mosem komentáře u knih
Knížka, která je svou délkou tak na jeden večer. Téma je poměrně morbidní, ale ne zcela nepravděpodobné. Ostatně, v dnešní mediální době se občas podobné příběhy stávají reálně - kvůli penzi apod. Zoufalé situace vedou lidi k zoufalým krokům, a představa rozdělení dětí do dětských domovů nebo k adopci je situace, která by je mohla k něčemu podobnému vést. Jednotlivé postavy jsou vykresleny brilantně, se všemi jejich nenormálnostmi. Především Tom je postava, u které je otázkou kde je hranice mezi "zvláštností" a "nenormálností". Osobně se mi nelíbilo zakončení příběhu incestem, přišlo mně celkem zbytečné. Ději nic nepřinášelo, nic neozřejmovalo. Ale jestli bylo záměrem autora čtenáře šokovat, tak se mu to podařilo. Nicméně, i přes tuhle výhradu se příběh čte dobře, jazyk je srozumitelný a příběh graduje od prostého povídání až po náročnou psychologickou studii charakteru.
Poslední rukopis autora, vydaný navíc po dlouhé době od napsání má sociální i filozofickou rovinu. Popisuje poslední etapu života člověka, který po létech ve vrcholných kruzích společnosti dospívá k závěru, že tento styl života chce alespoň na konci opustit, stát se sám s sebou a mentálně se srovnat se svojí situací. Jistě nabízí se otázka, zda by tuhle cestu "k sobě" podstoupil, kdyby necítil závěr života. Stejně tak je otázkou, jak hluboké to bylo vyrovnání se, když působí zevně jako prostý venkovan, ale současně disponuje dostatečným majetkem k tomu, aby si mohl pořídit vše co potřebuje, když v problematických situacích neváhá využít znaků a práv svého původního postavení. Příběh je to nesporně čtivý, a nejednoho čtenáře nepochybně přiměje k přemýšlení nad smyslem vlastního života, nad vyrovnáním se s tím, čím jsme a čím jsme v životě byli. Neodehrávají se zde žádné dramatické, překotné, změny. Příběh plyne pozvolna, takže čtenář má čas si tyto souvislosti promýšlet. I přes útlost to není kniha na jedno přečtení.
Osobně se mi nelíbil popis získávání polností, zadlužování a následné ztráty majetku. Snad pravdivý, a ve své době takto probíhající proces mně však až příliš evokoval některé momenty 90tých let, a přišel mně zde poněkud uměle našroubovaný. Stejně tak zmínky o "primitivní počítačové technice" v éře středověku, ve které se příběh odehrává působí poněkud zvláštně.
Kniha je plná nádherných popisů přírody, a jako nejlepší pak považuji úplný závěr knihy. Knihy, která je do jisté míry autorovým filozofickým testamentem. A u takové knihy se na jisté drobné názorové a myšlenkové drobnosti nepochybně nehledí.
Stěžejní část této knihy tvoří Obchod na korze. Slyšel o něm každý. Mnohem víc lidí však zřejmě vidělo filmové zpracování s postavou Jozefa Kronera v hlavní roli Tóny Brtka, než četlo předlohu. Také jsem viděl nejprve film, a teprve následně si přečetl knihu. Nevím, jestli to bylo geniálním ztvárněním Kronerovým, ale literární předloha mně ve srovnání s tím přišla plochá a nudná. Možná to bylo rozsahem (cca 90 stran), který nedal prostor pro rozsáhlejší popis a zachycení psychologie postav. Na druhé straně takové zkratkové zpracování by mohlo vést k většímu zapojení představivosti (jako je tomu u klasických dramat), ale ani toto se nedostavilo. Nepochybně není špatné si přečíst knihu a podívat se na film, nebo opačně. Ale jestli pro film platí, že jsem jej viděl opakovaně, v případě knihy mohu říci,že se k ní zřejmě znovu vracet nebudu.
