momo01
komentáře u knih
Kde zpívají raci
Delia Owens
To je taková krása. Měla jsem pocit, že tam jsem – ponořená v bažině v Severní Karolíně, na lodi, na písečné pláži a cítila jsem každé pírko, mušli, rostlinu. Nechtěla jsem, aby příběh skončil a po dočtení jsem plná vůní chutí, emocí. Psaná opravdu krásným popisným jazykem (obrovská poklona i paní překladatelce), byl to zážitek, mohu jen doporučit.
„Během dalších dnů se Kya učila, jak s ním žít. Učila se z chyb ostatních a snad ještě víc od mřenek. Držet se z cesty, přebíhat ze slunce do stínu.“
„Laguna čpěla životem a smrtí zároveň, organickou směsicí příslibu a rozkladu. Žáby kvákaly. Netečně zírala na světlušky kreslící do tmy klikyháky. Svítící hmyz nikdy nesbírala do lahví, protože o všem se dozvíš mnohem víc, když to není ve sklenici. …Kya sledovala ty ostatní. Samičky dostaly to, co chtěly. Nejdřív páření, potom jídlo. Jen tím, že změnily signál, který vysílaly. Kya věděla, že soudit není na místě. Nebylo v tom žádné zlo, jen pulzující život, dokonce i za cenu, že někteří aktéři budou obětování. Pro biologii je dobro a zlo stejnou barvou, jen viděnou v různém světle.“
Sucho
Jane Harper
Sucho mě už před časem zaujalo pochvalnými komentáři mých „oblíbených“, a protože jsem zrovna měla chuť na oddychovku a zároveň na něco z detektivního žánru, došla na něj řada. Byla to trefa do černého. Příběh, který mě nutil číst dál a dál, nehledě na to kolik je hodin, nebo kolik členů domácnosti se dožaduje snídaně. Název je zvolený vyjímečně dobře, protože sucho je katalyzátorem napětí uvnitř města. Země umírá před očima, lidé žijí ve stavu chudoby a beznaděje, takže není divu, že násilí vzplane.
Zuzanin dech
Jakuba Katalpa (p)
K psaní Jakuby Katalpy jsem si cestu nenašla. Zuzanin dech mi sedl o chlup víc než Němci, ale opět mi vadil strohý popisný styl a emoční plochost, (respektive emoce vyjádřené nejčastěji skrze povolené svěrače). Třetí pokus se stejnou autorkou už neplánuju.
Z deníku dočaskářky – Ten pes je chuligán!
Olga Minaříková
Kdo je dočaskář: „uklízečka a analytik vyprazdňování někoho jiného, vypravěč věty všechno už bude dobrý, řidič na veterinu a ten, kdo to auto potom uklidí, nosič, krmič, sdíleč postele, domova a nervů….“
„Bolest a utrpení zvířat totiž nemají na svědomí jen zlí lidé, ale i ti dobří, kteří jen nechtějí slyšet.“ A tak Olga Minaříková šíří osvětu. Humorné zážitky (když se to všechno děje někomu jinému doma, přijde mi to vážně vtipné) střídá krátkými vsuvkami o množírnách nebo fungování dočasek.
„Až dočaska dorazí, dýchejte ústy a pokuste se nedrbat, svědí to ještě víc.“ …… „Od oběda zbyla nesolená rýže, a tak jsem se těch dvou slušně dotázala, zdali by si ji případně dali třeba s kuřecím. Spolubydla ochutnal, podíval se na mě, a než stihl ochutnat i Alfons, zvedl nohu a do misky načural. Zřejmě by si nedali, ale šlo to sdělit mnohem civilizovaněji, že.“
Monty Pythonův Život Briana
Graham Chapman
Je to 20 let, co jsem dostala k narozeninám scénář mého oblíbeného filmu a je to powád pwostě pawádní! Plné šílených hlášek a groteskních prvků, které se nikdy neomrzí.
„Dobře, dobře, ale kromě kanalizace, lékařské péče, vzdělání, vína, veřejného pořádku, zavlažování, silnic, zásobování pitnou vodou, co kdy dobrého PRO NÁS Římané udělali?“
„Kdo tě vyléčil?“ - „Ježíš, pane. Belhám si to kolem, hledím si svého. A zničehonic je u mě a vyléčí mě. Jednu minutu máš lepru, slušnou živnost, a v mžiku máš po živobytí. Ani se nedovolil.“
A hlavně, „musíme brát život z té lepší stránky“!
