Morgause komentáře u knih

Detektivky opravdu nejsou moje gusto. Přesto jsem se spolu s úžasným Elániem pustila do vyšetřování složité mezinárodní záhady, a nelituji toho! Autor dokázal příběhu vtisknout svůj neotřelý humor v kombinaci s trochou zamyšlení nad všemožnými politickými kličkami a kulturními odlišnostmi ruzných tvorů ("lidí" se nedá říct, někteří by se k smrti urazili, což bychom samozřejmě nechtěli). Mohu doporučit všem, kteří se chtějí pobavit Pratchettovým inteligentním humorem, a zároveň se pomocí Elániovy "jemné diplomacie" dopátrat příčin zmizení jedné dosti důležité věcičky.

6 31.10.2017

Nekonečná tma Rossova šelfového ledovce se zrcadlí v nekonečé tmě oblohy, kterou jen občas protnou záblesky polární záře či nesmělý náznak svítání kdesi daleko na severu. Někde v té pustině zahalené často i padesátistupňovými mrazy je ztracená malá chatka s primitivním vybavením, která je však na několik měsíců jediným útočištěm proslulého badatele admirála Byrda. Ten musí neustále volit mezi třeskutým mrazem, který postupně zevnitř obaluje celou základnu, a otravou plyny z jediného zdroje tepla a světla... A Byrd zjišťuje, že si člověk často uvědomí až na pokraji smrti, co je pro něj vlastně opravdu důležité.

3 21.07.2017

Doporučuji číst jako úplně poslední dílo z celé série Rougon-Macquartů. První část románu shrnuje předešlých devatenáct příběhů, takže bez jejich znalosti je velmi obtížné zorientovat se v rozvětveném rodokmenu rodiny, která si žije svým vlastním životem i po rozpadu Druhého císařství. Povahy zůstávají vzhledem k předchozím částem série nezměněny, jen je ještě více dokresleno pokrytectví paní Felicity, slabošskost a zbabělost Maxima, Aristidova chorobná hrabivost či sobectví starého Macquarta. V druhé části příběhu se musí protagonista díla smířit s faktem, že není jen jakýsi "doktor Pascal", stojící mimo všechno genetické bahno své rodiny, ale že je opravdovým a nefalšovaným Rougonem.

1 12.07.2017

V ideální, šťastné a zdravé společnosti má každý své určení, každý má své pevně dané místo, klukům patří do ruky hasák a holkám vařečka nebo kulma. Všechno funguje jako na drátkách, takže je Finsko nejlepší zemí na světě!
Ale dost, zadržme. Pod unifikovanými zmalovanými ksichtíky elojí a nabušeným mačismem maskulů, nebo alespoň některých, vře krev, a tento var lze přebít jedině dávkou něčeho pořádně ostrého, případně adrenalinem spojeným s překupnictvím. Příběh okořeněný tabascem zajímavě a čtivě popisuje pokus o útěk ze světa nadlidí a podlidí, kde žena má být jen jakýmsi ochočeným domácím mazlíčkem a muž poslušnou pracovní silou, která si doma může hrát na pána tvorstva.

2 26.06.2017

Jaká škoda, že toto Zolovo dílo není známější, že ani nevyšlo v češtině. Radost žít, podobně jako ostatní příběhy z cyklu Rougon-Macquartů, představuje dokonale charakterizované postavy - slabošského a roztěkaného Lazara, naivní Luisu nebo vypočítavou paní Chanteuovou, i skvěle popsané prostředí bídy přímořské rybářské vesnice, v níž se i u dětí rozmáhá neřest a alkoholismus. Na rozdíl od hlavních hrdinů ostatních příběhů je ale Pavlínka jiná. Je sice pravá horkokrevná Rougonová milující peníze a komfort, ale dokáže se svými vrozenými vlastnostmi bojovat až daleko za hranice sebeobětování. Co by na to asi řekla její maminka, velmi pragmatická dáma, krásná Lisa z pařížského uzenářství, zejména, když by viděla, že Pavlínčiny finanční i emoční oběti nevedou ke kýženému výsledku, tudíž ke štěstí všech.

