Morgause komentáře u knih

Nádherné povídky. Obdivuji autorovu fantazii a jeho vnímání vesmíru hýřícího životem, ale i nebezpečími. Z pohledu člověka 21. století bylo zajímavé sledovat, kde si autor píšící ve slavné éře letů na Měsíc představoval, že se naše civilizace za padesát, sto let ocitne. Když jen pár let po Gagarinovi dokázali lidé přistát na Měsíci, je pochopitelné, že za dalších několik desítek let nás autor viděl na Marsu, Venuši nebo Jupiteru, možná i mezi hvězdami. Zato fakt, že téměř každý bude vlastnit osobní počítač o mnoho výkonnější než nejlepší stroje ze sedmdesátých let, už byl nad rámec Clarkovy fantazie. Právě možnost porovnat současnost s optimismem a ambicemi doby, v níž povídky vznikly, bylo pro mě tím nejzajímavějším a nejpoutavějším, i když příběhy samotné byly většinou velmi povedené.

5 01.08.2014

Ve tmě a špíně postapokalyptického metra se lidé z posledních sil snaží udržet se při životě, některým se daří lépe, ale jinde se rozvíjejí všechny patogeny společnosti: sektářství, rasismus, fanatický komunismus, návrat k primitivnosti. Do toho jsou podzemní trosky lidského světa ohrožovány novými, lépe přizpůsobenými druhy z povrchu, kterým je potřeba čelit. Samotný děj, který je poměrně zdařilý, provede čtenáře prakticky celým metrem - avšak protagonistův příběh byl dle mého názoru z velké části nástrojem pro popis celkové situace v metru, což mi ale nijak nevadilo. Nejsilnějším momentem byl pro mě jednoznačně závěr, který ukázal, že všechno snažení a všechny zmařené životy nejen protagonistových přátel mohly být zbytečné. Ale kdo ví, třeba nebyly - komu může člověk ve zničeném světě ještě věřit...
Kromě poutavého příběhu autor přináší i poměrně zajímavé filosofické názory ohledně osudu lidstva i jednotlivce a důvodu jeho existence. Tyto pasáže by některým čtenářům mohly přijít nudné, protože v některých případech rozmělňují děj, avšak já osobně je oceňuji. Velmi zdařilá je také autorova práce se strachem, který prosakuje celým příběhem. Několikrát jsem se přistihla, že s mrazením v zádech očekávám, jaká hrůza se skrývá za další zatáčkou tunelu metra.

4 29.06.2014

Tento zajímavý výběr povídek a pojednání nastaví čtenáři mnoho tváří E. A. Poea - nejen tu až téměř notoricky známou havranovitou a jámo-a-kyvadlovitou ponurost. Ta se v některých povídkách do jisté míry objevuje, avšak některá zamyšlení představují Poea mimo jiné jako znamenitého rýpala. Jak nadčasově vnímal senzacechtivé bulvární plátky, které na podobném principu fungují asi i dnes. Mnoho vybraných povídek přímo překypuje satyrou, zato jinde je patrný Poeův zájem o metafyziku či o vkus a krásu. Celkově mohu říci, že jde o velmi zdařilý a skvěle přeložený výběr méně známé Poeovy tvorby, který mohu jen doporučit. Avšak pro ty, kteří se s Poem zatím nesetkali, nepovažuji tuto knihu za dobrý začátek.

3 03.03.2014

Další z Pratchettovek, kterou jsem přečetla jedním dechem. Pobavila jsem se, zhlédla se v některých postavách, ale taky jsem se zamyslela. V člověku se totiž může skrývat odvaha, i když o ní sám neví, nebo ji, stejně jako Mrakoplaš, přímo popírá. A dokonce i Dvoukvítek dokáže v klíčovém momentu zareagovat tak, jak by to od něj nikdo nečekal; i když, samozřejmě, ve většině příběhu oplývá aureolou turistické naivity. To mu ale prochází, protože má z pekla štěstí (rozuměj Zavazadlo). Velmi mě zaujala i postava Trémona - ne, že bych ho snad nechtěla nakopnout, ale vždyť kolik takových ambiciózních "vševědoucích" mladíků (no, mezi mágy jej za mladíka klidně můžeme považovat) chodí mezi námi a páchá víc škody než užitku. Podtrženo, sečteno, pan Pratchett ode mě za ty dva dny plné zábavy a zamyšlení, které jsem u knihy strávila, opět dostává všech pět hvězd.