O dívce Grace
Anthony Doerr
„Teď už chápu, že jsem o sněhu nevěděl nic. Není bílý. Má tisíce barev, barev oblohy i toho, co je pod ním, nebo růžovou barvu lišejníku, který v něm žije, ale žádná z těch barev není ve skutečnosti bílá. Je to nádhera, když se člověk v mém věku - v našem věku - dozví, jak velice se mýlil v něčem tak zásadním.“
Není to snadné čtení, ale je rozhodně magické a plné krásy. A na sněhové vločky se teď už zase dívám jinak.
Pacient
Sebastian Fitzek
Knížka má spád a čtivost zvyšuje členění do krátkých kapitol. Skvělá pro dny, kdy se mi zrovna nechtělo přemýšlet a jen jsem se nechala unášet napínavým příběhem. Konec je překvapivý - vlastně jsem se na konci ztratila (ale pak se našla a pochopila), jen mi to přišlo až moc.
Dlouhá trať
Viktorie Hanišová
Obvykle si povídky dávkuju po jednotlivých dnech. Ale tentokrát to nešlo jinak než skoro na jeden zátah. Slupla jsem je jako malinu, a ještě teď si olizuju čtenářské prsty.
Oslněni světlem
Jakub Żulczyk
Všechna špína Varšavy, násilí, zmar, ponor do hloubky temnoty a hromada nadávek. Téma je věrné typickému scénáři gangsterek - drogový dealer, který si myslí, že má všechno pod kontrolou, udělá pár chybných kroků a pak už ho čeká jen postupný sešup dolů. Jenže tady je něco navíc. Postavy jsou vícevrstevnaté a příběh vtáhne dovnitř, že se nejde ani nadechnout. Skvělý popis temné atmosféry noční Varšavy a to vše protkané až psychedelickými sny hlavního hrdiny.
„Ty, Jacíku, ty nejseš zlej. Takovýho sis sám sebe vymyslel, že budeš bezcitnej zkurvysyn s obličejem jako cihla, hadrama jak ze žurnálu a že to takhle bude nejlepší. Že se budeš stýkat se zločinci a lidi ti pak dají pokoj. To sis vymyslel sám. Stal ses zločincem takzvaně z rozumu.“
Co má pes na jazyku
Stanley Coren
Srovnávací psychologie mě bavila už na škole, a tak jsem si čtení užila. Přestože se jedná o populárně naučnou knížku, tak se opravdu četla jedním dechem. Autor odlehčenou formou popisuje projevy chování psů a jejich význam, porovnává s opicemi, kočkami, lidmi. A taky se nebojí udělat si i ze sebe srandu, když popisuje drobné experimenty, které nevyšly. Jsem spokojená moc.
Žena prchá před zprávou
David Grossman
Dlouhé pomalé a bolestné čtení příběhu, ve kterém se děje vzhledem k rozsahu knihy překvapivě málo. Styl psaní je lyrický, autor popisuje emoce a spletitost mezilidských vztahů a skvěle vyjadřuje nejvnitřnější myšlenky a obavy matky jejíž syn se jako dobrovolník účastní válečného konfliktu. Opravdu nemůžu říct, že jsem si čtení užila, přesto jsem ji nemohla nedočíst. Přesně tohle Grossman se mnou umí, není mi příjemné, co čtu, ale když jeho knihu odložím, musím na ni myslet a potřebuji se k ní po odmlce vrátit. Souhlasím s Broskev28: kniha je to hodně těžká, vahou i obsahem.
Olive Kitteridgeová
Elizabeth Strout
“Vždycky je dobře, když člověk slyší o problémech druhých lidí, shodli se Olive a Bunny.“ A je to tak. Bez patosu, výrazných zvratů a citového vydírání nás příběh nutí přemýšlet nad tím, proč se někdy lidi chovají jak se chovají. Olive slouží jako projekční plátno -po každé kapitole to táhne k zamyšlení, jak jste se kdy zachovali špatně (nebo dobře), jak vás vidí ostatní a jestli jste se třeba někdy někde neměli zachovat jinak.
Ale není to jen sebereflexe, kterou s můžeme odnést, ale i zamyšlení nad uměním stárnout a užití, nebo smíření s tím, co máme.
Řekla bych, že ideální čtení pro ty, co už si něco odžili.
Šest vran
Leigh Bardugo
Jsem moc ráda, že moje skoropuboše pořád baví společné večerní čtení. A tohle je jedna z těch knih, která je u toho drží. Začátek byl kapánek náročnější na vtažení do děje, ale pak už to byla jízda. Hrdinové nejsou černobílí, a mají své temné vlastnosti (a že jich je) a i padouch má své motivy a světlé momenty.
