morte komentáře u knih
Nejdříve to pozitivní. Ke knize jsem se dostal v návaznosti na rozhovor s jejím autorem u Čestmíra Strakatého. Největší hodnotou knihy je sdělení, že dokonce ani ti lidé, které společnost staví na piedestal, nejsou tak dokonalí, jak se může zdát. Toto uvědomění je cenné především pro všechny "smrtelníky", kteří mají pocit, že se nikdy v životě nedokážou přiblížit těmto veřejným hrdinům. Ani navzdory úsilí, práci, krvi a potu. Že zaspali, že nemají dost talentu, štěstí, narodili se ve špatné době, do nesprávného prostředí atd.
Tomáš Šebek svůj veřejný obraz chtěl uvést na pravou míru. Tohle se mu povedlo. Možná až příliš. Z textu nevychází jako hrdina bez poskvrny, ale jako velmi nešťastný člověk, který navzdory svým jasným zásluhám (minimálně na půdě chirurgie) silně pochybuje o sebehodnotě a přínosu pro společnost. Přitom každý dělá chyby. A statisticky je jasné (i autorovi), že čím víc toho člověk dělá, tím vích chyb i musí páchat. V několika momentech jsem si při čtení vzpomněl na nedávno zesnulého psychologa, prof. Radka Ptáčka. Taktéž člověka, veřejného hrdinu, který uvnitř trpěl natolik, až dospěl do bodu, kdy jediným východiskem byla sebevražda (bohužel úspěšná).
Při čtení si opakovaně říkám, že si toho autor v životě naložil příliš. Práce chirurga, rozsáhlé podnikání, čtyři děti, milenecké vztahy, snahy o záchranu rodičů, kteří o pomoc nestojí. Nekonečný příval hovorů, zpráv a e-mailů ze všech směrů a v každou denní i noční hodinu. Všechny si žádají jeho pozornost a on se ničemu nedovede věnovat dostatečně. Z toho jde úzkost i na čtenáře.
Asi po padesáti stranách mi došlo, že kniha je především zápisník frustrovaného, unaveného, přetíženého muže pochybujícího o jakékoliv sebehodnotě. Toto zjištění mě zklamalo. Čekal jsem, že kniha bude víc než jen sumou zápisků, díků, omluv, pochyb a sdělení dětem. Přesto jsem se rozhodl dočíst. Abych si udělal celkový obraz a také proto, že čtení šlo celkem svižně.
Knize schází nosné téma, příběh, dějový oblouk, červená linka, která by se vinula od začátku do konce. Nějaký úvod, gradace, závěr. Takhle se opravdu jedná o prostý souhrn poznámek. Autor přiznává, že není spisovatel, ale pouze zapisovatel. Je však veřejně známou osobou a rozhovory s ním ke knize přivedou spoustu čtenářů. Když už si to neuvědomuje on, měl by si to uvědomit vydavatel, že takový dosah s sebou nese i velkou míru zodpovědnosti. Když si vzpomenu na hromadu výtisků, z nichž jsem si jeden koupil, je mi líto, kolik papíru muselo být potištěno, aby kniha vznikla. A kolik čtenářů, kteří si ji koupí, bude rozporuplným obsahem bez konce a začátku minimálně zmateno. Přitom stačilo, aby si pan Šebek společně s vydavatelem uvědomili, že měli využít služeb tzv. ghost writera. Tedy spisovatele, který pomůže zajímavému člověku jeho sdělení přetavit do knihy s určitou formou, vývojem, gradací, atd. Mohl tak vzniknout velmi zajímavý a hodnotný titul, ke kterému by stálo za to se i vracet a nechat si ho po přečtení v knihovně.
