molt komentáře u knih
Stařec ze Starce a moře je dobrou inspirací pro zvládání těžkých životních situací. Někdy se nám stane, že nás osud postaví tváří v tvář překážce, která je mnohem větší než mi sami. Není dobré couvat, ale pustit se do zápasu. Stařec nesoupeřil jen s marlínem a žralokem ale mořem samotným (od toho také název knihy), jeho sok byl mnohem víc než on sám.
I skutečnost, že hlavní podobou je stařec, má svůj význam. Stařec je osobou už zralou a nevolí neperspektivní přístup "try hard", pouští se do nerovného boje, ale nepouští se do něj naslepo. Přemýšlí, zvažuje... V postavě starce dochází ke skloubení odhodlání svědčícího o obrovské vnitřní síle (byť třeba pramenící ze zoufalství) s chladnou hlavou a moudrostí.
Stařec je obdivuhodný i čistotou svých motivů. Není v něm lenosti, jde až na hranici sili. Je prost pýchy, sice se srovnává se sportovní hvězdou (kterou v průběhu knihy jednoznačně přerůstá), ale vždy své myšlenky soustředí na svůj vlastní úkol. Konečně svého nepřítele ctí, zápasí s ním, ale váží si ho (na rozdíl od oněch mladých rybářů, pro které je to prostě materiál). K starcovým ctnostem se dá připsat i pokora, se kterou přijal svou porážku.
Snad máme v dnešní době příliš velkou potřebu hledat vnější úspěch. Když ne přímo dosažení cíle a vítězství nad sokem, tak aspoň uznání druhých. Uprostřed toho všeho je dobré si vzpomenout na starce a moře. Udělat maximum, nechlubit se jím a v případě neúspěchu přijmout porážku s pokorou.
Čekal jsem víc. Použiju-li argumentaci autora, je ta kniha špatná, jelikož neplní svůj účel. Měl jsem ji začít číst jako věřící a odložit jako ateista. Někde je chyba (samozřejmě ve mně jelikož jsem zarytý pánbíčkář sebe sama uzavírající před do očí bijícími argumenty).
Mě prostě do očí nebijí. Dawkins píše o náboženství, jako zdroji všeho zla: zatemňování myslí, vyprazdňování kas atd. Když kněz v Jižní Americe zabil členku své farnosti psalo se o tom i u nás. Nicméně to, že i já, obyvatel jedné z nejateističtějších zemí světa mám kousek od domu františkánky pečující o nemohoucí lidi, pár set metrů jiným směrem kostel, kde se potkám s lidmi přinášejícími útěchu vězňům i nemocným a o něco dál je další místo, kde se benediktýni snaží nejen dětem předat to nejlepší z víry.
Samozřejmě, že náboženství má velmi vážné chyby. To proto, že lidé mají taky velmi vážné chyby. Ani ateismus nemá čistý rejstřík, viz. komunismus. A to je jen jeden z mnoha postojů, které Dawkins připisuje věřícím, aby ukázal, jak jsou prohnilí. Že nemůžu věřit v náboženství bez zázraků? Zase jsem měl chuť ho poslat, ať se zahrabe.
Nu, čekal jsem víc. Můj Bůh byl, je a bude.
(Ty hvězdičky jsou za čtivost a snahu poctivě argumentovat. Přes všechnu kritiku je to asi nejlepší, s čím jsem se během konfrontací s ateismem setkal)
Drsné ale také hluboké. Oslovující svědectví o hrůzách, jaké nás Čechy nechaly stranou už víc jak sedmdesát let a snad to tak bude ještě déle.
Skončit pohádku pro děti tím, že hlavní hrdinové spáchají sebevraždu? Něco není v pořádku. Klidně by mohli umřít, ale sebevražda je moc. Obzvlášť v románu, který se jinak staví bratry do pozice morálních vzorů, vždyť to čtenáře vede k: "Když je život moc těžký, tak ho skončete!". Na táborovou hru konec vynecháme.
Každopádně jinak je to perfektní knížka. Myslím, že dětem by se nemělo říkat: "tohle je moc smutné a vypráví to o citlivých tématech, tak na to nemysli". Pak se jednou rodič zabije při autonehodě a dítě je bezradné, ani neví, co si má myslet. Navíc tlak současné společnosti, která mrňousům (především chlapcům) vnucuje různé bojovníky způsobí, že dítě bude znát smrt jen ze strany vraha. To je dost nešťastné, a proto si myslím, že je dobré dát jim knížku i z pohledu mrtvého.
