MrKrahujec komentáře u knih

Vcelku konvenční krimi-thriller, napsaný sice zručně (o to žádná!), ale bohužel pouze zručně.

18.11.2021

Asi že jsem o téhle knize pořád slyšel, že je to poslední (a to velmi okázale poslední) případ slečny Marplové, tak jsem nějak podvědomě očekával, že slečna Marplová na konci zemře (ne nutně jako oběť zločinu, možná prostě jen tak sešlostí věkem, představoval jsem si), a ono nic! Chvilku jsem váhal, jestli je to překvapení příjemné, či naopak, ale nakonec jsem se rozhodl pro to příjemné.

3 31.08.2021

Já (bohužel) nemohu říci, že bych s autorem v něčem nesouhlasil, jeho text dokonce není ani nevyvážený (kapitola, vypočítávající historický přínos východní kultury), jenom mě trochu udivilo, že autor (při jeho vzdělání) stále klade otázku: Jak je možné takové nadržování islámu? jako řečnickou, tedy bez odpovědi. Rozhodně si nemyslím, že by naše západní kultura trpěla nějakým mystickým sebemrskačstvím, nebo nevysvětlitelným politickým masochismem, pouze si naši milí politikové dobře všimli, že se díky svému narůstajícímu počtu evropští muslimové stali vlastně docela nadějnou voličskou základnou a co by i naprostá politická nula neudělala pro to, aby tou nulou přestala být, že... Tohle je ale mechanismus, který vynesl do popředí jak fašismus, tak i komunismus, což oba tyto systémy nejen staví na roveň dnešnímu islámu, ale dokonce je s ním přímo ztotožňuje, ale tohle tam autor už zase má.

5 10.04.2021

Legenda každým coulem. Pravdou ovšem je, že v tomto případě mají možná až nadpoloviční zásluhu na úspěchu páni kreslíři, Jan Fisher a Marko Čermák, ten druhý možná o trochu menší, protože jak sám jednou přiznal "mimika v obličejích mu nikdy moc nešla". Přece jen ho mám trochu raději jako hudebníka, než jako kreslíře. (V souvislosti s tím si vzpomínám, že jsem se kdysi dočetl, že po smrti Jana Fishera byl jako potenciální kreslíř osloven i můj velký oblíbenec Karel Franta, který ale nakonec "s mírným úlekem" odmítl. Od té doby si s oblibou představuji, jakým způsobem by se asi mohl s tímto úkolem vyrovnat. Nemůžu se zbavit dojmu, že výsledek by byl přeroztomilý). Foglarův autorský podíl tedy zůstává, jak je u něj zvykem, stále stejně znepokojivě dvojaký. Vždy znovu a znovu je nutno konstatovat, že skutečně živými členy RŠ jsou jen Rychlonožka, Červenáček a snad i Jindra Hojer, Mirek Dušín spolu s Jarkou Metelkou mohou být už tradičně a opakovaně charakterizováni jako "neživotní, vyspekulovaní panáci s temperamentem výkladového manekýna" (což byly dobové komunistické výtky). Tato dvojakost však naštěstí vždy znovu vyústí ve Foglarův prospěch: je jasné, že Foglar se stal geniálním spisovatelem nikoliv proto, že vytvořil charakter Mirka Dušína (k tomu by věru moc geniality třeba nebylo), ale proto, že ta nepopiratelná plochost těchto charakterů ve výsledku vůbec, ale vůbec nevadí. A možná i proto, že už přes čtyřicet let nemůžu zaboha přijít na to, jak to vlastně dokázal.

14 21.03.2021

Po přečtení téhle knihy (a vlastně i předcházejících Majáků), jsem pochopil, že Nobelovu cenu pro Otokara Březinu nakonec dostal právě Saint-John Perse. A vlastně i docela po právu.

18.03.2021

Podle mne strašně přeceněná kniha (a to i samotným autorem). Kniha, která by se CELÁ dala beze zbytku vyjádřit jedinou větou: "Jak si student Danny chtěl zapíchat a jak se mu to nikdy nepovedlo" že má být tou nejmilejší, nejvtipnější a i jinak nejzdařilejší knihou autora? To by i o samotném autorovi něco vyjadřovalo....

4 23.01.2021

Jednoduše: roztomilé! Samozřejmě, budí to dojem, že autorem je někdo minimálně o jednu generaci starší a to ještě ne úplně prvotřídní. Prostě takový lehký nadprůměr na průměrného ruchovce (příp. lumírovce), či májovce, na autora formátu Antonína Sovy je to ovšem lehký podprůměr, naštěstí ale opravdu jen lehký...