V tomto stavu pro mě "Objektivní nález" zůstává jen zbytečně luxusním výtiskem textů, kterým stačila forma blogu. A možná ani nebylo nutné takto citlivá, velmi osobní témata v knižní formě zveřejňovat. Mají hodnotu především pro ty, kterých se týkají. Autor uvádí, že knihu psal zejména pro své děti. I její současná podoba by tento účel vrchovatě splnila - stačilo, aby si autor nechal zhotovit deset dvacet výtisků a svým blízkým je rozdal. Nebylo nutné vtahovat do rodinných záležitosti širokou veřejnost. Konkrétní problémy v rodině Šebkových a autorově dětství lze obtížně abstrahovat do nějaké rady či ponaučení, které by si čtenář odnesl. Jak se říká, všechny šťastné rodiny jsou šťastné stejně, všechny nešťastné každá jinak.
Pro širokou veřejnost je toto dílo výrazně neotesané a na mnoha místech zbytečně detailní, aniž to přináší jakoukoliv hodnotu. Kniha měla zůstat doma. Pokud autor opravdu tak silně potřeboval upravit svůj mediální obraz dokonalého hrdiny, stačilo přeci poskytnout pár rozhovorů, přijít do podcastu, do Show Jana Krause a v případně opravdové touhy po obnažení se text zdarma zveřejnit na blogu. Protože text ničím víc než blogem, a to navíc spisovatelsky velmi sirovým, není. Pokud autor chtěl sdělit, že není ten dokonalý, bezchybný, božský nadčlověk - a dokonce ani chirurg - vrchovatě by to stačilo. A nebylo potřeba k tomu tisknout stohy knih (a prodávat je).
K obsahu jsem se jeste nedostal. Ale ten obal je sileny. To je jak z devadesatych let, pokud vubec. Nechapu, kam na tento obal vydavatel prisel a s jakym zamerem k teto volbe pristoupil.
Nečetl jsem a jsem rád, že už ani nebudu. Jeffery Deaver je autorem několika mých velmi oblíbených románů (Tanečník, Ďáblova slza, Modrá sféra, Sběratel kostí). Nicméně tak nějak kolem roku 2011, do kterého se datuje román Dvanáctá karta, to s kvalitou jeho knih začalo jít skopce, a tak jsem ho přestal číst. Zápletka nejnovějšího románu s Lyncolnem Rhymem mi ukazuje, že jsem dobře udělal. Padající jeřáby coby postrach New Yorku. Chápu, v realitě to může být celkem problém ... ale je to hrozba dostatečně zajímavá, aby čtenáře udržela v napětí a dal se na ní postavit příběh, o který budu mít zájem? Už podle anotace mě zápletka odradila. Nicméně chápu, J. Deaver se považuje za řemeslníka, který vydává každý rok novou knihu. Asi něco jako Call of Duty na poli videoher nebo televizní Silvestr v oblasti zábavy přinášené tradičními, komerčními TV stanicemi. Dávám přednost pro mě zajímavější tvorbě (např. Cormac McCarthy), ale i tak si na J. Deavera uchovávám díky jeho rané tvorbě dobré vzpomínky.
Vynikající kniha. Jedna z těch, kdy při čtení ztrácím pojem o času. A když zrovna nečtu, tak o knize přemýšlím a těším se na ni. Dramatický, srdceryvný příběh. Bohužel v dnešní době, slyšíme-li, že někdo má původ z Afghanistánu, nabíhají především negativní konotace. Kniha ukazuje, že nic není černé, ani bílé. A že dobří i zlí lidé jsou všude. Dozvěděl jsem se i mnoho zajímavých podrobností z historie této pohnuté země, o které ve školních lavicích nepadlo ani slovo, a o které z televizních obrazovek slyšíme jen to nejhorší.
Přečetl jsem s přemáháním třetinu knihy. Ploché postavy, nezajímavý popis politických událostí. Přechod do počítačové hry, které byla snad ještě méně záživná než všechny předchozí strany. Jednu hvězdičku dávám za napínavé stránky o tom, jak jedna z postav propadla paranoie ve vztahu k fotografiím, které vycházely z fotoaparátu. Bohužel zklamání.
