mosem komentáře u knih

Tuhle detektivku jsem četl před mnoha lety, a pamatoval si jen vražedný nástroj. I když dnes tahle detektivka už není asi úplně "in" ani "top", ba dokonce ani "cool" , nedá se jí upřít nadčasovost a půvab. Vylíčením atmosféry anglických blat, které je plastické a působivé. A také dodržením dějové linky, kdy příběh není postaven na nadpřirozených jevech ani na supermoderních technologiích, ale používá to nejzákladnější pro detektivní práci - dedukci. Jistě, pokud by ji někdo podrobil detailní analytické práci, nepochybně by našel nedostatky. Ale tohle není vědecká publikace, ale čtení, jehož základním posláním je pobavit a zaujmout. A to se jí daří - laskavým způsobem, bez šoků, potoků krve a brutality, s anglickou elegancí a gentlemanstvím.

21 05.11.2019

Problematiku války na Balkáně se snažím sledovat z nejrůznějších úhlů pohledu. Protože každý pohled bude, svým způsobem je to logické, jednostranný, zkreslený a subjektivní. Takovým je i tahle kniha. Jakkoliv je to zajímavé nahlédnutí do dění v Sarajevu v době války. O to víc, že je to město, které znám a znám se také s lidmi, kteří z tohoto města pocházejí a v době války zde žili. Nicméně, negativní hodnocení mezinárodních sil v této lokalitě je hodnoceno až příliš negativně, v některých momentech jsem se nedokázal ubránit pocitu až jisté účelovosti. Ale vím, že podezírat z účelovosti autora by nebylo fér - tady jsou pouze popsány jeho pocity, jeho vnímání. To že kniha je psána strohým, dokumentárním stylem mně nepřišlo divné, vzhledem k tomu že autor není spisovatel, to bylo i pochopitelné. Spíše jsem měl po jisté době pocit jistého stereotypu popisu. Takže kniha, která stojí za přečtení, pokud hledáte něco zvláště silného. Ale mé očekávání nenaplnila.

3 30.10.2019

Kdybychom v téhle knize změnili osobní jména a neidentifikovali zemi, kde se příběh odehrává, přemýšlel bych, zda je autorem Kafka nebo Orwell. Ale ne třeba hledat někoho jiného. Je to Kadare, který metaforicky popisuje albánskou realitu svých dnů. Příběh začíná poklidně, nástupem Mark-Alema do "Paláce snů", tajúplné instituce zabývající se hodnocením a analýzou snů všech obyvatel. Instituce, která je všudepřítomná a všemocná, s pevně danou strukturou, vymezenými kompetencemi. Postupem času, jak Mark-Alem nahlíží do chodu a moci instituce, narůstá také dramatičnost příběhu. Poznává dopad i na vlastní rodinu. Jak roste jeho poznání, roste i jeho sebevědomí, roste i jeho moc. Ale současně i vědomí závislosti na jiných a strach. Kadare jednoznačně ukazuje charakteristické rysy totalitních režimů - absolutní kontrola všech, podřízenost a strach, krutost vůči těm kteří odporují, Relativní dobro a laskavost pro ty, kteří se přizpůsobí - ale strach z toho, že dílem okamžiku může být jinak platí i pro ně.

9 13.10.2019

Povídková kniha, která ukazuje život v Albánii v nedávné minulosti, v období totality. Povídky jsou někdy úsměvné, jindy překvapivé, a mnohdy i šokující. Pro člověka, který pamatuje období před rokem 1989 u nás, nabízí srovnání, ukazuje také, že tahle země byla (a mnohdy ještě je) někde, kde my se nacházeli o 20-30 let dříve. Kniha nabízí 14 povídek. Najdeme zde povídku, která ukazují, čeho je člověk schopen když dostane moc - byť na nejnižším mocenském žebříčku (Sázení stromů). Povídku, ukazující grotesknost doby (Když projížděl Chruščov naší vesnicí). Také povídku představující do absurdna dovedenou manipulaci s člověkem (Kamenné slogany). Ale jsou zde i povídky, které nám představují těžký život v tehdejší Albánii na těch nejprostších momentech ( povídka Matka, nebo povídka Nemilosrdný boj o sledování televize). Kromě toho zde ale nejdeme povídky které jsou pohlazením (Staří manželé), nebo jsou hořce úsměvné (Těžký rok). I když tahle kniha nepatří mezi mé balkánské TOP, její čtení bylo příjemné a k přečtení ji lze jen doporučit.