4 25.06.2017

Nečekejte příběh, rychlý děj, případně knihu, která se bude "číst sama". Bernhard nabídl sled kritických až sarkastických myšlenek odvíjejících se během tří dnů v protagonistově hlavě v reakci na jedinou událost. Čtenář se s mrazením v zádech musí zamýšlet nad každou větou, musí kriticky hodnotit nejen okolí samotného protagonisty, ale i to své, a konec konců i sama sebe. Obdivuhodný jazyk (který kupodivu skvěle vyniknul i v českém překladu) s úžasnou melodií a slovními hříčkami mě vyloženě připoutal k myšlenkám a činům protagonisty, k tomu, co se autor snažil vyjádřit. Celkově naprosto úžasné dílo, určitě si od tohoto autora budu chtít přečíst více.

2 28.05.2017

Jsem moc ráda, že jsem se k této knize dostala, byť až teď, kdy jsem už daleko přesáhla věk průměrného čtenáře pohádek! Čapek měl nejen úžasnou fantazii, ale také uměl svá vyprávění podat nádherným, milým a nevtíravým způsobem. Zejména si cením jeho perfektního smyslu pro jazyk a neskutečné slovní zásoby, kterou zdárně využíval k formování mnoha slovních hříček, nad kterými se neusmějí jen děti, ale i dospělí.

4 17.05.2017

Glukhovsky, jak už dokázal ve slavné trilogii Metro, má úžasné nápady. Mrazí mě v zádech z představy světa ustrnuvšího ve věčném a nekonečném dni, v němž nikdy nepřijde noc, abychom se mohli poučit a druhý den udělat všechno jinak a třeba lépe. Dílo není zdaleka prvoplánové, nejde jen o šílenou cestu do nitra všech společenských patogenů, i když i zde autor volí element putování. Pouť celou společností, z nebe do pekla a přes všechno mezi tím, rozhodně nenechá protagonistu nepoznamenaného - jeho postoje se často i náhle mění, je nucen bojovat sám se sebou a s dávno vštípenými "pravdami". I když jim byl dán věčný život, lidé zůstávají tak lidskými, jsou záštiplní, pomstychtiví, zbabělí, zrádní, mocichtiví a sadističtí, ale někdy, a občas i tehdy, kdy by to od nich nikdo nečekal, jsou i odvážní a zarputilí v boji za svá přesvědčení. Evoluce a staletí potírané instinkty člověka se všemi póry zdánlivě bezvadně fungující stagnující společnosti derou na povrch, ale jen aby byly zmasakrovány hrstkou samozvaných bohů, kteří nikdy nezkusili, jaké je žít navěky v krychli o hraně dvou metrů.

5 29.03.2017

Zola mě svým Dílem přesvědčil, že je nejen mistrem popisu prostředí a psychologie postav, ale že také dokáže dokonale vylíčit postupný úpadek lidské mysli spojený s černými stíny bídy, které oběti semknou a už nepustí. Claudův zápal pro práci, který se může zpočátku zdát čtenáři téměř chvályhodným, se píď po pídi mění v naprostou posedlost, nevnímání čehokoliv reálného a živého ve svém okolí, ať už je to vlastní dítě nebo trpící žena. Všichni se v Claudově mysli stali jen subjekty jeho neutuchajícího žáru, který jej má jednoho dne zaživa rozhlodat a donutit ke strašným činům. Claude byl sice inspirován Zolovým přítelem Paulem Cézannem (a na Paulově místě bych Zolovi vrazila pár facek a už s ním v životě nepromluvila jediné slovo), Cézanne však naštěstí nebyl Claude a Claude nebyl Cézanne. Cézanne se na rozdíl od Clauda nikdy nevzdal, nikdy neutekl od svých iluzí do věčného objetí smrti, ale vždycky bojoval a nakonec pro sebe vybojoval uznání a nesmrtelnost, za což si tohoto malíře neuvěřitelně vážím a obdivuji ho. Autor nechává výjimečně čtenáře nahlédnout i do vlastního soukromí, objasňuje i tok myšlenek stojících v pozadí jeho impozantního díla. Pane Zolo, nepřidal jste si ovšem trošku, když jste zmínil, že Vaší jedinou slabou stránkou je mlsný jazyk?