Ale protože jsem trošičku hnidopich, dovolím si poznámku k panu překladateli Kantůrkovi. Nejdřív musím říci, že Kantůrkovy překlady rozhodně považuji za jedny z nejlepších, které jsou v česky psané literatuře k dispozici. Ale ač například jména postav jsou přeložena zdařile, co ten název knihy? 'Lehké fantastično' bezpochyby zní dobře, ale vždyť 'light fantastic' mělo být 'světlo fantastické', vyzařující z Oktáva? Byl to snad nějaký překladatelův umělecký pokus? Rozhodně jsem to ne úplně pochopila... Každopádně je název knihy do všech ostatních jazyků, kterým rozumím, přeložen v zásadě jako 'Světlo fantastické' (s výjimkou francouzštiny, kde je použit vlastní název 'Osmé kouzlo'). Kantůrek je překladatelem opravdu odvážným, což je někdy dobře, jindy ne. Přesto si příště raději přečtu přímo Pratchettův originál.

3 14.02.2014

Úžasný pratchettovský humor opět nezklamal. Od trolla-celníka s fiktivní závorou přes antivegetariánské upíří debaty až po svéráznou mluvu Nac mac Fíglů. Ale tenhle příběh má kromě toho i úžasnou hloubku. Předsudky - co s nimi? Zahodit a naivně se snažit o přátelský kontakt se všemi a se vším? Ale pak můžete skončit s hradem plným upírů, kteří jdou po krku vám i celému přilehlému vesmíru. Na druhou stranu, ne všechny čarodějky tančí nahé kolem ohně a ne všichni kněží boha Oma upalují jako na běžícím pásu. Pravda je relativní, takže jak to vlastně je? Upíři, reverend Ovísek i Bábi Zlopočasná mají tu svou a Pratchett v dialozích postav staví tyhle všechny pravdy zamyšlení hodným (ale i zábavným) způsobem proti sobě.

6 06.02.2014

Na knize oceňuji především možnost nahlédnout do světa Japonska těsně před, v průběhu a těsně po druhé světové válce. Nádherný popis japonských reálií, zvyků a tradic... Čtenář se ale může projít i "podpalubím" té krásné lodi zvané Kjóto, které je plné špíny, závisti a zmařených snů.
Dívenka Čijo se v příběhu stává obětí světa intrik a obchodu s ženami, na jehož vrcholu by se však mohla stát uznávanou (a bohatou) společnicí v nádherném hedvábném kimonu... Ta cesta pochmurným pozlátkem kjótské čtvrti gejš ale bude pro Čijo tvrdá, a když už bude vše vypadat téměř v pořádku, přijde válka a Japonsko se změní téměř k nepoznání. Z gejš se stanou atrakce pro americké vojáky. Čijo - Sajuri již nebude malou ztracenou holčičkou ani nádhernou cílevědomou gejšou, ale ženou poznamenanou válkou; a opět se bude muset poprat s nepřízní osudu.
Co víc říci, Gejša vypráví čtenáři svůj poutavý příběh, v němž ale bylo na můj vkus až příliš moc sladkých náhod a následné "vanilky".

2 04.02.2014

Tohle je určitě jedna z nejoblíbenějších knih mého dětství. Ukazuje, že spíš než pár pohlavků platí na děti kreativnější výchovné metody či léčba typu "hoď ho do vody, on se plavat naučí" (ovšem samozřejmě s pomocným křídlem přisprostlé, ale naprosto úžasné papoušice Penelopy). Když mám slabou chvilku, otevřu si tu knížku klidně i teď, vrátím se do dětství a zasměju se Budíčkovu "Gloglobombomámá" nebo představě Jardova bince, který zoufale připomíná ten můj. Taky těm nočním sůvičkám a tomu, jak jsem pak celý den unavená, když jdu spát ve čtyři ráno. Škoda, že není nějaká taková Paní Láryfáry, která by kompletně vyléčila i mě :)

