cesty, ale… samozřejmě, že okolnosti to vyžadují. Paralelně tak sledujeme jejich cestu a svébytné fungování Ankh Morporské opery. Lidé tam totiž umírají jako mouchy a údajně za to může jakýsi Duch…Nikdo ovšem neví, jak přesně vypadá, ale všichni vám odpřísáhnou, že ho viděli a sho musí pokračovat přeci. A když už čarodějky jedou do města, podívají se na zoubek i té opeře.
Maškaráda je zjednodušeně Fantom bez romantizovaného pohledu a ani se samotným Fantomem, pardon Duchem, to není úplně jednoduché. Na Pratchetovi mám ráda, jakým způsobem si půjčuje a přetváří klasická díla. Sice úplně základní dějová linka není jeho originální, ale veškerý vtip a odkazy na jiná klasická díla ano. Přesně tohle mě na Zeměploše vždy bavilo nejvíce a ani Maškaráda není výjimkou. Za mě naprostá spokojenost a těším se na další knihu.
Jen bych se ještě ráda zastavil u jednoho bodu. Maškarádu jsem četla v angličtině a i když jsem se vážně dobře bavila, bez Kantůrkova překladu je té zábavy polovina. Takže příště zase s radostí v češtině.
Černá sanitka je pouze tak děsivá, jak jsou pro vás děsivé městské legendy. Být ještě malá holka, tak nevylezu strachy z baráku, ale dnes si říkám, jak některým pověstem lidé mohou věřit (když obsahují tolik logických nedostatků). Jde o zajímavou četbu, převážně pokud vás baví studium folkloru, ale jinak žádné zásadní poznání z knihy nezískáte.
Sbírka Sešívance mě z nějakého důvodu dlouho míjela. Věděla jsem o ní, chtěla jsem si ji přečíst, ale i tak jsem ji pořád odkládala. Když se na ni konečně dostalo, tak jsem ji nechtěla dočíst.
Tahle kniha dělá vážně čest svému názvu, Honza Vojtíšek si pro každou obsaženou povídku pozval jiného autora a dohromady pečlivě sešili jedno téma. Každý kus se znatelně liší podle přispívajícího autora, ale zároveň si díky Honzovi drží jednotnou úroveň zpracování. Sešívance obsahují jak klasická a lety profláklá hororová témata, tak i neobvyklé a atmosféricky zpracované motivy. A právě ty jsou to nejlepší, co sbírka může nabídnout. Jsou to ty příběhy, které zapůsobí natolik, že zůstanou v hlavě i roky po dočtení. Na druhou stranu ano, jsou zde i povídky, které výrazně nenadchnou, ale i tak se drží příjemného průměru a rozhodně neurazí.
Pro mě jde o jednu z nejlepších knih domácího hororu, co jsem četla a určitě se k ní v budoucnu ještě vrátím. Několikrát.
Druhý díl pro mě byl lehkým zklamáním. Kresba je sice stejně fantastická jako u prvního dílu, ale je doplněna slabším a předvídatelným příběhem. LeBrock je o něco drsnější Cumberbatch a i jeho kolega detektiv Krysmyš ukáže, že není žádné ořezávátko. Jako jednoznačné plus vidím nové postavy (Billie!), poodhalení historie světa Grandville a Talbotovu kresbu.
Tahle kniha není sbírkou hororových povídek autora, ale sesbíranými strašidelnými příběhy, které si mezi sebou vyprávějí děti a podle toho je také koncipovaná. Příběhy v sobě mají vsuvky vysvětlující kde udělat pauzu nebo kde zvýšit hlas a u několika říkanek je přiložena i příslušná melodie. To vše je doplněné naprosto fantastickými ilustracemi a je vážně škoda, že kniha není delší. Velmi pravděpodobně vás nevyděsí, ale z hlediska folklóru a samotných příběhů se jedná o zajímavou publikaci amerických mýtů a městských legend. A ruku na srdce, vy jste se nikdy žádné městské legendy nebáli?
K tomuhle jsem se dostala vlastně náhodou jakožto k audioknize a řekla jsem si proč ne. Moderní upířiny mě víceméně míjí (skončila jsem Draculou), ale jako oddychovka to nebylo špatné. Některé zvraty byly očividné, ale děj příjemně odsýpal. Z postav mě nejvíc bavil asi Simeon, u Tiny nevím, jestli ji mám ráda nebo mi leze krkem a jsem poměrně převapená, že mě zajímá pokračování. Kdyby pro nic jiného, tak chci vědět, jak se vyvine situace s jejím otcem.
Lovecraft jednoduše nebyl ani velký, ani dobrý básník. Jeho básně jsou těžkopádné, téměř nezapamatovatelné a celkově je ta sbírka jen slabým odvarem toho, co jinak psal. Přesto si její vydání cením a její čtení jsem si užila. Ale proč?
V Houbách z Yuggothu používá Lovecraft stejné motivy jako ve své próze a mnohé z básní i působí jako povídka napasovaná do formy sonetu. Všudypřítomné nepopsatelné zlo je tu samozřejmě přítomno, ale nemá tu samou sílu jako v povídkách. Možná proto, že se původně jedná o autorovy poznámky, které jen nerozvedl do širšího díla. A nebo později i rozvedl, v některých sonetech jsou patrné předobrazy pozdějších slavných povídek. Takže je to vlastně nepopsatelná hrůza v plenkách. Jenže právě díky těm náznakům a inspiracím mě Houby z Yuggothu bavily a jsem vážně ráda, že tahle sbírka u nás konečně vyšla.
Na necelých dvě stě stranách autor rozehrává partii o záchraně ztraceného boháče, ale ideálně i o přežití zachránců. Skrze Teda jako vypravěče čtenář získá potřebný přehled o vzhledu i fungování světa, stejně jako patřičně cynické komentáře k vývoji jejich situace. K horšímu, překvapivě. Pozitivní je, že i v autorově vizi je Skandinávie plná divnolidí a Finové v divnosti stále vedou. A jsou to sympaťáci!
Vzhledem ke svému krátkému rozsahu se děj nezabývá zbytečnostmi a přes svou předvídatelnost nenudí. Mně ale autorův styl moc nesedl, v bojových scénách jsem se ztrácela a Ted mi přišel místy až moc nad věcí, že jsem mu to nežrala.
Pokud ale hledáte žánrovou jednohubku, zkuste po ní sáhnout. I když mi úplně nesedla, tak mě nenudila a nejednou jsem se u ní vážně zasmála. A konec mi v hlavě utkvěl ještě nějakou chvíli.
Moderní vlna detektivek a krimi mě víceméně minula, ale na tohle jsem byla opravdu zvědavá. Drsný thriller v podání Lairda Barrona? To stojí za zkoušku, i když tomuhle žánru jinak nefandím. A nezklamal! Ano, Krev je můj chleba je skutečně drsná a plná krve, ale není přehnaně brutální. Zato vážně vtipná, cynická a na konec se dostanete rychleji, než by se vám líbilo... Tahle kniha mě dostala už po pár stránkách a vážně doufám, že se Gnóm v budoucnu chopí i jejího pokračování. A pokud váháte jestli si ji chcete přečíst nebo ne, rozhodně jí dejte šanci. Je velká šance, že vás bude bavit taky.