Pokud jde o povídku Nevěsta, která tvoří druhou část této knihy, byla pro mne zajímavější. Ať již jistým vhledem do života a tradic židovské komunity, tak něčím co podle mne balancuje mezi "židovským" a "černým" humorem. Což ve své době do jisté míry asi splývalo. Takže povídka, i když byla do knihy zařazena jako druhá, by měla patřit na začátek - ale to je daň za úspěch filmového Obchodu na korze.
Trošku jsem váhal nad hodnocením. Nakonec čtyři hvězdy - za mně se líbící jazyk, ale především za neotřelý nápad, kdy ve dvanácti krátkých příbězích ukazuje dnešní propojenost celého světa. Dvanáct příběhů, odehrávajících se v různých částech světa, v nepříliš se lišícím čase. Příběhy, které ukazují, jak každý z nás může být a také je svým způsobem propojen s mnoha dalšími lidmi na planetě, byť k odhalení tohoto propojení by nestačilo dvanáct příběhů, ale mnohonásobně víc. Stejně jako genom je tvořen mnoha geny a geny jsou tvořeny miliardami nukleotidů. A stačí maličká porucha, maličký zásah..... A tak se tato útlá kniha s drobnými příběhy může stát něčím víc. Může být základem našeho zamyšlení se nad globalizací, jejími příčinami a také důsledky.
Třetí kniha tohoto autora. Zatímco Pravdu....jsem přečetl za jeden víkend, Baltimorské za týden, rozvleklost v tomto případě byla příčinou toho, že jsem četl s přetržkami. Je sice napsána čtivě, ale záplatka je natolik krkolomná, že její uvěřitelnost se blíží nule. Spousta odboček, které na vyřešení zápletky nemají žádný vliv (dětství jednoho z policistů u prarodičů, vztahy policistky s exmanželem a její vztah k rodičům...) a tvoří balast. Jako by si autor nastavil počet stran knihy jako cíl, a rozhodl se jej dosáhnout za každou cenu. Kdyby tato "vata" v knize absentovala, nebo byla redukována na míru snesitelnou, dal bych klidně plný počet bodů. Ale takhle cítím potřebu jeden ubrat - i kdyby jen proto, abych její hodnocení odlišil od předchozích dvou.
Tenhle chlap umí psát. Po případu Harryho Queberta druhá kniha od něj, a musím přiznat, že už dlouho mně nikdo tak neupoutal. a doufám, že se brzy dočkáme i překladu jeho čtvrtého (i když chronologicky prvního) románu (Poslední dny našich otců). Příběh se rozbíhá pozvolně, až se čtenář ptá, co vlastně chce autor psát dalších 350 stran. Ale opět - naprosto promyšlená gradace příběhu, kdy se rovina současnosti a vzpomínek protíná, přičemž druhá z nich reflektuje věkový i mentální vývoj postav. Příběh, ve kterém si uvědomíte, že mnohé není takové, jak se zdánlivě jeví. To jen naše představy, domněnky či domýšlení korigují chování a jednání, mnohdy i s fatálními důsledky. S důsledky, které nelze odčinit. I když kniha nemá vyloženě dramatické scény, přesto čtenář cítí potřebu otáčet stránku za stránkou, aby věděl "JAK TO BYLO" a "JAK TO BUDE". A s ohledem na závěr knihy nelze snad ani jednoznačně říct, jestli příběh dopadl dobře nebo špatně. Nic není ĆERNÉ ani BÍLÉ. Jako celý náš život.
Kniha může být zajímavým "studijním materiálem" pro psychiatry, protože hlavní postava - guvernantka, která se na počátku jeví jako zcela racionálně uvažující mladá žena se postupně dostává do polohy duševně nemocné osoby, jejíž nemoc se projevuje ve vztahu k dětem, o které se má starat. I když námět samotný mně zaujal, samotné zpracování mně příliš neoslovovalo. Rozvleklé, občas poněkud nesrozumitelné, mysteriozní... Ale může to být tím, že nejsem velkým čtenářem příběhů s hororovými prvky, a nerozumím zcela pravidlům tohoto žánru. Ale vzhledem k rozsahu cca 140 stran taková ne úplně marná jednohubka pro odpoledne s nevlídným počasím.
