ModráLaboratoř komentáře u knih
Jednohubka s nádhernými ilustracemi, ze kterých sálá teplo i pocit domova. Už po prvních větách mě to vtáhlo zpátky do dob, kdy jsem čekala na soví poštu s dopisem z Bradavic, kdy jsem četla do noci a říkala si 'ještě jednu kapitolu', kdy jsem ze všeho nejvíc chtěla navštívit vánoční Prasinky a v Medovém ráji koupit všechny čokoládové žabky.
Po přečtení se opět trochu toho dlouho zapomenutého kouzla přelilo i do mého současného šedivého a upršeného světa.
Laskavé povídání o muži, který i v dobách největší slávy sám o sobě říkal, že je jen 'obyčejný malý venkovský veterinář'. Přesto na sklonku života získala mnohá uznání. Nejen jako spisovatel, ale i jako veterinář, který se o velké i malé pacienty obětavě staral desítky let.
Dlouhá cesta Alfa Wighta k Jamesi Herriotovi je líčením plným humoru, životních vzestupů i pádů, rozmanitých lidských povah a především nekonečného optimismu. Skýtá mnoho střípků a zajímavostí o prolínání reálných postav a příběhů s knihami. A to celé dýchá dávno zapomenutým životním stylem, který se dochoval už jen na stránkách Herriotovo knih a který máme všichni tak rádi.
"Říkají, že zvířata nemají duši."
"Kdo to říká?"
"Četl jsem to a vím, že spousta zbožných lidí je o tom přesvědčená."
"Tak tomu nevěřte." Pohladil jsem ruku, která mě stále svírala. "Jestli mít duši znamená být schopný milovat, schopný být věrný a vděčný, pak jsou na tom zvířata mnohem líp než spousta lidí. Nemáte se kvůli čemu trápit."
Travnaté stráně a na nich rozeseté ovce připomínající chomáčky vlny, rozlehlé yorkshirské pastviny a především Herriotovo laskavé vyprávění. Tohle je má srdcovka.
Přesně můj šálek čaje. Mnohovrstevné, rozmanité, plynoucí si vlastním líným tempem, okořeněné ruchem Londýna, smaženými fish&chips, viktoriánskými hospůdkami a červenými doubledeckery. Galbraithovo vyprávění konejší rutinou i mravenčí prací slavné detektivní kanceláře, ale velmi umně a tichounce zasazuje čtenáři brouka do hlavy, který bez přestání cvrliká o vrahovi. Složitost odhalení původce zla si tentokrát nezavdá dokonce ani s (pro mě nikdy nepochopenou) mapou londýnského metra.
Opět skvělé! Opět Cormoran a Robin! Další díl, prosím!
Krásné, krásné, krásné.
Čím vím jsem se brodila do hlubin tajemství, tím víc pro mě byla kniha křehkou krabičkou, kterou musím opatrovat. Ubíhající stránky zvyšovaly mé napětí a očekávání, slibovaly odhalení, ale stále mě držely na míle daleko. Až s tím úplně posledním přečteným slovem jsem se stala součástí paktu mezi Elizou a Rose.
Ještě na malou chvilku bych si chtěla sednout do zahrady a dýchat opojnou vůni smutného tajemství. Nádherná kniha.
Velmi čtivý a v poklidu ubíhající životopis jedné z nejslavnějších spisovatelek, kterým víc než cokoliv jiného rezonuje hledání skutečného domova. Cesta životem Jane Austen je, stejně jako u jejích literárních hrdinek, ovlivněna nejistým společenským postavením, rodinou i vrtochy bohatých příbuzných. Velice se mi líbilo rozdělení kapitol podle místa, kde zrovna pobývala a do jaké míry byl tím ovlivněn její život i literární tvorba. Ne vždy bylo čtení jednoduché, někdy zahlcené přemírou detailů, jindy, když neexistují historické podklady, doplněné jen autorčiným vlastním názorem. Ale od úmorného stěhování na steventonskou faru až po chmurné poslední dny v College Street je to vážně, vážně, vážně skvělá kniha a jeden z nejlepších životopisů.
Lucy Worsley je zárukou kvality. Zakládá si na precizním výzkumu, a tak je kniha plná zajímavých podrobností. Je to vstupenka, jak se zcela ponořit do časů regentské Anglie, naplno si vychutnat plesy i ohromná a bohatá panství, nebo ohrnovat nos nad malými, tmavými a až po strop vlhkými byty v Bathu. K dokonalému požitku doporučuji i dokument Jane Austen za zavřenými dveřmi, též od Lucy Worsley, nebo útlou knížečku Chawtonské dopisy.
