MrKrahujec komentáře u knih

Jednu hvězdičku musím bohužel ubrat za opravdu mizernou technickou kvalitu reprodukcí... Jinak samozřejmě prvotřídní!

1 05.12.2016

Na tomto vydání lze ocenit, že jako jedno z mála obsahuje i autorovy kresby (proč je to vlastně tak vzácné?)

3 05.12.2016

V tomto případě skutečně nehodnotím tvorbu Antonína Sovy, ale způsob sestavení tohoto výboru, který je nejmírněji řečeno velice podivný. Kolik nejlepších, geniálních básní zde chybí a kolik je tu naopak toho, co by i sám Sova bezesporu ochotně vyřadil! No a za vrchol trestuhodnosti už lze označit to, že tu není dokonce ani ta báseň, jejíž první verš byl zvolen za název celého výboru! Tohle už snad editoři ani nemohli myslet vážně...

1 27.11.2016

Tak tomuhle říkám opravdu perfektně provedený výbor z celoživotního díla autora, o kterém je známo, že spíše praktikoval způsob dosažení kvality kvantitou, jinými slovy, že toho napsal co nejvíce, aby se tím dosáhlo ve správných případech co nejlepšího účinku. No a v tomto výboru se zcela vzácně povedlo shromáždit skutečně téměř všechno zdařilé, co lze už považovat za kvalitu nejvyšší a současně se oprostit od veškerých slabších věcí. To v případě Antonína Sovy zdaleka není samozřejmost. Kolik už jsem viděl výborů, kde chyběly ty nejlepší básně a naopak přebývala taková ta "vycpávka". Ale tenhle výbor skutečně plně dokazuje to, co je v něm na závěr vlastně i uvedeno: že Antonín Sova je stále živým básníkem, jehož nejlepší verše dosáhly úrovně nejvyšší kvality, za kterou už vlastně nejde nijak dále rozlišovat.

27.11.2016

Já vlastně ani nemůžu s klidným svědomím říci, že jsem odpůrcem MV. Tuhle knihu jsem přečetl téměř hned za jediné půldne a musím objektivně uznat, že jsem se občas i smál. To není úplné nic. Jako četba do vlaku, nebo na pokračování do časopisu je to naprosto vyhovující. Ovšem v žádném případě to není a nemůže být označováno za nějakou vážně míněnou literaturu. Je to kvalitní, solidní publicistika a pan Viewegh je rozhodně velmi dobrý novinář vyšší kategorie. Rozhodně však není spisovatel a už vůbec nepatří na obálky učebnic literatury hned vedle Karla Čapka (jak jsem jednou zahlédl ve výkladu knihkupectví). Nedosahuje bohužel ani kvalit svého snad předobrazu, rozhodně vzoru v publicistickém oboru - Vladimíra Párala. Je však za ním v těsném závěsu, a to je rozhodně víc než nic.

3 27.11.2016

Extratřída! Jednička! Tohle je moje nejoblíbenější kniha už pomalu pětatřicet let, protože jsem si ji poprvé přečetl (možná trochu předčasně) v patnácti, tedy ještě v době, kdy většina zde tak dokonale shazovaných komunistických reálií byla ještě funkčních, a to i u nás. Snad nejvíc mě na tomto příběhu fascinuje, z kolika různých knih je složen a jak dokonale do sebe při své různosti zapadají. Tím zdaleka nemyslím jen ten jeden nejviditelněji osamostatněný apokryf o Ježíši (nazývaném zde, vlastně správně, jeho řeckým jménem Ješua) - tady najdeme i břitkou politickou satiru vedle okouzlující humoristické grotesky i zcela autentickou fantasy ságu, nadto se skutečně vydatnou dávkou erotiky. Téměř bych řekl, že celý druhý díl knihy je snad nejerotičtějším textem moderní literatury, ukazujícím až k antickým starořeckým a římským mistrům erotiky. A to píšu se vší úctou ke všem Henrym Millerům, Charlesům Bukowským a Williamům Burroughsům, kteří se sice také velmi snažili, ale takhle prudkého a živelně přírodního erotismu, jakým je prodchnuta celá pasáž o gala-plesu u Satana, přece jenom nedosáhli.

15 25.11.2016

Přečetl jsem si hned zkraje první (anonymní) vydání a třebaže bylo hned po prvních stránkách jasné, že překlad je velmi chabý, knihu jsem (asi po necelém roce) opravdu dočetl, protože obsah je naprosto mimořádný. To rouhání a vše skandální je vlastně až druhým, ne-li třetím plánem celého díla, za rozhodující považuji, že je to možná i ojedinělé skutečně hluboké zamyšlení nad tím, co člověk opravdu je, za co je považován světem a co si sám přeje, aby byl. V tomto smyslu Rushdie sestoupil snad přímo k samotnému Aristotelovi a jeho teorii "přirozeného místa" věci, aby dokázal, že v případě člověka je "přirozené místo" naprosto nedosažitelná meta. Anebo by to šlo také charakterizovat jako konečně plné odhalení té těžce nefér hry, kterou s námi svět, osud, nebo bůh hraje. Člověk nese až příliš plnou odpovědnost za své činy, zatímco reálný svět kolem něj vlastně docela drze a hanebně zneužívá své převahy nad ním a neustále ho staví do absurdních a nepochopitelných situací. Takový je příběh dvou indických herců, kteří se zpočátku ani neznají a najednou se octnou v situaci, ve které není ani trochu jasné dokonce i to, jsou-li vůbec naživu, natož pak kde jsou a co vlastně jsou. Přestože jim osud, realita, nebo bůh (ani tohle není vůbec jasné) uštědří nekonečný řetěz naprosto smysl nedávajících proměn, zázraků a přesunů v čase, do samého konce se to nedovědí a čtenář samozřejmě také ne. Ouha, právě jsem prozradil celou závěrečnou pointu!

No samozřejmě, že autorem tohoto skvostu je "proslulý šílenec" Miroslav Kromiš (a to dokonce i tohle jméno je pseudonym jinak zajisté slušného lékaře pana Hýska), ale osobně se domnívám, že jeho hlavní zásluha i talent spočívá především v té perfektní mystifikaci. Jen si spočítejte kolik úrovní pseudonymů a neexistujících autorů tu bylo použito! Ostatně i tady lze jasně vidět, kolik lidí mu naletělo... Z hlediska textu se ovšem jedná o natolik vřelou, až žhavou poctu Ladislavu Klímovi, že to téměř hraničí s plagiátem. Vlastně to od něj odděluje už jen ten "přimíchaný" markýz de Sade, ale ani u něj se nepodařilo překročit jeho stín. Ono to asi ani není možné.

1 18.11.2016