4 29.01.2014

Když nejde všechno od desíti k pěti, ale od mínus desíti k mínus stu.
V jednoduchých větách příběhu krystalizují strach, beznaděj, zima a zmar. Nelidskost a pouhé instinkty se mísí s láskou otce a syna a se zbytky dávných přesvědčení, že slabým by se mělo pomáhat. Neseme přece oheň... ale stejně člověka, který nám ukradl vozík, prakticky odsoudíme k zániku.
Zbytky původního světa, třeba plechovka koly - jediná červená v šedé poušti, se čas od času objeví, jen aby muži připomněly, co bylo kdysi; aby mu bylo líto... McCarthy také nádherně využívá symboly, už třeba nákupní vozík, který se z vlajkové lodi konzumu mění na proděravělou bárku holého přežití.
Na konci knihy mi nezbývalo, než se ptát sama sebe: co když přijde katastrofa, a co když to přežiju?

14 27.01.2014

Nejprve musím upozornit, že oba autory osobně znám, tudíž je pravděpodobné, že můj komentář bude zatížen značnou dávkou subjektivity.

Pomsta zatracených je pěkně napsaná a čtivá oddechová fantasy. Nelze zde hledat žádná všeobjímající poučení, moudra ani nic podobného, ale to nevadí. Příběh je do detailu promyšlený a poutavý, rozhodně jej lze doporučit každému milovníkovi trpaslíků, mágů, elfů, draků a vymyšlených světů.

Oceňuji zejména do detailu propracovanou magii a způsoby jejího využití, a podobně vypilovanou politiku a náboženství. Rovněž se mi líbí poutavost těch nejepičtějších momentů příběhu - bitev, magických soubojů a evokací různých bytostí. Zde je čtenář přímo vtahován do děje, a alespoň já jsem nemohla od knihy odtrhnout oči, dokud jsem se nedověděla, jak to dopadlo...

Jediná věc, která mě ohledně příběhu mrzí (nebo spíš přímo štve), je smrt mojí nejoblíbenější postavy. Neskutečně mě zajímalo, jak by tento tvrdohlavý a zarputilý mág zareagoval, kdyby musel přiznat, že se mýlil, a jak by se jeho charakter vyvíjel dál; ale ne, on dřív umře... Neskutečná škoda.

Dalším podstatným a zajímavě řešeným elementem knihy jsou "Střepy minulosti", které sérií krátkých kapitol představí čtenáři historii světa, ve kterém se příběh odehrává. Toto podání mi přišlo rozhodně atraktivnější a živější, než kdyby byly události ze života protagonistových předků vyprávěny nějakou prastarou postavou "doma u krbu" nebo "u piva".

V knize mi však vadila přehršel různých (většinou gramatických) chyb. Moc to zamrzí, když čtenář, pohlcený zajímavým a poutavým magickým soubojem, začne najednou přemýšlet: "A proč tady, kurník, chybí ta čárka?"

Ohledně hodnocení jsem poměrně dlouho váhala, nakonec jsem se ale rozhodla, že dám knize podmíněné čtyři hvězdičky. Pokud do dotisku zmizí alespoň většina chyb, první díl trilogie si toto hodnocení s klidným svědomím zaslouží.

1 27.01.2014

Kniha mě na první pohled zaujala svým grafickým provedením, jinak bych si ji, přiznám se, asi nepořídila. Než jsem se přesvědčila, že to za těch přibližně 250 Kč stojí, v knihkupectví jsem asi půl hodiny listovala, prohlížela ilustrace a pročítala náhodné odstavce... Musím uznat, že ilustrace jsou většinou dobře provedené, působivé a zapamatovatelné, což je pro toto vydání opravdovou výhrou, zejména marketingovou.
Ohledně povídky samotné, nápad je nádherný. Jen mě zamrzelo, že neproběhl žádný konflikt mezi postavami; celou dobu jsem čekala, kdy se do protagonistčina nového "prodlouženého" života vloží její poněkud pedantský manžel, ale ono nic. Co však hodnotím velmi pozitivně, je styl vyprávění. S protagonistkou je možné cítit, prožívat tajné noční chvilky, její podivný životní zvrat. Skutečně jako by to čtenáři sama vyprávěla.
Tomuto vydání však dle mého názoru mírně ubral překlad. Jurkovič není špatný překladatel, spíš naopak, ale některé věci mě praštily do očí. Nebylo toho mnoho, ale trošku to zkazilo dojem z Murakamiho vyprávění, které jsem v předchozím odstavci tak chválila. Třeba věta "V té době jsem byla ještě studující." ... Řekli byste to tak někdo? Možná. Já ale rozhodně ne, nezní mi to česky... Co takhle radši "V té době jsem ještě studovala / ještě byla studentkou," nebo něco podobného? Naneštěstí neovládám japonštinu, ale přemýšlím, že si povídku pořídím třeba v anglickém překladu. Možná mi tak vyzní ještě lépe.