Jinak je to skvělý a dobrodružný příběh, sic chvílemi trochu temný.
Dekameron je zosobnění únikové literatury (tedy té, jejímž smyslem je umožnit člověku zažít něco, co v reálu nezažívá). Boccaccio hned v úvodu píše, že kniha patří do rukou smutných duší, které by se rády rozveselily a právě tomu odpovídá i kompozice díla.
Skupina mladých lidí prchá před morem, tak jako čtenář prchá před svými smutky. Následuje část ve kterých si mladí lidé sdělují své historky, které fakticky nemají žádný mravní ani informační rozměr, častá sexuální témata a hrátky se slovy. Tahle kniha čtenáře nikam dál neposunula, jen se při ní odreagoval.
Mor je veliká katastrofa, se kterou toho ve středověku příliš nesvedli, zosobňuje problém, který hrdinové nedovedou vyřešit a nemohou se mu postavit, a tak prchají a čekají, až to přejde. (Mimochodem Bocciacco napsal Dekameron v návaznosti na slepou zamilovanost, která má mnohé z výše popsaných rysů.)
Únik samotný se týká deseti lidí a zase zpátky k úvodu, i na začátku Bocciacco psal, že v jeho soužení mu byli nejsilnější oporou právě přátelé. K této mladé skupině se navíc váže neúcta k přežitkům - církevní moci, tuhé sexuální morálky, se kterou však kontrastuje nejeden odkaz na zlaté staré časy, kdy byli lepší komedianti atd.
Podtrženo sečteno, stranou nepříznivých a beznadějných podmínek je skupina mladých lidí, která se prochází v přírodě a povídá si nemravné historky (velmi často o tom, co kdy kdo řekl). Je to pro ně jistě velmi milé, avšak nikterak perspektivní. Není možné žít jako vypravěči Dekameronu, ale to nevadí. Úniková literatura není od toho, abychom podle ní žili. Dobový čtenář Dekameronu se tak jako jeho hrdinové izoloval, vyslechl pár úsměvných slov a vrátil se do zajetých kolejí.
Interpretace biblické knihy Kazatel, všechno lidské je úplně na nic... Mám pocit, že když si můžu přečíst právě Kazatele, tahle kniha trochu ztrácí smysl a působí spíš dojmem, že si její pomocí Komenský stěžoval na nepříjemnosti života. Nu, ale kniha je to fajn.
Za týden si udělat hrubý názor na jedny z největších mozků psychologie? S touto knihou to není nemožné!
Výborná kniha. Doerr dokázal mistrně provázat jednotlivé dějové linie, vytvořil dokonale realistické postavy. Děj, a konec obzvlášť, se vyhýbaly zažitým klišé-mnohdy až bolestně (pro hlavní postavy a empatické čtenáře). Nevím, co knize vytknout. Snad jen osobitý přístup k dějové posloupnosti, byl chvílemi trošku zmatený, ačkoliv po pár stránkách si na něj člověk zvykl a dokonce ho i ocenil.
Tohle si přečtěte!
Bylo mi řečeno, že se jedná o knihu na dvě hodiny... Naplánoval jsem si tedy její čtení jako odpočinek pro mozek mezi dvěma epizodami studia kartografických zobrazení. Ale chyba lávky. Nevím, zda jsem někdy dřív četl nějakou více mind blowing knihu, ale rozhodně mě žádná nevedla k tomu si dělat ke každé povídce poznámky na papír a z těch pak vyvozovat další myšlenky...
Možná jsou Neviditelná města na dvě hodiny čtení, ale stejně tak si žádají tak dvacet let přemýšlení. Jestli je na tomhle světě opravdu nějaká výzva, pak přečíst tuto knihu, uchopit ji jako komplexní celek a pak zfilmovat tak, aby dílo nalákalo i mainstreamového diváka.
Cenné svědectví o mnoha složkách každodenního života velmi nestandartního kněze. Heryán je osobnost, jakou bychom se měli inspirovat. Jen ten stálý obraz chybujícího a vždy znovu a znovu se poučujícího vypravěče jeho skvělých a obdivuhodných známých a konečně nepřátelského establishmentu. Nejsem si zcela jist, že tomu tak vždy bývá.