Moc milé a pohodové čtení, které se drží hřejivé a laskavé atmosféry tak typické pro knihy Jamese Herriota. Už na prvních stránkách jsem se vrátila zpět na zelená yorkshirská políčka a procházela se vzpomínkami na Jamese, Siegfrieda nebo paní Pumphreyovou a Tricki-Woo. A poznat je i jako skutečné postavy bylo úžasné. Mnohdy bylo vyprávění veselé a úsměvné, jindy zase smutné, ale ani jednou neztratilo na srdečnosti.
Fascinující pohled do Tolkienova života ve mně vyvolal touhu usadit se do pohodlného ušáku, vzít do rukou Pána prstenů a pár let si nerušeně číst. Znělo to magicky a krásně, na stránkách ubíhal život studenta angličtiny i svého času nejmladšího oxfordského profesora, milovníka literárních klubů, jazyků a mytologických příběhů, člověka, jehož tendence vše odkládat byla pověstná. Přátelství s C. S. Lewisem, milovaná "Lúthien", válka. Každý životní milník jsem pročítala s čím dál větším zaujetím. A teď budu mít Tolkiena pravděpodobně ještě o chlup víc v neskonalé úctě nad jeho oddanou prací na celoživotním díle.
"Jednoho letního dne Tolkien seděl u okna pracovny v Northmoor Road a pracně známkoval maturitní písemky. Po letech vzpomínal: "Jeden z uchazečů naštěstí nechal jednu stránku nepopsanou (což je pro zkoušejícího to nejlepší, co ho může potkat) a já na ni napsal: ´V jisté podzemní noře bydlel jeden hobit.´ V mé mysli se příběh vždycky rodí ze jmen. A tak mě na chvíli napadlo, že bych měl zjistit, co byli hobiti zač. Ale to je jen začátek."
Hlučný Londýn, Denmark Street, malá detektivní kancelář, Robin a Strike. Protože tahle série se ve všech ohledech trefila do mého vkusu. Stojí za tím nejen obliba britské metropole, poctivých detektivek nebo všeobecně kvalitních knih, ale především to, že autorka má dar vyprávět. Téměř tisícistránkovým gigantem jsem se pročítala s chutí, snažila se sama pospojovat všechny stopy, výpovědi, svědky a jejich příběhy a pomalu odhalovat tajemství čtyřicet let nezvěstné Margot. Tolikrát zmiňovaný vztah mezi Cormoranem a Robin byl vyvážený tak akorát a mně osobně mnohem víc bavil osobní růst těchto dvou postav.
Dlouhé čekání stálo za to, protože tohle je můj šálek čaje.
Tohle bylo krásné. Snové a jemné a poetické.
Jako najít mezi stránkami knihy vylisovanou květinu, zapomenutou, křehkou, tichou. Nemohu příběhu vytknout mnohokrát zmiňovanou rozvleklost. Jednak vytváří atypický aspekt, díky němuž je kniha jedinečná, jednak je právě ta "uloudanost" pro mě symbolem viktoriánské éry. Doba sešněrovaná přísnými společenskými pravidly, přesto pulzující životem, radostí a touhou. Několikrát jsem se vracela ke korespondenci mezi Christabel a Randolphem, znovu a znovu pročítala pasáže s poezií, hledala slova mistrně zahalená do metafor i slova lásky ukrytá za všednost.
Odměnou za náročnou četbu mi byl pocit, že v rukách doopravdy třímám starý, ohmataný deník se zapitým letitým rukopisem a spoustou inkoustových kaněk. Že z něj stírám prach, černý, hustý, přilnavý viktoriánský prach s příměsí kouře a popílku, který se na něm usadil ještě před přijetím zákonů o čistotě ovzduší. Skutečný literární zážitek.
Již předem jsem věděla, že Piranesi bude výjimečný. Proto jsem nespěchala a začetla se do něj až během jednoho melancholického a uloudaného odpoledne, kdy doslova lilo s biblickou zuřivostí. Dokonalý začátek výletu do světa ticha a samoty. Pach deště, mraků, vzduchu a moře vás obklopí po prvních větách. Touláte se labyrintem, nekonečnem, zákruty vlastní duše. Slyšíte, jak se svět hluboce nadechuje a brouká si neznámou melodii. Hluk a špína a lidé, to všechno vezme odliv pryč.
