Mr.Donut komentáře u knih
„Jméno tohoto nového náboženství,“ řekl Rumfoord, „budiž církev Naprosto Lhostejného Boha.
Prapor této církve budiž modrý a zlatý,“ řekl Rumfoord. „Na tomhle praporu budiž zlatými písmeny na modrém poli napsána tato slova: Starejte se o lidi a Všemohoucí Bůh se postará o sebe.
Dvě hlavní učení této víry znějí takto,“ řekl Rumfoord: „Titěrný člověk nemůže udělat nic, čím by pomohl či způsobil radost Bohu Všemohoucímu, a náhoda není prodlouženou rukou Boží.“
Navzdory pár pomalejším částem hodnotím velmi kladně. Pro milovníky absurdní literatury je tato kniha povinností. S každou další postavou se absurdnost procesu zvyšuje až k hodnotám, vedle kterých vypadá spontánní proměna člověka ve hmyz jako běžné pondělí.
(SPOILER) Podle některých jedna z nejlepších knih A. Christie, za mě tedy nic moc. Hlavní hrdina je v jasném středu zájmů mezi policií a podezřelými, přesto mu obě strany (dost iracionálně) sdělují svá tajemství a podezření. Po ústřední vraždě se nikdo moc neobtěžuje pořádně hledat vraha ani se chovat opatrně, všichni dělají, jako by se vlastně nic nestalo. Celá kniha i přes svou zdánlivou propletenost působí odflákle, jako by se autorka neobtěžovala s promýšlením dějových ani charakterových mezer.
Upřímně řečeno... první 1/2 až 3/4 knížky se v podstatě nic nedělo, poslední čtvrtinu jsem zato zhltnul jako malinu, a proto nehodnotím knihu veskrze negativně. Některé pasáže působily až přehnaně brutálně (alá Palahniuk?), nesympatickost snad všech postav (i když záměrná) taky někdy na čtivosti nepřidala.
Flynnová psát umí, atmosféra (hlavně ke konci) by se dala krájet, ale není to nic, co bych musel číst znovu.
Nelíbilo se mi, jak si autoři poradili s "teenagerovskou" komunikací. Bylo poznat, že se dospělý jen snaží psát "cool" zkratky a slangové výrazy mladistvých... Pozitiva knihy (čtivost, originalita formy, napětí) ale výrazně převážila a podle mě si zaslouží plný počet hvězd.
„Snad jsem pro něj ani nebyla trojrozměrná. Přičetl k počtu dvou ještě třetí a do položky alimentů mě zaknihoval jako cifru. Odešel, když mi byly tři. (…) Zajímá vás, proč mě nevzali na gymnázium? Byla jsem dcerou kontrarevolucionáře.“ (s. 13)
„Samet, něha, lidské řetezy, modlitba za příslušníky pohotovostní jednotky, kteří jen plnili rozkazy v lednu, srpnu, listopadu, kopali a tloukli, stříkali z vodních děl do babiček, do kočárků, samet, něha, odpusťme si, co jsme si, všichni jsme kolaborovali, všichni jsme vytvářeli totalitu, tajný agent StB i topič i hlídač i kominík, samet, něha, na komunisty neuplatňujeme princip kolektivní viny, byli špatní, ale i dobří, popravili jen několik desítek lidí, jen několik stovek jich připravili o život, zastřelili na útěku, uštvali v lágrech, jen několik tisíc pozavírali na léta do cel, jen několika milionům zničili morálku, iluze. Život. Všichni jsme kolaborovali, dozorce ve věznici, který k smrti umlátil Pavla Wonku, stejně jako prodavačka, žena v domácnosti, nikdo z nás nemá čisté ruce, odpusťme si, co jsme si, jsme sametoví, jsme něžní, jsme nejlepší, celý svět obdivuje naše topiče, naše hlídače, naše kominíky. Naše agenty. Hurá.“ (s. 81)
Cyničtějšího právníka aby člověk pohledal, a to už je co říct. Jean-Baptiste Clamence aneb "kající soudce" stojí za Vaši pozornost.