Třetí pokus. Tentokrát jsem to už zvládl. Až na pár záblesků britského humoru mi kniha přišla nezáživná, těžkopádná. Uniká mi, jak je možné, že se zrovna toto dílo těší tak nesmírné popularitě. Jsem rád, že jsem knihu přečetl, abych měl představu, o čem je řeč. S dalšími čtyřmi svazky této "trilogie o pěti knihách" však pokračovat nebudu.
Dopaminova opici draha. Ctenar obraci stranky, aby zjistil, co bude na konci za vysvetleni. Vysvetleni pro chovani hlavniho protagonisty a pro to, co se mu a kolem nej deje, je vsak pomerne neuspokojive. Autor se to pokousi vysvetlit, ale vysvetleni stoji na vratkych nohach. Trhlina byla o vela lepsi.
Ovsem vzhledem k tomu, do jakeho zanru kniha spada, podstatu sveho zanru celkem naplnila.Cetla se sama, byla napinava, strasidelna.
Nejsem si jistý, jestli po přečtení knihy Trhlina od spisovatele jménem Josef Karika je Tríbeč tím správným místem na výlet.
Výborná žánrová kniha, která byla ještě mnohem lepší než moje celkem vysoká očekávání. Stalo se mi, že jsem se bál u moderních hororů (Kruh a všechny podobné), ale už si ani nepamatuji, kdy jsem se bál u knihy. Kariku přirovnávají ke Stephenu Kingovi - a myslím si, že tohle autorovi a konkrétně knize Trhlina (nic jiného jsem od něj nečetl) ubližuje. Napětí a strach v této knize jsou lepší než v knihách od Stephena Kinga, kterých jsem přečetl asi 40. Hrdinové jsou velmi uvěřitelní, prostředí si dovedu představit (kopce, lesy, střední Evropa), příběh je napínavý, strašidelný, psychologie postav uvěřitelná a propracovaná. Samozřejmě nejde tu o psychologii na úrovni "Zločin a trest", ale i tak kvalitní. Jak se v knize zmiňuje, největší strach člověku přivodí právě to, kdy se racionální věci začnou chovat neracionálně. Nemusí jít o žádné přehnané události za hranicemi fantazie - stačí, když se v domě například objeví místnost, která tam ještě před chvílí nebyla. V komentářích níže někdo autorovi vyčítá, že vlastně jen sepsal příběh na základě událostí, které mu vyprávěl někdo jiný. Ale můžeme si tím být jisti? Třeba tohle všechno je součástí větší mystifikace a Jozef Karika si i toho Igora, jehož příběh je v knize zaznamenaný, vymyslel. Knihu jsem záměrně četl v originále, tj. ve slovenštině - a trvalo mi sotva pár stránek, než jsem četl stejně plynule jako v češtině. Slovenské vydání mohu doporučit - je obohacující ohmatat si jazyk našich bratrů (a sester) a člověk se přiučí i nějaké to nové slovo na příští výlet do Tater nebo do Tríbeče (tam raději ne).
Silnejsi příběh než v prvním dílu. Čtenář také má možnost se s hlavním hrdinou více sžít. Škoda, že autor nadměrné užíval sprosta slova. Nic proti sprostym výrazům nemám, ale v případě této knihy ji občas mírně posunuly směrem k brankové literatuře. Celkově hodnocení tak 3,5/5 hvězd. Čte se to samo.
Obraz Anny Kareniny namalovala a na stěnu svého pokoje si pověsila moje bývalá přítelkyně. Díky svému talentu Annin portrét vyvedla dokonale. Karmínové šaty, černé vlasy v kontrastu k světlé pleti. To vše, aniž o Anně tušila víc, než tragický osud a jméno autora, z jehož pera vzešla. Víc jsem netušil ani já. Teprve když jsem si román přečetl, zjistil jsem, že Anna mimojiné je zhmotněním žárlivosti, hysterie a schopnosti (často i proti vlastní vůli) trvale, opakovaně a s velkou rafinovaností znepříjemňovat život muži po svém boku. Byla to především ženská, neopodstatněná žárlivost, jíž byla vydlážděná i cesta vedoucí ke konci našeho vztahu. Uvědomuji si teprve nyní, jak trefně malba hlavní příčinu, tj. žárlivost, ztělesnila.
