ModráLaboratoř komentáře u knih

Nemohu být objektivní. Ne, ne, ne. Žádné soudy, žádné zhodnocení. Moc krátké, moc dlouhé, moc chlupaté? Ne. Prudce mě zasáhl závan dětství, zahoukání bradavického expresu, vrásčitý Moudrý klobouk, dav studentů na hodině lektvarů, přísný hlas McGonagallové. Nemohu ani za nic knihu hodit pod kopyta testrálů. Stále si vzpomínám na to, jak jsem koukala na filmy znovu a znovu. A taky na čtení v jakoukoliv denní/noční hodinu, roky čekání na další díl, dopis z Bradavic, máslový ležák, Wingardium leviosááá, kouzelnickou hůlku, Hedviku, čmárání relikvie smrti ....Tu nezaměnitelnou, krásnou, fantaskní, kouzelnou část mého života.
Je to srdcovka. Je to dokonalé.

Nelíbí se to někomu? ... avada kedavra, stupid muggle!

92 26.09.2016

Prodírat se tak křišťálově čistou fantastikou jako neproniknutelným houštím je vzpruhou nejen mému oku, ale i mysli. Literárně bloumat po světě, kde krvelačná striga zasazuje smrtelné rány a ztěmnělým lesem se ozývá nelidské vytí. Být tichým svědkem toho, jak pod ocelí samotáře z Rivie prolévají krev bytosti z dávných bájí a mýtů. Mít na dosah éterickou rusalku s vlasy barvy řeřavých uhlíků. Sapkowského svět hrdě vztyčuje vlajku na úplných základech, vychází z prapůvodní myšlenky, ze světa, který někde existuje a od kterého se odvíjí veškerý literární zbytek.

Smekám klobouk s gryfím pírkem.

36 06.02.2016

To je tak laskavá kniha. Tak lidská. Je to neředěná radost svázaná inkoustem na listech papíru. Slyšíte, jak si tiše pobrukuje, doslova cítíte, jak se příběh líně převaluje na jazyku. Prská emocemi a hýří barvami duhy. Oslavuje maličkosti všedního dne a skládá z nich pestrobarevnou mozaiku života. Usmívá se i roní slzy. Je jako rozkvetlá louka. Je jako příslib jara po dlouhé zimě. Je to okamžik, kdy se otevře okno na zaprášené půdě, zatímco venku je jasný den zalitý sluncem. Co slovo, to pohlazení na duši. Co věta, to úsměv na tváři. Co odstavec, to oslava čiré radosti ze života. Zopakovat všechna ta tisíckrát omílaná klišé by nestačilo. Nechtěla jsem, aby příběh skončil. Nechtěla jsem ani na krok vytáhnout paty z Literárního spolku. Nechtěla jsem vůbec nic, jen přečíst další dopis poslaný z Guernsey. Naprostý skvost!

34 02.09.2018

Když Neil Gaiman začne vyprávět příběh, tak v napjatém tichu poslouchá celý vesmír. Osamělé komety, žhnoucí hvězdní obři i miliony světelných let vzdálené galaxie. I ten nejvzdálenější kousíček mrazivé temnoty se na pár okamžiků zastaví a zaposlouchá. Nesejde na tom, že příběh zní v hlubinách času tisíce let a my ho mnohokrát slyšeli. Tentokrát, při vyprávění od toho nejlepšího vypravěče, se svět přestává točit a čas počítat drahocenné minuty. V ten okamžik při troše štěstí pochopíte, že Yggdrasil tam stále někde je a Valhallou se nese radostný zpěv.

32 25.11.2017

Již předem jsem věděla, že Piranesi bude výjimečný. Proto jsem nespěchala a začetla se do něj až během jednoho melancholického a uloudaného odpoledne, kdy doslova lilo s biblickou zuřivostí. Dokonalý začátek výletu do světa ticha a samoty. Pach deště, mraků, vzduchu a moře vás obklopí po prvních větách. Touláte se labyrintem, nekonečnem, zákruty vlastní duše. Slyšíte, jak se svět hluboce nadechuje a brouká si neznámou melodii. Hluk a špína a lidé, to všechno vezme odliv pryč.

Pak je tady ještě jedna věc, kterou mi příběh vnuknul. Něco, co zatím neumím pojmenovat. Něco starobylého, co z našeho světa už dávno vymizelo. Vzpomínka, lehoučká a křehká a nepolapitelná, stará jako ocas komety. V jednu chvílí připravená opustit zápraží mé duše, vzápětí se rozpadá na prach. Marně vzpomínám, co by to mohlo být.

Mám trochu obavy, že se mi v Piranesiho světě až moc zalíbilo. V nekonečných prostorách znějících líbeznou hudbou osamělosti.