3 23.01.2021

Zprvu jsem se toho dost bál, ale tohle je sice trochu jiný Hutka, ale stále ještě Hutka. Jeho humor (který jsem na jeho tvorbě jinak cenil nejvýše) tu sice ustoupil do pozadí, ale základem je, že básně naštěstí zůstávají čtivé a celkem setrvale dokáží překvapovat.

07.12.2020

Ač bych to nečekal (Osvobozené divadlo je mým koníčkem už od mala), přesto jsem se tu dočetl dost pro mne nového. Werichovu účast v zahraničních filmem jsem objevil až v souvislosti s (notně komickým) filmem "Pád Berlína" a o dalších jsem nečetl nikdy nic. Trochu mě udivilo, proč se Jiří Suchý pohoršuje nad tím, že Ivan Mládek nemá rád Osvobozené divadlo, když by si to mohl zdůvodnit svou vlastní formulací: Je mentálně úplně jinde (těmito slovy sám Jiří Suchý okomentoval pro změnu Werichovu nevraživost vůči surrealismu). Ale jinak žádné vážnější výhrady nemám.

3 28.10.2020

V tomto případě (a nejen v tomto, vztáhl bych to na celou Boříkovskou sérii) silně podezírám pana Steklače z toho, že neměl ani tušení, co to vlastně napsal. Teď, po dlouhých letech, kdy konečně celé jeho dílo jaksi "sedimentovalo" a samo se roztřídilo, není sebemenších pochyb, že právě Bořík je dokonale nadčasový, i vpravdě generační, ba možná i legendární. Bohužel v jeho stínu už zřejmě natrvalo zůstane celá autorova vážná (detektivní) tvorba i kdysi vzývaný Žlutý Robert, o to víc pak vynikne tato dokonale realistická výpověď o životě a snech, řekl bych možná i několika po sobě jdoucích generacích kluků v rozpětí od počátku šedesátých let snad až do konce tisíciletí. Teprve 21. století asi přineslo změnu, ale to nevadí, protože Steklačovo svědectví je už zakotveno dostatečně pevně. A nic na tom nesníží ani fakt (který přiznal ochotně sám Steklač), že Bořík vznikl na objednávku, jako náhrada za Goscinnyho "Malého Mikuláše". Už na první pohled se dá velice snadno rozpoznat, že Bořík je skutečně bytostně něco jiného: především je věkově trochu starší, malému Mikulášovi je během celé série (odhaduji) tak od šesti do osmi až devíti let, zatímco Bořík i se svými kamarády od těch osmi let tak asi začíná a dotáhne to určitě k třinácti, možná i k patnácti letům. Dále je opravdu až do morku kostí český, včetně i všeho negativního, co život českého, socialistického proti své vůli, dítěte s sebou nesl - zvlášť dobře je to pak vidět na záporné postavě Bohouška, který je naprosto precizním modelem komunistického protekčního dítěte. Na rozdíl od neškodně zastydlého Celestýna z Malého Mikuláše není Bohoušek vlastně vůbec nejinteligentnější, ani nejsnaživější žák třídy, je jen přehnaně ctižádostivý a vlastně je po celou dobu děje nadále permanentně rozmazlován, i když Steklač samozřejmě nemohl naplno odhalit komunistické protekční důvody tohoto rozmazlování, což ale bylo dětem té doby stejně jedno. Mluvím ze zkušenosti. Moc se mi taky líbilo, jak se autorovi povedlo zachovat dokonalou realističnost celého vyprávění se současným zapojením Boříkovy klukovské fantazie a jeho živelné schopnosti nehorázně si vymýšlet. Není vůbec těžké odhadnout, které epizody (např. let balonem, psychiatrická epizoda s doktorem Hrochem, či celé postavy strýce Chrobáka a básníka Ištvána) jsou zjevně Boříkem vymyšlené a které naopak hořce pravdivé (např. teta Hermína, či Bohouškovi rodiče). Několik minivýhrad jsem však nakonec přece našel: nikdy jsem například úplně neuvěřil, že by Boříkova máma mohla být opravdu tak strašně školometská, pokrytecká a panovačná. Táta je naprosto přesný - je dostatečně kamarádský, aby byl živý, i dostatečně protivný, aby byl uvěřitelný, ale u mámy jako by něco pozitivního pořád chybělo. A ještě je tu jedna věc, která by mě zajímala i dnes: co asi Bořík (který patrně bude, plus-minus deset let, mým vrstevníkem) dělá dnes, ve zralém věku. Přece se snad opravdu nestal tím ajznboňákem, jak po tom neustále toužil...