4 17.09.2019

Možná je chybou, že jsem tento příběh četl bezprostředně pro přečtení knihy Krvavý duben. Možná to ale bylo výhodou, protože "Kanun" a "besa" pro mne nebyly jen prázdné pojmy, které tady nejsou nijak vysvětleny. Možná podvědomě jsem ale měl pocit, že by měla být kniha něčím podobným - námětem, stylem vyprávění, poselstvím..... Ne tahle kniha je jiná. Baladický příběh, vycházející z vyprávění předávaných ústně je naprosto odlišný. Nemohl jsem se ubránit srovnávání s Ishigurou. Také jeho knihy jsou každá jiná. Příběh ve kterém jsem nacházel prvky albánské bojovnosti - souboj s mocí, náboženstvím, i se sebou samotným. Kniha na mne působila zvláštně - na začátku jsem měl pocit, že mně nebude bavit....v polovině jsem jí přicházel na chuť....a na konci mně bylo líto, že končí. A já začínám pátrání po dalších příbězích od Kadareho.

4 07.09.2019

Možná ze zvědavosti, protože jsem navštívil autorův rodný dům v Gjirokastře, jsem sáhl po této knize. A byl překvapen. Kdybych ji měl charakterizovat jedním slovem, byla by to fascinace. Je to kniha, odehrávající se ve 30. letech 20. století v albánských horách, která nás seznamuje se dvěma příběhy - příběh Ďorga, horala, na jehož příběhu poznáváme Kanun, poznáváme zákon krevní msty. Druhým příběhem je příběh Diany a jejího manžela Besiana, kteří se do oblasti albánských hor vydávají na svoji svatební cestu....a která jim ukazuje svět tolik jiných od jejich představ. Tyto příběhy se na jeden krátký okamžik prolnou a zásadně ovlivní jejich další život.
Pokud se v našich končinách hovoří o krevní mstě, máme ji zpravidla spojenou s mafií. Ve srovnání s tím však albánská msta je jiná. Není nahodilá, má svá neměnná pravidla, která musí být dodržena za všech okolností. Kanun - Zákon, do nejmenších detailů upravuje nejen tuto oblast života, ale i všechny další oblasti života. Nedotknutelnost hosta, odpovědnost za jeho bezpečí, pravidla příměří, daň z krve....
I když je kniha beletristická, příběh Ďorga a popis pravidel krevní msty má téměř dokumentární charakter. Druhá linie příběhu má pak blíž k psychologické studii.
Je fascinující poznávat nejen pravidla Kanunu, ale i pravidla běsy - chránící hosta v domě hostitele nebo na cestách, poznávat zákon náboje do výbavy - kterou dostává nevěsta pro ženicha, který ji použije v případě její nevěry.....
Je fascinující vnímání krevní msty v této lokalitě, ale i etnografické prvky.
Netečnost ke spáchaným činům a nezodpovědnost za ně: "Je to na tobě, puško, to ty zabíjíš....".
Popis pohřebních obřadů, kdy vrah kterého všichni znají se účastní pohřební hostiny.
Úvahy o tom, že krevní msta patří k životu: "Pokoušel se vybavit si některé rodiny žijící mimo krevní mstu, ale nepřipadalo mu, že by byly výrazně šťastnější. Dokonce měl pocit, že vzhledem k tomu, že stály mimo hrozbu, téměř nepoznaly cenu života a byla naopak méně šťastné".
Pravidlo odpovědnosti za bezpečnost hosta: "Kanun totiž stanovuje, že je možné odpustit krev otcovu, bratrovu, či dokonce vlastního dítěte, ale nikdy krev hostovu".
Zvláštní přístup k životu dokládá přání, které horalé vyslovují při narození dítěte: "Nechť žije dlouhý život a zemře kulkou z pušky".
Jediné, co mně trošku vadilo, bylo počeštění albánských zeměpisných názvů - Gjirokaster na Ďirokastra (dokonce ani ne na Džirokastrer), Skadar na Škodra. A snad také to, že anotaci i záložka prozrazují, jak to všechno dopadne. I když ten závěr se očekávat dal.