3 20.01.2014

Tato kniha patří k mým velice oblíbeným. Ač je román v jistém smyslu moralizující (například díky postavě Heleny z Lowoodské školy), autorka dává mravní zásady prakticky do stejné roviny s pozemskou láskou a s osobním štěstím. Hříchy nakonec budou potrestány - sice těžce, ale ne smrtelně a nenapravitelně; i hříšníci mají přece právo na štěstí, pokud je jim ho někdo ochoten poskytnout. Postavy jsou sice občas archetypální, ale to je dle mého názoru potřeba už pro vyrovnání složitosti charakteru hlavní hrdinky, ve které se spolu bijí její komplexy z dětství a nově objevený cit. A co teprve postava úžasně charismatického, přesto však ne úplně psychicky vyrovnaného pana Rochestera... Další dávku šarmu přidává autorka knize díky nádhernému vykreslení prostředí - sídla Reedů, Lowoodské školy, Thornfieldu... Čtenář se tak může přenést do temnějších zákoutí viktoriánské Anglie a prožít Janin příběh spolu s ní. A já osobně se k němu velmi ráda vracím.

9 14.01.2014

Svět se změnil a kolem božského imperátora Paula se stahují osidla zrady. Narozdíl od první Duny zde není jasné "dobro" ani "zlo" a čtenář spolu s hlavními postavami sám pátrá, kde se stala chyba. Již není všechno jasné a krásné a plné ideálů, jak se na první pohled zdálo, a s tím se teď musí Paul se svou sestrou Aliou potýkat. Ač ve Spasiteli Duny prakticky neexistuje žádný epický příběh, žádná válka světů, lze se zde setkat s krásně rozehraným politickým divadlem kolidujícím s láskou a s osobními city postav a s mocenskou stvůrou, která začíná hnít zevnitř. Podaří se ji aspoň na čas zase vyléčit?
Původně jsem zejména kvůli absenci děje nemyslela, že i této knize dám plný počet hvězd, ale celkový dojem mi nedovoluje jinak. Zejména mě uchvátil závěr příběhu. Ač Paul (a tedy i čtenář) téměř od začátku věděl, co se musí stát, přišlo zde mnoho nepředvídaných - a fascinujících - momentů.
Rovněž musím souhlasit s uživatelem Pralev - v originále kniha vyzní mnohem lépe než v češtině, třeba už jen kvůli podobné výslovnosti jména Hayt a slovíčka "hate".

2 10.01.2014

Tkalci gobelínů jsou příběhem zdánlivě mrtvého mocenského monstra, které však i desetiletí po své smrti ovládá celé galaxie. Síla této dávné moci je absurdní, ale propracovaná do nejmenších detailů. Eschbach ve svém čtivém románu zpracoval střípky osudů lidí neochotných smířit se se změnou a jejich obětí, ale i těch, kteří se změnu snaží (v mnoha případech i násilím) nastolit. Tyto příběhy se nakonec jako skládanka spojí v jednolitý šokující celek. Kniha ve mně zanechala silný dojem a po jejím přečtení vždy přemýšlím nad tím, nakolik jsou lidé zmanipulovatelní a neochotní vzdát se své rutiny.

2 15.12.2013

Nikdy jsem Broučky neměla ráda. Jsou na mě příliš moralizující. Že by měl člověk brát všechno tak, jak mu to osud (nebo pánbůh, chcete-li) nadělí? Nemůžu souhlasit. V Broučkovi byla ubíjena přirozená zvědavost a bystrost, naopak byl nucen ke slepé poslušnosti, a tudy podle mě cesta nevede. I věřící člověk by měl přemýšlet a jednat sám za sebe. Taky mě hodně iritovala příhoda s Verunkou - Brouček se s ní nemohl bavit jen proto, že je jiná než on, což mi přijde poněkud xenofobní. Přes to všechno, Broučci jsou napsaní krásným jazykem a kniha má svou hodnotu, přinejmenším historickou. Malým dětem bych ji ale nečetla.