Jeden z méně známých románů Orwella. Typický Orwell. Jazykově bohatý, dějově vrstevnatý román, který neztrácí svoji zajímavost ani aktuálnost ani dnes, po 80 letech. Román začíná jako popis běžného dne pojišťováka (usmál jsem se přezdívce Tlusťoch při jeho 90 kilech - dnes by to byl téměř každý druhý chlap), který se myšlenkově ani názorově neliší od mnoha z nás, současníků. Další vrstvu tvoří vzpomínky na dětství, které bych nazval téměř "poláčkovské", zahrnující mnoho hezkého i méně příjemného, ale téměř na vše se vzpomíná se sentimentem a pohodou. Orwell je typický i ve svém popisu účasti na přednášce, která je další významnou částí knihy, kdy dokáže mistrně skloubit svůj anti-komunistický a anti-fašistický postoj, přičemž ani tato část nenudí. A závěr - jisté deziluze, ztráta růžových brýlí a očekávání....a konstatovaná že je třeba žít tady a teď. A to vše protkané humorem a jazykovou barvitostí.
Není mnoho detektivek, kterým bych dal bez váhání všechny hvězdy. A vůbec s jistou opatrností přistupuji ke všem knihám, které mají na obálce nápis BESTSELLER či upozornění na cenu, kterou kniha dostala. Podobně s opatrností přistupuji k oceněním na vínech :-) V tomhle případě jsem však měl poměrně jasno. Román-detektivka, který se na tenhle žánr nejprve příliš rozsáhlý, svými mnoha časovými vrstvami a dílčími příběhy, které jsou však umně propleteny, k tomu však plně opravňuje. Není to jen detektivka, ale také příběh lásky muže a ženy, příběh přátelství, příběh o vině a svědomí. I když se zdá být první třetina knihy poměrně poklidná, další část bortí všechny závěry, které jste si učinili, a závěr je zcela překvapivý. Je pravdou, že i komentáře zde se různí - od absolutního nadšení po absolutní zatracení. Jistě, knize je možno vyčítat řadu nedostatků - některá klišé, nedokonalé dialogy....Ale nelze jí upřít zvláštní formu prolínání časových rovin, nelze jí upřít schopnost upoutat pozornost čtenáře. A to je věc, kterou si na detektivce nejvíce cením. Takže za mne doporučení.
Na počátku byl nápad nesporně dobrý - nabídnout pohled na klasické téma Trójské války z jiného úhlu pohledu. Z pohledu žen. Z pohledu těch, kteří podle klasického povědomí spolu s dětmi válkou nejvíce trpí. Navíc pohled k tématu, které známe buď z těžko stravitelného (v jakémkoliv překladu) podání Homérova, nebo v nějaké zkrácené a převyprávěné podobě (napřiklad Pilař - 1979, nebo Martelli 2002). Nicméně, po přečtení jsem měl pocit, že tahle kniha byla napsána na objednávku feministické ligy (omlouvám se za toto označení, k ženám mám veskrze pozitivní vztah, ale tady to fakt nešlo), kdy ženy jsou utlačované chuderky, zatímco chlapi jsou bezcitní uzurpátoři. Navíc bych spíše očekával, že kniha čtenáře přivede k tomu, aby si přečetli Homérovy verše, tady je znalost Homéra předpokladem pochopení knihy. Takže dá se přečíst, ale tetelit se nadšením prostě nedokážu.