14 25.08.2019

Knihu jsem četl kdysi před léty, a nyní jsem se k ní vrátil pod vlivem zpráv o novém filmovém zpracování. Z prvního čtení jsem si toho už nepamatoval mnoho, někde v pozadí vědomí byla informace, že je to poměrně drsná kniha. Tohle druhé čtení bylo jiné, jsem přesvědčen o tom, že zanechalo silnou stopu v paměti, a jednotlivé části z vědomí nevyletí.
Je to kniha drsná, brutální, stejně jako doba ve které se odehrává. Ukazuje, co může způsobit utrpení - na jedné straně jistou otupělost k vlastní bolesti, na druhé straně apatické vnímání utrpení jiných, stejně tak i bezohlednost při prosazování svého záměru. Příběh, ve kterém se touha po lepším životě mění v bezradnost z jeho dosažení, touha po lásce vůči sobě v nenávist vůči těm, kdo lásku dávají.
Kniha kterou nemůže přečíst každý. Chápu zcela ty, kteří ji nedočtou a odloží, protože nemají dost sil tu dávku brutality akceptovat.
O to víc jsem zvědav, jak se podařilo nové, Marhoulovo, zpracování. Dost dobře si nedovedu představit, jak lze tento příběh natočit tak, aby to nebyla samoúčelná přehlídka násilí, sexu a sadismu. To nesporně hrozí. Ale to je už na jiný komentář.

14 15.08.2019

Nevím, proč je tahle kniha zařazována jako "román pro ženy" - neřeší typicky ženské téma, do romantického příběhu má daleko.....přemýšlím, jaké speciální kritéria vlastně román pro ženy musí podle těch, kteří kategorie knih vymýšlejí splňovat. Kniha je to rozhodně čtivá, příběh je to silný. Moc silný. Nicméně, poněkud mně vadilo, že poměrně brzy jsem věděl, co stojí za zvláštností Sáry, i když jsem očekával poněkud jiné řešení ve vztahu k otci. Na druhou stranu jsem byl rád, že kniha nekončí formou "ženského románu" tedy sladkým, pozitivním závěrem.

13 20.07.2019

Zvláštní kniha. Svojí strukturou, kdy každá následující kapitola plynule navazuje na text kapitoly předchozí. Kdy dva, a vlastně mnohem víc dílčích příběhů, začínajících v různých časových rovinách, vytvoří jeden celek, jako řeka z různě dlouhých přítoků vytvoří jeden tok, který se po čase vnoří do moře, a od této chvíle není zřetelný. Tak na konci příběhů je otazník, ve kterém se ztrácí další osud. Není odpověď, není řešení. Nebo naopak - je několik možných řešení, a každé z nich může být tím správným, nebo naopak špatným. Svatopluka můžeme litovat jako postiženého životem nebo nenávidět jako sobce, jeho matku jako odstrčenou chudinku nebo naopak jako ženu která sklidila žeň kterou sama zasela svým chováním. Bohdanu lze vidět jako trpící dceru nebo tu, která si toto utrpění šlechtí. Běla může působit sympaticky svojí schopností přijímat nálady Svatopluka, nebo nesympaticky kdy si užila hezkých let s Bohdanou a pak se rozhodla pro vlastní život. I když to možná bude znít paradoxně, snad nejvíc jsem rozuměl Blance - žila život, který jí byl umožněn. Přijala řešení které se nabízelo a neunesla odpovědnost, což ale bylo přiměřené jejímu věku. A ve svém dalším životě jistě nesla kříž, který jí byl takto naložen - ať již ztrátou kontaktů, ztrátou jistoty, ale jistě i vzpomínkami na to "co bylo". Kniha je napínavá a čtivá, emoce nejsou neuvěřitelné, ale současně dávají dostatek prostoru pro otázku - bylo by toto vůbec možné? Nepochybně kniha, kterou stojí za to si přečíst.

23 07.07.2019

Útlá knížka, která patřila do povinné četby v době mého středoškolského studia, a i dnes - po téměř 40 letech do tohoto zlatého fondu patří stále. Upřímně hlavně díky svému malému rozsahu. Nicméně, je to škoda, protože kniha má stále co říci.....pamatuji si na ni dodnes. Shodou okolností Městské divadlo Zlín uvádí muzikálovou verzi této novely. A po jejím shlédnutí jsem věděl, že si knihu přečtu znovu. Muzikálové provedení bylo opravdu skvělé. Hezké písničky, zajímavá scéna a skvělá choreografie. I když muzikál, žádné odlehčené provedení, za návštěvu představení určitě stojí. Na taková provedení by měly chodit školy, aby studenti viděli, že i klasika může být zajímavá, že i její divadelní zpracování může působit zajímavě. Za mne jedno z mála představení, která si potlesk ve stoje rozhodně zasloužila.