3 05.03.2017

Nápad je rozhodně zajímavý - osudy pěti zdánlivě víceméně cizích osob, které společně skončily pádem s řítícího se mostu do propasti. Každý z těchto pěti lidí chtěl změnit svůj život, změnou prostředí nebo změnou vnímání, ale žádnému z nich se to nepodařilo uskutečnit. Atmosféra Peru 18. století je hezky popsaná, člověk si může udělat alespoň základní představu, jak tehdy lidé žili. Naneštěstí ale ve mně dílo nezanechalo to, co asi mělo - nezačala jsem přemýšlet, proč umírají jedni, když druzí zůstávají žít, třebaže se vyhnuli katastrofě jen o vlásek; nedumala jsem nad vyšší mocí, která volí přeživší; ani nad tím, co mění pouhé myšlenky a předsevzetí v nové skutky. Důvodem možná byl otřesný překlad plný chyb, kvůli němuž se mi kniha velmi špatně četla (ve slovenštině je to prý diametrálně lepší), ale možná se mnou jen nerezonovalo celkové vyznění díla.

14.02.2017

Autor představil klasický a poměrně jednoduchý příběh o boji dobru proti zla, o ryzím charakteru, pevné vůli, přátelství, lásce, rivalitě a touze po absolutní moci, ale v naprosto originálním pojetí. Četlo se mi to naprosto skvěle, příběh mě vtáhl do děje a sama jsem se pokoušela přijít na to, co by se za jednotlivými hádankami mohlo skrývat. Dialogy i vykreslení možné podoby světa za nějakých ani ne 30 let byly věrohodné a skvěle propracované. Moc oceňuji i hlavní motiv příběhu: jít si za svým snem a za žádnou cenu se jej nevzdat, i když se zdá, že se všechny okolnosti postavily proti vám. Nevymýšlet tisíc důvodů, proč něco nejde, ale soustředit se a makat na plný plyn. A ještě se u toho jako bonus chvílemi i parádně pobavit.

4 11.02.2017

Čapkovo dílo je úžasně předvídavé, nadčasové a strhující. Obdivuji autorovo použití jazyka, které se různí od romantického dobrodružného románu až po vědeckou stať. Kombinace různých stylů je překvapivě čtivá a dává naprosto dokonalý smysl, když se v průběhu děje mění humor v ostrou satiru. Mloků autor použil jako skvělé alegorie, která vykreslila, jak lidská společnost neumí a nedokáže rozpoznat hrozbu. A když už je nebezpečí do očí bijící, pak lidé nejsou schopni včas zasáhnout, dál řeší své žabomyší války na kongresech, které stejně k ničemu nevedou, a před reálným problémem se schovávají. Velcí mírotvůrci si nevedou o nic lépe než malí čecháčci, kteří si namlouvají, že jim se nemůže nic stát. Ale když jde o obchod a o pár peněz, pak si klidně ospravedlníme i přístup (v případě Války s mloky doslovně) "po nás potopa".

7 06.02.2017

Čtenář se znovu nachází ve zhýralé a zkorumpované Paříži za druhého císařství, kde zbohatlíci už nevědí, jak ještě přizdobit svůj palác a ukázat všem, že oni na to mají. Autor znovu nabízí perfektní popis prostředí, takže mi připadalo, že jsem opravdu navštívila Saccardovy opulentní večírky nebo Renatinu ložnici, že jsem skutečně mluvila s urputným Aristidem nebo se zženštilým a zhýralým Maximem. Skoro jsem se ho toužila zeptat, zda by nechtěl podstoupit jistou terapii, ale to by se musel narodit o sto dvacet let později (achjo, ale on se vlastně narodil jen v Zolově fantazii). Úžasná byla i královsky znuděná, rozhýčkaná a labilní Renata. Když se člověk nudí, má všeho dostatek a nemá nic, co by naplnilo jeho prázdnotu, začne se podle toho chovat - nehledě na to, jaká je zrovna doba. Věřím, že podobné příběhy se mohly odehrávat klidně už třeba ve starém Egyptě.

3 31.01.2017

V záhadném světě v podsvětí pařížské Opery se čtenář zúčastní velmi poutavého boje mezi realitou a iluzí, mezi skutečností a šálením smyslů. Ano, patetických momentů a dialogů bylo v knize nespočet, ale díky té úžasné divadelní atmosféře, ke které přehánění prostě patří, mi to nevadilo. V porovnání s filmem jsou postavy a příběh v knize podle mého názoru lidštější a uvěřitelnější, místy z nich až mrazí v zádech nebo vstupují slzy do očí. Nejkomplexnější postavou zůstává sám fantom, jeho šílenství smísené s genialitou a to, co může ošklivost z člověka udělat. Krásko, je možné opravdu a upřímně milovat zvíře, i když mu nejsi schopná pohlédnout do tváře?