Provokativní kniha, či spíš obraz zachycený slovy. Rozhodně publikace jakou by člověk nečekal od stereotypu katolického kněze.
Už jsem četl pár knížek o typologii osbonosti a určitě pltí více než tohle. Podle Johna Graye jsou všichni muži ISTJ a ženy ENFP. Jediná preference, která souvisí s pohlavím je F/T-typologie funguje, už se mi to několikrát potvrdilo.
Vzorová je společností ( a nemalým přičiněním autorů jako je John Gray) vnucován, ženám a mužům jako vzor jejich chování, snad proto se autorovy soudy občas blíží k pravdě, ale pořád tu zůstává velká rezerva.
Dobrá knížka, má sice své chyby, například je psaná neuvěřitelně chaoticky. Každopádně po jejím přečtení se člověk mnoho dozví o osobnostních typech, včetně věcí vysoko nad odbornost internetových zdrojů. A konečně je to asi nejlepší česká kniha o typologii, započítá-li se: cena, dostupnost, informace.
Přečtěte si to.
První kniha, ze které jsem si poctivě dělal výpisky, abych pak mohl poznatky využít v praxi při práci v oddíle a hodnotím ji jako jednoznačně velmi přínosnou. Právě pro laiky, kterým se tu a tam hodí využít nějaký psychologický poznatek (a to jak v praxi, tak při méně hlubokém zkoušení na střední škole, nebo kurzech) byla tato kniha napsána.
Terapeut a personalista samozřejmě potřebuje mnohem víc, ale Základy sociální psychologie mají potenciál oslovit i mainstreamového čtenáře (jen je třeba, aby dotyčný v rámci seberozvíjející četby odložil esoteriku a sáhl po něčem seriózním), snad by neuškodilo trochu méně obrázků, které nabourávají radost čtenáře z toho, že má knížku sice jen o základech, ale pořád o vědě.
Teď už by mě to asi nenadchlo, ale před pěti lety... To bylo něco, hned několikrát jsem se pak vypravil na Staré Město, ale davy turistů mu dávaly úplně jinou tvář, než Foglar. Kniha je to velmi dobrá, dobrodružná, ale zároveň se nejedná o únikovku, popisované situace jsou realizovatelné.
Velice kvalitní rozbor odkazu, který se promítl do naší společnosti. Ale pořád je to jen rozbor díla, ano je to inspirující a je to nejlepší, co mohl Hošek napsat, ale porovnám-li Evangelium Jaroslava Foglara s jinými knihami, které hodnotím, na plný počet nedosáhne.
Fajn knížka, trochu jsem váhal zda to není víc filosofie než psychologie, ale ne(pak jsem totiž četl Junga).
Neodvažuji se této knize dát hodnocení, jelikož pokud bych tak udělal, mohl bych klidně hodnotit i starořecky psané texty církevních otců, které jsem viděl skrz vitrínu muzea. Nicméně můj dojem byl následný: "Tak tedy Mao Ce-tung nebyl největší psychopat v dějinách lidstva! Člověk schopný napsat text, jako je tento, si první místo zaslouží zcela bezkonkurenčně."
Skutečně, naděje, že se dozvím něco o fungování společnosti, byla uhašena velmi brzy. První odstavec knižní anotace není nic ve srovnání s tím, co je Německý schopen stvořit, když začne své myšlenky formulovat v plné kráse. Když jsem měl štěstí, pochytil jsem z jeho vět alespoň předložky a poněkud podivný přístup ke společnosti.
Německý své myšlenky neopíral takřka o nic krom své intuice a cizí knihy, skrze svůj text pak na mě, sociologického burana zcela neznalého oboru, působil jako odtažitý badatel, který se zavře do pokoje, povzbudí svou představivost nějakým halucinogenem, zatáhne záclony a píše o tom, co by viděl z okna, kdyby je roztáhl.
Stručně tedy, mně samotnému kniha mnoho nedala, ale jsem laik a pro takové není určená (aspoň doufám, neboť jinak by celá má recenze byla svědectvím o žalostné slovní zásobě), tudíž si ji neodvažuji hvězdičkovat.
Na několikatisícileté stáří je to, jak píší i všechny komentáře pod tímto, až neuvěřitelně aktuální i dnes. Téma smrti a marné snaze se jí vyhnout. A konečně čtenáře pobaví v žádném případě kýčovité situace jako civilizování Enkidua, či Gilgamešův žal, když ztratí bubínek s paličkami.