Kdyby tuhle knihu napsal profesionální spisovatel, dal bych určitě o hvězdičku míň. Stejně tak v případě, že by knihu zpracovával profesionální historik. Nicméně je třeba ocenit osobní svědectví, je třeba mít pochopení pro literární i dokumentační nedostatky. Nicméně, z mého pohledu kniha kromě tohoto osobního svědectví obsahuje velké množství "balastu", který je lépe a podrobněji zpracován v jiných knihách. Nechci ji označit za zbytečnou, právě tím svým osobním svědectvím autora má svou hodnotu, ale do značné míry nenaplnila to, co jsem od ní očekával.
Nejsem častým čtenářem historických detektivek, ale pozitivní recenze v tisku, FB, webu...mně přiměly k tomu, si tuhle přečíst. Pocit bych popsal stručně slovy "slaný karamel". Kniha má něco přes 400 stran, podle mne by jí stačilo o třetinu míň. Má čtyři části, z nichž tři první spolu na první pohled nesouvisí, a teprve čtvrtá část je spojuje. Musím uznat, že to spojení je výborné. Nicméně v prvních třech částech na mne bylo poněkud hodně naturalismu, který by snad v některých momentech obstál u povídání markýze de Sade, ale na druhou stranu i ty nejdrsnější scény jsou popisovány kultivovaně, nevulgárně. Tady je asi výrazný vliv překladu. V celkovém pojetí kniha začne relativně brzy odrazovat, máte chuť ji odložit. Ale ve stejném okamžiku vás téměř magicky přitahuje, nedokážete ji odložit. Prostě kontrast chutí - jako slaný karamel. Někomu se nelíbí, jiný právě takový kontrast miluje. Za mne - je to příjemná změna, ale jsou i větší lahůdky.
Tuto verzi, překlad Antonína Přidala jsem četl souběžně s verzí a překladem "Pan Kaplan má třídu rád". I když jsem se dobře bavil u obou verzí, "přidalovská" nad "eisnerovskou" zvítězila o 2 hvězdičky. Jistě, je to do značné míry dáno časovým odstupem od doby původního překladu, který působí archaicky a krkolomně. Když čtu obdobné pasáže, Eisnerova verze na mne působí dojmem dětského žvatlání, pitvoření a komolení, které někdy není snadné ani pochopit. Ve verzi Přidalově pak vidím geniálně zachycená vystoupení studenta jazykové školy, tak jak je známe, a jakými jsme sami mnohdy byli. Ale za přečtení nesporně stojí obě knihy.
Tuto verzi, překlad Pavla Eisnera jsem četl souběžně s verzí (a překladem) "Pan Kaplan má stále třídu rád". I když jsem se dobře bavil i na této "eisnerovské" verzi, přece jen verze "přidalovská" zvítězila o 2 hvězdičky. Což je ale spíše dáno časovým odstupem od doby původního překladu, který působí archaicky a krkolomně. Když čtu obdobné pasáže, Eisnerova verze na mne působí dojmem dětského žvatlání a komolení, zatímco ve verzi Přidalově vidím geniálně zachycené vystoupení studenta jazykové školy. Ale za přečtení nesporně stojí obě knihy.
Tuhle knihu jsem v době dospívání četl opakovaně. Byla to exotika, dobrodružství, cestování, historie....vše co jsem měl a mám rád. Navíc s převzatými původními francouzskými ilustracemi, půvabnými a srozumitelnými. Příběh jsem nevnímal jako něco nereálného, myslím že jsem byl opakovaně součástí děje, ještě dnes si připomínám pocity, které jsem tenkrát měl. Cestoval a pátral jsem s hrdiny. Pro mne jedna z nejlepších knih Julese Verna. Doufám, že se k ní ještě někdy vrátím.