6 28.10.2020

Všechny klady této brilantní prózy už tu byly více-méně vypsány, takže upozorním jen na jeden (až ekvilibristický) formální experiment, který mnohým možná ušel: přestože autorka sleduje důsledně hlavního hrdinu, pana (většinou však soudruha) Žáka od jeho narození, až po hluboké (a patrně předsmrtné) stáří, nikdy ho vlastně "oficiálně" autorsky hlavním hrdinou nejmenuje. Jeho jednání je popisováno důsledně z pohledů lidí, kteří ho postupně za života obklopují a mám dokonce pocit, že ani jednou nemá v celém textu přímou řeč (i když teď nevím, jestli se nepletu). Určitě je to ojedinělý pokus podat hlavní postavu výhradně prostředky, určenými vedlejším postavám. Opravdu by mě zajímalo, jestli něco takového zkusil v literatuře ještě někdo jiný...

17 17.02.2020

Tak mám už delší dobu pocit, že se dnes už totálně zapomnělo, že Vrchlického autorství této básně je velmi sporné a nikdy potvrzeno nebylo. Dokonce bych řekl, že relativně velké množství málo vyvedených rýmů a občasná uklouznutí v rytmu verše hovoří spíše jasně proti. I když toho není moc (to uznávám), přesto jsem přesvědčen, že takový perfekcionista, jakým byl Vrchlický, by něco takového nedopustil ani ve zcela okrajové pornografické hříčce. Ohledně skutečného autorství mám už dlouhá léta vlastní tip: Karel Mašek. S Vrchlickým se úzce přátelil (dokonce bývá označován za jeho epigona) a přes bezesporu slušnou úroveň svého básnického umění Vrchlického virtuozity nikdy nedosáhl. Zato však proslul svým smyslem pro humor a především satirickým talentem. Tyto indicie se mi zdají být docela přesvědčivé...

3 09.02.2020

No, konec sice leccos (ne-li mnohé) napravil, ale přesto je tohle trochu slabší, jakoby nevyváženější a trochu moc užvaněné.

1 02.11.2019

No, lehce nepřehledné, ale jako horror nakonec vcelku uspokojivé.

1 15.10.2019

Roztomilé, typicky japonské, a přece jako by to mělo něco ze starých bájí a pověstí Evropy, či dokonce z Dekameronu...

2 25.09.2019

Také mi to bezprostředně po dočtení připadalo závratně originální, nové, zábavné a současně dokonale snové. Ale jak se to postupně "odleželo", tak nejprve vyvstal jakýsi matný rys "četby pro mládež", skoro jako by to patřilo třeba do časopisu ABC na přelomu 70. a 80. let (nebo to tím bylo aspoň inspirované) a když jsem si přečetl "Nikdykde" od Neila Gaimana a shlédl třeba i animovaný film "Cesta do fantazie", shledal jsem k svému překvapení, že i ta tolik vzývaná originalita je v tomto případě jaksi relativní. Ale ještě větším překvapením pro mě bylo, že ani tato okolnost nesrazila hodnocení nijak výrazně.

1 18.09.2019

Dokonalé! (P.Altenberg byl přece mistr stručnosti)

11.09.2019

Opět (jako tradičně) vynikající! Co na tom, že Pratchettův humor tak silně připomíná Goscinny-ho Asterixe, přece jenom je jiné prostředí i forma (i když nějaké ty komiksy už má na kontě i Pratchett). Já osobně mám dojem, že o Pratchettovi lze směle říci totéž, co kdysi o takovém velikánovi, jakým byl Charles Chaplin v souvislosti s němou groteskou: Terry Pratchett obdařil žánr fantasy srdcem!

Podle mne je Dykovou hlavní silou a předností jeho jedinečný vnitřní rozpor mezi precizní, až ledově dokonalou formou, působící téměř odlidštěně a nesmírně vášnivě romantickým obsahem, který je naopak lidský až trochu moc. Tato dokonalá vyváženost dvou protikladů je zárukou toho, že jeho poezie je až do dnešní doby vpravdě "napínavá" a o Milé sedmi loupežníků to platí dvojnásob.

6 08.08.2019

Je to tak na samé hraně sentimentu, ale přímo k Pytlákově schovance to naštěstí nesklouzne nikdy, i když četba je to povětšinou vyloženě oddechová. Jenom jsem nějak nepochopil smysl toho názvu, podle něj jsem očekával něco z lesní divočiny, nebo alespoň o udatných činech lovců, ale to je vlastně jenom na prvních několika stránkách, dál už je děj vysloveně společenský a o lesích už nepadne skoro ani zmínka.