Anna Karenina byla prvním románem, který jsem od Tolstého přečetl. Sáhnul jsem po něm poté, co jsem našel zalíbení v rozsáhlých knihách (Bílá velryba, Suttree), které lze číst pozvolna a užívat si každé slovo, aniž by se člověk jako kůň pobízený bičem musel hnát k cílové pásce se záměrem zjistit "kdo to byl a proč to udělal".
V žádné knize, kterou jsem kdy četl (několik stovek), jsem se nesetkal s tak rozvinutými postavami jako v Anně Karenině. Vzhledem k tomu, jakou míru života do nich Tolstoj vetkal, se téměř stydím užívat takového označení, neboť "postava" zní jako slovo označující plochou, dvojrozměrnou, karikaturu člověka a jeho osudů. Lidé v tomto románu jsou vše, jen ne to - Tolstoj nesmírně rozuměl lidem, jejich povahám, pohnutkám, náladám, vztahům - a dokázal je ve všech barvách vykreslit a přenést do psaného slova. To vše na pozadí ruských reálií tak jasně a uvěřitelně vyvedených, až čtenáři dávají pocit, že otevřením knihy se přenesl o sto padesát let zpět nejen ve své představivosti, ale celou svojí existencí.
Přesto, i toto přenesení v čase, nám ukazuje, že kulisy se sice změnily, ovšem člověk byl stejný tenkrát jako dnes. Tytéž mezilidské osudy, trable, radosti, občas jen v mírně odlišných odstínech, zažíváme i my všude kolem sebe na počátku století jedenadvacátého.
Navzdory rozsahu knihy má Tolstoj dar čtenáře nenudit. Naopak ho se samozřejmou lehkostí provádí každou z osmi set stran - až jsem opakovaně hledal přirovnání, která by přirozeně plynoucí průchod dějem dovedla vystihnout.
Na románu oceňuji také velkou míru filozofických úvah, zejména zaměřených na smysl lidského bytí. Vpravdě, jde sice o otázku, na kterou nelze hledat univerzální odpověď, ale je zajímavé pozorovat, jak se s ní potýkají ostatní - nehledě na to, jedná-li se o lidi reálné, nebo žijící pouze na stranách knih. I když při čtení Anny Kareniny jsem nabýval opakovaně dojmu, že charaktery tohoto díla v sobě mají více života, než kdekdo ve světě z masa, kostí a kamenů.
Četl jsem překlad T. Haškové, vydaný roku 1964 v Mladé frontě. Za přečtení stojí i doslov Jiřího Honzíka - ten se naštěstí vyhnul jakékoliv poplatnosti době a vyjadřuje se výhradně ke knize, jejímu autorovi, a okolnostem, ve kterých dílo vznikalo.
Nejoblíbenější pasáž románu: Kosení trávy
Dokonale. Kulisy se meni, ale clovek zustava stejny.
K Suttreemu se mi velmi hodí píseň House of the Rising Sun. Vždy, když ji hraji na kytaru a zpívám, Suttree se mi vybaví.
Sáhněte raději po této knize: "O parazitech a lidech" - populárně vědecká publikace oceněná Magnesiou literou. Četl jsem - výborné. https://www.databazeknih.cz/knihy/o-parazitech-a-lidech-355696
O knize jsem se náhodou dozvěděl právě nyní v období koronavirové pandemie. Kniha je napsaná velmi svižně, čte se to samo. A aktuální světové dění její atmosféře ještě přidává. Tak jsem zvědavý, jak bude pokračovat.
