MrKrahujec
komentáře u knih

No, lehce nepřehledné, ale jako horror nakonec vcelku uspokojivé.


Také mi to bezprostředně po dočtení připadalo závratně originální, nové, zábavné a současně dokonale snové. Ale jak se to postupně "odleželo", tak nejprve vyvstal jakýsi matný rys "četby pro mládež", skoro jako by to patřilo třeba do časopisu ABC na přelomu 70. a 80. let (nebo to tím bylo aspoň inspirované) a když jsem si přečetl "Nikdykde" od Neila Gaimana a shlédl třeba i animovaný film "Cesta do fantazie", shledal jsem k svému překvapení, že i ta tolik vzývaná originalita je v tomto případě jaksi relativní. Ale ještě větším překvapením pro mě bylo, že ani tato okolnost nesrazila hodnocení nijak výrazně.


Tohle je až zajímavě čistý případ knihy o ničem. Respektive ty žalostné zbytky "něčeho" o čem by to snad chtělo být, jsou tak dokonale ohrané a profláknuté, že se z nich nic, ale opravdu nic originálního vycedit nedá. A to dokonce i včetně toho slaboučkého pokusu o jakési politické pozadí.


Dost typický příklad básně (příp. básní) v próze. Možná až trochu moc typický. Mě osobně to nakonec celkem sedlo, možná spíš nevadilo, protože mám rád francouzskou surrealistickou poezii a tohle je dost věrný ohlas na ni. Moc čtenářská ale asi tahle kniha (spíš knížka, až knížečka) nebude, autorka se v ní skoro až opájí svým formalismem a místy křečovitě se snaží prezentovat poezii jako rodnou sestru filosofie. Ale jak už jsem řekl - mě to až tak nevadí.


Tohle si asi psal pan Vokolek především a hlavně pro sebe, jelikož z toho přímo tryská touha vyhovět jen svému vkusu a oprostit se od povinnosti ohlížet se na čtenáře. Mé hodnocení tedy může odrazit jen míru, ve které se autorův vkus protíná s mým.


Velmi slušný politický thriller, ze kterého by určitě notně mrazilo, kdyby však současný Brexit neposunul jedním vrzem ÚPLNĚ všecko hned o několik levelů jinam. V tomto prizmatu už to málem připomíná "staré zlaté časy".


Tohle je nakonec docela svěží dílko. Rozhodně mnohem lepší, než filmové zpracování, ale v mých očích tomu strašlivě uškodily neadekvátní a jakoby odbyté ilustrace Miloše Nolla (a to jsem v jednom antikvariátu s hrůzou zjistil, že on tuhle knihu ilustroval dokonce dvakrát!! Úděsná umělecká úroveň však v obou případech zůstala totožná).


Zas jedna ukázka čistého současného naturalismu.Tyto dva texty si v ničem nezadají s texty Émila Zoly, Louise-Ferdinanda Célina, ale i Charlese Bukowského, nebo i našeho Josefa Karla Šlejhara (toho mi to kupodivu připomnělo vůbec nejvíc, snad díky tomu nedospělému hrdinovi druhé novely). Nakonec by bylo možno jmenovat i Jana Pelce, byť je to trochu jiný typ naturalismu (ale ta první novela se mu dost stylově blíží).


No, tak tady už je ta nefér hra se čtenářem přece jen trochu za hranou... Nepovažuji za nezbytné, aby měl čtenář podle paní Christie "vždy přesně stejné šance, jako detektiv odhalit pachatele", ale pan Nesbo už tady nejenom zatajuje, ale dokonce i eskamotérsky komolí a kamufluje informace, až už to trochu narušuje základní logiku děje. I tak se ale jedná o solidní detektivní příběh, s nezbytnou dávkou horroru i thrilleru (i když tady cílenou spíš na žaludek, než na centrum strachu), který stále lze směle doporučit.


Opravdová lahůdka! Věčná škoda, že Janu Werichovi nebylo umožněno tento plánovaný film natočit! Těžko bychom si pak už rytíře Johna Falstaffa představovali jinak, než jako pana Wericha, snad by to mohl být i jeho vůbec nejlepší film, ale to je všechno jenom snad... Knížka napoví, ale výsledný efekt by byl určitě zcela překvapující!


Tady je možná právě zakopán pes: tato esej o literárním díle markýze de Sadea se s odstupem ukázala jako literárně daleko lepší a čtivější než dílo samo. Příčinou může být, samozřejmě, i to, že sám Alphonse Donatien markýz de Sade vlastně mohl publikovat jen u obskurních anonymních porno-vydavatelů, kteří pak z důvodu udržení svého byznysu udělali jakousi anti-cenzuru: prý nemilosrdně vyškrtli veškeré filosofické a literárně zdařilé pasáže a ponechali jen pornografii, kterou (snad) ještě uměle rozkošatěli. Ale to všechno je snad. Jisté je, že kontroverzní "božský" markýz byl vlastně s perem poněkud na štíru a celá jeho genialita je dost nafouklá reklamní bublina. Ale dala-li možnost vzniknout slušně napsaným literárněteoretickým pracím, aspoň to!