28 27.05.2021

Věřím, že každý z nás hledá své dveře do léta. Mohou být zamčené nebo schované za starou tapetou, ale jednou za čas se nám je podaří najít. Když čtu dobrou knihu, tak si tím otevřu své vlastní dveře. To už pak přeslechnu cvaknutí kliky i zavrzání pantů.

Dveře do léta jsou vážně dobrou knihou. Je to ten typ příběhu, kdy si uděláte výlet na druhý konec vesmíru a do oběda jste zase zpět. A můžete ho číst stále pořád a dokola a nikdy nezreziví. Po dočtení posledního odstavce se hřejivé pudinkové světlo jednoduše přelije i do reality a svět je zase jednou v pořádku.
Nehledě na to všechno – kočky a cestování v čase jsou nejlepší možnou kombinací. A to i podle „kočičího protokolu, který je přísnější než diplomatický“, jak napsal sám autor.

Jak si gentleman osladil hořký život kostkou cukru. Našel múzu v zatuchlém pokojíčku s lascivními obrázky nahých ženštin, přišel na chuť nápadům, z hlubin snění a nevole zahlédl inspiraci v upnutých šatech, vlasy svázanými do pevného uzlu a suchou kůží odlupující se ze rtů. Našel motivaci znovu žít a chtít všechno sladké a zakázané. Především sladké! Vzít si cukrovinky, které podněcují nanejvýš dráždivým způsobem zvířecí pudy.
Ta kniha je monumentální! Myšlenkou. Příběhem. Sugar.
Kde je jí konec?

27 03.06.2016

Tam v zablešené a světlu nedostupné vězeňské cele jsem s Tulákem prožívala konec jednoho jepičího údobí dlouze zřetězené existence. Cestou z temné místnosti o čtyřech stěnách až na rozbahněné dno lidské podstaty jsem našla zárodky příběhů mnohem větších a slavnějších, které nepodléhají času ani vesmíru. Tulák po hvězdách, jehož kosti z tisícovek předchozích životů klidně odpočívají v hlíně a prachu, si přesto lyrickým a lehce ironickým způsobem stěžoval na absurditu vězeňského systému USA 20. století.
Kniha hodná dlouhému zamyšlení i malé toulce po hvězdách.

27 21.02.2016

Velmi zdařilá a sofistikovaná detektivka s tempem líně tekoucí Temže a plná vůní Londýna, smažených fish&chips, červených doubledeckerů, černých taxíků, britského humoru a čaje o páté. Důmyslně narafičené, dokonale matoucí a ve finále do sebe zapadající jako ozubená kolečka hodinek. Četla jsem s požitkem.

26 02.07.2017

Hlučný Londýn, Denmark Street, malá detektivní kancelář, Robin a Strike. Protože tahle série se ve všech ohledech trefila do mého vkusu. Stojí za tím nejen obliba britské metropole, poctivých detektivek nebo všeobecně kvalitních knih, ale především to, že autorka má dar vyprávět. Téměř tisícistránkovým gigantem jsem se pročítala s chutí, snažila se sama pospojovat všechny stopy, výpovědi, svědky a jejich příběhy a pomalu odhalovat tajemství čtyřicet let nezvěstné Margot. Tolikrát zmiňovaný vztah mezi Cormoranem a Robin byl vyvážený tak akorát a mně osobně mnohem víc bavil osobní růst těchto dvou postav.

Dlouhé čekání stálo za to, protože tohle je můj šálek čaje.

23 26.07.2022

Číst Bradburyho povídky je jako plnými doušky vdechovat jeho vesmír. Čerstvý i zkažený, lepkavý, ostrý, všeobjímající. Některé z próz jsou jako nevyřčená myšlenka, která se požitkářsky zakusuje do duše, jiné mají vytřeštěné oči i husí kůži po těle. Pár z nich je suchých jako několik dní mrtvá moucha na parapetu, ale ten zbytek je přepychový!

23 01.05.2017

Z pohledu Holly Golightlyové by se mohlo zdát, že svět je omezený a bezbarvý. V její slovním projevu se vyskytují „drahoušci“ i „teplajzny“, alkohol u ní teče proudem, kouří a ani drogy nejsou tabu, přesto se jedná o zcela jedinečnou osobnost. Kým vlastně je ta drzá holka s obarvenou hlavou a cigaretou u pusy? Sirotek bez domova, nebo playmate newyorské sedmdesáté?

Skvostné a upřímné. Důkaz toho, že k dokonalosti není třeba mnoha slov!