Když se řekne pan Werich, asi je to záruka kvality. Jednotlivým pohádkám nelze upřít vtip a humor, ani nápaditost. Ale přece jen, jsem už zřejmě ve věku, kdy jediný pocit je příjemný z návratu do dětství. I když si nejsem jist, jestli tehdy jsem právě ten vtip, humor a nápaditost dokázal pochopit. Ale od páně Wericha už dám asi navždy příležitost jiným kouskům ;-)
Ve své době mně tahle kniha hodně upoutala. Ostatně, byla to doba, kdy dobrých knížek bylo na trhu pomálu, a dobrodružných ještě míň. A o knihách pro mládež je asi zbytečné se vůbec zmiňovat. Akční hrdina, dobrodružství, neznámé a nedostupné končiny, absolutní přátelství na život a na smrt, čest a věrnost, odvaha....to vše bylo oceňováno. No, ono je i dnes, jen ti hrdinové jsou asi trošku jiní - medvědobijku nahrazují laserové zbraně, Hatátitlu vesmírný koráb, Divoký západ vesmírné galaxie. Podstata ale zůstává stejná - přenos do jiné dimenze prostorové i časové. Vrátil jsem se ke knížce po několika desítkách let. A i když bude možná mladší generace jiného názoru, já si ji skutečně užil.
Tuhle detektivku jsem četl před mnoha lety, a pamatoval si jen vražedný nástroj. I když dnes tahle detektivka už není asi úplně "in" ani "top", ba dokonce ani "cool" , nedá se jí upřít nadčasovost a půvab. Vylíčením atmosféry anglických blat, které je plastické a působivé. A také dodržením dějové linky, kdy příběh není postaven na nadpřirozených jevech ani na supermoderních technologiích, ale používá to nejzákladnější pro detektivní práci - dedukci. Jistě, pokud by ji někdo podrobil detailní analytické práci, nepochybně by našel nedostatky. Ale tohle není vědecká publikace, ale čtení, jehož základním posláním je pobavit a zaujmout. A to se jí daří - laskavým způsobem, bez šoků, potoků krve a brutality, s anglickou elegancí a gentlemanstvím.
Problematiku války na Balkáně se snažím sledovat z nejrůznějších úhlů pohledu. Protože každý pohled bude, svým způsobem je to logické, jednostranný, zkreslený a subjektivní. Takovým je i tahle kniha. Jakkoliv je to zajímavé nahlédnutí do dění v Sarajevu v době války. O to víc, že je to město, které znám a znám se také s lidmi, kteří z tohoto města pocházejí a v době války zde žili. Nicméně, negativní hodnocení mezinárodních sil v této lokalitě je hodnoceno až příliš negativně, v některých momentech jsem se nedokázal ubránit pocitu až jisté účelovosti. Ale vím, že podezírat z účelovosti autora by nebylo fér - tady jsou pouze popsány jeho pocity, jeho vnímání. To že kniha je psána strohým, dokumentárním stylem mně nepřišlo divné, vzhledem k tomu že autor není spisovatel, to bylo i pochopitelné. Spíše jsem měl po jisté době pocit jistého stereotypu popisu. Takže kniha, která stojí za přečtení, pokud hledáte něco zvláště silného. Ale mé očekávání nenaplnila.
Kdybychom v téhle knize změnili osobní jména a neidentifikovali zemi, kde se příběh odehrává, přemýšlel bych, zda je autorem Kafka nebo Orwell. Ale ne třeba hledat někoho jiného. Je to Kadare, který metaforicky popisuje albánskou realitu svých dnů. Příběh začíná poklidně, nástupem Mark-Alema do "Paláce snů", tajúplné instituce zabývající se hodnocením a analýzou snů všech obyvatel. Instituce, která je všudepřítomná a všemocná, s pevně danou strukturou, vymezenými kompetencemi. Postupem času, jak Mark-Alem nahlíží do chodu a moci instituce, narůstá také dramatičnost příběhu. Poznává dopad i na vlastní rodinu. Jak roste jeho poznání, roste i jeho sebevědomí, roste i jeho moc. Ale současně i vědomí závislosti na jiných a strach. Kadare jednoznačně ukazuje charakteristické rysy totalitních režimů - absolutní kontrola všech, podřízenost a strach, krutost vůči těm kteří odporují, Relativní dobro a laskavost pro ty, kteří se přizpůsobí - ale strach z toho, že dílem okamžiku může být jinak platí i pro ně.