5 08.01.2017

Zolův pokus o uvedení čtenáře do prostředí, ve kterém se jen tak někdo orientovat nedokáže, autorovi určitě zabral neskutečnou spoustu práce a obdivuji ho, že se do něčeho takového pustil. Děj je sice naprosto předvídatelný, protože Zola velmi často ve velkém předstihu prozrazuje závěry, ale to mi u něj vůbec nevadí, patří to k jeho stylu vyprávění. Popisy jsou zase naprosto úchvatné, moc se mi líbily i některé postavy, jmenovitě horkokrevný a umanutý Saccard, poctivá paní Karolína, která se ale nechá ovládnout city, a také dámy Beauvilliersovy, jejichž představa o světě se nenávratně zhroutila. Boj mezi ideami komunismu a kapitalismu ale bohužel není zdaleka tak přesvědčivý jako například v Germinalu. Právě díky tomuto pokusu o zahrnutí filosofických otázek se některé postavy staly příliš archetypálními, což je u Zoly velká škoda.

2 01.01.2017

Zmítám se někde mezi totální nostalgií a absolutním rozčarováním. Ano, jsem taky z té generace, která vyrostla na příbězích toho brýlatého klučiny, ano, taky jsem v jedenácti tak trochu čekala svůj dopis, takže jsem byla ráda, že jsem se mohla do tohoto světa zase na chvilku vrátit (a že to byla opravdu chvilka, četlo se to samo a za pár hodin jsem obracela poslední stránku). Ale achjo, ten příběh, vykonstruovaný, neuvěřitelný, nelogický, přitažený za vlasy... Voldemort by... přece... tohle ne... fuj.

Některých postav je mi vyloženě líto, hlavně tedy Draca, protože ztratil tu svou nádherně protivnou hrdost (ale ano, v jeho případě to tak klidně mohlo dopadnout). S jinými postavami, hlavně tedy s Albusem Severusem, jsem se zase nedokázala sžít a nedokázala jsem pochopit jejich způsob myšlení, některé další (OK, hlavně Rose) mě neskutečně iritovaly. Hlavní záporačka snad ani nestojí za psí štěk, jak by řekla moje babička.

To by bylo tak na dvě hvězdy za tu nostalgii, ale nakonec dávám tři, přičemž ta třetí je pro Scorpiuse. Díky za postavu, kterou můžu mít ráda, která dává smysl a celkově je neskutečně fajn. Ale souhlasím s pár ostatními, že některé náctileté holky, jejichž výtvory se to na internetu jen hemží, zvládají pronikání do světa čárů a kouzel daleko lépe.

5 12.12.2016

Zola opět dokázal, že je mistrem popisů vnějšího i vnitřního světa. Vnějšek, každý odraz západu slunce na zlacených střechách majestátní Invalidovny, krutá bouře nešetřící Paříž, zima a mráz, se odrážejí v náladách postav. Naopak i blízká a přitom tak nedostupná Paříž promítá bolesti, radosti i touhy. Postavy jsou velmi komplexní a skvěle charakterizované, počínaje chladnou a logicky smýšlející Helenou, v níž však klokotají kapky Rougonovské vášně, pokračuje žárlivě milující a majetnickou Janou či hloupoučkou a naivní Juliettou a konče vypočítavou a pokryteckou žebračkou matkou Fétuovou. Příběh rozpolcení Heleniny duše podkreslený siluetou Paříže mě dojal i přiměl k zamyšlení nad silou lidských vášní.

4 27.11.2016

Touhu po moci, otázku jejího zneužívání, pokrytectví, intriky i pomstychtivost, to vše dokázal pan Zola podle mého názoru velmi poutavě zapracovat do příběhu politika bažícího ovládat ostatní. Jen jsem se občas trochu ztrácela v množství postav, i když většina z nich byla úžasně vykreslená. Třeba z Rougona a Clorindy mi bylo občas až zle. Ať už to autor zamýšlel, nebo ne, z knihy pro mě vyplynulo několik poučení. Například, že je důležité umět si vybrat přátele, kteří se nezačnou chovat jako pijavice a kteří vám potom, co jim podáte prst, nesežerou celou ruku. A že se nemá podceňovat ani zdánlivě naivní a přiblblá výstřední slečinka, protože možná zas až tak hloupá není.