Vyborna, srozumitelna a s nadsenim pro obor napsana kniha. Precetl jsem si ji, protoze jsem se chtel dozvedet neco noveho mimo svuj obor (IT). Velmi kvalitni obsah doplnen spoustou obrazoveho materialu.
Kniha na 150 stranách shrnuje vše podstatné, co člověk potřebuje vědět o spoření na penzi. Zabývá se tím, jak si potřebné zajištění na důchod naplánovat a jak ho uskutečnit. Poskytuje také informace o všech 3 důchodových pilířích, aby se jedinec mohl rozhodnout, co dává pro jeho konkrétní situaci smysl.
Kam se hrabe Kiyosaki se svými bláboly, které čtenáře především zmatou a uvedou ve falešnou představu. Petr Syrový na 120 stranách vysvětluje vše, co běžný člověk o investování potřebuje vědět. Žádné sliby zázračného zbohatnutí, ale pragmatické a jasné rady, co se svými penězi dělat, aby byly nejen zabezpečené proti inflaci, ale také vydělaly. O tom, kolik mají vydělat už rozhoduje člověk sám - dle investičního cíle, doby, na kterou chce peníze investovat a dle svého postoje k riziku. Od Petra Syrového doporučuji také knihu "Osobní finance" - tu by si člověk měl přečíst a jednat podle ní, ještě než začne vůbec o investování přemýšlet. Jednoznačně doporučuji. Autorovi děkuji a smekám.
Jak porozumět digitálnímu světu je výborná kniha. Záměrem autora bylo představit běžnému člověku, který informatiku nestudoval, jak náš na počítačích nyní už závislý svět, funguje. Autor postupuje od fyzické podstaty počítačů, přes jejich programovou výbavu až po vzájemné propojení díky internetu. Srozumitelně vysvětluje pojmy, které jsou i laické veřejnosti známé, ale přesto zůstávají veřejností nepochopené, např. "jedničky a nuly". Váš strýc nebo soused, až toto slovní spojení po přečtení Kernighanovy knihy příště použijí, už budou vědět, o čem mluví. Autor vysvětluje, jak počítače fungují na mechanické bázi (hardware), jak jsou jim zadávány instrukce, aby dělaly to, co se po nich žádá (software) a jak jsou spojeny do celosvětové sítě známé jako Internet. Čtenář vybaven těmito znalostmi už je schopen pochopit i závěrečnou část, která se právě Internetem zabývá. Takový čtenář už dokáže ocenit nejen přínosy Internetu, ale je schopen si už uvědomit i předkládaná úskalí. A kvůli tomu kniha vznikla - aby si široká veřejnost byla vědoma, co znamená nejen pohybovat se na internetu, ale žít ve světě, kde jsme obklopeni počítači, senzory a mobily na každém kroku. Tato zařízení o nás sbírají data, zaznamenávají je a předávají k dalšímu zpracování. Uvědomění si těchto skutečností nutně neznamená, že čtenář může tento stav změnit, ale už by měl být schopen zvážit rizika, kterým je vystaven, když počítač, mobil, Internet nebo například chytrý reproduktor umístěný uprostřed obýváku používá. V žádném případě nemohu souhlasit s komentářem pode mnou, že kniha je "jednoduchá, tak pro 11-ti letého kluka". Ano, kniha je napsána srozumitelně, aby si ji i takto starý hoch mohl přečíst. Současně si ji však může přečíst a dokáže ji pochopit kdokoliv bez ohledu na věk či předchozí znalosti. Albert Einstein řekl, že pokud něco nedokážete vysvětlit šestiletému dítěti, tak tomu sami nerozumíte. Jestli tedy Kernighan zvládl látku své knihy sdělit tak, aby jí porozuměl dorostenec, odvedl velmi dobrou práci. Knihu jednoznačně doporučuji. Pozn.: Četl jsem originální vydání, tak kvalitu českého překladu ve svém hodnocení neposuzuji.