12 29.05.2019

Krátké příběhy, které se podle mne vtipností nacházení mezi "Povídkami...." K. Čapka a humorem M. Horníčka. Humor postavený na představivosti čtenáře, humor který není postavený na schopnosti ztrapnit či urazit jiného či jeho slabou stránku. Humor který nemá zapotřebí nějakou formu literární "klaky", abychom pochopili vtipnost textu. Příběhy, které na rozdíl od jeho jiných knih nevyžadují souběžné studium další literatury, znalost historického kontextu, filozofie a náboženství, takže jsou spíše oddechovým čtením. Příběhy pocházejí z dlouhého Ecova sloupkařkého období, a na mne působí svěžím a osvěžujícím dojmem. Není v nich ještě patrná unylost, kterou jsem nacházel v jeho posledních románech, zejména v Posledním čísle, ale už i v Pražském hřbitově. Knížka, kterou jsem si skutečně užil, pro mne bude Eco navždy spisovatel, patřící mezi TOP 10.

Tuhle knihu nelze přečíst. Tu je třeba číst po kouscích. Po kapitolách, oddílech, odstavcích, větách. Tak jako nelze poznat přírodu, ale je třeba ji poznávat. Stromy, zvířata, rostliny, kameny... Přemýšlel jsem, jestli je na této knize dominantní příběh nebo popis přírody. U mne zvítězila příroda - podobných příběhů lze najít víc, ale tento popis je jedinečný. Možná by někdo vzdělanější našel v próze kterou je napsána, básnický přístup, poezii. Je silná, ale současně jemná. Je relativně tenká, ale vydrží dlouho. Je vydána před mnoha léty, ale promlouvá i dnes. Několikrát jsem ji odložil, ale zvláštním způsobem "nutí" k návratu. Ale nemohu ji označit slovem krásná. Je zvláštní, poutavá, mystická, poetická....ale slovu krásná bych se asi vyhnut. Ale možná někdo jiný..........

6 19.05.2019

Začnu trošku jinak - kniha má krásnou obálku. Přinejmenším vydání z roku 1998, autor Zdeněk Ziegler. Ta mne skutečně nadchla. Pokud jde o knihu samotnou, nevidím v hlavní postavě, novici Mizogučim, psychopata, který nakonec uskutečnil tragický krok. Naopak jsem přemýšlel o vztahu krásy a ošklivosti. Kdo z nás se nesetkal se stavbami, které se nám na první pohled zdají ošklivé, abychom je v konečném důsledku považovali za krásné. Kdo z nás se nesetkal s tím, že o něco krásné se nechce dělit, a řídí se pravidlem "když ne já, tak nikdo". Na tragickém osudu další postavy, Curukawi, kniha ukazuje obecné pravidlo asijské společnosti - zachovat si tvář za všech okolností. I za cenu destrukce vztahu, či dokonce života. Přesto mne tahle kniha oslovila, dost dlouho jsem si prohlížel obrázky Zlatého pavilonu, který je stále vyhledávaným turistickým cílem. A přemýšlel, nakolik podivně na nás tato stavba působí. A nakolik podivně působí na Japonce naše kultovní stavby - třeba vila Tugendhat. Ale přemýšlel jsem nad tím, jak silný impuls musí být, aby člověk svůj obdiv, fascinaci krásou, dokázal proměnit v destruktivní sobectví. I přes tento filozofický a dominantní rys na mne silně zapůsobil jazyk. Nepochybně díky překladu Kláry Macúchové. I když jde o prózu, působí poeticky.

8 17.05.2019

Povídku Past na myši jsem komentoval samostatně. Druhou hrou v tomto minisouboru je hra "Svědkyně obžaloby". Hra, která je považována za jednu z jejích nejlepších. Podle mne právem. Ačkoliv postavy nemají šarm ani důvtip pana Poirota, dialogy jsou výborné a hra zaujme od začátku do konce. A konec - kdybych jej měl označit jedním slovem, bylo by to slovo ŠOK. Dosud jsem se nesetkal, aby autor detektivky nebo detektivní hry dokázal na závěr, na posledních 3 stranách nabídnout 3 možná řešení. A po každém z nich by bylo možno hru ukončit, nečíst dál a příběh bude logicky uzavřen. Takhle snadné to Agatha ale nevidí. Nabízí řešení, které je překvapivé.....a sotva se z překvapení vzpamatujete, následuje další. A ještě jedno. Skutečně geniální dílo, dokládající fakt, že Agathu Christie z trůnu detektivky hned tak někdo nesesadí.