No jasně, Lada je prostě Lada, dokonce i když kreslí pouhý komiks pro nejmenší, ale tohle, když se do toho opravdu začtete, je vlastně až neuvěřitelně praštěný, na kresbě to samozřejmě není poznat, ale ten "děj" snad musel Lada vymýšlet úplně ožralej...


Přece jenom to byl v našich končinách čestně první pokus... a překvapivě obsahoval téměř vše podstatné.


Na první pohled (příp. přečtení) by se mohlo snad i říci: další dětská knížečka s líbeznými ilustracemi Heleny Zmatlíkové, takových už je!! Ale při bližším pohledu se jeví, že tady jde (nenápadně) o něco mnohem většího. Ne snad, že by se ilustrace Zmatlíkové k textu nehodily, nebo snad nebyly dost estetické, ale sama povaha pohádky napovídá, že kdyby autorka žila v jiné době a v jiné zemi, byla by rozhodně stejně slavná jako Astrid Lindgrenová, nebo Tove Janssonová. Obě tyhle autorky to totiž velmi připomíná a to, prosím, jen na kvalitativní úrovni! Obsahově je to dílo zcela původní a autorské a vezmeme-li v úvahu všechny okolnosti vzniku, doby vydání a následného zařazení knížky, jen stěží se můžeme ubránit hořkému pocitu diamantu v blátě. Nu což, první není a poslední zřejmě také ne...


Tahle kniha je opravdu naprosto výjimečná - a docela by bylo zajímavé zjistit, kolik čtenářů si toho všimne. Jedná se totiž jen a výhradně o popis, případně o experiment, zda by popis mohl zabrat celý román a jaké všechny polohy může nabírat. Čtete-li totiž pozorně, zjistíte, že v tomto románu-nerománu není ani náznak nějakého děje, jakéhokoliv vývoje. Vážně to vypadá, jako by se autor vsadil, či chtěl alespoň vyzkoušet, jestli může být kniha, postavená jen na popisu a s téměř chirurgicky dokonale odstraněným dějem, poutavá a zajímavá. Nutno dodat, že se mu to podařilo. Další možnou interpretací by mohlo být, že je to nejdelší dosud vytvořená lyrická (tedy bezdějová) báseň v próze. Jak je ctěná libost....

O nic horší než Seifertovy Všechny krásy světa. Vlastně jen méně známé, jinak dle všech měřítek srovnatelné. (takže klidně i ta Nobelova cena)


Jednu hvězdičku musím bohužel ubrat za opravdu mizernou technickou kvalitu reprodukcí... Jinak samozřejmě prvotřídní!


V tomto případě skutečně nehodnotím tvorbu Antonína Sovy, ale způsob sestavení tohoto výboru, který je nejmírněji řečeno velice podivný. Kolik nejlepších, geniálních básní zde chybí a kolik je tu naopak toho, co by i sám Sova bezesporu ochotně vyřadil! No a za vrchol trestuhodnosti už lze označit to, že tu není dokonce ani ta báseň, jejíž první verš byl zvolen za název celého výboru! Tohle už snad editoři ani nemohli myslet vážně...


No samozřejmě, že autorem tohoto skvostu je "proslulý šílenec" Miroslav Kromiš (a to dokonce i tohle jméno je pseudonym jinak zajisté slušného lékaře pana Hýska), ale osobně se domnívám, že jeho hlavní zásluha i talent spočívá především v té perfektní mystifikaci. Jen si spočítejte kolik úrovní pseudonymů a neexistujících autorů tu bylo použito! Ostatně i tady lze jasně vidět, kolik lidí mu naletělo... Z hlediska textu se ovšem jedná o natolik vřelou, až žhavou poctu Ladislavu Klímovi, že to téměř hraničí s plagiátem. Vlastně to od něj odděluje už jen ten "přimíchaný" markýz de Sade, ale ani u něj se nepodařilo překročit jeho stín. Ono to asi ani není možné.


Určitě není náhodné, že zrovna tuhle knihu autor napsal už francouzsky a dokonce bránil jejímu překladu do češtiny. Vždyť jenom to viditelně "vypíchnuté" slovo udavač jasně naznačuje, že tematikou textu bude opět (sice nenápadné) rozebírání vlastního Kunderova provinění před jeho emigrací, tedy udání česko-anglického letce z 2. světové války Dvořáčka (a možná i některá další, která se nakonec přece jen podařilo utajit). Zcela zjevně má být dojemné, jak strašně to Kunderu trápí a hlavně jak on sám se tím trápí, ale musím bohužel konstatovat, že mě to ve výsledku až tak nedojímá. Všechny jeho nástroje, jako je stylizace do ženské hrdinky, velice umné a rafinované zabalovaní všeho do závoje tajemna i použití odvážné dávky erotiky v závěru, jsou sice brilantní a dotažené do jisté dokonalosti, ale prokouknutím ztrácejí vlastně veškerou účinnost. Všimli jste si, že ve svých "českých knihách", tedy v Žertu, Směšných láskách a Nesnesitelné lehkosti bytí je téměř nepoužívá?