Pak je tady ještě jedna věc, kterou mi příběh vnuknul. Něco, co zatím neumím pojmenovat. Něco starobylého, co z našeho světa už dávno vymizelo. Vzpomínka, lehoučká a křehká a nepolapitelná, stará jako ocas komety. V jednu chvílí připravená opustit zápraží mé duše, vzápětí se rozpadá na prach. Marně vzpomínám, co by to mohlo být.
Mám trochu obavy, že se mi v Piranesiho světě až moc zalíbilo. V nekonečných prostorách znějících líbeznou hudbou osamělosti.
Pokud by nějaká kniha měla být synonymem čaje s mlékem, máslových sušenek a tiše praskajícího ohně v krbu, pak by to byla právě tahle. Herriotovo poklidné vyprávění o životě veterináře má své osobité kouzlo. Ba co víc, překypuje lidskostí a teplem domova.
Ráda jsem se probírala jeho vzpomínkami na zvířecí pacienty, krásy venkova i životní osudy a dobrosrdečnost obyčejných farmářů. Bylo to jednoduše takové milé a úsměvné povídání. Typicky britské, plné mírných yorkshirských kopečků, klikatících silniček, líně přežvykujících ovcí a propršených dnů dělajících čest anglickému venkovu.
Na knihy Connie Willis vždy narazím náhodou. Na zaprášené polici zaprášeného antikvariátu, kam celá století nikdo nepřišel. V odlehlé knihobudce, kde knihy bývají prochladlé, zmoklé a smutné ze svého osudu. Tahle naše dostaveníčka musí být pravděpodobně osud, protože její styl vyprávění mi skýtá neskutečné potěšení. Je takové uloudané a upovídané a nevědomky v sobě ukrývá všechnu moudrost světa. Pro mě, čtenáře přežvykujícího každé slovo a vychutnávajícího si každou větu, je tohle hotové literární pošušňání.
Nemám však ponětí, proč jsem zrovna v téhle době vzala do rukou Knihu posledního soudu. Proč trávit čas v příběhu, ve kterém se vymykající chřipková epidemie v blízké budoucnosti paralelně odehrává s morovou nákazou ve středověku. Nebudu říkat, že to nebylo dobré. Bylo to skvělé, ale taky děsivé a kruté a bestiální. Tak moc podobné naší současnosti. Tenhle výlet do jednoho z nejhorších období lidských dějin už nemohl být víc autentičtější, chlad se mi zakusoval do kostí. Možná ještě teď, tam někde v hlubinách času, vyzvánějí zvony za mrtvé a vesnice i celá města zejí prázdnotou a jen stěží se zbavují pachu bezmoci a smrti.
Dlouhé roky budu mít tuhle knihu v hlavě. A pravděpodobně už navždy bude pro mě připomínkou, že ani stovky let nestačí k tomu, abychom se poučili ze svých chyb.
Romány Julie Caplin ve mně vyvolávají touhu koupit letenku, sbalit batůžek, nasednout do letadla a odletět přesně tam, kde to zatím znám jen ze stránek knih. Jinak tomu není ani tentokrát. Hotýlek na Islandu je další z řady vysoce návykových hygge záležitostí. Nutno pořídit spoustu svíček, měkkých polštářů, uvařit konvici čaje a přepnout na pohodovou atmosféru. A pak je to perfektní!
Řekami Londýna, myšleno celou sérií, se pročítám asi dva roky. Nechci hodnotit každý díl zvlášť, neboť příběh samotný je jako londýnské metro. Zprvu se z toho zmatku motá hlava, proklínáte kupu zdánlivě nesouvisejících informací. Ale jakmile se do toho jednou dostanete, pak je váš svět o chlup lepší (v případě této série - o chlup magičtější). Na Aaronovitche je potřeba si zvyknout. Je užvaněný, notně sarkastický, píše hutně, zabíhá do detailů, doslova se vyžívá v nabalování dalších a dalších příběhů na hlavní dějovou linii. A tu ke všemu velmi rád komplikuje. Humor má však krásně britský a suchý. Čím víc dílů přečtete, tím víc vám celá ta mašinérie bude dávat smysl. Pak už to všechno funguje jako ozubená kolečka Big Benu
Přiznávám, tohle je přesně můj šálek čaje! Pořádně hustě našlapaná urban fantasy, podbarvená mytologií a ironií nejvyššího kalibru.