8 06.05.2019

I kdybych měl pochybnosti o umu Karla Čapka, poslední slovo hry by je rozptýlilo. Před mnoha lety patřila tato kniha k povinné literatuře. Bohužel, vzhledem ke zdůrazňování ideologické roviny, tenkrát nečtené. Dostal jsem se k ní tedy až za dlouhou dobu. A možná o to víc jsem si uvědomil, že hra napsaná v kontextu své doby má co říci i dnes. Nebo snad "dnes opět" nebo "ještě dnes". Dějiny se v mnohém opakují, a tak řada prvků je opět aktuálních, s ohledem na jistou míru genderové nevyváženosti by kniha dnes měla problém uspět - ostatně proto možná ani není zařazena v maturitním kánonu. Příběh rodiny se může zdát tragický, ale poselství hry není v samotném příběhu ale v otázkách, které nastolují dialogy. Dialogy, které ve své době měly provokovat a burcovat k akci. Dialogy, které dnes nastolují spíše filozofické úvahy. Je (stále) čest víc než život? Stojí oběť jednoho života za záchranu desítek...tisíců jiných (a jak by dopadla "selfie Sofiina volba"?)? Jak daleké v oběti jsme ochotni zajít pro prosazení svých ideálů? Ale nejsou to otázky jen mužské, stejně naléhavá je i úvaha Matky - rodina, společnost, vlast, lidstvo? Co má nejvyšší hodnotu a co lze této hodnotě obětovat. Otázek je mnoho, odpovědi na ně nelze nalézt snadno. I proto tato hra, rozsahem nevelká, není knihou kterou po přečtení odložíte, ale k jejímu poselství se stále vracíte. A to i přes některé dialogy, které dnes působí spíše úsměvně. Ale jsou vskutku úsměvné, nebo se jen změnilo naše chápání hodnot?

21 05.05.2019

Divadelní hry čtu rád. Dávají možnost mnohem víc zapojit představivost. Dávají možnost stát se na chvíli spolutvůrcem hry nebo režisérem divadelního nebo filmového představení. Snad jsou v tom vzpomínky na léta působení v amatérském divadle. Tuhle hru jsem viděl nejdřív v divadelním provedení, teprve pak četl. A literární podoba mně (zřejmě na rozdíl od většiny čtenářů) přišla poutavější než podoba divadelní (pozor - to není kritika provedení, jen vyjádření pocitu). Mnohem víc jsem si užíval dialogy, popisy prostředí kde se hra odehrává a hledal slabá místa. Vím, že je téměř svatokrádeží hledat slabá místa ve hře královny detektivky - ale druhé dějství je uvedeno větou " Scéna: Jako předtím. Odehrává se o deset minut později". Ať chci nebo nechci - kam se poděla za těch deset minut mrtvola? Jak to, že na ni v dalším pohybu osob po místnostech nikdo nenaráží? Ostatně - jak mohl policista nechat odnést mrtvolu z místa činu bez ohledání? Ale vlastně, i hledání těchto nelogičností do příjemného příběhu nepochybně patří. Čtyři hvězdy jen proto, že pět jich patří jednoznačně příběhům s šarmantním Poirotem, a mile potrhlou slečnou Marplovou.

7 03.05.2019

Beletrie, encyklopedie, filozofie, historie, etnografie.....? Pro mne od každého kousek. Jistě, lze najít knihu, kde příběh rybářů bude dramatičtější. Knihu, kde faktické údaje budou mnohem detailnější...Totéž platí o dalších žánrech, jejichž prvky jsem tady našel. Je to ale kniha, kde se tohle všechno mísí. Přitom tato směsice není "nestravitelná", není ani přemrštěně komplikovaná - na druhé straně ale není to prosté povídání pro děti a mládež. Na pozadí prostého příběhu - touhy dvou přátel ulovit žraloka grónského se čtenář dozví spoustu informací o rybách, ale také zajímavosti ze života rybářů, o životě na severu Evropy. Koho kniha osloví, najde v poznámkovém aparátu informace k dalšímu čtení. I když jsou v knize části, které mne zaujaly víc, jiné jsem přečetl prošel bez většího zajmu. Ale vzhledem k tomu,že k četbě encyklopedické literatury na toto téma bych se asi jinak nepřiměl a tak se k zajímavým údajům tohoto typu nedostal, dávám plný počet hvězd - možná lehce víc než cítím, za samotný nápad vytvořit takový mix.