5 10.11.2016

V posledním díle trilogie čtenář vystoupí z úplně jiného metra, než do jakého v prvním díle nastoupil. Kam zmizely krvežíznivé lidožravé okřídlené bestie, které činily povrch takřka nenavštívitelným? Kam zmizela černota a hrůza tunelů, strach z každé slepé uličky, z každého dalšího krychlového metru temnoty?

Glukhovsky v Metru 2035 jasně ukázal, že žádní mutanti nejsou potřeba, protože největší bestií je člověk. Hlavní postavy se konečně zprostily archetypů a dostaly duši, obyčejnou, lidskou, zvědavou, úplatnou. Nejvíc se mi líbila asi Sašenka, která svou zvrácenou masochistickou dobrotou oblažovala kohokoliv, kdo to zrovna potřeboval. A ostatní? Vždyť každému jde přece jen o to, aby co nejdéle spokojeně chrochtal u korýtka, byť jsou v něm jen plesnivé houby, pomeje a lejna. A když vepříka vedle vás zaříznou? Nu což, to přece není váš problém, hlavně držet hubu a krok, nic nevidět, všechno si nechat líbit, třeba vám pak dají sežrat ještě i jeho porci. Hlavně neměnit zavedené pořádky. A ti, koho nelze zastrašit, se téměř bez výjimky dají koupit - mocí, penězi, nebo jen hezkým hnízdečkem pro přežívání.

Autorovi se to navíc povedlo i velmi dobře napsat, zbytečně se to netáhlo (trochu delší popisy mi nevadily), rozhovory byly tentokrát už vesměs uvěřitelné. Například bych ráda vyzdvihla Arťomovu opileckou scénu, kdy naprosto nevěděl, kdo je, čí je, motal se, vrávoral - a celý svět se zatočil i se čtenářem... Skvělá práce, pane Glukhovsky, smekla bych, kdybych měla co - Metro 2035 ťalo do živého.

7 12.06.2016

Sborník povídek zavede čtenáře do světa Kanzolu, kde se může setkat nejen s rasami elfů, trpaslíků či pantheresů, ale zejména se spoustou jednotlivců, jejichž charakter rozhodně není archetypální. Postavy jsou ve většině případů velmi dobře propracované. Jak už to bývá, některé mi byly sympatické více, jiné méně, ale celkově musím uznat, že většina z nich ve mně dokázala vyvolat nějaké emoce. Oceňuji, že se autoři příliš nedopouštějí klišé rozdělování na "ty dobré" a "ty zlé", ale že postavy mají komplexní psychologii a dopouštějí se chyb, někdy však i nečekaných hrdinství. Děj byl zdařilý, předvídatelný byl jen v minimu případů.

Sborník je dle mého názoru velmi zdařile a originálně proložen legendami světa Kanzolu, které byly pro mě osobně v mnoha případech ještě zajímavější než samotné povídky. Taktéž oceňuji Povídkového průvodce, ve kterém autoři popisují význam jednotlivých povídek pro dějiny světa Kanzolu, ale i proces jejich tvorby.

Většina povídek se četla velmi dobře, podobně jako v Pomstě zatracených se mi velmi líbily poutavě napsané magické souboje. Na druhou stranu pouze sáhodlouhé rozhovory, v nichž se čtenář občas ztrácel, ubraly některým povídkám na čtivosti. Nejvíce se mi líbila hned první povídka 'Psanec', dále i 'Přízrak Golgamary'. Naopak s první polovinou 'Třetinového pravidla' jsem měla značné problémy. Z legend mě pak velmi zaujaly 'O zlaté sluji' a 'O doteku šílenství'. Mrzela mě ale řada gramatických chyb, ty by se ale daly vzhledem ke způsobu vydávání omluvit, nebo alespoň pochopit.

Rozhodně se těším na další tvorbu obou Ondrů, a jak sami psali v úvodu tohoto sborníku, doufám, že se dočkám rozuzlení ještě v tomto století :) Pokud Ondrové dotáhnou do konce některé detaily, věřím, že jsou schopni napsat strhující příběh, ze kterého si "sednu na zadek".

1 10.06.2016