Mořská panna a paní Hancocková je pro mě velké překvapení. Magický realismus v nejčistší podobě v kombinaci se sociálním románem ze sklonku 18. století. Autorčin styl vyprávění je uhlazený a elegantní, připadáte si jako v románech Jane Austen, akorát tady se pohybujete v exkluzivních londýnských bordelech. Georgiánská éra, do které autorka příběh zasadila, je plná mušelínových šatů, krajek, napudrovaných paruk, plesů a vykřičených domů. Bájná mořská panna je sice ústředním motivem, ale v příběhu se objevuje jen okrajově. Větší prostor dostává příběh obchodníka pana Hancocka a prostitutky Angeliky. Krásné, barvité, dýchající životem. Nádhera!
"V Irsku člověk nikdy neví, co ho čeká - kopne do kamene a neví, jestli se za ním skrývá kus historie, kouzelná víla v blankytné říze nebo nějaký taškář leprikón s housličkami a rudým plnovousem."
"Často jsou po krajině roztroušené stromy, jednotlivě, o samotě. Větrem jsou všelijak pokřivené a vychýlené do strany. Ty jsou podle irských legend posvátné. Slouží vílám jako žebřík, jako spojení mezi zemí a jejich říší. Mají těch různých víl mnoho druhů a nedoporučuje se je dráždit."
Co krok to tisíc let stará hrobka, dolmen nebo polorozpadlý klášter. Atmosféra v Irsku, Skotsku a Walesu je nasáklá magií i bájnými příběhy, které se předávají celé generace. Doporučuji vychutnávat po doušcích, společně s autorkou cestovat prstem po mapě a to vše doplnit zlatavou whiskey a pustit si k tomu irský hospodský písničky.
Hned zkraje musím zmínit, že nejsem cílovou skupinou přeslazených, uvzdychaných, přespříliš zamilovaných, oddychových románů. Všudypřítomná cukrová vata, kterou je většina přiběhů naplněna až po okraj, mi drásá duši. Ale Kavárna v Kodani se na první pohled tvářila tak sympaticky a mile. V přehršli nevýrazných knih doslova vyčnívala. A teď nemohu být víc nadšenější z toho, že jsem ji přečetla. Posledních pár desítek stran jsem se permanentně usmívala a toužila po čerstvě upečených kanelsnegle. Hygge se mi dostalo pod kůži, čistý minimalistický dánský design, ta pohodová a utulná atmosféra, vůně čerstvě umleté kávy, pocit dokonalého souznění ... boží!
Nikdo, nikdo, nikdo neumí vykreslit svět v tak pochmurných barvách jako Thomas Hardy. Syrovost v jeho románech je víc než hmatatelná. Co nejopatrněji ji klade do každého slova i srdcí svých postav. Těm dává povahové rysy nevalného charakteru i nejnuznější společenské postavení a jen málokdy jim připraví životní cestu, ze které nevyjdou emočně pokřivení. Ani tentokrát nezůstává v pesimistickém smýšlení pozadu, větší důraz klade na spojení člověka s přírodou. Typicky hardyovská Marty Southová je důkazem toho, jak autor umí precizně pracovat s psychologickým pozadím příběhu.
Hardy je má srdeční záležitost a jeho romány skýtají neocenitelný literární zážitek. Píše hutně a složitě a po dočtení vždycky nevím, co si počít se svým životem. Lesáci jsou neprávem polozapomenuti, ale o to víc se tetelím blahem. Tohle je jednoduše skvost.
Áááááá, konečně! Nemohu říct, jak moc mi chyběl Londýn, a především hlučná Denmark street, v podání Robin a Cormorana. Tahle série je pro mě zhmotněním všech vůní této britské metropole. Smažené fish&chips, zapadlé hospůdky s názvy jako U Koruny nebo U Bílého koně, červené telefonní budky, doubledeckery, černé taxíky, viktoriánské zástavby ... Užívám si každý detail. Co se týče zápletky ... provázané, úžasně komplikované, promyšlené. Nemám jedinou výtku. Galbraith/JKR je mistr vypravěč. Neexistuje škála hodnocení, na které bych mohla zobrazit, jak moc jsem z této detektivní série nadšená.
Všichni, co tady vesele rozdávají jednu/dvě hvězdičky ... jděte se vycpat, mudlové!