Příběh, jenž je vytesán hluboko do pilířů. Zní chrámovou lodí, je uchován v kamenech ochozu a jeho ozvěny se tříští o stěny chóru. Jeho velkolepost překračuje meze kterékoliv katedrály, vpíjí se do zdí i kamenů, uchovává své tajemství a ožívá přesně v té chvíli, kdy sluneční paprsky svítí skrz barevné okenní tabulky a činí prázdný prostor výjimečným. Jsem uchvácena, ohromeně vzhlížím ke klenutému stropu monumentální stavby a hledám pokračování příběhů obyčejných lidí, kteří se už dávno ztratili ve smyčkách času. Úžasné a nádherné.

21 26.02.2017

Literární jednohubka nasáklá petrolejem i sirka připravená přivést k životu sžíravý plamen. Skvělé!

21 12.02.2017

Podivínsky klikatá cesta do knihovny? Několikery dveře i strmé schodiště do duše čtenáře? Duše spisovatele? Zvrácených představ čtenáře i spisovatele? Jaká měla být pointa? Nenápadné podněcování té stránky lidskosti, která je plná měkkého světla a všudypřítomné naděje, nebo zvrácené představivosti prolezlé červy a páchnoucí spodní stranou věcí? Měla to být exhibice všech možných druhů šílenství, nebo jen zrnka jakési nepolapitelné choromyslnosti dřímající v každém z nás?
Výtvarně vychytané do posledního záhybu temnoty. Literárně zanechané na půli cesty.

21 06.02.2016

Áááááá, konečně! Nemohu říct, jak moc mi chyběl Londýn, a především hlučná Denmark street, v podání Robin a Cormorana. Tahle série je pro mě zhmotněním všech vůní této britské metropole. Smažené fish&chips, zapadlé hospůdky s názvy jako U Koruny nebo U Bílého koně, červené telefonní budky, doubledeckery, černé taxíky, viktoriánské zástavby ... Užívám si každý detail. Co se týče zápletky ... provázané, úžasně komplikované, promyšlené. Nemám jedinou výtku. Galbraith/JKR je mistr vypravěč. Neexistuje škála hodnocení, na které bych mohla zobrazit, jak moc jsem z této detektivní série nadšená.

Všichni, co tady vesele rozdávají jednu/dvě hvězdičky ... jděte se vycpat, mudlové!

20 22.09.2019

„Vím, jak je každý člověk jiný a originální, i ten nejpomalejší a nejhloupější. Když na něj správně jdeme, když způsobíme svou řečí, aby se cítil volně, a nakonec se ho zeptáme: Co chceš?, poví vám každý o svém snu. A když člověk hovoří ze srdce, ve svém okamžiku pravdy, jeho mluva se stává poezií. V takovém okamžiku pojistka po mokrém prsknutí vzplane a začíná ohňostroj. ...Slyšel jsem strojvůdce mluvit o Americe ve stylu Toma Wolfeho...Slyšel jsem matky vyprávět o té dlouhé noci se svým prvorozeným...Slyšel jsem babičku líčit její první bál....A ti všichni byli básníci, když jejich duše hořely.“

"Madam... včera dorazil do New Yorku čaroděj s kufrem. Ten kufr byl plný kouzelných tvorů a někteří bohužel utekli"

Ahhhhh, otevřít kufr a vrátit se zpět. Zakřičet do větru Wingardium leviOsa, napít se hihňavé vody, držet v ruce hůlku s žíní z jednorožce a mít ten fantastický pocit, že příběh pokračuje. Perfektní a magické v každém směru, na stupnici od jedné do pěti dávám 9 a 3/4

19 19.03.2017

Romány Julie Caplin ve mně vyvolávají touhu koupit letenku, sbalit batůžek, nasednout do letadla a odletět přesně tam, kde to zatím znám jen ze stránek knih. Jinak tomu není ani tentokrát. Hotýlek na Islandu je další z řady vysoce návykových hygge záležitostí. Nutno pořídit spoustu svíček, měkkých polštářů, uvařit konvici čaje a přepnout na pohodovou atmosféru. A pak je to perfektní!

18 06.12.2020

Zvláštní. Zvláštní kniha. Člověk se nechává pohltit příběhem, ubírá se lesní cestou, slyší šepot listů v korunách stromů, nasává atmosféru tichého království. Je to známé prostředí - les, stromy, zelené přítmí, nekonečné mechové koberce - mnohokrát okoukané, přesto zvláštní. Místy to bylo tak temné a chladné, přestože slunce svítilo a vzduch byl prosycen radostí z letního počasí. Zvláštně zacyklené, uchopené za konec, který jsem dosud nepoznala. V jednu chvíli šťastné, po delší dobu depresivní, deštivé a uplakané. Zvláštní.

18 24.08.2017