17 13.11.2013

Orwell v této knize přetstavuje změnu, ke které došlo v Británii od začátku 20. století do období těsně před 2. světovou válkou. Tu ilustruje na zdánlivě nejprůměrnějším z průměrných - na panu Bowlingovi, který se nemůže z bezútěšné všednosti vymanit. Až téměř melancholicky vzpomíná na své mládí - příhody z dětství jsou jakoby zality zlatým světlem, kterého ale postupně ubývá, až zbývá jen depresivní šeď přítomnosti a nenaplněného, téměř zahozeného života. Vzpomínky dostávají poslední ránu, když Bowling zjišťuje, že krajina jeho dětství se změnila k nepoznání...

5 13.11.2013

Silmarillion je neskutečně komplexní dílo plné poutavých příběhů boje dobra proti zlu. Celkově jsou Tolkienovy legendy hodně moralizující, avšak podle mého názoru to knize vůbec neubírá - mnohé příběhy by se daly charakterizovat příslovím, že pýcha předchází pád. Některé postavy jsou archetypy dobra či zla, na druhou stranu jiné, například Maeglin či Túrin, mají složitější psychologii: v jejich jednání hraje roli dobrý úmysl, ale i pýcha či touha. Pro mě to byly právě tyto komplexnější postavy, jejichž osudy bylo nejzajímavější sledovat. Silmarillion ale rozhodně není odpočinkové čtení - je potřeba se na knihu soustředit a občas je nutné se vrátit nebo si prostudovat mapy a rodokmeny. Čtenář také musí mít chuť "poprat" se s autorovým nádherným, ale až téměř biblickým vyjadřováním, které ještě více vynikne v anglickém originále.

10 13.11.2013

Velice zajímavá kniha o lidských osudech, pokrytectví, zlobě a pomstě, ale také o lásce a naivitě. Jaké zlo a neštěstí dokáže způsobit jediný inteligentní člověk s bouřlivou povahou, který byl nevhodně vychováván na nevhodném místě... Zaujal mě zejména fakt, že autorka nechává na čtenáři, jak pojme jednotlivé postavy. Jsou například Heathcliff a Kateřina jen psychicky labilní lidé zmítaní svými vášněmi, které kvůli společenské situaci nemohou být naplněny, nebo to jsou zlé pomstychtivé stvůry, nebo snad něco mezi tím? Mně osobně je Kateřiny až líto, protože zoufalá láska dokáže z jinak poměrně normálního člověka udělat šílence, a mám jakési porozumění i pro Heathcliffa - alespoň na začátku příběhu.
Obdivuji, jak autorka dokáže s velmi omezeným počtem postav vytvořit díky jejich komplexní psychologii poutavý příběh, ze kterého místy až běhá mráz po zádech. Román je navíc úžasně čtivý, styl vyprávění mě pohltil. Tato kniha rozhodně patří k mým nejoblíbenějším.

12 13.11.2013

Na knize hodnotím pozitivně zejména schopnost autorky přenést čtenáře do Anglie přelomu 18. a 19. století, do doby bálů, krásných šatů a někdy téměř zoufalých snah matek provdat své dcery a vyhnout se přitom skandálu. A právě k nim se přitom v rodině Bennetových schyluje; víc už ale nebudu prozrazovat. Jednu hvězdičku jsem ale knize přeci jen musela ubrat - příběhu čas od času schází spád a dialogy jsou někdy až příliš vyumělkované, avšak to jsou jen drobné detaily. Pýcha a předsudek pro mě představuje otevřené dveře do jiné doby a ráda se k ní vracím.

5 05.11.2013

Trvalo mi dlouho, než jsem se konečně dostala k přečtení této knihy. Teď však mohu říci, že se mi příběh obrazně řečeno "dostal pod kůži" - počínaje úžasnými scenériemi fantastického světa, přes skvěle propracovanou psychologii postav a konče příběhem plným politiky a rozbrojů, ale i lásky a osobních hodnot. Myslím si, že zdaleka nejsem jediná, kdo (nejen) nad skleničkou vody přemýšlí o planetě Arrakis.

3 05.11.2013