6 28.04.2019

Zprávy o krutostech, které se odehrávají v Severní Korei, si můžeme takřka denně přečíst v novinách, hovoří se o nich ve zpravodajských pořadech. Jižní Korea je naopak zmiňována jako podnikatelská a technologická velmoc. Snad i pod vlivem průmyslových závodů, které fungují u nás. Tahle kniha najednou ukazuje, že i v tomto státě se ještě v nedávné minulosti odehrávaly příběhy, o kterých se raději mlčí. Je dobře, že vyšla tahle kniha. Těžká, depresivní. Přesto ne hororová, ne brutální. Tyto prvky autorka dávkuje velmi citlivě. Tak aby čtenář cítil tíživost příběhu, ale jeho popis neodrazoval od dalšího čtení. Více naznačeno než popsáno. Příběh je vystavěn poměrně komplikovaně, jako vyprávění několika osob. Přesto je čtivý. Po přečtení několika prvních stran, nebo ještě lépe - po přečtení anotace, si uvědomíte, že je třeba se nejprve seznámit s událostmi, které kniha popisuje. A začít číst znovu. Pak je to příběh ještě děsivější, ale dramatičtější a silnější. A nejsilnější scéna - kupodivu to není scéna s mrtvolami, mučením či zoufalstvím. Pro mne to byla scéna, ve které se odehrává cenzurované divadelní představení.

12 13.04.2019

Kniha, která stála na počátku mého "vztahu s Mertonem". Po ní následovalo vyhledávání informací o něm na internetu, informací o opatství Gethsemani, další knihy a články. A zjištění, jak normální a současně fascinující osobnost to byla. Člověk, který dokázal a dokáže stále svědčit i přesvědčovat svým příkladem. Ten který ani náhodou nevyrůstal v tradičním prostředí a jehož směrování vůbec nebylo jednoznačné. A když našel svůj cíl, šel za ním naplno, ale současně neztrácel nic ze své lidskosti, ze své tolerance. Není to kniha k přečtení, je to kniha ke čtení - po kousku, opakovaně. K výběru citátů. K promýšlení, snad až meditaci. Brána, do duchovního života Thomase Mertona. Brána, kterou stojí zato projít a porozhlednout se za ni. Možná na chvíli, možná opakovaně....možná i natrvalo. To je mertonovské, to je svobodné rozhodnutí.

8 31.03.2019

Myšlenka, která mně naskočila bezprostředně po dočtení téhle knihy zněla "Vytrval by Kristus ve svém sebeobětování, kdyby mohl zachránit lotra po pravici a po levici? Kniha, která nemá barvitost ani poutavost filmu je zdánlivě prostá. Děj plyne kolem jednoho tématu, víří kolem něj, a zdánlivě se jedna jediná myšlenka skloňuje vše všech možných podobách. Při čtení knihy si nelze nepoložit otázku z úvodu tohoto komentáře. A nelze se neptat, zda je láska, jako nejvyšší hodnota, víc než víra? Zda je selháním formální akt bez vnitřního přesvědčení, či zda lze odpustit někomu, kdo vás Kde je hranice mezi láskou a selháním? Kde je hranice mezi sebeláskou a sebeobětováním? Knihu asi víc ocení věřící, kteří si spíše budou klást tyto otázky. Psychologie zde není podána tak, aby uspokojila příznivce tohoto žánru. Také popis kultury doby, ve které se kniha odehrává není nijak hluboký. Pokud tedy čtenář hledá román, který mu poskytne vhled do kultury a dějin Japonska , bude pro něj nesporně přínosnější filmová adaptace. Pokud hledáte knihu která klade otázky související s vírou, knihu nad kterou se budete zamýšlet, pak je toto ta pravá kniha. Asi jsem po shlédnutí filmu měl větší očekávání, takže žádné zvláštní nadšení se nekonalo.

5 29.03.2019