„Někdy přemýšlím o tom, co o nás řeknou v budoucnosti historikové. O našem moderním člověku jim bude stačit jediná věta: smilnil a četl noviny. Dovolil bych si tvrdit, že touto výstižnou definicí bude celý námět vyčerpán.“
"Vždy jsem chtěla napsat knihu, jako je tato. Stvořit a popsat svět. Je to příběh světa, který se jako vše, co je živé, rodí, vyvíjí a umírá." - autorka
Čerstvé nositelce Nobelovy ceny jsem přišel na chuť jen z části. Vyprávění o fiktivní vesničce od 1. světové války až po nějaká 80. léta se čte jedním dechem a trpká atmosféra "obyčejného" života by se místy dala krájet, někdy mi ale unikala pointa určitých kapitol (konkrétně ty s "Bohem" a "Hrou" - čekal jsem nějaké větší rozuzlení).
Každopádně se však chystám zkusit nějaké další dílo této autorky.
„On si fakt myslí, že je člověk?“ zeptal jsem se.
„No jasně. Když si myslí, že jeho matkou je Carl, tak to z toho snad vyplývá, nebo ne? Ptáci možná nejsou kdovíjak chytrý, ale myslej logicky. Je pevně přesvědčenej, že je člověk. Úplně kašle na ostatní poštolky - vůbec na ně nemá čas, jsou to pro něj jen nějaký ptáci. Ale když přijde Carl, tak se může úplně pominout. Je to svízel, protože takovýho ptáka samozřejmě nemůžete vypustit do přírody, protože by vůbec nevěděl co dělat. Nehnízdil by, nelovil by, pořád by chtěl jen lítat do restaurace a tak.“ (s. 151-2)
"Mám chuť se zeptat, kde jsou děcka, proč bouchly ty dveře, jestli nejsem na obtíž, kde mám doklady a peníze, jak často se zalívá tamta kytka, mně kdysi uschla, proč nejsem spokojenou prodavačkou chlebíčků, co právě po práci odpočívá v sauně, a proč si lidi, než umřou, nedokážou říct to, co je vnitřně vzájemně drtí, a místo toho melou o pudincích a podobně?"
Oceňuji originální styl psaní a záměrný chaos v dějových linkách, který nutí čtenáře přemýšlet. I téma mi přišlo zajímavé. Jinak jsem se ale při čtení trochu nudil, neustálé reference a (ne)skryté vtípky a hříčky na mě působily spíše rušivě. Asi to mělo evokovat chaotický proud myšlenek vykolejené mileniálky, ale v tom mi styl např. Lucie Faulerové připadal mnohem záživnější a přirozenější.
"Kdyby mi teď v tom stavu, v jakém jsem byl, přišli oznámit, že se mohu klidně vrátit domů, že mi darovali život, nechalo by mě to chladným. Když jsme ztratili iluzi věčnosti, je úplně stejné čekat několik hodin nebo několik let." - Zeď
"Luciena, který dostal výbornou známku za své pojednání o "mravnosti a vědě", napadlo, že by mohl napsat Pojednání o nicotě, a představoval si, že až by to lidé dočetli, jeden po druhém by se rozplývali jako strašidla při zakokrhání kohouta." - Mládí vůdce
Prvních 200-250 stránek byla fakt děsná nuda. Chápu, že autor chtěl navodit atmosféru svého dětství a vztahu s otcem, ale četl jsem to jen proto, že se to přece "UŽ muselo rozjet". Což se sice stalo, ale až tak v poslední třetině knihy.
První půlka 3/10, druhá 8/10 = celkově 5/10
„(…) jen poslouchejte, jak se lidé, kteří se bezděčně stali očitými svědky smrtelných nehod či vražd, obvykle vyjadřují. Říkají vždycky to samé, 'bylo to naprosto neskutečné', ačkoliv tím míní pravý opak. Je to tak skutečné. Jenže my v té skutečnosti už nežijeme. Nám se všechno obrátilo vzhůru nohama, skutečné je pro nás neskutečné, neskutečné skutečné.“ (s. 213)
Zábavná kniha s dobrým nápadem, postrádá ale rozvoj příběhu. Palahniuk má lepší knihy.
Skvělý styl psaní, napínavé, smutné, až depresivní, vcítěné. Příběh malé holčičky, která touží po tom, aby ji aspoň někdo měl rád. Podává zajímavou perspektivu nešťastného dítěte na svět... Hvězdičku strhávám kvůli příliš otevřenému konci a (podle mě) nejasné/chybějící pointě.
“Mohl bys být znamenitým hráčem na gong,“ řekla. Narážela na nejnovější pověsti, že Číňané dosáhli pozoruhodných úspěchů v léčení rakoviny prsu hudbou na starodávné gongy. „Vypadáš jako člověk,“ řekla, „který by se trefil do gongu takřka na každou ránu.“