Síla nevysloveného
Peter Pöthe
Jsem ráda, že jsem mohla nahlédnout pod pokličku odborníka na dětskou psychoterapii. A během čtení si mě Petr Pöthe získal úplně stejně, jako získává důvěru svých malých klientů. Zpočátku jsem byla trochu skeptická kvůli jeho psychoanalytickému zaměření. Ale zbytečně. Není to o terapeutické výcviku, ale o citlivosti a schopnosti terapeuta napojit se, mít pokoru a věnovat svým klientům plnou pozornost. Zážitek byl o to hlubší, že autor nepíše jen o terapii, ale i o sobě a svém vnitřním světě.
Krásně zpracovaná kniha. Tleskám.
Světla na obloze
Lisa Lueddecke
To se tak jednou sešli pejsek s kočičkou, a protože se u pečení dortu moc nepoučili, tak se pustili do psaní knihy a jako ingredience namíchali: lásku, víru, báje, nájezdníky, obry, draky, epidemii a udatnou holku, kterou doma nikdo nemá rád. A to všechno propojili sáhodlouhými popisy.
Pac & Pussy 2
Albrecht Smuten
Místy je to vulgární, nekorektní, ujetý. A vtipný. Smíchem jsem se sice neklátila, ale většinou po ránu dobře pobavila a celkově za mě spokojenost.
9 z 10 čtenářů doporučuje jako čtení na záchod.
“Paranoia je výraz maximálního optimismu. Jestli si myslíš, že po to mě jdou, tak seš přesvědčenej, že na tobě nějak záleží.”
Zánět - skrytý zabiják
David Frej
Celostní přístup v medicíně je mi sympatický a tak jsem se rozhodla se zase trochu poučit touto knihou. Je v ní snad všechno. Bohužel. Na 295 stranách najdeme mimo popis zánětlivého procesu například i exkurz do relaxačních metod a recepty. Dala bych přednost odkazům na jinou odbornou literaturu a jen pár témat rozpracovaných do hloubky. Takto to pro mě byl spíš souhrn známých faktů.
P jako pivo
Tom Robbins
Oddychová, krátká, místy vtipná, místy hořká a hlavně skvěle namluvená (audio)kniha. Jako milovníka zlatavého moku mě zlákala názvem a tak jsem si ji pořídila na společnou rodinnou cestu autem. Zatímco pro mě byl děj ve výsledku tak trochu zklamáním, děti (10 a 11) byly nadšené od začátku do konce.
"... V některých pivovarech ale nechávají určité druhy piva schválně nefiltrované, aby mohly dozrát v láhvi. Takové děti, jako jsi ty, Gracie, by se taky měly nechávat zrát nefiltrované. Někteří rodiče a instituce se bohužel usilovně snaží jejich mladé duše přecedit."
Osm múz mého života
Josef Koutecký
Obohacující setkání s múzami, které formovaly a obohacovaly život tohoto moudrého muže. I přes útlost knihy se jedná o inspirující rozhovor nad mnoha tématy vedený a sepsaný krásnou češtinou.
Po dočtení mě mrzelo, že už je konec, ale záhy jsem zjistila, že o panu Kouteckém vyšla ještě kniha „Zůstal jsem klukem“ a tak už se můžu těšit na další povídání.
„Co se nedotkne mého srdce, tak neposlouchám. Dotyk má co dělat s vjemem. Vjem jde do mozku prostřednictvím pěti smyslů, které máme a odtud jde dál do těla. Proto mě dovede hudba rozplakat, proto mi běhá mráz po zádech, proto se ve mně něco vzbouří, když je to něco, co mě štve.“
„Dnešní lékaři jsou zavaleni informacemi. Stále se dívají do počítače, pořád něco ťukají a dívají se na obrázky, není divu, že pak nemají čas si sednout s pacientem a popovídat si s ním. … Základním nešvarem je, při všech kladech tohoto jevu, že se léčí nemoci a neléčí se člověk.“
Postel u okna
M. Scott Peck
Nosná myšlenka by se asi dala shrnout takto: „Pokud vidíme jenom to, co je na povrchu, moc toho nevidíme.“
Nejen z celého příbehu, ale i od každé z postav se dá něco naučit.
Například od Heather, že je skvělé starat se o druhé, ale nesmíme se zapomínat na sebe;
od Stephena o tom, že nikdy nejsme bezmocní.
od paní Grochowské, že když je naším životním scénářem „chci být dokonalá a všem se zalíbit“, tak to nefunguje;
a od doktora Kolnietze se dá okoukat trpělivost a víra v druhé.
Pátá hvězda chybí jen proto, že na konci přece jen až moc lidí došlo ke katarzi a duchovně vyrostlo.